37 C 37/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudcem Petrem Navrátilem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Anonymizováno za níž jedná Jméno žalované sídlem Adresa žalované pro zaplacení 272 250 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši , částka, s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky ode dne podání žaloby do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši , částka, , a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se svojí žalobou podanou u zdejšího soudu domáhala zaplacení částky , částka, s příslušenstvím coby zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro , adresa, (dále též „OS“) pod sp. zn. , Anonymizováno, (dále též „původní řízení“). Žalobkyně se domáhala náhrady nemajetkové újmy za období od podání žaloby (tj. od , datum, ) do skončení původního řízení (tj. do , datum, ). Původní řízení dle žalobkyně trvalo víc jak 9 let. Řízení přitom bylo zatíženo nekoncentrovaným postupem soudu I. i II. stupně (procesními a početními chybami). Podle žalobkyně přitom původní řízení nebylo nijak složité a ani není namístě krátit vypočtenou základní částku náhrady nemajetkové újmy s ohledem na počet instancí, na kterých byla věc v původním řízení projednávána.

2. Žalovaná ve svém vyjádření rekapitulovala původní řízení a dále uvedla, že v původním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Sama žalovaná žalobkyni přiznala a dobrovolně plnila částku , částka, . Toto odškodnění považovala za dostatečné, a to zejm. s ohledem na složitost věci a počet instancí. Žalovaná proto navrhovala zamítnutí žaloby a rovněž požadovala náhradu nákladů řízení ve formě režijních paušálů za provedené úkony.

3. Soud ve věci učinil následující skutková zjištění.

4. Z nesporných tvrzení účastníků soud zjistil, že žalobkyně uplatnila u žalované svůj nárok jako v projednávané věci dne , datum, . Tento nárok byl vypořádán stanoviskem z , datum, . V tomto stanovisku žalovaná uznala existenci odpovědnostního titulu v podobě nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 OdpŠk a jako přiměřené zadostiučinění přiznala částku , částka, . Tato částka byla vyplacena ve lhůtě podle § 15 odst. 1 OdpŠk.

5. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobkyně splnila podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

6. Ze spisu vedeného u OS pod sp. zn. , nebezpečný obsah, , nebezpečný obsah, .

7. Soud na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními.

8. Po právní stránce soud hodnotil věc následovně.

9. Jak je uvedeno shora, žalobkyně se domáhala částky ve výši , částka, s příslušenstvím za nemajetkovou újmu, která ji měla být způsobena v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u OS. Soud se tedy zabýval důvodností uplatněného nároku především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu újmy.

10. K tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle zákona, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: (i) existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení představující nesprávný úřední postup; (ii) vznik újmy a (iii) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 31 Cdo 1791/2011).

11. Podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. Naproti tomu i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

12. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne , datum, , je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud ČR dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana účastníků. Nelze tedy vycházet z určité abstraktní a předem dané délky řízení, která by mohla být považována za přiměřenou, ale vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

13. S přihlédnutím ke shora uvedenému se soud nejprve zabýval otázkou, zda v průběhu namítaného řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Při posuzování této otázky se tak soud (ve světle judikatury ESLP i Nejvyššího soudu ČR) zabýval jednak celkovou délkou namítaného řízení, resp. rozhodným obdobím, a jednak tím, zda v jeho průběhu došlo k průtahům.

14. V dané věci začalo rozhodné období běžet dne , datum, , kdy byl v původním řízení doručen návrh žalobkyně. Původní řízení pak bylo pravomocně skončeno k , datum, . Celková doba rozhodného období ve vztahu k posuzované nemajetkové újmě žalobkyně činila cca 8 let a 9 měsíců.

15. Ke shora uvedenému pak soud zdůrazňuje, že v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 1084/2017, byl na podkladě rozhodovací praxe ESLP přijat závěr, že při posuzování odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, je v případě řízení, jehož předmětem byl nárok, který bylo třeba předběžně uplatnit podle § 14 a 15 OdpŠk, nutno do celkové délky řízení započítat i dobu tohoto předběžného projednání, maximálně však dobu 6 měsíců (§ 15 odst. 2 OdpŠk). Tento závěr byl následnou judikaturou Nejvyššího soudu opakovaně reflektován (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 1980/2019, ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 2907/2019, či ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 3706/2020). Na jednání dne , datum, nicméně žalobkyně výslovně uvedla, že se domáhá odškodnění za období od , datum, do , datum, . Soud proto k období, kdy žalovaná vypořádávala žádost žalobkyně ve smyslu § 14 OdpŠk, nijak nepřihlížel.

16. Posuzované řízení probíhalo na všech třech stupních soudní soustavy. V dané souvislosti soud konstatuje, že již samo vedení řízení u několika stupňů soudní soustavy nutně muselo mít za následek prodloužení délky původního řízení. Ačkoli sice nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají svých procesních práv daných jim vnitrostátním právním řádem, na druhou stranu ani nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků řízení (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne , datum, , sp. zn. Cpjn 206/2010).

17. Původní řízení bylo dle soudu po hmotněprávní stránce mírně složitější (resp. obtížnější). Je notorietou, že rozhodování o náhradách újmy podle OdpŠk patří mezi složitější spory projednávané civilními soudy. O tom mimo jiné svědčí i bohatá judikatura civilních soudů, jakož i neustále probíhající sjednocovací činnost Nejvyššího soudu. Po stránce procesněprávní a skutkové pak soud považuje původní řízení za složité (resp. obtížně). Pokud jde o stránku skutkovou, soud prováděl rozsáhlejší dokazování výslechem několika svědků a nechal vypracovat i znalecký posudek a prováděl řadu listinných důkazů. Pokud jde o stránku procesněprávní, její složitost soud hodnotí s ohledem na skutečnost, že soudy se v původním řízení musely vypořádat s rozšířením žaloby, dávaly výzvy podle § 118a o. s. ř., účastníci řízení opakovaně žádali o odročení jednání a bylo podáno odvolání do několika procesních rozhodnutí. V souhrnu tedy soud hodnotí posuzované řízení jako složitější (obtížnější).

18. K tomu soud uvádí, že, že složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, jednak složitost věci samé o sobě, tedy nároky skutkové, právní a procesní. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 675/2013, nebo rozsudek téhož soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 2138/2009). Posuzování řízení z hlediska počtu instancí vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná. Zároveň je však třeba přihlédnout k tomu, z jakého důvodu byla věc na více stupních soudní soustavy projednávána. Zda z důvodu složitosti řízení, nebo z důvodu procesních pochybení soudů nižších stupňů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 1112/2011, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 1680/2023).

19. Zdůrazňuje se, že v projednávané věci byl první a druhý rozsudek soudu I. stupně zrušen pro odlišné právní posouzení věci, resp. z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Tato rozhodnutí tak nebyla zrušena z tzv. kvalifikovaného důvodu, v jehož důsledku by doba odvolacího řízení byla přičitatelná plně k tíži státu. Těmito důvody jsou nepřezkoumatelnost, nedostatek důvodů či nerespektování dříve vysloveného závazného právního názoru vyššího soudu. Takový důvod však nepředstavuje situace, kdy odvolací soud měl za to, že skutkový stav nebyl zjištěn v potřebném rozsahu a je potřeba dokazování doplnit. Vyjádření určitého právního názoru v rozhodnutí soudu, i přesto, že se posléze tento právní názor ukáže být nesprávným, nelze považovat za nesprávný úřední postup, když rozhodovací činnost, jež je podstatou soudnictví, jako nesprávný úřední postup hodnotit nelze (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 28 Cdo 3202/2012, či závěry Městského soudu v Praze v rozsudku ze dne , datum, , č.j. 14 Co 304/2022-266, zejm. odst. 100).

20. Dále je třeba konstatovat, že žalobkyně se na celkové délce původního řízení nepodílela ve smyslu obstrukcí či nečinnosti. V této souvislosti se uvádí, že soud sice nezaznamenal (a žalobkyně to ani netvrdila), že by se žalobkyně snažila o urychlení řízení, resp. že by podala žádost o odstranění průtahů ve smyslu zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Soud nicméně zdůrazňuje, že není povinností účastníka se o urychlení řízení shora uvedeným způsobem snažit. Jinými slovy, použití uvedených prostředků mu lze klást k dobru (zvýšený význam), nikoli k tíži (snížený význam).

21. Pokud jde o význam řízení, soud konstatuje, že jej hodnotí jako standardní. V původním řízení totiž byl projednává spor takového charakteru, u něhož se standardní význam presumuje. Nejednalo se tedy o spor, u kterého by byl dán větší zájem na jeho rychlém projednání. Typicky se jedná o trestní řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinně právní vztahy, zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného, řízení ve věcech osobního stavu, pracovněprávní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu, zde sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd. (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, ).

22. Ani z okolností konkrétního případu přitom nevyplývá důvod pro zvýšený význam původního řízení pro žalobkyně. Zdůrazňuje se, že soud si je vědom toho, že k typovým aspektům stran významu řízení mohou přistoupit i aspekty individuální. Není ovšem rolí soudu, aby nad rámec tvrzení účastníků pátral po okolnostech svědčících pro zvýšený či snížený význam předmětu řízení pro poškozené, neboť by se tím mohl dopustit porušení zásady rovnosti účastníků řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 1597/2014).

23. Konečně pokud se jedná o postup soudů, coby jedno z klíčových kritérií pro posouzení přiměřenosti doby řízení, soud konstatuje, že v posuzovaném řízení zaznamenal období nečinnosti. Konkrétně se jedná o období od dne , datum, (kdy žalobkyně sdělila, že trvá na nařízení jednání) do , datum, (kdy bylo voláno k jednání). Dále o období od , datum, (kdy se konalo jednání u odvolacího soudu) do , datum, (kdy byl rozsudek soudu I. stupně zrušen soudem odvolacím). Dále o období od , datum, (kdy odvolací soud vyzvyl účastníky k dání souhlasu k rozhodnutí bez jednání) do , datum, (kdy bylo voláno k jednání). K tomu se uvádí, že za průtahy v soudním řízení je třeba považovat i období, kdy soudu nebyl jiným soudem zapůjčen soudní spis (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 267/2021). Dále se soud I. stupně dopustil nekoncentrovaného postupu, když mu byl dne , datum, , , datum, , , datum, vrácen spis soudem odvolacím bez věcného vyřízení. Přehlédnout rovněž nelze nekoncentrovaný postup soudu prvního stupně, který věc projednal na řadě jednání, v rozporu se zásadou zakotvenou v § 114a odst. 1 o. s. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 3639/2019).

24. K tomu soud oddává, že sice nejsou dány zákonné lhůty k učinění úkonu či rozhodnutí ve věci samé (až na výjimky), nicméně obecně se za přiměřenou lhůtu k učinění úkonu soudu považují 3 měsíce. Jen u soudů vyšších stupňů, jako je Nejvyšší soud a Ústavní soud, je tomu jinak. Tyto soudy zpravidla nečiní ve věci jiné úkony než samotné rozhodnutí, aniž by bylo namístě dobu od předložení jim spisu do rozhodnutí považovat za nedůvodnou nečinnost, neboť soud zvažuje, jak ve věci rozhodne. Zpravidla nelze označit za průtah dobu jednoho roku od zahájení řízení před těmito soudy (viz SIMON, Pavel. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. V Praze: , právnická osoba, . Beck, 2019. Právní praxe. ISBN 978-80-7400-768-2. str. 286).

25. Lze proto shrnout, že soud vzal do úvahy všechna shora uvedená kritéria jednotlivě i v jejich souhrnu, a s přihlédnutím k uvedeným skutkovým okolnostem a k relevantním zákonným ustanovením dospěl k závěru, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé (ostatně o tomto nebylo ani mezi účastníky sporu).

26. Z uvedených důvodů soud uzavřel, že v dané věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 OdpŠk, čímž došlo též k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě.

27. V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobkyni nemajetková újma, jejíž vznik se předpokládá (jde o vyvratitelnou právní domněnku). Porušení práva na přiměřeně dlouhé řízení je tedy bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové újmy. Bylo tudíž na žalované, aby vznik újmy vyvracela, která tak však nečinila.

28. S ohledem na shora uvedené a na skutečnost, že byly splněny kumulativní podmínky pro vznik nároku, soud dospěl k závěru, že požadavek žalobkyně na zaplacení přiměřeného zadostiučinění v penězích je co do základu oprávněný, když samotné konstatování porušení práva (k němuž sám ESLP nepřistupuje často) se soudu nejeví jako zcela dostatečné.

29. Soud na základě kritérií stanovených shora citovaným § 31a odst. 3 OdpŠk (k nimž se v konkrétních souvislostech v dané věci vyjádřil podrobněji již výše) shledal přiměřeným odškodnit nemajetkovou újmu žalobkyně částkou , částka, .

30. Při stanovení dané částky soud vycházel (v souladu se Stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. Cpjn 206/2010) ze sazby , částka, za první dva roky řízení a 15 000 za každý další rok řízení (tj. za 8 let řízení , částka, ) a dále , částka, za každý další měsíc řízení (tj. , částka, za další 9 měsíců řízení). Soud zdůrazňuje, že s ohledem na délku původního řízení nepřipadalo v úvahu přiznání vyšší základní částky, neboť původní řízení nebylo extrémně dlouhé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 1320/2011).

31. K tomu soud uvádí, že nenavyšoval základní částku s ohledem na měnící se hospodářské poměry a ani k této otázce neprováděl žádné dokazování. K možnosti překonání závěrů učiněných ve Stanovisku s ohledem na ekonomický růst se Nejvyšší soud vyjadřoval v usnesení ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 4539/2011), a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Z poslední doby se Nejvyšší soud obdobně k této otázce vyjádřil např. v usnesení ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 2184/2020, rozsudku ze dne , datum, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020. Přiznanou základní částku proto soud nepovažuje za nepřiměřenou ani s ohledem na to, že stanovisko Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. Cpjn 206/2010 bylo vydáno již dne , datum, (viz nejnověji rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 2356/2024).

32. Vypočtená základní částka ve výši , částka, byla ponížena o 30 % z důvodu vyšší složitosti. Dále byla ponížena o 10 % z důvodu počtu instancí, které se na vyřízení věci podílely. Vypočtená základní částka byla naopak zvýšena o 20 % z důvodu postupu orgánu moci veřejné, které se dopouštěly opakovaných průtahů a zatížily řízení i nekoncentrovaným postupem. Co se týče ostatních základních kritérií, byť se jedná o jejich demonstrativní výčet, soud neshledal žádná další způsobilá kritéria uvedenou částku zvýšit či naopak ponížit. Ve výsledku tedy došlo k modifikaci základní částky jejím ponížením o 20 %, tj. na výslednou částku , částka, .

33. S ohledem na skutečnost, že sama žalovaná plnila žalobkyni dobrovolně , částka, , soud výrokem I. tohoto rozsudku žalobu v celém rozsahu zamítl.

34. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal zcela úspěšné žalované plnou náhradu nákladů řízení.

35. Podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, výše paušální náhrady pro účely § 151 odst. 3 o. s. ř. činí , částka, za každý úkon.

36. Žalované, která nebyla v řízení zastoupena a nedoložila výši hotových výdajů, tak v dané věci vznikl nárok na náhradu nákladů řízení v celkové výši , částka, odpovídající paušální náhradě za 3 úkony (vyjádření ve věci a příprava a účast na jednání dne , datum, ). Uvedené je odůvodněno ustanovením § 1 odst. 3 ve spojení s § 2 odst. 3 zmíněné vyhlášky č. 254/2015 Sb. Soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

37. Lhůta k plnění byla ve výroku II. tohoto rozsudku stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty před středníkem, neboť ke stanovení lhůty delší nebo plnění ve splátkách soud neshledal žádné důvody.