28 C 228/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Terezou Jachura Maříkovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 184 684 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba s návrhem, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku ve výši 184 684 Kč s příslušenstvím, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 300 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalovaném zaplacení v záhlaví uvedené částky, jakožto přiměřeného zadostiučinění v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Krajského soudu v Praze, pod sp. zn. spisová značka. Předmětné řízení bylo zahájeno dne 5. 12. 2006 a pravomocně ukončeno dne 28. 12. 2019, celkem trvalo 4859 dnů, což je dle žalobce doba zcela nepřiměřená. Věc nebyla složitá, v řízení nebyl zapojen mezinárodní prvek. Žalobce se na délce řízení žádným způsobem nepodílel. Žalobce proto touto žalobou nárokuje za jeden rok trvání řízení částku 15 000 Kč, za první dva roky řízení pak částku v poloviční výši.

2. Žalovaný ve svém vyjádření nesporoval, že žalobce u něj dne 25. 6. 2020 uplatnil nárok na přiměřené zadostiučinění za celkovou dobu řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. spisová značka, žádosti žalobce nebylo ze strany žalovaného vyhověno. Žalovaný uvedl, že konkurs na úpadce byl prohlášen dne 16. 3. 2007, do konkursního řízení přihlásilo své pohledávky celkem 160 věřitelů, přičemž žalobce přihlásil svou pohledávku ve výši 4 632 094 Kč dne 22. 2. 2007. Pohledávka žalobce byla částečně uspokojena ke dni 10. 9. 2019, kdy toto datum je třeba považovat jako konec řízení ve vztahu k žalobci. Napadané konkursní řízení tak ve vztahu k žalobci trvalo od 22. 2. 2007 do 10. 9. 2019, tedy celkem 12 let a 7 měsíců. V řízení rozhodoval šestkrát meritorně soud prvního stupně, byla vydána celkem tři rozvrhová usnesení, na jejichž základě byla pohledávka žalobce uspokojena v celkové výši 565 421,49 Kč. V rámci konkursního řízení byla vedena řada incidenčních sporů, bylo zatíženo vylučovací žalobou a dále se vyznačovalo velkým rozsahem konkursní podstaty. Žalovaným nebyly zjištěny průtahy v postupu soudu ani správce konkursní podstaty, veškeré procesní úkony jak soud, tak správce konkursní podstaty činili v přiměřených lhůtách. Celková délka napadaného konkursního řízení byla žalovaným shledána jako zcela přiměřená a k nesprávnému úřednímu postupu v daném řízení dle žalovaného nedošlo.

3. Soud postupoval podle § 115a zákona č. 99/1933 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a věc rozhodl, aniž by nařídil ústní jednání, neboť oba účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a současně bylo možné rozhodnout pouze na základě předložených listinných důkazů.

4. Soud provedl dokazování spisem Krajského soudu v Praze sp. zn. spisová značka. Z tohoto spisu vzal soud za prokázané, že dne 5. 12. 2006 byl podán návrh na prohlášení konkursu věřitelem jméno příjmení proti společnosti právnická osoba anonymizována dvě slova, IČO (dále jen jako„ dlužník“ nebo„ úpadce“). Dne 15. 12. 2006 byl podán návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka věřitelem právnická osoba a dne 18. 12. 2006 věřitelem právnická osoba Dne 9. 1. 2007 byli navrhovatelé vyzváni k zaplacení zálohy na náklady konkursu. Usnesením ze dne 8. 2. 2007 soud ustanovil předběžného správce titul jméno příjmení a téhož dne byli soudem vyzváni známí věřitelé ke sdělení, zda mají proti dlužníkovi pohledávky. Dne 9. 2. 2007 podal předběžný správce zprávu soudu. Následně probíhalo oznamování pohledávek věřiteli. Žalobce přihlásil svou pohledávku ve výši 4 632 094 Kč do konkursního řízení dne 22. 2. 2007. Předběžný správce podal dne 5. 3. 2007 a dne 14. 3. 2007 zprávu soudu. Usnesením ze dne 16. 3. 2007 byl prohlášen konkurs na majetek dlužníka a správcem konkursní podstaty byla ustanovena JUDr. jméno příjmení (dále jen jako„ správce“). Dne 26. 3. 2007, 2. 4. 2007 a 18. 5. 2007 podal správce zprávu soudu. Usnesením ze dne 19. 4. 2007 soud vyzval společnost právnická osoba, IČO, aby podala žalobu na vyloučení majetkových hodnot z konkursní podstaty dlužníka. Dne 23. 5. 2007 proběhla schůze věřitelů. Dne 29. 6. 2007 soud nařídil přezkumné jednání k přezkoumání přihlášených pohledávek na 5. 9. 2007. Usnesením ze dne 12. 7. 2007 soud rozhodl o vrácení zaplacené zálohy na náklady konkursu navrhovatelům. Podáním ze dne 1. 8. 2007 požádal správce o souhlas s prodejem movitých věcí dlužníka mimo dražbu. K výzvě soudu ze dne 8. 8. 2007 a ze dne 24. 8. 2007, správce doplnil svou žádost dne 20. 8. 2007 a dne 29. 8. 2007. Podáním ze dne 27. 8. 2007 správce předložil soudu přezkumné listy. Usnesením ze dne 31. 8. 2007 udělil soud souhlas s prodejem movitých věcí dlužníka mimo dražbu. Dne 5. 9. 2007 proběhlo ve věci přezkumné jednání, na kterém bylo uloženo správci, aby věřitelům, jejichž pohledávky byly popřeny, stanovil lhůtu k uplatnění popřených pohledávek a o tomto podal soudu ve lhůtě 30 dnů písemnou zprávu, což správce učinil podáním ze dne 1. 10. 2007. Podáním ze dne 25. 10. 2007 požádal správce o udělení souhlasu s prodejem movitých věcí mimo dražbu, usnesením z téhož dne bylo žádosti správce vyhověno. Usnesením ze dne 7. 11. 2007 soud vyslovil souhlas s vyplacením odměny likvidátorům dlužníka. Dne 20. 12. 2007 požádal správce soud, aby vyzval právnická osoba a.s. k podání žaloby dle § 19 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Podáním ze dne 4. 1. 2008 správce požádal o udělení souhlasu s prodejem movitých věcí mimo dražbu, soud žádosti vyhověl usnesením ze dne 22. 1. 2008 a téhož dne vyzval správce k doplnění žádosti ze dne 20. 12. 2007, což správce učinil dne 14. 2. 2008. Dne 8. 4. 2008 bylo nařízeno zvláštní přezkumné jednání na den 2. 7. 2008. Dne 23. 4. 2008 požádal správce o udělení souhlasu k vyplacení odděleného věřitele číslo. Usneseními ze dne 9. 5. 2008 soud uložil právnická osoba obec, anonymizováno anonymizována dvě slova, aby ve lhůtě 30 dnů podala žalobu na vyloučení movitých věcí sepsaných v soupisu konkursní podstaty proti správci konkursní podstaty a téhož dne soud vyzval správce k doplnění žádosti ze dne 23. 4. 2008. Dne 12. 5. 2008 předložil správce soudu dílčí souhrnnou zprávu o zpeněžení majetkové podstaty, dne 22. 5. 2008 správce požádal o udělení souhlasu s prodejem movitých věcí mimo dražbu, dne 29. 5. 2008 správce k výzvě soudu doplnil svou žádost ze dne 23. 4. 2008. Usnesením ze dne 4. 6. 2008 soud udělil souhlas s prodejem movitých věcí mimo dražbu. Dne 2. 7. 2008 proběhlo zvláštní přezkumné jednání, na kterém bylo uloženo správci, aby věřitelům, jejichž pohledávky byly popřeny, stanovil lhůtu k uplatnění popřených pohledávek a o tomto podal soudu ve lhůtě 30 dnů písemnou zprávu. Usnesením ze dne 17. 7. 2008 soud udělil souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení oddělenému věřiteli. Správce podal dne 29. 8. 2008 dílčí souhrnnou zprávu a požádal o prodloužení lhůty k podání konečné zprávy a to s ohledem na četnost incidenčních sporů a sporu o vyloučení movitého majetku z konkursní podstaty, přičemž žádosti správce bylo soudem vyhověno dne 3. 9. 2008 a lhůta byla prodloužena do 30. 6. 2009. Dne 29. 9. 2008 a dne 18. 12. 2008 podal správce soudu dílčí zprávu, dne 12. 11. 2008 správce požádal o udělení souhlasu s prodejem movitých věcí mimo dražbu, této žádosti bylo vyhověno dne 13. 11. 2008. Dne 15. 1. 2009 vyzval soud správce k podání zprávy o své činnosti, což správce učinil podáním ze dne 18. 2. 2009, a zároveň podal návrh na částečný rozvrh. Usnesením ze dne 28. 3. 2009 soud povolil částečný rozvrh mezi 161 věřitelů, žalobci bylo určeno k výplatě 276 698 Kč. Podáním ze dne 30. 4. 2009 navrhl správce, aby soud určil odměnu věřitelského výboru, a dále navrhl vyloučení majetku z konkursní podstaty dlužníka, přičemž oběma žádostem soud vyhověl dne 19. 5. 2009. Dne 12. 6. 2009 podal správce dílčí zprávu a požádal o prodloužení lhůty k podání konečné zprávy z důvodu probíhajících incidenčních sporů. Dne 19. 6. 2009 byla správci lhůta k předložení konečné zprávy prodloužena do 21. 12. 2009. Podáním ze dne 13. 8. 2009 požádal správce o prodloužení lhůty ke splnění částečného rozvrhu o 2 měsíce, a to z důvodu, že dosud všichni věřitelé neoznámili svá bankovní spojení. K žádosti správce ze dne 19. 8. 2009 byla správci usnesením ze dne 19. 8. 2009 přiznána záloha na odměnu. Dne 20. 8. 2009 byla správci prodloužena lhůta ke splnění rozvrhového usnesení do dne 30. 9. 2009. Dne 22. 9. 2009 informoval správce soud o splnění částečného rozvrhu, dne 11. 12. 2009 správce předložil zprávu o dosavadním stavu řízení a požádal o prodloužení lhůty k podání konečné zprávy, neboť ve věci stále probíhají řízení o incidenčních sporech. Žádosti správce bylo vyhověno usnesením ze dne 18. 12. 2009 a lhůta byla prodloužena do 30. 6. 2010. Dne 19. 3. 2010 a dne 16. 7. 2010 podal správce zprávu o dosavadním stavu řízení, dne 16. 7. 2010 zároveň požádal o prodloužení lhůty k podání konečné zprávy z důvodu stále probíhajících incidenčních sporů. Lhůta byla prodloužena usnesením ze dne 26. 7. 2010, a to do 31. 12. 2010. Správce podal další zprávu dne 6. 9. 2010, kdy zároveň požádal o vydání finančního plnění z úschovy, neboť s ohledem na stav incidenčních sporů pominuly důvody úschov; soud žádosti vyhověl usnesením ze dne 13. 9. 2021. Dne 9. 12. 2010 podal správce stručnou zprávu a požádal o prodloužení lhůty k podání konečné zprávy, a to s ohledem na stále probíhající incidenční spory; dne 27. 12. 2010 bylo žádosti vyhověno a lhůta k podání konečné zprávy byla prodloužena do 30. 12. 2011. Dne 16. 2. 2011, dne 14. 6. 2011 a dne 23. 9. 2011 podal správce stručnou zprávu o dosavadním stavu řízení. Podáním ze dne 1. 12. 2011 požádal správce o udělení souhlasu s prodejem movitých věcí mimo dražbu, žádosti bylo vyhověno dne 27. 12. 2011. Dne 28. 12. 2011 podal správce stručnou zprávu o stavu řízení a zároveň požádal o prodloužení lhůty k podání konečné zprávy z důvodu stále probíhajícího incidenčního sporu; lhůta byla soudem prodloužena dne 4. 1. 2012, a to do 31. 10. 2012. Dne 5. 4. 2012 podal správce soudu průběžnou zprávu a zároveň požádal soud o poskytnutí zálohy na odměnu správce, která mu byla přiznána usnesením soudu ze dne 23. 4. 2012. Dne 20. 7. 2012 podal správce návrh na vyloučení majetku z konkursní podstaty a požádal o udělení souhlasu s prodejem mimo dražbu; soud oběma žádostem vyhověl dne 7. 8. 2012. Dne 15. 10. 2012 podal správce soudu zprávu o dosavadním průběhu řízení, dne 23. 10. 2012 pak požádal o prodloužení lhůty k podání konečné zprávy z důvodu, že řízení, ve kterém se dlužník soudil s právnická osoba o existenci pohledávky v rámci konkursního řízení proti úpadci právnická osoba, nebylo dosud skončeno. K žádosti správce byla lhůta prodloužena dne 29. 10. 2012, a to do 31. 5. 2013. Další zprávu podal správce dne 21. 1. 2013 a dne 22. 4. 2013, kdy zároveň požádal o prodloužení lhůty k podání konečné zprávy; žádosti bylo vyhověno usnesením ze dne 2. 5. 2013 a lhůta byla prodloužena do 31. 5. 2014. Dne 26. 7. 2013, dne 31. 10. 2013, dne 29. 1. 2014 a dne 30. 4. 2014 podal správce stručnou zprávu o stavu řízení, zároveň požádal o prodloužení lhůty k podání konečné zprávy, neboť řízení, ve kterém se dlužník soudil s právnická osoba o existenci pohledávky v rámci konkursního řízení proti úpadci právnická osoba, nebylo dosud skončeno. Žádosti správce bylo vyhověno dne 14. 5. 2014, lhůta prodloužena do 31. 5. 2015. Další zprávu o stavu řízení podal správce dne 30. 7. 2014, dne 20. 11. 2014, dne 17. 3. 2015 a dne 18. 3. 2015. Dne 3. 6. 2015 předložil správce konečnou zprávu o zpeněžení majetku z podstaty, dne 10. 6. 2015 zaslal soudu doplnění a dne 8. 10. 2015 předložil správce opravenou konečnou zprávu. Dne 3. 11. 2015 svolal soud jednání k projednání konečné zprávy a vyúčtování odměny a výdajů správce na den 24. 2. 2016, které tento den proběhlo. Usnesením ze dne 7. 3. 2016 byla schválena konečná zpráva. Dne 20. 7. 2016 správce sdělil soudu, že již byl zpracován návrh na rozvrhové usnesení, a předložil soudu rozvrhovou tabulku ke kontrole věřitelů, neboť bylo zjištěno, že někteří věřitelé zanikli. Dne 1. 9. 2016 podal správce návrh na vydání rozvrhového usnesení. Dne 30. 1. 2017 soud vydal rozvrhové usnesení, žalobci byla k výplatě určena částka ve výši 278 200,80 Kč. Dne podal správce zprávu a zároveň požádal o dohledání nekontaktních věřitelů. Podáním ze dne 8. 6. 2017 navrhl správce, aby soud rozdělil částku náležící nekontaktnímu věřiteli mezi plátce zálohy konkursního řízení. Dne 20. 3. 2018 správce navrhl, aby částka v úschově soudu byla vydána na účet konkursní podstaty s tím, že následně bude vypracován dodatečný rozvrh; takto bylo rozhodnuto soudem dne 27. 4. 2018 a dne 21. 8. 2018 podal správce návrh na vydání dodatečného rozvrhového usnesení. To bylo vydáno soudem dne 6. 5. 2019, přičemž žalobci byla určena k výplatě částka ve výši 10 522,69 Kč. Dne 10. 9. 2019 sdělil správce soudu, že byla provedena výplata rozvrhového usnesení s výjimkou zde uvedených věřitelů (žalobce se mezi nimi nenachází), dne 5. 11. 2019 správce sdělil, že rozvrh byl proveden v celém rozsahu. Usnesením soudu ze dne 13. 11. 2019 byl zrušen konkurs na majetek dlužníka po splnění rozvrhového usnesení, výrok o zrušení konkursu nabyl právní moci dne 28. 12. 2019. V rámci konkursu byl zpeněžován rozsáhlý majetek včetně nemovitostí a obchodní podíl ve společnosti právnická osoba Pohledávky za podstatou činily přes 39 milionů Kč, pracovněprávní nároky činily přes 4 miliony Kč, oddělený věřitel byl uspokojen bezmála 8 miliony Kč. Řízení vůči žalobci trvalo ode dne 22. 2. 2007, kdy žalobce podal svou přihlášku do konkursního řízení. Řízení proti žalobci skončilo ke dni, kdy bylo vůči žalobci splněno rozvrhové usnesení, tedy nejpozději ke dni 10. 9. 2019 Celkem řízení trvalo vůči žalobci 12 let a 7 měsíců.

5. Podle ustanovení § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 2 zák. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle ust. § 13 odst. 1 zák. stát odpoví za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 31a odst. 1 zák. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytuje v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

6. Délka řízení ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva je nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň ji lze přičítat působením státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, případně od něj odlišných účastníků řízení. Soud ve své judikatuře upřednostňuje globální pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (viz. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005). Průtah, který se vyskytne jen v určité fázi řízení, pak Evropský soud pro lidská práva toleruje, za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (rozsudek Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002, Krča proti České republice ze dne 18. 3. 2003). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (např. rozsudek Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005). Z tohoto rozsudku pak plyne, že celkovou délku řízení nelze zdůvodňovat mimo jiné opakovaným meritorním rozhodováním soudu, pokud byla rozhodnutí soudu nižší instance rušena soudy vyšších instancí pro pochybení, jež jim byla vytýkána. Přiměřenost délky řízení tedy soud posuzuje s ohledem na kritéria vyvozená z vlastní judikatury, jimiž jsou zejména složitost věci, chování stěžovatele a jednání příslušných orgánů, jakož i význam sporu pro stěžovatele (viz. rozsudek ve věci Hartman proti České republice ze dne 10. 3. 2003).

7. Při právním zhodnocení celé věci se soud zabýval shora uvedenými zákonnými ustanoveními v kontextu se stanovisky Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, judikaturou ESLP pro lidská práva a judikaturou NS ČR a posoudil věc po právní stránce následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení (například nečinnost soudu I. stupně způsobena připojením jiného spisu, délka řízení před Nejvyšším soudem apod.), nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není proto myslitelné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou dobu řízení, ale je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již pro posuzování přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění), je třeba vycházet z kritérií stanovených v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 25Cdo 508/2008).

8. Nejprve je nutné vymezit časové období, ve kterém se soud, pokud šlo o posuzování délky řízení a jeho přiměřenosti ve vztahu k žalobci, pohyboval. Okamžikem určujícím počátek tohoto období je v případě konkursního věřitele, který nepodal sám návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, den, kdy přihláška jeho pohledávky došla k soudu. Teprve až tímto dnem totiž uplatnil věřitel v konkursním řízení nárok, od jehož existence odvozuje nárok na přiměřené zadostiučinění a teprve až tímto dnem mohla žalobci vznikat případná nemajetková újma založená vedeným sporem. Žalobce svou pohledávku v rámci konkursního řízení uplatnil dne 22. 2. 2007. Pro určení konce doby konkursního řízení rozhodné pro žalobce je pak okamžik, kdy vůči žalobci jako konkursnímu věřiteli bylo splněno pravomocné rozvrhové usnesení (nikoliv, kdy byl konkurs formálně ukončen vydáním usnesení o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení), neboť tímto okamžikem pro žalobce odpadla nejistota stran vedeného sporu, když pohledávka, která byla pro žalobce z hlediska konkursního řízení podstatná a pro kterou vstoupil do konkursního řízení, byla uspokojena. Tímto okamžikem je proto nejpozději den 10. 9. 2019, kdy správce konkursní podstaty oznámil soudu splnění rozvrhového usnesení. Z hlediska této významné doby pro žalobce proto konkursní řízení trvalo 12 let a 7 měsíců.

9. Ohledně posouzení přiměřenosti délky řízení je nutné na konkursní řízení pohlížet jako na zvláštní typ sporu, kdy samotná složitost konkursní věci je spojena též s četností incidenčních a dalších sporů a jako takový částečně omlouvá jeho délku (srov. rozhodnutí NS ČR ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010). Délka konkursního řízení proto nemůže být porovnávána s ostatními typy nalézacích sporů a nelze ji poměřovat klasickými měřítky ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu, jako se děje u jiných, běžných„ nalézacích sporů“. Cílem konkursu je dosažení majetkového uspořádání, v němž věřitelé mají zásadně rovné postavení. Podstatou konkursního řízení je především to, aby poškozený (věřitel) došel uspokojení přihlášené pohledávky na rozdíl od nalézacích sporů, kdy otázkou nalézacího řízení je, jakým způsobem vůbec řízení pro poškozeného dopadne, tzn. zda vůbec bude v rámci sporu procesně úspěšný či nikoliv. Tato základní otázka proto působí největší nejistotu, která je spojena právě s vedeným řízením. Naopak při konkursním řízení má poškozený již jistotu v tom, že disponuje vůči úpadci určitou pohledávkou a nejistota zůstává toliko ve výši jejího uspokojení. Z tohoto lze proto dovodit, že konkursní řízení disponuje obecně podstatně nižší formou nejistoty pro poškozeného, než řízení nalézací. Ze shora citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2012 se podává, že„ jestliže v řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, nevyjdou najevo skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že konkursní věřitel mohl v průběhu konkursního řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky, je z hlediska významu předmětu řízení pro tohoto věřitele, co do výše peněžitého nároku, určující částka, jaké se mu v konkursu dostalo na uspokojení jeho pohledávky“. Konkursní řízení se také člení do několika samostatných fází, z nichž první začíná podáním návrhu na prohlášení konkursu a končí prohlášením konkursu, druhá fáze se realizuje v době od prohlášení konkursu do podání konečné zprávy správcem konkursní podstaty přihlašováním jednotlivých pohledávek věřitelů, zjišťování majetku patřícího do konkursní podstaty a následně zpeněžováním tohoto majetku a poslední třetí závěrečná fáze počíná rozvrhovým usnesením, postihuje vlastní rozvrh výtěžku konkursní podstaty mezi věřiteli a zrušení konkursu (srov. např. usnesení NS ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 208/2003 či NS ČR ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2917/2007).

10. S ohledem na shora uvedené soud uzavřel, že délka konkursního řízení byla dána zejména složitostí věci v podobě velkého množství přihlášených věřitelů (161 věřitelů), zjištěním rozsáhlého majetku úpadce a s tím souvisejícími úkony vedoucí k jeho zpeněžení, probíhajícím sporem o vylučovací žalobě a existencí většího množstvím incidenčních sporů, jejichž vedení bránilo ukončení konkursního řízení. S ohledem na rozsáhlý majetek náležící do konkursní podstaty bylo opakovaně rozhodováno o udělení souhlasu s prodejem částí majetku úpadce mimo dražbu. K prodlužování konkursního řízení přispěly vedené incidenční spory, kdy na délku řízení pak mělo zejména vliv řízení, ve kterém se dlužník soudil se právnická osoba anonymizována dvě slova o existenci pohledávky v rámci konkursního řízení proti úpadci právnická osoba, kdy až po skončení tohoto řízení mohl správce konkursní podstaty podat ve věci konečnou zprávu.

11. Soud dále posuzoval samotnou činnost konkursního soudu a správce konkursní podstaty, přičemž z obsahu spisu nebylo zjištěno žádné pochybení. Konkursní soud i správce konkursní podstaty činili veškeré úkony pravidelně, v přiměřených lhůtách, bez delších prodlev a průtahů a jejich činnost směřovala ke skončení konkursního řízení tak, aby věřitelé došli co nejvyššího uspokojení, tedy aby věřitelé byli v co nejvyšší míře uspokojeni. Správce konkursní podstaty proto musí pečlivě dohledávat a zjišťovat veškerý majetek úpadce. Konkursní řízení je proto třeba hodnotit jako složité skutkově, právně i procesně, což se právě může projevit ve vazbě na množství v konkursu uplatněných nároků a s tím spojených obtíží v podobě zjišťování, zpeněžování majetku a dalších sporů na konkursním řízení odvislých. V této souvislosti Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 687/2010 naznačil, že„ složitost konkursní věci, přímo ovlivňující délku konkursního řízení může být zapříčiněna též četnosti sporů vyvolaných konkursem (incidenčních sporů) a jejichž trvání zpravidla ovlivňuje i možnost v rámci konkursní podstaty přikročit ke zpeněžení majetku, jenž je předmětem vyloučení, a z nichž by měli být v konkursu uspokojeni i úpadcovi věřitelé. Podobně toto platí i pro spory o určení existence nebo o úhradu pohledávek za podstatou či pracovních nároků. Délka takových sporů sama o sobě ospravedlňuje délku konkursního řízení, jež bez jejich ukončení se zpravidla nemůže dostat do závěrečné fáze. Jak již bylo uvedeno shora, napadané konkursní řízení se taktéž vyznačovala větším počtem věřitelů a značným množstvím incidenčních sporů.

12. Ohledně posouzení významu řízení pro žalobce lze uzavřít, že z objektivního hlediska ESLP s tímto typem sporu nespojuje zvýšený význam řízení pro poškozeného, oproti řízením typu: opatrovnických sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice ze dne 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku ze dne 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38), trestní věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci Silva Pontes proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, č. 14940/89, § 39). Tyto druhy řízení v obecné rovině více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 10.2010, sp.zn. 30 Cdo 4761/2010). Lze tedy uzavřít, že řízení mělo po objektivní stránce pro žalobce standardní význam, když nad to žalobce soudu neuvedl žádná tvrzení, proč by konkursní řízení pro něj mělo mít význam vyšší.

13. Na základě provedeného dokazování tak soud dospěl k závěru, že v konkursním řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1, neboť celková délka posuzovaného konkursního řízení byla ve vztahu k žalobci přiměřená a svým charakterem odpovídala popsanému průběhu a složitosti řízení, konkursní soud jakož i správce konkursní podstaty ve věci postupovali koncentrovaně, úkony činili v pravidelných lhůtách. Poukazuje-li žalobce na to, že absence mezinárodního prvku v napadaném řízení má za následek nižší míru složitosti věci, soud pro úplnost uvádí, že složitost věci je třeba posuzovat podle skutečně prokázaných a zjištěných okolností případu, postupu soudu, chováním účastníků a dalších osob dotčených řízením. Složitost věci proto nelze vyvozovat z pouhé absence mezinárodního prvku, jak činí žalobce. S ohledem na shora uvedené proto soud žalobu zamítl jako nedůvodnou.

14. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř., podle něhož má účastník, který byl ve věci zcela úspěšný, právo na náhradu nákladů řízení proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V této věci byl zcela úspěšný žalovaný, pročež mu soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení vůči neúspěšnému žalobci. Náklady žalovaného sestávají z paušální náhrady hotových výdajů nezastoupeného účastníka ve smyslu ustanovení § 151 odst. 3 o. s. ř. za 1 úkon á 300 Kč (vyjádření k žalobě) dle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo nařízení exekuce.