28 C 205/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Adélou Balážovou ve věci žalobce: Jméno žalobce , IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: právnická osoba pro zaplacení 19 822,13 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 19 822,13 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 19 822,13 Kč od 1. 11. 2025 do zaplacení se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 450 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. 1 Žalobce se žalobou domáhal částky ve výši 19 822,13 Kč s příslušenstvím jakožto finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou mu v souvislosti s nesprávným úředním postupem ve formě nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. , Anonymizováno, (dále jen „posuzované řízení“). Žalobce uvádí, že svůj nárok u žalované uplatnil, žalovaná jej projednala a stanoviskem ze dne 26. 8. 2025 přiznala žalobci odškodnění ve výši 58 000 Kč, což žalobce považuje za nedostatečné odškodnění. Žalobce nesouhlasí se snížením základního odškodnění pro složitost bez současného zvýšení za prostup soudu. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 13. 8. 2019 a skončilo dne 26. 5. 2025, trvalo tak nepřiměřeně dlouhou dobu 5 let, 10 měsíců a 11 dní. Řízení probíhalo na 2 stupních soudní soustavy, bylo zatíženo průtahy, zejména v letech 2020 až 2021 a žalobce se na jeho délce nepodílel.2 Žalovaná ve vyjádření k žalobě učinila nesporným, že u ní žalobce dne 10. 7. 2025 nárok uplatnil. Žalovaná dne 26. 8. 2025 nároku žalobce částečně vyhověla, přičemž konstatovala, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu a poskytla žalobci zadostiučinění ve výši 58 000 Kč, ve zbytku nárok žalobce shledala nedůvodným. Žalovaná zrekapitulovala průběh posuzovaného řízení a uvedla, že řízení trvalo celkem 5 let a 10 měsíců. Žalovaná konstatovala, že v posuzovaném řízení došlo k prodlevám v postupu soudu v období od února 2020 do listopadu 2021 a v období června 2022 do listopadu 2022 a také při vypravení rozsudku. Žalovaná vycházela ze základní částky 15 000 Kč za rok trvání řízení, přičemž základní odškodnění snížila o 30 % pro složitost řízení a průběh na 2 stupních soudní soustavy. V průběhu řízení byl vypracován znalecký posudek a v rámci odvolacího říze í jeho doplnění. Bylo rozhodován o přerušení řízení, žaloba musela být na výzvu soudu doplňována. S ohledem na postup soudu žalovaná zvýšila odškodnění o 10 %. Žalobce se na délce řízení nepodílel, význam řízení pro žalobce žalovaná shledala standardním. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, poskytnuté odškodnění považuje za dostatečné.3 Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení ústního jednání [žalobce v podání ze dne 20. 11. 2025 (č. l. 16 spisu) a žalovaná ve vyjádření ze dne 19. 11. 2025 (č. l. 18 spisu)], soud postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a věc rozhodl bez nařízení jednání.4 Z uplatnění nároku ze dne 10. 7. 2025 (č. l. 5 spisu) a stanoviska žalované ze dne 26. 8. 2025 (č. l. 8 spisu) soud zjistil, že žalobce žalobou uplatněný nárok u žalované předběžně uplatnil dne 10. 7. 2025 a že žalovaná na základě vydaného stanoviska ze dne 26. 8. 2025 přiznala na odškodnění částku 58 000 Kč.5 Z předžalobní výzvy ze dne 24. 10. 2025 (č. l. 9 spisu) a reakce žalované ze dne 4. 11. 2025 (č. l. 10 spisu) soud zjistil, že žalobce vyzval před podáním žaloby žalovanou k přehodnocení stanoviska a plnění částky 19 822,13 Kč. Žalovaná v reakci na výzvu uvedla, že na vydaném stanovisku trvá a další odškodnění neposkytne.6 Ze spisu vedeného u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. , Anonymizováno, soud zjistil následující. Dne 13. 8. 2019 byla , právnická osoba, podána žaloba o zaplacení 542 934 Kč s příslušenstvím proti žalovanému , adresa, . Žaloba se týkala uhrazení bezdůvodného obohacení, neboť žalovaný měl hospodařit s pozemky žalobkyně. Dne 27. 9. 219 vydal soud platební rozkaz, platební rozkaz a žaloba byly žalovanému doručeny dne 3. 10. 2019. Dne 11. 10. 2019 podal žalovaný odpor. Dne 25. 10. 2019 byl dán pokyn k zaslání přípisu žalobkyni, nechť se k podanému odporu ve lhůtě 14 dní vyjádří, přípis byl odeslán 1. 11. 2019. Dne 31. 10. 2019 zaslal žalovaný vyjádření. Dne 14. 11. 2019 se vyjádřila žalobkyně. Dne 11. 2. 2020 byl dán pokyn k vyžádání spisů k nahlédnutí. Dne 29. 11. 2021 byl dán pokyn k nařízení jednání na 18. 1. 2022. Dne 18. 1. 2022 se konalo jednání, žalobkyně byla poučena dle § 118a odst. 3 o. s. ř. a byla jí poskytnuta lhůta k doplnění návrhů. Dne 27. 1. 2022 žalobkyně doplnila vyjádření. Dne 31. 1. 2022 doplnil tvrzení žalovaný. Dne 7. 3. 2022 byla žalobkyně vyzvána k upřesnění, zda navrhuje přerušení řízení. Usnesením z 11. 3. 2022 byla žalobkyně vyzvána k odstranění vad žaloby. Dne 15. 3. 2022 se žalobkyně vyjádřila k výzvě soudu, že navrhuje přerušení řízení. Dne 21. 3. 2022 žalobkyně doplnila žalobu. Dne 28. 3. 2022 žalobkyně opětovně doplnila žalobu. Dne 24. 5. 2022 byly při jednání ve věci jiné sp. zn. Předány žalovanému podání žalobkyně. Dne 24. 5. 2022 byl dán pokyn k výzvě žalobkyni ohledně ustanovení znalce ve věci. Dne 31. 5. 2022 se žalobkyně vyjádřila. Dne 4. 11. 2022 soud vyzval žalovaného k vyjádření k návrhu na přerušení a ustanovení znaleckého ústavu. Dne 9. 11. 2022 se žalovaný vyjádřil. Usnesením z 12. 1. 2023 soud návrh na přerušení zamítl. Usnesením z téhož dne ustanovil soud znalecký ústav k podání znaleckého posudku. Dne 24. 1. 2023 žalovaný podal námitky do ustanovení znaleckého ústavu. Dne 17. 2. 2023 byl spis zaslán znaleckému ústavu. Dne 19. 4. 203 byl spis vrácen soudu se znaleckým posudkem. Dne 21. 4. 2023 podal žalovaný námitky proti odborné způsobilosti znalce. Dne 25. 4. 2023 byl znalecký posudek zaslán účastníkům k vyjádření. Usnesením z 15. 6. 2023 soud přiznal znaleckému ústavu znalečné. Dne 10. 8. 2023 byl dán pokyn k nařízení jednání na 19. 9. 2023. Dne 12. 7. 2023 zaslala vyjádření žalobkyně. Dne 19. 9. 2023 se konalo ústní jednání, na kterém bylo dokončeno dokazování a bylo odročeno na vyhlášení dne 29. 9. 2023, kdy byl vyhlášen rozsudek, kterým byla výrokem I uložena žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 116 127 s příslušenstvím, výrokem II byla žaloba do zbylého žalobního nároku zamítnuta a výroky III-VI bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Usnesením z 6. 10. 2023 bylo rozhodnuto o znalečném za výslech znalce. Dne 3. 1. 2024 bylo z důvodu pracovní neschopnosti soudce lhůta pro vypravení rozsudku prodloužena do 31. 1. 2024, následně do 29. 2. 2024. Rozsudek byl vypraven 28. 2. 2024. Usnesením ze dne 28. 2. 2024 byla určena výše nákladů státu. Dne 14. 3. 2024 žalovaný podal blanketní odvolání proti rozsudku. Dne 16. 4. 2025 byl žalovaný vyzván k odstranění vad odvolání proti rozsudku. Dne 2. 5. 2024 žalovaný odůvodnil odvolání. Dne 17. 5. 20254 byl žalovaný vyzván k zaplacení soudního poplatku za odvolání. Dne 21. 5. 2024 žalovaný soudní poplatek uhradil. Dne 24. 5. 2024 byla žalobkyně vyzvána k vyjádření k odvolání. Dne 7. 6. 2024 se žalobkyně vyjádřila. Dne 17. 6. 2024 byl spis předložen odvolacímu soudu. Dne 8. 7. 2024 byl dán pokyn k nařízení ústního jednání odvolacího soudu na den 5. 8. 2024. Dne 31. 7. 2024 požádala zástupkyně žalovaného o odročení nařízeného jednání z důvodu dovolené. Dne 2. 8. 2024 byl dán pokyn k odročení jednání na den 23. 9. 2024. Dne 19. 9. 2024 žalovaný informoval soud o změně právního zastoupení. Dne 23. 9. 2024 se konalo ústní jednání odvolacího soudu. Dne 30. 9. 2024 žalovaný zaslal vyjádření s doplněním dodatku k posudku. Přípisem z 9. 10. 2024 byl žalovaný vyzván k upřesnění svého vyjádření. Dne 24. 10. 2024 se vyjádřila žalobkyně. Téhož dne zaslal žalovaný upřesnění svého vyjádření. Usnesením z 30. 10. 2024 odvolací soud ustanovil znalecký ústav k doplnění znaleckého posudku. Dne 20. 11. 2024 byl spis zaslán znaleckému ústavu. Dne 12. 12. 2024 znalecký ústav požádal o prodloužení lhůty pro vypracování dodatku ke znaleckému posudku, dne 13. 12. 2024 byla lhůta prodloužena do 31. 1. 2025. Dne 28. 1. 2025 znalecký ústav opětovně požádal o prodloužení lhůty, lhůta byla dne 6. 2. 2025 prodloužena do 6. 3. 2025. Dne4. 3. 2025 byl spis spolu s dodatkem ke znaleckému posudku vrácen odvolacímu soudu. Dne 10. 3. 2025 byl dodatek zaslán účastníkům s výzvou k vyjádření. Dne 18. 3. 2025 se vyjádřila žalobkyně, dne 25. 3. 2025 se vyjádřil žalovaný. Dne 2 4. 2025 byl dán pokyn k nařízení ústního jednání na den 12. 5 2025. Dne 3. 4. 2025 požádal předvolaný znalec o odročení jednání z důvodu dovolené. Dne 7. 4. 22025 byl dán pokyn k odročení jednání na den 19. 5. 2025. Dne 19. 5. 2025 se konalo ústní jednání, které bylo odročeno za účelem vyhlášení rozhodnutí na den 26. 5. 2025, na kterém odvolací soud výrokem I rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 112 777,43 Kč s příslušenstvím, ve zbývajícím rozsahu se žaloba zamítá, a výrokem II – VIII rozhodl o nákladech řízení. Spis byl soudu prvního stupně vrácen 9. 6. 2025, rozsudek byl účastníkům rozeslán 11. 6. 2025 a nabyl právní moci 12. 6.2025. Dne 1. 8. 2025 podal žalovaný dovolání a návrh na odklad výkonu rozhodnutí. Dne 4. 9. 2025 byl žalovaný vyzván k úhradě soudního poplatku za podané dovolání. Dne 12. 9. 2025 žalovaný soudní poplatek uhradil. Dne 16. 9. 2025 bylo dovolání zasláno žalobkyni k vyjádření, žalobkyně se vyjádřila dne 24. 9. 2025. Dne 3. 10. 2025 byl spis předložen Nejvyššímu soudu. Usnesením z 18. 11. 2025 Nejvyšší soud dovolání odmítl. Dne 1. 12. 2025 byl spis vrácen soudu prvního stupně. Dne 12. 12. 2025 bylo rozhodnutí rozesláno a právní moc rozhodnutí dovolacího soudu nastala dne 15. 12. 2025.7 Na základě provedeného dokazování, kdy soud hodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž předložené důkazy považoval za zcela hodnověrné, a po přihlédnutí ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, dospěl soud k závěru o následujícím skutkovém stavu, korespondující se skutkovými zjištěními popsanými výše s tím, že posuzované řízení bylo ve vztahu k žalobci zahájeno dne 3. 10. 2019, kdy mu byl doručen platební rozkaz spolu s žalobou, a skončeno bylo dne 15. 12. 2025, kdy nabylo právní moci usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025. Délka posuzovaného řízení vzhledem k posuzované nemajetkové újmě žalobce tak činila celých 6 let, 2 měsíce a 12 dní. Bylo dále prokázáno, že žalobce byl za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení již odškodněn částkou 58 000 Kč, která byla plněna před podáním žaloby.8 Z důkazů v řízení provedených byla učiněna skutková zjištění pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, jak jej soud níže podává, plně postačující.9 Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle těchto ustanovení:10 Podle § 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.11 Podle § 2 OdpŠk odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.12 Podle § 5 písm. a), b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.13 Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.14 Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.15 Podle § 14 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle ust. odst. 3 cit. § je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.16 Ust. § 15 odst. 2 OdpŠk pak stanoví, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.17 V řízení bylo prokázáno, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).18 Obecně platí, že předpokladem odpovědnosti státu za škodu dle OdpŠk je splnění tří podmínek: 1) existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu), 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Absence i jen jednoho z těchto předpokladů odpovědnosti je přitom důvodem pro zamítnutí nároku na náhradu škody.19 Soud se zabýval otázkou, zda soud vydal rozhodnutí v předmětném řízení v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk. Pro řízení není obecně stanovena žádná lhůta, kterou by bylo možné považovat za přiměřenou. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (dále i jen „ESLP“) za aspekty přiměřenosti lhůty považuje jednak zájem účastníka na rychlém vyřízení věci a jednak obecný zájem na řádném výkonu spravedlnosti. Přitom přihlíží ke složitosti věci, chování účastníků a státních orgánů a významu řízení pro účastníka. Tomu odpovídá i ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk, dle kterého soud přihlíží při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.20 Z konstantní judikatury dovolacího soudu vyplývá, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Jak přitom plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, je z hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení třeba hodnotit všechna takto jmenovaná kritéria, ať již v neprospěch žalobce nebo v jeho prospěch. Platí totiž, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012).21 Předmětné řízení trvalo ve vztahu k žalobci od 3. 10. 2019, kdy mu byl doručen platební rozkaz spolu s žalobou, do 15. 12. 2025, kdy nabylo právní moci usnesení dovolacího soudu ze dne 18. 11. 2025, tedy 6 let, 2 měsíce a 12 dní, což je doba s ohledem na veškeré dále uvedené okolnosti případu nepřiměřená. K uvedenému závěru vede soud právě vyhodnocení kritérií § 31 odst. 3 OdpŠk, přičemž v posuzovaném případě tyto soud vyhodnotil souhrnně. Soud tak dospěl k závěru, že došlo v posuzovaném soudním řízení k nesprávnému úřednímu postupu ve formě nepřiměřené délky řízení a odpovědnostní titul je dán. Existenci odpovědnostního titulu ostatně žalovaná ani nesporovala, když sama poskytla žalobci částečné plnění.22 V případech nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení se má za to (jde o vyvratitelnou domněnku), že v důsledku tohoto postupu vzniká účastníku řízení nemajetková újma (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Apicella vs. Itálie ze dne 29. 3. 2006, § 93). Presumovaný vznik újmy žalovaná v řízení ani kvalifikovaně nevyvracela a soud se dále zabýval otázkou odškodnění nemajetkové újmy, jejíž příčiny tkví v nesprávném úředním postupu. V citovaném § 31a odst. 2 OdpŠk je vymezena jak forma, tak rozsah náhrady. Peněžitá kompenzace je označena za způsob zásadně subsidiární, nastupující tehdy, není-li možno nemajetkovou újmu nahradit jinak, přičemž dostačujícím prostředkem nápravy by se nejevilo pouhé konstatování porušení práva. V posuzovaném případě nesprávný úřední postup dosahuje již takové intenzity, že je na místě přiznat finanční zadostiučinění, když zároveň je dána i existence příčinné souvislosti mezi uvedeným nesprávným úředním postupem a újmou žalobce a jako dostačujícím prostředkem nápravy se nejeví konstatování porušení práva žalobce na přiměřenou délku řízení.23 Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009 dovodil, že náhrada imateriální újmy podle § 1 odst. 3 a § 31a odst. 3 OdpŠk nemusí dosahovat výše, k níž by dospěl Evropský soud pro lidská práva ve smyslu čl. 41 Úmluvy. Zdůraznil rovněž s poukazem na § 31a odst. 3 OdpŠk, že výše odškodnění nemajetkové újmy, jež vznikla nesprávným úředním postupem, spočívajícím v tzv. průtazích řízení, není stanovena pevnými částkami. Je přenecháno soudu (popř. v předběžném projednání nároku příslušnému ministerstvu či ústřednímu správnímu úřadu uvedenému v § 6 OdpŠk), aby v každém jednotlivém případě uvážil, jaký rozsah zadostiučinění je přiměřený všem okolnostem za použití zákonem demonstrativně vyjmenovaných kritérií. Z rozsudku senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26 je patrno, že ESLP při stanovení výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vychází z částky 1 000 až 1 500 EUR za jeden rok trvání řízení jako základu pro stanovení celkového zadostiučinění. Tuto částku však snižuje o 30 % v případě, kdy již bylo národními orgány shledáno porušení práva stěžovatele a dále ji upravuje především v závislosti na významu předmětu řízení pro stěžovatele, složitosti věci projevující se zejména v počtu stupňů soudní soustavy, ve kterých byla věc projednávána a jednání stěžovatele, jímž přispěl k celkové délce řízení. S takovým způsobem výpočtu výše přiměřeného zadostiučinění, byť v obecné rovině, se ztotožnil i velký senát ESLP v rozsudku v téže věci ze dne 29. 3. 2006, odst.

66. Z rozsudku velkého senátu ESLP v dané věci lze dále vyčíst, že ESLP považuje za přiměřené, pokud je vnitrostátním orgánem přiznáno poškozenému asi 45 % částky, kterou by přiznal sám. Konstantní judikatura přitom pro poměry České republiky považuje za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení (tj. 1 250 Kč až 1 667 Kč za jeden měsíc s tím, že v prvních dvou letech trvání řízení jde o částky poloviční). Přiznání částky v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč, ve kterém představuje částka 15 000 Kč částku základní, lze zvažovat například podle takových kritérií, jakým je zcela zjevně nepřiměřená (extrémní) délka posuzovaného řízení. Vyšší než spodní hranice této základní částky se dle zavedené praxe užije u soudních řízení, která překročí délku trvání 10 let. Nejvyšší soud při závěru, že každé řízení vždy nějakou dobu trvá, vychází z doby dvou let. Při úvaze, že výše uvedené rozmezí má být rovnoměrně rozloženo a horní hranice tohoto rozmezí se použije až u mimořádně dlouhých řízení, považuje soud v souladu se žalovanou za odpovídající, aby základní částka ročního odškodnění činila 15 000 Kč, neboť posuzované řízení nebylo mimořádně dlouhé. Celková nemodifikovaná částka finančního zadostiučinění tak činí pro žalobce 78 000 Kč.24 Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, k možnosti překonání závěrů učiněných ve Stanovisku s ohledem na ekonomický růst se Nejvyšší soud vyjadřoval v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011), a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Z poslední doby se Nejvyšší soud k této otázce vyjádřil též v usnesení ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2184/2020. Při vydání Stanoviska Nejvyšší soud vycházel zejména z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, jež v tomto ohledu nedoznala změn (viz NS sp. zn. 30 Cdo 3171/2018). Soud k tomu dále dodává, že poskytnuté peněžité zadostiučinění není ani trestem pro žalovaný stát za to, že řízení trvalo nepřiměřeně dlouho dobu, ani nemá poškozenému kompenzovat majetkovou újmu. Poskytnuté zadostiučinění má odčinit nejistotu, v níž se žalobce nacházel ohledně toho, jak řízení dopadne. Tato újma je stále stejná a nesnižuje se ani nezvyšuje s ohledem na kupní sílu měny. Není proto žádný důvod tuto částku navyšovat z důvodu inflačních vlivů.25 Takto stanovenou základní částku odškodnění je nutné přizpůsobit okolnostem konkrétního případu s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, tj. složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Podle těchto kritérií, představujících neuzavřený výčet okolností, k nimž lze v konkrétní věci při stanovení konečné výše odškodnění přihlédnout, je možno základní částku přiměřeně zvýšit či snížit.26 V posuzovaném řízení soud ve shodě se žalovanou shledal, že v projednávané věci došlo k průtahům, a to v období od února 2020 do listopadu 2021 před nařízením prvního jednání ve věci a dále v období června 2022 do listopadu 2022, než byl ve věci ustanoven znalecký ústav. Ostatně sama žalovaná toto období vyhodnotila totožně a z uvedeného důvodu přistoupila ke zvýšení základní částky o 10 %, soud se tak neztotožňuje s tvrzením žalobkyně, že by žalovaná postup soudu nereflektovala.27 Řízení bylo složitější po stránce právní, skutkové i procesní. Předmětem posuzovaného řízení bylo vydání bezdůvodného obohacení v souvislosti s neoprávněným užíváním pozemků za několik období. Bylo nutné posoudit, zda je užívání pozemků ze strany žalovaného (v této věci žalobce) v různých obdobích po právu či nikoliv a následně určit výši náhrady za jejich užívání. Posuzované řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, v řízení byl vypracován znalecký posudek a následně u dovolacího soudu dodatek ke znaleckému posudku. Soud s ohledem na toto kritérium základní částku snížil o 30 %.28 Žalobce se na délce řízení nepodílel, ale ani nijak nepřispěl k urychlení řízení. Soud s ohledem na toto kritérium základní částku nemodifikoval.29 Pokud se jedná o postup soudu, nutno konstatovat, že soud prvního stupně kromě výše uvedených průtahů postupoval ve věci plynule a koncentrovaně, kdy řádně a včas reagoval na podání účastníků, stejně tak i odvolací soud postupoval zcela bez průtahů a konečně řízení před soudem dovolacím trvalo velmi krátkou dobu. Soud má tedy za to, že k délce řízení přispěl zejména první průtah ve věci před nařízeným prvním jednáním, přičemž však zohlednění obou uvedených průtahů dle názoru soudu zcela postačuje v závěru o nepřiměřené délce řízení, kdy se jedná o průtahy ojedinělé a bez těchto průtahů by soud ani nedospěl k závěru o nepřiměřené délce řízení. Z toho důvodu již soud základní částku pro toto kritérium nemodifikoval.30 Z hlediska významu předmětu řízení pro žalobce soud uvádí, že dle Stanoviska je vyšší význam předmětu řízení presumován u řízení trestní (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinně právní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovně právní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). Posuzované řízení lze typově zařadit mezi ta, která mají standardní význam pro účastníky, neboť se sice jednalo o spor týkající se majetku žalobce, ovšem v tomto případě není presumovaný zvýšený význam řízení pro žalobce a z provedeného dokazování nelze ani dovodit závěr o vyšší míře významu řízení pro žalobce. Žalobce ostatně ani zvýšený význam řízení pro svou osobu netvrdil. Soud proto základní částku pro toto kritérium nemodifikoval.31 Základní odškodnění je tak po zohlednění shora provedených procentních modifikací namístě snížit o 30 % na výsledných 54 600 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná již žalobci poskytla finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky soudního řízení v částce 58 000 Kč před podáním žaloby, tedy v částce vyšší, nezbylo soudu než žalobu v plném rozsahu výrokem I zamítnout.32 O nákladech řízení (výrok II) soud rozhodl v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 151 odst. 1 a 3 o. s. ř., kdy účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Ve věci byla procesně zcela úspěšná žalovaná, proti které byla žaloba podaná až po poskytnutí částečného peněžitého odškodnění v celém rozsahu zamítnuta, když soud neshledal pro peněžité odškodnění důvod. Proto soud žalované přiznal náhradu nákladů řízení ve výši jednoho režijního paušálu po 450 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř., a to za vyjádření k žalobě podle § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Soud výši režijního paušálu určil nikoliv ve výši 300 Kč, a to v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, č. j. 28 Cdo 2638/2025-615, který uvedl, že: „Jestliže § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 stanoví, že náhrada za vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné přísluší ve výši 450 Kč, představovalo by přiznávání náhrady týchž výdajů nezastoupenému účastníku toliko ve výši 300 Kč návrat k bezdůvodnému rozlišování mezi stranami civilního sporu podle toho, zda jsou, či nejsou zastoupeny zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud, jenž se v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy cítí nadále vázán nosnými důvody plenárního nálezu Pl. ÚS 39/13, proto pokládá § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. jakožto podzákonného předpisu za neaplikovatelný pro rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (k postupu obecného soudu při zjištění nesouladu podzákonného právního předpisu s ústavním pořádkem srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 2925/20, bod 55). Takto vzniklou mezeru v právu je pak zapotřebí vyplnit analogickou aplikací předpisu svou povahou a účelem nejbližšího, tj. § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a nezastoupenému účastníku přiznat v situacích, na něž by jinak dopadal § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., srovnatelnou náhradu, jaká by za shodných okolností náležela straně zastoupené advokátem (shodně viz Jäger, M. Zapomenutá vyhláška? Soudní rozhledy, 2025, č. 7–8, s. 229).“33 Povinnost k plnění v nákladovém výroku soud určil ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., když k delší lhůtě plnění či k plnění ve splátkách neshledal soud žádný důvod.