28 C 28/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Adélou Balážovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovaným:

1. Anonymizováno 2. Anonymizováno o vydání věci eventuálně o zaplacení 330 000 Kč + 10 970 € I. Žaloba na vydání zajištěných peněžních prostředků ve výši 330 000 Kč a 10 970 €, se zamítá.II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala vydání zabavených peněžních prostředků, a to bankovek v hodnotě 330 000 Kč a 10 970 €, které byly zajištěny na základě příkazu policejního orgánu dne 12. 3. 2019 (pozn. soudu – jedná se o zřejmou chybu v psaní, kdy se jedná o 12. 3. 2009) ze safesové schránky žalobkyně č.

324. Pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. 10. 2014, sp. zn. , Anonymizováno, , ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. , Anonymizováno, , byl odsouzenému , jméno FO, uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to právě výše uvedených peněžních prostředků. Žalobkyně se jako vlastník peněžních prostředků domáhá jejich vydání po žalovaných, neboť policejním orgánem byly uvedené finanční prostředky vloženy na účet žalované 2), která je má tak v současné době v držení. Žalobkyně své vlastnictví dokládá skutečností, že byla jedinou oprávněnou osobou, která mohla disponovat se safesovou schránkou č. 324 na pobočce , právnická osoba, . Pokud by ze strany žalované 2) došlo ke spotřebování bankovek, navrhla žalobkyně, aby soud eventuálně zavázal žalovanou na zaplacení peněžité náhrady v ekvivalentní výši.

2. Žalovaná 1) žalobou uplatněný nárok neuznala a navrhla zastavení řízení, neboť žalobkyně u ní nikdy neuplatnila nárok na náhradu škody ve smyslu § 14 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., případně aby sod žalobu vůči žalované 1) zamítl, neboť není ve věci pasivně věcně legitimována.

3. Žalovaná 2) namítla překážku věci rozsouzené, neboť žalobkyně uplatnila totožný nárok již u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 31 C 134/2011. Dále namítla promlčení nároku, neboť k zajištění finančních prostředků došlo dne 12. 3. 2009 a žalobkyně touto informací disponovala nejpozději dne 23. 3. 2009. Dále namítla, že k zajištění prostředků došlo v rámci rozsáhlé trestní věci týkající se více pachatelů, jednou ze stíhaných osob byl syn žalobkyně, , jméno FO, . S ohledem na vydaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. 10. 2014, sp. zn. , Anonymizováno, , ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 5 , Anonymizováno, , nemůže být o neexistenci vlastnického práva žalobkyně pochyb a žalobkyně se nemůže domáhat vydání propadnuté věci občanskoprávní žalobou, neboť nejsou splněny podmínky pro podání takové žaloby a jednalo by se o nepřípustnou intervenci do trestního řízení. Žalovaná 2) ani není držitelem předmětných finančních prostředků, neboť z jejího účtu byly finanční prostředky převedeny 19. 6. 2013 na účet Obvodního soudu pro , adresa, . Žalovaná 2) se dále domnívá, že ani není dána pravomoc soudu k projednání vymezeného předmětu řízení. Závěrem navrhla žalobu zamítnou.

4. Účastníci učinili nesporným, že na základě příkazu , právnická osoba, ze dne 12. 3. 2009 došlo k zajištění finančních prostředků ze safesové schránky žalobkyně č. 324 ve výši 330 000 Kč a 10 970 €.

5. Z rozsudku Obvodního soudu pro , adresa, ze dne 3. 10. 2024, sp. zn. , Anonymizováno, , soud zjistil, že obžalovanému , jméno FO, byl kromě jiného uložen trest podle § 55 odst. 1 písm. c) tr. zákona k trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to částky 330 000 Kč a 10 970 €, přičemž k tomuto trestu soud uvedl (str. 144 rozsudku), že byl uložen poté, co bylo na jisto před soudem prokázáno, že nepatří jeho matce, nýbrž obžalovanému a byly určeny pro další nákup vozidel. K tomuto závěru soud došel (str. 127–129 rozsudku) na základě provedeného dokazování, podle kterého žalobkyně schránku pouze zřídila dne 28. 6. 2006, až poté, co ji zřídil její syn, na shodném místě, fakticky do ní nechodila, chodil do ní pouze obžalovaný , jméno FO, . Žalobkyně ve schránce byla až poté, co její syn byl vzat do vazby. Konkrétními daty, v nichž chodil obžalovaný , jméno FO, do své schránky, a i do schránky úředně zřízené jeho matkou, se soud podrobně zabýval. Některá data spolu dokonce korespondují, tj. v některý den šel obžalovaný , jméno FO, jak do své schránky, tak do schránky zřízené jeho matkou, např. ve dnech 28. 2. 2007, 3. 5. 2007, 11. 3. 2008. Jak je z celkového výčtu dat patrné, tak poté, co byla zřízena schránka jeho matkou, obžalovaný , jméno FO, docházky do své schránky výrazně omezil a chodil více do schránky psané na jeho matku. To, že schránku psanou na zúčastněnou osobu užíval obžalovaný , jméno FO, a nikoli jeho matka, svědčí skutečnost, že v její schránce byla při prohlídce, která byla provedena zákonným způsobem, nalezena obálka Obvodního soudu pro Prahu 1 s usnesením na jméno obžalovaného , jméno FO, sp. zn. 21 C 200/2006, tedy jeho, nikoli matky. K dotazu soudu žalobkyně uvedla, že zřizovala schránku, aby do ní uložila finanční prostředky. Do schránky chodil syn, v té době byla po operaci, v té době žádný účet neměla. Soud shledal, že před soudem nemluvila pravdu. V té době účet zřízený v bance totiž měla, protože na její účet č. , č. účtu, v , právnická osoba, . jí například přišla výplata od , Anonymizováno, ., tento důkaz ona sama soudu předložila. Dále před soudem rozumně nevysvětlila důvod, proč ona, když byla po tak závažném zranění, a nemohla chodit, zřizovala bezpečnostní schránku v podzemí banky, která se nachází v nijak blízké docházkové blízkosti od jejího bydliště, když peníze, jak tvrdila, byly její a neměla je tedy na účtu, z nichž jí mohly plynout přinejmenším úroky. Na to soudu nedokázala odpovědět. Nevysvětlila vůbec, z jakého rozumného důvodu chodil její syn do její schránky tak často a proč někdy i v jeden den do obou schránek, a co bylo i několikrát za měsíc reálným důvodem, že obžalovaný , jméno FO, chodil právě do její schránky. V té době z velkých věcí kupovala auto, jak sama uvedla, a přitom neví jaké. Co se týká nabytí prostředků, uvedla, že na intimní otázky soudu už nebude odpovídat. Sdělení ohledně nabytí příjmu soud skutečně za intimní nepovažuje, když pouze žádal, aby mu odpověděla na zcela běžné otázky, aby jí uvěřil, že prostředky opravdu byly její. Uvedla, že měla v té době starobní důchod, neví kolik, to si nepamatuje a v té době se ještě mohla živit tělem. Z toho soudu vyplynulo, že dnes se tedy tělem již neživí, zřejmě s ohledem na věk, přesto nedokázala uvést, jaký má v současné době starobní důchod. Ničím hodnověrným neprokázala, že by měla takový dostatečný pravidelný a zejména legální zdroj finančních prostředků, aby soud mohl považovat finanční prostředky za výlučně její. V březnu 2009 žádala státní zastupitelství o vrácení finančních prostředků, v žádosti uvedla čestné prohlášení, že jsou její. O tom, že je slíbila , tituly za jménem, , jméno FO, , nepíše. Následně až poté, v březnu 2010 doložila smlouvu se společností , jméno FO, , že mu půjčí 600 000 Kč s 33 % ročním úrokem na 3 roky, pokud se tak nestane, je povinna mu zaplatit smluvní pokutu 120 000 Kč. Předložila nečíslovaný příjmový pokladní dokad, že dne 1. 6. 2009 zaplatila , jméno FO, 120 000 Kč. Soudu ničím nedoložila, z jakého zdroje tuto částku zaplatila, když finanční prostředky byly na účtu státu. Současně soud upozorňuje na další skutečnost, a tou je, že pokud by to byla skutečně pravda, pak by svoji povinnost, že je zavázána dodat finanční prostředky , jméno FO, uvedla státnímu zastupitelství hned při první žádosti o jejich vrácení v březnu 2009, čemuž se nestalo, s touto verzí přišla až po roce v březnu 2010. Soud neshledal ani za prokázané, že ve schránce to byly její prostředky, protože legální příjem měla obvyklý, soud neshledal její výpověď, že se v té době živila tělem za prokázané, tomu nic nenasvědčovalo. Byt prodala podle smlouvy za 1 095 000 Kč a současně uvedla, že si v té době koupila nové auto, nevěděla jaké. Z listinných důkazů bylo zjištěno, že v té době vlastnila VW Passat, v té době rozhodně si žila nad poměry. Pro své finanční prostředky v té době měla účet, který soudu zamlčela, tam právě měla finanční prostředky ze svých údajných zranění, které měl pod svými ochrannými křídly také již zmiňovaný , tituly před jménem, , jméno FO, , jehož trestní stíhání je zmiňováno výše. Na základě výše uvedených skutečností soudu proto zúčastněná osoba nepředložila žádné relevantní důkazy, že finanční prostředky byly její, o nichž by soud neměl důvodné pochybnosti, a proto neuvěřil tvrzení, že finanční prostředky z její schránky patří opravdu jí, nikoli jejímu synovi.

6. Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. , Anonymizováno, , soud zjistil, že odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně ohledně obžalovaného , jméno FO, zrušil ve výroku trestu a nově rozhodl tak, že kromě jiného podle § 55 dost. 1 písm. c) tr. zákona mu uložil trest propadnutí věci, a to částky 330 000 Kč a 10 970 €, které jsou uloženy na depozitním účtu Obvodního soudu pro Prahu 7, číslo účtu , Anonymizováno, , vedený u České národní banky, přičemž k tomuto přistoupl z důvodu (str. 57 rozsudku), že bylo nutné konkrétněji specifikovat předmětné peněžní prostředky. S odůvodněním soudu I. stupně se pak zcela ztotožnil, a to i ve vztahu k odvolání žalobkyně jako osoby zúčastněné.

7. Soud k důkazu zamítl provést ostatní důkazy navržené žalobkyní, a to jak v samotném žalobním návrhu, tak v podání ze dne 1. 7. 2025, neboť s ohledem na provedené dokazování měl soud dostatečné podklady pro rozhodnutí ve věci a další dokazování by bylo nadbytečné.

8. Soud učinil ve věci závěr o skutkovém stavu korespondující se skutkovými zjištěními popsanými výše. Z důkazů v řízení provedených byla učiněna skutková zjištění pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, jak jej soud níže podává, plně postačující.

9. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle těchto ustanovení:

10. Podle § 55 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen „tr. zák.“) soud může uložit trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a) které bylo užito ke spáchání trestného činu, b) která byla ke spáchání trestného činu určena, c) kterou pachatel získal trestným činem nebo jako odměnu za něj, nebo d) kterou pachatel, byť jen zčásti, nabyl za věc nebo jinou majetkovou hodnotu uvedenou pod písmenem c), pokud hodnota věci nebo jiné majetkové hodnoty uvedené pod písmenem c) není ve vztahu k hodnotě nabyté věci nebo jiné majetkové hodnoty zanedbatelná.

11. Podle § 55 odst. 2 tr. zák. trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty může soud uložit, jen jde-li o věc nebo jinou majetkovou hodnotu náležející pachateli.

12. Podle § 55 dost. 5 tr. zák. propadlá věc nebo jiná majetková hodnota připadá státu.

13. Podle § 346 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád (dále jen „tr. ř.“) vlastnické právo třetí osoby k prostředkům a věcem postiženým při provádění trestu propadnutí majetku nelze uplatnit podle odstavce 1, nýbrž toliko podle předpisů občanskoprávních.

14. Podle § 135 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.

15. Dle komentářové literatury za propadlou lze prohlásit jen věc, která náleží pachateli. Pachateli věc nenáleží, je-li jejím vlastníkem osoba od pachatele rozdílná. Pachateli proto nenáleží věc vypůjčená, svěřená, pronajatá a také ani věc odcizená, zpronevěřená apod., i když její vlastník není znám (srov. R 3/1976-III.). U takových věcí, které pachateli nenáleží, lze postupovat podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. nebo po-dle § 78 až § 81 tr. ř. Soud je povinen zkoumat všechny podmínky pro vyslovení trestu propadnutí věci, tedy také podmínku, zda pachateli věc náleží. Otázku vlastnictví jiné osoby řeší soud, vzniknou-li o tom pochybnosti, jako otázku předběžnou; bylo-li o vlastnictví k věci již pravomocně rozhodnuto, je trestní soud tímto rozhodnutím vázán, protože nejde o otázku viny.

16. Uplatnění vlastnického práva třetí osoby podle předpisů občanskoprávních nepřichází v úvahu, jestliže soud vyslovil částečné propadnutí majetku formou taxativního výčtu věcí, kterých se trest týká. Pokud si soud náležitě neověřil vlastnické právo obviněného k těmto věcem, lze v takovém případě nápravy dosáhnout jen cestou mimořádných opravných prostředků, neboť výrokem o jejich propadnutí přechází vlastnictví na stát.

17. Soud je vázán pravomocnými výroky rozhodnutí (nikoliv jejich odůvodněními) o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt, a o tom, kdo jej spáchal. Jde tak o vázanost nejen skutkovými závěry, ale i právním hodnocením. Tato vázanost se však projeví pouze ve vztahu k osobám, které měly možnost v trestním (správním) řízení skutkově a právně argumentovat (srov. I. ÚS 1424/09), byť i jen v pozici poškozeného. Uvedené závěry se vztahují i na stát vystupující jako strana v soukromoprávní věci, přičemž samotná účast státního zástupce v trestním řízení tuto vázanost trestním rozsudkem pro stát v civilní věci nezakládá (rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 3136/2021). Jinými rozhodnutími v trestním řízení soud vázán není, a to ani rozhodnutím o podmíněném zastavení trestního stíhání; bylo-li však již vydáno, soud z něho vychází (chce-li danou otázku posoudit jinak, musí se s tímto rozhodnutím vypořádat – rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 25 Cdo 584/2018).

18. S ohledem na výše uvedené soud dospěl k závěru, že není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí trestního soudu o propadnutí věci obžalovanému , jméno FO, . Jak je zřejmé, soud sice není vázán odůvodněním tohoto rozsudku, nicméně z tohoto odůvodnění vyplývá, že se trestní soud dostatečně vypořádal s námitkami obžalovaného i žalobkyně, která tvrdila, že se jedná o její finanční prostředky. Trestní soud měl k dispozici totožné návrhy žalobkyně, jako soud v projednávané věci a je zřejmé, že se s těmito návrhy dostatečně vypořádal a soud neměl žádný důvod se od jeho posouzení odchýlit. Žalobkyně byla osobou zúčastněnou na řízení a mohla tak v řízení uplatňovat svá práva včetně užití mimořádných prostředků,19. Výrok o propadnutí peněžních prostředků pak nabyl právní moci dne 3. 5. 2016, tímto okamžikem tak vlastnictví těchto prostředků přešlo na stát, přičemž tento výrok je pro soud plně závazný. Soud tedy v projednávané věci dospěl k závěru, že žalobkyni chybí aktivní věcná legitimace k podání žaloby na vydání věci.

20. Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 10/2023 pak soud považuje za nepřiléhavý, neboť toto rozhodnutí dopadalo na propadnutí majetku ve společném jmění manželů, kde nebylo možné určit konkrétního vlastníka věci (s ohledem na bezpodílovost jmění). Stejně tak soud považuje za zcela nedůvodné námitky žalobkyně, že v trestním řízení nebylo vůči obžalovanému rozhodnuto o náhradě škody, neboť takovéto rozhodnutí trestní rozsudek obsahovat nemusí a na trest takový chybějící výrok nemá vliv. Trestní soud navíc poškozené odkázal s náhradou škody na řízení občanskoprávní z důvodů, které v rozsudku zcela jasně vysvětlil.

21. Ze všech výše uvedených důvodů tak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok I).

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Protože žalovaná 1) i 2) byly ve věci zcela úspěšné, je žalobkyně povinna oběma žalovaným zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (3x 300 Kč) podle § 151 odst. 3 o. s. ř., a to za písemné vyjádření ve věci samé, účast u jednání dne 30. 5. 2025 a 2. 7. 2025) dle ustanovení § 1 odst. 3 písm. a), b), c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.

23. Lhůtu k plnění stanovil soud podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř., když neshledal důvod pro její prodloužení.