31 C 48/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr Kateřinou Mlčochovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 154 000 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 67 763 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 22. 11. 2019 do zaplacení do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 86 237 Kč se zákonnými úroky z prodlení z této částky od 22. 11. 2019 do zaplacení se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 10 228 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce. Žalobce podal žalobu na zaplacení částky 154 000 Kč z titulu nepřiměřené délky řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn.: spisová značka jako soudem I. stupně, jakož i v řízení před odvolacím soudem. Žalobce poukázal na skutečnost, že řízení bylo vedeno na dvou stupních soudní soustavy, když odvolací soud opakovaně rušil rozhodnutí soudu I. stupně. Akcentoval, že na délce řízení se svým chováním nikterak nepodílel, naopak se snažil průtahům v řízení a jeho nepřiměřené délce zabránit tím, že ve věci podával několikrát stížnosti na průtahy v řízení. Řízení ve věci bylo vedeno od 20. 4. 2011 do 30. 4. 2019, tj. 8 let. S ohledem na délku řízení a průtahy způsobené soudem má za to, že došlo k porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, čímž mu vznikla nemajetková újma a tuto újmu není možno napravit jinak než zadostiučiněním v penězích, když samotné konstatování porušení práva nepovažuje žalobce jako postačující satisfakci. Žalovaná žalobci ničeho neplnila. Žalovaná navrhla žalobu v plném rozsahu zamítnout s tím, že nelze učinit nespornou ani existenci odpovědnostního titulu státu za škodu. Nynější žalobce byl v naříkaném řízení v postavení žalovaného. Předmětné řízení trvalo zhruba 8 let, probíhalo opakovaně na dvou stupních soudní soustavy. Řízení lze považovat za složitější, jednalo se o žalobu z titulu nájemného za užívání zemědělských pozemků, přičemž soud I. stupně měl na věc jiný právní názor než soud odvolací. K podání znaleckého posudku musel být ustanoven znalec, načež byl nárok žalobce posouzen jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Žalovaná má za to, že význam řízení byl pro žalobce nízký, neboť předmětem řízení byl toliko nárok na zaplacení částky ve výši 31 414 Kč. Navíc řízení bylo v roce 2017 pravomocně zastaveno a následně bylo rozhodováno již jen o náhradě nákladů řízení. Uzavřela, že délku řízení lze hodnotit jako přiměřenou, v řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu a proto ani nemohlo dojít k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. Protože byly splněny předpoklady podle § 115a o. s. ř., rozhodl soud ve věci samé bez jednání. Z žádosti ze dne 21. 5. 2019 soud zjistil, že žalobce svůj nárok předběžně uplatnil u žalované, což žalovaná stvrdila ve svém potvrzení z 22. 5. 2019. Ze spisu Okresního soudu v Jičíně (dále jen„ okresní soud“) sp. zn.: 14 C 281/2011 soud zjistil následující podstatné skutečnosti. Dne 20. 4. 2011 byla okresnímu soudu doručena žaloba název anonymizováno obec, IČO (dále jen„ družstvo“) proti žalobci v procesním postavení žalovaného o zaplacení 31 414 Kč s příslušenstvím. Družstvo v žalobě uvedlo, že převzalo závazek žalobce uhradit za něj nájemné za užívání zemědělských pozemků, nyní se proto domáhá úhrady takového dluhu společně se sjednanou smluvní pokutou. Soudní poplatek byl uhrazen společně s žalobou prostřednictvím kolkových známek. Okresní soud rozhodl dne 3. 5. 2011 platebním rozkazem č.j.: 14 C 281/2011-8, který byl žalobci doručen prostřednictvím pošty do vlastních rukou dne 18. 5. 2011. Dne 24. 5. 2011 byl soudu doručen odpor žalobce, jenž byl v podání ze dne 9. 6. 2011 odůvodněn, současně bylo soudu sděleno převzetí právního zastoupení žalobce. Uvedená podání byla družstvu zaslána dne 16. 6. 2011 k vyjádření. V podání z 1. 7. 2011 družstvo uvedlo, že jedná s žalobcem o mimosoudním vyřešení věci, v podání z 29. 7. 2011 požádalo o posečkání s nařízením jednání do 31. 8. 2011. Referátem soudu z 14. 9. 2011 byl učiněn dotaz družstvu na výsledek mimosoudního jednání. V podání z 22. 9. 2011 družstvo soudu sdělilo, že k mimosoudnímu vyřešení nedošlo a vyjádřilo se ve věci. Dne 18. 4. 2012 bylo nařízeno jednání na 11. 6. 2012. V podání doručeném soudu dne 26. 4. 2012 požádal zástupce žalobce o odročení nařízeného jednání z důvodu kolize, jednání bylo odročeno na 18. 6. 2012. Dne 11. 6. 2012 a 14. 6. 2012 byl žalobce do spisu nahlížet s tím, že do spisu založil svá vyjádření. Z úředního záznamu z 18. 6. 2012 se podává, že zástupce žalobce telefonicky požádal o odročení nařízeného jednání, neboť se dozvěděl o listinách, které do spisu bez jeho vědomí žalobce založil. Jednání bylo odročeno na neurčito, zástupce žalobce byl vyzván, aby ve lhůtě 7 dnů svá tvrzení doplnil a označil potřebné důkazy. Doplnění bylo soudu doručeno dne 26. 6. 2012, dne 18. 7. 2012 bylo zasláno družstvu k vyjádření. Vyjádření družstva bylo soudu doručeno dne 3. 8. 2012. Dne 27. 9. 2012 bylo nařízeno jednání na 12. 11. 2012. Dne 10. 10. 2012 byl žalobce nahlížet do spisu s tím, že do něj opětovně založil své vyjádření. Dne 18. 10. 2012 pak bylo soudu doručeno další vyjádření žalobce. Přípisem z 19. 10. 2012 byl zástupce žalobce informován, že žalobce do spisu založil další listiny. Při jednání dne 12. 11. 2012 byla přednesena žaloba, byly provedeny listinné důkazy, některé důkazní návrhy byly pro nadbytečnost zamítnuty. Jednání bylo za účelem vyhlášení rozsudku odročeno na 22. 11. 2012. Rozsudkem ze dne 22. 11. 2012, č.j.: 14 C 281/2011-86, byla výrokem I. uložena žalobci povinnost zaplatit družstvu částku 14 273,40 Kč společně s příslušenstvím specifikovaným v takovém výroku, výrokem II. byla žaloba co do částky 7 140,60 Kč s příslušenstvím a co do částky 10 000 Kč odpovídající požadované smluvní pokutě zamítnuta a výrokem III. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z odůvodnění se podává, že soud prvního stupně dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že dohoda o převzetí dluhu uzavřená mezi účastníky byla pro svoji neurčitost neplatná. Vzhledem k tomu, že však žalobce předmětné pozemky v dané době užíval, soud takovou situaci právně posoudil jako bezdůvodné obohacení, jehož vydání odpovídající výši sjednaného nájemného žalobci uložil. Dne 12. 12. 2012 bylo soudu doručeno včasné odvolání žalobce, soudní poplatek byl uhrazen prostřednictvím kolkových známek. Odvolání bylo družstvu zasláno dne 19. 12. 2012 k vyjádření, dne 7. 1. 2013 bylo soudu doručeno vyjádření žalobce k rozsudku. Věc byla Krajskému soudu v Hradci Králové (dále jen„ krajský soud“) předložena dne 7. 1. 2013. Následuje sdělení předsedy senátu 20Co, jemuž byla věc přidělena, o možné podjatosti. Opatřením z 31. 1. 2013 byla věc přidělena jinému senátu. Následuje vyjádření družstva k podanému odvolání z 24. 1. 2013. Usnesením krajského soudu z 21. 2. 2013, č.j.: 20 Co 23/2013-130, byl rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a III. zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení. Z odůvodnění vyplývá, že odvolací soud shledal rozhodnutí okresního soudu nepřezkoumatelným. Jednak proto, že v rozsudku nebyly jasně specifikovány pozemky, jež měly být žalobcem užívány, dále se odvolací soud neztotožnil s názorem, že by výše bezdůvodného obohacení měla odpovídat sjednanému nájemnému, nýbrž ceně v místě a čase obvyklé. Uložil tedy soudu prvního stupně, aby zjistil, jaké pozemky žalobce užíval, kolik činilo bezdůvodné obohacení za takové užívání, zda družstvo poskytlo plnění za žalobce skutečně vlastníkům pozemků a v neposlední řadě, aby se vypořádal s námitkou promlčení, kterou žalobce v průběhu odvolacího řízení vznesl. Usnesení nabylo právní moci dne 28. 3. 2013. Přípisem z 8. 3. 2013 bylo družstvo vyzváno, aby upřesnilo svá tvrzení ve světle rozhodnutí odvolacího soudu. Vyjádření bylo soudu doručeno dne 30. 4. 2013, žalobci bylo k vyjádření zasláno dne 15. 5. 2013. V podání z 12. 6. 2013 požádal zástupce žalobce o prodloužení stanovené lhůty, vyjádření bylo soudu doručeno dne 19. 6. 2013. Podání žalobce bylo družstvu zasláno k vyjádření dne 11. 7. 2013, vyjádření bylo soudu doručeno dne 31. 7. 2013. Dne 16. 10. 2013 bylo nařízeno jednání na 27. 1. 2014. Při takovém jednání soudkyně družstvo poučila, že pokud chce být ve sporu úspěšné, musí řádně označit užívané pozemky. Jednání bylo za účelem doplnění tvrzení odročeno na 8. 4. 2014. Dne 5. 2. 2014 bylo soudu doručeno doplnění žaloby, toto bylo žalobci zasláno k vyjádření dne 7. 2. 2014, vyjádření bylo soudu doručeno dne 14. 3. 2014. Při jednání dne 8. 4. 2014 byly provedeny další listinné důkazy a vzhledem k tomu, že se účastníci při jednání neshodli, kdy by se mohli účastnit dalšího jednání, bylo toto odročeno na neurčito. Dne 23. 4. 2014 bylo nařízeno jednání na 16. 6. 2014. Následuje úřední záznam ze dne 14. 5. 2014, z něhož vyplývá, že žalobce byl téhož dne nahlížet ve spise, přičemž založil návrh na předvolání svědků ve věci. Návrh byl zaslán družstvu s tím, nechť označí kontakt na navržené svědky, družstvo reagovalo v podání ze dne 29. 5. 2014. Při jednání dne 16. 6. 2014 byli vyslechnuti předvolaní svědci, soud účastníky vedl ke smírnému vyřešení věci s tím, že v opačném případě bude muset ve věci přibrat znalce. Z protokolu dále vyplývá, že žalobce po celou dobu jednání opakovaně vykřikoval, užíval vulgární slova, uvedl, že spáchá sebevraždu a lze to považovat z jeho strany za mírné vyhrožování. Nato předsedkyně senátu žalobci sdělila, že podá podnět státnímu zastupitelství. Jednání bylo odročeno na neurčito za účelem ustanovení znalce. Z úředního záznamu ze dne 16. 6. 2014 se podává, že soudkyně o průběhu jednání informovala předsedu soudu a v souvislosti s jednáním žalobce podala podnět na státní zastupitelství. Z podání z 20. 6. 2014 vyplývá, že okresní státní zástupce věc předal k prošetření policejním orgánům. Dne 14. 7. 2014 bylo nařízeno jednání na 18. 8. 2014. V podání z 28. 7. 2014 požádal zástupce žalobce o odročení jednání z důvodu čerpání dovolené. Jednání bylo odročeno na 9. 9. 2014. Při jednání byl vyslechnut svědek, jednání bylo za účelem ustanovení znalce odročeno na neurčito. Usnesením ze dne 10. 9. 2014 byl ve věci ustanoven znalec z oboru ekonomika - ceny a dohady nemovitostí, jehož úkolem bylo ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení spisu určit výši bezdůvodného obohacení za specifikované pozemky. Účastníkům bylo současně uloženo uhradit zálohu na zpracování znaleckého posudku. Dne 16. 9. 2014 zálohu složilo družstvo, následují podání žalobce, přičemž v podání ze dne 17. 9. 2014 žalobce vznesl námitku podjatosti soudkyně. Soudkyně se dne 16. 10. 2014 k námitce vyjádřila a věc byla téhož dne přeložena k projednání krajskému soudu. Usnesením krajského soudu ze dne 4. 11. 2014, č.j.: 1Nc 948/2014-306, bylo rozhodnuto, že projednávající soudkyně není vyloučena z rozhodování dané věci. Usnesení nabylo právní moci dne 14. 11. 2014. Usnesením okresního soudu ze 17. 12. 2014 byl ve věci ustanoven tentýž znalec, jehož úkolem bylo ve lhůtě 90 dnů soudu předložit znalecký posudek s tím, že zadání bylo oproti předchozímu upřesněno. Účastníkům bylo uloženo složit zálohu na zpracování posudku ve výši 3 500 Kč. Družstvo zálohu uhradilo dne 22. 12. 2014. Spis byl znalci zaslán dne 31. 12. 2014. V podání z 23. 4. 2015 družstvo požádalo o prodloužení lhůty k podání znaleckého posudku o dva měsíce z důvodu mimosoudních jednání mezi účastníky. Žádost byla zaslána žalobci k vyjádření, zda se s danými tvrzeními ztotožňuje. V podání z 6. 5. 2015 žalobce s prodloužením lhůty souhlasil. Spis byl dne 14. 5. 2015 lhůtován a referátem soudu z 31. 8. 2015 byli účastníci vyzváni k vyjádření ve věci případného smíru. Dne 10. 9. 2015 zástupce žalobce žádá o prodloužení lhůty. Přípisem z 30. 9. 2015 byli účastníci vyzváni, nechť sdělí výsledky mimosoudních jednání. V podání z 16. 10. 2015 družstvo soudu sdělilo, že výsledky sdělí do 15. 11. 2015, dne 27. 10. 2015 byl spis založen na lhůtu. Přípisem soudu z 24. 11. 2015 urgováno sdělení ve věci. V podání z 26. 11. 2015 opětovně družstvo požádalo o prodloužení lhůty o měsíc. V podání z 21. 12. 2015 zástupce žalobce soudu sdělil ukončení právního zastoupení. Dne 4. 1. 2016 byl spis lhůtován a zástupci družstva zaslána opětovná urgence na stav mimosoudního jednání. V podání z 5. 4. 2016 družstvo soudu sdělilo, že ohledně předmětu sporu sice došlo k dohodě o narovnání mezi účastníky, nicméně vyvstal nový spor, přičemž k vyjasnění tak žádají o prodloužení lhůty o 14 dnů. Spis lhůtován dne 7. 4. 2016 a dne 5. 5. 2016 byl opětovně učiněn dotaz soudu na stav jednání mezi účastníky. Přípis žalobci ze dne 18. 5. 2016 s ohledem na jím založené podání z 16. 5. 2016. V podání ze dne 25. 5. 2016 družstvo soudu sdělilo, že k dohodě nakonec z důvodů na straně žalobce nedošlo. Následuje podání žalobce, usnesením z 6. 6. 2014 byl žalobce vyzván, nechť upřesní, zda zamýšlel podat námitku podjatosti. Vzhledem k tomu, že žalobce nereagoval, byl přípisem ze dne 14. 7. 2016 urgován s tím, že byl poučen o možnosti uložení pořádkové pokuty. Z usnesení Okresního soudu v Semilech v trestní věci obviněného žalobce v souvislosti s jednáním konaným u okresního soudu dne 16. 6. 2014 se podává, že věc byla postoupena Městskému úřadu v Jičíně. Následuje podání žalobce z 27. 7. 2016, dne 4. 8. 2016 se soudkyně vyjádřila k námitce podjatosti a věc byla předložena krajskému soudu k projednání dne 4. 8. 2016. Usnesením krajského soudu ze dne 25. 8. 2016, č.j. 1Nc 834/2016-350, bylo rozhodnuto, že projednávající soudkyně není vyloučena z rozhodování dané věci. Usnesení nabylo právní moci dne 21. 9. 2016. Dne 18. 10. 2016 byl spis opětovně zaslán znalci k vypracování znaleckého posudku. Přípisem z 3. 4. 2017 byl znalec urgován o zaslání posudku. V podání z 10. 4. 2017 se znalec omluvil s tím, že posudek v termínu nevypracuje ze zdravotních důvodů. Přípisem z 1.6. 2017 byl znalec opětovně urgován. Dne 23. 6. 2017 bylo soudu doručeno zpětvzetí žaloby z důvodu částečně vypořádaných vztahů mezi účastníky. Zpětvzetí bylo dne 26. 6. 2017 zasláno žalobci s tím, nechť sdělí, zda s ním souhlasí. V podání z 28. 6. 2017 žalobce se zpětvzetím žaloby nesouhlasil. Usnesením okresního soudu z 29. 6. 2017, č.j.: 14 C 281/2011-369, soud řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů. V odůvodnění přitom uvedl, že neposoudil důvody, pro které žalobce se zastavením řízení nesouhlasil, jako vážné. Dne 14. 7. 2017 bylo soudu doručeno odvolání žalobce proti uvedenému usnesení s tím, že bylo rovněž oznámeno převzetí nového právního zastoupení. Odvolání bylo zasláno družstvu k vyjádření. Následuje nedatovaná stížnost žalobce (na č.l. 382), ve které si stěžuje na nespravedlnost v daném řízení. Věc byla odvolacímu soudu postoupena dne 20. 7. 2017. Dne 25. 7. 2017 bylo soudu doručeno vyjádření družstva k podanému odvolání. Usnesením krajského soudu z 31. 7. 2017, č.j.: 26 Co 210/2017-407, bylo výrokem I. usnesení okresního soudu ohledně zastavení řízení potvrzeno, výrokem II. byl zrušen výrok okresního soudu ohledně náhrady nákladů řízení a v tomto rozsahu byla věc vrácena k dalšímu řízení. Z odůvodnění se podává, že o náhradě nákladů řízení nemá být u zastavení řízení rozhodováno dle úspěchu ve věci, ale z pohledu procesního práva. Usnesení nabylo právní moci dne 30. 8. 2017. Dne 13. 9. 2017 bylo soudu doručeno podání družstva společně s podklady k rozhodnutí o nákladech řízení. Přípisem z 19. 10. 2017 bylo družstvo vyzváno k doplnění takových podkladů, družstvo reagovalo v podání ze dne 13. 12. 2017. Dne 26. 1.0 2017 byl vyzván žalobce k doplnění tvrzení ohledně zaplacení odměny advokáta, podání žalobce bylo soudu doručeno dne 13. 11. 2017. Poukazem z 19. 12. 2017 byly družstvu vráceny zálohy složené na vypracování znaleckého posudku. Usnesením okresního soudu z 16. 2. 2018, č.j.: 14C 281/2011-438, bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dne 14. 3. 2018 bylo soudu doručeno odvolání žalobce, odvolání bylo družstvu zasláno dne 15. 3. 2018 a věc byla krajskému soudu předložena dne 16. 3. 2018. Usnesením krajského soudu z 31. 5. 2018, č.j.: 26 Co 104/2018-461 bylo usnesení soudu prvního stupně zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Z odůvodnění vyplývá, že soud prvního stupně nevzal především v úvahu, že o části předmětu řízení již bylo pravomocně rozsudkem rozhodnuto. Usnesení nabylo právní moci dne 3. 7. 2018. Přípisem z 15. 10. 2018 soud družstvo vyzval, aby upřesnil svá tvrzení ohledně částečného plnění žalobcem, družstvo reagovalo podáním z 20. 11. 2018. Usnesením okresního soudu z 22. 11. 2018, č.j.: 14 C 281/2011-479 bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V podání z 5. 12. 2018 podal žalobce odvolání, toto bylo družstvu zasláno k vyjádření dne 12. 12. 2018, věc byla odvolacímu soudu předložena dne 14. 12. 2018. Následuje vyjádření družstva k odvolání žalobce. Usnesením krajského soudu z 22. 3. 2019, č.j.: 26 Co 9/2019-509, bylo výrokem I. změněno napadené usnesení tak, že družstvo je povinno zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před okresním soudem ve výši 42 149,20 Kč, výrokem II. bylo družstvu uloženo, aby zaplatilo žalobci náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem ve výši 1 710 Kč. Usnesení nabylo právní moci dne 30. 4. 2019. Pro posouzení přiměřenosti délky řízení a výše přiměřeného zadostiučinění byl hlavním důkazem spis napadeného řízení, z kterého soud čerpal svá jednotlivá skutková zjištění, které vzal za prokázané. Účastníci na dalších důkazních návrzích netrvali. Soud vyčerpal předmět dokazování s tím, že výše uvedené je naprosto dostatečné pro rozhodnutí ve věci. Podle ust. § 1 zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle ust. § 13 odst. 1 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 26 zákona, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem ("o.z."). Podle ust. § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. Podle § 14 odst. 1 cit. zák. se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle ust. odst. 3 cit. § je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. § 15 odst. 2 cit zák. pak stanoví, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Soud ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená, naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení. K tomu, aby byla založena odpovědnost státu za škodu podle výše citovaného zákona č. 82/1998 Sb., je nutno, aby byly naplněny následující podmínky. Existence odpovědnostního titulu, tedy v daném případě nepřiměřená délka řízení představující nesprávný úřední postup, dále vznik škody a současně také příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou, přičemž všechny tyto podmínky musí být splněny současně. Vzhledem k výše uvedenému se soud zabýval předně tím, zda byla délka naříkaného řízení nepřiměřená, přičemž vycházel ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 (dostupného na stránkách webová adresa), dále jen„ stanovisko“. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1143/2010, se při posuzování přiměřenosti délky řízení mohou být zohledněna i delší období nečinnosti, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat. Nelze předpokládat, že v řízení bude činěn jeden procesní úkon za druhým, je třeba zohlednit i skutečnost, že i příprava a zvažování dalších procesních kroků, stejně jako rozbor věci po hmotněprávní stránce mohou být časově náročné a vyžádají si určité časové prodlevy. Nepřesáhnou-li tyto prostoje určitou rozumně očekávatelnou míru, pak není důvodů považovat postup příslušných orgánů za nesprávný. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle § 1 odst. 1 zákona, § 5 písm. b) zákona, § 13 odst. 1 zákona a § 31a odst. 1, 2 a 3 zákona, když se žalobce po žalované domáhal zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu spolu se zákonným úrokem z prodlení, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem, a to porušením povinnosti vydat rozhodnutí v napadeném řízení, v přiměřené lhůtě. V řízení bylo prokázáno, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 zákona, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 zákona). Předmětné řízení ve vztahu k žalobci trvalo od 18. 5. 2011, kdy mu byl s žalobou doručen platební rozkaz, tedy nikoliv od 20. 4. 2011, kdy byla ve věci podána žaloba, neboť řízení nemohlo žalobci způsobovat nemajetkovou újmu, nevěděl-li o něm. Proto mu za dobu od jeho zahájení do doby, kdy se o existenci řízení dozvěděl, nemohla vzniknout nemajetková újma (Srovnej NS ČR sp. zn. 30 Cdo 4336/2010). Řízení skončilo dne 30. 4. 2019, kdy nabylo právní moci usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení. Řízení tak trvalo 7 let, 11 měsíců a 12 dnů. Žaloba byla podána na zaplacení částky 31 414 Kč s příslušenstvím z titulu převzetí dluhu žalobce. Posuzované řízení, jak vyplývá z výše uvedeného stanoviska Nejvyššího soudu, nelze typově zařadit mezi ta, která mají zvýšený význam pro účastníky (věci rodinné, pracovní či trestní). Význam řízení proto soud shledal jako běžný. Žalobce se však částečně podílel na délce řízení, když nejprve zástupce žalobce podal ve věci dne 12. 6. 2013 žádost o prodloužení lhůty k zaslanému vyjádření druhé strany, spor byl dále prodloužen o 8 měsíců z důvodů tří žádostí zástupce žalobce o odročení jednání (dne 26. 4. 2012, 18. 6. 2012 a 28. 7. 2014). Zde je na místě akcentovat, že k prodloužení řízení docházelo i z důvodu, že žalobce bez vědomí svého právního zástupce opakovaně zakládal do spisu listiny, o nichž byl zástupce žalobce následně spraven až ze strany soudu a z důvodů seznámení s předloženými listinami žádal i odročení jednání či prodloužení lhůty k vyjádření ve věci. Dále nelze odhlédnout, že žalobce bez výzvy soudu učinil ve věci desítky podání, která byla často nesrozumitelná, doplněna množstvím listinných důkazů a soud I. stupně se s nimi musel procesně vypořádat. Postup soudu ve věci byl plynulý, jednotlivé úkony na sebe navazovaly. Byl shledán toliko jeden průtah, a to v období od 22. 9. 2011, kdy bylo soudu doručeno vyjádření družstva, do 18. 4. 2012, kdy bylo ve věci nařízeno jednání, jenž ve světle shora zmiňované judikatury ESLP lze tolerovat, pakliže celková doba řízení není nepřiměřená. Na délku řízení pak měly podstatný vliv i žádosti účastníků o posečkání učinit úkon ve věci, když mezi účastníky probíhala několikrát mnohaměsíční mimosoudní jednání. S prodlužováním těchto lhůt žalobce vždy souhlasil. Konec konců mimosoudní jednání mezi účastníky nakonec vyústila ve zpětvzetí žaloby a řízení bylo usnesením soudu dne 31. 7. 2017 pravomocně zastaveno. Zároveň soud přihlédl, že soud se musel v řízení opakovaně vypořádat s námitkami podjatosti žalobce stran předsedkyně senátu, jež byly opakovaně shledány jako nedůvodné. Nicméně na druhou stranu nelze přehlédnout, že ve věci bylo rozhodováno na dvou stupních soudní soustavy, když prvé rozhodnutí ve věci bylo zrušeno odvolacím soudem pro nepřezkoumatelnost a následně byly opakovaně rušeny rozhodnutí soudu I. stupně, jimiž rozhodoval o náhradě nákladů řízení mezi účastníky s tím, že při rozhodování o nákladech řízení nerespektoval závazný pokyn odvolacího soudu. Žalobce v rámci svých podání podal zároveň ve dnech 9. 10. 2013, 6. 2. 2014, 16. 6. 2014, 8. 10. 2018 a 23. 4. 2019 stížnosti na průtahy v řízení. Řízení lze hodnotit jako skutkově a procesně složitější, když ve věci byl dvakrát ustanoven znalec k podání znaleckého posudku, k návrhu žalobce byly učiněny výslechy svědků a soud se musel vypořádat se značným množstvím podání žalobce. Vzhledem k výše popsaným kritériím, tedy především se zřetelem na postup soudu ve věci, kdy docházelo k závažným procesním pochybením jako např. nerespektování závazného právního názoru, má soud za to, že celková délka řízení 7 let, 11 měsíců a 12 dnů, neodpovídá právní a skutkové složitosti věci a je nepřiměřená. V dané věci došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. Za porušení zásady rychlosti řízení, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu § 18 zákona č. 58/1969 Sb., lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci, a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; stát však nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudů a jejich institucionálním a organizačním vybavení (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25Cdo 38/2000, dostupný na webová adresa). V posuzovaném případě lze uzavřít, že délka řízení byla způsobena jednak shora uvedeným postupem okresního soudu, jehož rozhodnutí musela být opakovaně rušena a jednak jednáním samotných účastníků sporu, kdy řízení bylo prodlouženo několikaměsíčními mimosoudními vyjednáváními. K průtahům řízení i přes své stížnosti také přispěl svým chováním i žalobce, když opakovaně žádal o prodloužení lhůt či o odročení jednání. Soud jinak postupoval plynule, s výjimkou jednoho případu bez průtahů a k důvodným žádostem účastníků o odročení jednání nacházel brzké termíny dalších jednání. Lze shrnout, že žalobci tedy vznikla nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení, současně má soud za to, že za dostačující satisfakci nelze považovat konstatování porušení práva žalobce a újmu je třeba odškodnit v penězích. Při výpočtu výše finančního zadostiučinění vycházel soud ze stanoviska Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, spis. zn. Cpjn 206/2010, přiznal základní částku za jeden rok průtahů v řízení 15 000 Kč, když se jednalo o nepřiměřeně dlouhé řízení, ovšem nikoliv však extrémně dlouhé řízení, které by odůvodňovalo přiznání základní částky ve vyšší výši, přičemž na první dva roky je přiznávána v jedné polovině. Základní částka přiměřeného zadostiučinění by tak činila za řízení dlouhé 7 let, 11 měsíců a 12 dnů 104 250 Kč. Tuto základní částku je pak třeba zvýšit o 15 % vzhledem k výše popsanému postupu okresního soudu. Zároveň základní částku soud snížil o 20 % v důsledku procesní a skutkové složitosti věci a o 30 % v důsledku chování žalobce, kdy soud zohlednil jak žalobcem odsouhlasená několikaměsíční mimosoudní jednání mezi účastníky sporu, tak se sám svým chováním zapříčinil o prodloužení sporu o několik dalších měsíců v důsledku žádostí o odročení, žádostí o prodloužení lhůt a se zřetelem na zcela nekoordinovaný postup ve věci se svým právním zástupcem. Výsledná výše přiměřeného zadostiučinění je snížena o 35 % a činí 67 763 Kč a ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Soud přitom vycházel z toho, že žaloba byla v celém rozsahu podána důvodně ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3223/2013 ze dne 10. 2. 2015, příp. nálezu Ústavního soudu sp. zn.

II. ÚS 2412/10 ze dne 4. 4. 2011. Žalobce má tedy nárok na plnou náhradu vzniklých nákladů. Náhradu nákladů řízení představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč, odměna advokáta ve výši dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., za 2 úkony právní služby (spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, podání žaloby) ve výši 3 100 Kč za úkon (z tarifní hodnoty 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a/ vyhlášky), dále 2x paušální náhrada hotových výdajů advokáta á 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhlášky a 21 % DPH, tedy celkem 10 228 Kč. Delší lhůta plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř. odpovídá podmínkám čerpání prostředků ze státního rozpočtu a žalobce nijak nepoškozuje. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobce domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.