37 C 14/2022

Plný text

název soudu rozhodl samosoudcem Petrem Navrátilem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupené opatrovníkem příjmení jméno příjmení , LL.M. sídlem adresa o zaplacení 224 388,10 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 209 769,9 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 49,14 Kč a kapitalizovaným úrokem ve výši 8 684,94 Kč, úrokem ve výši 12,90 % ročně z částky 192 449,40 Kč od [datum] do [datum], úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky 192 449,40 Kč od [datum] do zaplacení, úrokem z prodlení z částky 192 449,40 Kč ve výši 8,25 % ročně od [datum] do [datum] a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z částky 209 769,9 Kč od [datum] do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 14 568,2 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12,90 % ročně z částky 192 449,40 Kč od [datum] do [datum], úrokem ve výši 4,65 % ročně z částky 192 449,40 Kč od [datum] do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 224 338,10 Kč od [datum] do [datum] a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 31 938,70 Kč od [datum] do [datum] a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 14 568,2 od [datum] do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 66 572 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Svojí žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení v záhlaví uvedené částky. Tvrdila přitom, že její aktivní legitimace je dána na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] uzavřené mezi žalobkyní a společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa] (dále též„ banka“). Dále uvedla, že žalovaná a právní předchůdkyně žalobkyně uzavřely dne [datum] smlouvu o půjčce [číslo] (dále též„ smlouva“). Nedílnou součástí smlouvy měly být též Všeobecné obchodní podmínky, Produktové podmínky a Sazebník poplatků. Žalovaná se tak podle žalobkyně zavázala splácet bance úvěr způsobem uvedeným ve smlouvě, Všeobecných obchodních podmínkách a Produktových podmínkách, a to s úrokem ve výši stanovené ve smlouvě. Žalovaná byla dle smlouvy povinna splácet poskytnutou půjčku v 84 pravidelných měsíčních splátkách po 3 628 Kč. Mezi bankou a žalovanou bylo sjednáno úročení poskytnutých peněžních prostředků (úvěru), když úroková sazba byla stanovena jako neměnná ve výši 12,90% ročně.

2. Podle žalobkyně žalovaná nesplácela úvěr řádně a včas, pročež [příjmení] pohledávku žalované s účinností ke dni [datum] zesplatnila dle ustanovení 7.1 a 2 Produktových podmínek. [příjmení] [příjmení] uplatnila své právo na zaplacení sjednané smluvní pokuty. O této skutečnosti byla žalovaná vyrozuměna dopisem ze dne [datum], ve kterém byla rovněž vyzvána k zaplacení zůstatku úvěru a upozorněna na možnost vymáhání dané pohledávky. Do dne podání žaloby přitom žalovaná neměla uhradit ničeho, přičemž dne [datum] jí byla zaslána předžalobní upomínka.

3. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne [datum] uvedla, že dne [datum] uzavřela s bankou rámcovou smlouvu, a to v anglickém jazyce. S poukazem na § 1811 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z“), jakož i ustanovení 2.. Produktových podmínek žalovaná dovozovala neplatnost smlouvy o půjčce [číslo]. Poukazovala přitom rovněž na to, že nemohlo dojít k řádnému zesplatnění dluhu, neboť oznámení o zesplatnění půjčky bylo vyhotovenou pouze v českém jazyce. Navíc žalovaná namítala neprokázání doručení tohoto zesplatnění. Podle žalované banka od počátku ve vztahu k žalované jednala nepoctivě a v rozporu s dobrými mravy. [příjmení] si byla vědoma, že žalovaná je statním příslušníkem Korejské republiky, pročež měla vyhotovovat všechny smluvní dokumenty pro žalovanou v anglickém jazyce. Nadto žalobkyně nemohla být v dobré víře ohledně místa pobytu žalované při doručování předžalobní upomínky, a to so hledem na charakter pobytu žalované na území ČR, její korejskou státní příslušnost a adresu trvalého pobytu na území Korejské republiky. Dále žalovaná namítala, že ze strany žalobkyně nebylo prokázáno, že by jí byly bankou započteny jednotlivé úhrady splátek. V neposlední řadě žalovaná odkázala na § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též „zákon o spotřebitelském úvěru“). Žalovaná v této souvislosti namítala, že banka dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalované.

4. Ve svém vyjádření ze dne [datum] žalobkyně uvedla, jak byly započítávány jednotlivé úhrady splátek. Dále zdůraznila, že v projednávané věci byla dostatečně zkoumána úvěruschopnost žalované.

5. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne [datum] zopakovala svoji dřívější argumentaci.

6. Soud věc projednal na jednání dne [datum]. Na tomto jednání žalobkyně dotvrdila, že k zesplatnění úvěru došlo dne [datum]. Dále žalobkyně dotvrdila, že pokud jde o žalovanou částku 31 938,70 Kč, tak této se domáhala pouze z titulu smluvní pokuty, nikoli dlužných poplatků. K tomu odkázala na článek 6.2 smlouvy, když uvedla, že smluvní pokuta ve výši 31 938,70 Kč byla vypočítána v souladu s tímto ustanovením, a to za období od [datum] do [datum]. Rozsudek byl vyhlášen dne [datum].

7. Z důkazů provedených na jednání dne [datum] (in concreto z rámcové smlouvy ze dne [datum], z výpisu z účtu žalované, z produktových podmínky [právnická osoba], ze všeobecných obchodních podmínek [právnická osoba], z předžalobní upomínky, ze sazebníku [právnická osoba], z akceptace a návrhu smlouvy o půjčce ze dne [datum], z oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum], z výzvy ze dne [datum], z podacích archů a z obsahu transakční historie a protokolu o ověření úvěru schopnosti klienta vč. příloh), jakož i z nesporných tvrzení účastníků řízení má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela se žalovanou dne [datum] smlouvu o půjčce [číslo]. V době uzavření smlouvy pobývala žalovaná v ČR na adrese [adresa žalovaného], což sdělila i bance, se kterou smlouvu uzavírala. Žalovaná rovněž dne [datum] uzavřela rámcovou smlouvu s právní předchůdkyní žalobkyně, a to v jazyce anglickém, kdy obsahem této smlouvy je ujednání, že žalovaná bude čerpat bankovní služby. Na základě uzavřené smlouvy o půjčce právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 200 000 Kč. Žalovaná byla dle smlouvy povinna splácet poskytnutou půjčku v 84 pravidelných měsíčních splátkách po 3 628 Kč. Mezi bankou a žalovanou bylo sjednáno úročení poskytnutých peněžních prostředků (úvěru), když úroková sazba byla stanovena jako neměnná ve výši 12,90% ročně. V čl. 6 smlouvy si pak strany sjednaly, že právní předchůdkyně žalobkyně byla oprávněna prohlásit půjčku za okamžitě splatnou, pokud by žalovaná porušila závazky vyplývající ze smlouvy, a v tomto případě požadovat smluvní pokutu ve výši odpovídající 0,1% denně z částky, ohledně jíž byla žalovaná v prodlení. [příjmení] posuzovala úvěruschopnost žalované na základě jí uvedených údajů (o osobním stavu, zaměstnání a příjmech a výdajích – žalovaná deklarovala příjmy ve výši 37 000 Kč z podnikatelské činnosti, výdaje ve výši 14 500 Kč a svoji bezdlužnost) a dále na základě veřejně dostupných informací (v insolvenčním rejstříku), jakož i informací z interní databáze banky a úvěrových registrů ([spisová značka], [příjmení]). Žalovaná řádně splácela v měsíci dubnu, květnu, červnu, červenci a srpnu roku [rok]. V prodlení se ocitla až se svoji splátkou za měsíc září roku [rok]. Úvěr byl zesplatněn dne [datum]. Žalovaná ke dni zesplatnění úvěru uhradila na dotčenou pohledávku celkem 18 140 Kč. Žalovaná pak ke dni zesplatnění úvěru dlužila částku 192 449,40 Kč na jistině a částky 49,14 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení a částku 8 684,95 Kč na kapitalizovaném úroku. Dne [datum] byla žalované zaslána předžalobní výzva.

8. S ohledem na shora uvedené se uvádí, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce ve smyslu § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“). Žalovaná, na rozdíl od právního předchůdce žalobkyně, vystupovala v pozici spotřebitele, jednalo se tedy o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též „zákon o spotřebitelském úvěru“).

9. Podle § 1811 odst. 1 o. z. platí, že veškerá sdělení vůči spotřebiteli musí podnikatel učinit jasně a srozumitelně v jazyce, ve kterém se uzavírá smlouva.

10. Pode § 1860 o. z. platí, že podnikatel uzavře smlouvu se spotřebitelem podle jeho volby v úředním jazyce členského státu Evropské unie, v němž má spotřebitel bydliště nebo jehož je spotřebitel státním příslušníkem. Liší-li se tento jazyk od jazyka členského státu Evropské unie, na jehož území se nachází nemovitá věc nebo její část, ke které se vztahuje smlouva, kterou spotřebitel nabývá právo užívat ubytovací zařízení podle § [číslo] odst. 1 písm. a), vydá podnikatel spotřebiteli i úřední překlad textu smlouvy do tohoto jazyka.

11. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (tedy i v době uzavření předmětných smluv), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Teprve s účinností od [datum] zní § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru následovně:„ Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“.

14. Podle § 122 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že u dluhu ze spotřebitelského úvěru, s jehož plněním je spotřebitel v prodlení delším než 90 dnů, vzniká věřiteli právo pouze na úrok, který odpovídá úroku určenému zápůjční úrokovou sazbou ve výši repo sazby stanovené [anonymizována tři slova] pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, nebyl-li sjednán úrok nižší.

15. Podle Čl. II, bodu 1. Přechodných ustanovení k zákonu č. 186/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, dostal-li se dlužník do prodlení s plněním povinností vyplývajících ze smlouvy o odložené platbě, peněžité zápůjčce, úvěru nebo obdobné finanční službě po dni nabytí účinnosti tohoto zákona, použije se namísto příslušných ustanovení smlouvy, pokud jsou v rozporu s § 122 odst. 4 nebo 5 zákona č. 257/2016 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, § 122 odst. 4 nebo 5 zákona č. 257/2016 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, i když byla smlouva uzavřena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. 16. [název soudu] k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde žalobkyni, resp. jejím právním předchůdci), aby dlužníka - spotřebitele (zde žalovanou) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle [název soudu] neplatná.

17. I [název soudu] v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu (dle nynější terminologie přestupku), za což mu může podle [název soudu] [ulice] obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý [název soudu] přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále též„ Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne [datum] ve věci C - [číslo]. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno — v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

18. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotvena, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

19. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS v čl. 8 odst. 1 stanoví:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“. Podle čl. 23 členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

20. Přestože sankce absolutní neplatnosti smlouvy při porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele byla do zákona o spotřebitelském úvěru zakotvena až v květnu [rok], nezbytnost jejího uplatňování plyne z předpisů evropského práva (směrnice 2008/48/ES), tedy bezpochyby se uplatní i v nyní posuzovaném případě, kdy předmětná smlouva byla uzavřena v roce [rok].

21. Této interpretaci rovněž nasvědčuje rozsudek Soudního dvora EU ze dne [datum] ve věci C [číslo], OPR-Finance, podle něhož články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

22. I smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené v roce [rok] tudíž trpěly sankcí absolutní neplatnosti v případě nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka.

23. Žalobkyně tvrdila, že ověřovala úvěruschopnost žalované v dostupných databázích, jakož i na základě informací získaných od žalované. Žalovaná v této souvislosti namítala, že protokol, ve kterém jsou informace uvedené žalovanou, nebyl žalovanou podepsán. Dále namítala, že právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované vycházela pouze ze statistického modelu, a to bez jakéhokoliv přihlédnutí ke skutečným příjmům žalované.

24. Na základě provedeného dokazování pak soud zjistil, že banka posuzovala úvěruschopnost žalované na základě jí uvedených údajů. Dále banka posuzovala úvěruschopnost žalované na základě veřejně dostupných informací (v insolvenčním rejstříku), jakož i informací nacházejících se v interní databázi banky a úvěrových registrů ([spisová značka], [příjmení]).

25. K tomu soud uvádí, že pokud by banka (právní předchůdkyně žalobkyně) skutečně ověřovala úvěruschopnosti dlužníka toliko z databází (lhostejno zdali interních či externích), bylo by takové ověřování nedostatečné, neboť by samo o sobě dostatečně nemohlo vypovídat o skutečné majetkové situaci dlužníka a jeho schopnosti splácet úvěr. Na druhou stranu pokud banka vycházela při posuzování úvěruschopnosti žalované z údajů, které jí poskytla sama žalovaná a o kterých neměla důvodu pochybovat, resp. které si ověřila v příslušných databázích (pokud šlo o deklarovanou bezdlužnost žalované), podle zdejšího soudu zkoumala úvěruschopnost podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a nebylo tak namístě uvažovat o neplatnosti dotčené smlouvy podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Na tom ničeho nemůže změnit ani to, že přílohy k protokolu o zkoumání úvěruschopnosti (kde jsou relevantní informace o žalované) nejsou žalovanou přímo podepsány. Takováto povinnost (tj. povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru nechat podepsat všechny listiny relevantní z hlediska zkoumání úvěruschopnosti) totiž podle soudu neplyne z žádného právního předpisu. Podstatné je pouze to zdali, banka (právní předchůdkyně žalobkyně) skutečně úvěruschopnost žalované zkoumala a neomezila se na pouhé formální ověřování. Podle názoru zdejšího soudu přitom banka řádně úvěruschopnost zkoumala.

26. Dále se k argumentaci žalované, pokud jde o otázku jazyka smlouvy, uvádí, že z § 1860 o. z. jednoznačně plyne, že spotřebitelskou smlouvu je možné uzavřít v úředním jazyce členského státu EU, v němž má spotřebitel bydliště nebo jehož je spotřebitel státním příslušníkem. V rozhodné době uzavření smlouvy přitom měla žalovaná bydliště na území ČR (což bylo mezi stranami nesporné). Nelze proto uvažovat o tom, že by samotná skutečnost, že byla smlouva uzavřena v jazyce českém, způsobovala její neplatnost. Na tom nemůže ničeho změnit ani okolnost, že strany uzavřely dne [datum] rovněž rámcovou smlouvu, a to v jazyce anglickém.

27. Konečně soud nemůže dát za pravdu žalované, ani pokud jde o její námitku stran nenaplnění podmínek k zesplatnění dluhu žalované, resp. k nikoliv řádnému zaslání předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. Pokud totiž samotná smlouva byla uzavřena v jazyce českém, bylo povinností žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) komunikovat právě v tomto jazyce (viz § 1811 odst. 1 o. z.). Odmítnout je třeba i argumentací absencí dobré víry při zasílání na místo bydliště, které měla žalovaná v době uzavírání smlouvy a které bance (právní předchůdkyni žalobkyně) nahlásila. Žalovaná totiž sama místo svého bydliště v ČR bance nahlásila. Nebylo poté povinností žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) aktivně pátrat potom, zdali náhodou žalovaná své bydliště nezměnila. Dlužno poznamenat, že žalovaná ani netvrdila, ani neprokazovala, že by snad žalobkyni či její právní předchůdkyni oznámila změnu místa svého bydliště.

28. S ohledem na shora uvedené tak lze uzavřít, že po právní stránce soud posoudil projednávanou věc jako spor ze smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 o. z., resp. ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o spotřebitelském úvěru, řádně a včas nesplácela, pročež se ocitla v prodlení a s ohledem na § 573 o. z., jakož i znění smlouvy došlo dne [datum] k řádnému zesplatnění celé dlužné částky. Soud proto přiznal výrokem I. tohoto rozsudku žalobkyni jistinu úvěru ve výši 192 449,40 Kč (tj. jistinu v nesplacené výši ke dni zesplatnění úvěru) spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 49,14 Kč za období do [datum] a kapitalizovaným úrokem za období do [datum] ve výši 8 684,94 Kč, jak žalobkyně požadovala.

29. Soud rovněž výrokem I. tohoto rozsudku přiznal ještě částku 17 320,50 Kč, a to jako smluvní pokutu. Soud přiznal smluvní pokutu pouze v této výši s ohledem na žalobkyní tvrzené a prokázané datum zesplatnění dlužné částky, jakož i s ohledem na znění čl. 6 smlouvy a § 122 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru. Dlužno poznamenat, že odstavec čtvrtý § 122 zákona o spotřebitelském úvěru byl doplněn až zákonem účinným ode dne [datum] (tj. účinný až po dni uzavření smlouvy). Soud nicméně i tak toto ustanovení aplikoval s ohledem na znění čl. II, bodu 1. přechodných ustanovení k zákonu č. 186/2020 Sb., jakož i na skutečnost, že žalovaná se v prodlení ocitla až v září [rok]. Při výpočtu smluvní pokuty tedy soud vyšel ze sjednané sazby (souladné s § 122 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru) a maximální délky 90 dnů ve smyslu § 122 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru.

30. Výrokem I. tohoto rozsudku pak soud přiznal v souladu s § 122 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru úrok ve výši 12,90 % ročně z částky 192 449,40 Kč od [datum] do [datum] a úrok ve výši 8,25 % ročně z částky 192 449,40 Kč od [datum] do zaplacení. Soud rovněž přiznal úrok z prodlení v zákonné výši (viz § 1970 o. z., § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.), a to z částky 192 449,40 Kč ve výši 8,25 % ročně od [datum] do [datum] a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z částky 209 769,9 Kč od [datum] do zaplacení, neboť s prodlením zaplacení smluvní pokuty nemohla být žalovaná logicky dříve, nežli jí povinnost zaplatit dotčenou smluvní pokutu vznikla. Jinak řečeno, s ohledem na tvrzené a prokázané datum zesplatnění úvěru dne [datum] mohla být žalovaná v prodlení se zaplacením smluvní pokuty ve shora uvedené výši nejdříve ode dne [datum].

31. Výrokem II. soud pak ve zbývající části žalobu zamítl.

32. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl výrokem III. tohoto rozsudku, a to podle § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně byla neúspěšná jenom v poměrně nepatrné části. Náklady žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 8 976 Kč a nákladů zastoupení.

33. Náklady zastoupení tvoří odměna za úkony (celkem 5 úkonů) podle § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu: převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé, podání žaloby, replika k vyjádření žalované ze dne [datum], účast na jednání před soudem dne [datum]. Při tarifní hodnotě sporu 224 388,10 Kč činí výše odměny za jeden úkon ve smyslu § 7 advokátního tarifu 9220 Kč, celkem 46 100 Kč. K tomu je třeba připočíst režijní paušály (5 režijních paušálů) ve smyslu § 13 odst. 4 advokátního tarifu a DPH.

34. Celkem tak žalobkyni náleží náhrada nákladů řízení ve výši 66 572 Kč ([číslo] + (5 x [číslo] + 5 x 300) x 1,21=66 572).