28 C 19/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Terezou Jachura Maříkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o náhradu nemajetkové újmy 297 616 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 297 616 Kč s příslušenstvím, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady řízení 300 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám žalované.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení v záhlaví uvedené částky, jakožto přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku soudního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 259/2001. Žalobkyně uvedla, že délka tohoto řízení činila celkem 7 607 dnů a jedná se tak o dobu zjevně nepřiměřenou. V řízení se vyskytly značné průtahy, přičemž do řízení nebyl zapojen mezinárodní prvek, tudíž se nejednalo o věc skutkově složitou. Žalobkyně se na jeho délce žádným způsobem nepodílela. Žalobkyně při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vyšla ze stanoviska Nejvyššího soudu, tedy ze základní částky 15 000 Kč až 20 000 Kč za rok trvání řízení.

2. Žalovaná ve svém vyjádření nesporovala skutečnost, že u ní žalobkyně mimosoudně uplatnila nárok na náhradu nemajetkové újmy, která jí měla vzniknout v souvislosti s nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 259/2001 dne 27.7.2022. Žalovaná po projednání žádosti o odškodnění dospěla k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívající v nepřiměřené délce řízení a žalobkyni poskytla zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které považovala za dostačující. Žalovaná stručně popsala průběh podkladového řízení a uvedla, že toto trvalo celkem 20 let a 9 měsíců, ve věci bylo rozhodováno 2x soudem I. stupně. Věc nebyla nikterak obtížná a řízení bylo po dobu 19 let a 6 měsíců přerušeno z důvodu probíhajícího konkurzu na majetek žalované v podkladovém řízení. Význam předmětu řízení pro žalobkyni hodnotila žalovaná jako marginální, neboť žalobkyně přihlásila svou pohledávku ve výši 162 116 Kč s příslušenstvím do konkurzního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 77 K 59/2002 dne 17. 4. 2022, přičemž tato byla dne [datum] správcem konkurzní podstaty popřena co do důvodu i výše. Následné incidenční řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 137/2003 skončilo pro žalobkyni neúspěchem, neboť její incidenční žaloba byla zamítnuta rozsudkem ze dne [datum], s právní mocí [datum]. Nejpozději tedy tento den žalobkyně nemohla být v nejistotě ohledně výsledku řízení, když žaloba na určení pravosti pohledávky byla v plném rozsahu zamítnuta, neboť žalobkyně neprokázala existenci své pohledávky. Žalovaná je proto závěru, že žalobkyni nemohla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení nemajetková újma takové intenzity a nebylo zasaženo do uvedených práv žalobkyně, aby bylo namístě přistoupit k finanční satisfakci. V této souvislosti žalovaná odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/2010 a Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3076/2012 a ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010.

3. Mezi účastníky řízení nebyla sporná skutečnost, že žalobkyně se předběžně se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy ve výši 297 616 Kč z důvodu nesprávného úředního postupu v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 259/2001, obrátila na žalovanou dne [datum]. Tato po projednání dané žádosti dospěla k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu a jako odškodnění poskytla žalobkyni konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.

4. Vzhledem k tomu, že účastníci řízení souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, postupoval soud podle § 115a o. s. ř.

5. Soud provedl dokazování spisem Městského soudu v Praze, sp. zn. 15 cm [číslo]. Z tohoto spisu se podává, že žalobkyně podala k Městskému soudu v Praze žalobu dne [datum] a jejím předmětem bylo zaplacení částky 162 116 Kč s příslušenstvím z titulu pojistného plnění. Přípisem ze dne [datum] byla žalobkyně vyzvána k zaplacení soudního poplatku. Platební rozkaz byl ve věci vydán dne [datum]. Žalovaná proti platebnímu rozkazu podala odpor dne [datum]. Dne [datum] soud činil dotaz na poštu z důvodu reklamace zásilky doručované žalované. Na to bylo poštou reagováno dne [datum], kdy byla reklamace zásilky vyřízena. Žalobkyně se k odporu žalované vyjádřila dne [datum] se sdělením, že na žalovanou byl dne [datum] prohlášen Městským soudem v Praze konkurz, přičemž řízení bylo vedeno pod sp. zn. 77 K 59/2002. Od data 4.3.2002 do data [datum] soud kontroloval stav konkurzního řízení na žalovanou. Konkurz byl zrušen dne [datum] pro nedostatek majetku k úhradě nákladů konkurzu. Usnesením ze dne [datum] bylo rozhodnuto o pokračování v řízení. Přípisem ze dne [datum] dal soud podnět rejstříkovému soudu k výmazu společnosti žalované z obchodního rejstříku. Poté podle úředního záznamu z [datum] soud čekal na výmaz společnosti žalované z obchodního rejstříku. Z úředního záznamu ze dne [datum] se podává, že žalovaná byla vymazána z obchodního rejstříku dne [datum]. Usnesením ze dne [datum] bylo řízení zastaveno. Toto usnesení nabylo právní moci dne [datum]. [Obsha přílohového spisu]

7. Podle ust. § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 2 zák. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle ust. § 13 odst. 1 zák. stát odpoví za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 31a odst. 1 zák. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytuje v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

8. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, judikaturu Nejvyššího soudu ČR, judikaturu ESLP a stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne ze dne [datum], Cpjn 206/2010 soud posoudil věc po právní stránce následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], Cpjn 206/2010). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení (například nečinnost soudu I. stupně způsobena připojením jiného spisu, délka řízení před Nejvyšším soudem apod.), nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není proto myslitelné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou dobu řízení, ale je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již pro posuzování přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění), je třeba vycházet z kritérií stanovených v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 25Cdo 508/2008).

9. Po provedeném dokazování soud vyšel z toho, že posuzované řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 259/2007 trvalo od 18.5.2001 (podání žaloby) do 1.2.2022 (pravomocné usnesení o zastavení řízení), tedy celkem 20 let 8 měsíců a 14 dnů. Předmětem řízení byla běžná žaloba o zaplacení částky 162 116 Kč s příslušenstvím z titulu pojistného plnění a žalobkyně v řízení vystupovala v procesním postavení žalobce. Řízení bylo v podstatě po celou dobu jeho trvání, tj. od [datum] do [datum] přerušeno do konkurzního řízení, které bylo vedeno proti žalované v podkladovém řízení, a to konkrétně u Krajského soudu v Brně sp. zn. 77 K 59/2002. Věc byla vedena toliko u soudu I. stupně, ve věci nebylo vydáno žádné meritorní rozhodnutí, pouze soud I. stupně následně řízení usnesením ze dne [datum] řízení zastavil z důvodu výmazu žalované z obchodního rejstříku, přičemž již v srpnu 2021 byl konkurz zrušen z důvodu nedostatku majetku žalované. Tedy již k tomuto okamžiku žalobkyně s jistotou věděla, že podkladové řízení a jeho další vedení je zcela nadbytečné. V podstatě o nadbytečnosti podkladového řízení však žalobkyně, jak správně uvedla žalovaná, získala povědomí již [datum], kdy byla pravomocně zamítnuta incidenční žaloba týkající se spornosti předmětné pohledávky, když správce konkurzní podstaty tuto pohledávku v rámci konkurzního řízení zcela neuznal a žalobkyně existenci sporné pohledávky v rámci incidenčního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 137/2003 vůbec neprokázala. Žalobkyně se pak na délce řízení žádným způsobem nepodílela.

10. Jak již soud naznal shora, největší vliv, jenž měl dopad na celkovou dobu řízení, byl fakt, že proti žalované (v podkladovém řízení) bylo vedeno konkurzní řízení a podkladové řízení tak bylo ze zákona přerušeno. S tímto faktem samozřejmě souvisel i význam řízení pro žalobkyni. Tento soud posoudil jak z hlediska objektivního, tak z hlediska subjektivního. Z objektivního hlediska s tímto typem sporu (žaloba na peněžité plnění) není obecně Evropským soudem pro lidská práva shledáván vyšší význam řízení pro jeho účastníky oproti řízení typu: opatrovnických sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice ze dne 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku ze dne 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38), trestní věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci Silva Pontes proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, č. 14940/89, § 39). Tyto druhy řízení v obecné rovině více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 10.2010, sp.zn. 30 Cdo 4761/2010). Ze subjektivního pohledu, jak soud zmínil v odstavci 9, podkladové řízení nemohlo mít pro žalobkyni v podstatě žádný význam, a to zejména z hlediska skutečnosti, že žalobkyně svoji pohledávku, jež byla předmětem podkladového řízení přihlásila do konkurzního řízení dne 6. 10. 2003, tudíž podkladové řízení pro žalobkyni ztratilo zcela význam, neboť předmětná pohledávka měla být vypořádána právě v konkurzním řízení a také z důvodu samotného průběhu konkurzního řízení, když do konkurzního řízení bylo přihlášeno nadměrné množství pohledávek jednotlivých věřitelů a samotná pohledávka žalobkyně byla správcem konkurzní podstaty popřena a obdobně rozhodl i incidenční soud. Žalobkyně tak nejpozději k datu zamítnutí incidenční žaloby věděla o nedůvodnosti své pohledávky a také o tom, že konkurzní řízení je přeexponováno jednotlivými pohledávkami (503 věřitelů), což snižovalo velkou mírou naději na úspěch v podobě uspokojení pohledávky žalobkyně v rámci civilního (podkladového řízení). Toto se ostatně potvrdilo, neboť konkurzní řízení bylo zrušeno z důvodu nedostatku majetku dlužníka, který nepostačoval ani k úhradě nákladů konkurzu.

11. Nad rámec rozhodného u kritéria významu řízení je třeba zmínit, že význam řízení se odvíjí nejen od výše peněžitého plnění, jež byl předmětem naříkaného řízení, ale a zde zejména též od osoby žalobkyně. Judikatura ESLP umožňuje přiznat zadostiučinění na nepřiměřenou délku řízení i právnické osobě (korporace), zejména za předpokladu, že tím došlo ke konkrétním újmám, jako např. zásahu do její pověsti, nejistotě v plánování, rozkolu ve vedení společnosti, popř. úzkosti a potížím členů vedení (viz např. rozhodnutí ve věci Comingersoll S.A. c.a. Portugalsko, č. 35385/97). Je tomu tak zejména proto, že Úmluva chrání především práva osob fyzických (člověka). V tomto směru žalobkyně žádné konkrétní dopady ani netvrdila. Předpokládá se, že dopad takového nesprávného úředního postupu je u právnické osoby zpravidla nižší, viz např. rozh. NS ČR ve věci sp. zn. 30 Cdo 3326/2009. Dále je třeba rozlišovat dle formy korporace v tom směru, zda má povahu osobní, kdy její společníci odpovídají za její závazky svým majetkem (jako např. veřejná obchodní společnost, společnost komanditní) nebo jde o korporace plně či částečně kapitálové (jako např. společnost s ručením omezeným nebo akciová společnost). U posledně jmenovaných je nejistota a míra zásahu do psychiky společníků či statutárních zástupců opět nižší, než u korporací povahy osobní, jak dovodil ESLP například ve věci Centrum stavebního inženýrství proti ČR nebo L.C.I. proti ČR. V daném případě lze tedy uzavřít, že žalobkyni nevznikly žádné obtíže uváděné, či obdobné jako ve věci Comingersoll. Z těchto popsaných důvodu proto soud podkladové řízení hodnotí co do jeho významu pro žalobkyni jako zanedbatelné.

12. Jelikož bylo namítané řízení přerušeno v důsledku vedeného konkurzního řízení, bylo nutné ve smyslu stanoviska Nejvyššího soudu ČR posoudit, zda i toto řízení bylo vedeno po přiměřenou dobu či nikoliv a zda jeho případná nepřiměřená délka vynutila nepřiměřenost řízení podkladového. Pokud by ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu byla věc projednána v přiměřené lhůtě, nelze učinit závěr o tom, že by z důvodu jeho nepokračování byla délka původního řízení nepřiměřená (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.11.2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009). U konkurzního řízení vzal soud za prokázané, že trvalo celkem od doby podání návrhu na prohlášení konkurzu dne 6. 2. 2002, resp. ve vztahu k žalobkyni od 6. 10. 2003, kdy do konkurzního řízení přihlásila svou pohledávku, do [datum], kdy nabylo právní moci usnesení o zastavení podkladového řízení, neboť konkurzní řízení není dosud ukončeno, tedy v rozhodném období ve vztahu k žalobkyni trvalo konkurzní řízení celkem 18 let a 4 měsíce. Uvedené konkurzní řízení tak vykazovalo zejména skutkovou náročnost, kdy do řízení bylo přihlášeno celkem 503 pohledávek, a bylo vedeno celkem 50 incidenčních sporů, a proto nemohlo být přistoupeno k ukončení konkurzu. V této souvislosti soud dodává, že již Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31.5.2011, sp. zn. 30 Cdo 687/2010 naznačil, že„ složitost konkurzní věci, přímo ovlivňující délku konkurzního řízení může být zapříčiněna též četností sporu vyvolaných konkurzem (incidenčních sporů), jejíž trvání zpravidla ovlivňuje i možnost v rámci konkurzní podstaty přikročit ke zpeněžení majetku, jenž je předmětem vyloučení a z nichž by měly být v konkurzu uspokojeni i úpadcovi věřitelé. Obdobně toto platí i pro spory o určení existence nebo o úhradu pohledávek za podstatou či pracovních nároků. Délka takových sporů sama o sobě ospravedlňuje délku konkurzního řízení, jež bez jejich ukončení se zpravidla nemůže dostat do závěrečné fáze.“ V konkurzním řízení se nevyskytly průtahy v podobě nečinnosti soudu, nicméně, je třeba zmínit, že dvakrát bylo rozhodnutí konkurzního soudu ve věci samé, soudem odvolacím zrušeno, což také přispělo k samotné délce řízení. Soud však i s ohledem na popsaný průběh konkurzu a jeho úskalí hodnotí toto řízení co do své délky jako řízením zjevně nepřiměřeným, které vyvolalo svou délkou i nepřiměřenost řízení podkladového, jež bylo z důvodu jeho vedení přerušeno.

13. Celkově shrnuto s odkazem na sdělené, dospěl soud k závěru ve shodě s účastníky řízení, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona a je nutné uzavřít, že podkladové řízení v důsledku konkurzního řízení, do kterého bylo přerušeno, je svou dobou již nepřiměřené. V důsledku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, vznikla žalobkyni nemajetková újma, jejíž vznik se předpokládá, kdy porušení práva na přiměřeně dlouhé řízení, je bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové, morální újmy na straně žalobce/stěžovatele (srov. rozs. ESLP ve věci Appicella proti Itálii, § 93), a to minimálně důsledku jeho právní nejistoty resultující z nepřiměřeně dlouhé doby řízení a s tím spojené nejistoty, jakým způsobem spor dopadne.

14. Základním vodítkem pro určení vhodné formy satisfakce je podmínka, že musí jít o zadostiučinění odpovídající (přiměřené), které poskytne poškozené osobě vhodnou a účinnou reparaci. Z ustanovení § 31a odst. 2 zákona vyplývá, že na prvním místě přichází v úvahu poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, jako jedna z forem morální satisfakce. Pakliže podle úvahy soudu toto konstatování nepředstavuje samo o sobě dostačující náhradu za porušení práva stěžovatele, přichází v úvahu reparace formou relutární, tj. poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích. Nejvyšší soud k zadostiučinění formou konstatování porušení práva v důsledku nepřiměřené délky řízení dochází v případě, že obvykle postačuje tehdy, kdy újma způsobená poškozenému se jeví, vzhledem k okolnostem případu jako minimální či zanedbatelná, nebo pokud byla délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena chováním či jednáním poškozeného, a celkově tak lze uzavřít, že nesprávný úřední postup nemohl nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru poškozeného (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1112/2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009). Jelikož soud, jak vyložil shora, dospěl k závěru, že vedení podkladového řízení nemělo pro žalobkyni v podstatě žádný význam, musel proto zákonitě dospět k závěru, že újma, která v důsledku nepřiměřené délky podkladového řízení byla žalobkyni způsobena, je zanedbatelná a soud tedy souhlasí s odškodněním ve formě morálního zadostiučinění, jak učinila žalovaná v rámci mimosoudního projednání nároku žalobkyně. Podle závěru soudu se jedná o adekvátní prostředek nápravy za nesprávný úřední postup žalované a soud proto žalobu zamítl jako neopodstatněnou výrokem I. rozsudku.

15. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přiznal soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že byla žalovaná ve sporu plně úspěšná, přiznal jí soud náklady tohoto řízení, které se skládají z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 1 odst. 1, 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhl. [číslo] o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení podle § 151 odst. 3 o.s.ř. a podle § 89a exekučního řádu (1 úkon á 300 Kč - vyjádření ve věci samé).