37 C 117/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudcem Petrem Navrátilem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 828 226 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobce se domáhal zaplacení částky 828 226 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 681 906 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se svojí žalobou domáhal zaplacení částky 828 226 Kč s příslušenstvím. K tomu zdůrazňoval, že byl dnem [datum] vyřazen nezákonným rozhodnutím rozhodnutí [anonymizováno 7 slov] [územní celek] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], č. e. [příjmení] [číslo] (dále též„ rozhodnutí správního orgánu I. stupně“ nebo„ nezákonné rozhodnutí“) z evidence uchazečů o zaměstnání, a to až do dne [datum].

2. Žalobce tvrdil, že mu v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím vznikla škoda ve výši 3000 Kč, a to za uhrazený soudní poplatek na základě výzvy [název soudu] ze dne [datum] a škoda ve výši 5 000 Kč za uhrazený soudní poplatek k výzvě [název soudu] ze dne [datum]. Dále mu měla vzniknout škoda ve výši 681 906 Kč spočívající v nevyplacení čisté mzdy za období od ledna [rok] do října [rok]. Podle žalobce totiž platilo, že měl sjednán nástup do zaměstnání u [právnická osoba] a jedině a pouze v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím byl tento záměr žalobce zmařen. Podle žalobce totiž by jej [právnická osoba] zaměstnala pouze v tom případě, že by s ní byla uzavřena dohoda o zřízení společensky účelného pracovního místa. V neposlední řadě žalobce nárokoval částku 138 320 Kč spočívající ve vyplácení měsíčně o 665 Kč nižšího důchodu, než by žalobci byl přiznán, pokud by nedošlo k jeho neoprávněnému vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání. Žalobce žaloval nižší důchod za období od [datum] do [datum]. Zdůrazňoval přitom, že nižší důchod bude mít z toho důvodu, že žalobce nenastoupil ke [právnická osoba], tak jak bylo dohodnuto.

3. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby v plném rozsahu a rovněž požadovala náhradu nákladů řízení ve formě režijních paušálů za provedené úkony. Podle žalované totiž nebyla dána příčinná souvislost mezi tvrzeným odpovědnostním titulem a způsobenou újmou.

4. Ve věci se konalo jednání dne [datum]. Vzhledem k tomu, že žalobce se na jednání nedostavil a ani nepožádal o odročení, soud věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti ve smyslu § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

5. Soud ve věci učinil následující skutkové závěry.

6. Z nesporných tvrzení účastníků a z provedeného dokazování (z uplatnění nároku na náhradu škody ve výší 828 226 Kč ze dne [datum]) vzal soud za prokázané, že dne [datum] uplatnil žalobce u žalované nárok na náhradu újmy z důvodu a ve výši jako v projednávané žalobě. Žalovaná pak žádosti žalobce nevyhověla ani z části.

7. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

8. Z nesporných účastníků a z provedeného dokazování (rozhodnutím [anonymizováno 7 slov] [územní celek] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], č. e. [příjmení] [číslo], rozhodnutím MPSV [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], rozsudkem [název soudu] č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka], rozhodnutím MPSV ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací]) soud zjistil, že dne [datum] se žalobce nedostavil na stanovený termín jednání na Úřadu práce ČR. Uvedený důvod absence nebyl správním orgánem shledán jako vážný, hodný zvláštního zřetele a žalobce byl podle § 30 odst. 2 písm. f) a odst. 3 a § 31 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen„ ZoZ“) rozhodnutím ÚP ČR ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání, a to ke dni [datum] na dobu 6 měsíců. Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce včasné odvolání, které bylo odvolacím orgánem zamítnuto, a to rozhodnutím ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací]. Ve věcí byla následně podána správní žaloba ke [název soudu], který se ztotožnil s právním názorem správních orgánů. [název soudu] (dále též„ NSS“) nicméně na základě podané kasační stížnosti rozhodnutí soudu i odvolací rozhodnutí ve věci zrušil a věc vrátil k novému projednání. [název soudu] zároveň uložil žalované povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení (a to včetně řízení před soudem I. stupně), avšak zaplacené soudní poplatky do této povinnosti nezahrnul. Na základě tohoto vydala žalovaná nové odvolací rozhodnutí ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], kterým bylo rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušeno a řízení zastaveno.

9. Z prohlášení [anonymizována dvě slova] k přijetí do pracovního poměru ze dne [datum] soud zjistil, že někdy v létě [rok] se sešel jednatel firmy [právnická osoba], [IČO], se sídlem [ulice a číslo] [obec a číslo] - [část obce], s žalobcem, který byl v té době evidován u úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, a který se ucházel o zaměstnání u [právnická osoba]. Společnost [anonymizována dvě slova] neměla dostatek finančních prostředků na mzdu zaměstnance, přičemž však zaměstnance potřebovala, aby mohla realizovat zakázky, a tak získávat finanční prostředky mimo jiné i na mzdu zaměstnance. Bylo dohodnuto, že pokud se podaří získat dotaci nebo příspěvek od úřadu práce, [právnická osoba] příjme žalobce do pracovního poměru. Na další schůzce v září [rok] pak bylo dohodnuto, že za předpokladu, že [anonymizována dvě slova] získá dotaci nebo příspěvek od úřadu práce pro zaměstnání pana [celé jméno žalobce] alespoň ve výši 15 000 Kč měsíčně, příjme pana [celé jméno žalobce] do pracovního poměru, a to ke dni [datum]. Dohodnuta byla i nástupní mzda ve výši 22 000 Kč hrubého, která se měla podle výsledků jeho práce a podle ekonomických výsledků [právnická osoba] navyšovat.

10. Soud na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními.

11. Pro nadbytečnost soud další důkazy neprováděl (zejm. pokud se jedná o výši ušlého zisku, resp. důchodu a o zaplacení soudních poplatků; viz odůvodnění níže).

12. Soud posuzoval danou věc ve světle následujících zákonných ustanovení.

13. Podle § 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OdpŠk“) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 OdpŠk se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

14. Podle ustanovení § 5 písm. a) a b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno ve správním řízení.

15. Podle § 7 OdpŠk mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda, právo na náhradu takové škody způsobené nezákonným rozhodnutím; právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

16. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

17. Podle § 31 odst. 1 OdpŠk platí, že náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu.

18. Podle § 31 odst. 2 OdpŠk náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána.

19. Jak je uvedeno shora, žalobce se svojí žalobou domáhal náhrady škody v podobě (i) zaplacených soudních poplatků a (ii) ušlého zisku spočívajícího v nevyplacení čisté mzdy a nižšího (budoucího) důchodu.

20. Zákon v obecné rovině rozeznává dva odpovědnostní tituly, a to nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup (srov. § 5 OdpŠk). Stát přitom za újmu (majetkovou či nemajetkovou) způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím odpovídá objektivně (tj. bez ohledu na zavinění – srov. § 2 OdpŠk) a za současného (kumulativního) splnění tří podmínek: (i) příslušný orgán státu vydal nezákonné rozhodnutí či došlo k nesprávnému úřednímu postupu; (ii) poškozenému vznikla škoda či nemajetková újma; a (iii) újma je v příčinné souvislosti s takovým nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, jinými slovy je mezi nimi dán vztah příčiny a následku.

21. Zákon blíže nedefinuje pojem škody ani v obecné rovině neupravuje rozsah její náhrady. V této otázce je tudíž třeba vycházet z občanského zákoníku (tj. zejména § 2951 a § 2952 zákona č. 89/2012 Sb.). V případě vzniku nároku na náhradu škody se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Škodou je přitom míněna majetková újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu), je objektivně vyjádřitelná v penězích a je tudíž tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především peněz. Skutečnou škodou se rozumí majetková újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí. Ušlý zisk představuje ušlý majetkový prospěch spočívající v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno - kdyby nenastala škodná událost - důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. např. usnesení [název soudu] sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí] či sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí]).

22. V řízení bylo prokázáno, že došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, a rozhodnutí [anonymizováno 7 slov] [územní celek] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], č. e. [příjmení] [číslo]. Při existenci tvrzeného nezákonného rozhodnutí se soud dále zaměřil na existenci dalších podmínek vzniku odpovědnosti žalované, tj. škody (a její výše) a příčinné souvislosti.

23. Pokud jde o otázku příčinné souvislosti mezi tvrzenou újmou a odpovědnostním titulem, [název soudu] v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], konstatoval, že o vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem porušení právní povinnosti škůdce či právem kvalifikované okolnosti, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, a tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu (škodné události), ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin, které z časového hlediska působí následně (jde o tzv. řetězec postupně nastupujících příčin a následků), více, musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. [příjmení] hledisko pak není rozhodujícím a jediným kritériem a příčinnou souvislost nelze zaměnit za souvislost časovou, neboť újma může být důsledkem škodné události, i když nevznikla v době škodné události, ale později (srov. rozsudek [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Na druhé straně řetězec příčin nezakládá příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou tehdy, vstupuje-li do děje jiná, na jednání škůdce nezávislá, skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující. Příčinná souvislost je přerušena např. v těch případech, kdy bezprostřední příčinou škody je skutečnost, která je již sama následkem, za nějž škůdce odpovídá z jiného právního důvodu, nebo tehdy, je-li vznik újmy vyvolán bezprostředně okolností, která nemá věcný vztah k počínání škůdce.

24. V rozsudku [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], se uvádí:„ (j) e běžné, že se kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody. Mezi takovými skutečnostmi je však třeba identifikovat právně relevantní příčinu vzniku škody. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o skutečnosti podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci kausálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje. Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (conditio sine qua non).“.

25. Otázkou příčinné souvislosti mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem se zabýval rovněž [název soudu] v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], ve kterém vyslovil závěr, že teorie podmínky (sine qua non) stanovuje, že kauzalita mezi příčinou a následkem je tehdy, pokud by následek bez příčiny nenastal (srov. Knappová, M. – Švestka, J. – Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné 2. 4. vydání. Praha: ASPI, a. s., 2005, s. 450). Z hlediska české občanskoprávní teorie je však větší důraz kladen na teorii adekvátní příčinné souvislosti. Podle této teorie je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (k tomu blíže např. Švestka, J. – Spáčil, J. – Škárová, M. – Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 1066).

26. Ústavní soud dále v nálezu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, ve vztahu k teorii adekvátnosti příčinné souvislosti rozvedl, že„ pro odpovědnost za škodu není nutné, aby vznik určité škody byl pro jednajícího (škůdce) konkrétně předvídatelný, nýbrž je dostatečné, že pro optimálního pozorovatele není vznik škody vysoce nepravděpodobný.“.

27. V podmínkách projednávané věci pak shora shrnuté judikatorní závěry v podstatě určují, že je zapotřebí zkoumat, zda přiznání dotace bylo součástí obvyklého chodu věcí. To ve své podstatě znamená posuzovat, zda na uzavření dohody o vyhrazení společensky účelného pracovního místa a poskytnutí příspěvku byl, při splnění zákonných podmínek, právní nárok (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2179/2013). V této souvislosti se uvádí, že soud má sice z provedeného dokazování (prohlášením [právnická osoba]) za prokázané, že [právnická osoba] s žalobcem skutečně v roce [rok] jednala a uvažovala o jeho zaměstnání, avšak samotné toto zjištění nemůže pro dovození příčinné souvislosti mezi tvrzeným odpovědnostním titulem a vzniklou újmou (ušlým ziskem) stačit.

28. Platí, že dohoda o zřízení společensky účelného pracovního místa podle § 119 ZoZ je svým charakterem subordinační veřejnoprávní smlouvou, jež ve smyslu § 159 odst. 1 správního řádu zakládá práva a povinnosti v oblasti veřejného práva (usnesení NSS ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. Konf 17 /2020). Podle názoru NSS přitom platí, že„ Poskytnutí dotace je jakýmsi dobrodiním státu, na něž není obecně právní nárok, jež nepodléhá správnímu řádu ani soudnímu přezkumu a děje se rozhodnutím poskytovatele dotace, které má zvláštní náležitosti, pouze částečně shodné s formálními náležitostmi obecného správního rozhodnutí, a je vydáváno poskytovatelem dotace v reakci na žádost potencionálního příjemce dotace.“ (viz rozsudek NSS ze dne 21. 7. 2005, č. j. 2 Afs 58/2005–96; srov. rozsudek NSS ze dne 9. 3. 2017, čj. 1 As 292/2016-28).

29. Podle názoru zdejšího soudu tak platí, že dohoda o poskytnutí příspěvku na společensky účelné pracovní místo je volitelnou subordinační veřejnoprávní smlouvou, jak plyne § 119 ZoZ a z ustálené judikatury soudů. Právní nárok na uzavření této dohody není. Proto pokud žalobce spojoval svůj ušlý zisk se zmařením zaměstnání u [právnická osoba], přičemž toto zaměstnání mělo být podmíněno uzavřením dohody o zřízení společensky účelného pracovního místa podle § 119 ZoZ, není v projednávané věci dána příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a škodou v podobě ušlého zisku. Na tom ničeho nemůže změnit ani argumentace žalobce, který poukazoval na to, že dohoda podle § 119 ZoZ byla se [právnická osoba] uzavřena v roce [rok]. Jak totiž bylo vysvětleno shora, podstatné je, zdali na uzavření dohody podle § 119 ZoZ byl právní nárok, nikoliv zdali někdy dříve či snad někdy později byla dohoda podle § 119 ZoZ skutečně uzavřena.

30. Nadto nelze přehlédnout, že žalobce byl podle § 30 odst. 2 písm. f) a odst. 3 a § 31 písm. c) ZoZ vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání pouze na dobu 6 měsíců. Podle § 30 odst. 4 písm. b) ZoZ přitom mohl požádat po uplynutí této doby o znovu zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání. Přesto tak žalobce neučinil. Ve svých podáních přitom nijak neosvětlil, proč o znovu zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání nepožádal. Dlužno poznamenat, že tím, že se žalobce nedostavil na jednání dne [datum], sám se zbavil možnosti, aby jej soud postupem podle § 118a o. s. ř. vedl k tomu, aby svá tvrzení případně doplnil.

31. V této souvislosti se zdůrazňuje, že pokud jde o žalobcův nárok na zaplacení částky 138 320 Kč, tak tento požadavek považuje soud za ničím neodůvodněný, resp. žalobce vyčíslenou škodu pouze hypotetickou. Platí totiž, že žalobce částku 138 320 Kč vypočetl za období od [datum] do [datum], tj. za období které teprve nastane. Není přitom vůbec jisté, zdali skutečně bude žalobce starobní důchod pobírat, přičemž nelze ani posoudit v jaké výši, resp. zdali a jak by výpočet výše důchodu žalobce příp. ovlivnilo jeho zaměstnání u [právnická osoba] od ledna [rok] do října [rok].

32. Konečně pokud jde o nárok žalobce na náhradu škody v podobě zaplacených soudních poplatků, z § 31 odst. 1 a 2 OdpŠk plyne, že je vyloučena náhrada škody v podobě náhrady nákladů řízení soudního řízení, neboť náhrady nákladů je možné se domáhat dle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ s. ř. s.“). Základní pravidlo vyjádřené v § 59 odst. 1 s. ř. s. stanoví, že každý účastník řízení platí své náklady a náklady, které vzniknou jeho právnímu zástupci. Úspěšný účastník řízení, nestanoví-li zákon jinak, má podle § 60 odst. 1 s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Podle § 57 odst. 1 s. ř. s. přitom soudní poplatky patří mezi náklady řízení. V projednávané věci se tedy žalobce domáhá náhrady škody právě v podobě vynaložených nákladů na vedení soudního řízení. Náhrada takové škody je však zákonem výslovně vyloučena (viz § 31 odst. 2 OdpŠk).

33. V této souvislosti soud zdůrazňuje, že mu je známa judikatura, ve které byla aprobována odpovědnost státu v případě nikoliv správného rozhodnutí o nákladech řízení za situace, kdy proti dotčenému rozhodnutí neexistuje opravný prostředek (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. II. ÚS 2159/11, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 140/2018, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2526/17). Jinak řečeno, za situace, kdy existuje materiálně nezákonné rozhodnutí, které ovšem formálně nelze zrušit pro nezákonnost, je namístě přiznat náhradu škody, i když je jinak podle OdpŠk tato náhrada vyloučena. Tato judikatura ovšem není podle názoru zdejšího soudu na projednávanou věc aplikovatelná, neboť i když Nejvyšší správní soud do náhrady nákladů řízení zaplacené soudní poplatky v rozporu s § 587 odst. 1 s. ř. s. nezahrnul, podle názoru zdejšího soudu bylo lze postupovat podle § 54 s. ř. s., když pochybení NSS představovalo zjevnou nespránost a opravným usnesením by nedošlo ke změnění celkového vyznění výroku (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2007, čj. 4 Ans 3/2006-123), resp. by nemusely být opravovány celé pasáže odůvodnění (rozsudek NSS ze dne 14. 9. 2005, č. j. 5 Azs 84/2005-87). V případě rozhodnutí NSS tak existoval prostředek umožňující zhojení nesprávně vypočtených nákladů řízení, pročež se na projednávanou věc výše zmiňovaná judikatura Ústavního soudu vztáhnout nemůže.

34. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem III. v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalované, která nebyla v řízení zastoupena a nedoložila výši hotových výdajů, tak v dané věci vznikl nárok na náhradu nákladů řízení v celkové výši 900 Kč odpovídající paušální náhradě za 3 úkony (písemné vyjádření k žalobě, příprava na jednání a účast na jednání dne [datum]). Uvedené je odůvodněno ustanovením § 1 odst. 3 ve spojení s § 2 odst. 3 zmíněné vyhlášky č. 254/2015 Sb. Lhůta k plnění byla v nákladovém výroku stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř. část věty před středníkem, neboť ke stanovení lhůty delší nebo plnění ve splátkách soud neshledal žádné důvody.