37 C 36/2024

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Petrem Navrátilem ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Anonymizováno o zaplacení 53 500 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku , částka, s úrokem z prodlení z této částky ve výši 13,25 % ročně od , datum, do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které žalobce požadoval po žalované zaplacení částky , částka, spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 13,25 % ročně od , datum, do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku , částka, do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

1. Žalobce se svojí žalobou ze dne , datum, domáhal zaplacení částky , částka, s příslušenstvím coby zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro , adresa, (dále též „OS“) pod sp. zn. , Anonymizováno, (dále též „původní řízení“). Žalobce v žalobě shrnul průběh řízení. Uzavřel, že řízení trvalo nepřiměřeně dlouho, aniž by žalobce délku řízení zavinil, pročež žalobce u žalované podáním ze dne , datum, podala žádost o náhradu újmy ve výši , částka, . Žalovaná nárok částečně uznala stanoviskem ze dne , datum, , když přiznala žalobci částku , částka, . Ohledně právní složitosti žalobce poukazoval na skutečnost, že právní otázka řešená v původním řízení byla vyřešena Nejvyšším soudem už před zahájením původního řízení. Za průtahy nesou odpovědnost orgány veřejné moci, které nerespektovaly závěry judikatury Nejvyššího soudu a v řízení se zabývaly nepodstatnými věcmi. Původní řízení pak mělo pro žalobce enormní význam, neboť si vyžádalo nemalé finanční prostředky na právní služby.

2. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě ze dne , datum, uvedla, že nárok žalobce neuznává. K projednání žádosti žalobce ze dne , datum, o odškodnění došlo dne , datum, , žalovaná konstatovala, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu a poskytla žalobci zadostiučinění ve výši , částka, . Žalovaná ve vyjádření shrnula průběh původního řízení a dospěla k závěru, že toto bylo nepřiměřeně dlouhé. S ohledem na složitost věci snížila základní částku jí vypočtenou v hodnotě , částka, o 20 % z důvodu složitosti řízení. Žalovaná pak základní částku navýšila o 10 %, neboť odvolací soud nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu. Význam původního řízení pro žalobce žalovaná zhodnotila jako standardní. S ohledem na výše uvedené tak navrhuje zamítnutí žaloby v plném rozsahu.

3. Protože byly splněny předpoklady podle § 115a o. s. ř., rozhodl soud ve věci samé bez nařízení jednání, když účastníci s tímto postupem výslovně souhlasili.

4. Soud ve věci učinil následující skutková zjištění.

5. Z nesporných tvrzení účastníků soud zjistil, že žalobce u žalované uplatnil nárok na odškodnění dne , datum, a tato žádost byla vyřízena stanoviskem žalované dne , datum, . Tímto stanoviskem žalovaná přiznala žalobci nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou původního řízení ve výši , částka, . Tato částka byla žalobci rovněž žalovanou vyplacena.

6. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

7. Ze spisu vedeného u Obvodního soudu pro , adresa, pod sp. zn. , nebezpečný obsah, .

8. Soud na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními.

9. Po právní stránce soud posoudil věc následovně.

10. Zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“) v obecné rovině rozeznává dva odpovědnostní tituly, a to nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup (srov. § 5 OdpŠk). Stát přitom za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím odpovídá objektivně (tj. bez ohledu na zavinění – srov. § 2 OdpŠk) za současného (kumulativního) splnění tří podmínek: (i) příslušný orgán státu vydal nezákonné rozhodnutí či došlo k nesprávnému úřednímu postupu; (ii) poškozenému vznikla újma (tj. nemajetková či majetková – škoda); a (iii) újma je v příčinné souvislosti s takovým nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem; jinými slovy je mezi nimi dán vztah příčiny a následku (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 31 Cdo 1791/2011).

11. Podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. Naproti tomu i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

12. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne , datum, , je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud ČR dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana účastníků. Nelze tedy vycházet z určité abstraktní a předem dané délky řízení, která by mohla být považována za přiměřenou, ale vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

13. S přihlédnutím ke shora uvedenému se soud nejprve zabýval otázkou, zda v průběhu namítaného řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Při posuzování této otázky se tak soud (ve světle judikatury ESLP i Nejvyššího soudu ČR) zabýval jednak celkovou délkou namítaného řízení, resp. rozhodným obdobím, a jednak tím, zda v jeho průběhu došlo k průtahům.

14. V dané věci žalobce začal pociťovat újmu ohledně nejistoty výsledku řízení dne , datum, , kdy došla žaloba žalobce v původním řízení k OS. Jako konec rozhodného období pak soud pokládá datum , datum, , kdy soud posuzoval nárok žalobce, neboť původní řízení doposud nebylo pravomocně skončeno. Celková doba rozhodného období ve vztahu k posuzované nemajetkové újmě žalobce tedy činila cca 7 let a 9 měsíců.

15. Posuzované řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, a to opakovaně. Konkrétně ve věci samé rozhodoval soud I. stupně již 2x, soud II. stupně již 3x a dovolací soud 2x. Soud konstatuje, že již samo řízení u více stupňů soudní soustavy nutně muselo mít za následek prodloužení délky původního řízení. Ačkoli sice nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají svých procesních práv daných jim vnitrostátním právním řádem, na druhou stranu ani nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků řízení (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne , datum, , sp. zn. Cpjn 206/2010).

16. K tomu soud uvádí, že složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, jednak složitost věci samé o sobě, tedy nároky skutkové, právní a procesní. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 675/2013, nebo rozsudek téhož soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 2138/2009). Posuzování řízení z hlediska počtu instancí vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná. Zároveň je však třeba přihlédnout k tomu, z jakého důvodu byla věc na více stupních soudní soustavy projednávána. Zda z důvodu složitosti řízení, nebo z důvodu procesních pochybení soudů nižších stupňů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 1112/2011, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 1680/2023).

17. Soud přitom považuje původní řízení z hlediska skutkové a procesní stránky za standardně složité. Soudy v rámci průvodního řízení dávaly výzvu dle § 118a o. s. ř., vedly účastníky k odstranění vad podání. V rámci dokazování pak bylo třeba provést několik listinných důkaz a také bylo nezbytné odročit jednání soudu z důvodu nepřítomnosti soudkyně. Co se týče hodnocení právní složitosti, tuto soud považuje za mírně obtížnější (resp. složitější), a to s ohledem na předmět původního řízení.

18. Ke shora uvedenému se dodává, že rovněž nelze přehlédnut, že rozhodnutí soudů I. a II. stupně byla opakovaně rušena pro nesprávné právní posouzení věci, když důsledně nenásledovaly judikaturu Nejvyššího soudu. Soud se v tomto ohledu kloní k názoru žalobce, podle nějž nelze klást neznalost judikatury Nejvyššího soudu soudem I. stupně a odvolacího soudu k tíži žalobce, neboť tuto mají soudy znát v souladu se zásadou iura novit curia. Jinými slovy řečeno, podle názoru zdejšího soudu není namístě případné zadostiučinění žalobce krátit s ohledem na počet instancí, na kterých bylo řízení vedeno (viz bod 16 tohoto rozsudku).

19. Dále je třeba konstatovat, že žalobce se na celkové délce původního řízení nepodílel ve smyslu obstrukcí či nečinnosti. V této souvislosti se uvádí, že soud nezaznamenal, že by se žalobce snažil o urychlení řízení. Soud nicméně zdůrazňuje, že není povinností účastníka se o urychlení řízení shora uvedeným způsobem snažit. Jinými slovy, použití uvedených prostředků mu lze klást k dobru (zvýšený význam), nikoli k tíži (snížený význam). K tomu se zdůrazňuje, že skutečnost, že se účastník nepřiměřeně dlouze vedeného řízení pokusil o odstranění jeho průtahů podáváním stížností, neznamená automaticky, že by mu mělo být přiznáno odškodnění ve vyšším rozsahu než účastníku, který si na průtahy v řízení nestěžoval. V konkrétním případě však může dojít ke zvětšení újmy (frustrace) účastníka řízení, ve kterém dochází k průtahům navzdory úspěšným stížnostem na ně; tomu by měla odpovídat úvaha soudu o stanovení formy, popř. výše zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku řízení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 3172/2012).

20. Pokud jde o význam řízení, soud konstatuje, že jej hodnotí jako standardní. V původním řízení totiž byl projednává spor majetkového charakteru, u něhož se standardní význam presumuje. Nejednalo se tedy o spor, u kterého by byl dán větší zájem na jeho rychlém projednání. Typicky se jedná o trestní řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinně právní vztahy, zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného, řízení ve věcech osobního stavu, pracovněprávní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu, zde sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd. (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, ).

21. Ani z okolností konkrétního případu přitom nevyplývá důvod pro zvýšený význam původního řízení pro žalobce. Zdůrazňuje se, že soud si je vědom toho, že k typovým aspektům stran významu řízení mohou přistoupit i aspekty individuální. Není ovšem rolí soudu, aby nad rámec tvrzení účastníků pátral po okolnostech svědčících pro zvýšený či snížený význam předmětu řízení pro poškozené, neboť by se tím mohl dopustit porušení zásady rovnosti účastníků řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 1597/2014). Z předložených listin (spisu OS) je zřejmé, že původní řízení zasáhlo majetkovou sféru žalobce, pokud jde o náklady řízení. Nadto i v tomto případě se nepochybně jedná o notorietu, tj. je nepochybné, že civilní řízení sporné se ze svojí podstaty vždy pojí s náklady pro účastníky řízení. Koneckonců tato skutečnost je reflektována i v judikatuře Nejvyššího soudu, který jasně uvedl, že při stanovení významu řízení je vždy třeba vycházet ze všeho, co bylo pro poškozené v sázce (včetně nákladů řízení; viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 5413/2014). Soud přitom tyto skutečnosti uvážil a je toho názoru, že je namístě vycházet ze standardního významu původního řízení. Jinak řečeno, soud souhlasí s žalovanou v tom, že samotná skutečnost, že řízení se žalobci „prodražilo“, protože vynaložil vysoké náklady na právní zastoupení, nezakládá důvod pro zvýšení významu řízení pro žalobce.

22. Konečně pokud se jedná o postup soudů, coby jedno z klíčových kritérií pro posouzení přiměřenosti doby řízení, soud konstatuje, že orgány veřejné moci se dopustily několika relativně malých průtahů. Konkrétně lze poukázat na období od , datum, (kdy se ve věci konalo jednání) do , datum, (kdy se konalo další jednání). Dále na období od , datum, (kdy byla věc předložena Městskému soudu v Praze) do , datum, (kdy se ve věci konalo jednaní). Soud rovněž přihlédl k suboptimálnímu postupu soudů v původním řízení (viz bod 18 tohoto rozsudku).

23. Soud vzal do úvahy všechna shora uvedená kritéria jednotlivě i v jejich souhrnu, a s přihlédnutím k uvedeným skutkovým okolnostem původního řízení a k relevantním zákonným ustanovením dospěl k závěru, že délka původního řízení je vzhledem k okolnostem případu tak, jak byly popsány shora, nepřiměřená, a tudíž došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Soud tak shledává žalobu důvodnou. Soud rovněž konstatuje, že nepostačí konstatování porušení práva ani jiné vyřízení věci, proto je třeba přiznat za způsobenou nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky řízení peněžitou částku.

24. V souladu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne , datum, , sp. zn. Cpjn 206/2010, soud nejprve stanovil základní částku pro přiměřené zadostiučinění za 1 rok řízení, přičemž se v souladu se stanoviskem výše řídil úvahou, že pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi , částka, až , částka, . Nejvyšší soud taktéž pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců) budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené výše. Při stanovení základní částky bude hrát roli zejména celková doba řízení. Navíc, bylo-li řízení celkově extrémně dlouhé (byla-li jeho délka násobně delší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat), bude se přiznaná částka za příslušný časový úsek blížit horní hranici výše uvedených intervalů.

25. Soud shledal celkovou dobu původního řízení jako nikoliv extrémně dlouhou a s ohledem na skutečnosti uvedené výše tak bude dle jeho názoru přiměřené, pokud bude základní částka zadostiučinění za jeden rok nepřiměřeně dlouhého řízení stanovena na , částka, , přičemž částka za první dva roky původního řízení bude stanovena na , částka, . Pokud tedy rozhodná doba původního řízení činila , Anonymizováno, , Anonymizováno, let a, Anonymizováno, , Anonymizováno, měsíců, činí základní částka za celou dobu původního řízení , částka, .

26. Základní částku , částka, soud dále modifikoval dle kritérií vymezených výše. Ve vztahu ke složitosti řízení soud snížil základní částku o 10 %, a to s ohledem na právní složitost věci. Co se týče ostatních základních kritérií, byť se jedná o jejich demonstrativní výčet, soud neshledal žádná další způsobilá kritéria uvedenou částku zvýšit či naopak ponížit. Zdejší soud přitom nevolil procentní ohodnocení na kritériu podílu orgánu moci veřejné na délce řízení, neboť platí, že žalobce je odškodňován za celou dobu trvání původního řízení, nikoliv jen za období nečinnosti (resp. suboptimálního postupu). Postup orgánů v rámci původního řízení se přitom již promítl do samotného závěru o nepřiměřenosti délky tohoto řízení. Ve výsledku tedy došlo k modifikaci základní částky jejím ponížením o 10 % na částku , částka, .

27. Jak vyplývá ze zjištěných skutkových okolností, žalovaná plnila žalobci na základě stanoviska ze dne , datum, částku ve výši , částka, .

28. Co se týče úroku z prodlení, ty se přiznávají v souladu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne , datum, , sp. zn. Cpjn 206/2010 ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil postupem podle § 14 OdpŠk. V projednávané věci byl nárok u žalované uplatněn dne , datum, . Žalovaná tak byla v prodlení od , datum, .

29. Na základě výše uvedeného tedy soud uložil žalované výrokem I. povinnost zaplatit žalobci částku , částka, s úrokem z prodlení z této částky ve výši 13,25 % ročně od , datum, do zaplacení. Soud si je přitom vědom toho, že žalovaná byla v prodlení již před , datum, , jakož i skutečnosti že zákonná výše úroků je 14,75 % ročně; žalobce však požadoval úroky z prodlení ve výši 13,25 % ročně a od , datum, . Soud vázán tímto požadavkem žalobce proto přiznal úroky z prodlení právě ve výši 13,25 % ročně a od , datum, . Ve zbytku pak výrokem II. žalobu zamítl.

30. O nákladech řízení rozhodl soud dle 142 odst. 1 o. s. ř. Jelikož byl žalobce ve věci úspěšný v celém rozsahu, neboť výše přiznané částky závisí na úvaze soudu, byla mu přiznána plná náhrada nákladů řízení.

31. Náklady řízení žalobce sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši , částka, a z odměny za právní zastoupení dle § 7 bod č. , hodnota, ve spojení s § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“) a dle judikatury Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013), kdy tak za jeden úkon právní služby přísluší částka , částka, (z tarifní hodnoty , částka, ).

32. V daném případě byly provedeny 2 úkony právní služby, tj. celkem za tyto úkony náleží částka , částka, . Konkrétně se jednalo o následující úkony právní služby dle § 11 advokátního tarifu: (i) převzetí věci, (ii) podání žaloby a dále 2 režijní paušály po , částka, dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, tj. , částka, . Celková částka , částka, pak byla navýšena o 21% DPH na , částka, . Celková částka nákladů řízení tak činí , částka, .

33. Pouze pro úplnost se dodává, že soud žalobci nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení v podobě předžalobní výzvy (resp. uplatnění u žalované ve smyslu § 14 OdpŠk), jak požadovala. Platí totiž, že předběžné projednání nároku na náhradu škody u příslušného ústředního orgánu má neformální povahu a nepředpokládá se, že by při něm poškozený musel být právně zastoupen. Proto mu zákon neumožňuje, aby v rámci náhrady nákladů řízení uplatnil náklady zastoupení, i když je ve fázi projednání nároku podle § 14 odst. 1 OdpŠk vynaložil. Toto ve shora citovaném § 31 odst. 4 OdpŠk jasně dané omezení nelze obejít ani tím, že by se poškozený v následném soudním řízení domáhal náhrady těchto nákladů v rámci rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle § 151 o. s. ř. jako nákladů na předžalobní výzvu ve smyslu § 142a o. s. ř. a § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, a to ani tehdy, kdyby právní zástupce žalobce nad rámec předběžného uplatnění nároku podle § 14 odst. 1 OdpŠk zaslal ještě další předžalobní výzvu. Takový úkon, jehož nezbytnost jinak vyplývá z § 142a o. s. ř., lze totiž v případě nároků podle zákona č. 82/1998 Sb. považovat za nadbytečný, a to právě s ohledem na speciální právní úpravu předžalobního projednání nároku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 1728/2011). Dlužno poznamenat, že § 31 OdpŠk opakovaně prošel i testem ústavnosti (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. III. ÚS 445/16)

34. Soud rovněž nepřiznal žalobci nárok na náhradu nákladů řízení za podání ze dne , datum, , neboť toto podání (replika) pouze rekapitulovalo dřívější podání žalobce. Nelze jej proto považovat za účelný náklad.

35. Lhůta k plnění byla stanovena ve výroku I. a III. tohoto rozsudku v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty za středníkem o. s. ř. patnáctidenní, když soudu je z jeho činnosti známo, že uvedená lhůta odpovídá technicko-organizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná jako organizační složka státu řídí. Náklady žalobce byly přiznány na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).