42 C 218/2017

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Kateřinou Takácsovou jako samosoudkyní ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, IČO 00025429 sídlem Vyšehradská 424/16, 128 10 Praha 2 - Nové Město za níž jedná Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, 128 00 Praha 2 o 987 000 Kč s přísl.

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 152 000 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení odvolacího soudu i soudu prvního stupně částku 50 796,50 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalobce.

1. Žalobce se domáhal na žalované poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 987 000 Kč, způsobenou mu ve věci, vedené před Okresním soudem V [obec] pod sp.zn. 3 T 6/2007. Žalobce požadoval v souvislosti s nezákonnou vazbou v uvedeném řízení částku 807 000 Kč a dále za nepřiměřenou délku řízení částku 180 000 Kč. Žalobce uvedl, že proti němu bylo zahájeno trestní stíhání dle § 160 odst. 1 TR pro trestný čin účast na zločinném spolčení podle § 163a) odst. 1 TZ a pro trestný čin kuplířství podle § 204 odst. 1 a 3 písm. b) TZ, přičemž dne 6.3.2005 byl podán návrh na vzetí žalobce do vazby, kterému soud dne 7.3.2005 usnesením pod sp. zn. 37 Nt 29/2005 vyhověl a započítal žalobci do vazbu od 4.3.2005, kdy byl žalobce zadržen. Žalobce se (i přes svou stížnost proti vzetí do vazby) nacházel ve vazbě více než 17 měsíců (od 4. 3. 2005 do 23.8.2006), ačkoliv maximální přípustná délka pro přípravné řízení je stanovena v délce jednoho roku, to vše za situace, kdy řízení vykazovalo takové vady, že vůbec nebylo jednoznačné, jaké skutky jsou kladeny žalobci za vinu, v důsledku čehož byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření. Z tohoto důvodu krajský soud žalobce bezprostředně po zjištění této skutečnosti ještě před pravomocným skončením řízení z vazby propustil, tj. dne 23.8.2006 na základě příkazu uvedeného soudu 50 To 514/2006. V samotném řízení byla podána obžaloba, která však byla 17.7.2006 vrácena státnímu zástupci k došetření. Řízení poté dále probíhalo a bylo skončeno až po více než deseti let, kdy teprve usnesením Okresního soudu v Chebu, které nabylo právní moci dne 17.10.2016, byl obviněný, tj. žalobce, zproštěn obžaloby (počátek běhu promlčecích lhůt). V důsledku trestního stíhání vznikla žalobci škoda spočívající v závažné nemajetkové újmě, spočívající nezákonné vazbě, kterou žalobce vyčíslil ve výši [číslo] (=l, 500Kč den vazby * 538 dnů trvání vazby). Dále žalobce uplatnil nárok na přiměřené zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení, který vyčíslil ve výši 180.000 Kč, tedy za každý rok řízení ve výši 20.000 Kč, přičemž za první dva roky řízení jsou počítána jako jeden. Žalobce uplatnil svůj nárok u žalované dne 30.3.2017, žalovaná však tomuto nároku žalobce nevyhověla. S ohledem na to navrhl žalobce, aby soud žalobě vyhověl a přiznal mu náhradu nákladů řízení.

2. Žalovaná nárok uplatněný žalobcem neuznala a navrhla zamítnutí žaloby. Učinila nesporným, že u ní žalobce dne 30.3.2017 podal žádost o předběžné projednání nároku ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. náhradu škody v celkové výši 987.000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky uvedeného trestního řízení v částce 180.000 Kč a dále zadostiučinění za nemajetkovou újmu v částce 807.000 Kč z titulu nezákonné vazby v uvedeném trestním řízení. Žalovaná stručně shrnula průběh řízení a dovodila, že věc vykazovala vysokou míru právní i skutkové složitosti již ze své podstaty, když v řízení vystupovalo celkem devět obžalovaných, přičemž žalobce s dalšími pěti obžalovanými v napadeném řízení se měli společným jednáním účastnit zločinného spolčení, dále měli jiného sjednat k provozování prostituce a kořistit z prostituce provozované jiným a měli spáchat takový čin jako členové organizované skupiny. Napadené řízení bylo zatíženo i procesní složitostí, neboť Vrchní soud v Praze rozhodoval o věcné příslušnosti, většina obžalovaných i svědků byla cizí státní příslušnosti, bylo třeba provést několik dožádání do ciziny a zajistit velké množství překladů. Dále poukázala na to, že žalobce ne zcela dostatečně naplnil břemeno tvrzení, když nevymezil, kdy konkrétně proti němu bylo zahájeno trestní stíhání, ani blíže neoznačil průtahy, které se dle žalobce v řízení vyskytly, když hodnocení délky řízení (byť více než 11 let) nelze bez dalšího hodnotit jako nepřiměřenou. Pokud jde o odškodnění za nezákonnou vazbu, žalobce nijak nezdůvodnil použití denní sazby odškodnění, které požadoval a žalovaná je tedy nemohla ověřit. V této souvislosti odkázala na stávající judikaturu a navrhla, aby soud žalobu zamítl.

3. Soud ve věci již jednou rozhodl, a to rozsudkem ze dne 15.12.2020 č.j. 42 C 218/2017-88 ve znění opravného usnesení ze dne 11.2.2021 č.j. 42 C 218/2017-95, který byl po podaném odvolání usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28.4.2021 č.j. 17 Co 119/2021-109 co do zaplacení částky 158 750 Kč (tzn. ohledně nároku na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení) a ohledně nákladů řízení vrácen zpět soudu prvního stupně k opětovnému projednání.

4. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobce předběžně uplatnil nárok, uvedený v žalobě, u žalované dne 30.3.2017 a žalovaná tento nárok nevypořádala.

5. Soud vzal za svá skutková zjištění skutečnosti, zjištěné zdejším soudem v řízení sp.zn. 26 C 226/2017, které použil rovněž jako srovnávací příklad pro určení přiměřeného odškodnění za nepřiměřenou délku trestního stíhání, kdy má prokázán tento průběh trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 3 T 6/2007:

6. Proti žalobci bylo zahájeno trestní řízení sdělením obvinění usnesením ze dne 4. 3. 2005.

7. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce stížnost, kterou řešil státní zástupce jejím odmítnutím.

8. Žalobce byl zadržen dne 4. 3. 2005, o tomto úkonu byl proveden zápis, respektive protokol.

9. Proti žalobci byl vznesen podnět k návrhu na vzetí do vazby a usnesením ze dne 7. 3. 2005 byl žalobce vzat do vazby. Žalobce žádal o propuštění z vazby na svobodu.

10. V rámci trestního řízení došlo také k domovní prohlídce, a to právě toho dne 4. 3. 2005, kdy byl žalobce zadržen a bylo mu sděleno obvinění.

11. Ve věci byl účasten tlumočník.

12. Dne 12. 7. 2005 byl vypracován a předložen znalecký posudek.

13. Žalobci byl ustanoven obhájce.

14. Dalším znaleckým posudkem z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika, orgány činné v trestním řízení žádaly o právní pomoc do SRN.

15. Ve věci byli vyslýcháni svědci.

16. Dne 24. 2. 2006 byla podána obžaloba proti žalobci a dalším spoluobviněným.

17. Dne 5. 6. 2006 se konalo neveřejné zasedání u soudu.

18. V rámci řízení, které se konalo u soudu, se řešila věcná příslušnost, která byla rozhodnuta Vrchním soudem v Praze, a to v roce 2009, když rozhodnutí o věcné příslušnosti ze dne 14. 5. 2009 rozhodoval soud.

19. Následně se konala hlavní líčení u Okresního soudu v Chebu (již pod sp.zn. 3 T 6/2007), a to od prosince 2010 do listopadu 2015, kdy byl vynesen rozsudek, kterým byl žalobce zproštěn obžaloby.

20. Rozhodnutí bylo potvrzeno Krajským soudem v Plzni dne 17. 10. 2016.

21. Celkem řízení u soudu trvalo od 4. 3. 2005 do 17. 10. 2016, to je jedenáct a sedm měsíců.

22. Ze spisu sp.zn. 3 T 6/2007 Okresního soudu v Chebu (původně spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp.zn. 16 T 36/2006) soud dále zjistil, že dne 18.2.2005 byl vydán souhlas se zadržením fyzických osob, podezřelých v rámci daného trestního stíhání, č.j. ČTS: ÚOOZ [číslo] 2004, kdy mimo jiné obvodní státní zastupitelství dalo souhlas se zadržením podezřelého [celé jméno žalobce]. Dle protokolu o zadržení osoby podezřelé ze dne 1.3.2005, který byl vyhotoven po předchozím písemném souhlasu státního zástupce Okresního státního zastupitelství [obec a číslo], byl žalobce zadržen. Dle protokolu o vydání věci k prokázání dané újmy sp.zn. ČTS: UOOZ [číslo] 2004, byl 4.3.2005 vydán příkaz pro zaslání peněz a mobilního telefonu. Jmenovaný po poučení uvedl, že věci dobrovolně nevydá, i když byl poučen o povinnosti na vyzvání vydat, jakož i na možnost odnětí věci, případně i na možnost uložení pořádkové pokuty. Podezřelý protokol odmítl podepsat. Dle trestního příkazu z 5.3.2005 byla podezřelému [celé jméno žalobce] odňata věc - mobilní telefon značky Nokia a příkaz pro zaslání peněz ze dne 3.3.2005. Dle protokolu o výslechu obviněného z 5.3.2005 vypovídal žalobce v dané věci. Podnětem Policie ČR ke vzetí do vazby ze dne 6.3.2005, byl vzat do vazby obviněný [jméno] [příjmení], policie přitom konstatovala, že 7 z 8 obviněných jsou cizinci, proto je na místě důvodná obava, že obvinění z České republiky vycestují, případně se budou vyhýbat trestnímu řízení, popř. že obvinění budou ovlivňovat dosud nevyslechnuté svědkyně, případně se budou vzájemně domlouvat na obhajobě. Rovněž nelze zanedbat fakt, že zisk z prostituce byl pravděpodobně jediným zdrojem příjmu obviněných. Návrhem na vzetí do vazby ze dne 6.3.2005, vydaným Obvodním státním zastupitelstvím pro [část Prahy] sp.zn. 1 Zt 150/2005, náměstkyně Obvodní státní zástupkyně pro [část Prahy] návrh na vzetí do vazby 8 obviněných, mimo jiné i žalobce, jako obviněného [číslo]. Usnesením ze 7.3.2005 Obvodního soudu pro Prahu 6 ve věci 37 Nt 29/2005, bylo rozhodnuto o vzetí obviněných do vazby (včetně žalobce, uvedeného v bodu 6), s tím, že se mu započítává vazba od 4.3.2005 ve 21:55 hod. Žádostí žalobce o propuštění z vazby na svobodu požádal žalobce blíže nedatovaného dne a následně znovu 5.5.2005 o propuštění z vazby s tím, že důvody pro vzetí do vazby pominuly. Žádostí Policie ČR o prodloužení vazby ze dne 18.5.2005 (včetně žalobce) polici uvedla, že v případě obviněných [celé jméno žalobce] a [příjmení] [příjmení], se domnívá, že již nejsou dány důvody vazby. Oba obvinění byli ve věci vyslechnuti, ve výsleších uvedli, že spolupracovali s hlavními obviněnými. Ani jeden z nich se nedoznal, že by se přímo podílel na trestné činnosti, ale nejsou zde dány důvody vazby. V případě obviněného [celé jméno žalobce] byla předložena žádost o propuštění z vazby a přiložen písemný slib a prohlášení jednatele společnosti G+P stav spol. s r.o. Usnesením Obvodní státní zástupkyně pro [část Prahy] dne 25.5.2005 sp.zn. 1 Zt 150/2005 bylo rozhodnuto o ponechání 8 obviněných ve vazbě, včetně žalobce s tím, že důvody pro vzetí vazby nadále trvají. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 sp.zn. 37 Nt 419/2005 z 27.5.2005 bylo rozhodnuto o zamítnutí žádosti obviněného [celé jméno žalobce] o propuštění z vazby na svobodu, když tento je toho času ve výkonu vazby ve Vazební věznici Praha – Ruzyně. V rámci odůvodnění uvedeného usnesení soud konstatoval, že usnesením policejního komisaře Policie ČR ze dne 4.3.2005 sp.zn. ČTSUOOZ [číslo] 2005 bylo zahájeno trestní stíhání obviněného [celé jméno žalobce] a dalších obviněných, přičemž obviněný byl vzat do vazby usnesením soudce Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7.3.2005 sp.zn. 37 Nt 29/2005 s účinností vazby od 4.3.2005. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 sp.zn. 37 Nc 419/2005 ze dne 27.5.2005 byla žádost žalobce o propuštění z vazby na svobodu ze dne 5.5.2005 zamítnuta a nebyl přijat písemný slib obviněného [celé jméno žalobce], tč. ve výkonu vazby. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29.6.2005 ve věci 44 Co 411/2005 byla stížnost obviněného [celé jméno žalobce] proti vzetí do vazby zamítnuta jako nedůvodná. Dne 27.2.2006 byl podána obžaloba proti [jméno] [příjmení] a spol. (celkem 9 obviněných), mezi nimi rovněž jako čtvrtý obžalovaný byl označen [celé jméno žalobce], tedy žalobce v této věci. Obviněný dal 23.3.2006 písemný slib, že bude vést ve věci řádný život a zejména se nedopustí trestné činnosti. Po výslechu z 23.3.2006 rozhodl Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ve věci 16 T 36/2006 ze dne 27.3.2006, byla trestní věc obviněných přeložena k rozhodnutí o místní příslušnosti Městskému soudu v Praze. Obvinění [jméno] [příjmení], R.L., [celé jméno žalobce] [příjmení] [příjmení] byli ponecháni ve vazbě. Žádosti těchto obviněných o propuštění z vazby na svobodu byly zamítnuty a nebyl přijat slib obviněných [příjmení] a [celé jméno žalobce]. Dle stížnosti žalobce ze dne 5.4.2006 do výroku II., III. a IV. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27.3.2006, sp.zn. 16 T 36/2006, vyhotovené právním zástupcem obviněného [celé jméno žalobce], žalobce žádal, aby Městský soud v Praze napadené usnesení ve výrocích II., III. a IV. zrušil a rozhodl o propuštění obviněného [celé jméno žalobce] z vazby. Obvodní soud pro Prahu 6 předložil uvedené rozhodnutí se stížností obviněných Městskému soudu v Praze 20.4.2006. Dne 19.4.2006 žádal právní zástupce žalobce o udělení souhlasu s vydáním cestovního pasu, soud předložil tuto žádost Městskému soudu v Praze 20.4.2006. Dle žádosti cestovní pas jmenovaného měl být použit za účelem prodloužení pobytu jmenovaného na území České republiky. Usnesením Městského soudu v Praze dne 3.5.2006 pod sp.zn. 8 To 186/2006 bylo rozhodnuto ke stížnostem obviněných proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 sp.zn. 16 T 36/2006 ze dne 27.3.2006 tak, že stížnosti obviněného [příjmení]. Scherviakina [celé jméno žalobce] se zamítají jako nedůvodné. Tato věc poté byla postoupena Městským soudem v Praze usnesením z 3.5.2006 Vrchnímu soudu pod sp.zn. 8 To 186/2006. Usnesením z 5.6.2006 Vrchního soudu v Praze bylo rozhodnuto, že k projednání věci je příslušný Okresní soud v Chebu, když tuto věc předložil Obvodní soud pro Prahu 6 Městskému soudu v Praze 27.3.2006 s tím, že není k projednání věci místně příslušný. Věc poté byla vedena pod sp.zn. 3 T 81/2006. Dle protokolu Okresního soudu v Chebu z 3.7.2006 sp.zn. 3 T 81/2006, byl žalobce vyslechnut v souvislosti s daným trestním stíháním, když požádal o propuštění z vazby. Usnesením Krajského soudu v Plzni ve věci 50 To 514/2006 bylo zrušeno usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 17.7.2006, č.j. 3 T 81/2006 – 4017 co do výroku pod bodem II. a výroku pod bodem III. a ve vztahu k obviněným [příjmení]. Scherviakinovi, [celé jméno žalobce] a [jméno] [příjmení]. Obviněná [příjmení] byla dále ponechána ve vazbě. Dle příkazu k propuštění obviněného z vazby Krajského soudu v Plzni ze dne 23.8.2006 ve věci 50 To 514/2006 předseda senátu nařídil propuštění obviněného Oleksandra Surovtseva ihned z výkonu vazby na svobodu s tím, že k propuštění obviněného dochází proto, že Okresním soudem v Chebu ve věci 3 T 81/2006 nebylo rozhodnuto o dalším trvání vazby ve stanovené lhůtě trestním řádem. Z toho důvodu nebude vyhotoveno usnesení o propuštění z vazby a obviněný je propuštěn pouze na základě uvedeného opatření. O provedení má být podána zpráva obvyklým způsobem Krajskému soudu v Plzni. Dle hlášení změn ze dne 24.8.2006, vyhotoveného Vězeňskou službou ČR Krajskému soudu v Plzni, byl žalobce propuštěn z vazby na svobodu na základě příkazu Krajského soudu v Plzni z 23.8.2006 ve 14:50 hod.

23. Z účastnické výpovědi žalobce soud zjistil, že dne 4.3.2005 byl zadržen ve svém bytě policií s tím, že by měl být za hodinu zpět. Namísto toho byl tři dny zadržen a následně bylo rozhodnuto o jeho vzetí do vazby, kdy mu bylo oznámeno, že se měl spolupodílet na trestné činnosti, když k jeho zadržení došlo na základě nějakých odposlechů a vyšetřovatel vzal údajně v úvahu jeho vztah s panem [příjmení]. Když již měla lhůta pro zadržení ve vazbě končit, kdy byly uvedeny důvody pro všechny typy vazeb, psal vyšetřovatel státní zástupkyni, že nevidí důvody pro předstižnou vazbu. Tato však návrh zamítla a žalobce se přizpůsobil situaci, kdy uvedl, že si zvykl„ a prostě čekal jako ryba ve vodě, prostě kam mě to nese“. Věděl, že rodina mu peníze nemohla poskytnout, dvakrát mu měl pomoci nějaký známý a každé tři měsíce proto psali žádosti. Manželka jej v té době pravidelně navštěvovala, posílala balíky a podporovala ho. Po propuštění se však její přístup změnil, sebrala děti a řekla mu, ať si hledá jinou rodinu. Snažil se manželství udržet dalších šest nebo sedm let, vysvětloval, zjišťoval příčiny, ale nic se nedozvěděl. Pak už to psychicky nevydržel, děti již byly starší, dceři bylo 12, synovi 14, tak z domu odešel. Bylo to před 4 lety na podzim ukončili soužití, kdy sdíleli společnou domácnost do roku 2016, ale jako rodina už stejně nebyli. Manželské soužití bylo ukončeno pět let po jeho propuštění. Pak se najednou manželka rozhodla, že jej opustí. Již měl určité podezření, že něco není v pořádku, když nepřišla na poslední návštěvu, což se potvrdilo po jeho náhlém propuštění, kdy ho manželka doma„ uvítala“ komentářem, že si má najít jinou. Po pěti letech snahy o udržení rodiny se tedy jeho manželství rozpadlo. Manželka jej během vazby byla jednou nebo dvakrát navštívit i s dětmi, ale protože to pro žalobce bylo emocionálně velice těžké, žalobce požádal, aby je již nevodila. Manželka poté podala v roce 2016 návrh na rozvod, když tomuto se žalobce nebránil, když jedním z důvodů bylo jeho odloučení od rodiny po dobu vazebního stíhání. Žalobce přesně důvod nezná, před tím byli krásná rodina, až po rozvodu se dozvěděl, že s ním manželka nechtěla být již v době jeho vazby a toto mu již do telefonu říkala, spojení však bylo špatné. Povahu trestného činu, pro který byl žalobce stíhán, žalobce hodnotí negativně, byl stíhán v souvislosti se svými přáteli [anonymizováno] a [anonymizováno], jeho rodina se ho snažila podporovat, pravděpodobně jeho manželce rovněž vypomáhali. Co se týče důvodů vazby, sice znal nějaké lidi, kteří se v takovém prostředí pohybují, ale nestýká se s nimi, nestýká se ani se spoluobviněným [anonymizováno], či [anonymizováno]. Pouze občas pohovoří s [anonymizováno]. Matka žalobce je vychovatelka, otec v továrně na lodě, dodnes jsou spolu. V rodině žalobce nebyl nikdo trestně stíhán. Po návratu z vazby měl problémy jen s cizineckou policií, která váhala s prodloužením jeho oprávnění (pozn. soudu – oprávnění k pobytu).

24. Z výpovědi svědka [jméno] [příjmení] soud zjistil, že se zná se žalobcem posledních pět let a je sousedem jeho bývalé manželky, která je současně přítelkyní jeho manželky a od ní ví o rodinných vztazích žalobce. Dle úsudku svědka se jednalo o klasické šťastné manželství se dvěma dětmi, kdy vše fungovalo normálně, až během vazby se vztahy zhoršily. Dle názoru svědka bylo příčinou právě zadržení ve vazbě, které si lidé ze zemí bývalého Sovětského svazu spojují se špatnými lidmi. Svědek dále uvedl, že se se žalobcem zná zhruba sedm let, před pěti lety byl v domě pronajímán byt a zrovna v té době sháněl žalobce byt pro ženu a děti. Od té doby jsou s ní přátelé, je to nejméně pět let. Situaci měla bývalá manželka žalobce nést těžce, měl to pro ni být šok. Kdo z manželů podával návrh na rozvod, neví. Svědek si nebyl jist, kdy přesně byl žalobce vězněn, uváděl rozmezí cca 2005 2009 O osobních vztazích žalobce s manželkou hovořil přímo s žalobcem, kdy se domníval, že žalobce se na něj obrátil pro porovnání, jak probíhají vztahy v jiných rodinách, sám svědek má tři děti. Po přistěhování žalobcovy bývalé manželky do domu začala tato navštěvovat svědkovu manželku na kávu a ta to tedy s ní probírala. Žalobce mu řekl, že tím, že byl uvězněn, že se mu rozpadlo manželství a jeho manželka si stěžovala na to, že je nespolehlivý, že se dostal do vězení a že nemůže s ním prostě dále existovat. Svědek nebyl schopen uvést, kdy přesně se žalobci rozpadlo manželství, sám se s ním seznámil asi tři – pět let po jeho propuštění a dva roky poté se seznámil s jeho manželkou, takže takové detaily mu žalobce neprozrazoval. Svědek k přímému dotazu zástupce žalované uvedl, že s ním žalobce probíral vztah s dětmi a také že spolu určitě bydleli. Poté svou výpověď upravil, když konstatoval, že spolu určitě dříve bydleli, dokud jim manželství fungovalo a určitě byli šťastní, protože mu to oba říkali, že když byli spolu, tak byli šťastným manželstvím, krásný pár, krásné děti, vše fungovalo. Ale především probírali rozpad vztahu, a že jsou oba nešťastní, že k tomu došlo. Kdy se k tomu došlo, nebyl schopen uvést. Manželka žalobce se přistěhovala sama, podnájem jí domlouval a platil žalobce. V rámci ruské komunity se spolu navštěvovali, třeba na kávu a přitom vzpomínali na minulost. Jestliže byl svědek dotázán na to, zda pobyt žalobce ve vězení byl jediným důvodem rozpadu manželství, svědek uvedl, že šlo o jednoznačně jeden z nejdůležitějších faktorů rozpadu toho manželství. Svědek osobně nebyl přítomen při žádném konfliktu mezi bývalými manželi, tito si posledních pět let udržují navzájem odstup, maximálně se potkali při předávání dětí či nějakých věcí. Svědek k dotazu, zda měl po dobu jeho známosti se žalobcem žalobce jinou partnerku, nechtěl ničeho uvést. Již si nebyl schopen vzpomenout, kdy a od koho se poprvé dozvěděl, že byl žalobce ve vazbě, ale snad to bylo od manželky během prvních návštěv. Svědek uzavřel, že považuje okamžik věznění za rozhodující vliv na rozpad manželství s tím, že si nelibuje v nějakých hovorech u kávy nebo vína.

25. Z výpovědi svědka [příjmení] [celé jméno svědka] soud zjistil, že tento byl žalobci na svatbě svědkem a byl pro něj určitým rodinným vzorem, znají se již přes více než 15 let, byť se spolu často nestýkají – občas žalobce pozve svědka na nějaké svátky či narozeniny, kdy se potkají na jednu či dvě hodiny. Po absolvování vazby se žalobci začala rozpadat rodina, důvody přesně neví, ale bylo prý vidět, že se již manželství nedá zachránit, protože manželka se rozhodla pro rozvod. Dle svědka bylo vidět, že důvodem byla právě vazba. Žalobce se mu moc nesvěřoval, ale dle svědka na něm bylo vidět, že je pro něj rodina velice důležitá, je dobrý otec, o matce totéž říci svědek nemůže. Děti jsou svěřeny asi do péče matky. Co se týče okolností rozvodu, svědek neměl žádné bližší informace. Od svatby se se žalobcem stýká zhruba 2x ročně. Dobu, kdy byl žalobce ve vazbě nebyl schopen blíže označit, uvedl, že mu najednou zmizel ze života a objevil se až zhruba po třech letech. Až po čase mu žalobce řekl, že byl ve vazbě, v rodině má problémy a časem došlo i k rozvodu. Žalobce mu předtím řekl, že se hodně hádají a manželka se mu odcizila. Podrobnosti neznal, protože se žalobce moc nesvěřuje. Svědek nenavštěvuje žalobce tak často, aby byl schopen potvrdit, zda někdo z manželů měl jiného partnera. S rodinou žalobce se vlastně po dobu vazby žalobce svědek nestýkal a nebyl tedy schopen uvést, jaký postoj měla manželka žalobce k jeho vazbě. Po jeho návratu byl svědek u žalobce na nějaké návštěvě, bylo znát odcizení mezi manželi, každý byl zvlášť a svědek pil se žalobcem kávu v jiném pokoji než manželka. K dotazu právní zástupkyně žalované svědek upřesnil, že se se žalobcem zná přibližně z doby rok a půl před jeho svatbou, kdy se seznámili přes kamaráda. Již nebyl schopen říci, zda svatba byla v roce 2003 nebo 2005, ani kdy byl konkrétně žalobce vězněn. Rovněž nebyl schopen uvést, co se konkrétně stalo mezi panem žalobcem a manželkou, žalobce mu sám řekl, že se hádají a rodina se rozpadá, ale že problém není v něm. Svědek uvedl, že žalobce je dobrý otec, na rozdíl od jeho manželky, z čehož dovodil, že se manželka rozhodla rozvést a důvodem pro rozvod měla být vazba žalobce a jeho delší pobyt mimo rodinu. Co se týče rozpadu manželství, nebyl schopen jej časově zařadit. Dále upřesnil, že pokud hovořil o odsouzení, považuje vazbu za totéž. Jestliže tedy poté došlo k rozpadu manželství, nejednalo se o náhlý popud, manželé se opakovaně rozcházeli a zase usmiřovali, domníval se, že to trvalo zhruba rok až dva. Manželé spolu společně bydleli zhruba v roce 2007 či 2008, kdy u nich byl na návštěvě (doslova – Jak jsem byl u nich na návštěvě, a to bylo, ale teď si vzpomenu, kdy to bylo, rok 2008, 2007). Přesnější termín nebyl schopen uvést s tím, že při jeho další návštěvě již spolu manželé nebyli. Naposledy spolu bydleli někde za [jméno], [obec a číslo] právě v roce 2007 či 2009. Poté už bydlel žalobce sám, ale stěhoval se na různá jiná místa. Občas byl s dětmi, většinou byl sám. Při návštěvách se moc nevyptával, věděl, že manželka žalobci ublížila a žalobce se s ním o tom nechtěl bavit. V této souvislosti vyslovil domněnku, že šlo možná o jiného muže. O vztahu žalobce s manželkou svědek vlastně nic nevěděl, protože se stýkal se žalobcem bez manželek a nebyl schopen ani blíže datovat ochladnutí vztahů mezi manželi. Ani se o něm blíže nebavil se žalobcem, jen z náznaků žalobce nabyl tušení, co bylo důvodem rozpadu manželství.

26. Z výpovědi svědka [jméno] [příjmení], který je přítelem žalobce od roku 2004, soud zjistil, že po vzetí žalobce do vazby s ním ztratil kontakt zhruba na rok a půl, tento znovu navázali zhruba v roce 2007. Poté mu jednoho dne žalobce sdělil, že se mu rozpadá rodina, protože manželka těžce nese jeho vazbu, když tuto považuje za vězení. Bylo na něm vidět, že se jedná o citlivé téma, proto se ho raději moc nevyptával, ale věděl, že to mezi manželi trvalo dlouho, manželka se s tím nemohla vyrovnat, ale už si to přesně nepamatuje, protože to bylo před více než deseti lety. Že se manželství už rozpadá se dozvěděl asi před deseti, dvanácti lety, o problémech věděl od začátku přátelství. Se žalobcem se nyní stýká nejméně jednou týdně, volají si i třikrát do týdne. Několikrát jej byl navštívit, zná i jeho manželku (bývalou), ale stýkal se spíše se žalobcem. Se žalobcem se poznal ještě před jeho vazbou, během ní se nestýkali, měl vypnuté číslo a svědek nevěděl, co s ním je. Jednou zkusil zazvonit u bytu žalobce, ale nikdo mu neotevřel. Svědek označil vztah mezi žalobcem a jeho manželkou po návratu z vazby jako špatný, blíže to však rozvinout nemohl, protože se žalobcem nejsou tak blízcí přátelé, aby mu pokaždé o rodině vyprávěl. Vzpomněl si, že mu žalobce zhruba před [číslo] lety říkal o problémech v rodině, že se jeho manželka chce rozvést, protože mu pořád vyčítá tu vazbu. Nic bližšího však nezjišťoval, protože bylo zřejmé, že je to pro žalobce nepříjemné. Svědek si již přesně nepamatoval, kdy konkrétně se manželé rozvedli, domníval se, že v roce 2012 nebo 2013. Neměl ani informace, že by některý z manželů měl jinou známost, byť se domníval, že ne. K dotazu právní zástupkyně žalované svědek upřesnil, že žalobce informoval o svém předvolání k jednání, ale nemluvil s ním o tom více. O rozpadu manželství se dozvěděl v roce 2007 od žalobce. Ten byl pořád nervózní, bylo na něm vidět, že to hodně prožívá. Svědek se jako jeho kamarád, byť ne nejlepší, ptal, co se děje a bylo mu řečeno, že manželka bere vazbu jako vězení a nedokáže se s tím vyrovnat. Sám žádný konflikt mezi manželi neviděl, veškeré informace má od žalobce, s manželkou o tom nikdy nemluvil.

27. Žalobce dále doplnil, že o svém soukromí moc s přáteli nehovoří. Pokud jde o nevěru své manželky, ta byla také jedním z důvodů rozchodu, ale on sám by byl schopen tuto skutečnost odpustit. Manželka však nechtěla, ale nakonec ji partner stejně opustil a oženil se. Žalobce už pak svou snahu vzdal a rozhodl se, že odejde. Dodnes mu bývalá manželka při každé hádce předhazuje, že byl ve vazbě.

28. Dle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ ODŠZ“) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

29. Dle § 2 ODŠZ odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

30. Dle § 3 odst. 1 písm. a), b), c) ODŠZ stát odpovídá za škodu, kterou způsobily: a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, (dále jen "úřední osoby"), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (dále jen "územní celky v přenesené působnosti").

31. Dle § 5 ODŠZ stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena: a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

32. Dle § 7 odst. 1 a 2 ODŠZ mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

33. Dle § 8 odst. 1, 2 a 3 ODŠZ lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

34. Dle § 9 odst. 1 a 2 ODŠZ má právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě také ten, na němž byla vazba vykonána, jestliže bylo proti němu trestní stíhání zastaveno, jestliže byl obžaloby zproštěn nebo jestliže byla věc postoupena jinému orgánu. Za vazbu nařízenou v řízení o vydání nebo předání do ciziny se náhrada škody neposkytuje; to neplatí, jestliže škoda v takovém řízení vznikla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem orgánů České republiky.

35. Dle § 13 odst. 1 a 2 ODŠZ stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

36. Dle § 14 odst. 1 a 3 ODŠZ nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v zákoně. Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

37. Dle § 15 odst. 2 ODŠZ se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

38. Dle § 26 ODŠZ pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

39. Dle § 31a odst. 1, 2 a 3 ODŠZ bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle Dle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo Dle § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k : a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

40. Na základě provedeného dokazování má soud za prokázáno, že žalobce byl nezákonně trestně stíhán, když trestní řízení proti němu skončilo zprošťujícím rozsudkem a lze konstatovat, že trestní stíhání bylo nezákonné. Posuzované řízení trvalo ve vztahu k žalobci přibližně 11 roků a 7 měsíců (4.3.2005 – 17.10.2016) a žalobce byl v průběhu prvních 537 dnů (tzn. od 4.3.2005 do 23.8.2006) ve vazbě. Soud nespatřil a nezaznamenal žádnou déletrvající nečinnost ze strany orgánů činných v trestním řízení, kromě doby, po kterou trvalo trestní řízení, ve kterém byla řešena otázka věcné či místní příslušnosti soudu, trvala od roku 2006 do roku 2009, kdy bylo o věcné příslušnosti rozhodnuto. Toto je doba, kterou soud posuzuje za zcela nepřiměřenou pro rozhodnutí o věcné příslušnosti soudu pro rozhodování ve věci. Trestní stíhání bylo složité v tom, že bylo více obviněných, v řízení bylo třeba vyslechnout velké množství svědků a to i dožádáním do ciziny, řízení se konalo za přítomnosti tlumočníků a ve věci byly vypracovávány znalecké posudky. Toto vše současně přispělo k tomu, že se řízení stalo složitým a déletrvajícím. Ve věci několikrát rozhodoval odvolací soud a to především ve věcech procesní povahy. Věc byla poznamenána rovněž řešením otázky věcné příslušnosti soudu a následnými změnami spisových značek přímo u příslušného soudu.

41. Co se týče délky řízení, není pochyb o tom, že v daném posuzovaném trestním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě průtahů v řízení, když i s ohledem na složitost věci, doba, po kterou trvalo trestní řízení, byla neadekvátní k této složitosti. Nepřiměřeně dlouhým řízení bylo zasaženo do práva žalobce na soukromý život a za situace, kdy mu hrozil vysoký trest odnětí svobody, je zcela namístě přiznání zadostiučinění v penězích. V daném případě soud dospěl k závěru, že předmětné řízení zasáhlo do osobnostní i profesní sféry žalobce a že je třeba přiznat zadostiučinění ve formě peněžité náhrady, když pouhé konstatování porušení práva by nebylo náležitou satisfakcí ve smyslu ust. § 31a zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „zákona“).

42. Zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu žalobce za délku řízení ve formě peněžitého plnění a v celkové výše uvedené výši za jedenáct let a sedm měsíců posuzovaného řízení je přiměřené a spravedlivé, a mělo by jeho nemajetkovou újmu kompenzovat. Náhrada nemajetkové újmy nemá sloužit ani k sankcionování státu, ani k obohacení poškozeného, ale ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován. Jedním z požadavků, které jsou na kompenzační prostředek nápravy kladen, je ten, aby výše zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu byla spravedlivá. Za spravedlivou je přitom třeba považovat takovou náhradu, která umožní poškozenému napravit důsledky nesprávného úředního postupu, a procesní subjekt se tak přestane považovat za poškozeného (srov. Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21.12.2010, sp.zn. 30Cdo 3269/2009).

43. Soudu je z jeho činnosti známo, že z téhož trestního řízení uplatnili nárok na náhradu nemajetkové újmy i další obžalovaní, a to V daném případě soud vycházel ze srovnání případů dalších spoluobžalovaných, a to pan [příjmení] ve věci sp.zn. 26 C 226/2017 a pana [příjmení] ve věci sp.zn. 25 C 144/2017, kteří byli spoluobviněnými daném trestním řízení. V obou případech soud shledal, že v posuzovaném trestním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v délce řízení, a to i s ohledem na složitost věci, byť nedošlo k žádné déletrvající nečinnosti ze strany orgánů činných v trestním řízení s výjimkou otázky věcné příslušnosti. V případě prvého z tamních žalobců (pan [příjmení]) soud stanovil základní částku odškodnění stanovil ve výši 16 000 Kč za jeden rok řízení, za prvé dva roky v poloviční částce a stanovil tak celkovou základní částku odškodnění ve výši 153 333 Kč, kterou zvýšil o 50 % vzhledem k povaze řízení a snížil o 11,5 % z důvodu složitosti řízení tak, že celkově tuto částku zvýšil o 38,5 % a takto dospěl k částce 212 475 Kč. V této souvislosti přihlédl i k té skutečnosti, že tuto částku vyplatila žalovaná v rámci řízení vedeného u téhož soudu I. stupně ve věci sp.zn. 25 C 144/2017 druhému z tamních žalobců (pan [příjmení]). V obou případech soud zohlednil dopad trestního řízení do osobního a profesního života tamních žalobců, když ve věci sp.zn. 26 C 226/2017 tehdejší žalobce byl označen jako organizátor celé akce. Vzhledem k tomu, že nemohl zcela rozhodovat o dalším chodu svých společností, jedna z jeho společností přestala fungovat a následně byla její činnost ukončena, druhou společnost po dobu pobytu žalobce ve vazbě řídila a vedla jeho manželka. Poškozený se nemohl účastnit porodu svého potomka z důvodu, že byl ve vazbě a řízení trestní trvalo dlouhou dobu. Další dítě se svou družkou měl až po dlouhé době, tedy i toto zasáhlo do rozhodování a mělo vliv na rozhodování o dalším dítěti poškozeného. Ve věci sp.zn. 25 C 144/2017 byla družka žalobce těhotná. Její těhotenství nebylo rizikové, rovněž porod syna nebyl komplikovaný (viz lékařské zprávy). Žalobce nesl vazbu těžko právě s ohledem na těhotenství a porod družky, ta byla na něm finančně závislá, ale on ji nemohl finanční podporu poskytnout. Na druhé straně družka jej měla možnost ve vazbě i se synem navštěvovat, neztratil s nimi kontakt.

44. Při úvaze, v jaké výši by měla být stanovena peněžní satisfakce současného žalobce, soud dospěl k závěru, že na rozdíl od shora uvedených poškozených, dopady trestního řízení do jeho osobní a profesní sféry současného žalobce byly prokázány nejméně, byť byl ve vazbě nejdéle ze všech tří poškozených, kdy tato dosáhla téměř dvojnásobku délky vazby prvního ze jmenovaných. K odškodnění za nezákonnou vazbu soud odkazuje na své předchozí rozhodnutí. Co se týče tvrzení žalobce tento byl rovněž jako ostatní obžalovaní navštěvován ze strany své manželky, přičemž tvrdil, že se s ním manželka po návratu z vazby právě v jejím v důsledku rozvedla. Toto tvrzení se však nepodařilo prokázat, když svědci ve věci o rozpadu manželství žalobce měli informace zprostředkované právě žalobcem. Ani jeden ze svědků nebyl schopen přesně označit dobu, kdy se manželství žalobce rozpadlo, když tito se nenavštěvovali nijak často (max. 3x ročně) a žalobce jim ani dle jejich vlastních tvrzení bližší informace nesdělil. Byť lze uvěřit tvrzení žalobce, že se s takovými informacemi nerad svěřuje, nelze přehlédnout, že každý ze svědků měl informace pouze v obecné rovině, když se vlastně všichni odvolávali na určitou diskrétnost ve vztahu k žalobci. Všichni svědci přitom vypověděli, že jsou přáteli žalobce, avšak nestýkají se s ním moc často. Rovněž následně vyplynulo, že žalobcem uváděný důvod rozpadu manželství, mohl být způsoben i jiným vztahem jeho bývalé manželky, který udržovala již delší dobu. Tento fakt žalobce sám připustil a i když uvádí, že nerad„ pere špinavé prádlo“ na veřejnosti, nelze pominout fakt, že taková okolnost mohla nepochybně mít velký vliv i na přístup jeho bývalé manželky k udržení vztahu.

45. Jedním z požadavků, které jsou na kompenzační prostředek nápravy kladeny, je ten, aby výše zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu byla spravedlivá. Za spravedlivou je přitom třeba považovat takovou náhradu, která umožní poškozenému napravit důsledky nesprávného úředního postupu, a procesní subjekt se tak přestane považovat za poškozeného (srov. Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21.12.2010, sp.zn. 30Cdo 3269/2009). Náhrada nemajetkové újmy nemá sloužit ani k sankcionování státu, ani k obohacení poškozeného, ale ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován. Soud s ohledem na menší prokázané dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce při stanovení výše odškodnění vycházel z částky 15 000 Kč žalobce za jeden rok řízení, přičemž za prvé dva roky pouze v poloviční částce, když základní výši náhrady stanovil v částce 160 000 Kč. Soud dále dospěl k závěru, že je na místě tuto základní částku zvýšit o 10 % vzhledem k povaze řízení, když trestní řízení je považováno judikaturou vyšších soudů za řízení, které má pro účastníky vyšší význam a s ohledem k obvyklým termínům vybočujícímu intervalu na rozhodnutí o věcné příslušnosti soudu k rozhodnutí. Současně soud dospěl k závěru, že je na místě pro určitou složitost věci přiznané zadostiučinění snížit o 5 %. Celková výše zadostiučinění za předmětné trestní řízení tak činí 152 000 Kč. Zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu žalobce ve formě peněžitého plnění a v celkové výše uvedené výši za 11 let a sedm měsíců posuzovaného řízení je přiměřené a spravedlivé, a mělo by jeho nemajetkovou újmu kompenzovat.

46. Ze všech výše uvedených důvodů soud přiznal žalobci zadostiučinění v celkové výši 152 000 Kč.

47. Výrok o nákladech řízení soud opřel o ust. § 142 odst. odst. 1 o. s. ř., a žalobci, který měl ve věci plný úspěch, přiznal právo na náhradu nákladů řízení. V této věci žalobce uplatnil dva samostatné nároky (nemajetková újma z nezákonné vazby a nemajetková újma z délky trestního stíhání), byl v obou zcela úspěšný (viz. rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 3223/2013 ze dne 10. 2. 2015) a náleží mu tak ve smyslu citovaného ustanovení o.s.ř. právo na náhradu nákladů řízení proti žalované (objektivní kumulace). Podle § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů (dále jen„ advokátní tarif“) platí, že při spojení dvou a více věcí, pro něž spojení ke společnému projednání není stanoveno jiným právním předpisem, se za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot spojených věcí. Při určování úspěchu či neúspěchu účastníka, který vedle nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v řízení uplatnil rovněž nárok (nároky) na peněžité plnění (objektivní kumulace), je třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, jež se stanoví podle § 8 a násl. advokátního tarifu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1435/2015). Tarifní hodnota každého z nároků na zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu představuje částku 50 000 Kč (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3378/2013). Za tarifní hodnotu se tak považuje částka 100 000 (50 000 Kč + 50 000 Kč). Úspěch žalobce tak byl v plném rozsahu, když i jen částečný úspěch ohledně nemajetkové újmy je považován jako úspěch plný. Náklady žalobce před soudem prvního stupně /před odvoláním/ jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 4 000 Kč a 5,5 úkony na základě právního zastoupení po 5 100 Kč (1x převzetí právního zastoupení, 1x podání žaloby, 3x účast při jednání dne 16.8.2020, 8.9.2020 a 15.12.2020, přičemž za účast na jednání 13.3.2020, které se nekonalo, soud přiznal 0,5 úkonu) dle vyhl. 177/1996 Sb., v platném znění, včetně 6x režijních paušálů po 300 Kč dle vyhl. 177/1996 Sb., v platném znění, to vše s 21% DPH ve výši 6 268,50 Kč, celkem tedy 40 118,50 Kč Náklady žalobce v odvolacím řízení jsou představovány 1 úkonem na základě právního zastoupení po 5 100 Kč (1x vyjádření k odvolání) dle vyhl. 177/1996 Sb., v platném znění, včetně 1x režijního paušálu po 300 Kč dle vyhl. 177/1996 Sb., v platném znění, to vše s 21% DPH ve výši 1 134 Kč, celkem tedy 6 534 Kč. Pokud jde o náhradu nákladů před soudem prvního stupně po vrácení věci k opětovnému projednání, za tarifní hodnotu se tak považuje částka 50 000 Kč, když v další fázi řízení byl předmětem řízení již jen jeden z uplatněných nemajetkových nároků. Náklady žalobce před soudem prvního stupně po odvolání jsou představovány 1 úkonem na základě právního zastoupení po 3 100 Kč (1x účast při jednání dne 21.9.2021) dle vyhl. 177/1996 Sb., v platném znění, včetně 6x režijních paušálů po 300 Kč dle vyhl. 177/1996 Sb., v platném znění, to vše s 21% DPH ve výši 714 Kč, celkem tedy 4 114 Kč Celkem tedy náhrada nákladů řízení žalobce činí 50 796,50Kč.