28 C 195/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Adélou Balážovou ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce proti žalované: právnická osoba pro nahrazení projevu vůle žalované

I. Žaloba na nahrazení projevu vůle žalované k uzavření dodatku k nájemní smlouvě ze dne 2. 5. 2022, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 350 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Ve shora označené věci se žalobou z 24. 10. 2025 žalobce domáhal, aby soud nahradil vůli žalované uzavřít se žalobce dodatek k nájemní smlouvě o nájmu bytu k původní nájemní smlouvě ze dne 2. 5. 2022 ve znění dodatku č. 1 a 2, a to tak, že doba nájmu bude sjednána na dobu určitou do 14. 5. 2029. Konkrétně uvedl, že žalovaná je vlastníkem předmětného bytu, který žalobce užívá a ke kterému byl postupně nájemní vztah prodloužen do 14. 5. 2025. Z nájemní smlouvy přitom vyplývá, že za stanovených podmínek bude nájem prodloužen, žalovaná však jeho žádost ze dne 7. 2. 2025 o další prodloužení nájmu odmítla.

2. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že s žalobou nesouhlasí. Učinila nesporným, že se žalobcem dne 2. 5. 2022 uzavřela nájemní smlouva k bytu v jejím vlastnictví, přičemž dodatkem č. 1 a 2 byl nájemní vztah vždy prodloužen o dobu jednoho roku, tj. posledně do dne 14. 5. 2025. Mezi účastníky však bylo dále sjednáno, že žalobce není oprávněn byt přenechat k užívání jiné osobě, což žalobce porušil. Z toho důvodu žalovaná nesouhlasila s dalším prodloužením nájemní smlouvy. Došlo tak k ukončení nájmu a žalobce byl vyzván, aby byt vyklidil. Žalobci dále ani nemohlo vzniknout právo na prodloužení nájemní doby o 5 let, jak žalobou požaduje, neboť nájemní smlouvou bylo sjednáno, že nájem bude prodloužen vždy maximálně o rok. Navrhla proto žalobu zamítnout.

3. Soud k projednání věci nařídil ústní jednání na 18. 3. 2026. Při jednání provedl dokazování listinami, které se vztahovaly k předmětu řízení a které soudu předložili oba účastníci řízení, a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.

4. Z nájemní smlouvy z 2. 5. 2022 (čl. 3 spisu) soud zjistil, že jejím předmětem byl nájem předmětného bytu na dobu určitou do 14. 5. 2023. Účastníci si dále sjednali, že i kdyby nájemce užíval byt po uplynutí této doby, nájem se neprodlužuje a prodloužení je možné pouze na základě písemného dodatku. Z dodatku č. 1 (čl. 12 spisu) soud zjistil, že doba nájmu byla prodloužena do 14. 5. 2024 a dále byly mezi účastníky nově sjednány podmínky, za jakých může v dalším období k prodloužení nájmu dojít. Z dodatku č. 2 (čl. 11 spisu) soud zjistil, že nájem byl dále prodloužen do 15. 4. 2025. Z žádosti o prodloužení nájemní smlouvy (čl. 10 spisu) soud zjistil, že žalobce dne 7. 2. 2025 zaslal žalované žádost o další prodloužení nájemního vztahu. Ze sdělení ze dne 29. 4. 2025 (čl. 8 spisu) a sdělení ze dne 17. 7. 2025 (čl. 7 spisu) soud zjistil, že žalovaná žádosti žalobce ani přes podané námitky nevyhověla a k prodloužení nájmu nepřistoupila. Zároveň žalobce vyzvala k vyklizení bytu z důvodu skončení nájmu.

5. Soud zamítl návrhy žalobce i žalované na provedení dalších listinných důkazů a výslechu svědků pro nadbytečnost, neboť ty se vztahovaly k jejich tvrzením, jež však nejsou pro posouzení věci podstatná (že řádně hradil nájemné a související platby, jakým způsobem byt užíval, zda ho poskytoval k užívání třetím osobám).

6. Po právní stránce soud posoudil věc následovně:

7. Podle § 2201 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) nájemní smlouvou se pronajímatel zavazuje přenechat nájemci věc k dočasnému užívání a nájemce se zavazuje platit za to pronajímateli nájemné.

8. Podle § 2204 o. z. neujednají-li strany dobu trvání nebo den skončení nájmu, platí, že se jedná o nájem na dobu neurčitou.

9. Podle § 2285 o. z. pokračuje-li nájemce v užívání bytu po dobu alespoň tří měsíců po dni, kdy měl nájem bytu skončit, a pronajímatel nevyzve v této době nájemce, aby byt opustil, platí, že je nájem znovu ujednán na tutéž dobu, na jakou byl ujednán dříve, nejvýše ale na dobu dvou let; to neplatí, ujednají-li si strany něco jiného. Výzva vyžaduje písemnou formu.

10. V projednávané věci z provedeného dokazování a nesporných skutečností vyplynulo, že žalovaná je vlastníkem předmětného bytu a že žalovaný byt stále užívá. Z předložených listin však vyplynulo, že nájemní právo trvalo do 14. 5. 2025, po tomto datu však již žalovanému právo nájmu nesvědčí. Nájemní vztah skončil uplynutím sjednané doby nájmu ke sni 14. 5. 2025, neboť nájemní smlouvu bylo vyloučeno prodloužení nájmu i přes pokračování žalobce v užívání bytu. V řízení sice bylo prokázáno, že žalobce navrhoval prodloužení doby nájmu na další rok, nicméně této žádosti nebylo ze strany žalované vyhověno. Soud se pak neztotožnil s názorem žalobce, že dodatkem č. 1 byly sjednány podmínky, za kterých žalovaná nájemní vztah prodloužit musí. Naopak, tímto ujednáním byly sjednány jen dodatečné minimální podmínky, za kterých žalovaná k prodloužení nájmu mohla přistoupit. Žádné zákonné ustanovení pak neukládá vlastníku povinnost prodloužit nájemní právo nájemci, pokud bylo sjednáno na dobu určitou. Argumentoval-li žalobce v žalobě tím, že jednání žalované považuje za zlovůli a nemá jinou možnost bydlení, pak pomíjí skutečnost, že už při samotném dobrovolném uzavření nájemní smlouvy na dobu určitou si musel být vědom skutečnosti, že k prodloužení nájmu dojít nemusí a po uvedené době bude muset řešit nové bydlení. Pokud žalobci taková skutečnost nevyhovovala, bylo na něm, aby si případně našel nájemní bydlení na dobu neurčitou.

11. Soudu pak ani není zřejmé, z jakých důvodů žalobce navrhoval prodloužení nájmu o 5 let, neboť i z uzavřeného dodatku č. 1 jasně vyplývá úmysl žalované prodlužovat sjednanou dobu nájmu vždy maximálně o 1 rok.

12. S ohledem na výše uvedené se tak soud ani nezabýval dalšími tvrzeními žalobce i žalované ohledně skutečného užívání bytu a žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok I).

13. O nákladech řízení (výrok II) soud rozhodl v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 151 odst. 1 a 3 o. s. ř., kdy účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Ve věci byla procesně zcela úspěšná žalovaná, proto soud žalované přiznal náhradu nákladů řízení ve výši tří režijních paušálů po 450 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř., a to za vyjádření k žalobě, přípravu a účast na jednání podle § 1 odst. 3 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Soud výši režijního paušálu určil nikoliv ve výši 300 Kč, a to v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, č. j. 28 Cdo 2638/2025-615, který uvedl, že: „Jestliže § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 stanoví, že náhrada za vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné přísluší ve výši 450 Kč, představovalo by přiznávání náhrady týchž výdajů nezastoupenému účastníku toliko ve výši 300 Kč návrat k bezdůvodnému rozlišování mezi stranami civilního sporu podle toho, zda jsou, či nejsou zastoupeny zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud, jenž se v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy cítí nadále vázán nosnými důvody plenárního nálezu Pl. ÚS 39/13, proto pokládá § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. jakožto podzákonného předpisu za neaplikovatelný pro rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (k postupu obecného soudu při zjištění nesouladu podzákonného právního předpisu s ústavním pořádkem srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 2925/20, bod 55). Takto vzniklou mezeru v právu je pak zapotřebí vyplnit analogickou aplikací předpisu svou povahou a účelem nejbližšího, tj. § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a nezastoupenému účastníku přiznat v situacích, na něž by jinak dopadal § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., srovnatelnou náhradu, jaká by za shodných okolností náležela straně zastoupené advokátem (shodně viz Jäger, M. Zapomenutá vyhláška? Soudní rozhledy, 2025, č. 7–8, s. 229).“14. Povinnost k plnění v nákladovém výroku soud určil ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., když k delší lhůtě plnění či k plnění ve splátkách neshledal soud žádný důvod.