28 C 267/2017

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Terezou Jachura Maříkovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený opatrovníkem příjmení jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 115 832 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se co do částky 4 068 Kč zastavuje.

II. Žaloba s návrhem, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku ve výši 115 832 Kč s příslušenstvím a částku ve výši 4 155 Kč, se zamítá.

III. Mezi žalobcem a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobce je povinen zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 2 náklady řízení, jejichž výše bude určena samostatným usnesením, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, na účet Obvodního soudu pro Prahu 2.

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalovaném zaplacení v záhlaví uvedené částky představující dluh žalovaného spojený s úvěrovou smlouvou uzavřenou mezi právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba] a žalovaným dne 24.10.2012. Podle této smlouvy poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému úvěrovou jistinu ve výši 200 000 Kč spolu se sjednaným 16 % úrokem z jistiny za každý rok a sjednanou celkovou úplatou 72 000 Kč a poplatkem za sjednání smlouvy o úvěru ve výši 10 000 Kč. Tedy žalovaný se zavázal celkovou dlužnou částku ve výši 474 000 Kč uhradit (po odečtení poplatku) v pravidelných 72 měsíčních splátkách ve výši 6 444 Kč s tím, že poslední 72. splátka měla být ve výši 6 476 Kč s tím, že poplatek a první splátka byly splatné ke dni vyplacení úvěru, tj. dne 26.10.2012. Každá další splátka pak měla být hrazena vždy k 20. dni každého následujícího měsíce až do úplného zaplacení. Dne 26.10.2012 právní předchůdce žalobce žalovanému vyplatil částku sjednanou podle smlouvy, přičemž žalovaný řádně a včas nehradil poskytnutý úvěr. Ke dni podání žaloby žalovaný uhradil poplatek za sjednání smlouvy ve výši 10 000 Kč, 54 splátek v celkové výši 347 976 Kč a část 55. ve výši 192 Kč, která byla splatná dne 20.4.2017. Dále pak žalovaný již ničeho neuhradil. Vzhledem k tomu, že se žalovaný dostal do prodlení se splácením, zaslal žalobce žalovanému dne 25.5.2017 výzvu k úhradě dlužných částek s poskytnutím lhůty k jejich úhradě. Vzhledem k tomu, že žalovaný dlužnou částku neuhradil ani ve stanovené lhůtě, přistoupil žalobce v souladu s článkem III. odst. 2 smlouvy k zesplatnění úvěru, což žalovanému písemně sdělil dopisem ze dne 9.10.2017. Za prodlení žalovaného pak žalobce nárokuje smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení, maximálně však 100 000 Kč, přestože si ve smlouvě smluvní strany dohodly smluvní pokutu ve výši 0,2 % z jistiny za každý den prodlení. Smluvní pokuta činí ke dni vyhotovení žalobního návrhu, tj. k 18.12.2017 částku 8 223 Kč (0,1 % z 115 832 Kč od 10.10.2017 do 18.12.2017), tj. 71 dnů prodlení x 115,83 tj. 8 223 Kč. Na žalobce pohledávka za žalovaným přešla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15.6.2013 uzavřená mezi žalobcem a společností [právnická osoba] Žalobce vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky, avšak bezúspěšně.

2. Žalovaný ve svém vyjádření nesporoval skutečnost, že mezi žalobcem a žalovaným byla dne 24.10.2012 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které se žalobce zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 200 000 Kč se splatností 72 měsíců, roční procentní sazbou nákladů ve výši 44,9 %, přičemž žalovaný na tomto úvěru měl žalobci celkem uhradit částku ve výši 474 000 Kč. Žalovaný dále ve svém vyjádření uvedl, že úvěr byl zajištěn zástavním právem na nemovitostech ve vlastnictví žalovaného. Žalovaný je spotřebitel, v době uzavření úvěru mu bylo 57 let. Žalobce poskytl žalovanému částku toliko částku 183 556 Kč (nikoli 200 000 Kč), když od sjednané výše úvěru sám rovnou odečetl poplatek za uzavření smlouvy ve výši 10 000 Kč, úrok ve výši 4 686,55 Kč a nad rámec tohoto úroku ještě další část úplaty ve výši 1 757,45 Kč. Ujednání o výši roční procentní sazby nákladů (dále jen RPSN) ve výši 44,9 % je neplatné pro rozpor s ustanovením § 39 občanského zákoníku, neboť se příčí dobrým mravům. Stejně tak je i neplatné ujednání o smluvní pokutě. Podle statistik ČNB činila v říjnu 2012 průměrná RPSN u úvěrů na spotřebu 16,204 %. Sjednaná RPSN tak byla třikrát vyšší než RPSN průměrná, tj. nepřiměřeně vysoká a tedy neplatná. S ohledem na zajištění úvěru zástavním právem k nemovitostem v hodnotě vysoce převyšující výši poskytnutého úvěru se nejednalo o úvěrový obchod pro žalobce rizikový a žalobce tak při sjednání úvěru pouze využil finanční tísně a tíživé životní situace žalovaného. V tomto směru žalovaný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, s tím, že není zřejmé, že by žalobce s odbornou péčí zjišťoval před uzavřením smlouvy o úvěru bonitu žalovaného a jeho schopnost úvěr splácet s ohledem na jeho příjmy, věk apod. a splnil by tak povinnost stanovenou v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů ve znění pozdějších předpisů. Je tedy třeba zdůraznit, že i podle tvrzení žalobce uhradil žalovaný na úhradu závazku ze smlouvy o úvěru před podáním žaloby celkem částku 357 975 Kč, tedy částku výrazně převyšující částku, kterou by uhradil, pokud by byla sjednána RPSN v obvyklé výši pro spotřebitelský úvěr. Žalobci se v průběhu čtyř a půl let a ještě před podáním žaloby dostalo vrácení celé jistiny, která byla poskytnuta ve výši 183 556 Kč a navíc další částky ve výši 174 420 Kč, což je cena za poskytnutí obdobného úvěru vysoce nadstandardní.

3. Vzhledem k tomu, že žalobce vzal žalobu podáním ze dne 1.3.2018 co do částky ve výši 4 155 Kč zpět, postupoval soud podle ustanovení § 96 odst. 2 o.s.ř. a řízení stran této částky výrokem I. rozsudku zastavil.

4. Soud provedl dokazování smlouvou o úvěru č. 4312000112 ze dne 24.10.2012, včetně splátkového kalendáře, výpisem z účtu ze dne 26.10.2012, výzvou k úhradě dlužných splátek, smlouvou o postoupení pohledávek č. JM 201305 ze dne 15.6.2013 včetně seznamu postoupených pohledávek – příloha č.1, předžalobní upomínkou ze dne 13.11.2017, včetně podacího archu, oznámením o zesplatnění úvěru a uložení smluvních pokut ze dne 6.10.2017, včetně podacího archu, oznámením o postoupení pohledávky ze dne 15.6.2016, včetně podacího archu, doručenkou na žalovaného ze dne 9.10.2017 (týkající se oznámení o zesplatnění). Z těchto listinných důkazů má soud za prokázané, že žalobce uzavřel dne 24.10.2012 se společností [právnická osoba] smlouvu o úvěru č. 4312000112, kterou se tato společnost jakožto věřitel zavázala poskytnout žalovanému jakožto dlužníkovi bezhotovostní spotřebitelský úvěr ve výši 200 000 Kč. Doba trvání úvěru byla sjednána na 72 měsíců (čl. I. smlouvy). Za poskytnutí úvěru měl dlužník věřiteli zaplatit sjednaný úrok 16 % z jistiny za každý rok sjednaného trvání smlouvy a sjednanou celkovou úplatu 72 000 Kč. Roční procentní sazba nákladů uvedené smlouvy činila 44,9 % (RPSN) (čl. II. smlouvy). Celkem se tedy žalovaný (dlužník) zavázal uhradit věřiteli částku 474 000 Kč, z toho poplatek za uzavření smlouvy ve výši 10 000 Kč a částku 464 000 Kč v 72 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 6 440 Kč s tím, že poslední tzn. 72. splátka bude ve výši 6 476 Kč a první splátka bude splatná ke dni vyplacení úvěru, tj. 26.10.2012 a každá další vždy ke každému 20. dni každého následujícího měsíce počínaje měsícem listopadem 2012 až do úplného zaplacení (čl. III. smlouvy o úvěru). Dále byla mezi účastníky smlouvy dohodnuta smluvní pokuta ve výši 0,2 % z původní výše jistiny za každý započatý den prodlení (čl. IV. smlouvy). Nedílnou součástí této smlouvy byl i splátkový kalendář. Ze splátkového kalendáře vyplývá, že až do 40. splátky měly být jednotlivé splátky ve výši 6 444 Kč nejprve započítány na úrok ve výši 4 686,55 Kč a na úplatu ve výši 1 757,45 Kč. Teprve až od 41. splátky byla tato splátka a následující měsíční splátky započítány na jistinu. Žalovanému byla dne 26.10.2012 poskytnuta částka ve výši 183 556 Kč věřitelem – [právnická osoba] Žalovaný se počínaje 55. splátkou úvěru ocitl v prodlení, přičemž právní předchůdce žalobce jej vyzval k úhradě dlužné částky s tím, že pokud tak neučiní ve lhůtě 30 dnů, může dojít k zesplatnění úvěru. Ke dni 6.10.2017 žalobce zesplatnil úvěr a současně vyzval žalovaného k úhradě jistiny ve výši 115 832 Kč. Na žalobce nárok za žalovaným přešel na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi žalobcem a společností [právnická osoba] dne 15.6.2013, o čemž byl žalovaný písemně vyrozuměn. Žalobce vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky, avšak bezúspěšně.

5. Dále soud provedl dokazování žádostí o poskytnutí úvěru ze dne 16.10.2012, daňovým přiznáním za rok 2011, licenční smlouvou ze dne 11.6.2012, fakturou ze dne 25.3.2012, výpisem z účtu žalovaného ze dne 30.6.2012, skoringem žádosti č. 1119554 ze dne 23.10.2012. Z těchto listinných důkazů má soud za prokázané, že příjmy žalovaného v roce 2011 činily částku 259 137 Kč, výdaje 103 655 Kč, rozdíl mezi příjmy a výdaji tak činil částku ve výši 155 482 Kč. Toto daňové přiznání, které žalovaný poskytl žalobci ke zhodnocení jeho solventnosti, nebylo kompletní (toliko první a poslední stránka daňového přiznání). Podle licenční smlouvy uzavřené dne 11.6.2012 měl žalovaný obdržet za užití díla částku ve výši 200 Euro v případě vysílání na TV a internetu a částku 150 Euro v případě vysílání v kině – role v reklamním programu [anonymizována dvě slova] v termínu od 11.6.2012 do 10.9.2012. Ze žádosti o poskytnutí úvěru vyplývá, že žalovaný žádal o úvěr ve výši 200 000 Kč se současným zajištěním závazku rodinným demem ve [obec a číslo], okres [okres]. Ze skoringu žádosti o poskytnutí úvěru vypracované žalobcem vyplývá, že žalovaný v době podání žádosti pracoval jako osoba samostatně výdělečně činná s průměrným čistým měsíčním příjmem 12 957 Kč, průměrnými měsíčními výdaji 1 000 Kč a průměrnými měsíčními výdaji celé domácnosti 1 000 Kč. Podle těchto údajů žalobce vyhodnotil jako volné finanční zdroje žalovaného částku ve výši 10 457 Kč měsíčně. Z tabulky RPSN České národní banky (internet) má soud za prokázané, že roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem činila 16,204 % říjnu 2012.

6. Naposledy soud provedl dokazování upomínkou ze dne 15.9.2011, upomínkou ze dne 7.2.2012, upomínkou ze dne 20.9.2012, včetně vypočítaného sankčního poplatku, daňovým přiznáním 2012, včetně evidence pohledávek a příjmů rok 2012, daňovým přiznáním rok 2011 (celé), dopisem ze dne 19.3.2013, dopisem ze dne 22.3.2013. Z těchto listinných důkazů má soud za prokázané, že žalovaný měl v roce 2012 příjmy ve výši 148 467 Kč, výdaje ve výši 59 387 Kč a rozdíl mezi příjmy a výdaji činil částku ve výši 89 080 Kč. Daň z příjmu za rok 2012 činila částku ve výši 22 560 Kč a za rok 2011 částku ve výši 22 920 Kč. Dopisem ze dne 19.3.2013 žádal žalovaný právního předchůdce žalobce o vyčíslení zůstatku úvěru s dotazem na umožnění jednorázového splacení dluhu. Na to právní předchůdce žalobce reagoval dopisem ze dne 22.3.2013 tak, že zůstatek úvěru činí 201 835,85 Kč s tím, že pokud tato částka bude uhrazena nejpozději k 4.4.2013, bude vystavena kvitance – žádost o výmaz zástavního práva, která bude zaslána na příslušný katastrální úřad. Žalovaný měl k datu 31.8.2011 dluh na nájemném a zálohách na služby spojené s užíváním bytu v [obec a číslo], [ulice] [obec a číslo], částku ve výši 55 365 Kč, k datu 7.2.2012 částku ve výši 39 941 Kč a k datu 20.9.2012 částku ve výši 67 985 Kč.

7. Z výslechu žalovaného vzal soud za prokázané, že v roce 2012 byl zaměstnán jako osoba samostatně výdělečně činná. V té době přišel o tři velké pracovní zakázky a dostal se do finančních problémů. V uvedeném čase měl průměrný měsíční příjem cca 10 000 Kč, výdaje na bydlení 10 000 Kč, platbu za mobilní služby 1 000 Kč, výdaje na domácnost 3 000 Kč až 4 000 Kč a také hradil výživné na nezletilé dítě. Tedy v té době byl finančně v mínusu. Vznikal mu dluh na nájmu, tento chtěl zaplatit, aby nepřišel o bydlení a nezůstal tzv.„ na dlažbě“. U standardních bank s žádostí o úvěr nepochodil z důvodu nedostatečného příjmu. Obrátil se proto na právního předchůdce žalobce. Tento částečně šetřil jeho majetkové poměry, resp. chtěl toliko daňové přiznání, které nežádal ani celé. Dále se zajímal o to, zda má majetek větší hodnoty, v tomto právnímu předchůdci žalobce sdělil, že má chalupu u [obec]. Původně chtěl úvěr ve výši 60 000 až 70 000 Kč, aby mohl zaplatit dlužné nájemné, právním předchůdcem žalobce mu však bylo sděleno, že mu může být poskytnuta pouze částka ve výši 200 000 Kč. Toto se mu zdálo divné, avšak hovořil se svojí poradkyní, která mu sdělila, že úvěr se dá následně přeúvěrovat. Od právního předchůdce žalobce neobdržel ani celou částku ve výši 200 000 Kč, nýbrž mu byla rovnou stržena částka 10 000 Kč a 6 000 Kč jako první splátka. Z této poskytnuté částky zaplatil dlužné nájemné, zbytek cca 100 000 Kč si chtěl nechat v záloze, nicméně i tuto částku musel rozpustit na poplacení jednotlivých splátek. Dále ji znovu použil na úhradu nájmu, neboť mu opětovně začal vznikat nedoplatek. Částku, kterou měl v konečném souhrnu zaplatit, v podstatě zjistil, až když úvěrovou smlouvu podepsal.

8. Na základě provedeného dokazování má soud za osvědčený následující skutkový stav: žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce - společností [právnická osoba] dne 24.10.2012 úvěrovou smlouvu, na základě které mu byla poskytnuta částka ve výši 200 000 Kč, resp. částka ve výši 183 556 Kč, kterou se zavázal uhradit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 6 476 Kč spolu se sjednaným úrokem ve výši 16 % z jistiny za každý rok, sjednanou celkovou úplatou ve výši 72 000 Kč a poplatkem za sjednání smlouvy o úvěru ve výši 10 000 Kč, v pravidelných 72 měsíčních splátkách ve výši 6 444 Kč. Žalovaný se ocitl v prodlení s úhradou 54. splátky. Vzhledem k této skutečnosti přistoupil žalobce k zesplatnění úvěru a vyzval žalovaného k úhradě dlužné jistiny ve výši 115 832 Kč, když předešlé žalovaným uhrazené splátky, byly započítány na sjednaný úrok a sjednanou celkovou úplatu. Žalovaný dlužnou částku ani po písemné upomínce žalobce neuhradil. Před sjednáním úvěrové smlouvy právní předchůdce žalobce nedostatečně zjišťoval majetkové poměry žalobce, který v té době byl ve špatné finanční situaci, neboť jeho výdaje v rozhodném období převyšovaly jeho příjmy.

9. Podle ust. § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práva povinností vyplývající z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

10. Podle ust. § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

11. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon) věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

12. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, posoudil soud věc po právní stránce následovně: soud se zabýval tím, zda sjednané ustanovení ve smlouvě o úvěru (konkrétně článek II.) není neplatné pro rozpor s dobrými mravy, jak namítal žalovaný, když existence závazkového vztahu, byla mezi účastníky řízení nesporná. Z provedeného dokazování vyšla najevo skutečnost, že v době sjednání úvěru byla roční procentní sazba nákladů na úvěr pro spotřebitele poskytovaného bankovními instituty 16,204 %. V úvěrové smlouvě sjednaná RPSN ve výši 44,9 % pak podstatným způsobem překračuje tuto průměrnou procentní sazbu nákladů na úvěr (až trojnásobně). Takovéto ujednání je podle názoru soudu nutné hodnotit jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy podle ustanovení § 39 obč. zák. V tomto směru se lze ztotožnit s odkazem žalovaného na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, podle kterého„ jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který při sjednávání úroku při peněžité půjčce požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k vyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček“. Takovouto sjednanou výši RPSN obzvlášť s přihlédnutím k tomu, že úvěr byl zajištěn zástavním právem k nemovitostem žalovaného, jež zcela jistě svou hodnotou převyšovala výši poskytnutého úvěru, a pro žalobce tedy nešlo o úvěr nikterak rizikový, je uvedené jednání žalobce, resp. takto sjednaná RPSN nemravná. Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatné ujednání, která lze oddělit od ostatního obsahu úvěrové smlouvy, vztahuje se důvod neplatnosti ve smyslu ust. § 41 obč. zák. jen na toto ujednání Podle názoru soudu, při zjištění částky, kterou měl žalovaný žalobci, z důvodu částečné neplatnosti úvěrové smlouvy, na sjednaném úvěru uhradit, obstojí RPSN ve výši, která byla stanovena Českou národní bankou k datu poskytnutí úvěru, tj. v říjnu 2012, jež činila 16,204 %. Při použití takto uvedené RPSN by žalovaný měl na poskytnutém úvěru včetně úroku z úvěru tj. jistině a nákladů spojených s poskytnutím úvěru uhradit žalobci celkem částku ve výši 298 884 Kč. Jelikož žalovaný celkem na uvedeném závazku zaplatil před podáním žaloby částku ve výši 357 168 Kč, je žalobcem požadovaný nárok co do jistiny ve výši již 115 832 Kč již nedůvodný, neboť žalovaný na žalobcem nárokovaný dluh hradil více, než měl. Pokud jde o sjednanou smluvní pokutu, kterou žalobce vyčíslil částkou 8 223 Kč resp. 4155 Kč, za prodlení od 10.10.2017 do 18.12.2017, soud uvádí, že ani tento nárok není opodstatněný, neboť žalovaný s ohledem na skutečnost, že na úvěrové smlouvě do doby žalobcem tvrzeného prodlení, uhradil více než hradit měl (tj. uhradil do 54. splátky tj. 20.3.2017 částku 347 976 Kč), nemohl se dostat do prodlení. Tato částka za sjednaný sankční institut proto žalobci nenáleží (dále zde rovněž soud odkazuje na důvody uvedené v odstavci 15).

13. Nad rámec rozhodného soud doplňuje, že shledal jako nemravným i postup žalobce stran započítávání (umořování) úvěru, když do 40. splátky žalobce jednotlivými splátkami umořoval úvěr co do úroku a úplaty, avšak žádná částka z každé měsíční splátky nebyla započtena na jistinu úvěru. Žalovaný proto až do 40. splátky v podstatě umořoval jenom náklady úvěru, bez toho, že by vůbec mohl alespoň částečně umořovat jistinu. Nelze nechat ani bez povšimnutí, že žalovanému nebyla poskytnuta ani jistina ve výši 200 000 Kč, která byla smlouvou sjednána, nýbrž toliko částka ve výši 183 556 Kč, když žalobce si automaticky strhl poplatek za uzavření smlouvy ve výši 10 000 Kč, úrok ve výši 4 686,55 Kč a nad rámec tohoto úroku ještě další část úplaty ve výši 1 757,45 Kč. Shora popsaný postup žalobce při sjednání a plnění úvěru žalovaným, proto považuje soud za nesolidní a nemravný.

14. Dále soud uvádí, že žalobce, jak vyšlo najevo z provedeno dokazování, v rozhodné době řádně nešetřil solventnost žalovaného, tedy jeho schopnost splácet úvěr, jak stanoví § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto zákonného ustanovení plyne povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Tedy předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele negativní, spotřebitele nezadlužovat. Na straně druhé by měl být i odpovědný přístup spotřebitelů samotných, kteří by měli být sami schopni vyhodnotit, nakolik spotřebitelský úvěr odpovídá jejich potřebám a finanční situaci a zadlužovat se jen tehdy, budou-li schopni nabízený spotřebitelský úvěr řádně splácet. Primárním cílem § 9 je tedy ochrana individuálního spotřebitele "před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, plynoucích z neznalosti a nedostatečných zkušeností, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, které mohou zásadním způsobem dopadnout na jeho osobní a rodinnou finanční situaci, postihnout jeho majetek a ohrozit uspokojování základních životních potřeb, ekonomickou funkci rodiny a společenský status jejich členů, vč. narušení jejich sociálních vztahů". Věřitel, by proto měl posoudit s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Spotřebitel je tak chráněn "i před sebou samotným" a vlastním neúměrným zadlužováním, resp. přijímáním takových dluhů, které by v budoucnosti nebyl schopen splácet. Odborná péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyžaduje speciální znalosti v příslušné oblasti a jejich aplikaci v konkrétním případě. Věřitel je povinen postupovat jako profesionál. Ustanovení § 9 odst. 1 výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel. Zde je však nutné zdůraznit, že jakkoliv ustanovení § 9 odst. 3 ukládá spotřebiteli povinnost poskytnout věřiteli "na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr", tato povinnost ani nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. K obdobnému závěru ostatně došel i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. září 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006. Věřitel se tak nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a časem obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit (viz. komentář k § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb.).

15. Z popsaného v odstavci 14 je zřejmé, že žalobce dostatečně nešetřil majetkové a finanční poměry žalovaného a zjištěné skutečnosti řádně nevyhodnotil, jak ukládá § 9 cit. zákona, neboť je očividné, že žalobce se v rozhodné době nacházel ve finanční tíži. Tuto skutečnost vzal soud za prokázanou jednak ze samotné výpovědi žalovaného, který se vyjádřil tak, že žalobce jeho majetkové a osobní poměry šetřil pouze povrchně a jednak z provedených listinných důkazů, ze které jednoznačně vyplývá, že žalovaný v rozhodné době měl nedoplatek na nájemném cca 60 000 Kč a jeho příjem byl 12 000 Kč měsíčně. Nad to z vyplněné žádosti o úvěr, vyplývá, že žalovaný žalobci sdělil, že jeho příjem je cca 12 000 Kč měsíčně a 2 000 Kč tvoří výdaje na domácnost, přičemž žalobce na základě těchto poskytnutých údajů vyhodnotil, že žalovaný má volné finanční prostředky kolem cca 10 000 Kč měsíčně. Je nereálné (a i z laického pohledu, nemožné), aby výdaje na domácnost – potraviny, léky, nájemné, služby spojené s užíváním bytu apod. činily jen částku 2 000 Kč měsíčně. Z daného proto vyplývá, že žalobce se jednak žádným způsobem nesnažil ověřit a doplnit informace o majetkových a osobních poměrech žalovaného a jednak musel vědět, že takováto žalovaným uvedená finanční situace, nemůže odpovídat realitě. O nedostatečném profesionálním přístupu žalobce v souladu s § 9 zákona, svědčí i skutečnost, že žalobce po žalovaném nechtěl ani celé daňové přiznání, nýbrž toliko první a poslední stránku. Za předpokladu, že by žalobce řádně a s odbornou péčí šetřil majetkové poměry žalovaného, by mu předmětný úvěr nemohl poskytnout, neboť žalovaný v rozhodné době nebyl v dobré finanční situaci, měl dluhy a jeho možnosti řádně a včas splácet úvěrové splátky ve sjednané výši, byly nad jeho finanční možnosti. Evidentním zájmem žalobce však bylo žalovanému úvěr poskytnout, bez ohledu na to, jaká je jeho finanční situace, tedy schopnost poskytnutý úvěr splácet. V této souvislosti proto soud shledal smlouvu jako neplatnou pro porušení zákonem stanovených podmínek pro poskytnutí spotřebitelského úvěru.

16. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že byl žalovaný ve sporu plně úspěšný, avšak žádné náklady řízení mu nevznikly, rozhodl soud, jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku.

17. Výrok IV. je odůvodněn ustanovením § § 148 odst. 1 o. s. ř. podle něhož stát má podle výsledku řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Jelikož byl žalovaný ve sporu plně úspěšný, má stát ve vztahu k žalobci právo na náhradu nákladů řízení, které platil v podobě vynaložených nákladů na opatrovníka, který byl žalovanému ustanoven usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20.1.2020, č.j. 16 Co 417/2019 - 99. Jelikož soud výši těchto nákladů v době rozhodování neznal, rozhodl toliko o jejich základu, přičemž výše těchto nákladů bude stanovena samostatným usnesením.