37 C 156/2024

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudcem Petrem Navrátilem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Anonymizováno za níž jedná Jméno žalované sídlem Adresa žalované pro zaplacení 180 465 Kč s příslušenstvím I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši , částka, s úrokem z prodlení v zákonné výši z této částky od , datum, do zaplacení, se zamítáII. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši , částka, , a to do třech dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se svojí žalobou podanou u zdejšího soudu domáhala zaplacení částky , částka, s příslušenstvím coby zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného u , Anonymizováno, , Anonymizováno, (dále též „OS“) pod sp. zn. , Anonymizováno, (dále též „původní řízení“). Ve své žalobě zdůrazňovala, že původní řízení bylo zahájeno , datum, a skončeno dne , datum, . Původní řízení tedy dle žalobkyně trvalo 5 let a 4 měsíce. Žalobkyně zdůrazňovala, že v rámci původního řízení byly odvolacím soudem zrušeny dva rozsudky soudu prvého stupně. Podle žalobkyně se nejednalo o skutkově složitou věc. Nadto bylo ve věci nařízeno celkem , hodnota, jednání. Některá z nich pak byla nařízena naprosto zbytečně.

2. Žalobkyně se dále domáhala částky , částka, s příslušenstvím coby náhrady škody. Tato škoda měla konkrétně spočívat v nákladech vynaložených na právní zastoupení v rámci původního řízení. Žalobkyně požadovala zaplacení posledních 12 úkonů právní služby dle advokátního tarifu provedených v období od , datum, do , datum, . K tomu žalobkyně uváděla, že kdyby nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu na straně OS, tyto náklady by nevznikly.

3. Žalovaná ve svém vyjádření rekapitulovala původní řízení a dále uvedla, že v původním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). K nároku na náhradu nemajetkové újmy žalovaná uvedla, že na tento nárok již plnila částku , částka, , kterou považovala za dostatečnou. Pokud jde o náhradu škody v podobě nákladů původního řízení, žalovaná poukázala na absenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným odpovědnostním titulem a škodou. Nadto poukázala na skutečnost, že o nákladech původního řízení bylo pravomocně rozhodnuto. V této souvislosti poukázala na § 31 odst. 2 OdpŠk. Žalovaná proto navrhovala zamítnutí žaloby a rovněž požadovala náhradu nákladů řízení ve formě režijních paušálů za provedené úkony.

4. Soud ve věci učinil následující skutková zjištění.

5. Z nesporných tvrzení účastníků soud zjistil, že žalobkyně uplatnila svůj nárok jako v projednávané věci u žalované dne , datum, . Žalovaná vypořádala tento nárok svým stanoviskem ze dne , datum, , kdy přiznala částku ve výši , částka, coby přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Obvodního soudu pro , adresa, pod spis. zn. , Anonymizováno, . Nárok na náhradu škody odmítla zcela. , adresa, , Anonymizováno, Kč byla žalobkyni vyplacena ve lhůtě pod § 15 odst. 1 OdpŠk.

6. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobkyně splnila podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

7. Ze spisu vedeného u , Jméno žalobkyně, .

8. Soud na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními.

9. Po právní stránce soud hodnotil věc následovně.

10. Jak je uvedeno shora, žalobkyně se domáhala náhrady nemajetkovou újmu, která ji měla být způsobena v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u OS a dále náhrady škody v podobě nákladů vynaložených v rámci původního řízení. Soud se tedy zabýval důvodností uplatněných nároků především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu újmy.

11. K tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle zákona, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: (i) existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení představující nesprávný úřední postup; (ii) vznik újmy a (iii) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 31 Cdo 1791/2011).K náhradě nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou původního řízení12. Podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. Naproti tomu i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

13. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne , datum, , je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud ČR dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana účastníků. Nelze tedy vycházet z určité abstraktní a předem dané délky řízení, která by mohla být považována za přiměřenou, ale vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

14. S přihlédnutím ke shora uvedenému se soud nejprve zabýval otázkou, zda v průběhu namítaného řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Při posuzování této otázky se tak soud (ve světle judikatury ESLP i Nejvyššího soudu ČR) zabýval jednak celkovou délkou namítaného řízení, resp. rozhodným obdobím, a jednak tím, zda v jeho průběhu došlo k průtahům.

15. V dané věci začalo rozhodné období běžet dne , datum, , kdy byla v původním řízení doručena žaloba žalobkyni (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 1084/2017). Původní řízení pak bylo pravomocně skončeno k , datum, . Celková doba rozhodného období ve vztahu k posuzované nemajetkové újmě žalobkyně činila cca 5 let a 2 měsíce.

16. Posuzované řízení probíhalo opakovaně na dvou stupních soudní soustavy. Soud konstatuje, že již samo řízení u několika stupňů soudní soustavy nutně muselo mít za následek prodloužení délky původního řízení. Ačkoli sice nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají svých procesních práv daných jim vnitrostátním právním řádem, na druhou stranu ani nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků řízení (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne , datum, , sp. zn. Cpjn 206/2010).

17. K tomu soud uvádí, že, že složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, jednak složitost věci samé o sobě, tedy nároky skutkové, právní a procesní. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 675/2013, nebo rozsudek téhož soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 2138/2009). Posuzování řízení z hlediska počtu instancí vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná. Zároveň je však třeba přihlédnout k tomu, z jakého důvodu byla věc na více stupních soudní soustavy projednávána. Zda z důvodu složitosti řízení, nebo z důvodu procesních pochybení soudů nižších stupňů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 1112/2011, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 1680/2023). Podle názoru zdejšího soudu není namístě hodnotit počet instancí v neprospěch žalobkyně, když rozhodnutí soudu I. stupně bylo poprvé zrušeno z toho důvodu, že soud I. stupně založil své rozhodnutí na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu. V druhém případě pak i z toho důvodu, že se soud I. stupně řádně nezabýval návrhem žalované na moderaci smluvní pokuty.

18. Po procesněprávní stránce byla věc dle soudu standardně obtížná (resp. složitá). Mírně složitější byla věc po stránce hmotněprávní i skutkové, když se soud musel vypořádat s návrhem moderace smluvní pokuty a výslechem několika svědků. K hmotněprávní složitosti pak soud výslovně uvádí, že tato je dána nutností vážit ze strany soudu řadu okolností (viz § 2051 zákona č. 89/2012 Sb. a např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 31 Cdo 2273/2022).

19. Dále je třeba konstatovat, že žalobkyně se na celkové délce původního řízení nepodílela ve smyslu obstrukcí či nečinnosti. V této souvislosti se uvádí, že soud sice nezaznamenal (a žalobkyně to ani netvrdila), že by se žalobkyně snažila o urychlení řízení, resp. že by podala žádost o odstranění průtahů ve smyslu zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Soud nicméně zdůrazňuje, že není povinností účastníka se o urychlení řízení shora uvedeným způsobem snažit. Jinými slovy, použití uvedených prostředků mu lze klást k dobru (zvýšený význam), nikoli k tíži (snížený význam).

20. Pokud jde o význam řízení, soud konstatuje, že jej hodnotí jako standardní. V původním řízení totiž byl projednává spor majetkoprávního charakteru, u něhož se standardní význam presumuje. Nejednalo se tedy o spor, u kterého by byl dán větší zájem na jeho rychlém projednání. Typicky se jedná o trestní řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinně právní vztahy, zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného, řízení ve věcech osobního stavu, pracovněprávní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu, zde sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd. (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, ).

21. Ani z okolností konkrétního případu přitom nevyplývá důvod pro zvýšený význam původního řízení pro žalobkyně. Zdůrazňuje se, že soud si je vědom toho, že k typovým aspektům stran významu řízení mohou přistoupit i aspekty individuální. Není ovšem rolí soudu, aby nad rámec tvrzení účastníků pátral po okolnostech svědčících pro zvýšený či snížený význam předmětu řízení pro poškozené, neboť by se tím mohl dopustit porušení zásady rovnosti účastníků řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 1597/2014).

22. Konečně pokud se jedná o postup soudů, coby jedno z klíčových kritérií pro posouzení přiměřenosti doby řízení, soud konstatuje, že v posuzovaném řízení nezaznamenal období nečinnosti. Na druhou stranu nelze přehlédnout nekoncentrovaný postup soudu I. stupně, když jeho rozhodnutí byla opakovaně rušena soudem II. stupně. Nadto lze souhlasit s žalobkyní, že není-li zde objektivně žádná okolnost, která by bránila projednání a rozhodnutí věci při prvním jednání, pak skutečnost, že soud v posuzovaném řízení nepostupoval v souladu s § 114a odst. 1 o. s. ř. a jednání bez vážných důvodů odročoval, je možné zohlednit v rámci kritéria postupu orgánu veřejné moci (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 3639/2019).

23. Lze proto shrnout, že soud vzal do úvahy všechna shora uvedená kritéria jednotlivě i v jejich souhrnu, a s přihlédnutím k uvedeným skutkovým okolnostem a k relevantním zákonným ustanovením dospěl k závěru, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé (ostatně o tomto nebylo ani mezi účastníky sporu).

24. Z uvedených důvodů soud uzavřel, že v dané věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 OdpŠk, čímž došlo též k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě.

25. V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobkyni nemajetková újma, jejíž vznik se předpokládá (jde o vyvratitelnou právní domněnku). Porušení práva na přiměřeně dlouhé řízení je tedy bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové újmy. Bylo tudíž na žalované, aby vznik újmy vyvracela, která tak však nečinila.

26. S ohledem na shora uvedené a na skutečnost, že byly splněny kumulativní podmínky pro vznik nároku, soud dospěl k závěru, že požadavek žalobkyně na zaplacení přiměřeného zadostiučinění v penězích je co do základu oprávněný, když samotné konstatování porušení práva (k němuž sám ESLP nepřistupuje často) se soudu nejeví jako zcela dostatečné.

27. Soud na základě kritérií stanovených shora citovaným § 31a odst. 3 OdpŠk (k nimž se v konkrétních souvislostech v dané věci vyjádřil podrobněji již výše) shledal přiměřeným odškodnit nemajetkovou újmu žalobkyně částkou , částka, .

28. Při stanovení dané částky soud vycházel (v souladu se Stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. Cpjn 206/2010) ze sazby , částka, za první dva roky řízení a 15 000 za každý další rok řízení (tj. za 5 let řízení , částka, ) a dále , částka, za každý další měsíc řízení (tj. , částka, za dalších 2 měsíce řízení). Soud zdůrazňuje, že s ohledem na délku původního řízení nepřipadalo v úvahu přiznání vyšší základní částky, neboť původní řízení nebylo extrémně dlouhé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 1320/2011).

29. Vypočtená základní částka ve výši , částka, byla ponížena o 10 % z důvodu vyšší složitosti (viz shora). Soud na kritériu postupu orgánu moci veřejné nevolil ohodnocení, neboť žalobkyně je odškodňována za celou dobu řízení, nikoliv pouze za období nečinnosti, resp. nekoncentrovaného postupu. Co se týče ostatních základních kritérií, byť se jedná o jejich demonstrativní výčet, soud neshledal žádná další způsobilá kritéria uvedenou částku zvýšit či naopak ponížit. Ve výsledku tedy došlo k modifikaci základní částky jejím ponížením o 10 %, tj. na výslednou částku , částka, .

30. S ohledem na skutečnost, že sama žalovaná plnila žalobkyni dobrovolně , částka, , soud výrokem I. tohoto rozsudku žalobu co do požadavku na zaplacení částky , částka, s příslušenstvím zamítl.K náhradě škody v podobě nákladů původního řízení31. Z ustálené judikatury civilních soudů vykládající § 31 odst. 1 a 2 OdpŠk plyne, že je vyloučena náhrada škody v podobě náhrady nákladů řízení civilního řízení sporného, neboť náhrady nákladů je možné se domáhat dle o. s. ř. (k tomu viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 4357/2017, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 3047/2013, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 25 Cdo 603/2004).

32. V projednávané věci se přitom žalobkyně domáhá náhrady škody právě v podobě vynaložených nákladů na vedení civilního řízení sporného (o nichž bylo pravomocně rozhodnuto v rámci původního řízení). Náhrada takové škody je však zákonem výslovně vyloučena (viz § 31 odst. 2 OdpŠk; nejedná se totiž o škodu ve smyslu zákona). Kromě toho v každém případě by ani nemohla být dána příčinná souvislost mezi možným nesprávným úředním postupem v původním řízení a povinností hradit náklady řízení. Tvrzená škoda v podobě neuhrazených nákladů řízení totiž žalobkyni nutně vznikla proto, že nebyla ve věci úspěšná, nikoliv postupem soudu.

33. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku žalobu co do požadavku na zaplacení částky , částka, s příslušenstvím zamítl.

34. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal zcela úspěšné žalované plnou náhradu nákladů řízení.

35. Podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, výše paušální náhrady pro účely § 151 odst. 3 o. s. ř. činí , částka, za každý úkon.

36. Žalované, která nebyla v řízení zastoupena a nedoložila výši hotových výdajů, tak v dané věci vznikl nárok na náhradu nákladů řízení v celkové výši , částka, odpovídající paušální náhradě za 3 úkony (vyjádření ve věci a příprava a účast na jednání dne , datum, ). Uvedené je odůvodněno ustanovením § 1 odst. 3 ve spojení s § 2 odst. 3 zmíněné vyhlášky č. 254/2015 Sb. Soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

37. Lhůta k plnění byla ve výroku II. tohoto rozsudku stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty před středníkem, neboť ke stanovení lhůty delší nebo plnění ve splátkách soud neshledal žádné důvody.