37 C 10/2017

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr Karolínou Šorbanovou ve věci žalobce: ; celé jméno žalobce , datum narození , bytem adresa žalobce , zastoupeném údaje o zástupci proti; žalované: Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti, IČO: 00025429 sídlem Vyšehradská 424/16, 128 10 Praha 2 - Nové Město jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, 128 00 Praha 2 - Nové Město; o 80.000 Kč s přísl. a omluvu, I. Žaloba, kterou se žalobce domáhá po žalované omluvit se žalobci doporučeným datovaným, oprávněnou úřední osobou podepsaným a otiskem úředního razítka opatřeným dopisem tohoto znění:„ Omluva [celé jméno žalobce], narozenému [datum], Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti se Vám omlouvá za nepřiměřenou délku řízení, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 26 C 190/2010, především v důsledku opakovaného vadného rozhodování, zejména Městského soudu v Praze, u něhož věc byla rozhodována v odvolacím řízení celkem 4x, čímž bylo porušeno Vaše základní právo na projednání věci v přiměřené lhůtě bez zbytečných průtahů, zaručené čl. 6 odst.

1. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a Vaše základní právo na účinný právní prostředek na nápravy před vnitrostátním orgánem, zaručeném čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod“, se zamítá. II. Žaloba, kterou se žalobce domáhá zaplacení částky 80 000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši od 26. 5. 2016 do zaplacení, a pro případ nepřiznání zadostiučinění v penězích a omluvy konstatování, že nepřiměřenou délkou řízení, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 190/2010, především v důsledku opakovaného vadného rozhodování, zejména Městského soudu v Praze, u níž věc byla rozhodována odvolacím řízením celkem 4x, bylo porušeno základní právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů, zaručené čl. 6 odst.

1. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a podle čl. 38. odst.

2. Listiny základních práv a svobod, a základní právo žalobce na účinný právní prostředek nápravy před vnitrostátním orgánem, zaručené čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, se zamítá. III. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 3 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované omluvy a uložení povinnosti zaplatit částku 80.000 Kč, případně eventuálně konstatování nesprávného úředního postupu s tím, že ve svých žalobních tvrzení uvedl, že mu byla způsobena nesprávným úředním postupem- nepřiměřenou délkou řízení u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 190/2010, nemajetková újma. Řízení bylo zahájeno dne 27. 7. 2010, pravomocně bylo skončeno ke dni 8. 11. 2016, trvalo tedy po dobu 6 let a 3,5 měsíce. Dle žalobce nepřiměřená délka řízení byla způsobena opakovaným vydáváním nezákonných rozhodnutí v průběhu řízení, celková délka byla ovlivněna i nečinností obvodního soudu, který po dobu 1,5 roku nedoručil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2015 a teprve poté, co ze strany vedlejšího účastníka byla podána stížnost na průtahy v řízení a žádost o doručení, byl vedlejšímu účastníku doručen rozsudek dne 8. 11. 2016, tedy po více než 1,5 roce. Žalobce se obrátil se svým nárokem na žalovanou dne 25. 11. 2015, ze strany žalované žalobci nebylo vyhověno.

2. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že nárok žalobce neuznává, vznesla námitku promlčení. Nespornou učinila tu skutečnost, že žalobce se na ni obrátil se svým nárokem dne 25. 11. 2015, žádosti žalobce nebylo vyhověno. Dle žalované k nesprávnému úřednímu postupu - nepřiměřené délce řízení nedošlo, když v řízení nelze konstatovat žádné průtahy, dle žalované celková doba řízení činila 4 roky a 10 měsíců. Dle žalované je nutno uvést, že ve věci rozhodoval soud I. stupně dvakrát, soud II. stupně 4x, Nejvyšší soud ČR 2x a Ústavní soud ČR 1x, řízení bylo po stránce skutkové i právní do určité míry složité. Význam řízení pro žalobce byl shledán jako běžný. Zároveň má za to, že průtah v určité fázi řízení lze tolerovat za předpokladu, že celková délka řízení nebude nepřiměřená a zároveň při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění je rovněž třeba zohlednit ekonomickou situaci v dané zemi. Absurdita tvrzení je navíc podepřena skutečností, že žalobce i vedlejší účastník mají shodné bydliště a je zcela zřejmé a nezpochybnitelné, že vedlejší účastník od rozsudku věděl od žalobce, když už byl doručen jemu. Zároveň žalovaná ve vztahu k významu řízení pro žalobce upozornila na skutečnost, že žalobce je účastníkem většího množství sporů s tím, že tato četnost žalob je důvodem, proč nelze posuzovat dopad do osobnostní sféry žalobce jako u jiných žalobců, kteří své nároky vedou vůči státu zcela ojediněle z délky jejich řízení.

3. Soud ve věci rozhodl rozsudkem dne 5.6.2017 vydaným pod č.j. 37C 10/2017-50 s tím, že žaloba byla zamítnuta, když nebyl shledán nesprávný úřední postup. Městský soud v Praze dne 31.10.2017 rozsudek potvrdil. K dovolání žalobce byly oba rozsudky Nejvyšším soudem v Brně dne 27.5.2020 pod č.j. 30 Cdo 1719/2018-98 zrušeny, když Nejvyšší soud uvedl, že nedošlo k pochybení ze strany soudů, pokud vycházely z celkové délky posuzovaného řízení ve vztahu k žalobci v trvání 4 let a 11 měsíců, dále skutečnosti, že rozhodnutí nižších soudů nebyla rušena pro nerespektování závazného právního názoru. Soud I. stupně pak bylo uloženo, aby se znovu zabýval důvodností žalobcova nároku s ohledem na délku posuzovaného řízení, a znovu zváží, zda se v případě žalobce jedná o litigiózní uplatňování práva a v závislosti na vyřešení této otázky posoudí, zda žalobci v daném případě vznikla nemajetková újma a náleží mu adekvátní forma zadostiučinění.

4. Na základě nesporných tvrzení mezi účastníky má soud za prokázané, že se žalobce obrátil na žalovanou se svým tvrzením s nárokem na náhradu nemajetkové újmy dne 25. 11. 2015, ze strany žalované nebylo žádosti žalobce vyhověno.

5. Podstatným obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 26 C 190/2010 má soud za prokázány následující skutečnosti: Žalobce dne 27. 7. 2010 podal proti žalované České republice - Ministerstvo spravedlnosti žalobu na náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena jednak nezákonným rozhodnutím a jednak nesprávným úředním postupem policejního orgánu. Nárok před podáním žaloby u žalované uplatnil dne 27.7.2010, tedy ve stejný den jako byla podána žaloba. Žaloba byla žalované doručena dne 6. 8. 2010, vyjádření k žalobě ze strany žalované bylo soudu doručeno dne 12. 8. 2010, kdy k zaslanému vyjádření žalobce podal repliku soudu dne 7. 9. 2010. Dne 8. 9. 2010 byl ke spisu doručen, k žádosti soudu, spis Okresního státního zastupitelství v Berouně, vztahující se k předmětné žalobě, dne 18. 11. 2010 žalobce doložil listinné důkazy. Dne 29.12.2010 soud ve věci nařídil jednání na 10.3.2011. Dne 7. 3. 2011 do řízení vstoupil vedlejší účastník, [titul]. [příjmení] [příjmení], téhož dne ze strany žalobce došlo k upřesnění a rozšíření žaloby. Ve věci proběhlo jednání dne 10. 3. 2011, jednání bylo odročeno za účelem vyhlášení rozsudku na 17. 3. 2011, kdy byl rozsudek vyhlášen. Rozsudek byl doručen žalobci a vedlejšímu účastníkovi dne 26. 4. 2011, kdy z doručenky vyplývá, že rozsudek za vedlejšího účastníka převzal žalobce, žalované byl rozsudek doručen dne 12. 4. 2011. Dne 9. 5. 2011 žalobce podal odvolání do rozsudku, odvolání vedlejšího účastníka bylo soudu doručeno dne 11. 5. 2011. Spis byl odvolacímu soudu předložen dne 2. 6. 2011, odvolací soud usnesením ze dne 7. 9. 2011 rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Spis byl soudu I. stupně doručen dne 27. 9. 2011. Dne 18.10.2011 žalobce podal návrh na opatření důkazu. Na základě výzvy soudu ze dne 19. 10. 2011 se žalobce vyjádřil dne 30. 11. 2011. Dne 1. 12. 2011 podal žalobce návrh na opatření listinného důkazu. Téhož dne již po výzvě soudu byl doručen ze strany Policie ČR navržený důkaz. Dne 9. 2. 2012 soud ve věci nařídil jednání na 17. 4. 2012, toto jednání proběhlo, bylo odročeno za účelem vyhlášení rozsudku na 26. 4. 2012. Vyhlášený rozsudek dne 26. 4. 2012 byl doručen účastníkům, do rozsudku bylo dáno odvolání ze strany žalované, a to dne 8. 6. 2012, odvolání žalobce bylo soudu doručeno dne 25. 6. 2012. Rovněž odvolání vedlejšího účastníka bylo soudu doručeno také dne 25. 6. 2012. Spis byl s odvoláním předložen Městskému soudu v Praze dne 3. 7. 2012. Ve věci odvolací soud jednak nepřipustil zastoupení žalobce vedlejším účastníkem [titul]. [jméno] [příjmení]. Dne 19. 9. 2012 došlo k jednání před odvolacím soudem, ve věci byl vyhlášen rozsudek, spis vrácen Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 23. 10. 2012. Dne 31. 12. 2012 žalobce ve věci podal dovolání, dne 23. 5. 2013 rozhodl Ústavní soud ve věci ústavní stížnosti žalobce do rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2012 tak, že ústavní stížnost odmítl. Dne 28. 2. 2013 se žalobce vyjádřil k výzvě soudu a dne 18. 3. 2013 byl spis s dovoláním předložen Nejvyššímu soudu v Brně, který dne 23. 5. 2013 ve věci vyhlásil rozsudek a věc byla v rozsahu zrušení rozsudku Městského soudu vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Spis byl Obvodnímu soudu pro Prahu 2 doručen dne 31. 5. 2013 a ze strany Obvodního soudu pro Prahu 2 byl po doručení rozsudku předložen Městskému soudu v Praze dne 10. 9. 2013. Ve věci bylo nařízeno jednání před odvolacím soudem dne 20. 11. 2013, vyhlášení rozsudku bylo dne 27. 11. 2013, po doručení rozsudku si opět žalobce podal dovolání dne 18. 3. 2014 a věc byla dovolacímu soudu předložena dne 29. 4. 2014. Dne 27. 1. 2015 Nejvyšší soud ČR ve věci vyhlásil rozsudek s tím, že rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a v rozsahu zrušení věc vrátil k Městskému soudu v Praze. Zároveň je však nutno uvést, že Nejvyšší soud ČR rozsudek Městského soudu v Praze nezrušil z důvodu nerespektování právního názoru na základě předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, ale nyní ve věci zrušil z důvodů jiných, které nebyly předtím řešeny. Věc byla Obvodnímu soudu pro Prahu 2 vrácena dne 30. 1. 2015, došlo k doručování rozhodnutí účastníkům řízení a věc byla Městskému soudu v Praze předložena dne 5. 3. 2015, kdy ve věci proběhlo jednání dne 15. 4. 2015, na základě žádosti došlo k prodloužení lhůty k písemnému vyhotovení rozsudku, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2015 byl doručen právní zástupkyni žalobce dne 7.6.2015 a žalované 28.5.2015. Dne 4. 6. 2015 žalovaná požádala o vyznačení právní moci. Dne 30. 9. 2016 vedlejší účastník na straně žalobce podal stížnost na nedoručení rozsudku ve věci sp. zn. 26 C 190/2010, kdy na základě referátu ze dne 18. 10. 2016 byl rozsudek doručen vedlejšímu účastníku, poté byla nově vyznačena právní moc na rozsudku Městského soudu v Praze, dne 8. 11. 2016, s tím, že tohoto dne věc byla pravomocně skončena.

6. Ke zjištění množství řízení vedených žalobcem a jeho úspěšnosti ve vztahu k posouzení významu naříkaného řízení pro žalobce, soud zjistil, že u Obvodního soudu pro Prahu 2 v letech 2010 - 2020 z výpisu informačního systému soudu ISAS vyplývá, že žalobce byl kromě nyní projednávané věci a naříkaného řízení účastníkem 23 řízení, 2x byl žadatelem o poskytnutí informace. Jedna věc z nich dosud není pravomocně skončena. Řízení jsou vesměs stejného charakteru, kdy se jedná o řízení pro státu na nesprávný úřední postup či nezákonného rozhodnutí (14 řízení), exekuce na stát na zaplacení nákladů ze soudních řízení (7), jedna žaloba na ochranu osobnosti pro státu. Ve vztahu k úspěšnosti žalob či návrhů soud zjistil, že alespoň o nějakém úspěchu či plném úspěchu lze hovořit ze shora uvedených řízení u 12 věcí, kdy do úspěchu soud počítá i nařízené exekuce, neúspěch pak u 8 věcí. V jednom případě se nedalo mluvit o úspěchu či neúspěchu. Ve vztahu k exekučním řízením si nešlo nevšimnout, že exekuce byly vedeny o malé částky s tím, že návrhy byly podány v řádech dnů po splatnosti a jednalo o částky vymáhané ze soudních řízení.

7. Dále soud zjistil, že žalovaná kontaktovala Městský soud v Praze za účelem zjištění množství řízení vedených žalobcem u Městského soudu v Praze dne 5.10.2020, kdy dotazovaný soud ji sdělil, že v informačním systému MS v Praze za období roku 2004 do dne podání žádosti bylo nalezeno 43 žalob, kdy v plný prospěch žalobce byla vydána 3 rozhodnutí, v částečný prospěch 12, v neprospěch 25 a ve vztahu k žalobám pro zmatečnost 3 rozhodnutí (prokázáno žádostí žalované spolu s doručením Městskému soudu v Praze a sdělením ze dne 5.11.2020).

8. Z tabulky žalované soud zjistil, že žalovaná eviduje v procesním postavení žalované žádosti o odškodnění ze strany žalobce, kdy se jedná o desítky věcí, z nichž některé vyústí v podání žaloby proti státu na nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí, kdy jsou vedena řízení zejména u Obvodního soudu pro Prahu 1, 2, 5, 7, jiných skutečností nezjistil (prokázáno tabulkou žalované).

9. Na základě shora uvedeného má soud za prokázaný následující skutkový stav: Žalobce se obrátil na žalovanou s žádostí o odškodnění imateriální újmy způsobené tvrzeným nesprávným úředním postupem - v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 190/2010, a to s žádostí o omluvu a zaplacení částky ve výši 80.000 Kč s příslušenstvím, žalovaná žádosti žalobce nevyhověla. Řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 190/2010 bylo zahájeno dne 27. 7. 2010 a s vyznačením právní moci dne 8.11.2016. Ve vztahu k žalobci řízení bylo skončeno 7.6.2015, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí odvolacího soudu, kdy pozdější datum právní moci posledního rozhodnutí bylo zapříčiněno tím, že poslední rozhodnutí nebylo doručeno vedlejšímu účastníkovi a bylo mu doručeno až k jeho žádosti. Ve vztahu k žalobci tak celková délka řízení byla 4 roky necelých 11 měsíců (žalobce svůj nárok u žalované mimosoudně uplatnil ve stejný den jako byla podána žaloba,tj. 27.7.2010), řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy a rovněž o věci rozhodoval Ústavní soud, kdy ve věci samé rozhodoval 2x soud prvního stupně, 4x soud druhého stupně a 2x Nejvyšší soud v Brně, 1x Ústavní soud. Rozhodnutí nižších soudů nikdy nebyla zrušena z důvodu, že by nebyl respektován právní názor vyššího soudu. V řízení bylo zjištěno jedno jediné období nečinnosti ze strany soudu v délce 1 roku a 5 měsíců, avšak nikoliv ve vztahu k žalobci, a to nedoručení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2015 vedlejšímu účastníkovi na straně žalobce, když byl doručen rozsudek právní zástupkyni žalobce dne 7.6.2015 a žalované dne 28.5.2016 a k stížnosti vedlejšího účastníka na nedoručení rozsudku podané dne 30.9.2016, byl tomuto rozsudek doručen dne 8.11.2016. Žalobce je účastníkem většího množství (několika desítek) sporů od roku 2004, jen u OS Praha 2 byl žalobcem v 25 sporech od roku 2010, jednalo se o žaloby proti státu na nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí, popřípadě návrhy na nařízení exekuce proti státu. Co se týče zjištění úspěchu a neúspěchu žalobce v řízení u OS Praha, alespoň částečný úspěch žalobce měl žalobce ve 12 řízeních, tedy úspěch nebyl v převážné většině. U Městského soudu v Praze žalobce dle sdělení soudu byl více neúspěšný.

10. Námitku promlčení uplatněnou žalovanou soud opět posoudil stejně, když soud má za to, že nárok žalobce s ohledem na skutečnost, že posuzované řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 26C 190/2010 bylo pravomocně skončeno dne 8.11.2016 a žaloba byla podána dne 2.1.2017, přičemž žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil, není promlčen, když šestiměsíční promlčecí lhůta stanovená v ust. § 32 odst.3 Z.č.82/1998 Sb. před podáním žaloby dosud neuplynula, když počala běžet ode dne 8.11.2016 a žaloba byla uplatněna v promlčecí lhůtě.

11. Soud posoudil předmětnou věc podle § 5 písm. b), § 13 odst. 1 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., když se žalobce po žalované domáhal omluvy a zaplacení zadostiučinění ve výši 80 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky, eventuálně konstatování nesprávného úředního postupu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení. V řízení nebylo sporu, že žalobce u žalované uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu § 14 odst. 1, 3 zákona č. 82/1998 Sb. dne 25.11.2015, (uspokojen nebyl), proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.).

12. Soud jen opětovně musí zopakovat, že pro úspěšnost žalob o náhradu škody proti státu je zásadní kumulativní splnění tří zákonných podmínek a to existence nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí, vznik škody a existence vztahu příčinné souvislosti mezi škodnou událostí-tedy nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím a vznikem škody na straně žalobce. S ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení a zjištěný skutkový stav se soud zabýval v prvé řadě otázkou, zda v průběhu řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 190/2010 došlo k nesprávnému úřednímu postupu, konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Délku řízení je nutné ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva hodnotit jako nepřiměřenou, pokud délka neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávaného případu a zároveň spočívá v příčinách vzniklých z působení samotného státu, v tomto případě soudu, nikoliv účastníků řízení. Celkově ve svých rozhodnutí Evropský soud pro lidská práva upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Lze tolerovat průtah v určité fázi řízení pouze však za předpokladu, že celková doba řízení není nepřiměřená. Při posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, totiž právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana účastníků. Již z tohoto důvodu není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu § 31a a popř. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované ve Sbírce zákonů jako sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí, pod č.209/1992 Sb., dále jen„ Úmluva“) mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu (srovnej v tomto směru Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v Brně ze dne 13.4.2011 sp.zn. Cpjn 206/2010). Při posuzováno této otázky se soud zabýval celkovou délkou řízení ve vztahu k žalobci a jednak tím, zda v průběhu vše uvedených řízení došlo k průtahům ve vyřizování věci. Celková délka vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 190/2010 ve vztahu k žalobci byla 4 roky a necelých 11 měsíců, věc byla řešena na třech stupních soudní soustavy, kdy ve věci samé rozhodoval 2x soud prvního stupně, 4x soud druhého stupně a 2x Nejvyšší soud v Brně, 1x Ústavní soud. Rozhodnutí nižších soudů nikdy nebyla zrušena z důvodu, že by nebyl respektován právní názor vyššího soudu. Nejednalo se právně o úplně jednoduchý spor, naopak nelze odhlédnout i od skutečnosti, že v předmětné době se dynamicky vyvíjela judikatura soudů ve vztahu k náhradám škody proti státu. V řízení ve vztahu k žalobci nebylo zjištěno žádné období nečinnosti ze strany soudu, když nečinnost byla zjištěna ve vztahu k vedlejšímu účastníku na straně žalobce v délce 1 roku a 5 měsíců, a to nedoručení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2015 vedlejšímu účastníkovi na straně žalobce, když tomuto byl rozsudek doručen dne 8.11.2016. Nutno však poznamenat, že z obsahu spisu vyplynulo, že se jednalo o konečné rozhodnutí ve věci, první rozsudek ve věci samé za vedlejšího účastníka převzal žalobce, žalobce byl jedno období i vedlejším účastníkem zastoupen, žalobce i vedlejší účastník bydlí na stejné adrese a proto se soudu jeví jako velmi nepravděpodobné, že by se vedlejší účastník fakticky s rozsudkem ze dne 15.4.2015 seznámil až dne 8.11.2016, i když mu formálně tohoto dne byl doručen. Ve vztahu k žalobci v posuzovaném řízení fakticky k žádnému průtahu nedošlo, když mu poslední rozsudek ve věci samé byl řádně ve lhůtě doručen, ani nedošlo k újmě ve vztahu například prodloužení doby plnění tím, že vedlejšímu účastníkovi byl rozsudek doručen později. Soud celkovou délku řízení s ohledem na počet instancí ve věci rozhodující i přesto, že se jedná o odškodňovací řízení, za situace, že ve vztahu k žalobci nebylo shledáno žádných prodlev ze strany žalované, s poukazem na zjištěnou délku naříkaného řízení ve vztahu k žalobci považuje za přiměřenou. Z těchto důvodů soud shledal řízení svojí délkou za přiměřené i ve vztahu k předmětu věci a nedospěl k závěru, že v tomto řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu.

13. Ve vztahu posuzování vzniku újmy, za situace, kdy judikatura Nejvyššího soudu vycházející z judikatury ESLP se ustálila na vyvratitelné domněnce, že nepřiměřená délka řízení způsobuje osobě poškozené nemajetkovou újmu, soud i přes svůj názor o nenaplnění již první podmínky pro úspěšnost žaloby se zabýval s ohledem na závazný právní názor dovolacího soudu skutečností, zda v případě žalobce se jedná o litigiózní jednání a zda žalobci v daném případě vznikla nemajetková újma a náleží mu adekvátní forma zadostiučinění. Na základě provedeného dokazování má soud za to, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce vedl za dobu 10 let u Obvodního soudu pro Prahu 2 větší množství (více než dvě desítky) řízení, veškeré ve vztahu k státu, přičemž se jednalo o řízení, kde měl žalobce zhruba poloviční úspěch, kdy do úspěchu se započítávají i nařízené exekuce například co do úroku z prodlení v částce 641,03 Kč. Větší množství podaných žalob (43) bylo zjištěno rovněž u Městského soudu v Praze za období 16 let, tj. podání téměř tří žalob ročně. Sám žalobce soudu doložil Nález Ústavního soudu ze dne 14.10.2020 sp.zn. II.ÚS 570/2020, z něhož vyplývá že žalobce se v dalším řízení spolu s [jméno] [příjmení] domáhal u Obvodního soudu pro Prahu 1 odškodnění nemajetkové újmy, která jim měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení, která byla vedena v souvislostmi s jejich žádostmi o poskytnutí informací o protiprávním jednání tehdejšího soudce Obvodního soudu pro Prahu 9. Za této situace dospěl soud k závěru, že žalobce podává jako fyzická osoba větší množství žalob napadající postup orgánů státu, přičemž minimálně v souhrnu u Městského soudu v Praze a u Obvodního soudu pro Prahu 2 není v převážné většině úspěšný, kdy jeho jednání minimálně vykazuje znaky osoby, která na základě jednoho svého podání, následně iniciuje další řízení, pak následně podává žaloby v reakci na postup orgánů státu a dochází k řetězení a nárůstu sporů vedených z vlastní iniciativy žalobce. Tento postup pak je zcela stejný i u nyní projednávané věci, kdy se domáhá odškodnění za odškodňovací řízení. Vymezit hranici, zda a případně, kdy již chování žalobce vykazuje znaky sudičství je značně obtížné, i při znalosti judikatury Nejvyššího soudu (zejména rozhodnutí sp.zn. 30 Cdo 1680/2018) avšak minimálně ze shora uvedených zjištění jednoznačně lze dospět k závěru, že žalobce se již pohybuje na této hranici, když je aktivním vyhledavačem sporů. Za této situace má soud za to, že význam naříkaného řízení pro žalobce s takovým množstvím soudních řízení, případně správních řízení musí být podstatně snížen, ne-li bez významu oproti žalobcům, kteří v průběhu svého života vedou jeden či dva spory, a ve své podstatě žalobci nemůže vznikat jakákoliv vyšší než nepatrná újma, kterou by bylo nutné odškodnit v penězích či formou omluvy.

14. Přes shora uvedené, kdy soud setrvává na svém závěru, že délka řízení, které nepřesáhlo 5 let za situace, kdy zde nebyla nečinnost soudu a za situace, že věc nebyla po právní stránce nijak triviální, nebyla nepřiměřená, zde není naplněn již první předpoklad pro přiznání náhrady na nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem (výrok I. rozsudku), tedy existence nesprávného úředního postupu spočívající v nepřiměřené délce řízení. Zároveň má soud za to, že újma žalobce, i kdyby došlo k nesprávnému úřednímu postupu, byla nepatrná a forma odškodnění by mohla spočívat pouze v konstataci nesprávného úředního postupu. Zároveň soud nevyhověl ani eventuálnímu petitu ve výroku II.

15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., když žalovaná byla ve vztahu k věci úspěšná s ohledem na zamítnutí žaloby, a proto ji v souladu s ustanovením § 151 odst. 3 o.s.ř. za použití vyhlášky č. 254/2015 Sb. soud přiznal náhradu nákladů řízení v rozsahu 3 300 Kč za 11 úkonů ve věci, jeden úkon á 300 Kč a to vyjádření ve věci ze dne 8.2.2017 v souladu s ustanovením § 1 odst.3 písm.a) vyhlášky č. 254/2015 Sb., přípravu k jednání v souladu s ustanovením § 1 odst. 3 písm.b) vyhlášky č. 254/2015 Sb., účast na jednání dne 5.6.2017 v souladu s ustanovením § 1 odst. 3 písm.c) vyhlášky č. 254/2015 Sb., vyjádření žalované ze dne 8.8.2017 dle § 1 odst.3 písm.a) vyhlášky č. 254/2015 Sb., příprava na jednání před odvolacím soudem a účast na jednání před odvolacím soudem dne 31.10.2017 dle § 1 odst. 3 písm. b), c) vyhlášky č. 254/2015 Sb., příprava na jednání a účast na jednání dne 12.10.2020 a dne 7.12.2020 dle § 1 odst. 3 písm. b), c) vyhlášky č. 254/2015 Sb., vyjádření ze dne 30.11.2020 k odvolání dle § 1 odst.3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb.