29 C 139/2015

Plný text

: Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr Karolínou Šorbanovou, ve věci žalobců: a) celé jméno žalobkyně , datum narození bytem adresa žalobce a žalobkyně b) celé jméno žalobce , datum narození bytem adresa žalobce a žalobkyně oba zastoupeni titul . jméno příjmení , advokátkou sídlem adresa proti žalované: Česká republika - Ministerstvo zdravotnictví, sídlem Palackého nám. 375/4, 128 01 Praha 2 o náhradu nemajetkové újmy

I. Žaloba v části požadavku žalobců na veřejnou omluvu za umožnění protiprávní reklamy na vakcíny, v rozporu s legislativou Evropské unie, se zamítá.

II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 3 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobci se žalobou domáhali jednak náhrady nemajetkové újmy způsobené v důsledku nesprávného úředního postupu spočívající v systému očkování dětí v České republice, kterou žalobci považují za diskriminační a represivní a rovněž nesprávného úředního postupu spočívající v umožnění protiprávních reklam na vakcíny v rozporu s legislativou Evropské unie, jímž mělo dojít k protiprávnímu zásahu do jejích osobnostních a základních lidských práv jako rodičů, kdy rodiče by měli mít právo rozhodnout sami o nezbytnosti očkování dítěte dle svého vědomí a svědomí, zároveň žalobci požadovali položení předběžné otázky u Evropského soudního dvora, když tato problematika je řešena odlišně různými státy v Evropské unii, přičemž nedošlo ke správné implementaci směrnice Evropské unie č. 2001 /83/ do zákonné úpravy. Žalobci namítli, že v České republice probíhají reklamy na vakcíny v rozporu s právem Evropské unie a v rozporu s jejími spotřebitelskými právy, kdy není respektována legislativa Evropské unie ohledně zákazu reklamy na léčivé přípravy a dochází ke zcela účelovému výkladu pojmu„ vakcinační akce“, a to v rozporu s výkladem a praxí v západní Evropě. Žalobci požadovali předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie ohledně toho, zda Česká republika neporušuje svoje závazky ze Směrnice Evropské unie č. 2001 /83/ pokud umožňuje brandovou reklamu na konkrétní vakcíny vůči veřejnosti, resp., zda je přípustná brandová reklama na vakcíny dle této legislativy. Otázku tak směřovali k výkladu právního předpisu Evropské unie. Nesprávný úřední postup a zásah do jejich práv spočívá i v úřední činnosti v chybějícím posuzování obsahu reklamy na vakcíny a v automatickém schvalování žádostí farmaceutického průmyslu. Nemajetková újma spočívá ve skutečnosti, že žalobci jsou vystaveni reklamě, kterou právo neumožňuje. I když žalobci si udrželi distanc od agresivní manipulativní reklamy na vakcíny a nenechali se tímto ovlivňovat, reklama ovlivňuje jejich okolí a to pak vytváří nátlak na žalobce.

2. Žalovaná navrhla zamítnout žalobu, když označený nesprávný úřední postup spočívající v systému očkování je stanoven zákonem. Ve vztahu k umožnění protiprávní reklamy žalovaná uvedla, že dozorovým orgánem v rámci přípustnosti reklamy je Státní ústav pro kontrolu léčiv. O použitých vakcínách je pak rozhodováno s odkazem na zákon č. 378/2007 Sb., nařízení Evropské unie a dle vyhlášky č. 228/2008 Sb., o registraci léčivých přípravků. Reklamní aktivity ohledně konkrétní vakcíny jsou upraveny zákonem o regulaci reklamy, kdy při zjištěném porušení zákona nastupuje sankce. Dle žalované pak nedochází při povolování reklam na humánní léčivé přípravky k porušování práva České republiky. Dle žalované, ustanovení čl. 88 odst. 1 a 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001 /83/ ze dne 6. listopadu 2001 o kodexu Společenství týkající se humánních léčivých přípravků, bylo řádně transponováno do ustanovení § 5a zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o regulaci reklamy“). Žalovaná rovněž doplnila, že zmíněné právní předpisy vychází z principu, že reklama na humánní léčivé přípravky, které mohou být vydány pouze na lékařský předpis, je v zásadě zakázaná, ovšem z tohoto zákazu existují za splnění stanovených podmínek výjimky, zákon o regulaci reklamy umožňuje reklamu na vakcíny pro širokou veřejnost v ustanovení § 5a odst. 3, kde je uvedeno, že zákaz reklamy na léčivé přípravky vázané výhradně na lékařský předpis se nevztahuje na humánní léčivé přípravky, použité v rámci vakcinační akce, schválené Ministerstvem zdravotnictví. Toto ustanovení je v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2001 /83/ a konkrétního článku 88. Správním orgánem příslušným k dozoru na dodržování zákona o regulaci reklamy, pokud se týká léčivých přípravků, je pak Státní ústav pro kontrolu léčiv (dále jen„ SÚKL“), na který se žalobci mohli a nadále mohou obrátit s konkrétními podněty, zejména pokud měli pocit, že některá z reklam na vakcíny byla protiprávní. SÚKL při výkonu dozoru posuzuje jednotlivé konkrétní reklamy na vakcíny, určené široké veřejnosti z pohledu dodržování povinností stanovených zákonem o regulaci reklamy.

3. Soud I. stupně ve věci vydal dne 11. 5. 2017 zamítavý rozsudek, který byl potvrzen Městským soudem v Praze dne 25. 1. 2018 pod č. j. 25Co 368/2017-201. K dovolání žalobců rozsudek Městského soudu v Praze a rozsudek soudu I. stupně v rozsahu – části požadavku žalobců na veřejnou omluvu za umožnění protiprávních reklam na vakcíny v rozporu s legislativou Evropské unie byl zrušen a vrácen soudu I. stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí mj. uvedl, že hlavním účelem řízení o předběžné otázce je jednotná aplikace komunitárního práva ve všech členských státech. Z uvedeného se dovozuje, že Soudní dvůr se předloženou otázkou zabývá pouze za předpokladu, že v řízení před národním soudem vyvstala otázka výkladu komunitárního práva a že výklad takové otázky je zcela zásadní pro vyřešení daného případu. Soudní dvůr opakovaně judikoval, že nepodá odpověď na předloženou otázku, pokud je zcela zřejmé, že výklad komunitárního práva, kterého se domáhá národní soud, nemá žádný vztah ke skutkovému stavu či smyslu řízení před národním soudem nebo položená otázka je hypotetická a Soudní dvůr nemá dostatek faktických nebo právních podkladů k jejímu zodpovězení. V tomto směru poukázal na rozsudek ze dne 11. 3. 1980 ve věci 244/80 Foglia v . Novello, ECR 1981 s . 3045, bod 18, a rozsudek ze dne 16. 7. 1992 ve věci C -83/1991 Meilicke v . ADV/ORGA ECR 1992 s . I -4871, bod 25. Ve vztahu k rozhodovací praxi SDEU jsou konkrétní podmínky, za jakých odpovědnost státu za porušení unijního práva dává vzniknout právu jednotlivce na náhradu škody, konstruovány následovně: cílem porušeného právního předpisu je přiznání práv jednotlivcům; právo na náhradu škody jednotlivci vzniká za situace, dopustí-li se členský stát porušení takové normy unijního práva, která ve prospěch tohoto jednotlivce zakládá dostatečně určitelné subjektivní právo, nebo chrání jeho právní zájem; porušení musí být dostatečně závažné, přičemž míra závažnosti se v podmínkách unijního práva vykládá v závislosti na rozsahu volného uvážení svěřeného daným předpisem vnitrostátnímu orgánu; mezi porušením povinnosti ze strany členského státu a škodou způsobenou poškozenému musí existovat příčinná souvislost; v rámci posuzování příčinné souvislosti je přitom třeba zkoumat, zda nedošlo k narušení příčinné souvislosti jednáním či opomenutím jiného subjektu práva, nebo zásahem vyšší moci, anebo tím, že poškozený sám ke vzniku škody přispěl svým jednáním či opomenutím, případně tím, že nesplnil svou zmírňovací povinnost ve vztahu ke škodě. Všechny tři podmínky musí být splněny kumulativně a platí pro jakýkoliv způsob porušení unijního práva. Jsou tedy nutné a zároveň postačující pro to, aby jednotlivcům vzniklo právo na náhradu škody.

4. Zároveň Nejvyšší soud uvedl, že bylo nutné se zabývat postupem při posuzování obsahu reklam na vakcíny a jejich schvalováním Ministerstvem zdravotnictví podle příslušných zákonných ustanovení a následně zhodnotit, zda v tomto směru vyvstala otázka výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 6. 11. 2001, č. 2001 /83/, popřípadě, zda je výklad této otázky zásadní pro vyřešení projednávané věci. Zároveň Nejvyšší soud uvedl, že na soudu I. stupně bude, pokud shledá, že žalobcům skutečně vznikla tvrzená újma, aby se znovu zabýval důvodností nároku žalobců a opětovně posoudil nezbytnost výkladu komunitárního práva, v tomto ohledu svůj závěr v odůvodnění nového rozhodnutí náležitě vysvětlil. Shledá-li soud nezbytnost výkladu komunitárního práva, a to i v závislosti na posouzení zbývajících předpokladů odpovědnosti státu za jeho porušení, ještě před případným položením otázky SDEU zváží, zda případně nejsou splněny předpoklady pro postup v souladu s doktrínou acte clairé či acte éclairé.„ Je zajisté jen věcí vnitrostátního soudu, aby posoudil, zda je řádná aplikace unijního práva natolik zřejmá, že není ponechán prostor pro žádné rozumné pochybnosti, a v důsledku toho se rozhodne, že nepředloží Soudnímu dvoru otázku týkající se výkladu práva Společenství, která vyvstala při jednání před tímto soudem… Samotná existence protichůdných rozhodnutí vydaných ostatními vnitrostátními soudy nemůže být v tomto ohledu rozhodujícím prvkem pro uložení povinnosti stanovené v čl. 267 třetím pododstavci SFEU“.

5. V rámci skutkových zjištění má soud za prokázanou tu skutečnost, že žalobci se obrátili na žalovanou se svým nárokem –umožnění protiprávních reklam na vakcíny v rozporu s legislativou EU dne 21.7.2014 a rovněž skutečnost, že žalobci svoji dceru [jméno] s odkazem na své svědomí nenechali očkovat.

6. Pro úspěšnost žaloby proti státu je nutné kumulativní spojení tří podmínek: existence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, vznik škody a příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a vznikem škody 7. Dle Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001 /83/ ze dne 6. 11. 2001 o kodexu Společenství týkající se humánních léčivých přípravků je v čl. 87 bod 1 stanoveno, že členské státy zakážou jakoukoliv reklamu na léčivý přípravek, pro který nebyla udělena registrace v souladu s právními předpisy Společenství. V článku 88 v bodě 1 je uvedeno, že členské státy zakážou reklamu určenou široké veřejnosti na léčivé přípravky, které -mohou být vydány pouze na lékařský předpis v souladu s hlavou VI, - obsahují psychotropní nebo omamné látky ve smyslu mezinárodních smluv, jako jsou Úmluvy organizace spojených národů dle 1961 a 1971, - nesmějí být předmětem reklamy určené široké veřejnosti dle odst. 3 druhého pododstavce. V bodě 4 zákaz uvedený v odst. 1 se nevztahuje na vakcinační akce prováděné průmyslem a schválené příslušnými orgány členských států.

8. V zákoně o regulaci reklamy v bodě - § 5a označeném jako Reklama na humánní léčivé přípravky zaměřená na širokou veřejnost je pod odst. 1 uvedeno, že předmětem reklamy určené široké veřejnosti mohou být humánní léčivé přípravky, které jsou podle svého složení a účelu uzpůsobeny a koncipovány tak, že mohou být použity bez stanovení diagnózy, předpisu, nebo léčení praktickým lékařem, popřípadě na radu lékárníka. Dle odst. 2 předmětem reklamy zaměřené na širokou veřejnost, nesmí být a) humánní léčivé přípravky, jejichž výdej je vázán pouze na lékařský předpis, b) humánní léčivé přípravky obsahující omamné, nebo psychotropní látky. Dle odst. 3 ustanovení odst. 2 se nevztahuje na humánní léčivé přípravky použité v rámci vakcinační akce schválené Ministerstvem zdravotnictví.

9. Jak vyplývá ze shora uvedených předpisů zákaz reklamy určené široké veřejnosti na očkovací vakcíny se dle práva EU nevztahuje na vakcinační akce prováděné průmyslem a schválené příslušnými orgány členských států, dle českého práva se nevztahuje na humánní léčivé přípravky použité v rámci vakcinační akce schválené Ministerstvem zdravotnictví. Dle § 80 odst.1 písm.l) Z.č. 258/2000 Sb., o ochraně zdraví a o změně některých souvisejících předpisů, Ministerstvo zdravotnictví sestavuje celorepublikové programy ochrany a podpory veřejného zdraví, sestavuje očkovací programy a programy prevence infekce vyvolané virem lidského imunodeficitu a řídí jejich realizaci, stanovuje zásady a postupy hodnocení a řízení zdravotních rizik a zásady monitorování vztahů zdravotního stavu obyvatelstva faktorů životního prostředí a životních a pracovních podmínek a řídí jejich realizaci, řídí výchovu k podpoře a ochraně veřejného zdraví. Schválení vakcinační akce vydává na žádost výrobce humánního léčivého přípravku Ministerstvo zdravotnictví s ohledem na shora uvedené kompetence, avšak v rámci tohoto aktu se nerozhoduje o žádných právech ani povinnostech žadatele ani jiných osob. Schválení vakcinační akce je spíše realizací kompetence žalované řídit výchovu k podpoře a k ochraně veřejného zdraví a řídit očkování. Ministerstvo zdravotnictví je tak příslušným orgánem ČR, který vakcinační akce schvaluje. Tuto pravomoc realizuje žalovaná formou Stanoviska Ministerstva zdravotnictví o schválení vakcinační akce vydávaného v souladu s ustanoveními části čtvrté správního řádu z roku 2004, které umožňuje, aby příslušná humánní léčiva byla předmětem reklamy, přičemž toto Stanovisko samo o sobě nezasahuje práva a povinnosti spotřebitelů (potencionálních adresátů nabídky výrobce), nýbrž má plnit funkci odborného korektivu před masovým reklamním nabízením určitých typů humánních léčivých přípravků, konkrétně očkovacích látek (k tomu srovnej rozhodnutí NSS ze dne 14.12.2011, č.j. 3 Ao 7/2001-48). SÚKL je pak mimo jiné orgánem příslušným k výkonu dozoru nad dodržováním zákona o regulaci reklamy ve vztahu k reklamě na humánní léčivé přípravky s výjimkou reklamy šířené v rozhlasovém a televizním vysílání v audiovizuálních službách na vyžádání a pro sponzorování v rozhlasovém a televizním vysílání v audiovizuálních mediálních službách na vyžádání, kde tímto orgánem je Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Na SÚKL pak má právo obrátit se každý s podnětem, kdo se cítí poškozen být konkrétní reklamou na očkovací látku s tím, že pokud SÚKL zjistí pochybení, zahájí správní řízení, pokud dle shora uvedeného spadá do jeho kompetence, nikoliv Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Ve vztahu k transpozici práva EU do zákona o regulaci reklamy má soud za to, že došlo k téměř doslovnému přebrání znění ustanovení článku 88 Směrnice 2001/83/ES do zákona o reklamě a § 5a zejména odst.3, tedy nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu v této transpozici a nedošlo k porušení čl.87 a 88 Směrnice 2001 /83/.

10. Ve vztahu ke vzniku újmy na straně žalobců, kdy sami žalobci uvedli, že nenechali své dítě očkovat, tedy nekonali cokoliv proti své vůli, naopak tuto svobodně a volně vyjádřili tím, že dceru nenechali očkovat, jim ani z tvrzení- obecného umožnění reklamy na očkovací vakcíny žádná újma fakticky vůbec vzniknout nemohla, když ve vztahu k obecnému umožnění reklamy na očkovací látky samotné umožnění reklamy obecně vůbec není způsobilé zapříčinit vznik jakékoliv újmy za situace, že zákon umožňuje reklamu na vakcinační látky. Dle soudu pak újma nemůže vzniknout z obecného umožnění reklam, když jsou dány zákonné podmínky pro jejich umožnění, a to i ve vztahu k vakcinačním látkám. Za situace, kdy má soud za to, že došlo ke správné transpozici práva EU do české právní úpravy, tedy v tomto směru nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, rovněž nemohlo dojít ke vzniku újmy na straně žalobců. Z těchto důvodů soud žalobu zamítl (výrok I. rozsudku).

11. Soud nevylučuje, že určitá konkrétní reklama na konkrétní vakcinační látku může být v rozporu se zákonem o regulaci reklamy a právem EU, a tato„ nezákonná reklama“ může způsobit za určitých podmínek nemajetkovou újmu a zásah do osobnostních práv, avšak to není nyní projednávaný případ, kdy obecně umožnění reklamy na vakcinační látky za splnění zákonných podmínek, které jsou v souladu s právem EU, jak již soud uvedl, je možné. S ohledem právě na obecnost žaloby, kdy žalobci brojili„ pouze“ proti možnosti reklamy na očkovací vakcíny dle soudu nebylo na místě jakékoliv poučení dle § 118a odst.1 a 3 o.s.ř. a soud zamítl návrhy žalobců na doložení skutečnosti, že v České republice probíhají reklamy na očkovací látky pro nadbytečnost, za situace, že obecně za splnění zákonných podmínek lze umožnit reklamy na vakcíny.

12. Za této situace pak soud dospěl k závěru, že není nutné věc předkládat SDEU za situace, jak obecně byla koncipována předmětná žaloba. Jak Nejvyšší soud již uvedl, Soudní dvůr se předloženou otázkou zabývá pouze za předpokladu, že v řízení před národním soudem vyvstala otázka výkladu komunitárního práva a že výklad takové otázky je zcela zásadní pro vyřešení daného případu. Podepsaný soud má za to, že otázka, která má být předložena SDEU je pouze hypotetická za situace, že žalobci se cítí fakticky poškozeni už pouze umožněním reklam na léčivé přípravky – očkovací látky, kdy však zákon souladný s právem EU za určitých podmínek tuto reklamu umožňuje.

13. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy žalovaná ve své obraně byla úspěšná, proto ji soud přiznal náhradu nákladů řízení v částce 3 000 Kč skládající se z paušální částky ve výši 300 Kč za jeden úkon nezastoupeného účastníka dle § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. č. 254/2015 Sb., to za vyjádření k žalobě v souladu s ustanovením § 1 odst.3 písm.a) vyhlášky č. 254/2015 Sb., přípravu k jednání v souladu s ustanovením § 1 odst. 3 písm.b) vyhlášky č. 254/2015 Sb., účast na jednání dne 16.3.2017 v souladu s ustanovením § 1 odst. 3 písm.c) vyhlášky č. 254/2015 Sb., přípravu na jednání a účast na jednání dne 11.5.2017 dle § 1 odst. 3 písm. b), c) vyhlášky č. 254/2015 Sb., přípravu na jednání před odvolacím soudem a účast na jednání před odvolacím soudem dne 25.1.2018 dle § 1 odst. 3 písm. b), c) vyhlášky č. 254/2015 Sb., vyjádření ze dne 16.9.2020 dle § 1 odst.3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb., přípravu na jednání a účast na jednání dne 3.12.2020 dle § 1 odst. 3 písm. b), c) vyhlášky č. 254/2015 Sb.