37 C 220/2024

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudcem Petrem Navrátilem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro zaplacení 97 831,73 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky , částka, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky , částka, , se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Svojí žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení v záhlaví uvedené částky. Tvrdila přitom, že její aktivní legitimace je dána na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, uzavřené se společností , Anonymizováno, Žalovaný přitom jako spotřebitel uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně dne , datum, smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu bylo poskytnuto , částka, . Tuto částku se žalovaný zavázal splatit ve 120 měsíčních splátkách. Vzhledem k tomu, že žalovaný neplnil na svůj dluh řádně a včas, došlo k zesplatnění celého úvěru. Žalovaný pak ničeho neplnil ani na základě předžalobní upomínky. Žalobkyně proto požadovala zaplacení dosud nesplacené jistiny ve výši , částka, společně se smluvním úrokem ve výši , částka, .

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti obou účastníků, postupem podle § 101 odst. 3 o. s. ř.

4. Soud ve věci učinil následující skutková zjištění.

5. Z výpisu z úvěru za období října roku 2023 soud zjistil, že dlužná jistina žalovaného činila , částka, ke dni , datum, .

6. Z výpisu z úvěru z listopadu roku 2023 soud zjistil, že žalovaný čerpal úvěr , částka, .

7. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru soud zjistil, že žalovaný a právní předchůdkyni žalobkyně uzavřeli dne , datum, smlouvu o úvěru č. , Anonymizováno, v celkové výši , částka, . Z toho částka , částka, byla určena na úhradu stávajících úvěru a částka , částka, na úhradu poplatků za poskytnutí úvěru.

8. Z doplnění žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru soud zjistil, že žalovaný měl mít čistý měsíční příjem v době uzavírání úvěru , částka, a výdaje , částka, .

9. Z předžalobní výzvy včetně doručenky soud zjistil, že žalobkyně zaslala dne , datum, předžalobní výzvu.

10. Z oznámení o okamžité splatnosti včetně doručenky soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně zesplatnila úvěr žalovaného ke dni , datum, . Toto oznámení bylo zasláno žalovanému.

11. Z oznámení o postoupení pohledávky včetně doručenky soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila svoji pohledávku vyplývající z úvěrové smlouvy č. , hodnota, . Toto oznámení bylo žalovanému zasláno.

12. Ze seznamu , Anonymizováno, soud zjistil, že právní předchůdkyně postoupila na žalobkyni pohledávku ze smlouvy o úvěru č. , Anonymizováno, .

13. Soud na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními.

14. S ohledem na shora uvedené se uvádí, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce ve smyslu § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“). Žalovaný, na rozdíl od právní předchůdkyní žalobkyně, vystupovala v pozici spotřebitele, jednalo se tedy o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též „zákon o spotřebitelském úvěru“).

15. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do , datum, (tedy i v době uzavření předmětných smluv), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Teprve s účinností od , datum, zní § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru následovně: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“.

18. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne , datum, , sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde žalobkyni, resp. jejím právním předchůdci), aby dlužníka - spotřebitele (zde žalovanou) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

19. I Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne , datum, , č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu (dle nynější terminologie přestupku), za což mu může podle Nejvyššího správního soudu , právnická osoba, v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále též „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne , datum, ve věci C -449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno — v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

20. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotvena, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. též nález Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. III. ÚS 4129/18).

21. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne , datum, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS v čl. 8 odst. 1 stanoví:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“. Podle čl. 23 členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

22. Přestože sankce absolutní neplatnosti smlouvy při porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele byla do zákona o spotřebitelském úvěru zakotvena až v květnu 2022, nezbytnost jejího uplatňování plyne z předpisů evropského práva (směrnice 2008/48/ES), tedy bezpochyby se uplatní i v nyní posuzovaném případě, kdy předmětná smlouva byla uzavřena v roce 2020.

23. Této interpretaci rovněž nasvědčuje rozsudek Soudního dvora EU ze dne , datum, ve věci C-679/18, OPR-Finance, podle něhož články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne , datum, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

24. I smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené v roce 2020 tudíž trpěly sankcí absolutní neplatnosti v případě nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka.

25. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně ověřovala úvěruschopnost žalované v dostupných databázích. Ověřování úvěruschopnosti dlužníka toliko z databází, resp. interní metodiky je však dle závěru soudu nedostatečné, neboť samo o sobě dostatečně nemůže vypovídat o skutečné majetkové situaci dlužníka a jeho schopnosti splácet úvěr. Pouze v některých evidentních případech může nasvědčovat tomu, že dlužník zjevně nebude schopen úvěr splatit, nepochybně však nahlédnutí do databází ani zdaleka nemůže odhalit všechny dlužníky, kteří zjevně nemohou být schopni splácet daný úvěr a u kterých se jejich neschopnost řádně splácet bude podávat spíše z jiných dokumentů, např. z jejich dokladů o příjmech, výpisů z účtu, dokladů svědčících o nezbytných výdajích apod.

26. Žalobkyně dále tvrdila, že právní předchůdkyní žalobkyně vycházela z tvrzení žalovaného. Podle názoru zdejšího soudu je ovšem zjišťování úvěruschopnosti pouze na základě tvrzení spotřebitele zcela nedostatečné (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Žalobkyně tedy svoje tvrzení o ověřování úvěruschopnosti žalované právní předchůdkyní žalobkyně nikterak neprokázala, a proto je soud bez dalšího nemůže považovat za pravdivé. Není prokázáno, zda žalobkyně při sjednávání předmětné smlouvy řádně ověřovala majetkové poměry žalovaného z předložených dokladů. Dlužno poznamenat, že žalobkyně, ačkoliv byla řádně a včas předvolána, se k soudnímu jednání dne , datum, nedostavila. Sama se tak dobrovolně zbavila možnosti, aby jí soud postupem podle § 118a o. s. ř. poskytl nezbytná poučení tak, aby mohla doplnit svá tvrzení a důkazní návrhy.

27. S ohledem na shora uvedené lze proto uzavřít, že žalobkyně neprokázala splnění povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného (spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr, pročež předmětná smlouva je z tohoto důvodu absolutně neplatná (srov. např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne , datum, ve věci C -679/18 či nález Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. IV. ÚS 702/20).

28. Částka, kterou plnila právní předchůdkyní žalobkyně na základě smlouvy, proto představuje bezdůvodné obohacení, na jehož vrácení má žalobkyně nárok (§ 2993 o. z.). V této souvislosti se nicméně zdůrazňuje, že žalobkyně ve své žalobě neuvedla, kolik celkem žalovaný již splatil.

29. K tomu soud poukazuje na povinnost tvrzení, která je jednou ze základních procesních povinností účastníků civilního soudního řízení (k tomu viz např. MACUR, J. Důkazní břemeno v civilním soudním řízení. , adresa, : Masarykova univerzita, 1995, s. 80 a n.). Platí přitom, že splnění povinnosti tvrzení je předpokladem proto, aby se účastník „[…] reálně mohl zbavit tíže, kterou představuje břemeno tvrzení.“ (viz JIRSA, , právnická osoba, . HAVLÍČEK. Dokazování: úvahy o teorii a praxi. , adresa, : Wolters Kluwer, 2021, s. 131). Dlužno poznamenat, že povinnost tvrzení musí být splněna materiálně konkrétně. P. Lavický v této souvislosti rozlišuje mezi abstraktním a konkrétním břemenem tvrzení (LAVICKÝ, P. Důkazní břemeno v civilním řízení soudním. , adresa, : Leges, 2017, s. 81). Stručně řečeno jde o to, aby (i v závislosti na vyjádření protistrany) účastník dostatečně konkrétně tvrdil (vylíčil) rozhodné skutečnosti. Pochopitelně přitom platí, že s ohledem na požadavek předvídatelnosti soudního rozhodování má soud povinnost účastníky upozornit na chybějící skutková tvrzení, a to postupem podle § 118a o. s. ř. (k tomu viz např. rozsudek Vrchní soudu v Praze ze dne , datum, , č. j. 4 Cmo 180/2014-291). Poučení přitom musí být vždy návodné a věcné, účastníkovi „ušité na míru“, aby mu bylo zřejmé, jaká konkrétní tvrzení (důkazy k nim) má doplnit (viz nález Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. I. ÚS 1024/15). Žalobkyně se na nařízené jednání ovšem nedostavila; sama tak soudu zabránila v poskytnutí dobrodiní poučení dle § 118 o. s. ř.

30. K tomu se zdůrazňuje, že soud si je vědom toho, že v souladu s ustálenou judikaturou lze skutečnosti vylíčit odkazem na listinu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 23 Cdo 315/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 23 Cdo 496/2013). Nicméně žalobkyně takovýto odkaz neučinila; pouze učinila důkazní návrhy. Pouhým označením důkazů bez vylíčení rozhodujících skutečností nelze splnění povinnosti tvrzení v řízeních ovládaných projednací zásadou dostát; důkazy se označují k prokázání tvrzených skutečností, nikoli naopak (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 689/20021). Je také bez pochybnosti, že soudce nesmí zasahovat do sporného řízení tím způsobem, že by do sporu vnášel nové skutečnosti, které účastníci dosud ani netvrdili. Je totiž zřejmé, že by soud tímto jednáním opět ve prospěch jedné ze stran porušovat zásadu rovnosti účastníků (stran), pokud by až příliš aktivně zjišťoval skutkový stav (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. III. ÚS 1336/10).

31. S ohledem na shora uvedené proto soudu nezbylo než výrokem I. tohoto rozsudku žalobu v celém rozsahu zamítnout.

32. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl výrokem II. tohoto rozsudku, když zcela úspěšnému žalovanému, který byl v průběhu celého řízení pasivní, žádné náklady nevznikly.