28 C 60/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Terezou Jachura Maříkovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o náhradu škody ve výši 28 800 Kč

I. Žaloba s návrhem, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku ve výši 28 000 Kč, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 300 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám žalovaného.

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalovaném zaplacení v záhlaví uvedené částky představující vynaložené náklady na obhajobu v souvislosti s jeho nezákonně vedeným trestním stíháním. Žalobce uvedl, že byl stíhán pro trestný čin zpronevěry podle § 206 odst. 1 trestního zákoníku, kdy obžaloba byla k Okresnímu soudu v Jablonci podána dne 28.4.2017 a Okresní soud v Jablonci poté, co dvakrát nepravomocně žalobce obžaloby zprostil a odvolací soud dvakrát věc soudu I. stupně zrušil a vrátil k dalšímu řízení, usnesením ze dne 18.5.2020 trestní stíhání žalobce zastavil. Žalobce si v souvislosti se svým trestním stíháním zvolil obhájce [titul] [jméno] [příjmení], kterému uhradil na nákladech za zastupování celkem částku 30 000 Kč (smluvní odměna) za celkem 18 úkonů právní služby, jejichž specifikaci žalobce učinil součástí své žaloby na čl. 8 spisu. Žalobce předběžně svůj nárok uplatnil u žalovaného dne 6.9.2020.

2. Žalovaný ve svém vyjádření nesporoval, že u něj žalobce předběžně uplatnil svůj nárok na náhradu škody ve výši 28 800 Kč dne 6.9.2020, představující náhradu nákladů obhajoby v souvislosti s trestním stíháním jeho osoby vedeným u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 14 T 49/2017. Dále žalovaný nesporoval skutečnost, že proti žalobci bylo vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání Policií ČR dne 12.2.2016 pro přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1 trestního zákoníku, přičemž usnesením Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 18.5.2020 bylo trestní stíhání žalobce podle § 223 odst. 1 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu zastaveno z důvodu promlčení. Žalovaný má však za to, že nárok žalobce je nedůvodný, neboť rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 6.11.2019 byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 21.1.2020 a následně usnesením Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 18.5.2020 bylo trestní stíhání zastaveno z důvodu § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu, tedy promlčení trestního stíhání. Jak vyplývá z usnesení odvolacího soudu ze dne 21.1.2020 soud I. uzavřel, že nebylo prokázáno, že si žalobce přisvojil předmětnou finanční částku. Odvolací soud však v tomto směru poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.5.2007, sp. zn. 3 Tdo 344/2017 a to, že zákonným znakem trestného činu zpronevěry není prospěch pachatele z přisvojení si cizí svěřené věci, a daného trestného činu se může dopustit pachatel i tím, že v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc svěřena, ji odmítne vydat vlastníkovi a svévolně ji ponechá mimo svůj dosah na místě, kde umožní její odcizení jinou osobou. Při dalším posouzení věci pak měl Okresní soud v Jablonci nad Nisou přihlédnout právě k této judikatuře. Z uvedeného proto vyplývá, že nelze postavit na jisto, že se žalobce jednání zákonem kvalifikovaného jako trestný čin nedopustil. Žalobcem také nebyla využita možnost stanovená v § 11 odst. 4 trestního řádu, tedy prohlásit, že do tří dnů od doby, kdy bylo usnesení o zastavení trestního stíhání oznámeno, na projednání věci trvá a tedy dosáhnout v pokračujícím trestním řízení pravomocného osvobozujícího rozhodnutí. Tento případ pak odpovídá právnímu názoru, který vyslovil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 17.9.2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012. Žalovaný tedy poté, co dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky odpovědnosti státu vzniku za škodu nárok v podobě nákladů na obhajobu, žalobci nepřiznal.

3. Vzhledem k tomu, že účastníci řízení souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, postupoval soud podle ustanovení § 115a o.s.ř. a ve věci rozhodl, aniž by nařizoval jednání.

4. Mezi účastníky řízení nebyla sporná skutečnost, že žalobce předběžně svůj nárok na náhradu škody v podobě vynaložených nákladů na obhajobu v souvislosti s trestním stíháním své osoby vedeným u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 14 T 49/2017 ve výši 28 800 Kč předběžně uplatnil u žalovaného dne 5.9.2020. Žalovaný po projednání tohoto nároku dospěl k závěru, že odpovědnostní titul ve věci není dán. Dále nebyl mezi účastníky řízení sporný průběh uvedeného řízení tedy, že žalobce byl na základě usnesení Policie ČR ze dne 12.12.2016 stíhán pro přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1 trestního zákoníku Okresní soud v Jablonci nad Nisou svými rozhodnutími dvakrát žalobce zprostil obžaloby, přičemž Krajským soudem v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci byla tato rozhodnutí dvakrát zrušena a vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení, naposledy pak usnesením ze dne 21.1.2020. Následně Okresní soud v Jablonci nad Nisou usnesením ze dne 18.5.2020 trestní stíhání žalobce zastavil z důvodu promlčení dle § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu.

5. Vzhledem k tomu, že žalovaný sporoval samotný základ nároku tj. zda jsou dány podmínky odpovědnosti státu za škodu v podobě vydání nezákonného rozhodnutí, provedl soud za tímto účelem dokazování spisem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou sp. zn. 14 T 49/2017, konkrétně usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 21.1.2020. Z tohoto rozhodnutí se podává, že rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 6. 11. 2019 byl tímto usnesením zrušen a věc byla vrácena nalézacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud ve svém rozhodnutí zejména poukázal na skutečnost, že„ zákonným znakem trestného činu zpronevěry není prospěch pachatele z přisvojení si cizí svěřené věci a daného trestného činu se může dopustit pachatel i tím, že v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc svěřena, ji odmítne vydat vlastníkovi a svévolně ji ponechá mimo svůj dosah na místě, kde umožní její odcizení jinou osobou“. V této souvislosti pak odvolací soud poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.5.2007, sp. zn. 3 Tdo 344/2017 a uložil soudu I. stupně, aby při posuzování věci přihlédl k uvedené judikatuře. Vlastní stíhání žalobce pak bylo na základě usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 18.5.2020 zastaveno, neboť uplynula promlčecí doba podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu.

6. Podle ust. § 1 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle ust. § 7 odst. 1 zákona mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle ust. § 8 odst. 1 zákona nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle ust. § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

7. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, posoudil soud věc po právní stránce následovně: předpokladem odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 7 a ustanovení § 8 citovaného zákona je existence těchto tří předpokladů: 1) nezákonné rozhodnutí, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Tyto podmínky musí být naplněny zároveň. Další podmínkou pro odpovědnost státu za škodu je to, že se musí jednat o rozhodnutí pravomocné. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 1 CZ 6/90 publikovaném pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1991 dovodil, že je-li trestní stíhání zastaveno, nebo dojde-li ke zproštění obžaloby, je třeba vycházet z toho, že občan trestný čin nespáchal a trestní stíhání nemělo být ani zahajováno, resp. usnesení o zahájení trestního stíhání vydáno a to s tím důsledkem, že ten, proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno, nebo jenž by obžaloby zproštěn, má zásadně právo na náhradu škody. Právní moc usnesení o zahájení trestního stíhání v daném případě není vyžadována, neboť se jedná o rozhodnutí předběžně vykonatelné, v daném případě se pak uplatní odstavec 2 ustanovení § 8 zákona. Za daných okolností by tedy žalobci svědčil nárok na náhradu škody v podobě vynaložených nákladů na obhajobu právě z důvodu vydání nezákonného rozhodnutí, když trestní stíhání proti jeho osobě bylo zastaveno. V tomto konkrétním případě je však třeba zvážit okolnosti, za kterých došlo k zastavení trestního stíhání žalobce. Trestní stíhání žalobce bylo zastaveno z důvodu uplynutí zákonné promlčecí doby a je tedy zřejmé, že k zastavení trestního stíhání došlo na základě objektivních skutečností. Odškodňovací zákon v zásadě počítá s odškodněním trestně stíhané osoby, která se trestného činu nedopustila a nezákonně vedeným trestním stíháním tak této osobě vznikla ať již škoda či nemajetková újma. Nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím tedy nevzniká automaticky vždy, nýbrž § 12 zákona č. 82/1998 Sb. stanoví případy, kdy je nárok na náhradu škody z objektivních důvodů vyloučen, ačkoliv je existence nezákonného rozhodnutí dána. Soud je v tomto směru ve shodě se závěrem žalovaného, že ustanovení § 12 lze analogicky aplikovat i na případ žalobce. Trestní stíhání žalobce bylo zastaveno z důvodu § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu tedy promlčení trestního stíhání, přičemž žalobce následně nevyužil ustanovení § 11 odst. 1, 4 trestního řádu, aby prohlásil do tří dnů od doby, kdy bylo usnesení o zastavení trestního stíhání oznámeno, že na projednání věci trvá a tedy pokračujícím trestním řízením dosáhnul osvobozujícího rozhodnutí. Z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 21.1.2020, kterým byl zrušen zprošťující rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 6. 11. 2019, se podává, že odvolací soud zprošťující rozsudek zrušil z důvodu chybného právního hodnocení tohoto soudu v kontextu s provedenými důkazy a uložil tak nalézacímu soudu, aby se věcí znovu zabýval s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ze dne 16.5.2007 sp. zn. 3 Tdo 344/2017 hovořící o tom, že„ zákonným znakem trestného činu zpronevěry není prospěch pachatele z přisvojení si cizí svěřené věci, nýbrž, že daného trestného činu se může dopustit pachatel i tím, že v rozporu s účelem, k němuž byla mu cizí věc svěřena, ji odmítne vydat vlastníkovi a svévolně ji ponechá mimo svůj dosah na místě, kde umožní její zcizení jinou osobou“. Odvolací soud dále v tomto rozhodnutí upozornil na to, že byť nebylo prokázáno, že by si obžalovaný finanční prostředky přisvojil, zda svým jednáním umožnil třetí osobě, aby se jich ku škodě [právnická osoba] [anonymizováno] zmocnila, pakliže žalobce velmi dobře věděl, jaká praxe je zavedena při odevzdávání tržby, kterou inkasoval při prodeji zboží uvedené společnosti, této společnosti. Z popsaného proto nelze dovodit závěr, že se žalobce popsaného jednání, které je jednáním protiprávním, nedopustil. Soud má za to, že jelikož bylo trestní stíhání zastaveno z důvodu uplynutí času, nicméně z posledního zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu před zastavením trestního stíhání nelze jednoznačným způsobem vyvodit závěr, že by žalobce trestný čin nespáchal, když nalézacímu soudu bylo odvolacím soudem uloženo, aby věc znovu posoudit s přihlédnutím k uvedené judikatuře Nejvyššího soudu, je soud závěru, že v daném případě přichází analogicky užití ustanovení § 12 citovaného zákona.

8. Soud zde odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17.9.2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012, ze kterého vyplývá, že„ obecný soud není vždy vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 6.12.2012, sp. zn. Pl.ÚS 35/2009 a ústavní nález ze dne 4.2.1997, sp. zn. Pl.ÚS 21/96). Podle názoru Nejvyššího soudu pak„ není na místě přiznat právo na náhradu škody v případech, ve kterých došlo ke spáchání trestného činu a skutečnost, že pachatel nebyl za jeho spáchání odsouzen, byla závislá na objektivně zákonem stanovených podmínkách. Nevznikly-li pochybnosti o tom, že se poškozený dopustil jednání podřaditelného skutkové podstatě trestného činu, ovšem v souladu s § 67 trestního zákona, došlo k zániku trestnosti činu, pak je zjevné, že jde o situaci odpovídající smyslu ustanovení obsažených v § 12 odškodňovacího zákona. Tedy je vyloučeno právo na náhradu škody v případech, v nichž jde o újmu vzniklou trestním stíháním, jehož výsledek nedokládá, že se trestně stíhaná osoba jednání zákonem klasifikovaného jako trestný čin nedopustila. Přiznání práva na náhradu škody způsobené trestním stíháním v případě, kdy se trestně stíhaná osoba podle závěrů učiněných v trestním řízení, vskutku dopustila protiprávního jednání odpovídajícího skutkové podstatě trestného činu, by přitom bylo v příkrém rozporu se zásadou ex iniuria ius non oritur (z bezpráví právo vzejít nemůže).“ Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí zároveň připomněl, že„ promlčením zaniká trestní odpovědnost pachatele trestného činu, neboť uplynutím času postupně slábne, až docela zaniká potřeba trestně právní reakce na trestný čin. Běh času však nikterak nemůže ovlivnit to, že se určitá osoba dopustila jednání zákonem reprobovaného. Okolnost, že pozdní reakce státu na čin určité osoby má za následek, že státu zaniklo oprávnění pachateli trestného činu uložit přiměřený trest a pachateli zanikla povinnost přiměřený trest strpět, by sama o sobě neměla zakládat právo pachatele na náhradu nákladů trestního řízení, neboť to bylo právě jeho protiprávní jednání, jež si vynutilo tuto, byť z hlediska uložení trestně právní sankce opožděnou, reakci státu“. Jak vyplývá i z tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu, pakliže odvolací soud v dané věci naznal, že jednání žalobce, musí být nalézacím soudem po právní stránce hodnoceno jinak, a to v souladu se závazným právním názorem odvolacího soudu, s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, jako jednání protiprávní, nebylo by z hlediska obecné spravedlnosti příhodné, aby se žalobci dostalo odškodnění.

9. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že byl žalovaný ve sporu plně úspěšný, přiznal mu soud náklady tohoto řízení, které se skládají z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ust. § 1 odst. 1,3 písm. a) a ust. § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení podle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle § 89a exekučního řádu (1 úkon právní služby po 300 Kč – vyjádření ve věci samé).