37 C 33/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudcem Petrem Navrátilem ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Anonymizováno za níž jedná Jméno žalované sídlem Adresa žalované pro zaplacení 116 875 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky ve výši , částka, s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od , datum, do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši , částka, , a to do 3 dnů právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se svojí žalobou podanou u zdejšího soudu domáhal zaplacení v záhlaví uvedené částky představující náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Městského soudu v Praze (dále též „MS“) pod sp. zn. , Anonymizováno, (dále též „původní řízení“). K tomu zdůraznil, že již byl za nepřiměřenou délku tohoto řízení odškodněn v rámci řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. , Anonymizováno, . Svojí žalobou se proto domáhal odškodnění pouze za období od , datum, do , datum, . Podle žalobce byl stav řízení po rozhodnutí zdejšího soudu takový, že dosud nebylo skončeno řízení o žalobě pro zmatečnost podané žalobcem v původním řízení. Řízení o žalobě pro zmatečnost je pro účely stanovení celkové délky soudního řízení přitom nutno posuzovat jako integrální součást původního řízení. Žalobce akceptoval právní posouzení i výpočet výše přiměřeného zadostiučinění, jak byl proveden ve věci sp. zn. , Anonymizováno, . Žalobce připustil, že se sice mohla žaloba pro zmatečnost jevit nedůvodně. Zdůraznil nicméně, že do vydání rozhodnutí soudu vždy existuje možnost rychlého obratu ve věci. Žalobce tak nemohl považovat za vyloučené, že v rámci řízení o žalobě pro zmatečnost bude prokázáno pochybení soudu a žalobě bude vyhověno. K tomu poukázal mimo jiné na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. I. ÚS 1525/17. Podle žalobce se tak soudům stává, že jednání se zástupcem, který již zástupce není. V neposlední řadě žalobce uvedl, že význam řízení je nutné posuzovat za celou dobu původního řízení (nikoliv jeho část), přičemž význam řízení nelze dovozovat z jeho výsledku, který je nerozhodný. Podle žalobce není přípustné, aby se žalovaná zprostila své odpovědnosti pouze s ohledem na pravděpodobnost úspěchu žalobce v původním řízení.

2. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že mezi stranami není sporu o tom, že žalobce u ní uplatnil dne , datum, svůj nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). K meritu věci žalovaná uvedla, že v projednávané věci je dán odpovědnostní titul ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk v podobě nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce původního řízení. Zdůraznila ale, že žalobce byl již za část řízení odškodněn. S ohledem na význam řízení o žalobě pro zmatečnost (tj. od , datum, ) pak není namístě žalobce odškodňovat v penězích.

3. Soud ve věci učinil následující skutková zjištění.

4. Z nesporných tvrzení účastníků vzal soud za prokázané, že žalobce uplatnil svůj nárok u žalované v projednávané věci dne , datum, . Vypořádán tento nárok byl stanoviskem žalované ze dne , datum, . Žalovaná odmítla plnit žalobci odškodnění v penězích, nicméně mu poskytla odškodnění ve formě konstatování porušení práva. Žalobce přitom již byl odškodněn za období od , datum, do , datum, pokud jde o řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , Anonymizováno, , a to na základě rozsudku zdejšího soudu ze dne , datum, sp. zn. , Anonymizováno, částkou , částka, .

5. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

6. Ze spisu vedeného u MS pod sp. zn. , nebezpečný obsah, .

7. Ze spisu vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. , Anonymizováno, , insolvenční spisová značka, soud zjistil následující skutečnosti (vypočteny jsou jen nejpodstatnější úkony či rozhodnutí soudu a podání účastníků řízení).Anonymizovaný odstavecAnonymizovaný odstavecAnonymizovaný odstavecAnonymizovaný odstavecAnonymizovaný odstavecAnonymizovaný odstavecAnonymizovaný odstavecAnonymizovaný odstavecAnonymizovaný odstavecAnonymizovaný odstavec8. Soud na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními.

9. Další důkazy soud neprováděl, a to pro nadbytečnost, když se navržené důkazy týkaly nesporných skutečností (stanovisko žalované, žádost žalobce).

10. Po právní stránce soud posoudil věc následovně.

11. Žalobce se domáhal náhrady za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u MS. Soud se tedy zabýval důvodností uplatněného nároku především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu újmy.

12. K tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle zákona, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: (i) existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení představující nesprávný úřední postup; (ii) vznik újmy a (iii) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 31 Cdo 1791/2011).

13. Podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. Naproti tomu i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

14. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne , datum, , je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud ČR dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana účastníků. Nelze tedy vycházet z určité abstraktní a předem dané délky řízení, která by mohla být považována za přiměřenou, ale vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

15. S přihlédnutím ke shora uvedenému se soud nejprve zabýval otázkou, zda v průběhu namítaného řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Při posuzování této otázky se tak soud (ve světle judikatury ESLP i Nejvyššího soudu ČR) zabýval jednak celkovou délkou namítaného řízení, resp. rozhodným obdobím, a jednak tím, zda v jeho průběhu došlo k průtahům.

16. V dané věci začalo rozhodné období (z hlediska možné nemajetkové újmy žalobce) běžet dne 29. 10 , Anonymizováno, (kdy byla doručena žaloba) a skončila dne , datum, (kdy nabylo právní moci rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost). Posuzované řízení tak trvalo s ohledem na možnou nemajetkovou újmu žalobce přibližně 16 let a 8 měsíců.

17. Zdůrazňuje se, že v rozsudku ze dne ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 1437/2019, Nejvyšší soud uvedl, že při posuzování přiměřenosti délky řízení je nezbytné nejprve určit počátek a konec doby, kterou ze ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk považovat za celkovou dobu řízení. Vždy je přitom třeba vycházet z celkové délky řízení, nikoli jen z délky jednotlivých průtahů ve smyslu období nečinnosti soudu. Zásadně je tedy třeba do celkové doby řízení započítávat i dobu, po níž bylo řízení přerušeno. Pro účely posouzení, zda v řízení, které bylo přerušeno nebo ve kterém nebylo možno z jiného důvodu pokračovat, došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, je třeba zkoumat, zda ve vedlejším řízení, které si nečinnost v původním řízení vynutilo, byla věc projednána v přiměřené lhůtě. Pokud tomu tak je, nelze učinit závěr o tom, že by z důvodu jeho nepokračování byla délka původního řízení nepřiměřená. Jestliže však délka vedlejšího řízení přiměřená není, a to z důvodů přičitatelných státu, tj. došlo-li ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk k porušení práva účastníků vedlejšího řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě, promítá se tato skutečnost i do závěru o nepřiměřené délce původního řízení.

18. Nadto nelze přehlédnout, že Nejvyšší soud ve své judikatuře dovodil, že řízení o žalobě pro zmatečnost se započítá do celkové délky řízení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 2303/2011, a ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 3968/2015). V projednávané věci je tak namístě do rozhodného období zahrnout celou dobu projednávání žaloby pro zmatečnost včetně období, kdy bylo řízení přerušeno.

19. Posuzované řízení probíhalo opakovaně na dvou soudní soustavy. V dané souvislosti soud konstatuje, že již samo vedení řízení u několika stupňů soudní soustavy nutně muselo mít za následek prodloužení délky původního řízení. Ačkoli sice nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají svých procesních práv daných jim vnitrostátním právním řádem, na druhou stranu ani nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků řízení (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne , datum, , sp. zn. Cpjn 206/2010).

20. Po skutkové i hmotněprávní stránce byla dle soudu věc standardně obtížná (resp. složitá). Předmětem řízení byla žaloba o zaplacení směnečné pohledávky. Soud ve věci neprováděl rozsáhlé dokazování. Po procesněprávní stránce byla věc dle soudu mírně obtížnější (resp. složitější). Ve věci byl vydán platební rozkaz, dále soud musel vypořádat s návrhem s námitkou věcné nepříslušnosti a rovněž s opakovanými žádostmi o osvobození od soudních poplatků. Odhlédnout nelze rovněž od toho, že v rámci původního řízení byla podána žaloba pro zmatečnost a řízení bylo rovněž ze zákona přerušeno. V souhrnu tak soud hodnotí původní řízení jako mírně obtížnější (resp. mírně složitější). K tomu soud uvádí, že, že složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, jednak složitost věci samé o sobě, tedy nároky skutkové, právní a procesní. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 675/2013, nebo rozsudek téhož soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 2138/2009). Posuzování řízení z hlediska počtu instancí vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná. Zároveň je však třeba přihlédnout k tomu, z jakého důvodu byla věc na více stupních soudní soustavy projednávána. Zda z důvodu složitosti řízení, nebo z důvodu procesních pochybení soudů nižších stupňů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 1112/2011, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 1680/2023). V projednávané věci se soud domnívá, že je namístě hodnotit počet instancí, v nichž byla věc řešena, v žalobcův neprospěch.

21. Dále je třeba konstatovat, že žalobce se na celkové délce původního řízení nepodílel ve smyslu obstrukcí či nečinnosti. V této souvislosti se uvádí, že soud nezaznamenal, že v průběhu řízení by se žalobce snažil o urychlení řízení. Soud nicméně zdůrazňuje, že není povinností účastníka se o urychlení řízení snažit. Jinými slovy, použití uvedených prostředků mu lze klást k dobru (zvýšený význam), nikoli k tíži (snížený význam).

22. Dále pokud jde o význam řízení, soud konstatuje, že platí, že u sporů majetkové povahy se standardní význam v souladu s ustálenou judikaturou civilních soudů presumuje (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. Cpjn 206/2010). Podle názoru zdejšího soudu je přitom třeba vnímat rozdíl ve významu původního řízení pro žalobce do , datum, , kdy bylo pravomocně rozhodnuto o věci samé v původní řízení. Do té doby byl význam původního řízení pro žalobce v souladu se shora citovanou judikaturou standardní. Po tomto datu je nicméně namístě považovat význam původního řízení pro žalobce za extrémně nízký, neboť žalobce pouze vyčkával, až bude žaloba pro zmatečnost formálně zamítnuta. Již od počátku přitom žalobce měl a mohl vědět (s ohledem na obsah spisu v původním řízení, jakož i na tvrzený zmatečnostní důvod), že žaloba pro zmatečnost nemůže být úspěšná.

23. Soud si je přitom vědom toho, že k typovým aspektům stran významu řízení mohou přistoupit i aspekty individuální. Žalobce ovšem ani netvrdil (a logicky ani neprokázal), že by zde byly skutečnosti, které se vymykají obecnému (paušálnímu) vnímání důležitosti jednotlivých „typů“ řízení či typových okolností na straně účastníků. Dlužno poznamenat, že není přitom ani rolí soudu, aby nad rámec tvrzení účastníků pátral po okolnostech svědčících pro zvýšení či snížený význam předmětu řízení pro poškozené, neboť by se tím mohl dopustit porušení zásady rovnosti účastníků řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 1597/2014).

24. Konečně pokud se jedná o postup soudů, coby jedno z klíčových kritérií pro posouzení přiměřenosti doby řízení, soud konstatuje, že v posuzovaném řízení neshledala žádné průtahy (tj. období nečinnost). Rovněž ani v rámci insolvenčního řízení nebyly shledány průtahy. Konečně ani sám žalobce tyto průtahy netvrdil, přičemž není rolí soudu, aby sám ve prospěch jedné strany pátral po okolnostech v její prospěch svědčících (viz shora citovaná judikatura).

25. Z uvedených důvodů soud uzavřel, že v dané věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 OdpŠk, čímž došlo též k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. Soud svůj závěr o nepřiměřenosti délky původního řízení opírá zejm. o celkovou délku 16 let a 8 měsíců, kterou již nelze akceptovat, a to ani s přihlédnutím k procesní složitosti původního řízení.

26. V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobci nemajetková újma, jejíž vznik se předpokládá (jde o vyvratitelnou právní domněnku). Porušení práva na přiměřeně dlouhé řízení je tedy bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové újmy. Bylo tudíž na žalované, aby vznik újmy vyvracela, která tak však nečinila.

27. V této souvislosti soud nicméně připomíná judikaturu civilních soudů, ze které plyne, že při stanovení přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku řízení podle § 31a odst. 3 OdpŠk lze v případě, kdy dojde k zásadní změně ve významu předmětu řízení pro poškozeného v průběhu posuzovaného řízení rozdělit rozhodnou dobu na dva úseky a pro každý z nich stanovit výši zadostiučinění zvlášť (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 3211/2015). V projednávané věci se přitom jedná přesně o tento případ. Původní řízení (pokud se jedná o věc samou) bylo pravomocně skončeno dne , datum, . Po tomto datu pak byl žalobce vystaven jen naprosto minimální míře nejistoty stran výsledků původního řízení (když vědět měl a mohl, že žaloba pro zmatečnost bude zamítnuta) a význam původního řízení pro něho byl v podstatě nulový.

28. Je sice pravda, že následně , datum, byla podána žaloba pro zmatečnost, avšak již od samotného počátku bylo z obsahu spisu zcela zřejmé, že tvrzený zmatečnostní důvod nemůže obstát. Na tom nic nemůže změnit ani spekulativní argumentace žalobce o možné chybě soudů v původním řízení. Žalobce tedy pouze čekal, až bude žaloba pro zmatečnost formálně zamítnuta. Toto extrémně dlouhé čekání – bezmála 12 leté – pak bylo zapříčiněno skutečností, že účastník původního řízení se dostal do úpadku.

29. Soud po zvážení všech okolností proto výrokem I. žalobu v celém rozsahu zamítl. Přihlédl přitom k následujícímu. Zaprvé, žalobce byl již za dobu od zahájení původního řízení do , datum, odškodněn v penězích. Zadruhé, sama žalovaná dobrovolně poskytla žalobci přiměřené zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva. Tímto konstatováním je dle soudu poskytnuta žalobci dostatečná satisfakce a není nutno přiznávat zadostiučinění v peněžité formě.

30. Konstatování porušení práva je přitom možné, i když to žalobce nepožaduje (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 401/2010). Soud si je vědom toho, že konstatování by jako přiměřené zadostiučinění mělo postačovat pouze ve výjimečných případech (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 1209/2009). Projednávaná věc je přitom právě takovýmto výjimečným případem. Původní řízení totiž mělo po , datum, pro žalobce extrémně nízký význam, a to i s přihlédnutím k příslušenství včetně nákladů řízení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 5413/2014).

31. K tomu soud uvádí, že se žalobce mýlí, když tvrdí, že žalovaná se zříká své odpovědnosti. Naopak sama žalovaná svoji odpovědnost uznala a tuto odpovědnost uznal i soud. Na rozdíl od žalobce se ovšem soud (shodně s žalovanou) domnívá, že není namístě odškodnit žalobce v penězích. Při posuzování přiměřenosti délky řízení a stanovení případného zadostiučinění v případě porušení práva na projednání věci v přiměřené době, je nutno se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku. Nelze totiž zapomínat, že jde v těchto případech o posouzení vzniku nemajetkové újmy na straně poškozeného, tedy o posouzení kategorie objektivně jen obtížně zjistitelné a zcela jistě nespočítatelné (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 4539/2011).

32. Jinými slovy řečeno, jakkoliv soud shora konstatoval, že význam původního řízení byl po , datum, pro žalobce extrémně nízký, neznamená to, že by žalobci újma nevznikala a žalobce nebyl vystaven určité (byť minimální) míře nejistoty. Soud pouze argumentuje, že tato míra nejistoty byla zcela zanedbatelná, pročež je žalobce namístě odškodnit nikoliv v penězích, nýbrž formou konstatování porušení práva (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 cdo 3725/2014).

33. Soud si je vědom, že staví své závěry na judikatuře, který zdůrazňuje potřebu restriktivní aplikace. Soudní řízení, ve kterých si museli být účastníci (a zejména žalovaný) od počátku jisti, jak bude rozhodnuto, nejsou a nemohou být pravidlem (kdyby tomu tak bylo, nemuselo by většinou ke sporu ani dojít). Extenzivním výkladem ad absurdum by totiž bylo lze dojít k závěru, podle kterého výsledek řízení o jakékoliv otázce musel být účastníkům předem zřejmý, neboť znali právní úpravu, a že tedy nejistota účastníků ohledně výsledku sporu není dána nikdy. Takovýto výklad by však byl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a ESLP (viz shora citovaná judikatura). Na druhou stranu projednávaná věc je jedním z mála takto výjimečných případů, neboť nedůvodnost žaloby pro zmatečnost byla naprosto zřejmá ze samotného soudního spisu (s přihlédnutím k tvrzenému zmatečnostnímu důvodu).

34. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal zcela úspěšné žalované plnou náhradu nákladů řízení.

35. Podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, výše paušální náhrady pro účely § 151 odst. 3 o. s. ř. činí , částka, za každý úkon.

36. Žalované, která nebyla v řízení zastoupena a nedoložila výši hotových výdajů, tak v dané věci vznikl nárok na náhradu nákladů řízení v celkové výši , částka, odpovídající paušální náhradě za 3 úkony (vyjádření ve věci a příprava a účast na jednání dne , datum, ). Uvedené je odůvodněno ustanovením § 1 odst. 3 ve spojení s § 2 odst. 3 zmíněné vyhlášky č. 254/2015 Sb. Soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

37. Lhůta k plnění byla ve výroku II. tohoto rozsudku stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty před středníkem, neboť ke stanovení lhůty delší nebo plnění ve splátkách soud neshledal žádné důvody.