37 C 74/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr Karolínou Šorbanovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce trvale bytem adresa , zastoupený: titul . jméno příjmení , titul za jménem , advokátem se sídlem adresa , proti žalované: osobní údaje žalované se sídlem adresa , o 141 451 Kč s přísl.,

I. Řízení se zastavuje co do zákonného úroku z prodlení z částky 114 800 Kč od 28. 5. 2020 do zaplacení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 8 200 Kč s 10 % úrokem z prodlení ročně z částky 8 200 Kč od 28. 5. 2020 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba se co do částky 133 251 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně z částky 133 251 Kč od 28. 5. 2020 do zaplacení, zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 18 456 Kč k rukám zástupce žalobce, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zaplacení odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení, vedeného u Městského soudu v Praze ve věci žaloby na ochrany osobnosti žalobce pod sp. zn. 34 C 43/2009. Předmětné řízení trvalo cca 11 let a 3 měsíce, přičemž žalobce požaduje za každý rok řízení, vyjma prvních dvou let, kdy požaduje částku poloviční, 20 000 Kč. Tuto částku pak navýšil celkem o 25 %, a to z důvodu významu řízení pro žalobce o 15 %, z důvodu průtahů a nesprávnosti v postupu soudu o 10 %. Celkově původně byla požadována částka ve výši 256 251 Kč, kdy později po částečném plnění žalované ve výši 114 800 Kč byla žaloba vzata zpět co do této částky, a to i příslušenství z této částky s tím, že řízení bylo co do této částky pravomocně zastaveno, a předmětem řízení se pak stala částka 141 451 Kč se zákonným úrokem z prodlení.

2. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že není sporu o uplatnění nároku žalobce u žalované dne 27. 11. 2019 v původně žalované výši, kdy žalovaná poskytla zadostiučinění v částce 114 800 Kč, kdy tuto částku považuje za dostatečnou. Při stanovení přiznané částky vycházela z částky 16 000 Kč za rok, za každý rok řízení, vyjma prvních dvou let, kdy byla přiznána částka poloviční, tato částka pak byla snížena s ohledem na složitost projednávané věci a stupně soudní soustavy o 30 %, k navýšení zadostiučinění, jak požaduje žalobce, žalovaná má za nedůvodné, kdy dle Nejvyššího soudu ČR je zásadně částkou 15 000 Kč, kdy k navýšení má být přistupováno jen ve výjimečných případech. Ve vztahu k zvýšení z důvodu významu řízení pro žalobce žalovaná uvedla, že zohlednila řízení o ochranu osobnosti žalobce právě v částce přiznané za každý rok řízení. Navíc žalobce se domáhal, aby odposlechy, použité v trestním řízení, byly prohlášeny za nezákonné, ačkoliv v rámci trestního řízení byla jejich zákonnost opakovaně potvrzena. Samotné průtahy řízení vedly žalovanou k závěru o nepřiměřenosti délky řízení a k závěru, že je nutno žalobci poskytnout finanční odškodnění, proto už odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1240/2013, že nesprávný úřední postup, za který je žalobci poskytováno zadostiučinění, nemůže zároveň představovat okolnost, za kterou by mělo být poskytované zadostiučinění poskytováno.

3. Dle procesních stanovisek mezi účastníky nebylo sporu o skutečnosti, že žalobce se obrátil na žalovanou dne 27. 11. 2019, kdy ze strany žalované na základě Stanoviska ze dne 4. 8. 2020, byla žalobci plněna ze strany žalované částka 114 800 Kč. Rovněž nebylo sporu, že v předmětném řízení, vedeném u Městského soudu v Praze, pod sp. zn. 34 C 43/2009, došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení.

4. Z důvodu zpětvzetí žaloby co do zákonného úroku z prodlení z již přiznané částky soud ve výroku I. rozsudku v souladu s ust. § 96 odst.2 o.s.ř. řízení co do tohoto úroku z prodlení zastavil (výrok I. rozsudku).

5. K průběhu řízení z podstatného obsahu spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 34 C 43/2009 soud zjistil: Dne 20. 8. 2008 žalobce [titul] [celé jméno žalobce] podal proti žalované Česká republika, kdy uvedl 4 subjekty – Ministerstvo vnitra, Městské státní zastupitelství v Praze, Vrchní státní zastupitelství v Praze a Obvodní soud pro Prahu 7 žalobu na ochranu osobnosti, žaloba byla podána ke Krajskému soudu v Hradci Králové, kdy žalobce ve svých tvrzení uvedl, že byl nezákonně odposloucháván, přičemž došlo k poškození jeho osobnostních práv a požadoval přiznání jednak omluvy a jednak zadostiučinění v částce 500 000 Kč. Dále ve věci Krajským soudem v Hradci králové 22. 8. 2008 byla vyslovena místní nepříslušnost a bylo rozhodnuto, že věc bude postoupena MS v Praze. Proti tomuto usnesení si žalobce dne 2. 9. 2008 podal odvolání, na základě pokynu soudce odvolání bylo zasláno Ministerstvu spravedlnosti dne 5. 9. 2008 a dle předkládací zpráva Vrchnímu soudu v Praze spis byl předložen 24. 9. 2008, kdy VS v Praze dne 18. 5. 2009 potvrdil usnesení soudu I. stupně ohledně místní příslušnosti a spis byl vrácen KS v Hradci Králové 8. 6. 2009, kdy na základě pokynu soudce z téhož dne bylo rozhodnutí rozesláno účastníkům a spis byl Městskému soudu v Praze doručen 24. 6. 2009, kdy dne 29. 6. 2009 bylo rozhodnuto soudem o zastavení řízení a postoupení Ministerstvu spravedlnosti. Proti tomuto usnesení si žalovaná podala odvolání dne 7. 7. 2009, rovněž odvolání si podal žalobce 7. 7. 2009, které bylo odůvodněno 31. 7. 2009 a spis byl předložen Vrchnímu soudu v Praze 6. 8. 2009, kdy Vrchní soud v Praze 30. 9. 2010 usnesení soudu I. stupně změnil tak, že řízení se nezastavuje. Spis byl vrácen MS v Praze 11. 11. 2010, 6. 6. 2011 právní zástupce informoval soud o změně sídla právního zástupce žalobce. Dle pokynu soudce ze dne 30. 6. 2011 byl žalobce vyzván k zaplacení soudního poplatku, kdy dne 21. 7. 2011 žalobce požádal o osvobození od soudních poplatků s tím, že doložil potvrzení o vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání. Druhá žalovaná se vyjádřila (Ministerstvo vnitra) k podané žalobě, která byla ze strany soudu I. stupně zaslána dne 27. 7. 2011 Ministerstvo spravedlnosti se vyjádřilo v podání ze dne 1. 8. 2011 a spis byl Vrchnímu soudu v Praze předložen 1. 9. 2011 s námitkou věcné nepříslušnosti, vznesené ze strany žalované. Vrchní soud v Praze 23. 2. 2012 rozhodl, že v I. stupni jsou příslušné krajské soudy, spis byl MS v Praze doručen 3. 4. 2012. Usnesení byla rozeslána účastníkům. 19. 4. 2012 k výzvě soudu žalobce doložil prohlášení o osobní a majetkové situaci, ve vztahu k návrhu na osvobození od soudních poplatků usnesením ze dne 28. 11. 2012 žalobci bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků z jedné třetiny. Proti tomuto usnesení 6. 12. 2012 si žalobce podal odvolání, spis předložen VS v Praze 8. 1. 2013, kdy Vrchní soud v Praze 5. 3. 2013 potvrdil usnesení soudu I. stupně ve vztahu k osvobození od soudních poplatků, spis byl MS v Praze vrácen 27. 3. 2013. Žalobci na základě pokynu soudce ze dne 3. 4. 2013 byla zaslána výzva k zaplacení soudního poplatku, soudní poplatek žalobcem zaplacen dne 10. 4. 2013. Žalovaná byla vyzvána usnesením ze dne 23. 5. 2013 k vyjádření k žalobě, žalovaná – Ministerstvo spravedlnosti se vyjádřilo v podání ze dne 8. 7. 2013, přičemž její vyjádření bylo zasláno právnímu zástupci žalobce na základě pokynu soudce ze dne 11. 3. 2014. Ze strany rozhodujícího soudce dne 2. 6. 2014 byl vyžádán trestní spis, urgován s ohledem na jeho nezaslání byl dne 9. 7. 2014 a dne 6. 8. 2014 s tím, že OS pro Prahu 7 informoval, že spis se nachází u Nejvyššího soudu s dovoláním. Ze strany soudu byl urgován na základě pokynu soudce ze dne 12. 8. 2014. Dle pokynu soudce ze dne 2. 10. 2014 pak bylo nařízeno jednání na 6. 5. 2015, kdy zároveň usnesením ze dne 6. 10. 2014 žalobce byl vyzván k odstranění vad žaloby. Žalobce reagoval podáním ze dne 22. 10. 2014 OS pro Prahu 7 ze dne 26. 11. 2014 požádalo o vrácení trestního spisu, o zapůjčení trestního spisu žádal OS Praha 2 dne 27. 11. 2014, trestní spis byl zapůjčen OS Praha 2 dne 1. 12. 2014. Jednání nařízené na 6. 5. 2015 bylo přeodročeno na 10. 6. 2015, kdy dne 10. 6. 21015 jednání proběhlo, zástupce žalobce před zahájením jednání navrhl přerušení řízení vzhledem k tomu, že probíhá řízení o ústavní stížnosti v trestní věci, jehož součástí jsou příkazy odposlechů a rovněž probíhá u OS pro Prahu 7 o obnově řízení v trestní věci. Řízení bylo přerušeno do doby pravomocného skončení o obnově řízení a ve věci před Ústavním soudem, od 10.6.2015 do 15.6.2016. Poté ze strany soudu byly vznášeny dotazy na stavy řízení před Ústavním soudem a před trestním soudem, 27. 5. 2016 soud zažádal ve věci ústavní stížnosti o zaslání pravomocného usnesení. Ze strany žalobce usnesení Ústavního soudu bylo doloženo na základě podání ze dne 23. 5. 2016. Soud zjišťoval stavu řízení u OS pro Prahu 7 vztahu k obnově řízení na základě pokynu soudce ze dne 7. 6. 2016, kdy rozhodnutí o obnově bylo ze dne 16. 7. 2015, když proti tomuto rozhodnutí bylo podáno odvolání, jež bylo zamítnuto ze strany odvolacího soudu 1. 10. 2015 15. 6. 2016 rozhodující soud rozhodl o pokračování v řízení, rozhodnutí nabylo právní moci 5. 7. 2016 a dle pokynu soudce ze dne 19. 7. 2016 bylo rozhodnuto o nařízení jednání na 21. 12. 2016, kdy zároveň bylo požádáno o zapůjčení trestního spisu. Opětovně bylo žádáno o zapůjčení spisu 2. 11. 2016 s tím, že OS pro Prahu 2, byl spis zapůjčen, sdělil, že spis nelze zapůjčit, když je nařízeno jednání, ze strany soudu bylo požádáno o spis 22. 11. 2016, kdy opět nebyl spis zapůjčen s tím, že ve věci dosud pravomocně nebylo rozhodnuto u OS pro Prahu 2, bylo odročeno na 22. 3. 2017 z důvodu, že není k dispozici trestní spis. Ve věci proběhlo jednání dne 22. 3. 2017, kdy bylo provedeno dokazování a žalobci bylo uloženo, aby doplnil, která čísla listů z trestního spisu požaduje k provedení důkazu, jednání bylo odročeno na 26. 6. 2017. Žalobce doplnil vyjádření 28. 3. 2017. Dne 26. 6. 2017 při jednání byly čteny listinné důkazy a ve věci byl vyhlášen zamítavý rozsudek. Rozhodnutí bylo doručeno účastníkům dne 26. 7. 2017 a 28. 7. 2017 ve vztahu k žalobci, žalobce si podáním ze dne 11. 8. 2017 podal ve věci odvolání, které bylo doručeno soudem žalované 30. 8. 2017, žalobce byl na základě pokynu soudu 27. 9. 2017 vyzván k zaplacení soudního poplatku z odvolání, žalobce požádal o osvobození od soudních poplatků podáním ze dne 6. 10. 2017 s tím, že žalobci byl zaslán vzor 58 dne 13. 10. 2017, ze strany žalobce byl zaplacen soudní poplatek 24. 10. 2017 a věc VS v Praze předložena 7. 12. 2017, kdy dne 23. 1. 2018 věc byla vrácena bez věcného vyřízení s tím, že nebylo rozhodnuto o návrhu žalobce na osvobození od soudních poplatků za odvolání. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2018 bylo rozhodnuto o změně usnesení, týkající se výzvy k zaplacení soudního poplatku, žalobci byl vrácen přeplatek na soudním poplatku a byl vznesen dotaz, zda trvá na své žádosti o osvobození od soudních poplatků. Žalobce se vyjádřil na základě podání ze dne 14. 3. 2018, usnesením ze dne 23. 3. 2018 bylo zastaveno řízení o žádosti žalobce o osvobození, byl vrácen přeplatek na soudním poplatku na základě pokynu ze dne 23. 3. 2018 a věc byla předložena VS v Praze 17. 5. 2018, kdy ze strany Vrchního soudu bylo nařízeno jednání na 16. 1. 2019, přičemž po tomto jednání byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen. Věc byla vrácena MS v Praze 12. 2. 2019 s tím, že rozsudek Vrchního soudu nabyl právní moci 19. 2. 2019. Ve věci bylo podáno dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podáním ze dne 19. 4. 2019, věc byla předložena NS v ČR 3. 7. 2019 a dovolání 29. 8. 2019 odmítnuto s tím, že rozhodnutí nabylo právní moci 18. 9. 2019 a ve věci rovněž byla podána ústavní stížnost, která byla odmítnuta Ústavním soudem 10. 12. 2019. Tím došlo ke skončení ve věci.

6. Podle ustanovení § 5 OdpŠk odpovídá stát za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež je vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení nebo v řízení trestním, nebo b) nesprávným úředním postupem.

7. Podle ustanovení § 13 odst. 1 OdpŠk je nesprávným úředním postupem také porušení povinnosti učinit úkon anebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má dle odst. 2 citovaného ustanovení ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

8. Podle ustanovení § 31a OdpŠk, bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo podle § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

9. Soud posoudil předmětnou věc podle § 5 písm. b), § 13 odst. 1 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., když se žalobce po žalované domáhal zaplacení zadostiučinění nyní ve výši 141 451 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení. V řízení nebylo sporu a bylo prokázáno, že žalobce u žalované uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu § 14 odst. 1, 3 zákona č. 82/1998 Sb. 27.11.2019, uspokojen byl částečně na základě Stanoviska ze dne 4.8.2020 v částce 114 800 Kč, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.).

10. Pro úspěšnost žalob o náhradu škody nebo nemajetkové újmy proti státu je zásadní kumulativní splnění tří zákonných podmínek: existence nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí, vznik škody nebo nemajetkové újmy a existence vztahu příčinné souvislosti mezi škodnou událostí (nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím) a vznikem škody nebo nemajetkové újmy na straně žalobce.

11. S ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení a zjištěný skutkový stav se soud zabýval v prvé řadě otázkou, zda v průběhu řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Délku řízení je nutné ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva hodnotit jako nepřiměřenou, pokud délka řízení neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávaného případu a zároveň spočívá v příčinách vzniklých z působení samotného státu, v tomto případě soudu, nikoliv účastníků řízení. Celkově ve svých rozhodnutích Evropský soud pro lidská práva upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Průtah v určité fázi řízení lze tolerovat, pouze však za předpokladu, že celková doba řízení není nepřiměřená. Při posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, totiž právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana účastníků. Již z tohoto důvodu není možné vycházet z abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu § 31a OdpŠk, popř. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované ve Sbírce zákonů jako sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí, pod č. 209/1992 Sb., dále jen„ Úmluva“) mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu (srov. Stanovisko).

12. Při posuzování této otázky se soud zabýval jednak celkovou délkou řízení a jednak tím, zda v průběhu výše uvedeného řízení došlo k průtahům ve vyřizování věci. Celková délka řízení je 11 let a 3 měsíce, když řízení bylo zahájeno podáním žaloby dne 20.8.2008 a skončena v celém rozsahu rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 10.12.2019. Ve věci se jednalo o žalobu na ochranu osobnosti žalobce, do které mělo být zasaženo nezákonnými odposlechy prováděnými orgány činnými v trestním řízení, kdy se žalobce domáhal jednak omluvy a jednak odškodnění v částce 500 000 Kč. Ve věci samé jednou rozhodoval soud I. stupně, soud odvolací i dovolací, rovněž Ústavní soud. V řízení byla shledána období nečinnosti soudu po dobu 6 měsíců-od 11.11.2010 do 30.6.2011 19.4.2012 do 28.11.2012, od července 2013 do 11.3.2014. Řízení nebylo po procesní ani po právní stránce zcela jednoduché, žaloba byla podána k místně nepříslušnému soudu, byla řešena námitka věcné nepříslušnosti, byla řešena otázka jednání za Českou republiku a příslušné organizační složky. Procesní rozhodnutí vydával jak krajský soud, tak jeho rozhodnutí byla k opravným prostředkům účastníků předložena k přezkumu Vrchnímu soudu k rozhodnutí, bylo rozhodováno o osvobození žalobce od poplatků jak v řízení prvostupňovém, tak odvolacím. V řízení bylo nutné připojit trestní spis, v rámci něhož v průběhu trestního řízení byly nařízeny odposlechy žalobce, přičemž s trestním spisem bylo pracováno, byla příslušnými soudy řešena obnova trestní věci a rovněž ve vztahu k obnově věc byla také řešena Ústavním soudem, kdy naříkané řízení bylo pravomocně přerušeno od 10.6.2015 do 15.6.2016, kdy Ústavní soud ve svém rozhodnutí dne 8.1.2016 vydaném pod sp.zn. I.ÚS 3513/14 mimo jiné uvedl, že stížnost je zjevně neopodstatněná a nebylo shledáno, že odposlechy žalobce byly nezákonné. Délku přerušení v rozsahu jednoho roku soud shledává za přiměřenou, když bylo rozhodováno o ústavní stížnosti žalobce. Co do chování nynějšího žalobce, jeho chování k délce řízení nepřispělo výrazným způsobem. S ohledem na celkovou délku řízení i přes jeho složitost z důvodu shora uvedených prodlev soudu v souladu s ustálenou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva soud po zhodnocení řízení globálně, dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, když řízení trvající přes 11 let, i přes množství instancí ve věci rozhodujících, ve svém souhrnu trvalo nepřiměřeně dlouho.

13. Dále se soud zabýval otázkou, zda vznikla v osobnostní sféře žalobce nemajetková újma. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře vychází z vyvratitelné domněnky, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu zásadně nevyžaduje, neboť újma vzniká samotným porušením práva (srov. Stanovisko). Vzhledem k tomu, že žalovaná ani netvrdila, že by žalobci újma nevznikla, soud vyšel z výše uvedené právní domněnky a vzal vznik újmy na straně žalobce za prokázaný. Konečně se pak soud zabýval tím, zda je dána příčinná souvislost mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem nemajetkové újmy na straně žalobce. Vzhledem k tomu, že Stanovisko (resp. judikatura Evropského soudu pro lidská práva) vychází z toho, že právě nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu, neboť tato újma vzniká samotným porušením práva, dospěl soud k závěru, že je dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a újmou žalobce. Soud tak konstatoval, že všechny tři kumulativní podmínky pro úspěšnost žaloby o náhradu škody nebo nemajetkové újmy proti státu jsou splněny.

14. Soud následně řešil, zda přiznané zadostiučinění ze strany žalované bylo dostatečné či zda náleží žalobci vyšší odškodnění nemajetkové újmy, když vzhledem k trvání řízení přes 10 let dle soudu nestačí konstatace nesprávného úředního postupu a žalobci je třeba přiznat finanční odškodnění. Při stanovení výše odškodnění soud postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu v Brně, a to zejména se Stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v Brně sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13.4.2011, kdy se soud domnívá, že je možné za každý rok řízení přiznat částku ve výši 16 000 Kč s tím, že za prvé dva roky tak částku lze přiznat pouze v poloviční výši s ohledem na skutečnost, že během prvních dvou let je tato újma nejnižší a teprve s plynutím času a prodlužováním řízení narůstá. Částku 16 000 Kč soud považuje za adekvátní s ohledem na celkovou délku řízení, která překročila 11 let. Jestliže tedy v posuzované věci řízení trvalo 11 let a 3 měsíce, přiměřené zadostiučinění by odpovídalo přibližně základní částce ve výši 164 000 Kč. Soud však tuto částku dále modifikoval v souladu s ust. § 31a odst.3 Z.č.82/1998 Sb., a to následovně. Základní částku přiměřeného zadostiučinění snížil o 35 % z důvodu složitosti řízení jak po procesní, tak skutkové a právní stránce, množství instancí ve věci rozhodující, kdy jak již soud shora uvedl, věc byla řešena před třemi stupni soudní soustavy a rovněž byla podrobena přezkumu Ústavním soudem, řízení bylo na 1 rok přerušeno, když nezákonnost odposlechů byla řešena rovněž v rámci trestního řízení, ve věci bylo vydána procesní usnesení (2x osvobození od soudních poplatků), která rovněž byla řešena i odvolacím soudem, žaloba podána k místně nepříslušnému soudu, řešena námitka věcné nepříslušnosti. Všechny tyto skutečnosti se promítly do složitosti řízení a tím prodloužení řízení. V důsledku shora uvedeného postupu soudu (konkrétních průtahů řízení) soud částku nemoderoval, když průtahy řízení promítl právě do závěru o nepřiměřenosti délky řízení. Z hlediska postupu žalobce ve věci částka nebyla upravena, když žalobce svým postupem nepřispěl k prodloužení řízení. Z hlediska významu řízení pro žalobce soud základní částku zvýšil o 10 %, když s poukazem na typ sporu (žaloba na ochranu osobnosti) se jedná o řízení se zvýšeným význam řízení pro žalobce, jak dovodila i judikatura, když toto zvýšení však považuje za dostatečné za situace, že opakovaně v rámci trestního řízení se žalobce dozvěděl již v roce 2013, 2014 i 2015, že provedení odposlechů nebylo v rozporu se zákonem, když k tomuto se vyjadřoval jak soud I. stupně, odvolací i dovolací soud v rámci trestního řízení, tudíž nejpozději v této době, žalobci musela být známa zřejmá bezúspěšnost jeho žaloby a od této doby už nemohl být dán vyšší význam řízení pro žalobce. Tato skutečnost pak vyplývá ze samotného rozsudku soudu v naříkaném řízení. Celkově tak soud upravil základní výši přiměřeného zadostiučinění tak, že jej snížil o 25 % a dospěl k závěru, že přiměřené zadostiučinění by odpovídalo částce 123 000 Kč. Ze strany žalované byla plněna již částka 114 800 Kč, proto soud zavázal žalovanou k zaplacení rozdílu v částce 8 200 Kč. Zároveň přiznal i zákonný úrok z prodlení ve výši dle Nařízení vlády č. 351/ 2013 Sb od 28.5.2020, když žalované uběhla šestiměsíční zákonná lhůta k uspokojení nároku na odškodnění ve smyslu ust. § 15 Z.č.82/1998 Sb. uplynutím dne 27.5.2020 (výrok II.). Co do zbytku žalované částky žalobu zamítl (výrok III), když pro přiznání vyššího zadostiučinění neshledal důvody.

15. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 3 o.s.ř., dle něhož i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. S ohledem na shora uvedené, kdy žalobcův nárok co do základu byl po právu a výše plnění pak závisela toliko na posouzení soudu, přiznal soud žalobci náhradu nákladů řízení jako při plném úspěchu ve věci. Náklady řízení ve věci sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč, z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč (§ 9 odst. 4 písm. a) a. t.) sestávající z částky 3 100 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 3 100 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé (žaloba) dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 3 100 Kč za písemné podání částečné zpětvzetí žaloby ze dne 12.8.2020 dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 3 100 Kč za účast na jednání dne 19.11.2020 dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t., včetně 4 paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 3 a. t. spolu s 21% DPH, když právní zástupce žalobce je jím plátcem. Soud proto rozhodl tak, jak uvedeno ve výroku III. rozsudku.

16. Lhůta k plnění ve vyhovujícím výroku o věci samé i ve výroku nákladech řízení byla stanovena v souladu s ust. § 160 odst.1 část věty za středníkem o.s.ř., když soudu je z jeho činnosti známo, že uvedená lhůta odpovídá technickoorganizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná jako organizační složka státu řídí.