37 C 148/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudcem Petrem Navrátilem ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: stát, organizační složka státu , IČO IČO sídlem adresa za níž jedná Jméno žalované sídlem Adresa žalované pro zaplacení 80 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 30 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od , datum, do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 50 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od , datum, do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 13 232,30 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

1. Žalobce se svojí žalobou podanou u zdejšího soudu domáhal zaplacení v záhlaví uvedené částky. Konkrétně se domáhal náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního stíhání vedeného u Okresního soudu v , adresa, (dále též „OS“) pod sp. zn. , spisová značka, (dále též „původní řízení“) a náhrady nemajetkové újmy za samotné trestní stíhání.

2. K náhradě nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky původního řízení žalobce uvedl, že původní řízení bylo zatíženo průtahy. Zdůrazňoval přitom, že se na délce původního řízení nijak nepodílel. Naopak poukázal na soudní ping pong a na suboptimální postup soudu I. stupně. Za období průtahů žalobce označil rovněž i období při odesílání spisů odvolacímu soud a vyřízení opravného prostředku. Původní řízení dle žalobce trvalo 7 let a 8 měsíců. Význam původního řízení pak byl pro žalobce s ohledem na jeho předmět extrémně vysoký.

3. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že v projednávané věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Poskytnuté zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva nicméně považovala žalovaná za dostačující. K tomu poukázala na předmět původního řízení. Žalovaná rovněž tvrdila, že žalobce byl odškodněn tím, že trestní soud zohlednil nepřiměřenou délku původního řízení při ukládání trestu.

4. Soud ve věci učinil následující skutková zjištění.

5. Z nesporných tvrzení účastníků vzal soud za prokázané, že žalobce uplatnil u žalované svůj nárok jako v projednávané věci svým podáním ze dne , datum, . Tento nárok byl vyřízen stanoviskem žalované ze dne , datum, . V rámci tohoto stanoviska žalovaná konstatovala porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. Konstatovala tedy existenci odpovědnostního titulu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk, nicméně odmítla přiznat zadostiučinění v penězích.

6. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

7. Ze spisu vedeného u Okresního soudu , adresa, sp. zn. , spisová značka, soud zjistil následující. Trestní stíhání proti žalobci ve zdejším řízení (obviněnému/obžalovanému/odsouzenému v tamním řízení) bylo zahájeno usnesením Policie České republiky (PČR), č.j.: , číslo jednací, pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí dle ust. § 199 odst. 1, 2 písm. d) TZ a dále pro zločin znásilnění dle ust. § 185 odst. 1, 2 písm. a) TZ a pro přečin vydírání dle ust. § 175 odst. 1 TZ. Usnesení je ze dne , datum, a bylo doručeno obviněnému dne , datum, . Dne , datum, podána stížnost proti usnesení o zahájení t.s. obhájcem obviněného. Dne , datum, stížnost zamítnuta. Dne , datum, vyslechnut obviněný. Dne , datum, vyslechnuta poškozená. Dne , datum, se dostavili děti obviněného a poškozeného, ale nechtěli vypovídat. Dne , datum, přibráni 3 znalci z klinické psychologie. Dne , datum, došlo doplnění znaleckého posudku na žádost PČR ze dne , datum, . Na č.l. 142-257 znalecké posudky. Dne , datum, , , datum, , , datum, , , datum, . Dne , datum, vypracováno PČR vyjádření k návrhům obviněného na doplnění vyšetřování. Dne , datum, oznámeno VZP (Veřejná zdravotní pojišťovna) zranění poškozené. Dne , datum, obviněný vyrozuměn o možnosti prostudovat spis. Dne , datum, vyrozuměna VZP o možnosti prostudovat spis. Dne , datum, prostudován spis poškozenou , jméno FO, . Dne , datum, prostudoval spis obviněný. Dne , datum, prostudoval spis obhájce. Dne , datum, prostudovala spis VZP. Dne , datum, doručen návrh PČR na podání obžaloby OSZ (Okresní státní zastupitelství) , adresa, . Dne , datum, byla podána obžaloba k Okresnímu soudu v , adresa, (OS). Na hlavním líčení dne , datum, přečtena obžaloba, vyslechnut obžalovaný a poškozená , jméno FO, . Na hlavním líčení dne , datum, slyšeno 5 svědků. Na hlavním líčení dne , datum, vyslechnut svědek a znalec. Na hlavním líčení dne , datum, slyšen znalec. Na hlavním líčení dne , datum, odročeno, neboť se nedostavili svědci a znalkyně. Na hlavním líčení dne , datum, vyslechnuti 3 svědci, za účelem předvolání znalkyně hlavní líčení odročeno. Na hlavním líčení dne , datum, odročeno z důvodu omluvy přísedící. Z důvodu pracovní neschopnosti obžalovaného hlavní líčení odročeno na , datum, . Hlavní líčení odročeno z důvodu nemoci obžalovaného na , datum, . Z důvodu nemoci obžalovaného opět odročeno na , datum, . Dne , datum, voláno k hlavnímu líčení, přičemž došlo ke změně obsazení v senátu, přičemž obžalovaný sdělil, že trvá na opětovném výslechu několika osob. Na hlavním líčení dne , datum, čtena výpověď obžalovaného, vyslechnuti 4 svědci. Na hlavním líčení dne , datum, vyslechnuta znalkyně a svědkyně. Na hlavním líčení dne , datum, dovyslechnuta svědkyně a vyslechnut znalec, vyslechnuti další 2 svědci. Na hlavním líčení dne , datum, odročeno na , datum, z důvodu nemoci přísedící. Na žádost obžalovaného odročeno na , datum, , kde byly vyslechnuti 4 svědci. Dne , datum, přibrána znalkyně z oboru klinické psychologie , tituly před jménem, , jméno FO, . Dne , datum, se vrátil spis spolu se znaleckým posudkem. Dne , datum, vyslechnut svědek mimo hlavní líčení. Dne , datum, vyslechnuta znalkyně mimo hlavní líčení. Na hlavním líčení dne , datum, vyslechnut obžalovaný. Dne , datum, vyslechnut svědek mimo hlavní líčení. Na hlavním líčení dne , datum, odročeno z důvodu, že obžalovaný má covid a trvá na projednání v jeho přítomnosti. Na hlavním líčení dne , datum, 1x svědek. Na hlavním líčení dne , datum, odročeno, neboť svědkyně , jméno FO, je v pracovní neschopnosti. Na hlavním líčení dne , datum, odročeno na , datum, z důvodu opětovného nedostavení se svědkyně, kde se opět nedostavila a byla jí uložena pořádková pokuta 2 000 Kč. Na hlavním líčení dne , datum, vyslechnuta svědkyně, svědkyně , jméno FO, se opět nedostavila. Dne , datum, spis předložen Krajskému soudu v , adresa, se stížností svědkyně , jméno FO, . Dne , datum, stížnost zamítnuta. Na hlavním líčení dne , datum, vyslechnuta svědkyně , jméno FO, . Na hlavním líčení dne , datum, vyslechnuta svědkyně, dáno k nahlédnutí a přečteno několik listin, čteny závěrečné řeči, vyhlášen odsuzující rozsudek. Lhůta k vypravení rozsudku prodloužena , datum, . Dne , datum, podáno odvolání obžalovaným do rozsudku. Dne , datum, spis předložen Krajskému soudu v , adresa, . Dne , datum, rozsudek I. stupně zrušen, neboť nebyl úplně zjištěn skutkový stav, dále došlo k porušení trestního zákoníku a nesprávný je též výrok o náhradě nemajetkové újmy. Na hlavním líčení dne , datum, čteny listiny, hlavní líčení odročeno na , datum, za účelem předvolání poškozené , jméno FO, . Na hlavním líčení vyslechnuta poškozená, odročeno na , datum, , kde byl vyhlášen odsuzující rozsudek. Dne , datum, podal obžalovaný odvolání. Dne , datum, podal odvolání státní zástupce. Dne , datum, byl rozsudek I. stupně zrušen, neboť skutková zjištění neodpovídala výsledkům provedeného dokazování a se vypořádat s důvody, proč neprovedl některé důkazy. Na hlavním líčení dne , datum, vyhlášen odsuzující rozsudek, lhůta k jeho vypravení byla prodloužena do , datum, . K odvoláním byl rozsudek dne , datum, opět zrušen s odůvodněním, že má soud I. stupně pečlivě vyhodnotit důkazy a přenést je do odůvodnění rozhodnutí v němž se musí rovněž zabývat námitkami odvolatelů, dále má být zohledněna nepřiměřená délka řízení ohledně trestu. Dne , datum, vyhlášen čtvrtý odsuzující rozsudek, který nabyl právní moci , datum, , bez odůvodnění, neboť s tím strany souhlasili.

8. Soud na základě provedeného dokazování učinil tento závěr o skutkovém stavu. Žalobce byl trestně stíhán v rámci řízení vedeného u Okresního soudu , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, . Jeho trestní stíhání bylo zahájeno dne , datum, a pravomocně skončeno bylo , datum, .

9. Další navržené důkazy soud neprováděl pro nadbytečnost, neboť se týkaly nesporných skutečností (stanovisko žalované, žádost žalobce včetně doručenky).

10. Po právní stránce soud věc posoudil následovně.

11. Žalobce se svojí žalobou domáhal náhrady nemajetkové újmy z důvodu nepřiměřené délky původního řízení ve výši 80 000 Kč. Tento svůj nárok opíral o nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, .

12. Zákon v obecné rovině rozeznává dva odpovědnostní tituly, a to nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup (srov. § 5 OdpŠk). Stát přitom za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím odpovídá objektivně (tj. bez ohledu na zavinění – srov. § 2 OdpŠk) za současného (kumulativního) splnění tří podmínek: (i) příslušný orgán státu vydal nezákonné rozhodnutí či došlo k nesprávnému úřednímu postupu; (ii) poškozenému vznikla újma (tj. nemajetková či majetková – škoda); a (iii) újma je v příčinné souvislosti s takovým nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem; jinými slovy je mezi nimi dán vztah příčiny a následku (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011).

13. Podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. Naproti tomu i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

14. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne 13. 4. 2011, je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud ČR dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana účastníků. Nelze tedy vycházet z určité abstraktní a předem dané délky řízení, která by mohla být považována za přiměřenou, ale vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

15. S přihlédnutím ke shora uvedenému se soud nejprve zabýval otázkou, zda v průběhu namítaného řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Při posuzování této otázky se tak soud (ve světle judikatury ESLP i Nejvyššího soudu ČR) zabýval jednak celkovou délkou namítaného řízení, resp. rozhodným obdobím, a jednak tím, zda v jeho průběhu došlo k průtahům.

16. V dané věci začalo rozhodné období posuzovaného řízení běžet ve vztahu k žalobci dne , datum, (kdy mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání). Konec rozhodného období soud spatřuje v datu , datum, , kdy bylo trestní stíhání pravomocně skončeno. Celková délka posuzovaného řízení, resp. rozhodného období ve vztahu k nemajetkové újmě žalobce tedy činí cca 7 let a 8 měsíců.

17. Dlužno poznamenat, že soud při posuzování přiměřenosti délky předmětného trestního stíhání nepřihlížel k té fázi trestního řízení, která předcházela zahájení trestního stíhání žalobce. Uvedený závěr soud opírá zejména o stanovisko Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne 13. 4. 2011, dle něhož „[V] případě trestního řízení je třeba považovat řízení za zahájené v zásadě okamžikem sdělení obvinění osobě podezřelé ze spáchání trestného činu (§ 160 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. ř.“), resp. doručení opisu usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému (§ 160 odst. 2 tr. ř.)“.

18. Trestní stíhání probíhalo opakovaně na dvou stupních soudní soustavy, a předtím v rámci přípravného řízení u Policie ČR. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že již samo vedení řízení u několika stupňů justiční soustavy nutně muselo mít za následek prodloužení délky původního řízení. Ačkoli sice nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají svých procesních práv (včetně opravných prostředků) daných jim vnitrostátním právním řádem, na druhou stranu ani nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků řízení a rozhodovat o nich (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010).

19. Po hmotněprávní stránce byla dle soudu věc standardně obtížná. Obtížnější byla věc po skutkové stránce, když soud musel vyslechnout řadu svědků a vypořádat se s několika znaleckými posudky. Soud považuje věci za obtížnější i po stránce procesněprávní, neboť se soud musel vypořádat s řadou žádostí o odročení a dále pak muselo být zopakováno dokazování, neboť na tom žalobce trval při změně obsazení senátu. V souhrnu proto soud hodnotí věc jako složitější (obtížnější).

20. Dále je třeba konstatovat, že žalobce se na celkové délce původního řízení nepodílel ve smyslu obstrukcí či nečinnosti. V této souvislosti se uvádí, že soud nezaznamenal, že by se žalobce snažil o urychlení řízení. Soud nicméně zdůrazňuje, že není povinností účastníka se o urychlení řízení shora uvedeným způsobem snažit. Jinými slovy, použití uvedených prostředků mu lze klást k dobru (zvýšený význam), nikoli k tíži (snížený význam). K tomu se zdůrazňuje, že skutečnost, že se účastník nepřiměřeně dlouze vedeného řízení pokusil o odstranění jeho průtahů podáváním stížností, neznamená automaticky, že by mu mělo být přiznáno odškodnění ve vyšším rozsahu než účastníku, který si na průtahy v řízení nestěžoval. V konkrétním případě však může dojít ke zvětšení újmy (frustrace) účastníka řízení, ve kterém dochází k průtahům navzdory úspěšným stížnostem na ně; tomu by měla odpovídat úvaha soudu o stanovení formy, popř. výše zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku řízení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012).

21. K tomu soud uvádí, že složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, jednak složitost věci samé o sobě, tedy nároky skutkové, právní a procesní. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009). Posuzování řízení z hlediska počtu instancí vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná. Zároveň je však třeba přihlédnout k tomu, z jakého důvodu byla věc na více stupních soudní soustavy projednávána. Zda z důvodu složitosti řízení, nebo z důvodu procesních pochybení soudů nižších stupňů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1680/2023). V projednávané věci se soud domnívá, že není namístě hodnotit počet instancí, v nichž byla věc řešena, v neprospěch strany žalující. Rozhodnutí soudu I. stupně totiž byla opakovaně rušena pro nepřezkoumatelnost.

22. Pokud jde o význam řízení, vzhledem k druhové stránce řízení, resp. jeho předmětu, jej soud hodnotí jako podstatně snížený. Sice se jednalo o trestní řízení, což dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR již samo o sobě povahou svého předmětu zakládá vyšší význam pro žalobce, jinými slovy zvýšený význam se presumuje (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011), nicméně s ohledem na to, že žalobce byl v původním řízení pravomocně odsouzen, je namístě uvažovat o sníženém významu původního řízení pro jeho osobu (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 429/2021, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2538/2023).

23. Jinými slovy řečeno, je sice pravdou, že žalobce byl v původním řízení nakonec odsouzen, jak zdůrazňovala žalovaná. Podle zdejšího soudu nicméně z judikatury Nejvyššího soudu bez dalšího neplyne, že by v tomto případě neměla (resp. nemohla) žalobci vzniknout újma (nepřiměřeně dlouhým trestním stíháním). Jinak řečeno, judikaturu Nejvyššího soudu nelze v žádném případě interpretovat tak, že výsledek řízení, kdy je obviněný shledán vinným a odsouzen, vylučuje možnost vzniku nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích, ačkoliv např. trestní stíhání trvalo zcela zjevně nepřiměřeně dlouho, obviněný k prodloužení délky řízení nijak nepřispěl a naopak v postupu státních orgánů bylo možno shledat určitá pochybení. Na druhou stranu náhrada v penězích by ale v takovém případě měla být spíše nižší (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4442/2010).

24. K tomu soud dále dodává, že jinak z okolností konkrétního případu nevyplývá jiný důvod pro zvýšený význam původního řízení pro žalobce. Zdůrazňuje se, že soud si je vědom toho, že k typovým aspektům stran významu řízení mohou přistoupit i aspekty individuální. Není ovšem rolí soudu, aby nad rámec tvrzení účastníků pátral po okolnostech svědčících pro zvýšený či snížený význam předmětu řízení pro poškozené, neboť by se tím mohl dopustit porušení zásady rovnosti účastníků řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1597/2014). V projednávané věci přitom platí, že stran individuálního významu žalobce žádnou konkrétní újmu, která by mu vznikla v souvislosti s nepřiměřeně dlouhým řízením a která by umocňovala zásah do jeho života, netvrdil ani neprokazoval.

25. Konečně pokud se jedná o postup soudů (resp. OČTŘ) coby jedno z klíčových kritérií pro posouzení přiměřenosti doby řízení, tak soud v posuzovaném řízení zaznamenal jedno období nečinnosti, a to od , datum, do , datum, . Přehlédnout dále nelze nekoncentrovaný postup soudu I. stupně, jehož rozhodnutí byla opakovaně rušena, a to pro nepřezkoumatelnost.

26. Lze proto shrnout, že soud vzal do úvahy všechna shora uvedená kritéria jednotlivě i v jejich souhrnu, a s přihlédnutím k uvedeným skutkovým okolnostem a k relevantním zákonným ustanovením dospěl k závěru, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé. Z uvedených důvodů soud uzavřel, že v dané věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 OdpŠk.

27. V důsledku porušení tohoto práva vznikla nemajetková újma, jejíž vznik se předpokládá (jde o vyvratitelnou právní domněnku). Porušení práva na přiměřeně dlouhé řízení je tedy bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové újmy.

28. S ohledem na shora uvedené a na skutečnost, že byly splněny kumulativní podmínky pro vznik nároku, soud dospěl k závěru, že požadavek žalobce na zaplacení přiměřeného zadostiučinění v penězích je co do základu oprávněný, když samotné konstatování porušení práva (k němuž sám ESLP nepřistupuje často) se soudu nejeví jako zcela dostatečné.

29. Soud na základě kritérií stanovených shora citovaným § 31a odst. 3 OdpŠk (k nimž se v konkrétních souvislostech v dané věci vyjádřil podrobněji již výše) shledal přiměřeným odškodnit nemajetkovou újmu částkou 30 000 Kč.

30. Při stanovení dané částky soud vycházel (v souladu se Stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010) ze sazby 15 000 Kč za první dva roky řízení a 15 000 za každý další rok řízení (tj. za 7 let řízení 90 000 Kč a za dalších 8 měsíců řízení 10 000 Kč). Soud zdůrazňuje, že s ohledem na délku původního řízení nebylo na místě přiznat vyšší základní částku; původní řízení soud nepovažuje za extrémně dlouhé, resp. násobně delší, nežli bylo lze s ohledem na okolnosti případu očekávat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1320/2011).

31. K tomu soud uvádí, že nenavyšoval základní částku s ohledem na měnící se hospodářské poměry a ani k této otázce neprováděl žádné dokazování. K možnosti překonání závěrů učiněných ve Stanovisku s ohledem na ekonomický růst se Nejvyšší soud vyjadřoval v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011), a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Z poslední doby se Nejvyšší soud obdobně k této otázce vyjádřil např. v usnesení ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2184/2020, rozsudku ze dne 20. 10. 2020 sp. zn. 30 Cdo 1433/2020. Přiznanou základní částku proto soud nepovažuje za nepřiměřenou ani s ohledem na to, že stanovisko Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. Cpjn 206/2010 bylo vydáno již dne 13. 4. 2011 (viz nejnověji rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024 a nález Ústavního soudu Pl. ÚS 26/25).

32. Vypočtená základní částka ve výši 100 000 Kč byla ponížena o 30 % z důvodu složitosti (zejm. skutkové). Dále byla ponížena o 50 % z důvodu nižšího významu původního řízení pro žalobce. Vypočtená základní částka byla navýšena naopak o 10 % z důvodu suboptimálního postupu soudů v původním řízení. Soud na tomto kritériu nevolil vyšší ohodnocení, neboť žalobce je odškodňován za celou délku původního řízení, nikoliv jen za úseky zatížené průtahy, resp. suboptimálním postupem. Co se týče ostatních základních kritérií, byť se jedná o jejich demonstrativní výčet, soud neshledal žádná další způsobilá kritéria uvedenou částku zvýšit či naopak ponížit. Ve výsledku tedy došlo k modifikaci základní částky jejím ponížením o 70 %, tj. na výslednou částku 30 000 Kč.

33. K tomu se zdůrazňuje, že při posuzování přiměřenosti délky řízení a stanovení případného zadostiučinění v případě porušení práva na projednání věci v přiměřené době, je nutno se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku. Nelze totiž zapomínat, že jde v těchto případech o posouzení vzniku nemajetkové újmy na straně poškozeného, tedy o posouzení kategorie objektivně jen obtížně zjistitelné a zcela jistě nespočítatelné (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011).

34. Soud dodává, že mu je známa ustálená judikatura Nejvyššího soudu ČR, dle níž by modifikace základní částky v obecné rovině neměla přesahovat 50% (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, ze dne 21. 10. 2010). Nicméně dle soudu jsou v posuzovaném případě dány výjimečné okolnosti, které výraznou modifikaci vyžadují, tj. skutečnost, že žalobce je pravomocně odsouzeným pachatelem trestného činu.

35. K argumentaci žalované pak soud dodává, že podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu může být přiznána jiná forma náhrady za nepřiměřenou délku trestního stíhání, a to právě v podobě zmírnění ukládaného trestu (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne 13. 4. 2011). Tato forma odškodnění má dokonce přednost před odškodnění v penězích (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012). K tomu Ústavní soud judikoval, že trestní soudy musí jasně a zřetelně uznat porušení práva na přiměřenou délku trestního řízení (požadavek výslovnosti). Trestní soudy rovněž musí uvést, jaký trest by bývaly uložily, nebýt nepřiměřeně dlouhého trestního řízení. Dříve zjištěné průtahy během řízení se pak musí projevit v konečné podobě kompenzace (požadavek měřitelnosti). Ač mají trestní soudy prostor pro široké uvážení, jaký nástroj kompenzace zvolí, nemohou opomíjet obecný zájem na spravedlivém potrestání pachatelů trestných činů a zájmy poškozených (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. IV. ÚS 30/24).

36. V poměrech projednávané není možné uvažovat o tom, že by žalobce byl odškodněn již zmírněním ukládaného trestu, neboť konečné rozhodnutí soudu není odůvodněné. Nedošlo tedy ke zřetelnému uznání porušení práva na přiměřenou délku trestního řízení a rovněž nebylo jasně a zřetelně řečeno, jaký trest by byly bývaly soudy uložily. Je sice pravda, že s ohledem na průběh původního řízení soud I. stupně pravděpodobně vážil i nepřiměřenou délku původního řízení (koneckonců k tomu byl vyzván odvolacím soudem), nicméně samotná pravděpodobnost, že se tak stalo, nestačí.

37. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku přiznal žalobci částku 30 000 Kč a ve zbytku žalobu výrokem II. zamítl.

38. Pokud jde o požadované úroky z prodlení, dle § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. S ohledem na znění citovaného ustanovení stojí soudní judikatura na konstantním závěru, že stát se ocitá v prodlení s náhradou újmy způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím teprve marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, jež začíná běžet ode dne uplatnění nároku poškozeným u příslušného úřadu (tj. v dané věci žalované). Teprve ode dne následujícího po uplynutí zmíněné lhůty jej tedy stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2001 ze dne 24. 4. 2003, či sp. zn. 30 Cdo 2779/2012 ze dne 12. 6. 2013).

39. Uplatněním ve smyslu § 15 odst. 2 OdpŠk je pak okamžik doručení žádosti žalobce o náhradu újmy žalované, tj. v daném případě dne , datum, . Po uplynutí šestiměsíční lhůty pak byla žalovaná v prodlení a bylo proto namístě přiznat úroky z prodlení v zákonné výši. V projednávané věci pak uplynula lhůta , datum, ; v prodlení se tak žalovaná ocitla dne , datum, . Soud proto přiznal nárok na úrok z prodlení z přisouzené částky od , datum, a ve zbytku žalobu zamítl (viz výroky I. a II.). Samotné úroky z prodlení (resp. jejich výše) jsou odůvodněny § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (jakož i související judikaturou - srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2001 ze dne , datum, , či sp. zn. 30 Cdo 2779/2012 ze dne , datum, ).

40. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, který byl sice úspěšný jen zčásti, nicméně výše plnění závisela na úvaze soudu, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 13 232,30 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9a odst. 2 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 30 000 Kč sestávající z částky 2 300 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t. ze dne , datum, , z částky 2 300 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé (žaloba) dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne , datum, a z částky 2 300 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne , datum, včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a paušální náhrady výdajů ve výši 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne , datum, náhrada 1 182,89 Kč za 67 ujetých km v částce 582,89 Kč (35,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 8,1 l/100 km a 5,80 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut v částce 600 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 9 282,89 Kč ve výši 1 949,41 Kč.

41. Pouze pro úplnost soud dodává, že nepřiznal náhradu nákladů řízení za sepis žádosti podle § 14 OdpŠk, jak požadoval žalobce. Soud zdůrazňuje, že předběžné projednání nároku na náhradu škody u příslušného ústředního orgánu má neformální povahu a nepředpokládá se, že by při něm poškozený musel být právně zastoupen. Proto mu zákon neumožňuje, aby v rámci náhrady nákladů řízení uplatnil náklady zastoupení, i když je ve fázi projednání nároku podle § 14 odst. 1 OdpŠk vynaložil. Toto ve shora citovaném § 31 odst. 4 OdpŠk jasně dané omezení nelze obejít ani tím, že by se poškozený v následném soudním řízení domáhal náhrady těchto nákladů v rámci rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle § 151 o. s. ř. jako nákladů na předžalobní výzvu ve smyslu § 142a o. s. ř. a § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, a to ani tehdy, kdyby právní zástupce žalobce nad rámec předběžného uplatnění nároku podle § 14 odst. 1 OdpŠk zaslal ještě další předžalobní výzvu. Takový úkon, jehož nezbytnost jinak vyplývá z § 142a o. s. ř., lze totiž v případě nároků podle zákona č. 82/1998 Sb. považovat za nadbytečný, a to právě s ohledem na speciální právní úpravu předžalobního projednání nároku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1728/2011). Dlužno poznamenat, že § 31 OdpŠk opakovaně prošel i testem ústavnosti (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 445/16).

42. Lhůta k plnění byla ve výrocích I. a III. stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty za středníkem o. s. ř., když soudu je z jeho činnosti známo, že uvedená lhůta odpovídá technicko-organizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná jako organizační složka státu řídí. Náhrada nákladů řízení byla přisouzena na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).