37 C 176/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudcem Petrem Navrátilem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 167 375,60 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobce se domáhal zaplacení částky ve výši 167 375,60 Kč, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 900 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se svoji žalobou domáhal zaplacení částky 167 375,60 Kč. Svůj nárok opíral o tvrzené nezákonné rozhodnutí (nezákonné trestní stíhání), když uváděl, že mu v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím vznikla škoda ve výši 17 375,60 Kč v podobě nákladů na obhajobu v rámci trestního řízení vedeného u [název soudu] (dále též„ OS“) pod sp. zn. [spisová značka] (dále též„ původní řízení“). Dále svůj nárok do výše 150 000 Kč opíral o tvrzené nezákonné rozhodnutí, když požadovaná částka podle žalobce představovala přiměřené zadostiučinění, kterého by se mu mělo dostat za způsobenou nemajetkovou újmu nezákonným trestním stíháním. Žalobce rovněž zdůrazňoval, že si trestní stíhání nezavinil sám. Poukazoval přitom na to, že jeho trestní stíhání bylo vedeno jako tzv. zkrácené přípravné řízení. Až z trestního příkazu se proto žalobce měl dozvědět, co je mu kladeno za vinu. Proto také až ve svém podání ze dne [datum] vylíčil své námitky; žalobci nelze mít za zlé, že využil svého práva nevypovídat v rámci svého trestního stíhání.

2. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne [datum] uvedla, že žalobce u ní uplatnil dne [datum] nárok na náhradu újmy způsobené mu v souvislosti s trestním řízením vedeným u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] v celkové výši 167 375,60 Kč. Žalovaná pak požadavek žalobce vypořádala svým stanoviskem ze dne [datum]. V tomto stanovisku bylo konstatováno vydání nezákonného rozhodnutí v původním řízení; žalovaná však odmítla nahradit škodu s odůvodněním, že si trestní stíhání zavinil sám. Podle žalované totiž mohl na svoji obranu uvést skutečnosti a předložit důkazy již bezprostředně po svém zadržení a vydání záznamu o sdělení podezření tak bylo možné předejít. Žalovaná proto navrhovala, aby žaloba byla zamítnuta a žalované přiznána náhrada nákladů řízení.

3. Soud ve věci učinil následující skutková zjištění.

4. Z nesporných tvrzení účastníků vzal soud za prokázané, že žalobce u žalované uplatnil dne [datum] nárok ve výši a z důvodů jako v projednávané žalobě. Žalovaná pak svým stanoviskem ze dne [datum] žalobcovu žádost zamítla.

5. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OdpŠk“) představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

6. Z účastnického výslechu žalobce soud zjistil, že žalobce byl obviněn ze spáchání trestného činu spočívající v řízení lodi pod vlivem alkoholu. Na této lodi byl společně se svými kamarády, přičemž žalobce si pamatoval, kdo přesně s ním na lodi byl, neboť na ní vstupovali střízliví. V rámci trestního stíhání pak žalobce navrhoval k prokázání své nevinny výpovědi svých kamarádů a videozáznamy uchovávané v jeho telefonu, jakož i videozáznamy z plavebních komor.

7. Ze spisu [název soudu] vedeného pod sp. zn. [spisová značka] soud zjistil, že trestní stíhání vůči žalobci bylo zahájeno dne [datum], a to sice záznamem o sdělení podezření ze spáchání trestného činu řízení pod vlivem návykové látky dle § 274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ trestní zákoník“). Dále soud zjistil, že dne [datum] byl vypracován protokol o zadržení osoby podezřelé, pana žalobce, tj. [celé jméno žalobce], s tím, že k tomuto protokolu je připojen podpis pana žalobce a jsou v něm popsány okolnosti zadržení, včetně toho, že je podezřelý ze spáchání přečinu ohrožení a pod vlivem návykové látky dle § 274 odst. 1 trestního zákoníku. Dále je součástí trestního spisu i protokol o výslechu osoby podezřelé ze dne [datum], kdy z tohoto protokolu soud zjistil, že dne [datum] v 12:49 byl zahájen výslech podezřelého [celé jméno žalobce] s tím, že je v něm uvedeno, že podezřelému byl doručen záznam o sdělení podezření z přečinu podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku dne [datum]. Je v něm uvedeno, že k samotné věci podezřelý využívá svého práva a nebude se k věci vyjadřovat a je k němu připojen podpis podezřelého, tj. [celé jméno žalobce]. Dále soud zjistil, že dne [datum] podalo Obvodní státní zastupitelství pro [část Prahy] na potrestání pana žalobce, a to sice k [název soudu]. Dne [datum] pak byl vydán trestní příkaz, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání trestného činu dle § 274 odst. 1 trestního zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v délce trvání 5 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 18 měsíců. Proti trestnímu příkazu ze dne [datum] podal žalobce odpor datovaný [datum], kdy v dotčeném odporu žalobce pouze uvádí, že podává odpor, a žádá, aby ve věci bylo nařízeno ve smyslu § 314g odst. 2 trestního řádu hlavní líčení. Tento odpor byl doplněn dne [datum] podáním, ve kterém žalobce mimo jiné zdůraznil, že se sice účastnil dne [datum] plavby na plavidle [anonymizováno] [registrační značka], avšak nikoli jako vůdce tohoto plavidla. Plavidlo bylo v té době sice v jeho vlastnictví, ale po celou dobu měl to plavidlo řídit pan [jméno] [příjmení]. Dále v tomto podání uvedl, kdo byl plavbě přítomen, jakož i komory kterých zdymadel plavidlo projelo dotčený den v čase [číslo], a dále uvedl, že na svém mobilním telefonu disponuje videem z uvedeného dne, ze kterého by mělo být patrné, že je plavidlo v pohybu, a zachycuje u kormidla právě pana [příjmení].

8. Dále ze spisu vedeného u [název soudu] vedeného pod sp. zn. [spisová značka] soud zjistil, že dne [datum] se konalo ve věci hlavní líčení. V rámci tohoto hlavního líčení k dotazům samosoudkyně žalobce, uvedl:„ Proč jsem do protokolu u výslechu podezřelého neuvedl, jak to skutečně bylo? Nevím. Nevyjádřil jsem se, protože jsem nevěděl, jak se mám vyjádřit. Proč jsem to nevysvětlil na policii? Tak jsem nevěděl, jak mám jednat, tak jsem řekl, že nebudu vypovídat.“ A dále soud z tohoto spisu zjistil, že po proběhnuvších hlavních líčení byl žalobce, rozsudkem ze dne [datum] zproštěn návrhu na potrestání dle § 226 písm. a) trestního řádu. V odůvodnění rozsudku je uvedeno, že žalobce se jako vůdce plavidla přihlásil, aby tak ochránil svého kamaráda [příjmení]. Jelikož přitom svědek [příjmení] vypovídal shodně jako žalobce, tj. že vedl plavidlo ve skutečnosti on a žalobce se pouze jako vůdce plavidla přihlásil, aby jej ochránil, přičemž v rámci trestního řízení se nepodařilo zajistit žádné důkazy, které by nepravdivost tohoto skutkového děje prokázaly, soudu nezbylo, než obžalovaného návrhu na potrestání zprostit.

9. Konečně ze spisu vedeného u [název soudu] vedeného pod sp. zn. [spisová značka] soud zjistil, že dne [datum] byla v 18:19 vypracována lékařská zpráva [anonymizováno] nemocnice [ulice] s tím, že z této zprávy je patrné, že žalobce byl vyšetřen dne [datum] v 18:14, a je v ní konstatováno, že žalobce je schopen pobytu v policejní cele a policejních úkonů je schopen až po 20:00.

10. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující skutkový závěr. Žalobce se dne [datum] účastnil ve společnosti svých přátel plavby. Téhož dne byl zadržen policí pro podezření ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky dle § 274 odst. 1 trestního zákoníku. Kladeno za vinu mu bylo, že řídil plavidlo opilý. Trestní stíhání bylo zahájeno téhož dne sdělením o podezření ze spáchání přečinu. Vyslechnut byl žalobce dne [datum], přičemž využil svého práva nevypovídat. Dne [datum] byl vydán trestní příkaz, kterým byl žalobce uznán vinným. Proti tomuto příkazu byl podán odpor. V podání ze dne [datum] žalobce uvedl argumenty a navrhl důkazy na svoji obranu. Rozsudkem ze dne [datum] byl žalobce zproštěn obžaloby.

11. Soud posuzoval danou věc ve světle následujících zákonných ustanovení.

12. Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 téhož zákona se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

13. Podle § 5 písm. a), b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

14. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle odst. 2 zmíněného ustanovení má právo na náhradu škody i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

15. Dle § 8 odst. 1 OdpŠk platí, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, lze uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

16. Podle § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk platí, že právo na náhradu škody nemá ten, kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám.

17. Po právní stránce soud posoudil věc následovně.

18. Zákon v obecné rovině rozeznává dva odpovědnostní tituly, a to nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup (srov. § 5 OdpŠk). Stát přitom za újmu (majetkovou či nemajetkovou) způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím odpovídá objektivně (tj. bez ohledu na zavinění – srov. § 2 OdpŠk) a za současného (kumulativního) splnění tří podmínek: (i) příslušný orgán státu vydal nezákonné rozhodnutí či došlo k nesprávnému úřednímu postupu; (ii) poškozenému vznikla škoda či nemajetková újma; a (iii) újma je v příčinné souvislosti s takovým nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, jinými slovy je mezi nimi dán vztah příčiny a následku.

19. Soud v obecné rovině konstatuje, že nárok na náhradu škody (či poskytnutí zadostiučinění) způsobené zahájením trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, se (s výjimkami uvedenými níže) posuzuje podle ustanovení § 5 písm. a), § 7 a § 8 OdpŠk jako nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. např. rozsudek [název soudu] sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí]).

20. Žalovanou (resp. stát) stíhá objektivní odpovědnost. Z uvedeného plyne, že vznik nároku na náhradu újmy není podmíněn prokázáním, že orgány činné v trestním řízení jednaly v rozporu se zákonem, nýbrž je založen na principu, podle kterého osoba, jež byla zproštěna obžaloby, resp. nebyla uznána vinnou ze spáchání trestného činu, má zásadně právo na náhradu škody (či jiné újmy) způsobené zahájením a vedením trestního stíhání, a to včetně nákladů na obhajobu (srov. § 31 OdpŠk).

21. Rozhodujícím měřítkem opodstatněnosti (zákonnosti) zahájení a vedení trestního stíhání je tudíž pozdější výsledek trestního řízení (srov. rozsudek [název soudu] sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí]). Nicméně to neznamená, že by každé jiné rozhodnutí než pravomocné odsouzení automaticky vedlo k závěru o nesprávnosti usnesení o zahájení trestního stíhání. Dle § 12 odst. 1 OdpŠk totiž právo na náhradu škody nemá ten, kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám nebo kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován. Dle § 12 odst. 2 OdpŠk pak právo na náhradu škody nevznikne ani tehdy, pokud v řízení nebylo možno pokračovat z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu, trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno a nastaly účinky zastavení trestního stíhání, výrok o zastavení trestního stíhání byl součástí rozhodnutí o narovnání či trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu (např. § 172 odst. 2 trestního řádu, dle něhož se trestní stíhání zastaví, jestliže trest, k němuž může trestní stíhání vést, by byl zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne). Mezi další rozhodnutí, která nebudou mít za následek nezákonnost trestního stíhání, patří např. zastavení trestního stíhání z důvodu zániku trestnosti promlčením (dle § 172 odst. 1 písm. d) trestního řádu ve spojení s § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu; srov. rozsudek [název soudu] sp.zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí]) či např. zastavení trestního stíhání pro zpětvzetí souhlasu poškozeného (§ 172 odst. 1 písm. d) trestního řádu ve spojení s § 11 odst. 1 písm. i) trestního řádu).

22. Co se týče zkoumání, zda si žalobce zavinil trestní stíhání sám či nikoli ve smyslu § 12 dost. 1 OdpŠk, tak jeho předmětem je to, zda žalobce coby obviněný přispěl k tomu, že trestní řízení proti němu bylo či muselo být zahájeno, tedy že jeho jednání bylo důvodem k zahájení trestního stíhání. Příčinnou souvislost mezi zahájením či vedením trestního stíhání a zaviněním obviněné je však třeba hledat nikoliv v jeho jednání, kterým měl podle orgánů činných v trestním řízení naplnit skutkovou podstatu trestného činu, pro který byl stíhán, nýbrž v jiném jeho chování před zahájením trestního stíhání, popř. v jeho průběhu (tj. především v jeho postoji vůči orgánům činným v trestním řízení, tedy v tom, zda svým jednáním či úkony procesního charakteru zapříčinil, že trestní stíhání muselo být zahájeno nebo v něm nadále pokračováno). Nejde tedy o to, zda se obviněný dopustil, byť zaviněně, skutku, pro který byl stíhán a jímž vyvolal podezření, že byl spáchán trestný čin, ale o to, zda svým jiným jednáním ovlivnil postup orgánů činných v trestním řízení před zahájením trestního stíhání nebo v jeho průběhu tak, že bez tohoto jednání by k zahájení (či pokračování) trestního stíhání nedošlo (např. uváděním nepravdivých skutečností odůvodňujících postup podle § 160 odst. 1 trestního řádu či předstíráním, že jsou dány důvody k vedení trestního stíhání, ačkoliv objektivně neexistovaly). Podmínka, že poškozený si sám zavinil obvinění, tedy není naplněna tím, že se obviněný dopustil skutku, pro který bylo trestní stíhání proti němu zahájeno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2003 sp. zn. 25 Cdo 539/2002, ze dne 9. 12. 2004, sp. zn 25 Cdo 2614/2003 či nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1856/07 ze dne 19. 3. 2008).

23. V rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], [název soudu] uvedl, že využití práva nevypovídat v trestním řízení může, v rámci řízení odškodňovacího, vést k závěru, že si poškozený zavinil trestní stíhání sám, to ovšem nikoliv bez dalšího. Zavinění si trestního stíhání nelze spatřovat pouze v okolnosti, že poškozený využil práva nevypovídat, ale vyžaduje se též, aby tento jeho postoj měl na průběh či zahájení trestního stíhání konkrétní vliv (např. za situace, kdy by poškozený měl k dispozici informace či důkazy, které by vedly k tomu, že by trestní stíhání nebylo zahájeno, respektive již zahájené trestní stíhání by bylo zastaveno). Ačkoliv může být způsob jednání přiměřený z pohledu jednoho odvětví práva, neznamená tato skutečnost nutně, že totéž jednání nemůže vyvolávat důsledky pohledem jiného právního odvětví. [jméno] skutečnost, že předpisy trestního práva procesního umožňují osobě (posléze obviněné) být relativně pasivní, tedy nevylučuje, že uvedený způsob jednání bude mít vliv na případné odškodnění škod a újem způsobených zahájením a vedením trestního stíhání. Tímto závěrem dovolací soud navázal na svůj rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], v němž shrnul závěry judikatury, jež se řešenou otázkou zabývala (jmenovitě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 539/2002, rozsudku téhož soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2/2007, nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 11/10, a nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 1856/07).

24. Ze shora citované judikatury je patrné, že [název soudu] nepovažuje za vyloučenou situaci, v níž jednání osoby spočívající ve využití práva nevypovídat bude možné hodnotit jako zavinění si zahájení trestního stíhání, zároveň však platí, že předjímaná situace je spíše výjimečného charakteru. V souladu s judikaturou [název soudu], kterou [název soudu] v této souvislosti v uvedeném rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], zmínil, přitom závěr o aplikovatelnosti § 12 odst. 1 OdpŠk není namístě, pokud by zavinění v rámci citovaného ustanovení – [název soudu] zde hovoří o nutnosti chápání tohoto pojmu spíše ve smyslu„ způsobení si“, respektive„ zavdání příčiny“ – mělo být dokonce spojováno s formou nevědomé nedbalosti poškozeného, nebo v situaci, pokud by toto zavinění mělo být spatřováno v tom, že poškozený v pozici podezřelého a posléze obviněného využil všechny možné prostředky ke své obhajobě, mezi které zejména patří právo nevypovídat, jakož i právo nevypovídat pravdivě.

25. Ustanovení § 12 odst. 1 OdpŠk je projevem v civilním právu obecně akceptované zásady neminem leadere a z ní vyplývající povinnosti počínat si tak, aby nedocházelo ke vzniku škod. Jestliže tedy osoba, která věděla či mohla vědět o reálné možnosti zahájení trestního stíhání proti své osobě (resp. možnosti, že bude vzata do vazby, odsouzena či jí bude uloženo ochranné opatření), měla možnost jednat takovým způsobem, aby na ní nedopadly nepříznivé důsledky plynoucí ze zahájení a vedení trestního stíhání (vzetí do vazby, odsouzení, uložení ochranného opatření), lze od ní spravedlivě požadovat, aby takovým způsobem jednala, a v opačném případě jí odepřít náhradu škod (újem) jí vzniklých. Uvedené platí navzdory skutečnosti, že trestní řízení je ovládáno principem oficiality. Nelze ovšem opomíjet skutečnost, že povinnost k předcházení vzniku škod není bezbřehá, a že s ohledem na ni nelze osobám v trestním řízení odpírat možnost jednání (resp. v konkrétních okolnostech případu nejednání), jež bylo legitimní s ohledem ke konkrétnímu postavení osoby. Zavinění si trestního stíhání (vzetí do vazby, odsouzení, uložení ochranného opatření) vlastní nečinností je tak představitelné například v situaci, kdy osoba (posléze v postavení obviněného) měla k dispozici informace, poznatky či důkazy, které, byly-li by orgánům činným v trestním řízení známy, zjevně by vylučovaly zahájení trestního stíhání proti této osobě (vzetí do vazby, odsouzení, uložení ochranného opatření), ale bez legitimního důvodu o nich orgány činné v trestním řízení neinformovala, ač si mohla být vědoma, že trestní stíhání proti ní může být zahájeno.

26. V projednávané věci pak podle názoru zdejšího soudu platí, že žalobce měl k dispozici informace, poznatky či důkazy, které, byly-li by orgánům činným v trestním řízení známy od samotného počátku, zjevně by podstatným způsobem ovlivnily průběh žalobcova trestního stíhání. Jmenovitě má soud na mysli ta tvrzení a ty důkazy, které žalobce uvedl ve svém podání ze dne [datum]. Konkrétně se jednalo o návrh svědecké výpovědi kamaráda žalobce svědka [příjmení], která byla nakonec pro žalobcovo zproštění návrhu na potrestání klíčová. Na straně žalobce přitom absentovaly legitimní důvody, proč neinformoval orgány činné v trestním řízení, že plavidlo nevedl on, nýbrž jeho kamarád [příjmení], resp. proč se přihlásil jako vůdce dotčeného plavidla na výzvu policejního orgánu. Jinými slovy řečeno, sám žalobce ve svém účastnickém výslechu vypověděl, že plavbu absolvoval ve společnosti svých přátel. Z provedeného dokazování rovněž vyplynulo, že se dobrovolně přihlásil jako vůdce plavidla, aby ochránil skutečného vůdce svého kamaráda [příjmení]. V rámci trestního stíhání pak žalobce rozhodné skutečnosti a důkazy na svoji obranu uvedl až v podání ze dne [datum] poté, co požádal o nařízení hlavního líčení. V projednávané věci tak nemůže být pochyb o tom, že žalobce si ve smyslu § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk své trestní stíhání zavinil sám.

27. Na tom nemůže ničeho změnit argumentace žalobce stran zkráceného přípravného řízení, resp. stavu, ve kterém se údajně měl nacházet s ohledem na konzumaci alkoholu. Z provedeného dokazování totiž jednoznačně vyplynulo, že žalobce byl vyšetřen lékařem, který konstatoval, že po 20:00 schopen účastnit se úkonů trestního řízení. Při výslechu dne [datum] mu pak byl doručen záznam o podezření ze spáchání přečinu. Žalobce si tak musel být vědom toho, že je s ním vedeno trestní stíhání, přičemž mu objektivně nic nebránilo v tom, aby orgány činné v trestním řízení seznámil s rozhodujícími skutečnostmi a důkazy, které měl k dispozici.

28. Ve světle shora uvedeného tak lze uzavřít, že soud žalobu zamítl, neboť žalobce si své trestní stíhání ve smyslu § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk zavinil sám.

29. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 1 zákona č. 99/1962 Sb, občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) tak, že přiznal žalované, který měla ve věci plný úspěch, náhradu nákladů potřebách k účelnému bránění svého práva. Výrok o náhradě nákladů řízení je rovněž odůvodněn § 151 odst. 3 o. s. ř., dle něhož účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Paušální náhrada zahrnuje hotové výdaje účastníka a jeho zástupce; nezahrnuje však náhradu soudního poplatku.

30. Zcela úspěšné žalované, která nebyla v řízení zastoupena a nedoložila výši hotových výdajů, tak v dané věci vznikl nárok na náhradu nákladů řízení v celkové výši 900 Kč odpovídající paušální náhradě za 3 úkony (písemné vyjádření k žalobě, účast na jednání soudu dne [datum] a příprava na jednání). Uvedené je odůvodněno ustanovením § 1 odst. 3 ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

31. Lhůta k plnění byla v nákladovém výroku stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty před středníkem, neboť ke stanovení lhůty delší nebo plnění ve splátkách soud neshledal žádné důvody.