28 C 256/2016

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Terezou Jachura Maříkovou ve věci žalobců: a) celé jméno žalobce , datum narození bytem adresa žalobce a žalobkyně c) celé jméno žalobkyně , datum narození bytem adresa žalobkyně oba zastoupeni advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o náhradu nemajetkové újmy

I. Žaloba s návrhem, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci a) částku ve výši 140 312 Kč s příslušenstvím, se zamítá.

II. Žaloba s návrhem, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni c) částku ve výši 140 312 Kč s příslušenstvím, se zamítá.

III. Žalobce a) a žalobkyně c) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 1 500 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám žalovaného.

1. Žalobci se podanou žalobou ve znění její změny ze dne 5. 9. 2017 domáhali po žalovaném v záhlaví uvedené částky pro každého z žalobců z titulu nepřiměřené délky vedeného správního řízení, nejprve před správními orgány a následně před správním soudem. Žalobci ve svých tvrzeních uvedli, že dne 5. 6. 2009 podali u Úřadu městské části [obec a číslo] žádost o určení, zda pozemky specifikované v žalobě, které byly všechny v [katastrální uzemí], jsou součástí zemědělského půdního fondu. Rozhodnutím Magistrátu hl. města Prahy ze dne 7. 3. 2011, č. j. S-MHMP-572987/2009/OOP/V-782/R-28/L bylo určeno, že předmětné pozemky jsou součástí zemědělského půdního fondu. Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci odvolání, o kterém bylo rozhodnuto Ministerstvem životního prostředí ČR ze dne 11. 8. 2011, č. j. 1299/500/11 45319 ENV/11 tak, že se podaná odvolání zamítají a že se napadané rozhodnutí potvrzuje. Proti tomuto rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ČR podali žalobci dne 26. 10. 2011 správní žalobu k Městskému soudu v Praze, kterou se domáhali přezkoumání a zrušení předmětných rozhodnutí. Městský soud v Praze pak rozsudkem ze dne 2. 12. 2015, č. j. 7 A 305/2011-101 -107 rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 11. 8. 2011 zrušil a věc vrátil tomuto orgánu k dalšímu řízení. Ve věci znovu Ministerstvo životního prostředí rozhodlo dne 31. 5. 2016, č. j. 108/500/16235 ENV/16 tak, že výrok rozhodnutí Magistrátu hl. města Prahy ze dne 7. 3. 2011 změnilo, že všechny uvedené pozemky nejsou součástí zemědělského půdního fondu. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 3. 6. 2016. Řízení tedy trvalo celkem 7 let, což žalobci označili jako dobu nepřiměřenou. Žalobci při požadavku na přiměřené zadostiučinění vyšli ze sjednocujícího stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 206/2010 a z částky 20 000 Kč za 1 rok trvání řízení, kdy nejprve požadovali podanou žalobou částku ve výši 100 000 Kč pro každého z žalobců za dobu od 26. 10. 2011 do 2. 12. 2015 tj. za dobu, kdy bylo vedeno řízení před Městským soudem v Praze, přičemž následně rozšířili žalobu na částku 140 312 Kč pro každého z žalobců za celkovou dobu trvání řízení i před správními orgány.

2. Žalovaný ve svém vyjádření nesporoval skutečnost, že se žalobci se svým nárokem na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 100 000 Kč pro každého z žalobců za vzniklou újmu v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 A 305/2016 dne 17. 5. 2016 obrátili na žalovaného. Tento po projednání daného nároku dospěl k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě nepřiměřené délky řízení, za což každému z žalobců poskytl částku ve výši 34 688 Kč a toto jim sdělil stanoviskem ze dne 2. 8. 2017. Žalovaný ve vyjádření stručně zkonstatoval průběh namítaného řízení s tím, že celková doba řízení činila 4 roky a 1 měsíc a v řízení lze konstatovat průtahy v celkové délce 3 let a 3 měsíce. Řízení pak bylo vedeno na jednom stupni soudní soustavy, a to pouze před soudem prvního stupně. Řízení bylo po stránce právní i skutkově složitější, 8 žalobců a osoba zúčastněná na řízení se domáhali zrušení rozhodnutí Ministerstva životního prostředí v tom směru, že jejich pozemky nepatří do zemědělského půdního fondu. Ve věci byly provedeny listinné důkazy a bylo zkoumáno, k jakým účelům dotčené pozemky slouží a jak s nimi bylo v dřívější době nakládáno. Na straně žalobců se jednalo o výrazně sdílenou újmu, právě s ohledem na množství osob a společný zájem. Žalovaný vycházel ze základní částky 15 000 Kč za rok, za první dva roky v částce poloviční, tedy základní částka činila 46 250 Kč. Tuto částku ponížil o 25 %, a to konkrétně o 5 % z důvodu složitosti řízení a o 20 % z důvodu sdílené nemajetkové újmy.

3. Soud I. stupně ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 2.1.2018, čj. 28 C 256/2016-104, kterým každému ze žalobců přiznal částku ve výši 37 312 Kč (výrok I. až III.), žalobu co do částky ve výši 103 000 Kč s příslušenstvím ve vztahu ke každému z žalobců zamítl (výrok IV.) a současně přiznal žalobcům náklady tohoto řízení ve výši 23 160 Kč (výrok V.) Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného usnesením ze dne 31.10.2018, čj. 12 Co 274/2018-142 zrušil rozsudek soudu I. stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že pro první fázi podkladového řízení tj. před správními orgány by bylo příslušné jednat za stát Ministerstvo životního prostředí ČR, pro další fázi podkladového řízení (řízení před soudy) Ministerstvo spravedlnosti, avšak vzhledem k ust. § 6 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., ust. § 21 odst. 5 věty druhé o.s.ř. a judikaturním závěrům je v posuzované věci příslušným úřadem, jednajícím jménem státu Ministerstvo financí. Jelikož soud I. stupně nejednal s příslušnými organizačními složkami, jedná se o vadu řízení, která měla vliv na správnost rozhodnutí soudu I. stupně. Odvolací soud proto soud I. stupně zavázal, aby na straně žalovaného jednal se správnou organizační složkou.

4. Soud veden závazným právním názorem odvolacího soudu, vyzval žalobce usnesením ze dne 16.1.2019, aby doložili, že uplatnili svůj nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu v důsledku nepřiměřené délky řízení (jež byla předmětem žalobního žádání) před správními orgány. Jelikož tak žalobci neučinili, soud I. stupně usnesením ze dne 21.5.2019, čj. 28 C 256/2016-164 řízení před správními orgány, tj. před Magistrátem hlavního města Prahy vedený pod sp. zn. S-MHNP -572987/2009 a před Ministerstvem životního prostředí sp. zn. 1299/500/1145319 EENV/11, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28.11.2019, čj. 12 Co 243/2019-173 zastavil.

5. K dovolání žalobců Nejvyšší soud usnesením ze dne 7.4.2021, čj. 30 Cdo 737/2020-210 usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28.11.2019, čj. 12 Co 243/2019-173 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21.5.2019, čj. 28 C 256/2016-164 zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. Z obsahu tohoto rozhodnutí se podává, že pokud žalovaný ve svém vyjádření namítl promlčení části nároku žalobců na náhradu nemajetkové újmy nově uplatněné, tj. za tu část posuzovaného řízení, jež probíhala před správními orgány, bylo zřejmé, že ani tuto část jejich nároku (která předtím nebyla předběžně uplatněna) uspokojit nehodlá. Skutečnost, že se v řízení takto vyjádřila jiná (nepříslušná) organizační složka státu pak nelze klást k tíži žalobcům v situaci, kdy soud I. stupně nejednal s příslušnou organizační složkou státu tj. Ministerstvo financí. Pokud soud I. stupně žalobu (včetně jejího rozšíření) nedoručil příslušné organizační složce státu a neumožnil jí vyjádřit se k žalobou uplatněnému nároku, nebylo postaveno na jisto, kdy již o takto uplatněném nároku bylo soudem věcně rozhodováno, zda mohl být naplněn účel sledovaný v § 14 odškodňovacího zákona tj., že by trvání na předběžném projednání části nároku poprvé uplatněné až v průběhu soudního řízení, mělo rozumný smysl, a to zvlášť za situace, kdy žalovaný (byť jednající nepříslušnou organizační složkou) v řízení dal najevo, že takový nárok považuje za promlčený a tedy žalobu v této části za nedůvodnou. Je tak na místě posoudit, zda zastavení řízení za tím účelem, aby takový nárok byl nejprve předběžně projednán, nebude pouze formálním krokem odporujícím zásadě rychlosti a hospodárnosti řízení. Právní posouzení věci odvolacím soudem bylo proto neúplné a tudíž nesprávné. Za situace, kdy odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel z toho, že příslušnou organizační složkou státu, která je oprávněna v tomto soudní řízení jednat je Ministerstvo financí, avšak sám s takovouto organizační složkou nejednal a přitom potvrdil jako správné usnesení soudu I. stupně, který též s touto organizační složkou nejednal (byť skutečnost, že v řízení nebylo jednáno s Ministerstvem financí, bylo výlučným důvodem předchozího kasačního rozhodnutí odvolacího soudu), lze takový postup považovat za vadný.

6. Soud veden závazným právním názorem Nejvyššího soudu doručil žalobu včetně rozšíření žaloby žalovanému, resp. příslušné organizační složce – [stát. instituce], který se ve věci vyjádřil tak, že řízení před správním orgánem trvalo 7 let a soudní řízení, tj. před Městskými soudem v Praze pod sp. zn. 7 A 305/2011 trvalo čtyři roky a dva měsíce, přičemž žalobci byli [stát. instituce] odškodněni při předběžném projednání za nepřiměřenou délku tohoto řízení ve výši 34 688 Kč (každý z žalobců). Žalovaný uvedl, že celková délka řízení byla nepřiměřená, přičemž žalobci však již za podstatnou část byli odškodněni. Žalovaný tak za přiměřenou částku k odškodnění považoval částku 15 000 Kč za rok trvání řízení, když uvedené řízení nepřesahovalo svou délkou dobu deseti let. Dále žalovaný význam předmětu řízení pro žalobce hodnotil jako snížený, zejména s ohledem na skutečnost, že žalobci nebyli po celou dobu řízení postupem správního orgánu a soudu, nikterak bezprostředně omezeni či ovlivněni při výkonu svého vlastnického práva k nemovitostem, ani žádným jiným způsobem nebyly řešeny jejich jiné soukromoprávní poměry. Vydané rozhodnutí v dané věci představovalo toliko podklad pro zápis do katastru nemovitostí, prostřednictvím něhož došlo k uvedení právního stavu do souladu se stavem faktickým. V této souvislosti žalovaný odkázal na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu s tím, že účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení uveden a v níž byl tak udržován. Také podle názoru žalovaného je třeba zohlednit počet žalobců, kdy v případě většího počtu poškozených, je možné každému z nich přiměřené zadostiučinění snížit s ohledem na skutečnost, že jejich újma je do určité míry sdílena.

7. Mezi účastníky řízení nebyla sporná skutečnost, že žalobci se s nárokem na přiměřené zadostiučinění ve výši 100 000 Kč, která jim měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 A 305/2011, předběžně obrátili na žalovaného dne 17. 5. 2016, kdy žalovaný po projednání jejich nároku dospěl k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě nepřiměřené délky řízení, za což každému z žalobců poskytl částku ve výši 34 688 Kč, což žalobcům sdělil stanoviskem ze dne 2. 8. 2017. Žalobci a) a žalobkyni b) byla tato částka uhrazena dne 11.8.2017 a žalobkyni c) dne 23.8.2017.

8. Jelikož žalobkyně b) v průběhu nalézacího řízení zemřela bez právního nástupce, nalézací soud usnesením ze dne 21.6.2021, čj. 28 C 256/2016-242 řízení ve vztahu k žalobkyni b) zastavil.

9. Při ústním jednání konaném dne 6.9.2021 soud žalobce ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. poučil, aby tvrdili a specifikovali konkrétní průtahy, které v řízení vznikly, dále příčinnou souvislost mezi těmito konkrétními průtahy a vznikem nemajetkové újmy na straně žalobců a aby konkrétně specifikovali a uvedli, jaká konkrétní nemajetková újma (vymezit a popsat) v důsledku jimi označených průtahů jim v daném správním řízení vznikla, a to s ohledem na skutečnost, že uvedené správní řízení nespadá pod správní řízení podle článku 6 odst. 1 Úmluvy, tedy, že nemajetková újma se v daném případě nepresumuje, a musí být prokázána. Současně soud žalobce vyzval k označení důkazů, kterými budou svůj nárok prokazovat. Rovněž soud dal žalobcům poučení o následcích nesplnění této výzvy v podobě neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního. Na poučení soudu žalobci reagovali podáním ze dne 27.9.2021, kdy uvedli, že dne 5.6.2009 podali žádost o určení, zda pozemky (zde specifikované) v [katastrální uzemí] jsou součástí zemědělského půdního fondu. O této žádosti bylo rozhodnuto až dne 7.3.2011. Vydání tohoto rozhodnutí tak trvalo téměř celé dva roky a to s výsledkem, že pozemky součástí zemědělského půdního fondu jsou, což je navíc závěr, který se později před správním soudem projevil jako chybný. Následně tedy žalobci proti tomuto rozhodnutí podali žalobu dne 26.10.2011 k Městskému soudu v Praze, kdy řízení bylo vedeno pod sp. zn. 7 A 305/2011, přičemž o této žalobě bylo rozhodnuto Městským soudem v Praze dne 2.12.2015 tak, že rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 11.8.2011 bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto správnímu orgánu k dalšímu řízení. Na takového rozhodnutí tak žalobci čekali čtyři roky a dva měsíce, což je podle názoru žalobců další zjevný průtah ve věci. Nepřiměřenost uvedených průtahů podle žalobců se odráží i v tom, že o odvolání proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy rozhodlo Ministerstvo životního prostředí znovu v řádech měsíců, což svědčí o tom, že se nejednalo o věc nikterak složitou. Nemajetkovou újmu žalobci spatřují v rozdílné výši náhrady za bezdůvodné obohacení vzniklé při užívání předmětných pozemků [právnická osoba] s.r.o., kdy žalobci vedou s touto společností spory, přičemž tato společnost na výše zmíněných pozemcích provozuje skleníky a za užívání pozemků nic neplatí. V těchto řízeních tak byla klíčová otázka charakteru užívaných pozemků, aby mohla být stanovena náhrada nájemného a neukončené, resp. probíhající správní řízení mělo negativní vliv na průběh řízení, jelikož výše náhrady byla přímo závislá na správném rozhodnutí správního orgánu. Žalobci mají za to, že nepřiměřeně dlouhým řízením ohledně charakteru pozemku jim vznikla nemajetková újma, která má svoji jedinou a pravou příčinu ve vydání nesprávného správního rozhodnutí po dvou letech od podání návrhu na určení a následně ve čtyři roky a dva měsíce dlouhém řízení před správním soudem, když výše náhrady jakou mohli po [právnická osoba] s.r.o. požadovat, byla přímo závislá na tomto správním rozhodnutí a žalobci tak byli ve značné nejistotě.

10. Soud provedl dokazování spisem Magistrátu hl. m. Prahy, odbor ochrany prostředí, sp. zn. S-MHMP 572987/2009. Z tohoto spisu vzal za prokázané, že žalobci podali u Úřadu městské části [obec a číslo] žádost o určení, zda jsou zde uvedené pozemky součástí zemědělského půdního fondu. Na straně žalující vystupovalo celkem 8 žalobců. Usnesením ze dne 3. 7. 2009 Úřad městské části [obec a číslo] postoupil věc odboru ochrany prostředí Magistrátu hl. m. Prahy. Přípisem ze dne 5. 8. 2009 měli žalobci možnost vyjádřit se k podkladům. Současně byli vyrozuměni o možnosti konat místní šetření na předmětných nemovitostech. Na toto právní zástupkyně žalobců reagovala podáním došlým Magistrátu hl. m. Prahy dne 13. 8. 2009. Dne 27. 8. 2009 se konalo jednání. Výzvou ze dne 15. 9. 2009 byli žalobci vyzváni k možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Další jednání se konalo dne 25. 9. 2009 z konání jednání z téhož dne. Podáním ze dne 5. 10. 2009 právní zástupkyně žalobců zaslala Magistrátu hl. m. Prahy listinné podklady. Přípisem ze dne 23. 10. 2009 hlavní město Praha žádalo Úřad městské části [obec a číslo] o sdělení informací podstatných pro řízení. Současně byl vyzýván i Český úřad zeměměřický a katastrální. Tento reagoval podáním ze dne 10. 11. 2009. Úřad městské části [obec a číslo] pak na dotaz reagoval podáním došlým Magistrátu hl. m. Prahy dne 7. 12. 2009. Následně hlavní město Praha žádalo Katastrální úřad [anonymizováno] [obec] o informace z katastru nemovitostí a pozemkové knihy dotazem ze dne 14. 7. 2010. Na to bylo reagováno přípisem Katastrálního úřadu ze dne 9. 8. 2010. Podáním ze dne 13. 9. 2010 byli žalobci vyrozuměni o možnosti vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí. K tomuto se vyjádřili podáním ze dne 22. 9. 2010 a ze dne 7. 10. 2010. Následně [územní celek] přípisem ze dne 8. 11. 2010 žádala [stát. instituce] o poskytnutí informací z katastru nemovitostí. Na to bylo reagováno přípisem došlým [stát. instituce] dne 2. 12. 2010. Podáním ze dne 6. 12. 2010 byli žalobci vyrozuměni o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Na to bylo reagováno právní zástupkyní žalobců podáním došlým [stát. instituce] dne 16. 12. 2010. Rozhodnutím [územní celek], [stát. instituce], odboru ochrany prostředí ze dne 7. 3. 2011 bylo rozhodnuto, že zde uvedené pozemky jsou součástí ZPF. Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci dne 30. 3. 2011 odvolání. Následně byla [stát. instituce] dána dne 5. 4. 2011 výzva k vyjádření k podanému odvolání. Na to bylo reagováno podáním ze dne 18. 4. 2011. Věc byla předložena Ministerstvu životního prostředí ČR dne 14. 6. 2011.

11. Ze spisu Ministerstva životního prostředí, č.j. 1299/500/11, 45319 NV/11 se podává, že o podaném odvolání bylo rozhodnuto dne 11. 8. 2011 tak, že rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy bylo potvrzeno.

12. Dále soud provedl dokazování spisem Městského soudu v Praze, sp. zn. 7A 305/2011. Z tohoto spisu má soud za osvědčené, že dne 26.10.2011 žalobci podali k Městskému soudu v Praze správní žalobu proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ČR ze dne 11. 8. 2011. Usnesením ze dne 8. 11. 2011 byli vyzváni k zaplacení soudního poplatku. Přípisem ze dne 21. 11. 2011 bylo Ministerstvo životního prostředí ČR vyzváno k vyjádření k žalobě. Přípisem ze dne 17. 2. 2011 soud urgoval vyjádření Ministerstva životního prostředí ČR. Následně bylo opětovně vyjádření urgováno, a to přípisem ze dne 21. 3. 2012. Vyjádření Ministerstva životního prostředí ČR bylo soudu zasláno dne 7. 6. 2012. Přípisem Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2012 byl právní zástupce žalobců vyzván k předložení plné moci. Na toto bylo reagováno podání došlým soudu dne 8. 6. 2012. Následně byl vyzván k vyjádření podáním soudu ze dne 9. 6. 2012 pan [jméno] [příjmení] jakožto osoba zúčastněná na řízení. Tento reagoval podáním došlým soudu dne 2. 7. 2012. Přípisem soudu ze dne 5. 2. 2014 byli účastníci řízení soudem vyzváni ke sdělení případných nových rozhodných skutečností ve věci, ve lhůtě 2 měsíců. Ústní jednání bylo nařízeno pokynem soudce ze dne 3. 11. 2015 na den 25. 11. 2015. Podáním ze dne 16. 11. 2015 požádala právní zástupkyně některých žalobců o odročení ústního jednání. Z tohoto důvodu bylo ústní jednání odročeno na den 2. 12. 2015. Podáním ze dne 27. 11. 2015 někteří žalobci doplnili svou žalobu. Dne 2. 12. 2015 proběhlo jednání, při kterém byl vyhlášen rozsudek ve znění, že rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ČR ze dne 11. 8. 2011 bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto k dalšímu řízení. Nově pak bylo Ministerstvem životního prostředí dne 31. 5. 2016 rozhodnuto, že uvedené pozemky nejsou součástí zemědělského půdního fondu. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 6. 6. 2016.

13. Dále soud provedl dokazování usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11.4.2018, čj. 12 C 173/2017-62, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31.10.2017, čj. 15 C 134/2015-182 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20.5.2018, čj. 72 Co 103/2018-221. Z těchto listinných důkazů má soud za prokázané, že žalobci se žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 23.2.2017, která byl následně postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 10 jako soudu místně příslušnému domáhali na žalovaném zaplacení částky 72 931 Kč pro každého z žalobců z titulu náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení před správními orgány (Úřad městského části [obec a číslo] a Ministerstvo životního prostředí) a za řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 A 305/2011 (totožný nárok jako v tomto řízení), kdy z důvodu zpětvzetí žaloby žalobci, bylo řízení usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11.4.2018 zastaveno. V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 134/2015 se žalobci v procesním postavení žalobců domáhali po žalovaném – [právnická osoba] s.r.o. vydání bezdůvodného obohacení za užívání v žalobě specifikovaných pozemků, žalovaným, jejichž spoluvlastníky byli žalobci, a to konkrétně za období od 1.10.2013 do 30.9.2015. Za toto období žalovaný žalobcům ničeho nehradil, resp. každému z žalobců uhradil pouze částku ve výši 18 560 Kč. Žalobci v tomto řízení argumentovali tím, že je třeba vyjít z tržní ceny předmětných pozemků, neboť pozemky nejsou zemědělsky obhospodařovány ve smyslu zákona o ochraně zemědělského původního fondu. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 31.10.2017 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30.5.2018 každému z žalobců přiznal částku ve výši 214 000 Kč s příslušenstvím (výrok I. až III.) a současně žalobcům přiznal náklady uvedeného řízení s odůvodněním, že žalovanému užívání těchto pozemků bez toho, aniž by žalobcům za jejich užívání něčeho hradil, vzniklo bezdůvodné obohacení. Výše bezdůvodného obohacení pak byla určena jako peněžitá náhrada ve výši obvyklého nájemného vynakládaného na užívání stejné nebo obdobné věci v daném místě a čase a za obdobných podmínek.

14. Podle ust. § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 2 zák. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle ust. § 13 odst. 1 zák. stát odpoví za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 31a odst. 1 zák. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytuje v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

15. Soud nejprve odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.9.2015 sp. zn. 30 Cdo 344/2014, ze kterého vyplývá závěr, že„ nepřiměřená délka správního řízení je způsobilá přivodit účastníkům řízení nemajetkovou újmu, tehdy, jestliže v posuzovaném správním řízení jde o spor, o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku, jestliže má toto právo nebo závazek svůj základ ve vnitrostátním právu a jestliže je právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná, soukromoprávní povahy. Nejsou-li splněny tyto předpoklady, pak na dané správní řízení článek 6 odst. 1 Úmluvy nedopadá, a tudíž nelze aplikovat ani Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13.4.2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sb. soudních rozhodnutí a stanovisek. Ve správním řízení může dojít ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. k nesprávnému úřednímu postupu, jestliže správní orgán porušil svou povinnost učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Jelikož na tento nesprávný úřední postup nedopadají závěry uvedeného stanoviska, neuplatní se ani vyvratitelná domněnka vzniku újmy“. Vzhledem k tomu, že soud je názoru, že v podkladovém řízení šlo o rozhodnutí v oblasti veřejné správy podle ustanovení § 1 odst. 4 zákona o ochraně zemědělského původního fondu, tedy správní řízení, jehož výsledkem je rozhodnutí, které je svou povahou deklaratorní správní akt, prostřednictvím něhož nedochází ve vztahu k jeho adresátům k uložení, změně ani zrušení žádných práv ani povinností, pouze je autoritativně zjištěna a prohlášena právní existence nebo vlastnost určitého objektu posouzení (v daném případě právní povahy žalobci vlastněných pozemků), tj. zda předmětné pozemky náležejí do zemědělského původního fondu ve smyslu § 1 odst. 2 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu. Předmětem řízení je tak posouzení jednak znaku formálního, tj. stav zápisu v katastru nemovitostí a jednak znaku materiálního tedy, zda je předmětná půda způsobilá k zemědělskému obhospodařování. Jak již soud naznal, jedná se svou povahou o deklaratorní správní akt, který není exekučně přímo vykonatelný a žalobci tedy po celou dobu řízení nebyli nikterak bezprostředně omezeni či ovlivněni při výkonu svého vlastnického práva a ani žádným jiným způsobem nebyly řešeny jejich jiné soukromoprávní poměry. Vydané rozhodnutí v posuzované věci představovalo toliko podklad pro zápis do katastru nemovitostí, prostřednictvím něhož mělo dojít k uvedení právního stavu do souladu se stavem faktickým. V posuzovaném případě tedy ve smyslu shora citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.9.2015 se sice jednalo o právo, které mělo svůj základ ve vnitrostátním právu, avšak nejednalo se o právo soukromoprávní povahy. Z tohoto důvodu proto soud žalobce vyzval, aby nemajetkovou újmu, která jim měla vzniknout nesprávným úředním postupem v uvedeném správním řízení, jednak tvrdili a jednak i prokázali. Vzhledem k tomu, že žalobci uvedenou nemajetkovou újmu spatřovali v rozdílné výši náhrady za bezdůvodné obohacení vzniklém při užívání předmětných pozemků [právnická osoba] s.r.o., se kterou žalobci vedli spory, o vydání bezdůvodného obohacení a v tomto směru odkázali na řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 C 134/2015, kdy výše náhrady byla přímo závislá na správném rozhodnutí správního orgánu, má soud za to, že žalobci vznik nemajetkové újmy v jejich osobní sféře jednak ani řádně netvrdili a jednak neprokázali. Za prvé, pokud žalobci vymezují svou nemajetkovou újmu v rozdílné výši náhrady za bezdůvodné obohacení za užívání předmětných pozemků s ohledem na rozhodnutí, zda tyto pozemky měly či neměly patřit do pozemkového půdního fondu, je tato nemajetková újma spíše vyjadřována jako škoda majetková v podobě ušlého zisku, neboť soudu není zřejmé, jaká nemajetková újma v osobním životě žalobců (když toto nekonkretizovali) měla být touto skutečností (rozdílnou výší náhrady za bezdůvodné obohacení) žalobcům způsobena.

16. Za druhé, soud podotýká, že uvedené řízení bylo u Obvodního soudu pro Prahu 4 zahájeno dne 1.10.2015, přičemž podkladové správní řízení bylo ukončeno dne 6.6.2016, tedy v tomto řízení byli žalobci„ v nejistotě“, jakým způsobem podkladové řízení dopadne toliko osm měsíců, nad to bylo očividné, že jelikož rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2.11.2015 bylo zrušeno rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 11.8.2011 a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, jakým způsobem Ministerstvo životního prostředí ČR s odkazem na zrušující rozhodnutí Městského soudu v Praze, opět rozhodne, tj. že uvedené pozemky nejsou součástí zemědělského půdního fondu. Tedy v podstatě nejistota žalobců ohledně povahy těchto pozemků byla odstraněna již v souvislosti s rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 2.12.2015. Soud je proto závěru, že žalobci vznik nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky podkladového řízení neprokázali, resp. ani netvrdili, a to po řádném poučení soudu I. stupně, když z uvedených tvrzení a provedených důkazů nelze mít za dostatečně tvrzený vznik nemajetkové újmy v osobním životě žalobců a jednak žalobci ani řádně netvrdili, jaké konkrétní průtahy v uvedeném řízení byly v příčinné souvislosti se vznikem té které nemajetkové újmy a jednak ani neprokázali skutečnosti, které v tomto směru stran nemajetkové újmy uvedli. Soud proto žalobu zamítl z důvodu jak neunesení břemene tvrzení, tak pro neunesení břemene důkazního a rozhodl, jak je uvedeno ve výroku I. a II. tohoto rozsudku. V této souvislosti soud ještě dodává, že zamítl důkazní návrh žalovaného na výslech žalobce a) a žalobkyně c), neboť žalobci tvrzená skutečnost, že jim v důsledku nesprávného úředního postupu před správními orgány v podobě nepřiměřené délky uvedeného řízení, vznikla nemajetková újma, má být prokázána žalobci tj. jedná se o jejich důkazní povinnost, jakožto pána sporu, nikoliv povinností žalovaného. Soud tento důkazní návrh považoval za nadbytečný a nedůvodný.

17. Nad to se lze ztotožnit se žalovaným vznesenou námitkou promlčení ohledně nároku žalobců na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za řízení vedené před správními orgány, tj. za období od 5.6.2009 do 6.6.2016, kdy pravomocně skončilo řízení před správními orgány – Magistrátem hlavního města Prahy a Ministerstvem životního prostředí, přičemž tento nárok na nemajetkovou újmu byl uplatněn až u soudu, a to podáním ze dne 5.9.2017 (doručený soudu dne 6.9.2017). Ve smyslu § 32 odst. 3 zákona je subjektivní promlčecí lhůta šestiměsíční a běží ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě a o tom, kdo za ni odpovídá, v případě, že byla nemajetková újma způsobena nepřiměřenou délkou řízení ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí zákona, běží promlčecí lhůta ode dne skončení řízení, v němž k nesprávnému úřednímu postupu došlo. Protože toto řízení bylo ukončeno dne 6.6.2016, měla být žaloba na nemajetkovou újmu stran tohoto nároku uplatněna u soudu nejpozději dne 6.12.2016. Tento nárok žalobců je tak podle názoru soudu promlčen.

18. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že byl žalovaný ve sporu plně úspěšný, přiznal mu soud náklady tohoto řízení, které se skládají z náhrady hotových výdajů ve výši 1 500 Kč podle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ust. § 1 odst. 1,3 písm. a), b), c) a ust. § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení podle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle § 89a exekučního řádu (5 úkonů právní služby po 300 Kč – vyjádření ve věci samé, 2x příprava na jednání a 2x účast na jednání).