37 C 133/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Petrem Navrátilem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta , IČO IČO advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované ( Anonymizováno Anonymizováno ) o zaplacení částky 28 748,45 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky , částka, a úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala v záhlaví uvedené částky. V žalobě tvrdila, že došlo k uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru dne , datum, mezi žalovanou a společností , Anonymizováno, se sídlem , Anonymizováno, , jméno FO, , , Anonymizováno, (dále jen „postupitel“), přičemž tato pohledávka byla na žalobkyni postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne , datum, . Žalovaná na základě uzavřené smlouvy o revolvingovém úvěru čerpala úvěr v konečné výši , částka, splatný nejpozději dne , datum, . Žalovaná však peněžní prostředky nevrátila. Žalobkyně dále uvedla, že postupitel zkoumal úvěruschopnost žalované výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. Dále byla žalovaná lustrována ve veřejně dostupných databázích.

2. Žalovaná se ve věci nijak nevyjádřila.

3. Soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti obou účastníků, postupem podle § 101 odst. 3 o. s. ř.

4. Soud ve věci učinil následující skutková zjištění.

5. Z přípisu , právnická osoba, ze dne , datum, soud zjistil, že žalovaná je majitelem účtu vedeného u , právnická osoba, č. účtu , č. účtu, .

6. Ze seznamu postoupených pohledávek, ze smlouvy o opakovaném postoupení pohledávek ze dne , datum, a z dodatku č. , hodnota, ke smlouvě o pokračující koupi pohledávek ze dne , datum, soud zjistil, že postupitel postoupil na žalobkyni pohledávku za žalovanou ve výši , částka, .

7. Z oznámení o postoupení pohledávky soud zjistil, že žalovaná byla informována o postoupení pohledávky ve výši , částka, z titulu neuhrazeného spotřebitelského úvěru ze smlouvy číslo , Anonymizováno, -, Anonymizováno, na žalobkyni přípisem ze dne , datum, .

8. Z doručenky k oznámení o postoupení pohledávky soud zjistil, že toto oznámení bylo zasláno žalované téhož dne, tj. , datum, .

9. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne , datum, soud zjistil, že postupitel a žalovaná uzavřely smlouvu o revolvingovém úvěru s maximálním úvěrovým limitem , částka, .

10. Z přehledu plateb soud zjistil, že žalovaná dne , datum, čerpala částku , částka, .

11. Na základě provedených důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Postupitel a žalovaná spolu dne , datum, uzavřely smlouvu o revolvingovém úvěru. Žalovaná na základě uzavřené smlouvy o revolvingovém úvěru čerpala úvěr ve výši , částka, . Žalovaná uzavírala tuto smlouvu mimo rámec své podnikatelské činnosti, resp. mimo rámec výkonu svého povolání.

12. Po právní stránce soud posoudil věc následovně.

13. S ohledem na shora uvedené se uvádí, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce ve smyslu § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“). Žalovaná, na rozdíl od právní předchůdkyní žalobkyně, vystupovala v pozici spotřebitele, jednalo se tedy o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též „zákon o spotřebitelském úvěru“).

14. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“.

16. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne , datum, , sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde žalobkyni, resp. jejím právním předchůdci), aby dlužníka - spotřebitele (zde žalovanou) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

17. I Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne , datum, , č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu (dle nynější terminologie přestupku), za což mu může podle Nejvyššího správního soudu , právnická osoba, v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále též „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne , datum, ve věci C -449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno — v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

18. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotvena, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. též nález Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. III. ÚS 4129/18).

19. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne , datum, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS v čl. 8 odst. 1 stanoví:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“. Podle čl. 23 členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

20. Články 8 a 23 vyložil ve svém rozsudku Soudní dvůr EU dne , datum, ve věci C-679/18, OPR-Finance, podle něhož články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne , datum, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

21. Žalobkyně tvrdila, že (právní předchůdkyně žalobkyně) ověřovala úvěruschopnost žalované v dostupných databázích. Ověřování úvěruschopnosti dlužníka toliko z databází, resp. interní metodiky je však dle závěru soudu nedostatečné, neboť samo o sobě dostatečně nemůže vypovídat o skutečné majetkové situaci dlužníka a jeho schopnosti splácet úvěr. Pouze v některých evidentních případech může nasvědčovat tomu, že dlužník zjevně nebude schopen úvěr splatit, nepochybně však nahlédnutí do databází ani zdaleka nemůže odhalit všechny dlužníky, kteří zjevně nemohou být schopni splácet daný úvěr a u kterých se jejich neschopnost řádně splácet bude podávat spíše z jiných dokumentů, např. z jejich dokladů o příjmech, výpisů z účtu, dokladů svědčících o nezbytných výdajích apod.

22. Žalobkyně dále tvrdila, že právní předchůdkyní žalobkyně vycházela z tvrzení žalované. Podle názoru zdejšího soudu je ovšem zjišťování úvěruschopnosti pouze na základě tvrzení spotřebitele zcela nedostatečné (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Žalobkyně tedy svoje tvrzení o ověřování úvěruschopnosti žalované právní předchůdkyní žalobkyně nikterak neprokázala, a proto je soud bez dalšího nemůže považovat za pravdivé. Není prokázáno, zda žalobkyně (její právní předchůdkyně) při sjednávání předmětné smlouvy řádně ověřovala majetkové poměry žalované z předložených dokladů. Dlužno poznamenat, že žalobkyně, ačkoliv byla řádně a včas předvolána, se k soudnímu jednání dne , datum, nedostavila. Sama se tak dobrovolně zbavila možnosti, aby jí soud postupem podle § 118a o. s. ř. poskytl nezbytná poučení tak, aby mohla doplnit svá tvrzení a důkazní návrhy.

23. S ohledem na shora uvedené lze proto uzavřít, že žalobkyně neprokázala splnění povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného (spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr, pročež předmětná smlouva je z tohoto důvodu absolutně neplatná (srov. např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne , datum, ve věci C -679/18 či nález Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. IV. ÚS 702/20).

24. Částka, kterou plnila právní předchůdkyní žalobkyně na základě smlouvy, proto představuje bezdůvodné obohacení, na jehož vrácení má žalobkyně nárok (§ 2993 o. z.). V této souvislosti se nicméně zdůrazňuje, že žalobkyně ve své žalobě neuvedla, kolik celkem žalovaná již splatila. Žalovaná rovněž neuvedla, kolik celkem bylo žalované ze strany její právní předchůdkyně plněno. Žalovaná pouze tvrdila celkovou výši nároků. Z provedeného dokazování je přitom zřejmé, že žalované mohla být plněna maximálně částka , částka, . V žalobkyní tvrzené částce , částka, jsou tak očividně zahrnuty i částky, na jejichž zaplacení nemá žalobkyně s ohledem na neplatnost smlouvy ze dne , datum, žádný nárok.

25. K tomu soud poukazuje na povinnost tvrzení, která je jednou ze základních procesních povinností účastníků civilního soudního řízení (k tomu viz např. MACUR, J. Důkazní břemeno v civilním soudním řízení. , adresa, : Masarykova univerzita, 1995, s. 80 a n.). Platí přitom, že splnění povinnosti tvrzení je předpokladem proto, aby se účastník „[…] reálně mohl zbavit tíže, kterou představuje břemeno tvrzení.“ (viz JIRSA, , právnická osoba, . HAVLÍČEK. Dokazování: úvahy o teorii a praxi. , adresa, : Wolters Kluwer, 2021, s. 131). Dlužno poznamenat, že povinnost tvrzení musí být splněna materiálně konkrétně. P. Lavický v této souvislosti rozlišuje mezi abstraktním a konkrétním břemenem tvrzení (LAVICKÝ, P. Důkazní břemeno v civilním řízení soudním. , adresa, : Leges, 2017, s. 81). Stručně řečeno jde o to, aby (i v závislosti na vyjádření protistrany) účastník dostatečně konkrétně tvrdil (vylíčil) rozhodné skutečnosti. Pochopitelně přitom platí, že s ohledem na požadavek předvídatelnosti soudního rozhodování má soud povinnost účastníky upozornit na chybějící skutková tvrzení, a to postupem podle § 118a o. s. ř. (k tomu viz např. rozsudek Vrchní soudu v Praze ze dne , datum, , č. j. 4 Cmo 180/2014-291). Poučení přitom musí být vždy návodné a věcné, účastníkovi „ušité na míru“, aby mu bylo zřejmé, jaká konkrétní tvrzení (důkazy k nim) má doplnit (viz nález Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. I. ÚS 1024/15). Žalobkyně se na nařízené jednání ovšem nedostavila; sama tak soudu zabránila v poskytnutí dobrodiní poučení dle § 118 o. s. ř.

26. K tomu se zdůrazňuje, že soud si je vědom toho, že v souladu s ustálenou judikaturou lze skutečnosti vylíčit odkazem na listinu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 23 Cdo 315/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 23 Cdo 496/2013). Nicméně žalobkyně takovýto odkaz neučinila; pouze učinila důkazní návrhy. Pouhým označením důkazů bez vylíčení rozhodujících skutečností nelze splnění povinnosti tvrzení v řízeních ovládaných projednací zásadou dostát; důkazy se označují k prokázání tvrzených skutečností, nikoli naopak (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 689/20021). Je také bez pochybnosti, že soudce nesmí zasahovat do sporného řízení tím způsobem, že by do sporu vnášel nové skutečnosti, které účastníci dosud ani netvrdili. Je totiž zřejmé, že by soud tímto jednáním opět ve prospěch jedné ze stran porušovat zásadu rovnosti účastníků (stran), pokud by až příliš aktivně zjišťoval skutkový stav (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. III. ÚS 1336/10).

27. S ohledem na shora uvedené proto soudu nezbylo než výrokem I. tohoto rozsudku žalobu v celém rozsahu zamítnout.

28. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl výrokem II. tohoto rozsudku, když zcela úspěšnému žalovanému, který byl v průběhu celého řízení pasivní, žádné náklady nevznikly.