28 C 220/2023

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Terezou Jachura Maříkovou ve věci žalobce: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/1 zastoupený advokátem Adresa zainteresované osoby 0/0 . Vajdy 3046/2, 700 30 Ostrava - Zábřeh proti žalované: Anonymizováno , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/1 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 o zaplacení 280 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku ve výši 280 000 Kč s příslušenstvím, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náklady řízení ve výši 900 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám žalované.

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 280 000 Kč s příslušenstvím jakožto nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup v řízení vedeném u Okresního soudu v , jméno FO, pod sp. zn. , spisová značka, v podobě nepřiměřené délky řízení. Žalobce uvedl, že předmětné řízení bylo zahájeno usnesením , datum, , kterým bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání a bylo ukončeno až na základě rozsudku Krajského soudu v , adresa, , kterým byl žalobce uznán vinným a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let a šesti měsíců. Celková délka podkladového řízení tak byla zjevně nepřiměřená a v důsledku uvedeného došlo u žalobce k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces v přiměřené době. Vzhledem k extrémní době podkladového řízení žalobce podle stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13.4.2011 vycházel ze základní částky 20 000 Kč za rok trvání řízení, za první dva roky pak z částky v poloviční výši. Žalobce svůj nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění uplatnil u žalované dne 24.3.2023, tento však ze strany žalované nebyl uspokojen, když žalovaná toliko konstatovala porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě stanoviskem ze dne 18.9.2023, což je podle přesvědčení žalobce nedostatečné.

2. Žalovaná ve svém vyjádření nečinila spornou skutečnost, že žalobce předběžně dne 24.3.2023 uplatnil nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 280 000 Kč v souvislosti s nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Okresního soudu v , jméno FO, . K projednání žádosti došlo dne 18.9.2023, přičemž žalovaná dospěla k závěru, že v podkladovém řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu a žalobci poskytla konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, což mu sdělila stanoviskem ze dne 18.9.2023. Dále žalovaná stručně zkonstatovala průběh podkladového řízení a uzavřela, že předmětné řízení trvá přes 15 let a dosud není skončeno, neboť aktuálně se věc nachází u Nejvyššího soudu s dovoláním. Poukázala však na to, že v posuzovaném řízení Krajský soud v , adresa, v bodě 18 při ukládání trestu zohlednil délku trestního řízení, kterou žalovaní, tedy mimo jiné i žalobce nezavinili svým přístupem. Ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu pak takováto morální satisfakce se v případech, pakliže se odškodnění domáhá pravomocně odsouzený pachatel, za délku trestního řízení, v němž byl shledán vinným, je odškodněním, které přichází na prvním místě před peněžní satisfakcí, neboť peněžní satisfakce připadá v úvahu tehdy, pokud by morální satisfakce nebyla způsobené nemajetkové újmě adekvátní. Z těchto popsaných důvodů má proto žalovaná za to, že odškodnění, které se žalobci dostalo již v rámci podkladového řízení je dostatečné.

3. Mezi účastníky řízení nebyla sporná skutečnost, že žalobce předběžně u žalované dne 24.3.2023 uplatnil nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 280 000 Kč v důsledku nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Okresního soudu v , jméno FO, . Žalovaná po projednání uvedené žádosti dospěla k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. a poskytla žalobci zadostiučinění ve formě konstatování nesprávného úředního postupu. Toto mu pak sdělila stanoviskem ze dne 18.9.2023.

4. Účastníci řízení rovněž učinili nesporným průběh řízení vedeného u Okresního soudu v , jméno FO, , přičemž soud vyšel i ze zjištěného průběhu podkladového řízení v rozsudku Obvodního soudu pro , adresa, : usnesením ze dne 15. 8. 2008 podle § 160 odst. 1 tr. řádu bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro trestný čin obecného ohrožení podle ustanovení § 180 odst. 1 odst. 2 písmeno b), odst. 3 písmeno a), odst. 4 tr. zákoníku. Společně s žalobcem bylo stíháno ještě dalších 9 osob. Žalobce a další spoluobvinění podali proti uvedenému usnesení stížnost. Usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v , jméno FO, byla stížnost zamítnuta. Od roku 2008 byly shromažďovány důkazy zejména listiny týkající se ohledání místa činu, včetně fotodokumentace, pitevní protokoly, bylo rozhodováno o vydání věcí. V průběhu roku 2008 a 2009 byla policejními orgány vydávána opatření o přibrání znalců. Poté ze strany orgánů činných v trestním řízení následovalo uvědomění o termínu prostudování trestního spisu před podáním obžaloby. Následně v srpnu 2010 někteří spoluobvinění žádali o přezkoumání postupu policejního orgánu. Obžaloba byla k Okresnímu soudu v , jméno FO, podána dne 9. 8. 2010. Poté obžalovaní v říjnu 2010 žádali o předběžné projednání obžaloby podle § 185 tr. ř. Na žádost zákonného soudce došlo k prodloužení lhůty k nařízení hlavního líčení do dne 28. 4. 2011. Pokynem soudce ze dne 28. 4. 2011 bylo nařízeno hlavní líčení na dny 20. 6. až 23. 6. 2011. Současně k hlavnímu líčení bylo obesláno i několik desítek poškozených. Dne 20. 6. 2011 proběhlo hlavní líčení, při kterém byli vyslechnuti obžalovaní. Další hlavní líčení se konalo dne 21. 6. 2011, dne 22. 6. 2011, dne 23. 6. 2011, dne 27. 6. 2011, dne 28. 6. 2011, dne 29. 6. 2011 a dne 30. 6. 2011. Další úsek hlavních líčení proběhl ve dnech 31. 10. 2011, 2. 11. 2011, 3. 11. 2011, 7. 11. 2011, 8. 11. 2011, 9. 11. 2011, 10. 11. 2011. V prosinci 2012 bylo Kriminalistickému úřadu Policie České republiky zadáno vypracování znaleckého posudku. Původně nařízené hlavní líčení neproběhlo a bylo odročeno na dny 16. až 19. 9. 2013. Následně byly do spisu založeny znalecké posudky a rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce. Dne 15. 8. 2013 byl podán další znalecký posudek , tituly před jménem, . Dne 16. 9. 2013 a dne 17. 9. 2013 se konalo hlavní líčení a poté ve dnech 18. 9. 2013 až 26. 9. 2013 a ve dnech 24. 3. 2014 až 28. 3. 2014. Další hlavní líčení proběhlo dne 12. 6. 2014, dne 19. 9. 2014, dne 28. 11. 2014, dne 4. 2. 2015 a dne 6. 2. 2015. Naposledy jmenované hlavního líčení bylo odročeno na den 13. až 14. 4. 2015. Dne 8. 4. 2015 přišla žádost jednoho z obžalovaných o odročení hlavního líčení z důvodu nepříznivého zdravotního stavu jeho právního zástupce, na což následovaly další žádosti o odročení hlavního líčení a až do listopadu 2015 byl ověřován zdravotní stav tohoto právního zástupce. Další hlavní líčení proběhlo dne 16. 11. 2015 a dne 20. 11. 2015. Poté někteří obžalovaní zaslali návrhy na doplnění otázek, které mají být položeny znaleckému ústavu, další návrhy na provedení důkazů a návrh na vyžádání projektu experimentu. Znalecký posudek byl soudu doručen dne 4. 4. 2017 a poté ještě jeho doplněk. Tento byl zaslán obžalovaným, kteří se k němu poté ještě vyjádřili. Další hlavní líčení proběhlo dne 16. 5. 2017 až 17. 5. 2017, dne 4. 9. 2017 až 7. 9. 2017 a toto bylo odročeno za účelem přednesu závěrečných řečí na den 7. 12. 2017. Při tomto hlavním líčení byl vyhlášen rozsudek ve věci samé. Soudce požádal vedení soudu o prodloužení lhůty pro vyhotovení rozsudku do dne 23. 1. 2018. Proti rozsudku podal státní zástupce odvolání. Dne 21. 3. 2018 byl spis předložen Krajskému soudu v , adresa, , jako soudu odvolacímu. Tento usnesením ze dne 21. 9. 2018 napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve zrušujícím usnesení odvolací soud mj. podotknul, že věc vykazuje značné nedostatky ohledně přiměřenosti řízení, konkr.: „Okresní soud nerespektuje ustanovení § 2 odst. 4 věta 2. tr. řádu a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod o právu na projednání trestní věci co nejrychleji, neboť při nařizování hlavních líčení i vyžadování důkazů jsou neodůvodněné průtahy. Krajský soud proto okresnímu soudu ukládá povinnost projednávat tuto trestní věc přednostně a s co s největším urychlením, aby již délka trestního řízení neohrožovala právo obžalovaných na projednání věci v přiměřené lhůtě. Výše uvedené vady a nedostatky nejsou a nebudou důvodem k postupu podle § 262 tr. řádu.“5. Poté byl spis vrácen soudu prvního stupně, který konal hlavní líčení dne 18. 2. 2019 a dne 19. 2. 2019. Hlavní líčení bylo odročeno na den 29. 4. 2019 a 30. 4.2019, kdy proběhlo. Další hlavní líčení se konalo dne 29. 5. 2019, dne 26. 8. 2019 a dne 5. 11. 2019. Při hlavním líčení konaném dne 5. 11. 2019 byl vyhlášený rozsudek. Proti rozsudku podal státní zástupce odvolání. Krajskému soudu v , adresa, byla věc s odvoláním předložena dne 4. 5. 2020. Tento rozsudkem ze dne 8. října 2020 rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a ve vztahu k pěti obžalovaným znovu rozhodl tak, že je obžaloby zprostil a ve vztahu k dalším čtyřem obžalovaným, mj. i žalobci byla věc vrácena Okresnímu soudu v , jméno FO, k dalšímu řízení.

6. Soud ohledně zbývající části podkladového řízení provedl dokazování výpisem z infosoud pro věc vedenou u Okresního soudu v , jméno FO, , ze kterého vzal za prokázané, že dne 22.1.2021 byla věc Krajským soudem v , adresa, poté, co tento zrušil rozsudek soudu I. stupně vrácena soudu I. stupně zpět. Dne 11.5.2021 se konalo hlavní líčení a následně dne 31.8.2021 byl ve věci vydán rozsudek, kterým byl žalobce a další čtyři obžalovaní uznáni vinnými trestným činem obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. a), odst. 4 trestního zákoníku a byl jim uložen trest odnětí svobody v trvání tří let a šest měsíců. Proti tomuto rozsudku podali odsouzení odvolání, které následně doplňovali a to od data 29.10.2021 až do 16.11.2021. Věc byla předložena Krajskému soudu v , adresa, jako soudu odvolacímu dne 7.2.2022. Odvolací soud ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 26.9.2022 tak, že napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a nově rozhodl tak, že všechny čtyři obžalované shledal vinnými, mj. žalobce byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let a šesti měsíců. Věc byla vrácena soudu I. stupně dne 30.11.2022. Proti rozsudku Krajského soudu v , adresa, podali obžalovaní dovolání dne 2.3.2023, dne 6.3.2023, dne 9.3.2023 a dne 20.3.2023. Věc byla předložena Nejvyššímu soudu ČR dne 23.5.2023, přičemž Nejvyšším soudem nebylo ve věci dosud rozhodnuto.

7. Naposledy pak soud provedl dokazování rozsudkem Krajského soudu v , adresa, ze dne 26.9.2022, čj. , spisová značka, , ze kterého se podává (konkr. odstavec 18 a 19), že Krajský soud v , adresa, jako soud odvolacího při přezkoumání druhu a výše uložených trestů mj. i u žalobce se zabýval celkovou délku vedeného trestního řízení. Dospěl pak k závěru, že i přes složitost věci byla délka trestního řízení – 14 let nepřiměřeně dlouhá, a to i vzhledem k tomu, že některé úkony nebyly v rámci řízení prováděny dostatečně včas a koncentrovaně. Na podkladě uvedeného pak uzavřel, že dosavadní délka řízení byla pro obžalované určitým druhem trestu, neboť je trestní řízení omezovalo v osobním i pracovním životě. Daná skutečnost pak podle přesvědčení odvolacího soudu značila to, že žádnému z obžalovaných nebylo možné přes závažné následky uložit nepodmíněný trest odnětí svobody za jejich nedbalost při plnění povinností. Odvolací soud proto obžalovaným, (tedy i žalobci) uložil trest na samé dolní hranici trestní sazby § 180 odst. 4 trestního zákona, diferenciované jen délkou zkušební doby podle významu a odpovědnosti zákonných a pracovních povinností za správu a zajištění bezpečnosti na rekonstrukci mostu přes trať Českých drah ve , Anonymizováno, . Tedy, hlavním hlediskem pro uložení uvedeného trestu, krom dosavadního řádného života obžalovaných byla především celková délka trestního řízení, na které se svým jednáním obžalovaní nijak nepodíleli.

8. Podle ust. § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 2 zák. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle ust. § 13 odst. 1 zák. stát odpoví za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 31a odst. 1 zák. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytuje v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

9. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, judikaturu Nejvyššího soudu ČR a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.4.2011, Cpjn 206/2010, posoudil soud věc po právní stránce následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení (například nečinnost soudu I. stupně způsobena připojením jiného spisu, délka řízení před Nejvyšším soudem apod.), nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není proto myslitelné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou dobu řízení, ale je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již pro posuzování přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění), je třeba vycházet z kritérií stanovených v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 25Cdo 508/2008).

10. Soud v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu ČR, která stanoví, že se odškodňuje celková délka řízení, vyšel z toho, že podkladové řízení trvalo od data 15.8.2008, tj. od doby zahájení trestního stíhání proti žalobci do data 15.1.2024, tj. do rozhodnutí soudu v této věci, neboť řízení není dosud skončeno, když se aktuálně věc nachází u dovolacího soudu. Celková délka řízení tak činí 15 let a 5 měsíců. Rovněž lze uzavřít, což ani mezi účastníky řízení nebylo sporné, že předmětná délka řízení je svým rozsahem již dobou zcela zjevně nepřiměřenou, byť lze předmětné řízení shledat jako skutkově velmi obtížné (neboť bylo třeba nutné zjistit míru podílu celkem 9 obviněných na „neštěstí ve , Anonymizováno, “). Na délce řízení se také podílela skutečnost, že věc byla řešena na třech stupních soudní soustavy, a to opakovaně. Na druhou stranu však na délku řízení měla vliv i (ne)činnost soudu I. stupně, neboť v řízení se vyskytly průtahy a také některé jeho procesní úkony byly nekoncentrované, což ostatně konstatoval již ve svém prvním zrušujícím rozhodnutí i podkladový odvolací soud. Je proto třeba účastníkům řízení přitakat, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona. V důsledku porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě mu vznikla nemajetková újma, jejíž vznik se předpokládá, kdy porušení práva na přiměřeně dlouhé řízení je bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové, morální újmy na straně žalobce/stěžovatele (srov. rozh. ESLP ve věci Appicella proti Itálii, § 93), a to minimálně v důsledku jeho právní nejistoty resultující z nepřiměřeně dlouhé doby řízení a s tím spojené nejistoty, jakým způsobem spor dopadne. S ohledem na uvedené pak bylo na soudu I. stupně, aby posoudil, zda odškodnění, které se žalobci dostalo v rámci trestního řízení a také tím, že žalovaná konstatovala porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, je odškodněním dostačujícím či nikoliv.

11. Při své úvaze o tom, jaká forma zadostiučinění by žalobci měla být poskytnuta, vyšel soud zejména z judikatury Nejvyššího soudu (viz rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2640/2010, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012 a stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010), z níž vyplývá, že „za jinou formu náhrady je možno považovat (v trestním řízení) zmírnění ukládaného trestu, to je však možné jen za podmínky, že takové zmírnění je navázáno právě na porušení práva na přiměřenou délku řízení. V rozsudku trestního soudu musí být výslovně uvedeno, že uložený trest je mírnější právě proto, že soud přihlédl k okolnosti nepřiměřeně dlouhého řízení, nebo to z něj musí alespoň nezpochybnitelně vyplývat. Musí z něj být též patrno, o jakou část byl trest zmírněn právě v důsledku přihlédnutí k nepřiměřené délce řízení. Z rozsudku musí být patrno, k jakému konkrétnímu snížení trestu v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení soud přistoupil.“ Také z uvedených rozhodnutí vyplývá, že odčinění snížením trestu by mělo předcházet odškodnění v relutární formě. V poměrech zkoumané věci to znamená, že Krajský soud v , adresa, ve svém rozhodnutí ze dne 26.9.2022 se při stanovení trestu věcně zabýval i celkovou délkou trestního řízení, kterou shledal zcela nepřiměřenou. Tato skutečnost pak byla důvodem, proč čtyřem obžalovaným, tedy i žalobci zmírnil uložený nepodmíněný trest odnětí svobody uložený soudem I. stupně na trest podmíněný. Také odvolací soud v rozhodnutí zdůraznil, „že uložení trestu na samé dolní hranici trestní sazby se stanovením délky zkušební doby je třeba v tomto konkrétním případě označit za přiměřenou kompenzaci porušení práva žalobce na projednání věci bez zbytečných průtahů a adekvátní prostředek nápravy.“ S tímto závěrem soud souhlasí, neboť má za to, že změna z nepodmíněného trestu odnětí svobody na trest podmíněný, je „velkým benefitem“, kterého se žalobci v důsledku nepřiměřené délky dostalo. Tedy jinak řečeno je zcela dostatečným a adekvátním způsobem nápravy toho, že podkladové řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu. Z důvodu uvedeného právního názoru proto soud zamítl návrh na doplnění dokazování výslechem jak samotného žalobce, tak svědka , tituly před jménem, , kteří měli vypovídat k dopadu délky trestního řízení do osobního a pracovního života žalobce, neboť je třeba vycházet z toho, že jednak se nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení presumuje a především z toho, že Krajský soud v , adresa, svým rozhodnutím o zmírnění trestu, dopady do osobního a pracovního života žalobce, akcentoval a popsaným způsobem odškodnil (což konkrétně uvedl v odstavci 18 svého rozhodnutí).

12. Soud proto vyhodnotil, že poskytnuté zadostiučinění ve formě změny trestu z nepodmíněného na trest podmíněný v souvislosti s nepřiměřenou délkou podkladového řízení (včetně konstatování porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě žalovanou) je dostatečným odškodněním nemajetkové újmy, která žalobci v důsledku celkové délky řízení vznikla. Nad to soud připomíná, že v takovém případě je upřednostňováno odškodnění morální před odškodněním relutárním a na podkladě uvedeného proto žalobu zamítnul jako neopodstatněnou výrokem I. rozsudku.

13. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že byl žalovaný ve sporu plně úspěšný, přiznal mu soud náklady tohoto řízení, které se skládají z náhrady hotových výdajů ve výši 900 Kč podle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ust. § 1 odst. 1 písm. a), b), c) a ust. § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení podle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle § 89a exekučního řádu (3 úkony právní služby po 300 Kč – vyjádření ve věci samé, příprava na jednání a účast na jednání).