28 C 26/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Adélou Balážovou ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Anonymizováno za níž jedná Jméno žalované sídlem Adresa žalované pro zaplacení 210 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 210 000 Kč s příslušenstvím se zamítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy způsobené mu nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného Krajským soudem v , adresa, pod sp. zn. 35 T 5/2018. Žalobu odůvodnil tím, že řízení bylo extrémně dlouhé, proto žádá za rok řízení 30 000 Kč. Celkově tak požaduje částku 210 000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši od 25. 2. 2025 do zaplacení. Dále uvedl, že po nepřiměřeně dlouhou dobu pociťoval důsledky trestního stíhání, které se negativně projevily do jeho soukromého a rodinného života, nepřiměřeně dlouhou dobu nevěděl, jak řízení dopadne. Nárok u žalované uplatnil dne 13. 1. 2025, přičemž ta podáním ze dne 21. 2. 2025 konstatovala toliko porušení práva.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Učinila nesporným, že u ní žalobce předběžně uplatnil dne 13. 1. 2025 žalovaný nárok. Dne 21. 2. 2025 žalovaná konstatovala porušení práva žalobce. Uvedla, že žalobce byl pravomocně odsouzen, kdy byla schválena dohoda o vině a trestu v podobě, kdy byl obžalovaný uznán vinným z činu dle bodu I. obžaloby s tím, že za tento zločin a sbíhající se přečin nedovolené výroby s omamnými a psychotropními látkami a s jedy byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 4 let a 6 měsíců, zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest propadnutí věci. Žalobce byl však zároveň odškodněn tzv. jinak, neboť z odůvodnění rozsudku plyne, že uložený trest je stanoven výrazně pod zákonnou trestní sazbu (10–18 let) a to též s ohledem na délku trestního stíhání.

3. Účastníci učinili nesporným, že žalobce předběžně uplatnil nárok u žalované a rovněž učinili nesporným průběh naříkaného trestního řízení, jak k němu dospěl soud, tedy že dne 16. 10. 2017 byl žalobce vzat do vazby a 17. 10. 2017 bylo žalobci doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání. Další usnesení o zahájení trestního stíhání bylo doručeno dne 13. 4. 2018. Obžaloba byla k soudu podána dne 28. 6. 2018. Dne 19. 7. 2018 se konalo vazební zasedání, kdy žalobce byl ponechán ve vazbě. Dne 2. 8. 2018, 8-10. 10. 2018 a 22. 11. 2018 se konalo hlavní líčení. Dne 5. 12. 2018 žalobce požádal o propuštění z vazby. Dne 14. 12. 2018 se konalo další hlavní líčení, na kterém byl žalobce propuštěn z vazby s vyslovením dohledu. Dne 28. 5. 2019 se konalo další hlavní líčení, na kterém Krajský soud v , adresa, vyhlásil rozsudek a žalobce byl uznán vinným ve vztahu k bodu II. obžaloby a ve vztahu k bodu I. obžaloby byl obžaloby zproštěn. Dne 19. 12. 2019 podal proti zprošťujícímu výroku v neprospěch obžalovaného odvolání státní zástupce a ve vztahu k odsuzující části se odvolal žalobce dne 5. 3. 2020. Dne 19. 3. 2020 byl spis předložen Vrchnímu soudu v Olomouci. Dne 30. 9. 2020 se konalo u Vrchního soudu v Olomouci veřejné zasedání, na kterém bylo odvolání žalobce zamítnuto a rozsudek byl částečně zrušen ve zprošťujícím výroku a vrácen soudu I. stupně. Další hlavní líčení u soudu I. stupně se konalo 15. 7. 2021. Dále došlo k vyžádání právní spolupráce s justičním orgánem Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. K navázání spojení ovšem nedošlo. Dne 12. a 13. 2. 2024 se konalo další hlavní líčení, a následně dne 4. 4. 2024 uzavřel žalobce s Krajským státním zastupitelstvím v , adresa, dohodu o vině a trestu, která byla schválena soudem při hlavním líčení dne 4. 4. 2024. Dne 4. 6. 2024 proti rozsudku o schválení dohody podal obhájce obžalovaného blanketní odvolání, které dne 23. 8. 2024 vzal zpět. Rozsudek tak nabyl právní moci dne 23. 8. 2024.

4. Soud dále k důkazu provedl rozsudek Krajského soudu v , adresa, ze dne 4. 4. 2024, č. j. 35 T 5/2018-211, ze kterého vyplývá, že soud přezkoumal uzavřenou dohodu o vině a trestu uzavřenou mezi žalobcem a státním zastupitelstvím, a kromě jiného i s ohledem na délku trestního stíhání téměř pod dobu 7 let trest pod zákonnou trestní sazbou shledal přiměřeným.

5. Soud učinil ve věci závěr o skutkovém stavu ohledně průběhu soudního řízení korespondující se skutkovými zjištěními popsanými výše. Z důkazů v řízení provedených byla učiněna skutková zjištění pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, jak jej soud níže podává, plně postačující.

6. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle těchto ustanovení:

7. Podle § 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

8. Podle § 2 OdpŠk odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

9. Podle § 5 písm. a), b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

10. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

11. Podle § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem.

12. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

13. Podle § 14 odst. OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle ust. odst. 3 cit. § je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

14. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

15. V řízení bylo prokázáno, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

16. Obecně platí, že předpokladem odpovědnosti státu za škodu dle OdpŠk je splnění tří podmínek: 1) existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu), 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Absence i jen jednoho z těchto předpokladů odpovědnosti je přitom důvodem pro zamítnutí nároku na náhradu škody.

17. Z nesporných tvrzení účastníků k průběhu posuzovaného řízení vedeného Krajským soudem v , adresa, pod sp. zn. 35 T 5/2018, jak je uveden v odst. 3 tohoto rozsudku, soud zjistil mj. následující: Usnesením policejního orgánu z 17. 10. 2017 a 13. 4. 2018 bylo zahájeno trestní stíhání žalobce. Z rozsudku Krajského soudu v , adresa, ze dne 4. 4. 2023, č. j. 35 T 5/2018 se podává, že Krajský soud v , adresa, při schvalování dohody o vině a trestu, a tedy přezkoumání druhu a výše uloženého trestu se zabýval celkovou délkou řízení vedeného trestního řízení. Dle odůvodnění rozsudku, zejména z bodu 4. soud dospěl k závěru, že: „…Navržený trest odnětí svobody je uložen pod zákonnou trestní sazbu stanovenou pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku, za něž lze uložit trest odnětí svobody v rozmezí od 10 do 18 let, v tomto případě ovšem při využití ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 3 tr. zákoníku. Zde je na místě zdůraznit, že trestní stíhání bylo vedeno vůči obžalovanému téměř po dobu 7 let…“ Soud tak přihlédl i k době, která uplynula od spáchaní činu. Trest byl obžalovanému, tedy i žalobci, uložen pod zákonnou trestní sazbou. Rozsudek nabyl právní moci dne 23. 8. 2024.

18. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidské práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005) a průtah, jenž se vyskytne jen v určité fázi řízení, toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (srov. Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005). Kritéria § 31a odst. 3 OdpŠk se použijí i na zjištění, zda byla délka řízení přiměřená.

19. Podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. Naproti tomu i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne 13. 4. 2011, je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud ČR dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana účastníků. Nelze tedy vycházet z určité abstraktní a předem dané délky řízení, která by mohla být považována za přiměřenou, ale vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

20. Dle judikatury Nejvyššího soudu i Evropského soudu pro lidská práva, která zkonstatovala, že je důležité zvážit, zda v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení došlo u osoby domáhající se kompenzace ke stavu úzkosti, nejistoty či k jiné obtíži, k jejíž reparaci celé odškodňovací řízení směřuje (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, nebo rozsudek senátu čtvrté sekce ESLP ze dne 22. 2. 2001, ve věci Szeloch proti Polsku, stížnost č. 33079/96). Je proto třeba vycházet z předpokladu, že nepřiměřeně dlouhé řízení působí účastníkům nemajetkovou újmu, která se zpravidla odškodní v penězích, avšak vždy je nutno zvažovat, zda v konkrétním případě nenastaly okolnosti, které tento předpoklad vyvracejí. Takovou okolností může (ale nemusí) být to, že náhrady nemajetkové újmy se domáhá pachatel trestného činu, jenž byl pravomocně shledaný vinným a případně mu byl uložený i trest (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5720/2016, ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2505/2017, a dále také například ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3907/2018).

21. Délku posuzovaného řízení vzhledem k posuzované nemajetkové újmě žalobce soud stanovil na 6 let a 10 měsíců, tj. od 17. 10. 2017 do 23. 8. 2024. Takto stanovenou celkovou délku řízení je třeba považovat za zcela zjevně nepřiměřeně dlouhou, čímž došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. Ostatně to nebylo mezi účastníky ani sporné. Řízení jako celek neodpovídalo dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Řízení bylo sice složité, ve věci však rozhodovaly 2 stupně soudní soustavy a byla shledána období nečinnosti soudu a nekoncentrované postupy. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk a tím k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, za které mu náleží právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a odst. 1 OdpŠk).

22. Při své úvaze o tom, jaká forma zadostiučinění by žalobci měla být poskytnuta, vyšel soud zejména z judikatury Nejvyššího soudu (viz rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2640/2010, a stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010). Z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2640/2010 vyplývá, že je nezbytné důsledně rozlišovat důvody, které soud v trestním řízení k uložení nižšího trestu vedly, neboť ne všechny lze považovat za jinou náhradu újmy vzniklé v důsledku nepřiměřené délky řízení ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk. Ilustrativní je v tomto směru současné znění § 39 odst. 3 trestního zákoníku (č. 40/2009), podle kterého při stanovení druhu trestu a jeho výměry soud přihlédne k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem, k době, která uplynula od spáchání trestného činu, k případné změně situace a k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu. Při posouzení přiměřenosti délky trestního řízení soud přihlédne ke složitosti věci, k postupu orgánů činných v trestním řízení, k významu trestního řízení pro pachatele a k jeho jednání, kterým přispěl k průtahům v trestním řízení. Doba uplynulá od spáchání trestného činu a délka trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouho, jsou dvě samostatné okolnosti, ke kterým se při stanovení druhu a výměry trestu přihlíží a nelze je proto vzájemně zaměňovat nebo směšovat. Lze si ostatně představit i situaci, kdy od spáchání trestné činnosti uplyne dlouhá doba, ale samotné trestní stíhání proběhne v době přiměřené. Jestliže byl uložen nižší trest nikoli proto, aby jím byla kompenzována nepřiměřená délka trestního řízení, ale proto, že se po dlouhou dobu, která od spáchání trestné činnosti jiného trestně postižitelného jednání nedopustila a byla osobou dosud soudně netrestanou, tak úvaha soudu v tom směru, že délka trestního řízení byla kompenzována již v rámci jí uloženého trestu v trestním řízení, je nesprávná.

23. S ohledem na provedené dokazování bylo prokázáno, že Krajský soud v , adresa, v rozhodnutí ze dne 4. 4. 2024 při stanovení výše trestu se zabýval a přihlédl k celkové délce trestního řízení. V tomto rozhodnutí konstatoval, že trestní řízení trvalo téměř 7 let, což bylo důvodem pro mírnější uložený trest.

24. Ačkoli žalobce byl pravomocně odsouzen pro spáchání trestného činu podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku k souhrnnému (společně z rozsudku Krajského soudu v , adresa, ze dne 28. 5. 2019, č. j. 35 T 5/2018-1643) trestu odnětí svobody v trvání 4 let a 6 měsíců nepodmíněně, soud zdůrazňuje vázán konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, že je nezbytné důsledně rozlišovat důvody, které soud v trestním řízení k uložení nižšího trestu vedly, neboť ne všechny lze považovat za jinou náhradu újmy vzniklé v důsledku nepřiměřené délky řízení ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk. Doba uplynulá od spáchání trestného činu a délka trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouho, jsou dvě samostatné okolnosti, ke kterým se při stanovení druhu a výměry trestu přihlíží a nelze je proto zaměňovat nebo směšovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2640/2010).

25. Uvedené v poměrech naříkané věci znamená, že je nutno vyjít z textu rozsudku Krajského soudu v , adresa, , který v bodu 4. odůvodnění zcela pregnantně uvedl, že trestní stíhání bylo vedeno téměř po dobu 7 let. Přihlédl tedy k délce trestního řízení a dovodil, že dosavadní délka řízení byla pro žalobce určitým druhem trestu. Tato forma odškodění má zásadně přednost před finančním odškodněním. Z těchto skutkových zjištění tak jednoznačně vyplývá, že se do úvah trestního soudu při ukládání trestu mj. i žalobci promítl závěr o nepřiměřené délce trestního řízení, kterou trestní soud kompenzoval právě nižší výměrou trestu. Soud v tomto odkazuje i na rozsudek zdejšího soudu sp. zn. 28 C 220/2023 potvrzený odvolacím soudem sp. zn. 11 Co 125/2024, kdy byla žaloba v obdobné věci (jiný obžalovaný) zamítnuta, neboť žalobce byl dostatečně kompenzován právě v trestním řízení.

26. Soud tak dospěl k závěru, že poskytnuté zadostiučinění ve formě zmírnění trestu v souvislosti s nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení (včetně konstatování porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě žalovanou) je dostatečným odškodněním nemajetkové újmy, která žalobci v důsledku celkové délky řízení vznikla, a proto žalobu zcela zamítl jako nedůvodnou (výrok I rozsudku)

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Protože žalovaná byla ve věci zcela úspěšná, když nárok projednala v zákonem stanovené šestiměsíční lhůtě, přičemž konstatovala porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, přičemž se mu jiné odškodnění ze strany soudu nedostalo, je žalobce povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (3x 300 Kč) podle § 151 odst. 3 o. s. ř., a to za písemné vyjádření ve věci samé, přípravu na jednání a účast u jednání dle ustanovení § 1 odst. 3 písm. a), b), c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle § 89a exekučního řádu. Lhůtu k plnění stanovil soud podle ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvod pro její prodloužení.