42 C 174/2015

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Kateřinou Takácsovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro 398 702 Kč a 141 345 Kč s přísl.

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhá na žalované částky 540 047 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 398 702 Kč ve výši 3,5 % ročně od 1. 12. 2002 do 27. 4. 2005, ve výši 9,5 % ročně od 28. 4. 2005 do 30. 6. 2005, ve výši 8,75 % ročně od 1. 7. 2005 do 31. 12. 2005, ve výši 9 % ročně od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2006, ve výši 9,5 % ročně od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, ve výši 9,75 % ročně od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007, ve výši 10 % ročně od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008, ve výši 10,75 % ročně od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008, ve výši 9,25 % ročně od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009, ve výši 8,5 % ročně od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, ve výši 8 % ročně od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, ve výši 7,75 % ročně od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012, ve výši 7,5 % ročně od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012, ve výši 7,05 % ročně od 1. 1. 2013 do 22. 1. 2013 a za dobu od 23. 1. 2013 do zaplacení s úrokem z prodlení ročně ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repooperace České národní banky vyhlášené ve věstníku České národní banky a platné vždy k 1. dni příslušného kalendářního pololetí, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se domáhal na žalované náhrady škody ve výši 540 047 Kč, způsobené mu v řízení sp.zn. [spisová značka] u Městského soudu v Praze. Před zahájením tohoto řízení vedl žalobce řízení o určení trvání pracovního poměru. Věc byla vedena pod sp.zn. 21 C 530/98 Okresním soudem v Liberci a odvolacím soudem - Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci pod č.j. 35 Co 329/2000. Rozsudek, kterým bylo určeno, že pracovní poměr žalobce u [právnická osoba], trvá. Rozsudek nabyl právní moci dne 21.1.2001. Konkurs na úpadce [anonymizována tři slova], byl prohlášen 6.2.2002. Konkurs se tedy řídí zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen ZKV). Žalobce se proto domáhal v konkursním řízení zaplacení náhrady mzdy po svém bývalém zaměstnavateli, který se ocitl v konkurzu, přičemž do konkursního řízení přihlásil pohledávku ve výši 531 500 Kč. Správcem konkursní podstaty mu bylo vyplaceno pouze 132.798 Kč čistého. Žalobce vedl se správcem konkursní podstaty intenzivní korespondenci, žádal mj. přidělování práce, a taktéž navrhoval ukončení pracovního poměru dohodou, aby mohl nastoupit do dalšího zaměstnání. Konkursní správce pracovní poměr ukončit odmítl a nevydal ani zápočtový list. Dohoda o ukončení pracovního poměru byla uzavřena až 11.11.2002. Zápočtový list byl vydán až 9.1.2005. Od (neplatného) ukončení pracovního poměru až do 9.1.2005 bylo žalobci znemožněno ucházet se o zaměstnání a evidovat se na UP. Od roku 2002 nebylo ze strany správce konkursní podstaty hrazeno zdravotní a sociální pojištění žalobce, což žalobci značně komplikovalo uplatnění nároku na starobní důchod. Od počátku konkursního řízení bylo zřejmé, že pohledávka žalobce je pohledávkou za podstatou, která byla dopisem správce konkursní podstaty mj. i vyčíslena v částce 588.358 Kč. Konkursní soud dle § 12 odst. 2 ZoKV se při své dohledové činnosti nedostatečně zabýval činností správce konkursní podstaty ve vztahu k pohledávce žalobce a připustil usnesením č.j. [číslo jednací] ze dne 27.3.2006, aby byl proveden částečný rozvrh přesto, že nebyla uhrazena pohledávka žalobce vyplývající ze mzdových nároků jako pohledávka přednostní. Podle § 30 odst. 3 ZoKV může být částečný rozvrh povolen pouze v případě, jestliže to umožňuje stav zpeněžení konkursní podstaty a je-li zřejmé, že provedení rozvrhu po konečné zprávě tím nebude ohroženo. K tomu ovšem v daném případě došlo, neboť povolením částečného rozvrhu vznikl stav, kdy správce konkursní podstaty nedisponuje finančními prostředky dostatečnými k uspokojení přednostní pohledávky žalobce. Na nesprávný postup byl upozorňován jak Městský soud v Praze, tak Městské státní zastupitelství v [obec], a to dopisem ze dne 31.5.2006. Žalobce se poté žalobou ze dne 14.12.2006, podanou 3.1.2007 k Okresnímu soudu v Liberci, domáhal určení existence pohledávky žalobce za podstatou úpadce [anonymizována tři slova], [IČO]. Dne 22.1.2013 vydal soud prvního stupně rozsudek č.j. 27 C 162/2007-166, kterým uložil žalovanému zaplatit částku 398.702 Kč s příslušenstvím, co do částky 132.798 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 č.j. 27 C 162/2007-166 nabyl právní moci dne 3.5.2013. V současné době žalobce sice disponuje pravomocným rozsudkem, dle něhož je povinností správce konkursní podstaty úpadce zaplatit mu částku 398.702 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení, avšak vzhledem k době více než 10 let od prohlášení konkursu nedisponuje správce konkursní podstaty potřebnými finančními prostředky. Z konečné zprávy insolvenčního správce ze dne 26.6.2014 vyplývá, že pohledávka žalobce ve výši 398.702 Kč nebude uspokojena. V daném případě tak dle žalobce správce konkursní podstaty neplnil řádně své povinnosti, když nevyplatil žalobci jeho pohledávku a ani nezajistil uspokojení této pohledávky, a to ani poté, co byla věc pravomocně rozhodnuta soudem. Stejně tak neplnil řádně své povinnost konkursní soud, když nepostupoval důsledně dle § 12 ZKV, zejména nepřijal opatření nezbytná k zajištění účelu konkursu. Je přitom jedním ze zásadních účelů konkursu, aby pohledávky vyplývající z pracovních nároků jako pohledávky prioritní byly uspokojeny. Soudu přitom z dohledové činnosti muselo být známo, že žalobce přihlásil svou pohledávku do konkursního řízení, stejně tak mu muselo být známo, že tato pohledávka nebyla uspokojena a je předmětem soudního řízení. Přesto konkursní soud z titulu své dohledové funkce nezajistil, aby byly pro účely případného uspokojení žalobce deponovány příslušné finanční prostředky, což vyústilo v situaci, že žalobce disponuje pravomocným rozsudkem, nicméně v majetkové podstatě úpadce již není dostatek finančních prostředků k jeho uspokojení. Žalobci tak vznikla škoda ve výši odpovídající přiznané částce dle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, č.j. 27 C 162/2007-166 ze dne 22.1.2013, tj. 398.702 Kč s úrokem z prodlení a náklady řízení ve výši 141.345 Kč. Žalobce uplatnil svůj nárok u žalované dne 5.11.2013, žalovaná však tomuto nároku žalobce nevyhověla. S ohledem na to navrhl žalobce, aby soud žalobě vyhověl a přiznal mu náhradu nákladů řízení.

2. Žalovaná nárok uplatněný žalobcem neuznala a navrhla zamítnutí žaloby. Učinila nesporným, že u ní žalobce dne 14.11.2013 podal žádost o předběžné projednání nároku ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., na náhradu škody ve výši 398.702 Kč s příslušenstvím, která mu měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem správce konkurzní podstaty [právnická osoba], pojišťovna a.s. a Městského soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] a Městského soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] a nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu z titulu nesprávného úředního postupu Obvodního soudu pro Prahu 1 spočívající v nepřiměřené délce řízení pod sp. zn. 27 C 162/2007. Žalovaná nároku žalobce nevyhověla ani zčásti, což mu sdělila svým stanoviskem ze dne 14.7.2015. Žalovaná stručně shrnula průběh řízení a doplnila, že žalobce, [celé jméno žalobce] přihlásil pohledávku ve výši 550.925,00 Kč - věřitel č. 298 o neplatném rozvázání pracovního poměru úpadcem. Věřitelský výbor na jednání dne 19.4.2004 vyslovil souhlas se zaplacením částky 293.856 Kč Ing. [celé jméno žalobce] z důvodu náhrady mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru úpadcem dle rozhodnutí soudu, která byla žalobcem jako věřitelem č. 298 přihlášena přihláškou, které se domáhal uspokojení jednak pohledávky II. třídy ve výši 10.900 Kč, která byla zcela zjištěna, jednak pohledávky - mzdového nároku, který nepodléhá přezkumu dle zákona č. 328/1991 Sb. o konkursu a vyrovnání (dále ZKV). Mzdový nárok zaměstnance vzniklý před prohlášením konkursu správce konkursní podstaty (dále SKP) posoudí podle účetnictví úpadce, a pokud ten neuzná, zaměstnanec má právo podat žalobu proti správci. V předmětném řízení SKP uznal rozsudkem přiznaný nárok žalobce o neplatném rozvázání pracovního poměru úpadcem a ukončil pracovní poměr se žadatelem dohodou. SKP uznal mzdový nárok žadatele ve výši 293.856 Kč a se souhlasem věřitelského výboru ten vyplatil. V konečné zprávě č. 1 ze dne 4.11.2005 měl SKP všechny pracovní nároky za uspokojené, o čemž informoval věřitelský výbor i soud. Soud rozhodl o částečném rozvrhu dle rozhodnutí schůze věřitelů dne 27.3.2006. Žalobce nepodal odvolání, ač tuto možnost měl, pokud by nesouhlasil s postupem SKP ohledně uspokojení svého mzdového nároku; částečný rozvrh nabyl právní moci dne 6.5.2006. Žalobce podal určovací žalobu (nikoliv na plnění) až dne 3. ledna 2007, o čemž se SKP i soud dozvěděl v červenci 2007. V době rozhodování o částečném rozvrhu tak nebyl důvod uvažovat o možném mzdovém nároku žalobce. V této souvislosti zdůraznila, že neodpovídá za činnost správců konkurzní podstaty. Co se týče vytýkaného postupu Městského soudu v Praze, žalovanou provedeným šetřením bylo zjištěno, že soud nezanedbal dohled na konkurzním řízením a v jeho postupu tak nelze spatřovat nesprávný úřední postup dle zákona č. 82/1998 Sb. Nad rámec výše uvedeného žalovaná uvedla, že v rámci konkurzního řízení správce konkurzní podstaty uznal rozsudkem přiznaný nárok žalobce o neplatném rozvázání pracovního poměru úpadcem a ukončil pracovní poměr s žalobcem dohodou. Správce konkurzní podstaty uznal mzdový nárok žalobce ve výši 293.856 Kč a se souhlasem věřitelského výboru tento vyplatil. V konečné zprávě č. 1 ze dne 4.11.2005 měl správce konkurzní podstaty všechny pracovní nároky za uspokojené, o čemž informoval věřitelský výbor i soud. Soud rozhodl o částečném rozvrhu dle rozhodnutí schůze věřitelů dne 27.3.2006. Žalobce nepodal odvolání, ač tuto možnost měl, pokud by nesouhlasil s postupem správce konkurzní podstaty ohledně uspokojení svého mzdového nároku, kdy tak částečný rozvrh nabyl právní moci dne 6.5.2006. S ohledem na výše uvedené tak dle žalované chybí odpovědnostní titul státu za tvrzenou škodu, když v postupu soudu nelze spatřovat nesprávný úřední postup dle ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb., neboť z provedeného šetření nelze vyvozovat žádné porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti. Mimo to vznesla žalovaná námitku promlčení nároku na náhradu majetkové škody.

3. Dle žádosti o poskytnutí škody a zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu s podacím razítkem Ministerstva spravedlnosti ze dne 14. 11. 2013, žalobce zastoupený JUDr. [jméno] [příjmení] žádal u žalované náhradu jednak nemajetkové újmy spočívající v nepřiměřené délce soudního řízení vedeného před Okresním soudem v Liberci pod sp. zn. 27 C 162/2007, jednak náhradu škody způsobenou v řízení konkurzním pod sp. zn., kdy tedy byl řešen konkurz na úpadce [právnická osoba], pod sp. zn. [spisová značka], kdy tedy žalobci měla být v tomto řízení způsobena škoda představující rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1, č.j. 27 C 162/2007-166, přiznanou částku 398 702 Kč s příslušenstvím a náhradou nákladů řízení.

4. Doplněním žádosti o předběžné projednání nároku na náhradu škody a zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ze dne 16. 1. 2014 žalobce doplnil svá tvrzení týkající se nesprávného úředního postupu jednak Městského soudu v Praze, na který upozorňoval nejen Městský soud v Praze, ale také Městské státní zastupitelství v [obec].

5. Stanoviskem Ministerstva spravedlnosti ze dne 14. 7. 2015 byl nárok žalobce vypořádán. Žalovaná konstatovala, že předmětné řízení 27 C 162/2007, skončilo pravomocně dne 13. 5. 2013, přičemž promlčecí lhůta marně uplynula dne 13. 11. 2013. Vzhledem k tomu, že podání, kterým byl nárok žalobce ministerstvu uplatněn, bylo doručeno ministerstvu až 14. 11. 2013, je tento nárok promlčen. Co se týče nároku týkajícího se náhrady škody v rámci konkurzního řízení, žalovaná tento nárok neuznala, když konstatovala, že správce konkurzní podstaty uznal rozsudkem přiznaný nárok klienta o neplatném rozvázání pracovního poměru úpadcem a ukončil pracovní poměr s klientem dohodou, přičemž mzdový nárok klienta uznal ve výši 293 856 Kč a se souhlasem věřitelského výboru tuto částku vyplatil, v konečné zprávě ze dne 4. 11. 2005 měl správce konkurzní podstaty všechny pracovní nároky za uspokojené, o čemž informoval věřitelský výbor i soud. Následně soud rozhodl o částečném rozvrhu dle rozhodnutí schůze věřitelů dne 27. 3. 2016 a žalobce nepodal proti tomuto rozhodnutí, ačkoliv tuto možnost měl, pokud by nesouhlasil s postupem správce konkurzní podstaty ohledně uspokojení svého mzdového nároku, kdy tak částečný rozvrh nabyl právní moci dne 6. 5. 2016, s ohledem na to tedy žalovaná konstatovala, že nebyly naplněny podmínky pro vznik nároku podle zákona o odškodňování.

6. Usnesením Městského soudu v Praze, č.j. [číslo jednací] ze dne 21. 4. 2015 byla schválena konečná zpráva o zpeněžení majetku podstaty a vyúčtování odměny hotových výdajů ze dne 26. 6. 2014 ve znění opravy ze dne 28. 11. 2015.

7. Usnesením Vrchního soudu v Praze, sp. zn. [číslo jednací], ze dne 26. 11. 2015 bylo usnesení Městského soudu v Praze, č.j. [číslo jednací], ze dne 21. 4. 2015 zrušeno a věc byla vrácena soudu k dalšímu řízení.

8. Sdělením Městského soudu v Praze ve věci [číslo jednací] ze dne 7. 8. 2006 soud informoval žalobce, že prověřil postup správce konkursní podstaty ohledně konkursního věřitele č. 298, tedy současného žalobce, ohledně jeho zapodstatové mzdové pohledávky a pohledávky druhé třídy, přičemž konstatuje, že v postupu správce soud neshledal pochybení.

9. Dopisem ze dne 26. 9. 2009 byl žalobci zaslán správcem konkursní podstaty [právnická osoba], pojišťovny a.s. zápočtový list ze dne 9.1.2005 za období od 1. 8. 1996 do 30. 11. 2002.

10. Dle zápočtového listu ze dne 9.1.2005 bylo v rámci služebního poměru započítáno 6 roků a 123 dnů do doby pracovního poměru s čistým měsíčním výdělkem ve výši 11 552 Kč, přičemž potvrzení o změně zaměstnání bylo vydáno 9. 1. 2005 za období od 1. 8. 1996 do 30. 11. 2002. Zaměstnancem je [celé jméno žalobce] zaměstnavatelem [anonymizována tři slova].

11. Dle zápisu ze 7. schůze věřitelského výboru úpadce [anonymizována tři slova] ze dne 19. 4. 2004, doručeného Městskému soudu v Praze dle razítka podatelny 30. 4. 2004, věřitelský výbor souhlasil se zaplacením částky 293 856 Kč [celé jméno žalobce] jako bývalému zaměstnanci pojišťovny z důvodu náhrady mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru na základě pravomocného rozhodnutí soudu.

12. Dle konečné zprávy o zpeněžení majetku s vyúčtováním odměny z 26. 6. 2014, doručené dle razítka podatelny téhož dne Městskému soudu v Praze, ke dni prohlášení konkursu převzal správce finanční prostředky na účtech v celkové výši 12 135 898,04 Kč, příjmy konkursní podstaty přitom činily celkem 23 415 397,06 Kč. Správce vyloučil nedobytný a neprodejný nemovitý majetek a nedobytné pohledávky ve výši cca 65 220 000 Kč. V rámci výdajů konkursní podstaty činily pohledávky celkovou výši 24 283 001,21 Kč s tím, že pohledávky za podstatou činily 2 578 458 Kč, náklady spojené s udržováním a správou podstaty 5 081 323,76 Kč, daně, cla a poplatky 5 669 077 Kč, nároky věřitelů ze smluv uzavřených správcem 2 510 445,30 Kč, mzdové nároky, resp. pracovní nároky včetně náhrady mzdy Ing. [celé jméno žalobce] ve výši 398 702 Kč, celkem 8 148 800 Kč, přičemž pracovní nároky byly uspokojeny v rozsahu 7 750 098 Kč a náhrada mzdy Ing. [celé jméno žalobce] zůstala, tedy částka 398 702 Kč, neuspokojena.

13. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 30. 3. 2000, č. j. 21 C 530/98-53, který nabyl právní moci 29. 1. 2001 ve znění rozhodnutí odvolacího soudu 35 Co 324/2000-138, bylo rozhodnuto, že pracovní poměr žalobce u žalovaného trvá a současně bylo uloženo žalovanému nahradit žalobci náhradu nákladů řízení.

14. Ve svém vyjádření ze dne 23.2.2022 konkursní správce k dotazu soudu uvedl, že konkurs na majetek úpadce [právnická osoba] pojišťovna, a.s., byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6.8.2021, sp. zn. [číslo jednací], a to pro nedostatek majetku. Rozhodnutí nabylo právní moci 31.8.2021 a následně byl SKP dne 15.11.2021 zproštěn funkce SKP. Ke dni prohlášení konkursu na majetek úpadce zaměstnávala společnost [právnická osoba] celkem 17 zaměstnanců. Jejich počet byl průběžně v průběhu konkursního řízení snižován tak, jak byla utlumována činnost úpadce. Ke dni 31.8.2005 byly ukončeny pracovní vztahy se všemi zbývajícími zaměstnanci úpadce a byly vypořádány všechny jejich pracovní nároky, včetně výplat odstupného. Do konkursního řízení byly přihlášeny toliko tři pohledávky z důvodu pracovních nároků (§ 31 odst. 3 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání – dále jen ZKV) a to dvě z důvodu nezaplaceného odstupného při skončení pracovního poměru (§ 31 odst. 3, pís. c) ZKV) a pohledávka věřitele [celé jméno žalobce]. Pohledávky věřitelů z důvodu nezaplaceného odstupného byly jakožto pohledávky za konkursní podstatou uhrazeny v plné výši ke dni 31.8.2005. Pokud jde o věřitele [celé jméno žalobce], na uspokojení jeho pohledávky č. 298b se SKP rozhodl vyplatit náhradu mzdy za období a od skončení jeho pracovní neschopnosti 10.2.1999 do 31.1.2000, data vzniku nového pracovního poměru věřitele [celé jméno žalobce] u [právnická osoba] [ulice a číslo], [PSČ], [obec a číslo], tj. za období od 11.2.1999 do 31.1.2000 (den skončení pracovního poměru s úpadcem dohodou), s tím že za období od 1.2.2000 do 30.11.2002 náhrada mzdy věřiteli [celé jméno žalobce] nenáleží, neboť byl od 1.2.2000 zaměstnán v pracovním poměru u jiného zaměstnavatele, což zamlčel jak před úpadcem, tak i před SKP a neuvedl ji ani v souvislosti s rozvazováním pracovního poměru dohodou. Věřitelským výborem byla na uspokojení pohledávky věřitele [celé jméno žalobce] na náhradu mzdy za uvedené období (11.2.1999 do 31.1.2000) odsouhlasena k výplatě z konkursní podstaty celkem částka 293.856 Kč. Tato částka sestávala z částky 217.671 Kč představující celkovou náhradu věřiteli [celé jméno žalobce], za období od 11.2.1999 do 31.1.2000, před jejím zdaněním, tedy hrubou náhradu mzdy. Byla složena z částky 192.219 Kč hrubého, představující náhradu mzdy a částky 25.452 Kč hrubého, představující náhradu mzdy za 33,5 dne jeho dovolené. Dále pak částka 293.856 Kč sestávala z částky 19.590 Kč, představující odvod zaměstnavatele na zdravotní pojištění věřitele [celé jméno žalobce] a částky 56.595 Kč představující odvod zaměstnavatele na sociální pojištění věřitele [celé jméno žalobce], placené z majetkové podstaty úpadce. Věřiteli [celé jméno žalobce] byla v průběhu konkursního řízení, dne 10.8.2004 vyplacena na uspokojení jeho přihlášené pohledávky č. 298b), jako mzdový nárok, po odvodech a daních, částka 132.798 Kč čistého. Vrchní soud v Praze se poté v odůvodnění svého usnesení ze dne 30.6.2021 sp. zn. [číslo jednací] vyjádřil o pohledávce věřitele [celé jméno žalobce] tak, že věřiteli [celé jméno žalobce] za celé inkriminované období od 11.2.1999 do 30.11.2002 nevzniknul žádný nárok na náhradu mzdy, ale současně ani jím domnívaný mzdový nárok za podstatou, který přihláškou pohledávky č. 298b v konkursu uplatnil. Proto nelze dospět k jinému závěru, než že postrádalo důvodu plnění, které mu SKP bez dalšího v režimu nároku za podstatou poskytnul v srpnu 2004 na uspokojení„ pracovní“ pohledávky, uplatněné odvolatelem přihláškou č. 298b za období od 11.2.1999 do 31.1.2000 a k němuž použil z konkursní podstaty finanční prostředky v celkové výši 293 856 Kč. S ohledem na to byla SKP snížena odměna v rámci realizace daného konkursu, protože věřiteli [celé jméno žalobce] se dostalo bezdůvodného obohacení ve výši 132.798 Kč na úkor konkursní podstaty úpadce, když získal majetkový prospěch plněním bez právního důvodu. Vydání uvedeného bezdůvodného obohacení nebylo po věřiteli [celé jméno žalobce] vymáháno, neboť právo na jeho vydání do konkursní podstaty úpadce bylo s ohledem na dobu jeho získání již promlčeno.

15. V usnesení ze dne 30.6.2021 sp. zn. [číslo jednací] Vrchní soud v Praze rozhodl o změně usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2020, č.j. [číslo jednací] ve spojení s opravným usnesením ze dne 23. dubna 2021, č.j. [číslo jednací] tak, že schválil konečnou zprávu ze dne 30.9.2019, podle které příjmy konkursní podstaty činí celkem 23 273 984,40 Kč, výdaje z konkursní podstaty (již uskutečněné) činí celkem 22 274 686,49 Kč, mimo jiné dosud neuskutečněné výdaje z konkursní podstaty, tedy neuhrazené pohledávky za podstatou včetně pohledávky [celé jméno žalobce] dle pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22.1.2013, č.j. 27 C 162/2007-166, ve výši 398 702 Kč s příslušenstvím (úroky z prodlení, náhrada nákladů řízení. Dále stručně shrnul průběh řízení, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 27 C 162/2007, zahájeného dne 3.1.2007 a v němž byl dne 22.1.2013 vyhlášen rozsudek, který nabyl právní moci dne 13.5.2013, přičemž soud uložil správci povinnost zaplatit odvolateli částku 398 702 Kč spolu s příslušenstvím a uhradit mu náklady řízení ve výši 141 345 Kč. Z odůvodnění tohoto rozsudku č.j. 27 C 162/2007-166 vysvítá, že soud posoudil žalovaný nárok jako pohledávku za podstatou (kterou podle § 31 odst. 1 věty první ZKV lze bez dalšího uspokojit kdykoli v průběhu konkursu), ovšem z dalšího odůvodnění není dost dobře patrné, jak konkrétně soud žalovaný nárok odvolatele vlastně kvalifikoval a k jakému období jeho přiznanou část vztahoval. Odkazoval na změněný žalobní požadavek s tím, že do konkurzu žalobce přihlásil„ mzdové pohledávky“ a prezentoval je jako přihlášené nároky„ v čisté mzdě“. Ač takový úsudek přihláška pohledávky neumožňovala. Tento rozsudek však nabyl právní moci dne 13. 5. 2013, když proti němu nepodal odvolání ani žalovaný správce. V konečné zprávě sice popsal, za jakých všech důvodů považuje tento rozsudek za vnitřně rozporný a celkově nesprávný, nicméně brojit proti němu odvoláním považoval za zbytečné vzhledem k tomu, že v té době, tedy již od roku 2006, tedy ještě před započetím předmětného řízení, nepostačoval zůstatek finančních prostředků konkursní podstaty ani k úplné úhradě správcova nároku z titulu konkursní odměny a mající přednost před uspokojením ostatních pohledávek za podstatou, totiž kalkulovaného doplatku správcovy odměny zbývajícího po započtení zálohy čerpané jím na tuto odměnu v soudem povolené výši 1 190 000 Kč. V této souvislosti Vrchní soud v Praze v bodu 57 předně konstatuje, že odvolatelem přihlášený pracovní nárok č. 298b v celkové výši 531 500 Kč vskutku měl povahu nikoliv mzdového nároku, jak bylo odvolatelem v přihlášce označen, nýbrž nároku na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru tak, jak jej posoudil správce konkursní podstaty. Takovou povahu totiž z pracovních nároků mají jen ty nároky, které vznikly až po prohlášení konkurzu nebo v měsíci, v němž byl konkurs prohlášen, kdy takovéto pracovní nároky vzniklé poslední 3 roky před prohlášením konkurzu jsou pohledávkami první třídy, které musejí být do konkurzu řádně a včas přihlášeny. A po jejich přezkoumání, budou-li zjištěny, musí, mohou být uspokojeny pouze na základě pravomocného rozvrhového usnesení. Tzn. že správce kvalifikoval odvolatelem uplatněný nárok jako náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru, tedy jako náhradu mzdy při trvajícím pracovním poměru, ve kterém však odvolateli po zániku jeho funkce nebyla přidělena jiná práce až 30. 11. 2002, kdy s ním byl ukončen pracovní poměr dohodou, přičemž tuto náhradu mzdy správce přednostně uspokojil jako pohledávku za podstatou, ovšem za období 11. 2. 99 do 31. 1. 2000 s odkazem má jiné zaměstnání odvolatele, přičemž k tomuto uspokojení správce použil z konkursní podstaty celkovou částku 293 856 Kč zahrnující jak hrubou mzdu, tak také odvody, ačkoliv taková, totiž žádná, náhrada mzdy za období předcházející měsíc únor 2002, v němž byl konkurz prohlášen, nemohla mít režim pohledávky za podstatou a její uskutečněné přednostní uspokojení v tomto režimu, tudíž proto postrádalo opodstatnění. Odvolací soud dále v bodu 58 uvádí, že nad to z důvodu níže uvedených nelze dovodit, že odvolateli za celé inkriminované období od 11. 2. 99 do 30. 11. 2002 vznikl nějaký nárok na náhradu mzdy a současně mu za tu dobu evidentně nevznikl ani jím domnívaný mzdový, tedy nárok za podstatou, který v konkursu uplatnil. V této souvislosti v bodech 50, v bodu 59-60 odkazuje na příslušná ustanovení zákoníku práce, tedy ustanovení 65 odst. 2, 3, 46 odst. 1 písm. c) a 27 odst. 4 a 5 zákoníku práce a následující. V bodu 61 vrchní soud konstatoval, že správce v dané věci se zřetelem k rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 30. 3. 2000, č.j. 21 C 530/98-53, který nabyl právní moci dne 29. 1.2001, správně vycházel z toho, že pracovní poměr odvolatele u úpadce neskončil ke dni 31. 1. 98, ke kterému se odvolatel funkce ředitele generálního ředitelství vzdal, nýbrž nadále trval, jak bylo ostatně i uvedeným rozsudkem určeno, a to až do jeho ukončení ke dni 30. 11. 2002 dohodou se správcem a odvolatelem. Ovšem po tuto dobu nebylo zaměstnavatelem, tedy před prohlášením konkurzu úpadcem, či nuceným správcem a po prohlášení konkurzu správcem konkursní podstaty dohodnuto s odvolatelem jeho další pracovní zařazení u úpadce, které předpokládá § 65 odst. 3 věta prvá, věta druhá zákoníku práce. V této souvislosti vrchní soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci 2 Cdon 382/97 ze dne 23. 4. 1998, ve kterém bylo podrobně vysvětleno, že pokud pracovník byl z funkce odvolán, nebo se funkce vzdal, či uplynulo jeho volební období, tak do doby, než se organizace s pracovníkem dohodne na pracovním, na dalším pracovním zařazení, popř. do doby skončení pracovního poměru, se vztahy mezi účastníky vyznačují tím, že pracovník nekoná pro organizaci práci, neboť dosud zastávanou funkci již není oprávněn vykonávat ani povinen, a jeho nové pracovní zařazení u organizace není zatím určeno. I když odvolání z funkce, vzdáním se funkce nebo uplynutím volebního období pracovní poměr neskončí, nastal takový stav, že tu chybí jeden z jeho základních prvků, tedy druh práce. Jedním z následků odvolání z funkce přitom je, či tedy vzdání se funkce a podobného, přitom je, že organizace nemá povinnost přidělovat pracovníku práci a že pracovník není povinen dle pokynů organizace konat osobně práci, a to až do té doby, než se dohodnou na dalším pracovním zařazení pracovníka, příp. na skončení pracovního poměru. Uvedený stav nelze posoudit jako překážku v práci na straně organizace ve smyslu § 130 odst. 1 zákoníku práce. Z toho mimo jiné vyplývá, že pracovník v době po odvolání z funkce, po vzdání se funkce nebo uplynutím volebního období nemá nárok ani na mzdu, ani na náhradu mzdy, a to až do doby, než bude dohodou účastníků určena jeho pracovní, další pracovní zařazení v organizaci. Dále v této souvislosti odkazuje Vrchní soud v Praze na další výklad Nejvyššího soudu, který v této souvislosti vyložil, že jakkoliv je dohoda o dalším pracovním zařazení, může být tedy uzavřena z iniciativy pracovníka, ze zákoníku práce rovněž vyplývá, že má právní, že organizace má právní povinnost, aby jinou práci pracovníku nabídla a aby nabídku ukončila ihned, jakmile je to možné. Organizace pak může rozvázat s pracovníkem pracovní poměr výpovědí jedině tehdy, jestliže pro něj nemá jinou práci či odpovídající jeho kvalifikaci nebo jestliže ji pracovník odmítne. Ovšem má-li organizace pro pracovníka jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, avšak tuto mu nenabídne, jde o porušení právní povinnosti způsobené v rámci plnění úkolů organizace těmi, kdo jednání jejím jménem. Vznikne-li pracovníku následkem porušení této právní povinnosti škoda spočívající například v tom, že mu ušel výdělek, který v tomto novém pracovním zařazení mohl získat, odpovídá organizace za škodu podle tohoto ustanovení § 187 odst.

2. Obdobně může být dána odpovědnost organizace za škodu, pokud nenabídl pracovníkovi jinou práci ihned, jakmile to bylo možné, ale s bezdůvodným zpožděním či časovým odstupem. V odst. 63-66 poté vrchní soud dále konstatuje, že z uvedeného plyne, že jakkoliv pracovní poměr odvolatele u úpadce trval i poté, co se ke dni 31. 1. 1998 vzdal funkce, kterou již nadále nezastával, od uvedeného data jiné jeho pracovních zařazeních, třebaže podle korespondence k tomu zaměstnavatel, založené korespondence k tomu zaměstnavatele před prohlášením opakovaně vyzýval, před prohlášením konkurzu zřejmě, nebylo dohodnuto, a to až do skončení jeho pracovního poměru dohodou ke dni 30. 11. 2002, takže odvolatel po tu dobu nekonal u úpadce, nemohl konat žádnou práci, a proto mu za tuto dobu nenáležela mzda, jak byla v přihlášce pohledávky, avšak ani náhrada mzdy dovozovaná správcem, protože se nejednalo o nárok z neplatného rozvázání pracovního poměru ani o překážku v práci na straně zaměstnavatele, kterou zakotvoval zákoník práce ve znění účinném od 1. 1. 2001, které ovšem není, tedy zde v této souvislosti tedy odkazuje ještě na ustanovení § 65 odst. 3, které v té době nebylo účinné. Vrchní soud konstatuje, že tím nebylo dotčeno právo odvolatele domáhat se vůči zaměstnavateli případné náhrady škody, jíž by mu zaměstnavatel způsobil bezdůvodným odpíráním zařazení na jinou práci, leč takový nárok odvolatel před prohlášením konkurzu, ani poté, neuplatnil. Proto nehledě k tomu, co bylo uvedeno v bodě 57, nelze dospět k jinému závěru, než že postrádalo důvodu plnění, které správce bez dalšího, v režimu nároku za podstatou poskytl v roce 2004 v srpnu na uspokojení„ pracovní pohledávky“ uplatněné odvolatelem za období 11. 2. 99 až 31. 1. 2000, k čemuž použil finanční prostředky z konkursní podstaty ve výši 293 856 Kč. Podle názoru odvolacího soudu přitom se zřetelem k výše uvedenému nebylo možno mít za opodstatněný ani požadavek odvolatele na nějaké další plnění z jeho pracovního poměru trvajícího do 30. 11. 2002. Na tom nic nemění skutečnost, že se odvolatel, který napadl odvoláním nyní kritizované usnesení o částečném rozvrhu pravomocné dnem 6. 5. 2007, na základě kterého byl výtěžek ve výši 315 095 Kč, nebyl rozdělen mezi zjištěné pohledávky druhé třídy. Posléze přece jen rozhodl prosazovat svůj domnívaný pracovní nárok i za další období trvání jeho pracovního poměru žalobou podanou proti správci ve věci 27 C 162/2007, v níž byl následně vydán inkriminovaný rozsudek č.l. 166, který poté tedy rozhodl o tom, že má žalobce právo na tuto částku. A že tedy v tomto řízení poté dosáhl přísudku 398 702 Kč. S ohledem na to tedy odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně shledal, že jsou dány důvody k tomu, aby pro uvedená pochybení správce byla snížena tedy odměna správce o 300 000 Kč.

16. Ze spisu sp.zn. [spisová značka] Městského soudu v Praze soud dále nad rámec shora uvedeného zjistil následující skutečnosti: Usnesením, č.l. 577, které, kterým byl vydán částečný rozvrh, ze dne 27. 3. 2006, kdy bylo uspokojeno v rozsahu 0,938 % z dosavadního výtěžku z podstaty pohledávky druhé třídy, kdy jim byla vyplacena částka 315 095 Kč včetně pohledávky žalobce jako pohledávky č. 298, 298a ve výši 10 900 Kč a v rozsahu 102,25 Kč Celkem tímto způsobem bylo uspokojováno 511 věřitelů druhé třídy. Usnesení bylo vyvěšeno na úřední desku 5. 4. 2006 a bylo sejmuto a rovněž zveřejněno v deníku Economia a.s., tedy v obchodní (nesrozumitelné) po dobu 30 dnů a bylo následně sejmuto po 30 dnech. Tímto způsobem bylo doručeno všem věřitelům druhé třídy, dotčeným věřitelům druhé třídy. Dále se konstatuje, že rozhodnutí jako na č.l. 1219, které zde již bylo čteno při minulém jednání a i dnes, nabylo právní moci dne 2. 8. 2021. Proti uvedenému rozhodnutí bylo pravděpodobně následně podáno dovolání, nicméně ještě před tím Městský soud v Praze rozhodl o zrušení konkurzu pro nedostatek majetku postačujícího k úhradě nákladů konkurzu usnesením jako na č.l. 1239 ze 6. 8. 2021, které nabylo právní moci dne 31. 8. 2021. Rovněž v deníku Economia bylo zveřejněno usnesení o zrušení konkurzu a vyvěšeno na úřední desce. Proti rozhodnutí jako na č.l. 1219 podal současný žalobce dne 20. 9. 2021 dovolání. Spis poté dne 30. 9. 2021 sdělil správce informaci, že splnil povinnosti uložené mu rozhodnutím o zrušení konkurzu pro nedostatek majetku. Poté byl spis dne 25.10.2021 předložen Nejvyššímu soudu v Brně s odvoláním současného žalobce [celé jméno žalobce] proti rozhodnutí jako na č.l. 1219, které nabylo právní moci dne 2. 8. 2021, a spis byl následně dne 14.10.2021 předložen Nejvyššímu soudu České republiky. Ten na pokyn předsedy, resp. ten na pokyn pověřeného člena senátu Mgr. Rostislava Krhůta, spis zapůjčil zdejšímu soudu.

17. Dle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ ODŠZ“) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

18. Dle § 2 ODŠZ odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

19. Dle § 3 odst. 1 písm. a), b), c) ODŠZ stát odpovídá za škodu, kterou způsobily: a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, (dále jen "úřední osoby"), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (dále jen "územní celky v přenesené působnosti").

20. Dle § 5 ODŠZ stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena: a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

21. Dle § 7 odst. 1 a 2 ODŠZ mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

22. Dle § 8 odst. 1, 2 a 3 ODŠZ lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

23. Dle § 13 odst. 1 a 2 ODŠZ stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

24. Dle § 14 odst. 1 a 3 ODŠZ nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v zákoně. Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

25. Dle § 15 odst. 2 ODŠZ se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

26. Dle § 26 ODŠZ pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

27. Dle § 31 odst. 1, 2, 3 a 4 ODŠZ náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána. Náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně. Poškozený nemá právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu.

28. Vzhledem k tomu, že v průběhu soudního řízení vznesla žalovaná námitku promlčení žalobou uplatněného nároku, soud se nejprve zabýval právě otázkou, zda nárok byl žalobcem uplatněn v promlčecí době, která je stanovena shora citovaným ustanovením § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Žalobce se proti žalované domáhal náhrady škody, způsobené mu v řízení sp.zn. [spisová značka] u Městského soudu v Praze, v němž nebyl uspokojen jeho mzdový nárok, přiznaný pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 č.j. 27 C 162/2007-166 ze dne 22.1.2013. S ohledem na charakter konkursního řízení, jehož účelem je především zpeněžení majetkové podstaty dlužníka a uspokojení pohledávek věřitelů, je otázka počátku promlčecí lhůty poněkud spornou. V daném případě se žalobce s jistotou dozvěděl o tom, že mu vznikla majetková škoda z konečné zprávy insolvenčního správce ze dne 26.6.2014. Od 27.6.2014 pak běžela tříletá promlčecí doba. Žalobce mohl u žalované uplatnit svůj nárok nejpozději dne 27.6.2017, tak aby nebyl promlčen. Jestliže tedy žalobce uplatnil předběžně svůj nárok u žalované již dne 5.11.2013, učinil tak ještě před počátkem běhu promlčecí lhůty, přičemž tato ani nepočala běžet a okamžitě došlo k jejímu stavení. O stavení promlčení jde tehdy, jestliže promlčecí doba pro určitou zákonem stanovenou překážku neběží, staví se její běh, ačkoli jinak by tu podmínky pro její běh byly dány. Stavení promlčení se může projevit: a) tak, že promlčecí doba nezačne běžet, b) tak, že již započatý průběh promlčecí doby nepokračuje (zastavuje se) pokud překážka trvá, a c) tak, že již započaté a probíhající promlčení neskončí dříve než po uplynutí určité doby poté, co překážka byla odstraněna. V daném případě zákon č. 82/1998 Sb., výslovně jako lex specialis upravuje právě variantu, shora uvedenou pod písmenem b), tzn. časové úseky promlčecí doba uplynulá před vznikem překážky a po jejím odpadnutí sčítají. V daném případě byl návrh na předběžné projednání nároku podán ještě před počátkem tříleté promlčecí doby, přičemž tato počala běžet až po uplynulé šestiměsíční lhůtě k předběžnému projednání nároku. Žaloba tak měla být podána nejpozději 27.12.2017. Žaloba však byla podána již 15.6.2015, tedy ještě před uplynutím promlčecí doby a proto byla podána včas. Námitka promlčení uvedeného nároku tak není důvodná.

29. V daném případě z provedeného dokazování vyplynulo, že v konkursním řízení, vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka] byl žalobce přihlášen jako věřitel č. 298 se svou pohledávkou, vyplývající z pracovněprávního vztahu, jehož určení se ještě před zahájením konkursního řízení domáhal na svém původním zaměstnavateli [právnická osoba] Protože pracovněprávní vztah mezi žalobcem a původním věřitelem byl soudem v řízení sp.zn. 21 C 530/98 Okresním soudem v Liberci shledán jako nadále trvající, vycházel žalobce ze závěrů soudu a přihlásil žalobce své nároky i do konkursního řízení, přičemž tyto vyčíslil na částku 531 500 Kč (dílčí pohledávka č. 298b) a dále požadoval jako věřitel druhé třídy částku 10 900 Kč (dílčí pohledávka č. 298a). Ke dni prohlášení konkursu na majetek úpadce zaměstnávala společnost [právnická osoba] celkem 17 zaměstnanců. Jejich počet byl průběžně v průběhu konkursního řízení snižován tak, jak byla utlumována činnost úpadce. Do konkursního řízení byly přihlášeny toliko tři pohledávky z důvodu pracovních nároků (§ 31 odst. 3 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání – dále jen ZKV) a to dvě z důvodu nezaplaceného odstupného při skončení pracovního poměru (§ 31 odst. 3, pís. c) ZKV) a pohledávka žalobce. Pohledávky věřitelů z důvodu nezaplaceného odstupného byly jakožto pohledávky za konkursní podstatou uhrazeny v plné výši ke dni 31.8.2005, přičemž žalobci byla dne 10.8.2004 vyplacena na uspokojení jeho přihlášené pohledávky č. 298b), jako mzdový nárok, po odvodech a daních, částka 132.798 Kč čistého. Správce konkurzní podstaty uznal rozsudkem přiznaný nárok klienta o neplatném rozvázání pracovního poměru úpadcem a ukončil pracovní poměr s klientem dohodou, přičemž mzdový nárok klienta uznal ve výši 293 856 Kč (tzn. náhradu mzdy 192.219 Kč hrubého + 25.452 Kč hrubého, představující náhradu mzdy za 33,5 dne dovolené, 19.590 Kč odvod zaměstnavatele na zdravotní pojištění věřitele a 56.595 Kč odvod zaměstnavatele na sociální pojištění) a se souhlasem věřitelského výboru tuto částku vyplatil, aniž by žalobce proti tomuto čehokoliv namítal. V konečné zprávě ze dne 4. 11. 2005 měl správce konkurzní podstaty všechny pracovní nároky za uspokojené, o čemž informoval věřitelský výbor i soud. Ke dni 31.8.2005 byly ukončeny pracovní vztahy se všemi zbývajícími zaměstnanci úpadce a byly vypořádány všechny jejich pracovní nároky, včetně výplat odstupného. Schůze věřitelů poté dne 28.4.2005 rozhodla o zahájení úkonů k ukončení konkursu a poměrného uspokojení věřitelů s přihlédnutím k nedobytným pohledávkám a stavu majetkové podstaty. Správce konkursní podstaty předložil dne 24.3.2006 návrh na částečný rozvrh (s rezervou pro neukončené incidenční spory). Usnesením ze dne 27.3.2006 soud rozhodl o částečném rozvrhu. V řízení bylo přihlášeno více než 511 věřitelů druhé třídy. Tito byli uspokojeni částečným rozvrhem ze dne 27. 3. 2006 v rozsahu 0,938 %, kdy jim byla vyplacena celkem částka 315 095 Kč (včetně pohledávky žalobce č. 298a ve výši 10 900 Kč, uspokojené v rozsahu 102,25 Kč). Celkem tímto způsobem bylo uspokojováno 511 věřitelů druhé třídy. Usnesení bylo dle ZKV vyvěšeno na úřední desce soudu, zveřejněno v obchodním věstníku, zveřejněno nad rámec v evidenci úpadců, proti kterému žalobce nepodal odvolání. Právní moci toto rozhodnutí nabylo dne 6.5.2006. Žalobce se poté žalobou ze dne 14.12.2006, podanou 3.1.2007 k Okresnímu soudu v Liberci, domáhal určení existence pohledávky žalobce za podstatou úpadce [anonymizováno], pojišťovna, a.s., [IČO]. Dne 22.1.2013 vydal soud prvního stupně rozsudek č.j. 27 C 162/2007-166, kterým uložil žalovanému zaplatit částku 398.702 Kč s příslušenstvím, co do částky 132.798 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 č.j. 27 C 162/2007-166 nabyl právní moci dne 3.5.2013. V té době však již z majetkové podstaty úpadce nebylo možné ničeho vyplatit a tento stav setrval i do vydání konečné zprávy insolvenčního správce ze dne 26.6.2014 a v následujícím období. Žalobce v následujícím období podával opakovaně opravné prostředky do usnesení, kterým byla schválena konečná zpráva. Městský soud v Praze poté rozhodl o zrušení konkurzu pro nedostatek majetku postačujícího k úhradě nákladů konkurzu usnesením ze dne 6. 8. 2021, které nabylo právní moci dne 31. 8. 2021.

30. Jak vyplynulo z rozhodnutí usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30.6.2021 sp. zn. [číslo jednací], žalobcův nárok, přiznaný v řízení, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 27 C 162/2007, poněkud nejasně jako pohledávka za podstatou (a to jako čistá mzda, ač takový úsudek přihláška pohledávky neumožňovala) neměl povahu mzdového nároku, jak jej označil žalobce, ale povahu nároku na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru tak, jak jej posoudil správce konkursní podstaty. Takovou povahu totiž z pracovních nároků mají jen ty nároky, které vznikly až po přihlášení konkurzu, po prohlášení konkurzu, nebo v měsíci, v němž byl konkurs prohlášen, kdy takovéto pracovní nároky vzniklé poslední 3 roky před prohlášením konkurzu jsou pohledávkami první třídy, které musejí být do konkurzu řádně a včas přihlášeny. A po jejich přezkoumání, budou-li zjištěny, musí, mohou být uspokojeny pouze na základě pravomocného rozvrhového usnesení. Vzhledem k tomu, že žalobci po zániku jeho funkce nebyla přidělena jiná práce až 30. 11. 2002, přičemž tuto náhradu mzdy správce již přednostně uspokojil jako pohledávku za podstatou, byť za období 11. 2. 99 do 31. 1. 2000 (s odkazem má jiné zaměstnání odvolatele), k tomuto uspokojení správce použil z konkursní podstaty celkovou částku 293 856 Kč zahrnující jak hrubou mzdu, tak také odvody. Žádná náhrada mzdy za období předcházející měsíc únor 2002, v němž byl konkurz prohlášen, přitom nemohla mít režim pohledávky za podstatou a její uskutečněné přednostní uspokojení v tomto režimu, tudíž proto postrádalo bez opodstatnění. Odvolací soud dále konstatoval, za celé inkriminované období od 11. 2. 99 do 30. 11. 2002 nevznikl žalobci žádný nárok na náhradu mzdy a současně mu za tu dobu evidentně nevznikl ani jím domnívaný mzdový, tedy nárok za podstatou, který v konkursu uplatnil. V této souvislosti správce správně vycházel z toho, že pracovní poměr odvolatele u úpadce neskončil ke dni 31. 1. 98, ke kterému se odvolatel funkce ředitele generálního ředitelství vzdal, nýbrž nadále trval, jak bylo ostatně i uvedeným rozsudkem určeno, a to až do jeho ukončení ke dni 30. 11. 2002 dohodou se správcem a odvolatelem. Ovšem po tuto dobu nebylo zaměstnavatelem, tedy před prohlášením konkurzu úpadcem, či nuceným správcem a po prohlášení konkurzu správcem konkursní podstaty dohodnuto s odvolatelem jeho další pracovní zařazení u úpadce. Pracovník v době po odvolání z funkce, po vzdání se funkce nebo uplynutím volebního období nemá nárok ani na mzdu, ani na náhradu mzdy, a to až do doby, než bude dohodou účastníků určena jeho pracovní, další pracovní zařazení v organizaci. Jakkoliv pracovní poměr odvolatele u úpadce trval i poté, co se ke dni 31. 1. 1998 vzdal funkce, kterou již nadále nezastával, od uvedeného data jiné jeho pracovní zařazení nebylo dohodnuto, a to až do skončení jeho pracovního poměru dohodou ke dni 30. 11. 2002. Žalobce po tu dobu nemohl konat u úpadce žádnou práci, a proto mu za tuto dobu nenáležela mzda, jak byla v přihlášce pohledávky, avšak ani náhrada mzdy dovozovaná správcem, protože se nejednalo o nárok z neplatného rozvázání pracovního poměru ani o překážku v práci na straně zaměstnavatele. Proto žalobci již vyplacené plnění správcem konkursní podstaty postrádalo důvodu, když byly užity finanční prostředky z konkursní podstaty ve výši 293 856 Kč a nebylo možno mít za opodstatněný ani požadavek odvolatele na nějaké další plnění z jeho pracovního poměru trvajícího do 30. 11. 2002. Na tom nic nemění skutečnost, že se odvolatel, posléze přece jen rozhodl prosazovat svůj domnívaný pracovní nárok i za další období trvání jeho pracovního poměru žalobou podanou proti správci ve věci 27 C 162/2007, v níž byl následně vydán sporný rozsudek, o který opírá svůj nárok. Z uvedeného vyplývá, že v daném případě tak nemohlo dojít k nesprávnému úřednímu postupu či nezákonnému rozhodnutí, který měl spočívat v nedoplacení zbývající části pohledávky žalobce, což mělo vést ke vzniku žalobcem tvrzené škody. Naopak, pokud k nesprávnému úřednímu postupu došlo, byl to postup, kdy byl žalobce na své pohledávce částečně uspokojen, aniž by mu na výplatu vzniklo právo. Pokud žalobce namítal, že jeho pohledávka byla uspokojena jen částečně, nelze než konstatovat, že toto bezdůvodné obohacení bylo poníženo s ohledem na jiné zaměstnání žalobce v době, kdy měl být pracovně vázán u úpadce. [příjmení] jsou v tomto námitky žalobce ve smyslu, že tuto činnost vykonával pouze po dobu 3 týdnů, když tyto měly být uplatněny v konkursním řízení, nikoliv v rámci řízení odškodňovacího. Pro úplnost soud konstatuje, že i kdyby v dané věci byl dán odpovědnostní titul, nebylo by možné nárok žalobce považovat za důvodný i s ohledem na to, že v daném případě byla přetržena příčinná souvislost mezi vzniklou škodou a nesprávným úředním rozhodnutím. Žalobce se na jím tvrzené škodě svým způsobem spolupodílel, když nároku z tvrzeného mzdového nároku se začal domáhat až po vydání rozvrhového usnesení, které nabylo právní moci dne 6.5.2006, aniž by je žalobce napadl odvoláním. Zcela nepřípadné jsou v tomto námitky žalobce, že se o vydání daného rozhodnutí nedozvěděl, když uvedené rozhodnutí bylo v souladu s tehdejší úpravou zákona o konkursu a vyrovnání vyvěšováno na úřední desce soudu a zveřejněno v deníku Economia. V této souvislosti soud poukazuje na zásadu, že každý má být bdělý svých práv. Žalobce nepodal odvolání, ač tuto možnost měl, pokud by nesouhlasil s postupem SKP ohledně uspokojení svého mzdového nároku. Žalobce podal určovací žalobu (nikoliv na plnění) až dne 3. ledna 2007, o čemž se SKP i soud dozvěděl v červenci 2007, tedy více než rok po uvedeném částečném rozvrhu. S ohledem na to soud žalobu zamítl.

31. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. Podle tohoto ustanovení má žalovaná, která byla ve věci zcela úspěšná, právo na náhradu nákladů řízení proti neúspěšnému žalobci. Žalovaná má podle § 151 odst. 3 o.s.ř. právo na náhradu za jednotlivé úkony, a to v paušalizované výši stanovené vyhláškou č. 254/2015 Sb. částkou 300 Kč za úkon. Vzhledem k tomu, že se žalovaná písemně vyjádřila k žalobě, poté se omlouvala ze všech ústních jednání a žádného se nezúčastnila, přísluší žalované náhrada nákladů řízení v rozsahu 1 úkonu po 300 Kč.