37 C 183/2023

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Petrem Navrátilem ve věci žalobkyně: Anonymizováno IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozená Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 , o zaplacení 82 955,86 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky , částka, spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši , částka, od , datum, do , datum, , spolu s úrokem ve výši 22,68 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Svojí žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení v záhlaví uvedené částky. Tvrdila přitom, že její aktivní legitimace je dána na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, uzavřené mezi žalobkyní a její právní předchůdkyní společností , Anonymizováno, , právnická osoba, . Dále zdůrazňovala, že žalovaná dne , datum, uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, s úvěrovým rámcem ve výši , částka, (dále též „smlouva“). Žalovaná přitom měla uvést při uzavírání dotčené smlouvy údaje o své osobě, zaměstnání, příjmech a výdajích. Žalovaná rovněž měla souhlasit s tím, že aktuální úvěrový rámec je možné zvýšit v souladu s Produktovými podmínkami pro revolvingové úvěry. Součástí uzavřené smlouvy měly být též všeobecné obchodní podmínky. V rámci posuzování úvěruschopnosti žalované pak byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra , jméno FO, republiky. Při hodnocení úvěruschopnosti klienta právní předchůdkyně žalobkyně porovnávala jeho příjem a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Výpočtem získala částku disponibilních zdrojů klienta. Zkoumáním úvěruschopnosti nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by v poskytnutí úvěru bránila. Právní předchůdkyně žalobkyně tak otevřela žalované úvěrový účet č. , hodnota, a vydala jí platební kartu. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr dle sjednaných specifických podmínek upravených v čl. IV. smlouvy, a to měsíčními splátkami specifikovanými v téže článku Smlouvy vždy ke dni jejich splatnosti. Žalovaná však svoji povinnost nesplnila a nesplácela poskytnutý úvěr řádně a včas. Postupem podle smlouvy a čl. 3. bod 3.2. písm. a) Produktových podmínek, prohlásila právní předchůdkyně žalobkyně poskytnutý úvěr za splatný v celé výši, a to ke dni , datum, , z důvodu prodlení žalované se splátkami za období října roku 2021 až února roku 2022. Žalobkyně pak žalované zaslala předžalobní výzvu, avšak ani poté žalovaná ničeho neuhradila.

2. Žalovaná k žalobě uvedla, že jí se splácením úvěru pomáhal otec. Po jeho smrti v roce 2020 se pak dostala do finanční tísně. Dále zdůrazňovala, že si práci našla až v roce 2021, a to na 3 měsíce. Poté měla se sháněním práce velké starosti.

3. Soud ve věci učinil následující skutková zjištění.

4. Soud věc projednal a rozhodl podle § 101 odst. 3 č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) v nepřítomnosti žalobkyně.

5. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru, z rámcové smlouvy, žádosti o revolvingový úvěr a akceptačního dopisu soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, . Součástí této smlouvy byly i produktové podmínky a všeobecné obchodní podmínky právní předchůdkyně žalobkyně.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek, potvrzení o připsány úplaty a účinnosti smlouvy o postoupení pohledávek, oznámení o postoupení pohledávek (včetně poštovního archu) soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně smlouvou účinné ode dne , datum, postoupila na žalobkyni pohledávky vyplývající se smlouvy o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , přičemž o tomto postoupení byla žalovaná informována přípisem ze dne , datum, .

7. Z odstoupení od úvěrové smlouvy soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně od smlouvy odstoupila přípisem ze dne , datum, .

8. Z předdotazu na bonitu klienta soud zjistil, že úvěruschopnost žalovaná byla zkoumána v registru Solus.

9. Z žádosti o poskytnutí úvěru soud zjistil, že žalovaná v žádosti o úvěr uvedla, že má příjmy ve výši , částka, ze zaměstnání u společnosti , jméno FO, republika, a. s. Dále uvedla, že nemá žádné výdaje na bydlení, ostatní pravidelné výdaje a ani finanční závazky10. Z informace o bonitě klienta soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované v rámci interního expertního systému.

11. Soud na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními.

12. Z dalších provedených důkazů soud žádné relevantní skutkové zjištění neučinil. Další důkazy navržené žalovanou pak soud neprováděl pro nadbytečnost, a to za situace, kdy jimi chtěla prokazovat svá tvrzení (stran její sociální a pracovní situace v letech po uzavření smlouvy), která nebyla z hlediska projednávané věci relevantní.

13. S ohledem na shora uvedené se uvádí, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce ve smyslu § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“). Žalovaná, na rozdíl od právní předchůdkyní žalobkyně, vystupovala v pozici spotřebitele, jednalo se tedy o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též „zákon o spotřebitelském úvěru“).

14. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do , datum, (tedy i v době uzavření předmětných smluv), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Teprve s účinností od , datum, zní § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru následovně: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“.

17. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde žalobkyni, resp. jejím právním předchůdci), aby dlužníka - spotřebitele (zde žalovanou) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

18. I Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu (dle nynější terminologie přestupku), za což mu může podle Nejvyššího správního soudu , jméno FO, obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem , právnická osoba, (dále též „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne , datum, ve věci C -449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno — v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

19. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotvena, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. též nález Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. III. ÚS 4129/18).

20. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne , datum, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS v čl. 8 odst. 1 stanoví:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“. Podle čl. 23 členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

21. Přestože sankce absolutní neplatnosti smlouvy při porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele byla do zákona o spotřebitelském úvěru zakotvena až v květnu 2022, nezbytnost jejího uplatňování plyne z předpisů evropského práva (směrnice 2008/48/ES), tedy bezpochyby se uplatní i v nyní posuzovaném případě, kdy předmětná smlouva byla uzavřena v roce 2018.

22. Této interpretaci rovněž nasvědčuje rozsudek Soudního dvora EU ze dne , datum, ve věci C-679/18, OPR-Finance, podle něhož články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne , datum, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

23. I smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené v roce 2018 tudíž trpěly sankcí absolutní neplatnosti v případě nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka.

24. Žalobkyně tvrdila, že ověřovala úvěruschopnost žalované v dostupných databázích. Ověřování úvěruschopnosti dlužníka toliko z databází, resp. interní metodiky je však dle závěru soudu nedostatečné, neboť samo o sobě dostatečně nemůže vypovídat o skutečné majetkové situaci dlužníka a jeho schopnosti splácet úvěr. Pouze v některých evidentních případech může nasvědčovat tomu, že dlužník zjevně nebude schopen úvěr splatit, nepochybně však nahlédnutí do databází ani zdaleka nemůže odhalit všechny dlužníky, kteří zjevně nemohou být schopni splácet daný úvěr a u kterých se jejich neschopnost řádně splácet bude podávat spíše z jiných dokumentů, např. z jejich dokladů o příjmech, výpisů z účtu, dokladů svědčících o nezbytných výdajích apod.

25. Žalobkyně dále tvrdila, že právní předchůdkyní žalobkyně vycházela z tvrzení žalované. Podle názoru zdejšího soudu je ovšem zjišťování úvěruschopnosti pouze na základě tvrzení spotřebitele zcela nedostatečné (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). Žalobkyně tedy svoje tvrzení o ověřování úvěruschopnosti žalované právní předchůdkyní žalobkyně nikterak neprokázala, a proto je soud bez dalšího nemůže považovat za pravdivé. Není prokázáno, zda žalobkyně při sjednávání předmětné smlouvy řádně ověřovala majetkové poměry žalované z jí předložených dokladů. Dlužno poznamenat, že žalobkyně, ačkoliv byla řádně a včas předvolána, se k soudnímu jednání dne , datum, nedostavila. Sama se tak dobrovolně zbavila možnosti, aby jí soud postupem podle § 118a o. s. ř. poskytl nezbytná poučení tak, aby mohla doplnit svá tvrzení a důkazní návrhy.

26. S ohledem na shora uvedené lze proto uzavřít, že žalobkyně neprokázala splnění povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žalované (spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr, pročež předmětná smlouva je z tohoto důvodu absolutně neplatná (srov. např. rozsudek Soudního dvora , právnická osoba, ze dne , datum, ve věci C -679/18 či nález Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. IV. ÚS 702/20).

27. Částka, kterou plnila právní předchůdkyní žalobkyně na základě smlouvy, proto představuje bezdůvodné obohacení, na jehož vrácení má žalobkyně nárok (§ 2993 o. z.). V této souvislosti se nicméně zdůrazňuje, že žalobkyně ve své žalobě neuvedla, kolik celkem na základě smlouvy o revolvingovém úvěru č. , hodnota, právní předchůdkyně žalobkyně žalované vyplatila, resp. kolik žalovaná již splatila.

28. K tomu soud poukazuje na povinnost tvrzení, která je jednou ze základních procesních povinností účastníků civilního soudního řízení (k tomu viz např. MACUR, J. Důkazní břemeno v civilním soudním řízení. , adresa, : Masarykova univerzita, 1995, s. 80 a n.). Platí přitom, že splnění povinnosti tvrzení je předpokladem proto, aby se účastník „[…] reálně mohl zbavit tíže, kterou představuje břemeno tvrzení.“ (viz JIRSA, , právnická osoba, . HAVLÍČEK. Dokazování: úvahy o teorii a praxi. , adresa, : Wolters Kluwer, 2021, s. 131). Dlužno poznamenat, že povinnost tvrzení musí být splněna materiálně konkrétně. P. Lavický v této souvislosti rozlišuje mezi abstraktním a konkrétním břemenem tvrzení (LAVICKÝ, P. Důkazní břemeno v civilním řízení soudním. , adresa, : Leges, 2017, s. 81). Stručně řečeno jde o to, aby (i v závislosti na vyjádření protistrany) účastník dostatečně konkrétně tvrdil (vylíčil) rozhodné skutečnosti. Pochopitelně přitom platí, že s ohledem na požadavek předvídatelnosti soudního rozhodování má soud povinnost účastníky upozornit na chybějící skutková tvrzení, a to postupem podle § 118a o. s. ř. (k tomu viz např. rozsudek Vrchní soudu v Praze ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, ). Poučení přitom musí být vždy návodné a věcné, účastníkovi „ušité na míru“, aby mu bylo zřejmé, jaká konkrétní tvrzení (důkazy k nim) má doplnit (viz nález Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. I. ÚS 1024/15). Žalobkyně se na nařízené jednání ovšem nedostavila; sama tak soudu zabránila v poskytnutí dobrodiní poučení dle § 118 o. s. ř.

29. K tomu se zdůrazňuje, že soud si je vědom toho, že v souladu s ustálenou judikaturou lze skutečnosti vylíčit odkazem na listinu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). Nicméně žalobkyně takovýto odkaz neučinila; pouze učinila důkazní návrhy. Pouhým označením důkazů bez vylíčení rozhodujících skutečností nelze splnění povinnosti tvrzení v řízeních ovládaných projednací zásadou dostát; důkazy se označují k prokázání tvrzených skutečností, nikoli naopak (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). Je také bez pochybnosti, že soudce nesmí zasahovat do sporného řízení tím způsobem, že by do sporu vnášel nové skutečnosti, které účastníci dosud ani netvrdili. Je totiž zřejmé, že by soud tímto jednáním opět ve prospěch jedné ze stran porušovat zásadu rovnosti účastníků (stran), pokud by až příliš aktivně zjišťoval skutkový stav (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. III. ÚS 1336/10).

30. S ohledem na shora uvedené proto soudu nezbylo než výrokem I. tohoto rozsudku žalobu v celém rozsahu zamítnout.

31. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl výrokem II. tohoto rozsudku, když zcela úspěšná žalovaná se na jednání konaném dne , datum, náhrady nákladů řízení vzdala.