28 C 88/2023

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Terezou Jachura Maříkovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 216 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 216 000 Kč s příslušenstvím, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náklady řízení ve výši 300 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám žalované.

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované v záhlaví uvedené částky jakožto přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1, sp.zn. 24 C 22/2014. Žalobce uvedl, že žaloba byla k tomuto soudu podána dne [datum], kdy se žalobce domáhal zaplacení částky 1 771 383 Kč s příslušenstvím za učiněné investice do nájemního bytu a částky 72 569 Kč z titulu přeplatku na nájemném, přičemž co do druhého nároku byla žaloba vzata zpět. Podle přesvědčení žalobce se v řízení po extrémně dlouhou dobu projednávalo jeho osvobození od soudních poplatků, kterého se nakonec domohl až v rámci dovolacího řízení po více jak 6 letech od podání žaloby. Žalobce má za to, že i další průběh řízení před podkladovým soudem vykazoval průtahy, když po zrušení rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem a následnému vrácení spisu ([datum]) proběhlo další jednání zcela bezdůvodně až dne [datum]. Žalobce je názoru, že se řízení nebylo jakkoli složité, a to právně ani procesně. Za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nesprávného úředního postupu požaduje žalobce zadostiučinění v peněžité formě. Při stanovení jeho výše by přitom mělo být přihlédnuto ke skutečnosti, že žalobce je staršího věku a soudní řízení pro něj představovalo zvýšenou zátěž a stres. V této souvislosti žalobce zmínil, že trpí úzkostnou poruchou, pro kterou byl opakovaně hospitalizován v psychiatrické léčebně. S ohledem na okolnosti případu je žalobce přesvědčen, že by základní částka zadostiučinění měla být stanovena na 40 000 Kč za každý rok trvání řízení. Za celkové odpovídající zadostiučinění proto považuje částku ve výši 320 000 Kč. Jelikož byla žalobci v rámci předběžného projednání jeho nároku ze strany žalované přiznána částka 106 000 Kč, domáhá se zaplacení zbývající části svého nároku v tomto řízení.

2. Žalovaná nárok žalobce neuznala a navrhla, aby byla žaloba zamítnuta. Ve svém vyjádření k žalobě učinila nespornou skutečnost, že u ní žalobce dne [datum] uplatnil nárok na poskytnutí zadostiučinění ve výši 320 000 Kč. Žalovaná žádost projednala dne [datum], kdy konstatovala, že v podkladovém řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a poskytla žalobci zadostiučinění ve výši 106 000 Kč. Podle žalované trvalo namítané řízení 9 let a 10 měsíců, přičemž za tuto dobu byly zjištěny opakované prodlevy zejména v postupu soudu I. stupně a též před Nejvyšším soudem ČR. Pokud jde o stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, vycházela žalovaná ze základní částky 15 000 Kč za rok trvání řízení (1 250 Kč za jeden měsíc). K navýšení základní částky nepřistoupila, neboť k tomu nejsou dány zvláštní důvody, když řízení v trvání 10 let nelze označit za extrémně dlouhé, ani nebyly shledány další okolnosti odůvodňující navýšení základní částky. Podle žalované je naopak třeba výši zadostiučinění snížit o 10 % z důvodu procesní složitosti řízení, neboť žaloba byla podána k věcně nepříslušnému soudu a došlo též na rozhodování žádosti o osvobození od soudních poplatků, a to napříč soudy všech stupňů. Další snížení o 10 % je třeba provést s ohledem na počet stupňů soudní soustavy podílejících se na rozhodování, když meritorně dvakrát rozhodoval soud prvního stupně, dvakrát soud odvolací a nyní je věc rozhodována Nejvyšším soudem. V rámci řízení o osvobození žalobce od soudních poplatků bylo také rozhodováno na všech stupních soudní soustavy. Jelikož žalovaná považuje dosud poskytnuté zadostiučinění ve výši 106 000 Kč za dostačující, žalobu má za nedůvodnou.

3. Vzhledem k tomu, že žalobce i žalovaná souhlasili s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání (žalovaná výslovně; žalobce konkludentně, když se nevyjádřil k výzvě učiněné usnesením č.j. 28 C 88/2023-34), postupoval soud podle ustanovení § 115a o.s.ř.

4. Mezi účastníky řízení nebyla sporná skutečnost, že žalobce u žalované uplatnil nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 24 C 22/2014 ve výši 320 000 Kč. Dále nebylo sporné, že žalobkyně poskytla žalobci zadostiučinění ve výši 106 000 Kč, což mu sdělila svým stanoviskem ze dne [datum]. [Obsah přílohového spisu]

6. Závěr o skutkovém stavu věci koresponduje se shora uvedenými zjištěními plynoucími z obsahu podkladového spisu, na které soud na tomto místě ve stručnosti plně odkazuje.

7. Podle ust. § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 2 zák. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle ust. § 13 odst. 1 zák. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 31a odst. 1 zák. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytuje v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

8. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, judikaturu Nejvyššího soudu ČR, judikaturu ESLP a stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne ze dne [datum], Cpjn 206/2010 soud posoudil věc po právní stránce následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], Cpjn 206/2010). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení (například nečinnost soudu I. stupně způsobená připojením jiného spisu, délka řízení před Nejvyšším soudem apod.), nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není proto myslitelné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou dobu řízení, ale je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již pro posuzování přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění), je třeba vycházet z kritérií stanovených v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 508/2008).

9. Soud v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu ČR, která stanoví, že se odškodňuje celková délka řízení, vyšel z toho, že řízení trvalo od [datum], tedy od podání žaloby, do data [datum], tj. do pravomocného skončení dovolacího řízení. Celkem proto doba podkladového řízení činila 10 let a 4 měsíce. Předmětem podkladového řízení byla žaloba na zaplacení peněžité částky za vložené investice spojené s výstavbou nebytového prostoru a dále, do částečného zastavení řízení, přeplatek na nájemném. K jednotlivým kritériím, ke kterým soud podle § 31a odst. 3 o.s.ř. přihlíží, uvádí následující:

10. Kritérium postupu orgánů státu v rámci řízení Provedeným dokazováním soud zjistil, že v rámci podkladového řízení došlo k dílčím průtahům, které přispěly k celkové délce řízení, a to zejména před v rámci prvního řízení o osvobození žalobce od soudních poplatků v období od ledna 2014 do července 2016 a následně v důsledku ne zcela koncentrovaného postupu soudu prvního stupně před nařízením prvního jednání v období od června 2017 do prosince 2018. Soud však neshledal jako nutné navýšit kritérium postupu orgánů státu v rámci řízení, neboť obecně se odškodňuje celková délka řízení, tedy včetně úseků řízení, v nichž k průtahům nedochází. K procentuálnímu ohodnocení na tomto kritériu se přistupuje v případě, že průtahy v řízení jsou výrazného charakteru, tedy buď extrémně dlouhé, nebo velmi časté, popřípadě dochází-li k dalšímu excesivnímu jednání orgánů státu v rámci řízení, což soud v posuzovaném případě nezjistil.

11. Kritérium složitosti řízení Soud uvedenou věc hodnotil jako obtížnější, zejména po stránce právní, neboť v rámci řízení byla řešena náhrada bezdůvodného obohacení, kterého se dostalo žalované tím, že žalobce zhodnotil její nemovitosti vybudováním nebytového prostoru. Nejednalo se o typický spor o zaplacení peněžité částky, nýbrž právní posouzení věci zahrnovalo řešení více na sebe navazujících hmotněprávních otázek, včetně otázky pasivní věcné legitimace žalovaného ve vztahu k institutu správy nemovitosti, promlčení nároku a výkladu předchozích smluvních ujednání účastníků řízení. Soud proto po právní stránce hodnotí povahu řízení jako složitější. I po procesní stránce věc vykazovala částečnou složitost, neboť v průběhu řízení byla opakovaně posuzována žádost žalobce o osvobození od soudních poplatků. Na tomto kritériu, tedy z důvodu právní a částečně procesní obtížnosti věci, soud základní částku snížil o 10 %.

12. Kritérium počtu stupňů soudní soustavy Věc opakovaně prošla všemi stupni soudní soustavy, a to jak v dílčím řízení o osvobození žalobce od soudního poplatku, tak v rámci meritorního rozhodování. Zároveň byla řešena otázka věcné příslušnosti, když žaloba byla původně podána k věcně nepříslušnému Městskému soudu v Praze. V řízení o osvobození žalobce od soudního poplatku rozhodoval dvakrát soud prvního stupně, dvakrát soud odvolací a jednou Nejvyšší soud. Ve věci samé pak rozhodoval soud prvního stupně dvakrát, odvolací soud rozhodoval též dvakrát a jednou bylo rozhodováno v dovolacím řízení u Nejvyššího soudu. Platí přitom, že s rostoucím počtem zapojených soudních instancí přirozeně narůstá i celková délka řízení. Zde soud podotýká, že nelze účastníkům řízení upřít jejich procesní práva v podobě podání řádných či mimořádných opravných prostředků, popř. dalších procesních návrhů, avšak při jejich vyřízení se orgány státu s nimi musí vypořádat, tedy o nich rozhodnout, což se zákonitě promítne i do celkové délky řízení, jako v tomto případě. Tuto skutečnost není možné přisuzovat k tíži žalované. Na tomto kritériu soud proto s ohledem na stupně soudní soustavy, před kterými se věc nacházela, snížil základní částku o 25 %.

13. Kritérium chování poškozeného v rámci řízení Po provedeném dokazování soud neshledal, že by se žalobce podílel svým chováním na celkové délce řízení.

14. Kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného Význam předmětu řízení pro žalobce soud hodnotil jako standardní, a to s odkazem na ustálenou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, kdy obecně s tímto typem sporu není Evropským soudem pro lidská práva shledáván vyšší význam řízení pro jeho účastníky, oproti řízení typu: opatrovnických sporů (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, dále jen„ ESLP“, ve věci Kříž proti České republice ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice ze dne 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku ze dne 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38), trestní věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci Silva Pontes proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, č. 14940/89, § 39). Tyto druhy řízení v obecné rovině více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 10.2010, sp.zn. 30 Cdo 4761/2010). Při této úvaze hraje tedy roli to, o jaká práva či povinnosti se dané řízení vede a do jaké míry jsou tato práva či povinnosti zpravidla důležitou součástí života jednotlivce. Jedná se o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných věcí. Vzhledem k tomu, že předmětem řízení bylo zaplacení peněžité částky za bezdůvodné obohacení v důsledku zhodnocení nemovitosti, nelze přikládat tomuto předmětu řízení vyšší význam. Rovněž tak soud neshledal vyšší význam řízení pro žalobce z důvodu jeho věku, neboť vyšší věk poškozeného se hodnotí až v případě, přesáhne-li hranici 75 let (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 2292/2012). Podle uvedeného rozhodnutí„ nejsou myšleny osobami v pokročilejším věku osoby starší 60ti let. Období věku od 60 do 74 let je považováno za rané stáří, zatímco věk nad 75 let za vlastní stáří. Osobami v pokročilejším věku je tedy myšleno osoby starší minimálně 75 let, vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu a zejména zdravotní stav konkrétního člověka.“ Uvedené věkové hranice dosáhl žalobce až na samotném sklonku řízení, přičemž po naprostou většinu trvání řízení nenaplňoval judikovanou podmínku vyššího věku (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1980/2019, podle kterého rozhodné skutečnosti musí nastat v rozhodné době, tedy v době posuzovaného řízení, nikoli až v průběhu řízení kompenzačního). Pokud jde o zohlednění zdravotního stavu, žalobce netvrdil, že by nad rámec psychických potíží trpěl dalšími zdravotními problémy, které by ve spojení s dosažením věkové hranice 75 let znásobovaly kritérium významu (např. vážná zdraví ohrožující onemocnění, invalidita apod.). Nutno také podotknout, že uvedenými psychickými problémy žalobce trpěl již před započetím tohoto řízení a vzhledem k tomu, že se nemajetková újma presumuje, toto zahrnuje i nejistotu spojenou s výsledkem řízení, tedy v případě žalobce i možné horší vnímání nejistoty s ohledem na jeho psychiatrické onemocnění. Také si nelze nepovšimnout, že žalobce byl v průběhu řízení, a to konkrétně v říjnu 2017 hospitalizován na psychiatrické klinice v [část obce], tedy v době, kdy podkladové řízení trvalo 4 roky, což ještě v té době nebyla doba s ohledem na předmět sporu nikterak nepřiměřená, proto soud psychiatrické onemocnění žalobce, resp. jeho zhoršení, nemůže dávat do příčinné souvislosti s nepřiměřenou délkou podkladového řízení. S ohledem na standardní význam předmětu řízení pro žalobce, soud nečinil žádnou modifikaci základní částky.

15. Celkově shrnuto s odkazem na popsanou délku podkladového řízení, která čítala 10 let a 4 měsíce a jeho podrobně rozebraný průběh, dospěl soud k závěru ve shodě s účastníky řízení, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona. V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobci nemajetková újma, jejíž vznik se předpokládá, kdy porušení práva na přiměřeně dlouhé řízení je bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové, morální újmy na straně žalobce/stěžovatele (srov. rozs. ve věci Appicella proti Itálii, § 93).

16. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu bylo třeba přistoupit k odškodnění nemajetkové újmy v relutární formě, přičemž ze zkonsolidované judikatury vyšších soudů (srov. stanovisko či nález Ústavního soudu ze dne 28.3.2011, sp. zn. I. ÚS 192/2011) plyne, že výši odškodnění je v odůvodnění rozsudku nutno stanovit s pomocí podrobně rozebraného aritmetické výpočtu (srov. právní věta pod bodem 9 stanoviska). V posuzované věci proto výpočet soudu vypadá následovně: soud stanovil základní částku za rok trvání řízení na 15 000 Kč, za první dva roky trvání řízení v poloviční výši, podle citovaného Stanoviska Nejvyššího soudu, neboť každé řízení musí určitou objektivní dobu trvat. Soud nepřistoupil ke stanovení vyšší částky za rok trvání řízení, neboť pokud je doporučující rozpětí Nejvyšším soudem nastaveno v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč za rok, přičemž základní částka 15 000 Kč se zpravidla použije v případě, pokud řízení trvá kolem 10 let, je podle názoru soudu částka 15 000 Kč za rok trvání řízení dostatečná a odpovídající, když podkladové řízení trvalo právě 10 let. Celkem proto soud dospěl k základní částce 140 000 Kč, tuto snížil celkem o 35 % (počet stupňů soudní soustavy - mínus 25 %, celková složitost věci - mínus 10 %), což činí částku 49 000 Kč. Žalobci by tak podle názoru soudu měla na přiměřeném zadostiučinění za délku podkladového řízení náležet částka 91 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná mimosoudně hradila částku 106 000 Kč, plnila tak dostatečně a soud proto žalobu zamítl výrokem I. rozsudku jako nedůvodnou.

17. Pokud jde o žalobcem namítaný vliv inflace narostlé za období od vydání Stanoviska, odkazuje soud na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle které za současné ekonomické reality nejsou důvody k tomu výchozí částku modifikovat nad rámec původně stanoveného rozpětí (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, dle kterého„ K posouzení otázky vlivu inflace na přiznané zadostiučinění se Nejvyšší soud opakovaně vyjadřoval. Při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011). Na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění pak nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011). Nejvyšší soud ve Stanovisku pod bodem VI., dospěl k závěru, že pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Vzhledem k tomu, že výše uvedené Stanovisko bylo vydáno v roce 2011, nelze uvažovat o tom, že by od té doby došlo ke změně právního názoru zastávaného Nejvyšším soudem“, obdobně též usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 622/2021). Tedy zjednodušeně řečeno, soudy v České republice i nadále při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vychází z částek obvykle přiznávaných (nastavených) ESLP (resp. vyšších), kdy tyto částky ani u ESLP nedoznaly změn.

18. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že byla žalovaná ve sporu plně úspěšná, přiznal jí soud náhradu nákladů tohoto řízení, které se skládají z nákladů nezastoupeného účastníka ve výši 300 Kč podle § 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 1 odst. 1, 3 písm. a), § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení podle § 151 odst. 3 o.s.ř. a podle § 89a exekučního řádu (1 úkon po 300 Kč - vyjádření ve věci samé).