28 C 64/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Terezou Jachura Maříkovou ve věci žalobců: 1. celé jméno žalobce, datum narození bytem adresa žalobce, žalobkyně a žalobkyně 2. celé jméno žalobkyně, datum narození bytem adresa žalobce, žalobkyně a žalobkyně 3. celé jméno žalobkyně, datum narození bytem adresa žalobce, žalobkyně a žalobkyně všichni zastoupeni advokátkou Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 150 000 Kč s příslušenstvím pro každého z žalobců

I. Konstatuje se, že v řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň-sever, sp. zn. 8 Nc 1625/2005 došlo k porušení práva žalobce a), žalobce b), žalobce c) na projednání věci v přiměřené lhůtě.

II. Žaloba s návrhem, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci a) částku ve výši 150 000 Kč s příslušenstvím, žalobci b) částku ve výši 150 000 Kč s příslušenstvím a žalobci c) částku ve výši 150 000 Kč s příslušenstvím, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci a), žalobci b) a žalobci c) náklady řízení ve výši 52 046,70 Kč, do 15 dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalobce příjmení jméno příjmení, advokátky.

1. Žalobci se podanou žalobou domáhali po žalovaném v záhlaví uvedené částky pro každého z žalobců z titulu nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Okresního soudu Plzeň – sever pod sp. zn. 8 Nc 1625/2005. Žalobci uvedli, že předmětné exekuční řízení bylo zahájeno dne datum, přičemž žalobci v řízení vystupovali jako povinní po zemřelém povinném jméno celé jméno žalobce, a to na základě usnesení ze dne datum. Žalobci v podstatě ihned po té, co se stali právními nástupci povinného jednali s oprávněnou a uzavřeli dne datum dohodu o narovnání. Oprávněný pak byl povinen do pěti dnů od připsání platby podat návrh na zastavení exekuce, což neučinil. Exekutor v daném řízení žádné kroky vůči povinným nečinil a žalobci, kteří neměli s exekučním řízením žádné zkušenosti, předpokládali, že exekuční řízení je ukončeno. Toto se však nestalo a exekuční řízení bylo ukončeno až dne datum, tedy více jak 7 let po uhrazení dluhu. Žalobci mají za to, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť uvedená délka exekučního řízení byla nepřiměřená. Řízení pak nebylo nikterak složité a žalobci se žádným způsobem na délce řízení nepodíleli, naopak dobrovolným splněním povinnosti přispěli k ukončení řízení. Význam řízení pro žalobce byl zásadní s ohledem na to, že po celou dobu byl majetek žalobců blokován a tito byli omezeni v dispozici s ním. Žalobci při stanovení výše zadostiučinění vycházeli z částky 15 000 Kč za rok trvání řízení, a to za období od datum do datum, tedy od svého vstupu do řízení do doby, kdy došlo k vrácení zadržovaných přeplatků vymožených částek.

2. Žalovaný ve svém vyjádření nesporoval skutečnost, že u něj žalobci uplatnili nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 48 250 Kč pro každého z žalobců, dne datum. Žalovaný po projednání této žádosti dospěl k závěru, že v řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu a že celková délka řízení vzhledem k účastenství žalobců nebyla nepřiměřená. Toto pak žalobcům sdělil svým stanoviskem. Žalovaný ve svém vyjádření zkonstatoval průběh posuzovaného řízení a dospěl k závěru, že celková délka řízení činila 15 let 3 měsíce a byla vedena na dvou stupních soudní soustavy a soudním exekutorem Mgr. jméno příjmení, Exekutorský úřad Cheb. Ve věci bylo rozhodováno soudem I. stupně třikrát a soudem odvolacím dvakrát. Věc byla do jisté míry zatížena procesně, neboť původní povinný jméno celé jméno žalobce na počátku roku 2007 zemřel a bylo nutné vyčkat do skončení dědického řízení, které bylo pravomocně ukončeno dne datum. Žalobci se svým chováním, resp. svou procesní pasivitou zásadně podíleli na celkové délce řízení, když po rozhodnutí o jejich procesním nástupnictví dne datum neprojevili žádnou procesní aktivitu směřující k ukončení exekuce. Po úmrtí původního povinného došlo ze strany povinných žalobců k úhradě vymáhané pohledávky dne datum a k úhradě nákladů oprávněné na základě dohody o narovnání, kterou s oprávněnou uzavřeli dne datum, avšak nikdo o této skutečnosti soudního exekutora neinformoval. První aktivita ze strany žalobců byla učiněna až dne datum, kdy tito podali návrh na zastavení exekuce. Z toho důvodu proto soudní exekutor v mezidobí pokračoval v provádění exekuce a zjišťování postižitelného majetku. Soudní exekutor i soud pak činili jednotlivé procesní úkony pravidelně v přiměřených lhůtách a bez zbytečných průtahů.

3. Soud ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 28. 7. 2021, č. j. 28 C 64/2021 – 133 tak, že v řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň – sever, sp. Zn. 8 Nc 1625/2005 došlo k porušení práva žalobců na projednání věci v přiměřené lhůtě (výrok I.), žalobu na zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím ve vztahu ke každému z žalobců zamítl (výrok II.) a současně přiznal žalobcům náklady řízení ve výši 24 730,80 Kč (výrok III.).

4. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 15. 10. 2021, č. j. 23 co 348/2021 – 149 odvoláním napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení z důvodu procesního pochybení, neboť ačkoli žalobci nesouhlasili s projednáním věci bez nařízení jednání, soud I. stupně postupoval podle § 115a o. s. ř. a ve věci rozhodl, aniž by jednání nařídil.

5. Soud veden závazným právním názorem odvolacího soudu ve věci nařídil ústní jednání na den datum, ze kterého se žalovaný omluvil a soud proto jednal v jeho nepřítomnosti v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř.

6. Mezi účastníky řízení nebyla sporná skutečnost, že žalobci se předběžně se svým nárokem na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění z titulu nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Okresního soudu Plzeň – sever pod sp. zn. 8 Nc 1625/2005 obrátili dne 22.9.2020 na žalovaného, který dospěl k závěru, že v řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, což žalobcům sdělil svým stanoviskem. Obsah přílohového spisu 8. Dále soud provedl dokazování výslechem žalobce a) k prokázání vyššího významu exekučního řízení pro žalobce, jak tvrdili (a na tomto důkazním návrhu setrvali), když naopak již netrvali na výslechu žalobkyně b) a c). Z jeho výpovědi soud zjistil, že žalobci se v rámci exekučního řízení dohodli s oprávněným na vyrovnání a o tomto podepsali dohodu. Následně zaplatili oprávněnému 380 000 Kč a měli za věc za ukončenou, neboť oprávněný měl úhradu dané částky sdělit exekutorovi, což neučinil. O pokračování exekuce nevěděli až do roku 2017, kdy byl vydán exekuční příkaz na mzdu žalobce a) a na důchod žalobkyně b) a c). Situace je nepříjemně zaskočila. Žalobce a) cítil v souvislosti s vedenou exekucí frustraci, také o ní věděli v zaměstnání a někteří kolegové mu kladly dotazy stran exekuce, což pro něj bylo nepříjemné. Také žalobkyně b) a c) vedenou exekuci špatně vnímaly. Předmětem exekučního řízení od roku 2017 už byly jen náklady exekutora.

9. Podle ust. § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 2 zák. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle ust. § 13 odst. 1 zák. stát odpoví za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 31a odst. 1 zák. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytuje v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

10. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, judikaturu Nejvyššího soudu ČR, judikaturu ESLP a stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 soud posoudil věc po právní stránce následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení (například nečinnost soudu I. stupně způsobena připojením jiného spisu, délka řízení před Nejvyšším soudem apod.), nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není proto myslitelné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou dobu řízení, ale je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již pro posuzování přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění), je třeba vycházet z kritérií stanovených v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 25Cdo 508/2008).

11. Po provedeném dokazování soud vyšel z toho, že předmětné řízení trvalo od 15.3.2005, kdy bylo povinnému v uvedeném řízení doručeno usnesení o nařízení exekuce do 21.5.2020, kdy nabylo právní moci usnesení Okresního soudu Plzeň – sever ze dne datum, kterým bylo exekuční řízení ukončeno. Při úvaze o celkové době řízení je třeba přihlížet i k té jeho části, v níž jako účastník vystupoval právní předchůdce žalobců, když žalobci vstoupili do exekučního řízení jako dědici povinné osoby (viz stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13.4.2011, Cpjn 206/2010). Míru odškodnění nemajetkové újmy je pak nutné posuzovat individuálně, s tím, že při stanovení výše odškodnění se tato okolnost může do určené částky promítnout. Předmětné řízení tak trvalo celkem 15 let a 2 měsíce, přičemž žalobci v řízení vystupovali v procesním postavení povinných.

12. K jednotlivým kritériím podle ustanovení § 31 odst. 3 zákona, ke kterým soud přihlíží, uvádí následující: Kritérium postupu orgánů státu v rámci řízení provedeným dokazováním bylo zjištěno, že v rámci provedeného dokazování nedocházelo k průtahům, soudy postupovaly plynule, v přiměřených lhůtách, s procesními úkony na sebe navazujícími, s cílem k ukončení vedené exekuce. Je třeba zkonstatovat, že jedenkrát bylo rozhodnutí soudu procesní povahy zrušeno pro nepřezkoumatelnost, což je třeba s ohledem na stanovisko Nejvyššího soudu, hodnotit jako nesprávný úřední postup, který se podílel na celkové délce řízení. Kritérium počtu soudní soustavy ve věci samé rozhodoval nalézací soud třikrát a dvakrát soud odvolací. V této souvislosti soud doplňuje, že samozřejmě nelze účastníkům řízení dávat k tíži využití jejich procesních práv v podobě podání návrhů, řádných či mimořádných opravných prostředků, avšak je zřejmé, že toto se může podílet na celkové délce řízení, neboť se s nimi orgány státu musí vypořádat, tedy o nich rozhodnout, což nelze posuzovat ani k tíži žalovaného. Kritérium složitosti řízení soud uvedenou věc nehodnotil jako obtížnou po stránce právní ani skutkové, nicméně určitou obtížnost zaznamenal v oblasti procesní, kdy bylo v rámci řízení jedenkrát rozhodováno o procesním nástupnictví a jedenkrát bylo vydáno opravné usnesení, avšak hlavně bylo řízení od data 5.2.2007 do 21.7.2010, tj. po dobu tří let a pěti měsíců přerušeno z důvodu nutnosti vyčkat do ukončení dědického řízení po původním povinném, který zemřel, což se promítlo i do celkové délky řízení. Kritérium chování poškozeného v rámci řízení po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že sami žalobci se na celkové délce řízení výrazným způsobem podíleli, neboť tito již dne datum uhradili jistinu, pro kterou bylo exekuční řízení vedeno a náklady oprávněného, resp. uzavřeli s oprávněným dohodu o narovnání, na základě které následně plnili. Tuto informaci však soudnímu exekutorovi nepodali. Pokud se pak žalobci brání tím, že spoléhali na skutečnost, že tuto informaci sdělí exekutorovi oprávněný, tato obrana není opodstatněná, neboť v souladu se zásadou, že každý si svá práva střeží sám, se měli aktivně zajímat o to, v jakém stádiu je exekuční řízení, tedy, zda oprávněný svou povinnost splnil, popř. sami exekutora o úhradě dlužné částky, informovat a navrhnout zastavení exekuce (jak ostatně mnohem později, v roce 2017, učinili). Soud je pak názoru, že žalobci o vedené exekuci věděli, neboť sami v žalobě uvádí, že po celou dobu vedení exekuce byl majetek žalobců (zejména nemovitý majetek) blokován a tito byli omezeni v dispozici s ním. Čemuž odpovídají i v katastru evidované poznámky o probíhajícím exekučním řízení na nemovitých věcech ve vlastnictví žalobců. Je tedy nepravděpodobné, že by žalobci o vedené exekuci neměli povědomí, nad to, tito byli zastoupeni právním zástupcem. Pokud by snad neměli o vedené exekuci povědomí, resp. si mysleli, že věc je vyřešena, jak uvedl ve své výpovědi žalobce a), pak je zřejmé, že po tuto dobu tj. od roku 2011 do roku 2017 jim nemohla vznikat nemajetková újma, když o řízení neměli povědomí. Nicméně to na věci ničeho nemění, neboť soud i tak zastává názor, že se žalobci na celkové délce podstatně podíleli, a to výše popsaným jednáním. Tedy žalobci si sami svou nečinností zavinili, že exekuční řízení nadále pokračovalo, ač tomu tak být nemuselo. Kritérium významu řízení pro poškozeného Obecně Evropským soudem pro lidská práva není s tímto typem sporu spojován vyšší význam pro jeho účastníky, oproti řízení typu: opatrovnických sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice ze dne 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku ze dne 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38), trestní věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci jméno příjmení proti Portugalsku ze dne datum, číslo číslo § 39). Tyto druhy řízení v obecné rovině více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 10.2010, sp.zn. 30 Cdo 4761/2010). Rovněž i ze subjektivního pohledu soud musí uzavřít, že řízení pro žalobce nemohlo mít žádný význam, když se aktivně nesnažili o to, aby bylo ukončeno, a to sdělením informace o plnění ve vztahu k oprávněnému s návrhem na zastavení řízení. Také je nutné na exekuční řízení pohlížet jinou optikou než na řízení tzv. sporná, neboť z hlediska odškodňování, je exekuční řízení bráno jako zvláštní typ řízení. Nalézací řízení se od vykonávacího řízení liší především účelem, neboť účelem vykonávacího řízení je vymožení exekučním titulem přiznaného plnění, které nebylo dobrovolně splněno (§ 251 o.s.ř.). Nejde o řízení nalézací, kde by byl řešen spor účastníků, v němž bylo nalézáno, komu z účastníků právo svědčí a ve kterém by byli účastníci po dobu řízení vystaveni nejistotě, jak dané řízení dopadne, ale o řízení, které má vést k vynucení již autoritativně přiznaného plnění od povinného, který nalézací rozhodnutí nerespektuje (§ 2 o.s.ř.) Ani po provedeném dokazování stran významu řízení pro žalobce v podobě výslechu žalobce a) soud situaci nevnímá jinak, neboť, jak již uvedl výše a jak popsal žalobce a), od roku 2011 do roku 2017, pokud o uvedeném exekučním řízení neměli ponětí, nemohlo jim jeho vedení způsobovat jmi tvrzené obtíže. Jinak žalobcem a) vylíčené obtíže v podobě určitého stresu a nevyžádaných dotazů ze strany ostatních zaměstnanců, nemohly podle názoru soudu nijak omezit žalobce a) v běžném životě, protože se nejedná o situaci nijak výjimečnou či výrazně psychicky náročnou. Nad to od doby datum tj. od doby uzavření předmětné dohody o narovnání s oprávněným a následným uhrazením pohledávky oprávněnému, zůstaly předmětem exekučního řízení„ toliko“ náklady exekutora. Tedy i pro tuto skutečnost hodnotí soud řízení pro žalobce jako bezvýznamné. Pokud by pro ně mělo tak zásadní význam, jak tvrdí, zcela jistě by se o jeho průběh zajímali již od počátku a snažili se o co nejrychlejší ukončení, když konce exekučního řízení je ve většině případů (a rovněž i v tomto) právě v rukou povinného a jeho ochoty a snahy uhradit vymáhanou částku.

13. Celkově shrnuto a s odkazem na celkovou délku řízení, která čítala více jak 15 let a také s ohledem na skutečnost, že jedenkrát bylo rozhodnutí soudu zrušeno pro nepřezkoumatelnost, dospěl soud k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona. V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobcům nemajetková újma (jejíž vznik se předpokládá), kdy porušení práva na přiměřeně dlouhé řízení je bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové, morální újmy na straně žalobce/stěžovatele (srov. rozs. ESLP ve věci Apicella proti Itálii, § 93).

14. Soud proto uzavřel, že je na místě přistoupit k odškodnění nemajetkové újmy, avšak v daném případě s odkazem na průběh uvedeného řízení, je postačující odškodnění ve formě konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť v rámci provedeného dokazování dospěl k tomu, že význam předmětu řízení pro žalobce byl nízký a také se žalobci výrazným způsobem podíleli na celkové délce řízení. Nejvyšší soud k zadostiučinění ve formě samotného konstatování porušení práva ve vztahu k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení ve své judikatuře uvádí, že obvykle postačuje v případech, kdy újma způsobená poškozenému se jeví vzhledem k okolnostem případu jako minimální či zanedbatelná, nebo pokud byla délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena chováním či jednáním poškozeného, a celkově tak lze uzavřít, že nesprávný úřední postup nemohl nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru poškozeného (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 112/2011 či sp.zn. 30 Cdo 40/2009), což je i případ žalobců. Soud proto poskytl žalobcům konstatování výrokem I. rozsudku a nárok na finanční zadostiučinění výrokem II. rozsudku zamítl jako neopodstatněný.

15. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přiznal soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování, nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, v kontextu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30Cdo 3378/2013, podle něhož i částečné vyhovění žalobě v podobě konstatování porušení práva, je ve svém důsledku plným úspěchem žalobce ve věci. Žalobce má proto ve vztahu k žalované právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení se skládají z nákladů řízení před soudem I. stupně: - mimosmluvní odměna advokáta ve výši Kč 23 870 Kč (sníženo o 20%) podle ustanovení § 11 odst. 1, ustanovení § 7 a ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) za použití ust. § 12 odst. 4 a § 14 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (3 úkony právní služby po 3 100 Kč (pro každého z žalobců) – převzetí věci a sepsání žaloby a účast u jednání dne datum a ½ úkon právní služby ve výši 1 550 Kč v souvislosti s jednáním dne datum, které bylo odročeno bez projednání věci), náhrada hotových výdajů ve výši 1 200 Kč podle ustanovení § 13 odst. 1, 4 ve spojení s ustanovením § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (4 úkony právní služby po 300 Kč – převzetí věci, sepsání žaloby a účast u jednání dne datum a datum), z náhrady za promeškaný čas ve výši 900 Kč podle ust. § 14 odst. 1 písm. a) cit. vyhl. (9 započatých půlhodin á 100 Kč v souvislosti s cestou k jednání konaném dne datum, dne datum a datum na trase obec – obec a zpět), z cestovného ve výši 1 310 Kč podle ust. § 1 písm. b), ust. § 4 písm. c) vyhl. č. 589/2020 Sb. (v souvislosti s jednáním dne datum, při cestě obec – obec a zpět tj. 200 km, spotřebě 7,96 l/ 100 km, průměrné ceně motorové nafty 27,20 Kč l a sazbě za použití motorového vozidla 4,40 Kč/km), z cestovného ve výši 3 368 Kč podle ust. § 1 písm. b), ust. § 4 písm. c) vyhl. č. 463/2017 Sb. (v souvislosti s jednáním dne datum a datum, při cestě obec – obec a zpět tj. 200 km, spotřebě 7,96 l/ 100 km, průměrné ceně motorové nafty 47,10 Kč l a sazbě za použití motorového vozidla 4,70 Kč/km), zaplacený soudní poplatek ve výši 6 000 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 6 033,30 Kč (21%), jíž je právní zástupkyně žalobců plátcem. Pro úplnost soud uvádí, že nebyla připočtena daň z přidané hodnoty za pohonné hmoty, neboť vyhláškou stanovené ceny již DPH zahrnují. a z nákladů řízení před odvolacím soudem: -) mimosmluvní odměna advokáta ve výši 7 440 Kč (sníženo o 20%) podle ustanovení § 11 odst. 1, ustanovení § 7 a ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) za použití ust. § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (1 úkon právní služby po 3 100 Kč (pro každého z žalobců) – sepis odvolání), náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 1, 4 ve spojení s ustanovením § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (1 úkon právní služby po 300 Kč – sepis odvolání) a daň z přidané hodnoty ve výši 1 625,40 Kč (21%). Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost stanovenou tímto rozsudkem, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo nařízení exekuce