37 C 25/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudcem Petrem Navrátilem ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce . Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: stát, organizační složka státu , IČO IČO sídlem adresa za níž jedná název státní instituce sídlem adresa pro zaplacení 5 648 746,47 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 5 648 746,47 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z této částky od , datum, do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1500 Kč, a to do tří dnů právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se svojí žalobou podanou u zdejšího soudu domáhal zaplacení v záhlaví uvedené částky. Konkrétně se domáhal náhrady škody v podobě obhajného, náhrady škody za vykonané cesty v rámci svého trestního stíhání, náhrady škody za věci poškozené a zničené v rámci zajištění, náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního stíhání vedeného u Okresního soudu v , adresa, (dále též „OS“) pod sp. zn. , spisová značka, (dále též „původní řízení“) a náhrady nemajetkové újmy za samotné trestní stíhání.

2. Pokud jde o odpovědnostní tituly, žalobce svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené samotnou délkou původního řízení odvíjel od nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky dotčeného řízení ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Pokud jde o další nemajetkovou újmu způsobenou samotným trestním stíháním, tuto žalobce odvíjel od nezákonného rozhodnuté usnesení Policie České republiky ze dne , datum, , č. j. , číslo jednací, (dále též „usnesení ze dne , datum, “).

3. K nároku na náhradu škody v podobě obhajné žalobce uvedl, že odměna a náklady obhajoby činily 97 495,27 Kč. K tomu připustil, že žalovaná sama žalobci uhradila částku 66 095,80 Kč. K tomu polemizoval s názorem žalované, když některé úkony hodnocené žalovanou jako „půlúkony“ byly správně účtované jako úkony celé. K tomu odkázal na stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Dále připustil, že odměna za sepis ústavní stížnosti stricto sensu žalobci nepřísluší. Dále polemizoval s názorem žalované stran ohodnocení blíže nespecifikovaného vyjádření a návrhu na zastavení trestního stíhání, jakož i o návrhu na předběžné projednání obžaloby. Žalobce rovněž v rámci své repliky vedl polemiku s žalovanou stran účelnosti jednotlivých porad, aniž by tyto jednoznačně specifikoval (s výjimkou porad dne , datum, a , datum, a , datum, ). Dále v replice uvedl seznam úkonů, aniž by konkretizoval, zaplacení kterých úkonů se domáhá. K tomu žalobce dotvrdil, že za různými účely (zejména za účelem porad s obhájcem, konzultací se znalci, předání podkladů, vyzvednutí posudků, atd.) v letech , rok, -, rok, ujel celkem , hodnota, km. Za to požadoval náhradu ve výši 31 211 Kč. Žalobce konečně požadoval i proplacení náhrady škody za znalecký posudek č. , hodnota, ve výši 15 000 Kč, za zaplacení vypracování dodatku č. , číslo, náhrady škody v podobě nákladů na licenci ve výši 20 655 Kč. V neposlední řadě žalobce požadoval náhradu škody za vypracování znaleckého posudku č. , číslo, ze dne , datum, a to ve výši 4 040 Kč.

4. K náhradě nemajetkové újmy způsobené samotným trestním stíháním žalobce dotvrdil následující dopady trestního stíhání do svého života. Zaprvé, v souvislosti s trestním stíháním se u žalobce projevila hypertenze, se kterou se léčí dodnes. Zadruhé, žalobci se začal zhoršovat zrak a musel si pořídit brýle, které dříve neužíval. Zatřetí, žalobce si musel zakupovat léky v řádu tisícikorun měsíčně. Začtvrté, žalobce se ze dne na den ocitl bez veškerých věcí, které nutně potřeboval k obživě. Zapáté, prožíval panické ataky a nespavost, a to podobu nejméně 3 a půl roku. Zašesté, od roku , rok, provozoval autoservis , právnická osoba, a od roku , rok, prostřednictvím společnosti , právnická osoba, ; se zahájením trestního stíhání byl spojen prudký úbytek zákazníků – v roce , rok, fakturováno 808tis. Kč, v roce , rok, 300tisc. Kč, v roce , rok, 46tisc. Kč a v roce , rok, pouhých 16tis. Kč. Zasedmé, v důsledku původního řízení došlo ke zničení pověsti žalobce.

5. Konečně k náhradě škody na věcech žalobce uvedl, že se domáhá zaplacení částky 208 760 Kč. K tomu uvedl, že mu byly v rámci původního řízení odňaty řídící jednotky, počítače, diagnostiky atd. Skladování pak mělo dojít např. k poškození baterií, k zastarání, apod. Stran vyčíslení škody žalobce odkázal na znalecký posudek č. , číslo, ze dne , datum, . Dále v podání ze dne , datum, žalobce specifikoval, že mu bylo celkem odňato 66 věcí. Tyto věci mu byly odňaty dne , datum, a vráceny ve dnech , datum, , , datum, . Žalobce nicméně nespecifikoval, které věci mu nebyly vráceny. Rovněž nespecifikoval, jak ta která věc byly poškozena, či zničena.

6. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že v projednávané věci bylo vydáno nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 OdpŠk. Žalobcův nárok na náhradu škody v podobě obhajného ve výši 29 221,47 Kč nicméně považovala za nedůvodný. K náhradě škody v podobě nákladů na cesty ve výši 31 211 Kč žalovaná odkázala na skutečnost, že žalobce účtuje cesty, které nebyly konány za účelem účasti na úkonech trestního řízení a jako takové nejsou náklady spojené s těmito cestami způsobilé k náhradě dle OdpŠk. Rovněž poukázala na skutečnost, že žalobci nemůže náležet náhrada za tzv. amortizaci. Žalovaná odmítla nárok na náhradu škody za znalecké posudky a náhradu škody ve výši 208 760 Kč za škodu způsobenou na zajištěných věcech. K nároku na náhradu nemajetkové újmy za samotné trestní stíhání žalovaná uvedla, že poskytla žalobci částku 120 000 Kč, což je dle žalované zcela odpovídající. K nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního stíhání konečně tvrdila, že původní řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé. Na jednání dne , datum, pak žalovaná vznesla námitku promlčení proti nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy způsobené samotným trestním stíháním.

7. Soud ve věci učinil následující skutková zjištění.

8. Z nesporných tvrzení účastníků vzal soud za prokázané, že uplatnil u žalované svůj nárok jako v projednávané věci dne , datum, . Tento nárok byl vypořádán stanoviskem žalované ze dne , datum, , v němž žalovaná uznala existenci odpovědnostního titulu v podobě nezákonného rozhodnutí a přiznala částky 66 095, 80 Kč coby náhrady škody v podobě obhajného, dále částku 160 400 Kč coby náhradu škody v podobě nákladů na vypracování znaleckých posudků a konečně částku 120 000 Kč coby přiměřené zadostiučinění z titulu nezákonného trestního stíhání. Ve zbytku na nároky žalobce odmítla plnit. Žalovanou přiznané částky byly vyplaceny ve lhůtě podle § 15 odst. 1 OdpŠk.

9. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

10. Z výslechu žalobce soud zjistil, že v důsledku trestního stíhání u něj vznikla výrazná dávivost, která se podle jeho slov postupně zlepšovala. Popsal, že předmětný incident na něj doléhal významně a že postup policejních orgánů vnímal jako neprofesionální až arogantní, zejména proto, že mu byly zajištěny věci, které podle něj nebyly jeho, nýbrž jeho zákazníka, a že policie podle něj neověřila legalitu licence relevantního softwaru, ač k tomu existoval jednoduchý postup a on k tomu dokládal fakturu. Uvedl, že od počátku nabyl dojmu, že policie měla předem jasno o jeho vině a že se cítil pod dlouhodobým tlakem. Žalobce dále vypověděl, že v důsledku trestního stíhání trpěl nespavostí a hypertenzí, přičemž si tlak měřil denně, zpočátku uváděl hodnoty kolem 150–155/100–105 a následně po nasazení medikace hodnoty přibližně 117–125/80, a zvažoval možnost postupného vysazení léčby. Popsal i další obtíže, zejména dlouhodobé zažívací potíže (průjmy a „nafouklé tvrdé břicho“ ze stresu), nárůst hmotnosti a zhoršení zraku, přičemž uvedl, že odmítal medikaci na uklidnění a spánek. Tvrdil také, že u něj vznikaly úzkostné reakce v běžném provozu, když mu například jízda za vozidlem připomínajícím policejní automobil evokovala policii. Žalobce uvedl, že policie mu zajistila devět řídicích jednotek určených podle jeho slov k opravě pro zákazníky, které podle něj nikdo nezkoumal a které zůstaly po dobu přibližně dvou let u policie; při žádostech o vydání mu mělo být sdělováno, že budou vráceny „až budou chtít“. Popsal, že kvůli tomu čelil opakovanému tlaku ze strany zákazníků, musel situaci řešit improvizovaně (např. půjčováním vozidel) a nebyl schopen zpětně přesně vyčíslit vzniklou škodu. Žalobce dále tvrdil, že policejní orgány postupovaly rychle ve vztahu ke znaleckému posudku, který podle jeho názoru vznikl mimo obor znalce, a že v něm byla škoda vyčíslena chybně; uváděl příklad, že se podle něj nesprávně násobila hypotetická škoda počtem nosičů. Vypověděl, že z posudku policie vyvozovala škodu ve výši 6 milionů Kč a že mu mělo být sděleno, že mu hrozí trest odnětí svobody. Kritizoval jednání znalce i státního zástupce, přičemž popsal svůj dojem „spolupráce“ policie a státního zástupce proti němu a uvedl, že se nyní snažil podat na znalce trestní oznámení, pro které tvrdil, že měl řadu důvodů, včetně výhrad k rozsahu a fakturaci posudku a zapojení blíže neidentifikovaných pomocných osob. Žalobce popsal své profesní zaměření na automobily a diagnostiku a uvedl, že provozoval autoservis a že trestní stíhání se negativně promítlo do jeho podnikání, včetně ekonomické zátěže spojené s nájmem a investicemi do provozovny. Uvedl, že situaci finančně ustál mimo jiné prodejem rozsáhlé sbírky starých počítačů, z níž měl získat přibližně 2,5 milionu Kč, a že se poté postupně vracel i k práci v oblasti počítačů a diagnostiky. Popsal, že autoservis se postupně obnovoval v menším rozsahu s kamarádem v , adresa, a že se mu postupně vraceli zákazníci. Na dotazy soudu žalobce uvedl, že trestní stíhání bylo zahájeno v červnu , rok, a skončilo soudem v lednu nebo únoru , rok, . Popsal, že původně mělo být kladeno za vinu více bodů, které soud následně „setřel“, a že později se věc zúžila na situaci kolem počítače pana , jméno FO, a softwaru, přičemž kritizoval, že podle něj neexistovala odpovídající dokumentace (např. snímky obrazovky) a že znalec podle něj nerozuměl licencování a distribuci dotčeného software. Uvedl, že o trestním stíhání věděla jeho bývalá manželka, děti, jeho právní zástupci a okruh přátel. K podnikání žalobce vypověděl, že působil ve čtyřech segmentech, přičemž autoservis podle něj postupně upadal, dále uváděl příjmy z prodeje části sbírky počítačů a z pronájmu bytu v , adresa, , a zároveň popsal pokračující činnost v oblasti diagnostiky a spolupráci s Ústavem soudního inženýrství a školami. Uvedl, že podnikal původně jako OSVČ a následně prostřednictvím dvou firem (, právnická osoba, a , právnická osoba, ), přičemž jednu firmu na něj měla převést bývalá manželka. K obhájci žalobce uvedl, že obhájce měl, k jeho jménu si přesně nevzpomněl (uváděl „Viktor“), měl jej získat na doporučení známého a do kanceláře v , adresa, měl jezdit opakovaně; současně zopakoval výhrady k rozsahu a obsahu znaleckého posudku, který označoval za obsahově chybný. K dotazům zástupkyně žalované žalobce uvedl, že trestní oznámení na něj podala paní , jméno FO, , která byla jeho partnerkou, a popsal, že se podle něj obávala množství počítačů a řídicích jednotek v jeho domácnosti a dospěla k přesvědčení, že mohl dělat něco protiprávního; zároveň vypověděl, že jí to odpustil, že spolu nadále žili a že po ní nežádal žádnou náhradu v souvislosti s podáním trestního oznámení.

11. Ze spisu Okresního soudu v , adresa, vedeným pod sp. zn. , spisová značka, soud zjistil, že usnesením ze dne , datum, , jež bylo doručeno žalobci dne , datum, , bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro přečin porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 270 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) trestního zákoníku. Dne , datum, vydala , jméno FO, věci žalobce podle § 78 odst. 1 trestního řádu. Dne , datum, vráceny věci , jméno FO, (3 ks přístrojů a 1 plastový kufřík). Dne , datum, zamítnuta stížnost žalobce proti zahájení trestního stíhání. Dne , datum, dáno OSZ na vědomí, že prostudováním vyjádření žalobce vyvstávají otázky, ke kterým se bude muset znalec , tituly před jménem, , jméno FO, v rámci výslechu znalce podrobněji vyjádřit. Dne , datum, odmítnuta ústavní stížnost proti zahájení trestního stíhání. Dne , datum, požádán znalec , tituly před jménem, , jméno FO, o vyjádření se k některým ustanovením znaleckého posudku, který vypracoval v rámci prověřování. Dne , datum, vyhodnoceny zajištěné věci. Dne , datum, vyhodnoceno 11 ks notebooků a 4 ks pevných disků. Dne , datum, podána žádost dle § 8 odst. 1 trestního řádu o vyjádření se k dokladu. Dne , datum, vydány věci žalobci, a to podle § 80 odst. 1 trestního řádu, neboť již nebyly třeba k dalšímu řízení a nepřicházelo v úvahu jejich propadnutí nebo zabrání. Dne , datum, vydány žalobcem další věci. Na č. l. 612 – 859 znalecký posudek , tituly před jménem, , jméno FO, ze dne , datum, z oboru Kybernetika, odvětví Výpočetní technika a Elektronika, odvětví Elektronika, specializace Bezpečnost informačních systémů. Dne , datum, vyslechnut znalec , jméno FO, . Dne , datum, a , datum, nahlédl žalobce do spisu. Dne , datum, požádán znalec o doplnění znaleckého posudku.Dne , datum, vráceny věci , jméno FO, (3 ks přístrojů a 1 plastový kufřík). Dne , datum, znalecký posudek znalcem , jméno FO, doplněn.Dne , datum, vypracován znalecký posudek znalcem , jméno FO, , jehož zadavatelem byl žalobce. Dne , datum, poučena poškozená právnická osoba. Dne , datum, zasláno poučení poškozené právnické osobě , právnická osoba, . Dne , datum, zasláno poučení poškozené právnické osobě , právnická osoba, . Dne , datum, vyhodnoceny znalecké posudky jak zadané žalobcem, tak OČTŘ, přičemž PČR uzavřela, že nevyvstaly okolnosti, které by odůvodňovaly zastavení trestního stíhání žalobce. Dne , datum, zaslána žádost dle § 8 odst. 1 tr. řádu provozovateli serveru , název, . Dne , datum, zasláno poučení poškozené právnické osobě , právnická osoba, . Dne , datum, zasláno poučení poškozené právnické osobě , právnická osoba, . Dne , datum, zamítnut návrh na doplnění dokazování žalobce, který navrhl výslech znalce , jméno FO, , neboť se vyslýchá znalec, který vypracoval znalecký posudek zadaný OČTŘ, tedy v tomto případě , tituly před jménem, , jméno FO, , přičemž po opětovném zvážení závěrů znalce , tituly před jménem, , jméno FO, ve znaleckém posudku a v doplnění znaleckého posudku tuto možnost přibráním dalšího znalce PČR provádět nebude. Dne , datum, PČR vyhodnotila zprávu od , jméno FO, . Dne , datum, proplaceno tlumočné za překlady poučení poškozených v cizím jazyce. Dne , datum, vyrozuměn žalobce o možnosti prostudovat trestní spis. Dne , datum, přibrán tlumočník. Dne , datum, spis prostudován žalobcem. Dne , datum, vyhotoven návrh na podání obžaloby proti žalobci. Dne , datum, podána obžaloba k Okresnímu soudu v , adresa, proti žalobci. Dne , datum, prodloužena lhůta k nařízení hlavního líčení do , datum, s ohledem na složitost věci. Dne , datum, věc vrácena státnímu zástupci k došetření s odůvodněním, že jsou důvodné pochybnosti o správnosti závěrů znalce , tituly před jménem, , jméno FO, a jasně koncipovat žalobu, které softwary klade obviněnému za vinu, že měl nabízet k prodeji. Dne , datum, spis zaslán zpět státnímu zástupci. Dne , datum, vrácena věc k došetření státním zástupcem k dalšímu vyšetřování PČR. Dne , datum, vyslechnut obviněný. Dne , datum, podána žádost o doplnění znaleckého posudku , tituly před jménem, , jméno FO, . Dne , datum, vyhotoven další znalecký posudek znalcem , tituly před jménem, , jméno FO, , jehož zadavatelem je žalobce a dne , datum, vyhotoven další znalecký posudek , jméno FO, , jehož zadavatelem je rovněž žalobce. Dne , datum, doplněk znaleckého posudku vyhotoven. Dne , datum, vyhodnocen předložené znalecké posudky v jejich souvislosti. Dne , datum, byl žalobce upozorněn na změnu právní kvalifikace na přečin porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 270 odst. 1 tr. zákoníku. Dne , datum, rozhodl policejní orgán o vrácení zajištěných věcí žalobci, a to podle § 80 odst. 1 trestního řádu, neboť již nebyly třeba k dalšímu řízení a nepřicházelo v úvahu jejich propadnutí nebo zabrání. Dne , datum, podána žádost o poskytnutí informace dle § 8 odst. 1 tr. řádu společnosti , právnická osoba, . Dne , datum, vyslechnut obviněný (žalobce). Dne , datum, a , datum, vydány věci. Dne , datum, předložen státnímu zástupce návrh na zastavení trestního stíhání. Dne , datum, státní zástupce nevyhověl návrhu žalobce na zastavení trestního stíhání. Dne , datum, vyhotoven návrh na podání obžaloby proti žalobci. Dne , datum, podána obžaloba k Okresnímu soudu v , adresa, . Na hlavním líčení dne , datum, vyhlášen zprošťující rozsudek č. j. , číslo jednací, v právní moci , datum, , neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný (žalobce ve zdejší věci) stíhán.

12. Z účtenek z lékárny soud zjistil, že v lékárně , název, sídlem , adresa, byly v letech , rok, , , rok, , , rok, , , rok, nakupovány léky, a to v řádech stovek korun, kdy nejvyšší nákup je za částku 1 427 Kč, nejmenší nákup za částku 49 Kč.

13. Ohledáním počítače právního zástupce žalobce soud zjistil, že stanovisko žalované ze dne , datum, bylo doručeno právnímu zástupci žalobce dne , datum, .

14. Soud na základě provedeného dokazování učinil tento závěr o skutkovém stavu. Žalobce byl trestně stíhán v rámci řízení vedeného u Okresního soudu v , adresa, vedeným pod sp. zn. , spisová značka, . Jeho trestní stíhání bylo zahájeno usnesením ze dne , datum, , jež bylo doručeno žalobci dne , datum, , a pravomocně bylo skončeno zproštěním obžaloby dne , datum, . Trestní stíhání žalobce stresovalo.

15. Další navržené důkazy soud neprováděl pro nadbytečnost, a to pro absenci relevantních žalobních tvrzení (odůvodnění viz níže).

16. Po právní stránce soud věc posoudil následovně.

17. Žalobce se svojí žalobou domáhal zaplacení částky 29 221,47 Kč jako náhrady škody v podobě obhajného, 31 211 Kč jako náhrady škody za náklady vynaložené na cesty, 49 554 Kč jako náhrady škody za znalecké posudky, 208 760 Kč coby náhrady škody za zajištěné věci v rámci trestního stíhání, 75 000 Kč coby náhrady škody za nepřiměřenou délku řízení a 5 255 000 Kč coby náhrady nemajetkové újmy způsobené samotným trestním stíháním.

18. Zákon v obecné rovině rozeznává dva odpovědnostní tituly, a to nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup (srov. § 5 OdpŠk). Stát přitom za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím odpovídá objektivně (tj. bez ohledu na zavinění – srov. § 2 OdpŠk) za současného (kumulativního) splnění tří podmínek: (i) příslušný orgán státu vydal nezákonné rozhodnutí či došlo k nesprávnému úřednímu postupu; (ii) poškozenému vznikla újma (tj. nemajetková či majetková – škoda); a (iii) újma je v příčinné souvislosti s takovým nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem; jinými slovy je mezi nimi dán vztah příčiny a následku (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011).K nároku na náhradě škody v podobě obhajného19. Ve vztahu k nároku na náhradu škody je třeba uvést, že jeho vznik není podmíněn prokázáním, že orgány činné v trestním řízení jednaly v přímém rozporu se zákonem, nýbrž je založen na principu, podle něhož osoba, jež byla zproštěna obžaloby, resp. nebyla uznána vinnou ze spáchání trestného činu, má zásadně právo na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, a to včetně nákladů na obhajobu (srov. § 31 OdpŠk).

20. V řízení bylo prokázáno, že žalobce byl rozsudkem Okresního soudu v , adresa, zproštěn obžaloby. V řízení tedy bylo prokázáno, že proti žalobci bylo zahájeno a vedeno trestní stíhání, které skončilo zproštěním žalobce obžaloby. V projednávané věci je tak dán odpovědnostní titul, nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, kterým je podle výsledku trestního řízení usnesení Policie České republiky ze dne , datum, , č. j. , číslo jednací, .

21. Soud k nároku na náhradu škody v podobě obhajného poukazuje na povinnost tvrzení, která je jednou ze základních procesních povinností účastníků civilního soudního řízení (k tomu viz např. MACUR, J. Důkazní břemeno v civilním soudním řízení. Brno: Masarykova univerzita, 1995, s. 80 a n.). Platí přitom, že splnění povinnosti tvrzení je předpokladem proto, aby se účastník „[…] reálně mohl zbavit tíže, kterou představuje břemeno tvrzení.“ (viz JIRSA, J. a K. HAVLÍČEK. Dokazování: úvahy o teorii a praxi. Praha: Wolters Kluwer, 2021, s. 131). Dlužno poznamenat, že povinnost tvrzení musí být splněna materiálně konkrétně. P. Lavický v této souvislosti rozlišuje mezi abstraktním a konkrétním břemenem tvrzení (LAVICKÝ, P. Důkazní břemeno v civilním řízení soudním. Praha: Leges, 2017, s. 81). Stručně řečeno jde o to, aby (i v závislosti na vyjádření protistrany) účastník dostatečně konkrétně tvrdil (vylíčil) rozhodné skutečnosti. Pochopitelně přitom platí, že s ohledem na požadavek předvídatelnosti soudního rozhodování má soud povinnost účastníky upozornit na chybějící skutková tvrzení, a to postupem podle § 118a o. s. ř. (k tomu viz např. rozsudek Vrchní soudu v Praze ze dne 11. února 2015, č. j. 4 Cmo 180/2014-291). Poučení přitom musí být vždy návodné a věcné, účastníkovi „ušité na míru“, aby mu bylo zřejmé, jaká konkrétní tvrzení (důkazy k nim) má doplnit (viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15).

22. Žalobce byl na jednání dne , datum, inter alia vyzván postupem podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k tomu, aby doplnil svá skutková tvrzení, pokud jde o jeho nárok na zaplacení částky 29 221,47 Kč. Žalobce však na tuto svoji povinnost rezignoval a odkázal na svá předchozí podání. V těchto podáních (žalobě, replice) však žalobce pouze uvedl seznam všech vykonaných úkonů obhajoby a dále vedl polemiku s žalovanou k vybraným úkonům. Jasně však neuvedl zaplacení, kterých úkonů obahjoby se domáhá. Zdali těch, o kterých polemizoval s žalovanou (i když ani tyto nebyly řádně označeny) či jiných.

23. Soud si je vědom toho, že v souladu s ustálenou judikaturou lze skutečnosti vylíčit odkazem na listinu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 315/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 496/2013). Nicméně žalobce ve své žalobě a jejich doplněních takovýto odkaz ve vztahu ke svému nároku na náhradu škody v obhajného neučinil; pouze učinil důkazní návrhy. Pouhým označením důkazů bez vylíčení rozhodujících skutečností nelze splnění povinnosti tvrzení v řízeních ovládaných projednací zásadou dostát; důkazy se označují k prokázání tvrzených skutečností, nikoli naopak (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. 30 Cdo 689/2021). Je také bez pochybnosti, že soudce nesmí zasahovat do sporného řízení tím způsobem, že by do sporu vnášel nové skutečnosti, které účastníci dosud ani netvrdili. Je totiž zřejmé, že by soud tímto jednáním opět ve prospěch jedné ze stran porušovat zásadu rovnosti účastníků (stran), pokud by až příliš aktivně zjišťoval skutkový stav (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. III. ÚS 1336/10). Není přitom úkolem soudu, aby sám spekulativně z žalobcových neúplných vyjádření sám hádal, zaplacení jakých úkon se po částečném plnění žalované na nárok žalobce domáhá. Naopak to byl žalobce, kdo měl jasně a pregnantně vymezit ty úkony, jejichž zaplacení se co do výše 29 221,47 Kč domáhá. Neučinil-li tak, neunesl své břemeno tvrzení.

24. Soudu proto nezbylo, než žalobu co do částky 29 221,47 Kč s příslušenstvím výrokem I. tohoto rozsudku zamítnout, a to pro nedostatek tvrzení.K nároku na náhradě škody v podobě cestovného25. Ve vztahu k nároku na náhradu škody v podobě cestovného soud uvádí, že žalobce dotvrdil odkazem na listinu vykonání cest od , datum, do , datum, . K prokázání vykonání těchto cest žalobce navrhl velké technické průkazy vozidel, kterými měly být tyto cesty vykonány (, model, a , model, ). Soud tyto důkazy neprováděl, neboť nejsou způsobilé vykonání cest prokázat. Dále žalobce navrhl svůj účastnický výslech. Tento důkazní prostředek má nicméně subsidiární povahu (viz § 131 o. s. ř.; viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 37/03). Jak k tomu kdysi uvedl významný český procesualista E. Ott: „Možnost omylu a zlomyslnosti strany nutně toho vyžadují, aby výslech stran uznán byl jen za podpůrný zdroj přesvědčení soudcova, pakli totiž ani průvody stranami nabízenými a připuštěnými, aniž těmi, jež z úřední moci provedeny byly, soud žádoucího přesvědčení nenabyl.“ (OTT, E. Soustavný úvod ve studium nového řízení soudního Díl II. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 192).

26. Jinými slovy řečeno, soud nemůže bez dalšího z účastnického výslechu vycházet. Soud proto poučil postupem podle § 118a odst. 3 o. s. ř. žalobce, aby doplnil své důkazní návrhy. Žalobce však žádné důkazní návrhy soudu nenabídl. Podle soudu je tak stejně pravděpodobné jako nepravděpodobné, že tyto cesty byly vykonány. Pokud vykonány byly, je podle soudu stejně pravděpodobné jako nepravděpodobné, že byly vykonány žalobcem tvrzenými automobily jako jiným dopravním prostředkem. Soudu pochopitelně nepřísluší spekulovat, nicméně s ohledem na skutečnost, že sám žalobce vypověděl, že má byt v , adresa, a pracuje tam, je stejně pravděpodobné jako nepravděpodobné, že žalobce sice tyto cesty mohl vykonat, avšak za jiným účelem, popř. je mohl vykonat veřejnou dopravou, resp. žalobce absolvoval bezplatně jako pasažér např. svého známého/kamaráda.

27. Ze shora uvedeného je tak zřejmé, že žalobci se nepodařilo jeho tvrzení stran vykonaných cest nijak prokázat, když soudu nenabídl jeden jediný relevantní důkaz (např. knihu jízd, výslech svědků, atp.). Soudu proto nezbylo než žalobu co do částky 31 211 Kč s příslušenstvím výrokem I. tohoto rozsudku zamítnout, a to pro neunesení břemene důkazního.

28. K tomu soud dodává k požadavku na náhradu škody v podobě tzv. amortizace požadované na vozidle za vykonané cesty, že amortizace není nárokem, které bylo možné žalobci přiznat, jak řekl i odvolací soud (k tomuto srovnej rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2014, č. j. 72 Co 152/2014 - 163, ze dne 28. 1. 2015, č. j. 28 Co 437, 438/2014-109, ze dne 22. 5. 2019, č. j. 62 Co 134/2019 -163). Je sice pravda, že tento právní názor byl již překonán (viz rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2025, č j. 14 Co 194/2025-171), avšak ani tento posun nijak nezpochybňuje, že zákonná úprava obsažená v § 157 zák. č. 262/2006 Sb. zákoníku práce (resp. příslušných vyhláškách) vztahující se k tzv. amortizaci se použije výhradně na výpočet cestovních náhrad při pracovních cestách zaměstnanců případně osob samostatně výdělečně činných, jenž použili k pracovní cestě vlastní motorové vozidlo se souhlasem zaměstnavatele. Soud v těchto případech musí postupovat podle § 136 o. s. ř. (při možné inspiraci dotčeným ustanovením zákoníku práce).K nároku na náhradě škody v podobě nákladů na znalecké posudky29. Soud se dále zabýval náklady na znalecké posudky. Žalobce se konkrétně domáhal zaplacení znaleckého posudku č. , hodnota, ve výši 15 000 Kč, zaplacení vypracování dodatku č. , číslo, ve výši , částka, a v této souvislosti se rovněž domáhal i náhrady škody v podobě nákladů na licenci ve výši 20 655 Kč. V neposlední řadě žalobce požadoval náhradu škody za vypracování znaleckého posudku č. , č. účtu, ze dne , datum, a to ve výši 4 040 Kč.

30. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, dospěl k závěru, že i ve vztahu k nákladům vynaloženým poškozeným na znalecký posudek je třeba dle § 31 odst. 1 OdpŠk podmiňovat rozsah škody účelností vynaložených nákladů. Účelnost nákladů vynaložených na znalecký posudek tedy je soud oprávněn zkoumat. Nejvyšší soud pak v tomto rozhodnutí dále uzavřel, že pojem účelnosti nákladů vynaložených na zajištění znaleckého posudku není namístě vykládat úspěchem poškozeného v řízení, nýbrž tím, že znalecký posudek byl vůbec v řízení procesně použit jako důkazní prostředek a že jeho závěry se staly součástí zjištěného skutkového stavu a že odměna za něj účastníkem (stranou) vynaložená je přiměřená odměně, která by byla soudy (orgány činnými v trestním řízení) znalci či znaleckému ústavu přiznána. Z citovaného rozhodnutí tudíž plyne, že závěr o účelnosti nákladů na znalecký posudek nelze vztahovat k tomu, zda poškozený v řízení nakonec uspěl, ale je třeba zabývat se (kromě přiměřenosti uhrazené odměny znalce) tím, zda byl znalecký posudek jako důkazní prostředek v posuzovaném řízení použit a zda se závěry z něj učiněné staly součástí zjištěného skutkového stavu, tedy zda vůbec měly pro rozhodnutí v dané věci význam.

31. Žalobce byl na jednání dne , datum, vyzván, aby doplnil své argumenty týkající se účelnosti vynaložených prostředků na znalecký posudek č. , hodnota, , dodatek č. , číslo, a nákladů na licenci. Žalobce však svá tvrzení nijak nerozhojnil. Jeho obecné poukazy stran nepoužitelnosti znaleckého posudku vypracovaného , tituly před jménem, , jméno FO, a potřeby nechat si vypracovat znalecký posudek vlastní jsou přitom zcela nedostatečné. Žalobce soudu nedotvrdil, jak z jím zadaných znalecký posudků vycházely OČTŘ a ani neoznačil důkazy, ze kterých by toto bylo zjevné. Důkaz spisem přitom není způsobilý důkazní návrh. Vždy je třeba označit konkrétní listinu založenou ve spise, ze která má ta která skutečnost vyplývat (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009). Bylo na žalobci, aby přesně označil konkrétní listiny a v nich konkrétní pasáže, ze kterých účelnost vypracování znaleckých posudků dovozuje. Žalobce tak však neučinil. Není přitom rolí soudu, aby tato skutková tvrzení (a tomu odpovídající důkazní návrhy) za žalobce dotvářel a sám aktivně pátral ve spise po důkazech svědčících ve prospěch žalobce. Tím by soud porušil ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. rovnost účastníků řízení.

32. Pokud pak jde o zakoupení licence, sám žalobce tvrdil, že tuto zakoupila jeho společnost. Nikoliv žalobce. Pomine-li soud skutečnost, že žalobce nijak nevysvětlil nezbytnost zakoupení dotčené licence, již jen ze samotných žalobních tvrzení je zřejmé, že se nemohlo jednat o škodu, kterou utrpěl žalobce.

33. Pouze pro úplnost pak soud dodává, že rovněž zaplacení nákladů na vyhotovení znaleckého posudku č. , č. účtu, nemůže představovat škodu odškodnitelnou podle OdpŠk. Jedná se totiž o náklady tohoto řízení (tj. jedná se o znalecký posudek ve smyslu § 127a o. s. ř. vyhotovený a předložený účastníkem tohoto řízení), nikoliv o újmu, kterou by žalobce utrpěl v příčinné souvislosti s tvrzeným odpovědnostním titulem (nezákonným rozhodnutím).

34. S ohledem na shora uvedené proto soud žalobu co do částky 49 554 Kč s příslušenstvím výrokem I. tohoto rozsudku zamítl.K nároku na náhradě škody za zajištěné věci35. Pokud jde o nárok na náhradu škody za zajištěné věci, ani v tomto případě žalobce k výzvě soudu podle § 118a odst. 1 o. s. ř. nedoplnil svá skutková tvrzení. Žalobce soudu zejm. neupřesnil, v čem přesně má jeho škoda spočívat, tj. jak která věc byla poškozena, popř. zničena.

36. Soud k tomu k argumentaci žalované uvádí, že je třeba přihlížet i k tvrzením obsaženým v podání žalobce ze dne , datum, . Platí totiž, že koncentrace prolomená výzvou podle § 118a o. s. ř. zůstává prolomena až do vynesení rozhodnutí ve věci samé soudem I. stupně (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 3314/2024). Nicméně ani toto podání neobsahuje dostatek skutkových tvrzení, neboť obsahuje pouze seznam jednotlivých věcí a datum odnětí, resp. vydání. Škoda u jednotlivých věcí není nijak konkretizována.

37. Nadto dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu prostá ztráta hodnoty v čase není skutečnou škodou ani ušlým ziskem (srov. rozsudek ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000, a ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1272/2001). Ustálenost tohoto závěru přitom vyplývá také z novější judikatury dovolacího soudu, představované např. jeho usnesením ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4428/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. I. ÚS 3110/18, dále usnesením ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1076/2019, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 609/20, jakož i usnesením ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1504/2019, nebo ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 29 Cdo 341/2020, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 6. 4. 2021, sp. zn. III. ÚS 591/21.

38. Dále je třeba poznamenat, že Ústavní soud se ve své nálezové judikatuře přiklonil k obecnému závěru, že „pokud se v kterékoli fázi trestního řízení ukáže, že účel prostředků trestního procesu nemůže být naplněn, neboť obviněný se trestné činnosti nedopustil a podezření orgánů činných v trestním řízení bylo liché, je třeba za vadné považovat veškeré úkony, které byly v trestním řízení provedeny“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, a plenární nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 11/10).

39. Nelze však odhlédnout od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, uveřejněného pod číslem 8/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém byl výše uvedený obecný závěr (zejména v okolnostech dvou posledně jmenovaných nálezů Ústavního soudu) podroben detailní analýze se závěrem, že „zevšeobecňující převzetí důvodů nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, na ‚všechny úkony a instituty, které se k trestnímu stíhání vázaly,‛ by ve svých důsledcích znamenalo, že by v každém případě, kdy trestní stíhání neskončilo odsuzujícím rozsudkem, např. byly nezákonné veškeré uložené pořádkové pokuty či realizovaná předvedení, s porušením povinností svědka či znalce by nebylo možno spojovat vůbec žádné důsledky apod. Je nepochybné, že takové důsledky, které by mohly vést až k zmaření účelu trestního řízení tím, že by odrazovaly osoby působící v orgánech činných v trestním řízení od stíhání pachatelů trestných činů, Ústavní soud svojí judikaturou nesledoval.

40. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že v situaci, kdy nedojde k vydání odsuzujícího rozsudku, nelze z této okolnosti bez dalšího dovozovat nesprávnost veškerých postupů orgánů činných v trestním řízení ani nezákonnost všech rozhodnutí vydaných po zahájení trestního stíhání. Odkázal v něm však také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4462/2007, ze kterého vyplývá, že bylo-li rozhodnutí zrušeno nikoliv pro nezákonnost, nýbrž proto, že pominuly důvody pro jeho vydání, nejsou dány předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím.

41. Výše uvedené závěry nepochybně dopadají i na část trestního řízení před zahájením trestního stíhání, neboť pro naplnění požadavku na (konkrétní) nezákonnost jednotlivého rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. (projevující se jeho zrušením či změnou) je zásadně nerozhodné, ve které fázi trestního řízení byly prostředky trestního procesu použity.

42. V projednávané věci platí, že z provedeného dokazování vyplynulo, že neexistuje žádné rozhodnutí o zajištění věcí, který by bylo zrušeno nebo změněno pro nezákonnost. Usneseními ze dne , datum, a , datum, bylo policejním orgánem rozhodnuto o vrácení věcí podle § 80 odst. 1 trestního řádu.

43. K tomu soud dodává, že si je vědom judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, které kladou důraz na přiměřenost délky zajištění věcí v rámci trestního řízení. Před závorku je nicméně třeba vytknout, že institut zajištění a vydání věcí napomáhá objasňování závažné trestné činnosti, jehož podstatou je omezení dispozičního práva s danými prostředky tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů přirozeně vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti a nikoli jistoty ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že majetkové hodnoty mají uvedené určení, tedy nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný, jelikož může být dalším šetřením vyvrácen. V tomto směru je však významný faktor plynutí času, kterým je stav věci významně modifikován. Pokud jsou totiž finanční prostředky „dočasně“ zajištěny bezmála 10 let, dostává se tato okolnost do kolize s požadavkem přiměřenosti zásahu do práva na pokojné užívání majetku. S narůstajícím časem se totiž dočasnost zajišťovacího institutu relativizuje a je třeba ji posuzovat mnohem přísněji. Zde není možné se spokojit s pouhým zjištěním, že rozhodnutí o zajištění bylo vydáno na základě zákona, příslušným orgánem a že není projevem svévole. U mnohaletých zajištění je třeba nad rámec těchto požadavků zohlednit, co ovlivňuje délku samotného zajištění, tedy zda je dána objektivní složitostí trestní, Anonymizováno, věci či uplatňováním (i obstrukčním) procesních práv, nebo zda je délka řízení ovlivněna neodůvodněnými průtahy a pochybeními ze strany orgánů činných v trestním řízení. Současně je třeba zohlednit, jakou relevanci mají argumenty podporující trvání zajištění, tedy zdali jsou tyto argumenty vymezené na počátku trestního řízení podporovány vývojem a směřováním celé trestní kauzy. Přihlédnout je pak nutné i k tomu, jak intenzivní zásah dané zajištění pro dotčeného individuální představuje (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1367/17, ze dne 13. 3. 2018). S uvedenými závěry se ztotožnil i Nejvyšší soud (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2899/2022, ze dne 2. 3. 2023).

44. Soud konstatuje, že věci žalobce byly zajištěny dne , datum, . Vráceny pak byly ve dnech , datum, a , datum, . Jak přitom vyplynulo z provedeného dokazování, původní řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé (viz níže). K tomu je třeba poznamenat, že orgány činné v trestním řízení postupovaly koncentrovaně a bez průtahů. Nelze tak uvažovat o tom, že původní řízení by bylo zatíženo průtahy či snad bylo nepřiměřeně dlouhé. Z provedeného dokazování také vyplynulo, že se ze strany orgánů činných v trestním řízení nepředstavoval postup podle trestního řádu svévoli, když proti žalobci směřovalo trestní oznámení jeho partnerky, kterým se OČTŘ musely zabývat.

45. V původním řízení (v rámci kterého došlo k zajištění věcí) tedy délka nebyla ovlivněna neodůvodněnými průtahy nebo pochybeními ze strany orgánů činných v trestní řízení. Současně platí, že samotné směřování (až do pravomocného zproštění obžaloby) trestního řízení svým směřováním nepopřelo relevanci argumentů podporujících trvání zajištění. V projednávané věci proto není ani dán odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí.

46. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku žalobu co do částky 208 760 Kč s příslušenstvím zamítl.K náhradě nemajetkové újmy způsobené samotným trestním stíháním47. Žalovaná vznesla námitku promlčení ve vztahu k náhradě nemajetkové újmy za samotné trestní stíhání. Soud má proto za to, že před zkoumáním naplnění podmínek stanovených OdpŠk (pokud se jedná o samotný žalovaný nárok) je nejprve nezbytné zabývat se námitkou promlčení tvrzených nároků, kterou vznesla žalovaná. Uplatní-li totiž účastník v civilním řízení soudním důvodně námitku promlčení, velí zásada hospodárnosti řízení, aby soud nejprve posoudil, zda je námitka důvodná, a pokud tomu tak je, aby žalobu zamítl, aniž by se zabýval otázkou splnění podmínek odpovědnosti za újmu či prokázána její výše.

48. Ze zákonných ustanovení (§ 32 OdpŠk) plyne, že nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu se promlčuje ve zcela speciálně konstruované promlčecí době. Počátek běhu šestiměsíční subjektivní promlčecí doby se odvíjí od vědomosti poškozeného, že došlo k nemajetkové újmě, tedy kdy se dozvěděl, že v jeho poměrech nastaly nepříznivé důsledky. Objektivní desetiletá doba pak počíná běžet od okamžiku této okolnosti (právní skutečnosti), která je coby nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup pro vznik újmy vyvolávajícím činitelem.

49. V poměrech projednávané věci bylo trestní stíhání pravomocně skončeno dne , datum, . Žalobce uplatnil svůj nárok u žalované dne , datum, . Stanovisko žalované pak bylo žalobci doručeno dne , datum, prostřednictvím jeho právního zástupce. Pokud tedy žalobce podal svoji žalobu dne , datum, , učinil tak ve lhůtě a námitka vznesená žalovanou není důvodná.

50. Soud v obecné rovině konstatuje, že nárok na náhradu škody (či poskytnutí zadostiučinění) způsobené zahájením trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, se (s výjimkami uvedenými níže) posuzuje podle ustanovení § 5 písm. a), § 7 a § 8 zákona jako nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 1 Cz 6/90 ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001 ze dne 31. 3. 2003).

51. Žalovanou (resp. stát) stíhá objektivní odpovědnost. Z uvedeného plyne, že vznik nároku na náhradu újmy není podmíněn prokázáním, že orgány činné v trestním řízení jednaly v rozporu se zákonem, nýbrž je založen na principu, podle kterého osoba, jež byla zproštěna obžaloby, resp. nebyla uznána vinnou ze spáchání trestného činu, má zásadně právo na náhradu škody (či jiné újmy) způsobené zahájením a vedením trestního stíhání, a to včetně nákladů na obhajobu (srov. § 31 OdpŠk).

52. Rozhodujícím měřítkem opodstatněnosti (zákonnosti) zahájení a vedení trestního stíhání je tudíž pozdější výsledek trestního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2614/2003 ze dne 9. 12. 2004). Nicméně to neznamená, že by každé jiné rozhodnutí než pravomocné odsouzení automaticky vedlo k závěru o nesprávnosti usnesení o zahájení trestního stíhání. Dle § 12 odst. 1 OdpŠk totiž právo na náhradu škody nemá ten, kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám nebo kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován. Dle § 12 odst. 2 OdpŠk pak právo na náhradu škody nevznikne ani tehdy, pokud v řízení nebylo možno pokračovat z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu, trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno a nastaly účinky zastavení trestního stíhání, výrok o zastavení trestního stíhání byl součástí rozhodnutí o narovnání či trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu (např. § 172 odst. 2 tr. řádu, dle něhož se trestní stíhání zastaví, jestliže trest, k němuž může trestní stíhání vést, by byl zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne). Mezi další rozhodnutí, která nebudou mít za následek nezákonnost trestního stíhání, patří např. zastavení trestního stíhání z důvodu zániku trestnosti promlčením [dle § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. b) tr.ř.; srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 605/2012 ze dne 17.9.2012] či např. zastavení trestního stíhání pro zpětvzetí souhlasu poškozeného [§ 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. i) tr.ř.].

53. Co se týče zkoumání, zda si žalobce zavinil trestní stíhání sám či nikoli ve smyslu § 12 dost. 1 OdpŠk, tak jeho předmětem je to, zda žalobce coby obviněný přispěl k tomu, že trestní řízení proti němu bylo či muselo být zahájeno, tedy že její jednání bylo důvodem k zahájení trestního stíhání. Příčinnou souvislost mezi zahájením či vedením trestního stíhání a zaviněním obviněné je však třeba hledat nikoliv v jeho jednání, kterým měl podle orgánů činných v trestním řízení naplnit skutkovou podstatu trestného činu, pro který byl stíhán, nýbrž v jiném jeho chování před zahájením trestního stíhání, popř. v jeho průběhu (tj. především v jeho postoji vůči orgánům činným v trestním řízení, tedy v tom, zda svým jednáním či úkony procesního charakteru zapříčinil, že trestní stíhání muselo být zahájeno nebo v něm nadále pokračováno). Nejde tedy o to, zda se obviněný dopustil, byť zaviněně, skutku, pro který byl stíhán a jímž vyvolal podezření, že byl spáchán trestný čin, ale o to, zda svým jiným jednáním ovlivnil postup orgánů činných v trestním řízení před zahájením trestního stíhání nebo v jeho průběhu tak, že bez tohoto jednání by k zahájení (či pokračování) trestního stíhání nedošlo (např. uváděním nepravdivých skutečností odůvodňujících postup podle § 160 odst. 1 tr. řádu či předstíráním, že jsou dány důvody k vedení trestního stíhání, ačkoliv objektivně neexistovaly). Podmínka, že poškozený si sám zavinil obvinění, tedy není naplněna tím, že se obviněný dopustil skutku, pro který bylo trestní stíhání proti němu zahájeno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2003 sp. zn. 25 Cdo 539/2002, ze dne 9. 12. 2004, sp. zn 25 Cdo 2614/2003 či nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1856/07 ze dne 19. 3. 2008).

54. Soud žádné zavinění ve shora uvedeném smyslu u žalobce neshledal a ani žádné takové zaviněné jednání či skutečnosti tomu nasvědčující nebyly žalovanou tvrzeny.

55. Vzhledem k výsledku předmětného trestního řízení tedy soud dospěl k závěru, že je dán odpovědnostní titul spočívající v nezákonném rozhodnutí (nezákonném trestním stíhání), neboť žalobce byl pravomocně zproštěn obžaloby.

56. Co se týče vzniku nemajetkové újmy z důvodu zahájení a vedení trestního stíhání, nejde o vyvratitelnou domněnku, ale újma z důvodu trestního stíhání musí být prokázána, (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010 či ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011). Soud tak vychází z toho, že jakkoliv je každé trestní stíhání vždy spojeno s jistým zásahem do osobnostních práv trestně stíhaných osob (srov. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 428/05) není na místě existenci nemajetkové újmy presumovat, ale prokazovat, stejně tak jako intenzitu (případné) újmy odůvodňující peněžité odškodnění.

57. Soud při stanovení formy a výše zadostiučinění vycházel v souladu s ustálenou judikaturou ze tří základních kritérií: (i) z povahy trestní věci, (ii) z délky trestního řízení a (iii) z dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce. Povahou trestní věci se myslí zejména závažnost trestného činu, které bylo poškozené kladeno za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou poškozený trestní řízení vnímá. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4818/2015 ze dne 9. 10. 2017).

58. V daném případě pro přečin porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 270 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) trestního zákoníku. Žalobci hrozil trest odnětí svobody až v délce 5 let. Jednalo se proto svojí povahou o méně závažnou trestnou činnost, která zpravidla nepůsobí zásadní negativní společenské odsouzení stíhané osoby jako např. drogová trestná činnost nebo trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální, Anonymizováno, oblasti.

59. Samotné trestní stíhání pak trvalo přibližně 3 roky a 2 měsíce. K tomu soud nicméně poznamenává, že z ustálené judikatury civilních soudů plyne, že v případech, kdy se žalobce domáhá zadostiučinění rovněž z titulu nepřiměřené délky předmětného trestního řízení, jakož i zadostiučinění z titulu samotného nezákonného trestního stíhání, soud při posuzování nároku z titulu nezákonně vedeného trestního stíhání nemá přihlížet a hodnotit délku samotného trestního stíhání, neboť by tím došlo k duplicitnímu posouzení, a tudíž i odškodnění za totéž (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011). S ohledem na skutečnost, že původní řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé, pročež žalobci nenáleží přiměřené zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé soudní řízení (viz níže), soud k délce samotného původního řízení při posuzování nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené samotným trestním stíháním nicméně přihlížel.

60. Na základě provedeného dokazování má pak soud za prokázané, že žalobce trpěl v souvislosti se svým trestním stíháním nervozitou. K tomu soud uvádí, že v rámci účastnického výslechu soud žalobci uvěřil, že trpěl panickými ataky a nespavostí. Zbytek tvrzených dopadů ovšem soud za prokázané nemá (viz tvrzení žalobce obsažená v bodě 4 tohoto rozsudku).

61. Jak bylo připomenuto shora, soud nemůže vycházet toliko z účastnického výslechu, neboť ten má pouze subsidiární povahu. Krom svého výslechu pak žalobce nabídl soudu důkaz výslechem svědka (, jméno FO, ), který ovšem vzal zpátky. Dále soudu navrhl k provedení listiny, které i přes opakované výzvy soudu nedoložil. Soud proto žalobce opakovaně vyzýval postupem podle § 118a odst. 3 o. s. ř. k doplnění důkazních návrhů. S ohledem na to, že žalobce – ač poučen podle § 118a odst. 3 o. s. ř. – nedoplnil své důkazní návrhy, neunesl ve vztahu ke svým tvrzením stran dopadů trestního stíhání do jeho života důkazní břemeno.

62. Zvláště k otázce zdraví pak soud uvádí, že žalobce soudu nenabídl jediný důkaz, ze kterého by bylo lze dovodit, že žalobce skutečně trpěl svými zdravotními neduhy (s výjimkou zásahu do svého psychického zdraví, která má soud prokázané na základě účastnického výslechu) v příčinné souvislosti s trestním stíháním. Soud má nicméně za prokázané, že žalobce v průběhu trestního stíhání nakupoval léky (byť v řádech stokorun ročně) a soud rovněž žalobci uvěřil, že zdravotními neduhy popsanými v žalobě trpěl (byť ne v příčinné souvislosti s trestním stíháním).

63. I tak ovšem s přihlédnutím ke shora uvedeným okolnostem dospěl soud k závěru, že žalobci nemajetková újma spočívající v zásahu do její osobnostní sféry zahájením a vedením trestního stíhání vznikla. Újma přitom dle soudu žalobci vznikla v takové intenzitě, jež odůvodňuje odškodnění v penězích.

64. V souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí 30 Cdo 3212/2015 ze dne 16. 5. 2017) soud dále provedl srovnání s jinými obdobnými případ odškodnění, a to konkrétně s následujícími případy.

65. Zaprvé, s rozhodnutím vydaným u zdejšího soudu pod sp. zn. 23 C 70/2020, respektive u Městského soudu v Praze coby odvolacího soudu pod sp. zn. 21 Co 198/2022. V rámci tohoto řízení byl poškozený odškodněn za trestní stíhání vedené pro zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a pro přečin, Anonymizováno, porušení autorského a práv souvisejících s právem autorství podle § 270 odst. 1, 2 písm. a), c) a odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. V dotčené věci trestní stíhání trvalo více než pět let, poškození prokázal zásahy do zdraví, do partnerského života, dobré pověsti a bylo mu přiznáno zadostiučiní za jeho nemajetkovou újmu v celkové výši 130 000 Kč.

66. Zadruhé, s rozhodnutím vydaným v rámci řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 19 C 45/2019. V této věci trestní stíhání trvalo 153 dnů, bylo vedeno pro trestný čin neoprávněný přístup k počítačovému systému, nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a ohrožování utajované informace podle § 317 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Poškozenému hrozil trest odnětí svobody až osm let. Poškozený prokázal zásahy do profesního života. Konkrétně coby bývalý příslušník BIS prokázal vysokou míru společenského a morálního odsouzení; poškozený prokázal i obavu o neplacení výsluhových příspěvků a poškozenému bylo přiznáno přiměřené zadosti účinné ve výši 30 000 Kč.

67. Zatřetí, s rozhodnutím vedeným v rámci řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 25 C 230/2015, respektive odvolacího soudu Městského soudu v , adresa, pod sp. zn. 11 Co 456/2016. V této věci trestní stíhání trvalo jeden rok a pět měsíců, bylo vedeno pro přečin porušení předpisů o nálepkách a jiných předmětech k označení zboží dle § 244 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb. Poškozenému hrozil trest odnětí svobody až tři léta. Poškozený neprokázal zásah do profesního rodinného života, do sféry zdraví a sociálního života. Nicméně soud přihlédl k tomu, že poškozený se trápil, hubl. Soud nicméně zhodnotil, že toto bylo i z důvodu trestního stíhání partnera, resp. partnerky poškozeného. Dále o trestním stíhání partnera v obci všichni věděli; o trestním stíhání poškozeného všichni nevěděli. Dále soud přihlédl k tomu, že dle odůvodnění zprošťujícího rozsudku bylo bez pochybností prokázáno, že při domovní prohlídce v domě poškozeného a jeho partnera, který sloužil jako sklad společnosti, v rámci které byl poškozený jednatelem, byl neokolkovaný alkohol, který nebyl součástí obžaloby. Poškozený si dotčené situace a její vážnosti spočívající v uchovávání neokolkovaného alkoholu byl vědom. Důvodem zproštění bylo, že se nepodařilo prokázat zavinění s tím, že poškozený byl odškodněn formou konstatování porušení práva a omluvy.

68. Soud se nedomnívá, že by žalobci mělo náležte tak nízké odškodnění jako ve věcech 19 C 45/2019 a 25 C 230/2015, když tato byla podstatně kratší nežli projednávaná věc. Nadto ve věci 25 C 230/2015 hrozil poškozenému i nižší trest. Krom toho je třeba přihlédnout, že žalobce tvrdil a prokázal zásahy do sféry zdraví (psychického). Žalobce tak tvrdil a prokázal intenzivnější zásahy z důvodu trestního stíhání do svého života nežli ve věcech 19 C 45/2019 a 25 C 230/2015. Je sice třeba připustit, že ve věci 19 C 45/2019 poškozený tvrdil a prokazoval zásahy do svého profesního života a psychického zdraví (obavy, morální odsouzení), nicméně podle názoru zdejšího soud zásahy tvrzené a prokázané žalobcem jsou charakteru intenzivnějšího.

69. Na druhou stranu podle názoru zdejšího soudu není namístě přiznat žalobci odškodnění ve stejné výši jako ve věci 23 C 70/2020. V této věci totiž trestní stíhání trvalo podstatně delší dobu, hrozil vyšší trest a poškozený prokázal širší zásahy do svého života (do sféry zdraví, partnerského života, dobré pověsti). Soud proto považuje částku 120 000 Kč dobrovolně plněnou žalovanou za zcela dostačující. Proto také výrokem I. tohoto rozsudku žalobu co do částky 5 255 000 Kč s příslušenstvím výrokem I. tohoto rozsudku zamítl.K náhradě nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou původního řízení70. Podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. Naproti tomu i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

71. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne 13. 4. 2011, je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud ČR dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana účastníků. Nelze tedy vycházet z určité abstraktní a předem dané délky řízení, která by mohla být považována za přiměřenou, ale vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

72. S přihlédnutím ke shora uvedenému se soud nejprve zabýval otázkou, zda v průběhu namítaného řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Při posuzování této otázky se tak soud (ve světle judikatury ESLP i Nejvyššího soudu ČR) zabýval jednak celkovou délkou namítaného řízení, resp. rozhodným obdobím, a jednak tím, zda v jeho průběhu došlo k průtahům.

73. V dané věci začalo rozhodné období posuzovaného řízení běžet ve vztahu k žalobci dne , datum, (kdy mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání). Konec rozhodného období soud spatřuje v datu , datum, , kdy bylo trestní stíhání pravomocně skončeno. Celková délka posuzovaného řízení, resp. rozhodného období ve vztahu k nemajetkové újmě žalobce tedy činí cca 3 roky a 2 měsíce.

74. Dlužno poznamenat, že soud při posuzování přiměřenosti délky předmětného trestního stíhání nepřihlížel k té fázi trestního řízení, která předcházela zahájení trestního stíhání žalobce. Uvedený závěr soud opírá zejména o stanovisko Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne 13. 4. 2011, dle něhož „[V] případě trestního řízení je třeba považovat řízení za zahájené v zásadě okamžikem sdělení obvinění osobě podezřelé ze spáchání trestného činu (§ 160 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. ř.“), resp. doručení opisu usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému (§ 160 odst. 2 tr. ř.)“.

75. Trestní stíhání probíhalo na jednom stupni soudní soustavy, a předtím v rámci přípravného řízení u Policie ČR. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že již samo vedení řízení u několika stupňů justiční soustavy nutně muselo mít za následek prodloužení délky původního řízení. Ačkoli sice nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají svých procesních práv (včetně opravných prostředků) daných jim vnitrostátním právním řádem, na druhou stranu ani nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků řízení a rozhodovat o nich (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010).

76. Po hmotněprávní i procesněprávní stránce byla dle soudu věc standardně obtížná. Obtížnější byla věc po skutkové stránce, když se soud musel vypořádat s několika znaleckými posudky. V souhrnu proto soud hodnotí věc jako mírně složitější (obtížnější).

77. Dále je třeba konstatovat, že žalobce se na celkové délce původního řízení nepodílel ve smyslu obstrukcí či nečinnosti. V této souvislosti se uvádí, že soud nezaznamenal, že by se žalobce snažil o urychlení řízení. Soud nicméně zdůrazňuje, že není povinností účastníka se o urychlení řízení shora uvedeným způsobem snažit. Jinými slovy, použití uvedených prostředků mu lze klást k dobru (zvýšený význam), nikoli k tíži (snížený význam). K tomu se zdůrazňuje, že skutečnost, že se účastník nepřiměřeně dlouze vedeného řízení pokusil o odstranění jeho průtahů podáváním stížností, neznamená automaticky, že by mu mělo být přiznáno odškodnění ve vyšším rozsahu než účastníku, který si na průtahy v řízení nestěžoval. V konkrétním případě však může dojít ke zvětšení újmy (frustrace) účastníka řízení, ve kterém dochází k průtahům navzdory úspěšným stížnostem na ně; tomu by měla odpovídat úvaha soudu o stanovení formy, popř. výše zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku řízení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012).

78. Pokud jde o význam řízení, vzhledem k druhové stránce řízení, resp. jeho předmětu, jej soud hodnotí jako standardní. Sice se jednalo o trestní řízení, což dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR již samo o sobě povahou svého předmětu zakládá vyšší význam pro žalobce, jinými slovy zvýšený význam se presumuje (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011), nicméně s ohledem na to, že soud rozhodoval rovněž o nároku žalobce na odškodnění za nezákonné trestní stíhání (tj. odškodnění zásahů do soukromé sféry žalobce), tak při posuzování nároku na odškodnění z titulu nepřiměřené délky již nelze přihlížet ke zvýšenému významu, neboť by šlo o duplicitní hodnocení téhož Uvedenou úvahu soud opírá o ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR, dle něhož: „[D]omáhá-li se poškozený zároveň nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu trestního stíhání, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, a z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1, věta druhá a třetí, OdpŠk), není u druhého uvedeného nároku namístě vycházet z předpokladu vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného (§ 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009), neboť tato skutečnost bude zohledněna v posouzení prvního z uvedených nároků. Pokud již dříve došlo k odškodnění újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního stíhání, u kterého bylo v rámci stanovení přiměřeného zadostiučinění zohledněno kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného v tom, že šlo o trestní stíhání a z toho důvodu došlo ke zvýšení základní částky odškodnění, je třeba tuto skutečnost ve stejném rozsahu zohlednit i při stanovení přiměřeného zadostiučinění za újmu způsobenou trestním stíháním, aby nedocházelo ke dvojímu odškodnění téhož. Obdobná korelace přichází do úvahy i při uplatňování obou zde uvedených nároků při posuzování kritéria délky trestního stíhání, jestliže ji lze mít zároveň za nepřiměřenou“ (srov. rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 ze dne 27. 6. 2012).

79. K tomu soud dále dodává, že jinak z okolností konkrétního případu nevyplývá jiný důvod pro zvýšený význam původního řízení pro žalobce. Zdůrazňuje se, že soud si je vědom toho, že k typovým aspektům stran významu řízení mohou přistoupit i aspekty individuální. Není ovšem rolí soudu, aby nad rámec tvrzení účastníků pátral po okolnostech svědčících pro zvýšený či snížený význam předmětu řízení pro poškozené, neboť by se tím mohl dopustit porušení zásady rovnosti účastníků řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1597/2014). V projednávané věci přitom platí, že stran individuálního významu žalobce žádnou konkrétní újmu, která by mu vznikla v souvislosti s nepřiměřeně dlouhým řízením a která by umocňovala zásah do jeho života, netvrdil ani neprokazoval.

80. Konečně pokud se jedná o postup soudů (resp. OČTŘ) coby jedno z klíčových kritérií pro posouzení přiměřenosti doby řízení, tak soud v posuzovaném řízení nezaznamenal období nečinnosti.

81. Lze proto shrnout, že soud vzal do úvahy všechna shora uvedená kritéria jednotlivě i v jejich souhrnu, a s přihlédnutím k uvedeným skutkovým okolnostem a k relevantním zákonným ustanovením dospěl k závěru, že posuzované řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé. Z uvedených důvodů soud uzavřel, že v dané věci nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 OdpŠk.

82. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku zamítl požadavek žalobce na zaplacení částky 75 000 Kč s příslušenstvím.

83. K tomu se dodává, že žalobce poukazoval na postup orgánů činných v trestním řízení, který považoval za suboptimální. Konkrétně poukazoval na skutečnost, že orgány činné v trestním řízení nedostatečně hodnotily důkazy. K tomu soud uvádí, že kompenzační řízení není řízením revizním. Soudy rozhodující v kompenzačním řízení nemají pravomoc k tomu, aby věcně přezkoumávaly postup soudu (a jiných orgánů) či jeho jednotlivá rozhodnutí v původním řízení, neboť k věcnému přezkumu jsou oprávněny toliko příslušné nadřízené soudy v původním řízení v rámci řízení o opravných prostředcích (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4385/2010). Pokud se tedy jedná o žalobcovo tvrzení stran suboptimálního postupu orgánů činných v trestním řízení, soud nepovažuje tyto argumenty za relevantní.

84. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

85. Podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, výše paušální náhrady pro účely § 151 odst. 3 o. s. ř. činí 300 Kč za každý úkon.

86. Žalované, která nebyla v řízení zastoupena a nedoložila výši hotových výdajů, tak v dané věci vznikl nárok na náhradu nákladů řízení v celkové výši 1 500 Kč odpovídající paušální náhradě za 5 úkonů (písemné vyjádření k žalobě, účast na jednání soudu ve dnech , datum, a , datum, a , datum, 1x příprava k jednání). Uvedené je odůvodněno ustanovením § 1 odst. 3 ve spojení s § 2 odst. 3 zmíněné vyhlášky č. 254/2015 Sb. Soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

87. Pouze pro úplnost pak soud dodává, že v případě žalované přiznal jako náklad řízení pouze jednu přípravu k jednání. K tomu soud odkazuje na smysl vyhlášky č. 254/2015 Sb., která byla přijata v důsledku nálezu Ústavního soudu ze dne 7. října 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13, a který spočívá ve zrovnoprávnění nezastoupených účastníků s účastníky zastoupenými (nikoli jejich zvýhodňování). Novelizované ustanovení § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s předmětnou vyhláškou mělo za cíl umožnit nezastoupeným účastníkům žádat paušální náhradu nákladů tak, jako je to možné u nákladů advokáta podle § 13 odst. 4 (dříve odst. 3) advokátního tarifu (vyhl. č. 177/1996 Sb.). Úkon „příprava účasti na jednání“ není mezi úkony vyjmenovanými v § 11 advokátního tarifu uveden. Výčet je sice demonstrativní, avšak standardně není v rámci náhrady nákladů řízení na zastoupení advokátem za tento úkon jako takový přiznávána náhrada nákladů, příprava na jednání není bez dalšího v rozhodovací praxi považována za úkon (jinak např. porada s klientem přesahující jednu hodinu). Není tak důvodu privilegovat nezastoupeného účastníka a automaticky považovat za úkon, který je spojen s paušální náhradou nákladů řízení, přípravu na každé jednání, tj. de facto za každé jednání přiznávat náhradu nákladů za dva úkony. Při respektování rovného postavení účastníků a se zohledněním geneze předmětné právní úpravy je namístě úkon „příprava účasti na jednání“ dle vyhl. č. 254/2015 Sb. vykládat ve světle úkonů podle § 11 advokátního tarifu. „Příprava účasti na jednání“ je takto svého druhu ekvivalent přípravy zastoupení (tedy přípravy na věc jako celek), jak je součástí úkonu podle § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu. K tomu se dodává, že je logické, že ve vyhl. č. 254/2015 Sb. není vyjmenován úkon „převzetí zastoupení“. Nezastoupený účastník zastoupení pojmově nepřebírá. Ale stejně tak jako advokát se připravuje na zastoupení, připravuje se nezastoupený účastník na věc. Ve výčtu úkonů v § 1 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. (základní) úkon označený jako „příprava na věc“ však uveden není. To jen podporuje výklad, že pod úkonem označeným jako „příprava účasti na jednání“ je třeba rozumět úkon „příprava na věc“. K tomu se odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2024, sp. zn. I. ÚS 1773/24.

88. Lhůta k plnění byla ve výroku II. tohoto rozsudku stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty před středníkem, neboť ke stanovení lhůty delší nebo plnění ve splátkách soud neshledal žádné důvody.