28 C 97/2017

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Terezou Jachura Maříkovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa žalobce zastoupený advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného sídlem adresa , o náhradu škody ve výši 800 000 Kč s přísl.

I. Žaloba s návrhem, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku ve výši 800 000 Kč, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 300 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám žalovaného.

1. Žalobce se podanou žalobou ve znění jejího doplnění domáhal po žalovaném zaplacení částky ve výši 800 000 Kč z titulu náhrady škody a dále částky 800 000 Kč z titulu vzniklé nemajetkové újmy, to vše v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí v řízení vedeném u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 2 T 159/2001. Žalobce ve svých tvrzeních uvedl, že nejprve byl rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9.8.2012, sp. zn. 2 T 159/2001 uznán vinným ze spáchání přečinu vyhrožování, když odvolací soud vzhledem k podanému odvolání proti rozhodnutí, v řízení vedeném pod sp. zn. 13 To 178/2013, rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9.8.2012 zrušil a věc postoupil k přestupkovému řízení. V přestupkovém řízení nadále nebylo pokračováno, tedy nebylo rozhodnuto, že by žalobce spáchal přestupek. V důsledku této skutečnosti žalobce utrpěl psychickou újmu, neboť pro stále se zhoršující zdravotní stav nemohl žalobce vykonávat pracovní činnost a také se nemohl realizovat v oblasti zájmové, společenské a sportovní. Za vzniklou nemajetkovou újmu proto žalobce nárokuje částku ve výši 800 000 Kč. Dále žalobce uvedl, že předmětné řízení jej poškodilo tak, že byl následně v péči psychiatra a v této souvislosti byl uznán plně invalidním. Z uvedeného důvodu proto nárokuje i náhradu škody ve výši 800 000 Kč, jež představuje náhradu za vynaložené náklady na rozsáhlá lékařská ošetření, nákup léčiv, účast na ozdravných pobytech.

2. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že eviduje od žalobce značné množství podání - uplatnění nároků (ke dni 11.9.2018 jich je 776), kdy veškerá podání žalobce se obsahově nikterak neliší od nyní podané žaloby, kdy žalobce pouze zaměňuje výši odškodnění a jméno osoby škůdce. Žalovaný má za to, že z žalobcem uvedených tvrzení nikterak nevyplývá nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí, tedy evidentně chybí odpovědnostní titul státu za tvrzenou škodu. Z těchto důvodů nemůže být nárok žalobce důvodný. Žalovaný je závěru, že řízení by mělo být z důvodu litispendence popřípadě věci res iudicata zastaveno.

3. Usnesením zdejšího soudu ze dne 18.11.2019, čj. 28 C 97/2017-94 bylo řízení stran částky 800 000 Kč, představující nárok na odškodnění nemajetkové újmy, zastaveno, z důvodu překážky věci pravomocně rozhodnuté.

4. Soud provedl dokazování rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13.12.2017, čj. 28 C 260/2013-302 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15.5.2019, čj. 11 Co 32/2019-445, žádostí o odškodnění ze dne 5.10.2017, rozhodnutím Úřadu práce ČR, Krajská pobočka v Pardubicích ze dne 4.12.2019, lékařskou zprávou ze dne 13.2.2020 a lékařskou zprávou ze dne 8.1.2020. Z těchto listinných důkazů vzal za prokázané, že žalobce se se svým nárokem na náhradu škody ve výši 800 000 Kč předběžně obrátil na žalovaného dne 5.10.2017. Žalobci byla na nemajetkové újmě v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí přiznána zdejším soudem rozsudkem ze dne 13.12.2017 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15.5.2019 částka ve výši 20 000 Kč. Z těchto rozsudků vzal soud za prokázané, že trestní stíhání bylo proti žalobci zahájeno usnesením Policie ČR ze dne 29.6.2011 pro přečin nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se měl žalobce dopustit v období od začátku března 2011 ve vztahu k bývalé manželce [jméno] [příjmení]. Dne 27.10.2011 byla ve věci podána obžaloba k Okresnímu soudu v Pardubicích, který rozsudkem ze dne 9.8.2012 žalobce uznal vinným podle obžaloby a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání jednoho a půl roku. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, kdy usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11.4.2013 byl rozsudek soudu I. stupně zrušen a věc byla postoupena Magistrátu Města Pardubice, neboť žalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek. Příslušný úřad následně usnesením ze dne 11.11.2013 rozhodl o zastavení řízení, neboť odpovědnost za přestupek zanikla uplynutím doby jednoho roku. Z lékařských zpráv se podává, že žalobce byl ošetřen v souvislosti s úrazem ze dne 8.1.2020 po nehodě na jízdním kole, na neurologické ambulanci s diagnózou mírnou kompresí L1 starého data (nejspíše při autonehodě před lety) a drobnou impresí dolní krycí plochy těla L2. Žalobci bylo doporučeno s ohledem na obtíže (propagace do L5, i když toto míval už před úrazem) a zejména definitivní indikaci případných poúrazových změn, vyšetření magnetickou rezonancí. Žalobce byl předán do péče na neurologické ambulanci Nemocnice Pardubice a bylo rozhodnuto o konzervativní léčbě zlomeniny těla L2. Ze zprávy z ortopedie ze dne 3.3.2020 se podává, že žalobce byl předán z ortopedické ambulance Nemocnice Pardubice, kde byl operován a sledován pro následky úrazu po autohavárii ze dne 1.1.1996 do ortopedické ambulance v Pardubicích dne 5.4.2004 a od této doby byl zde sledován. Jednalo se především o léčbu kolenního kloubu a páteře, o těžkou mediolaterální a předozadní nestabilitu levého kolenního kloubu, stav po sinovectomii a menisectomii levého kolenního kloubu, gonartrosis I. sin. gr. III. až IV. s progresí klinického a rentgenového nálezu. Po operaci kolena dne 13.5.2019 bylo žalobci doporučeno pokračovat ambulantně v rehabilitaci a dále samostatná rehabilitace v podobě rozcvičování jízdy na kole. Žalobci byl od 1.1.2014 přiznán průkaz ZTP. Rozhodnutím Úřadu práce ČR – Krajská pobočka v Pardubicích ze dne 4.12.2019 byl žalobci přiznán nárok na průkaz osoby se zdravotním postižením ZTP od 1.9.2019 trvale. Tento úřad po posouzení zdravotního stavu žalobce, dospěl k závěru, že žalobce je osobou s těžkým funkčním postižením pohyblivosti nebo orientace a s psychickým postižením, s často se opakujícími závažnými poruchami komunikace a orientace v exteriéru včetně poruchy autistického spektra. Žalobce tak splnil podmínky pro přiznání nároku na průkaz ZTP.

5. Vzhledem ke skutečnosti, že soud neměl z provedených listinných důkazů za prokázaná tvrzení žalobce, že v důsledku nezákonně vedeného trestního stíhání proti jeho osobě se u něj zhoršil zdravotní stav, tj., že v příčině s touto skutečností byl uznán plně invalidním a nemohl vykonávat pracovní činnost ani běžnou činnost, s čímž souvisely i výdaje na léčbu zdravotního stavu v podobě lékařských ošetření, nákupu léčiv a účasti na ozdravných pobytech, vyzval jej při jednání konaném dne 24.2.2020 podle ustanovení § 118a odst. 3 o.s.ř., aby k těmto tvrzením označil důkazy. Současně žalobci dal poučení o následcích nesplnění této výzvy v podobě neunesení břemene důkazního. Žalobce k prokázání svého tvrzení navrhl vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Jelikož žalobce neuhradil zálohu na vypracování znaleckého posudku, (když k jeho žádosti o osvobození od nákladů na zálohu tohoto důkazu nebyl soudem osvobozen), nebyl znalecký posudek vypracován.

6. Podle ust. § 1 zák. č. 82/1998 Sb. zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle ust. § 7 odst. 1 zákona mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle ust. § 8 odst. 1 zákona nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle ust. § 26 zákona, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem („ o.z.“). Podle ust. § 2952 o.z. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).

7. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, posoudil soud věc po právní stránce následovně: předpokladem odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je naplnění existence těchto tří podmínek: 1. existence nezákonného rozhodnutí, 2. příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody a 3. vznik škody. Tyto podmínky musí být naplněny kumulativně. Z provedeného dokazování vyšla najevo skutečnost, že v případě žalobce je dána existence nezákonného rozhodnutí, neboť z dnes již ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá závěr, že v souvislosti se zahájením (vedením) trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, má poškozený nárok na náhradu škody (majetkové újmy), ale i nárok na odškodnění újem nemajetkové povahy. Vzhledem k tomu, že proti žalobci bylo usnesením Policie ČR zahájeno trestní stíhání pro přečin nebezpečného pronásledování a jelikož byl prvotní odsuzující rozsudek soudu I. stupně odvolacím soudem zrušen a věc byla postoupena k přestupkovému řízení, neboť se nejednalo o trestný čin, avšak mohlo by se jednat o přestupek a přestupkové řízení bylo zastaveno z důvodu uplynutí zákonné lhůty pro projednání přestupku, je rozhodnutí odvolacího soudu právě jedním z rozhodnutí, jež ruší účinky zahájení trestního stíhání a činí rozhodnutí, jimž bylo trestní stíhání zahájeno ve smyslu odškodňovacího zákona (a pouze pro jeho účely)„ nezákonný“. Tímto pak zakládá nárok na náhradu škody (ale i újmy nemajetkové povahy). Žalovaný se proto mýlí, když argumentuje tím, že ve věci není dán odpovědnostní titul, neboť žalobce má ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení nárok na náhradu škody, která mu v souvislosti s trestním stíháním vznikla.

8. Dalším předpokladem odpovědnosti státu za škodu je pak existence příčinné souvislosti a vznik škody. O odškodnitelnou (ne) majetkovou újmu se přitom jedná, jestliže nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí mělo dopad do sféry poškozeného, tedy jestliže nebýt jeho, nedošlo by k újmě. Nezbytným předpokladem objektivní odpovědnosti státu za škodu je pak příčinná souvislost (vztah příčiny a následku) mezi právní skutečností, za níž se odpovídá, a vznikem škody (újmy), tedy je-li nesprávný úřední postup/nezákonné rozhodnutí se vznikem škody (újmy) ve vztahu příčiny a následku. Příčinná souvislost je přitom obecně dána tehdy, jestliže je škoda (újma) podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události a škoda (újma) by nebyla nastala bez této příčiny (rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Cdo 2596/2012). Jedním z nezbytných atributů vzniku odpovědnosti státu za škodu je příčinná souvislost mezi právní skutečností, za niž se odpovídá a mezi vznikem škody (újmy), tedy je-li nesprávný úřední postup se vznikem újmy ve vztahu příčiny a následku; samotná existence nesprávného úředního postupu/nezákonného rozhodnutí škodu (újmu) nepředstavuje. V tomto směru pak leží důkazní břemeno na žalobci, neboť konstrukce odpovědnostního vztahu je z hlediska břemene tvrzení a břemene důkazního jednoznačná; poškozený (žalobce) nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že mu vznikla újma a že je dána příčinná souvislost mezi vznikem újmy a nesprávným úředním postupem/nezákonným rozhodnutím. Z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti státu za škodu nemůže stačit obecná úvaha o možných následcích nesprávného úředního postupu/nezákonného rozhodnutí či pouhé připuštění možnosti vzniku újmy v důsledku protiprávního aktu, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní újma následkem konkrétního protiprávního úkonu orgánu státu, tedy je-li jeho jednání a škoda (újma) ve vzájemném poměru příčiny a následku (rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 28 Cdo 4906/2009). Příčinou škody (újmy) může být jen takové protiprávní jednání, bez něhož by škodný následek nevznikl. Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i jen o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou. Je-li více příčin, které působí souběžně anebo následně, je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody (újmy) natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 28 Cdo 1635/2012). Při rozboru otázky příčinné souvislosti jde o zjištění, jaká skutečnost byla bezprostřední příčinou daného následku. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny a následky, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu (újmu). Musí jít o příčinu důležitou, podstatnou a značnou, bez níž by ke vzniku škody (újmy) nedošlo. Z hlediska naplnění příčinné souvislosti nemůže stačit obecná úvaha o možných následcích jednání škůdce či pouhé připuštění možnosti vzniku škody (újmy) v důsledku jeho protiprávního jednání, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2490/2012). Pro existenci kausálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost (rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 840/2014).

9. S odkazem na uvedené v předešlém odstavci, je zřejmé, že není dána existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Z provedeného dokazování neměl soud za prokázané, že by u žalobce došlo k poškození jeho zdraví v podobě psychických obtíží a s tím spojenými vynaloženými náklady na léčbu, právě v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí. Z provedených důkazů se podává, že žalobce trpí dlouhodobě psychickým onemocněním a onemocněním pohybového ústrojí, zejména v souvislosti s dopravní nehodou, která se mu udála dne 1.1.1996 a pro jejíž následky byl léčen, následně podstoupil rehabilitaci a byl uznán plně invalidním od 1.1.2014. Horší zdravotní stav žalobce je i v souvislosti s dopravní nehodou ze dne 8.1. 2020. Je tedy zřejmé, že fyzické obtíže žalobce souvisí jednak s dopravní nehodou ze dne 1.1.996 a jednak s dopravní nehodou ze dne 8.1.2020. Psychické obtíže (a s tím spojené náklady na léčbu) v souvislosti s vedeným nezákonným trestním stíháním, žalobce, jak tvrdil, neprokázal, ač byl o této povinnosti soudem řádně podle ustanovení § 118a odst. 3 o.s.ř. poučen. Rovněž byl žalobce poučen o následcích nesplnění této výzvy v podobě neunesení břemene důkazního a s tím související možné prohry ve sporu. Povinností žalobce, jakožto pána sporu je jednak povinnost tvrzení a jednak povinnost důkazní, tzn. veškerá tvrzení, která ve své žalobě žalobce uvádí a která opodstatňují jeho nárok, musí být v rámci řízení i prokázána. Pokud se tak nestane, vystavuje se žalobce možnosti, že nebude v řízení úspěšný z důvodu nenaplnění dané povinnosti. Žalobce však této své důkazní povinnosti nedostál. Z provedeného dokazování, jak již soud uvedl, je zřejmé, že žalobcem popisované fyzické obtíže s trestním stíháním nesouvisí, neboť se jednak udály před započetím trestního stíhání a jednak daleko poté, co trestní stíhání skončilo, a tyto byly způsobeny dopravní nehodou. Na základě soudem provedených důkazů, které žalobce k prokázání svých tvrzení označil, pak nelze učinit závěr o konkrétním rozsahu poškození zdravotního stavu žalobce (stran psychických obtíží), vzniklé v důsledku předmětného trestního stíhání. Tedy nelze mít za splněnou podmínku příčinné souvislosti. K posouzení předmětných skutečností je podle názoru soudu potřeba odborných lékařských znalostí, aby otázka, zda ke vzniku, resp. zhoršení zdravotního stavu u žalobce došlo v příčině s nezákonně vedeným trestním stíháním, a to jedině po prozkoumání zdravotní dokumentace znalcem, popřípadě vyšetřením žalobce. K provedení tohoto důkazu, ač byl žalobcem označen, však nedošlo, neboť žalobce nezaplatil zálohu na tento důkaz. Soud tedy uzavírá, že jelikož nebyly naplněny podmínky odpovědnosti státu za škodu tak, jak je soud vyložil shora, zamítl žalobu jako nedůvodnou výrokem I. rozsudku.

10. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že byl žalovaný ve sporu plně úspěšný, přiznal mu soud náklady tohoto řízení, které se skládají z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ust. § 1 odst. 1,3 písm. a) a ust. § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení podle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle § 89a exekučního řádu (1 úkon právní služby po 300 Kč – vyjádření ve věci samé).