32 C 1/2023

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Magdalénou Kubrychtovou ve věci návrhu navrhovatelky: jméno FO , narozena Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 , adresa zastoupená jméno zástupce sídlem Adresa zainteresované osoby 0/1 za účasti: Jméno zainteresované osoby 1/0 , narozena Datum narození zainteresované osoby 1/0 bytem Adresa zainteresované osoby 1/0 , adresa zastoupena jméno zástupce bytem adresa na uznání cizozemského rozhodnutí ze dne 14. 1. 2022

I. Dědické osvědčení/list (Erbschein) ze dne 14. 1. 2022 vydaný Okresním soudem v Curychu (Bezirksgericht Zürich) ve Švýcarsku, č. j. , spisová značka, , ve věci pozůstalosti po , jméno FO, , jméno FO, , narozeném dne , datum, , zemřelém dne , datum, , se uznává na území České republiky.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Navrhovatelka v podání doručeném soudu dne 19. 9. 2023 požádala o uznání cizího rozhodnutí – dědického osvědčení/listu (Erbschein) ze dne 14. 1. 2022 vydaného Okresním soudem v Curychu (Bezirksgericht Zürich) ve Švýcarsku, č. j. , Anonymizováno, (dále také jen „Dědický list“), a to zvláštním rozhodnutím dle ust. § 16 odst. 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen “z. m. p. s“). Uvedla, že uznání je třeba pro účely zápisu nemovitých věcí, které jsou součástí pozůstalosti, a o kterých již rozhodl švýcarský soudní orgán rozhodnutím navrhovaným k uznání, do českého katastru nemovitostí. V České republice bylo zahájeno pozůstalostním soudem řízení o pozůstalosti po manželu navrhovatelky , jméno FO, , narozeným , datum, , s obvyklým pobytem ve Švýcarské konfederaci, posledním trvalém bydlištěm v České republice, zemřelým dne , datum, v Curychu, nicméně toto bylo usnesením č.j. , spisová značka, ze dne 20. 1. 2023 zastaveno pro překážku litispendence se zohledněním skutečnosti, že ve Švýcarku již bylo rozhodnuto i o části pozůstalosti nacházející se v České republice, přičemž Dědický list je dle soudního komisaře na území České republiky uznatelným bez dalšího. Příslušný katastrální úřad však vyzval navrhovatelku, aby podala samostatný návrh na uznání rozhodnutí, což v uložené lhůtě učinila.

2. Z Dědického listu soud zjistil, že zůstavitel, který měl obvyklý pobyt na území Švýcarské konfederace (poslední bydlište , adresa, ) ustanovil závětí své zákonné dědice: navrhovatelku a dceru navrhovatelky a zůstavitele , Jméno zainteresované osoby 1/0, , nar. , Datum narození zainteresované osoby 1/0, , bytem , Adresa zainteresované osoby 1/0, , , adresa, . Z dohod ze dne 19. 8. 2022 a dne 9. 2. 2023 soud zjistil, že mezi dědičkami byly uzavřeny dohody o částečném rozdělení dědictví tak, že nemovité věci na území České republiky byly převedeny do výlučného vlastnictví navrhovatelky. Z úřední činnosti soudu (výpis z centrální evidence obyvatel) vyplynulo, že zůstavitel měl českou státní příslušnost.

3. Soud z úřední činnosti zjistil, že se u zdejšího soudu vedlo pozůstalostní řízení, které bylo usnesením č.j. , spisová značka, ze dne 20. 1. 2023 zastaveno pro překážku litispendence s tím, že rozhodnutí švýcarského soudu již byla pozůstalost po zůstaviteli projednána a není tudíž možné projednat stejný majetek před českým soudem.

4. Z výzvy Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracovitě Praha ze dne 24. 8. 2023 plyne, že byla navrhovatelka vyzvána, aby podala žádost o zahájení řízení o uznání rozhodnutí švýcarského soudu dle z. m. p. s. k posouzení otázky jaký je vztah mezi z. m. p. s. a nařízení o dědictví, zda nařízení vylučuje či nevylučuje příslušnost švýcarských soudů k rozhodování o dědictví ohledně nemovitých věcí na území České republiky.

5. Podle ust. § 16 odst. 2 z. m. p. s. platí, že cizí rozhodnutí v ostatních věcech se uznávají na základě zvláštního rozhodnutí, jestliže tento zákon nestanoví, že se cizí rozhodnutí uznávají bez dalšího řízení. Podle odst. 3 cit. ust. platí, že cizí rozhodnutí lze na návrh uznat ve zvláštním řízení podle odstavce 4 i v případě, kdy se toto rozhodnutí uznává bez dalšího řízení. Dle odst. 4 cit. ust. též platí, že ve zvláštním řízení o uznání rozhoduje soud o uznání rozsudkem; jednání nemusí nařizovat. Vyslovit uznání je místně příslušný okresní soud, který je obecným soudem toho, kdo uznání navrhuje, jinak okresní soud, v jehož obvodu nastala nebo může nastat skutečnost, pro kterou má uznání význam, pokud z ustanovení tohoto zákona nebo jiného právního předpisu nevyplývá něco jiného.

6. Obvodní soud pro Prahu 2 je příslušným ve smyslu sut. § 16 odst. 4 z. m. p. s., neboť v obvodu nastala skutečnost, pro kterou má uznání význam. Touto skutečností je, že se v obvodu soudu nalézá poslední trvalé bydliště zůstavitele na území České republiky a též se zde nachází všechny nemovité věci zůstavitele, o jejichž zápis v katastru nemovitostí navrhovatelka na základě Dědického listu usiluje.

7. Uznání rozhodnutí spočívá v tom, že se cizímu rozhodnutí přiznávají tytéž právní účinky, jako by šlo o rozhodnutí tuzemské. Důsledkem takového uznání je takový právní stav, jaký by nastal, kdyby o téže věci bylo stejně rozhodnuto tuzemským orgánem. Jinak lze uznání cizího rozhodnutí rovněž definovat jako činnost či proces soudu či jiného orgánu, v rámci kterého se zkoumá, zda cizí rozhodnutí splňuje podmínky pro to, aby mu mohly být přiznány právní účinky v tuzemsku, případně stav, kterého se má uznáváním coby procesem dosáhnout. Lze tedy na uznání cizího rozhodnutí pohlížet nejen jako na činnost, ale i jako na výsledek této činnosti.

8. Podstatou přezkoumávané věci je dle soudu posouzení otázky uznání švýcarského okresního soudu pro dědické záležitosti, přičemž vzhledem k tomu, že nejde o rozhodnutí členského státu Evropské unie, je třeba stanovit předpis, dle kterého má/může k uznání dojít.

9. V prvé řadě je vždy potřeba vycházet z případné mezinárodní smlouvy, neboť platí, že bilaterální mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána a jejíž aplikační přednost je zakotvena v Ústavě České republiky v článku 10 (který stanoví: „…stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva“) má vždy přednost. Dne 21. 12. 1926 však byla uzavřena dvoustranná mezinárodní smlouva - Úmluva mezi republikou Československou a Švýcarskem o uznání a výkonu soudních rozhodnutí (ve znění dodatkového protokolu), která byla publikovaná pod č. 23/1929 Sb. (dále také jen "Úmluva") a která je s ohledem na výše uvedené v podstatě součástí vnitrostátního právního řádu a je tudíž přímo aplikovatelná i v poměrech projednávané věci. Úprava uznání a výkonu rozhodnutí je ve Smlouvě komplexně obsažena v článcích 1 - 2 Smlouvy. Vztah vnitrostátního práva České republiky a mezinárodních smluv lze obecně v rámci mezinárodního práva soukromého vyložit tak, že ustanovení z. m. p. s. budou aplikovatelná v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána. To znamená, že Úmluva by byla v případě, kdy je norma vnitrostátního práva v rozporu s ustanovením Úmluvy, přednostně aplikována před z. m. p. s.

10. Úmluva v článku 1 stanoví, že soudní rozhodnutí vydaná v jednom ze smluvních států ve věcech občanských nebo obchodních budou uznána ve státě druhém, vyhovují-li těmto podmínkám:1. že předpisy o mezinárodní soudní příslušnosti platné podle práva státu, kde rozhodnutí jest uplatňováno, nevylučují příslušnosti druhého státu k rozhodování ve věci, o kterou se jedná;2. že uznání rozhodnutí nepříčí se veřejnému pořádku nebo zásadám veřejného práva státu, kde jest rozhodnutí uplatňováno;3. že rozhodnutí nabylo moci práva podle zákona státu, kde bylo vydáno;4. že v případě rozsudku pro zmeškání obmeškalá strana, proti které rozhodnutí jest uplatňováno, byla řádně obeslána podle zákona státu, kde bylo rozhodnutí vydáno, a že obeslání bylo jí včas doručeno.Zkoumání soudy (úřady) státu, kde rozhodnutí jest uplatňováno, bude se vztahovati pouze na podmínky, vypočítané pod číslem 1-4. Těmto soudům (úřadům) bude z úřední povinnosti zkoumati, zda zmíněné podmínky byly splněny.

11. Soud aplikoval na projednávanou věc čl. 1 Úmluvy a zaměřil se z úřední povinnosti na prověření, zda jsou naplněny podmínky pro uznání navrhovaného rozhodnutí. Pro projednávanou věc je pak zejména kruciální otázka, zda je splněna hned první podmínka uvedená v čl. 1 bodu 1 Úmluvy, tj. že není vyloučeno předpisy o mezinárodní soudní příslušnosti platné podle práva českého státu, aby o pozůstalosti tvořené (mmj.) nemovitými věcmi nacházejícími se na území České republiky byla dána výlučná příslušnost k rozhodnutí toliko českým soudům a tedy nikoliv orgánu soudní moci Švýcarska. Je proto zásadní i vyložit, co lze subsumovat pod okruh předpisů o mezinárodní soudní příslušnosti platné podle práva státu, kde rozhodnutí jest uplatňováno, tedy, je na místě provést tzv. jurisdikční test.

12. Podle § 2 z. m. p. s. se tento zákon použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána (dále jen "mezinárodní smlouva"), a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie.

13. Podle § 73a z. m. p. s. platí, že ustanovení této hlavy (pozn. hlavy VIII., kterou tvoří §§ 74 – 79 z. m. p. s. – pravomoc, rozhodné právo a uznání cizích rozhodnutí) se nepoužijí na otázky, které spadají do rozsahu působnosti přímo použitelného předpisu Evropské unie.

14. V ustanovení § 74 odst. 1, 2 z. m. p. s. je stanoveno, že pravomoc českých soudů k projednání dědictví je dána, měl-li zůstavitel v době své smrti obvyklý pobyt v České republice. Jde-li o nemovitou věc, která je na území České republiky, je pravomoc českých soudů k projednání dědictví dána výlučně.

15. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. července 2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení (dále jen „nařízení o dědictví“) je přímo aplikovatelným předpisem ve smyslu § 2 z. m. p. s. (což vyplývá z čl. 288 al. 2 SFEU (ex čl. 249 al. 2 SES a související judikatury SDEU rozsudek C-6/64 Costa v. ENEL atd.).

16. Článek 4 nařízení o dědictví stanoví, že soudy členského státu, na jehož území měl zůstavitel obvyklý pobyt v době smrti, jsou příslušné rozhodovat o dědictví jako o celku.

17. Článek 10, bod 1, písm. a) nařízení o dědictví také stanoví, že nenachází-li se místo obvyklého pobytu zůstavitele v době smrti na území členského státu, jsou soudy členského státu, v němž se majetek tvořící pozůstalost nachází, přesto příslušné k rozhodování o dědictví jako celku, pokud: a) měl zůstavitel v době smrti státní příslušnost tohoto členského státu; nebo pokud tomu tak není.

18. V čl. 75 odst. 1 nařízení o dědictví je stanoveno, že nařízením není dotčeno uplatňování mezinárodních úmluv, jejichž smluvními stranami je v okamžiku přijetí tohoto nařízení jeden nebo více členských států a které se týkají oblastí upravených tímto nařízením.19. „Předpisy o mezinárodní soudní příslušnosti platné podle práva státu, kde rozhodnutí jest uplatňováno“ se rozumí nejen z. m. p. s., ale s ohledem na přímou použitelnost ustanovení práva Evropské unie i nařízení o dědictví. Úprava pravomoci (příslušnosti) český soudů v nařízení o dědictví pak má aplikační přednost (viz dále). Dvoustranná či multilaterální mezinárodní smlouva mezi Českou republikou a Švýcarskem upravující mezinárodní soudní příslušnost v dědických/pozůstalostních věcech chybí (Luganská úmluva se nevztahuje na dědění a závěti).

20. S ohledem na znění ust. § 2 a 73a z. m. p. s., které obě potvrzují aplikační přednost nařízení o dědictví jako přímo použitelného předpisu Evropské unie, je obecně použití norem z. m. p. s. (včetně problematického ust. § 74 odst. 2 z. m. p. s.) možné pouze v mezích rozsahu působnosti nařízení. Pravidla pro určování mezinárodní příslušnosti, určující pravomoc soudů některého z členských států, jsou v nařízení o dědictví stanovena uzavřeným způsobem, tj. v rozsahu jeho věcné působnosti. Mezinárodní příslušnost soudů členských států Evropské unie se tedy odvíjí výhradně od jednotných pravidel v nařízení a mezinárodní příslušnost je dle soudu upravena natolik vyčerpávajícím způsobem, že již neexistuje volný prostor pro aplikaci národních pravidel. Dále v nařízení o dědictví není zahrnuto ani ustanovení o tzv. zbytkové příslušnosti (jako je tomu v některých jiných evropských nařízeních např. Brusel I bis – čl. 6 ), a proto z nařízení o dědictví neodkazuje nic zpět na vnitrostátní jurisdikční pravidla. S ohledem na výše uvedené není na místě pro výklad čl. 1 Úmluvy o předpisech o mezinárodní soudní příslušnosti platných podle práva státu, kde rozhodnutí jest uplatňováno, které by vyloučily příslušnosti druhého státu k rozhodování ve věci poukazovat na ustanovení § 74 odst. 2 z. m. p. s. o výlučné pravomoci českých soudu a z toho důvodu vyslovit nemožnost uznání Dědického listu. Takový postup by byl podle soudu možný jen v případech, kdy by zůstavitel zemřel ještě před účinností nařízení o dědictví (17. 8. 2015), což v projednávaném případě nenastalo.

21. Lze tedy shrnout, že přestože z. m. p. s. v ust. § 74 odst. 2 výslovně stanoví, že pokud jde o nemovitosti na území České republiky, je pravomoc českých soudů dána výlučně, má soud za to, že s ohledem na přímou aplikovatelnost nařízení o dědictví, tato není výlučná (ani) ve smyslu výkladu čl. 1 Úmluvy o podmínkách pro uznání. Nařízení o dědictví totiž komplexně upravuje soudní příslušnost v dědických věcech a nelze při posuzování otázky, zda právní předpisy České republiky o mezinárodní soudní příslušnosti nevylučují uznání švýcarského uznávaného rozhodnutí, vycházet z úpravy obsažené v z. m. p. s., nýbrž je třeba vycházet právě z příslušných ustanovení nařízení o dědictví.

22. Lze se ztotožnit s názorem navrhovatelky a potažmo i Katastrální úřadu, že příslušnost českých soudů by v projednávané pozůstalostní věcí byla dána na základě podpůrné příslušnosti v článku 10, bodu 1, písm. a) nařízení o dědictví, neboť podpůrná příslušnost by nastoupila s ohledem na skutečnost, že se zůstavitelův obvyklý pobyt v době úmrtí nenacházel na území České republiky, ale na území Švýcarské konfederace, přičemž majetek tvořící pozůstalost se nacházel na území České republiky a zůstavitel byl v době smrti (pravděpodobně kromě švýcarského i) českým státním příslušníkem. Ostatně z odůvodnění usnesení č.j. , spisová značka, ze dne 20. 1. 2023 se podává, že se dědičky původně domáhali projednání celé pozůstalosti na území České republiky, byť s odkazem na ust. § 74 z. m. p. s. o výlučné pravomoci českých soudů s tím, že dohoda uzavřená v rámci dědického řízení probíhajícího ve Švýcarské konfederaci nemůže být českými orgány, zejména pak Katastrální úřadem, uznána. Proč se proto dědičky nebránily opravným prostředkem proti usnesení o zastavení řízení sice zůstává otázkou poutavou, nicméně pro řešení žádosti o uznání Dědického listu již nepodstatnou.

23. Odkazuje-li Úmluva na předpisy mezinárodního práva soukromého a stanoví-li jako jednu z podmínek uznání to, „že předpisy o mezinárodní soudní příslušnosti platné podle práva státu, kde rozhodnutí jest uplatňováno, nevylučují příslušnosti druhého státu k rozhodování ve věci, o kterou se jedná“, posoudil toto soud prizmatem nařízení o dědictví a dospěl k závěru, že uznání švýcarského rozhodnutí nebrání ust. § 74 odst. 2 z. m. p. s. o výlučné pravomoci týkající se nemovitých věcí, nacházejících se na území České republiky.

24. Dále soud posoudil, zda jsou splněny i další podmínky pro uznání rozhodnutí stanovené Úmluvou, tj. že se uznání rozhodnutí nepříčí veřejnému pořádku nebo zásadám veřejného práva státu, kde jest rozhodnutí uplatňováno; že rozhodnutí nabylo moci práva podle zákona státu, kde bylo vydáno; a že v případě rozsudku pro zmeškání obmeškalá strana, proti které rozhodnutí jest uplatňováno, byla řádně obeslána podle zákona státu, kde bylo rozhodnutí vydáno, a že obeslání bylo jí včas doručeno.

25. Soud má za to, že podmínka pod bodem 2 čl. 1 je naplněna, neboť se uznání nepříčí veřejnému pořádku ani zásadám veřejného práva České republiky. Definice veřejného pořádku není nikde stanovena, nicméně judikatura dovodila, že veřejný pořádek lze definovat jako normativní systém, na němž je založeno fungování společnosti v daném místě a čase a jenž v sobě zahrnuje ty normy právní, politické, mravní, morální a v některých společnostech i náboženské, které jsou pro fungování dané společnosti nezbytné. Soud má za to, že uznání tohoto rozhodnutí se veřejnému pořádku nepříčí, jelikož se jedná o dědické rozhodnutí, resp. potvrzení osvědčující, kdo je dědicem aktiv zůstavitele vydané v pozůstalostním řízení. Shodné řízení je upravené i českým právním řádem, přičemž rozhodnutí svědčí ve prospěch navrhovatelky (a další účastnice), která byla povolána k nabytí aktiv pozůstalosti. Pro úplnost lze opět podotknout, že byť se navrhovatelka mohla bránit řádnými opravnými prostředky v českém pozůstalostním řízení proti rozhodnutí, kterým bylo pozůstalostní řízení na území České republiky zastaveno pro nedostatek pravomoci (pozn. ne zcela výstižně v odůvodnění soudního komisaře směšováno s překážkou věci zahájené), tak sice neučinila, avšak jinak než v tomto řízení, by se de facto nemohla svých nabytých práv z pozůstalostního řízení ve Švýcarsku na území České republiky domoci, což soud percipuje naopak jako souladné s veřejným i ústavním pořádkem České republiky.

26. Co se týká bodu 3 čl. 1 Úmluvy, s ohledem na skutečnost, že švýcarské orgány doložku právní moci na uznávané rozhodnutí neumísťují, osvědčila navrhovatelka, že rozhodnutí nabylo moci práva za pomoci přeloženého rozhodnutí Okresního soudu v Curychu ze dne 16. prosince 2021, č. j. , spisová značka, , jehož vyhlášení předcházelo vydání k uznání navrhovaného rozhodnutí, a z jehož odůvodnění mmj. plyne, že „po uplynutí odvolací lhůty bude manželce vydáno již požadované dědické osvědčení ve prospěch ostatních zákonných dědiců“, tj. z toho vyplývá ta skutečnost, že v případě nepodání odvolání proti primárnímu rozhodnutí bude vydáno navrhovatelce dědické osvědčení. S ohledem na tu skutečnost, že odvolání proti rozhodnutí ze dne 16. 12. 2021 podáno nebylo, toto nabylo moci práva a na jeho základě mohlo být následně postupem dle švýcarského práva vydáno k uznání navrhované rozhodnutí – Dědický list/osvědčení.

27. Aplikace bodu 4 čl. 1 Úmluvy je vyloučena, neboť k uznání navrhované rozhodnutí není rozsudkem pro zmeškání.

28. Soud uzavírá, že neshledal důvody, pro které by nebylo dle Úmluvy možné předmětné rozhodnutí uznat, a proto rozhodl výrokem I. tak, že návrhu vyhověl.

29. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jelikož v průběhu řízení žádné náklady nevznikly, resp. si je nesou účastníci sami.