43 C 17/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně bytem adresa žalobce zastoupena advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalované země anonymizováno stát. instituce , IČO sídlem adresa státního zastupitelství o zaplacení 32 545 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 7 576 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 7 576 Kč od 12.2.2022 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 64 125 Kč od 12.2.2022 do 14.3.2022, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky 24 969 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 24 969 Kč od 12.2.2022 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 27 414,84 Kč k rukám zástupce žalobkyně, [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokáta, do 15 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 3.2.2022 doručenou soudu dne 11.2.2022 domáhala původně odškodnění za nemajetkovou újmu ve výši 96 670 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení od 12.2.2022 do zaplacení, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce soudního řízení správního vedeného Městským soudem v Praze pod sp.zn. 5 A 71/2015. Žalobkyně uvedla, že dne 19.12.2012 požádala o udělení státního občanství České republiky dle § 7 odst. 1 zákona o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, pro sebe a svou nezletilou dceru [jméno] [celé jméno žalobce], roč. 2002 Ministerstvo vnitra žádosti žalobkyně rozhodnutím ze dne 27.11.2015 nevyhovělo. Rozklad proti tomuto rozhodnutí byl zamítnut rozhodnutím ministra vnitra ze dne 6.3.2015. Proti rozhodnutí ministra podala žalobkyně dne 23.4.2015 u Městského soudu v Praze správní žalobu. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10.4.2019, č.j. 5 A 71/2015- 74, byla žaloba zamítnuta. Proti tomuto rozsudku žalobkyně podala kasační stížnost, která byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 10.11.2020, č.j. 10 As 148/2019-32, zamítnuta. Následně žalobkyně podala ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ČR ze dne 9.2.2021, sp.zn. IV. ÚS 76/21, odmítnuta. Usnesení Ústavního soudu bylo žalobkyni doručeno dne 11.2.2021, Výše uvedené řízení tedy trvalo cca 8 let a 2 měsíce, řízení před správními soudy pak trvalo cca 5 let a 10 měsíců. Žalobkyně tvrdila, že délka soudného řízení byla nepřiměřená, v důsledku čehož jí vznikla nemajetková újma, jejíhož odškodnění v peněžité podobě se domáhala v tomto řízení. Dle žalobkyně je odpovídající základní částkou 20 000 Kč za jeden rok řízení, první dva roky za poloviční částku, celkem za 5 let a 10 měsíců soudního řízení správního 96 670 Kč. K uplatnění nároku z žalované žalobkyně uvedla, že se tak stalo dne 11.8.2021, přičemž o nároku nebylo do dne podání žaloby nijak rozhodnuto.

2. Žalovaná ve vyjádření ze dne 4.4.2022 k žalobě učinila nesporným, že u ní žalobkyně dne 11.8.2021 uplatnila nárok na poskytnutí zadostiučinění ve výši 96 670 Kč ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. za nesprávný úřední postup ve shora uvedeném řízení. K projednání žádosti žalobkyně došlo dne 10.3.2022. Žalovaná konstatovala, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., a poskytla žalobkyni zadostiučinění ve výši 64 125 Kč. Po stručné rekapitulaci předmětného řízení žalovaná uvedla, že dospěla k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, kdy délka řízení byla hodnocena jako nepřiměřená. Žalovaná uvedla, že vycházela ze základní částky 15 000 Kč za jeden rok řízení, první dva roky za poloviční částku a z délky řízení 5 let a 9 měsíců. Nebyl shledán důvod pro navýšení základní částky poskytované za rok trvání řízení. Žalovaná shledala důvody pro snížení základní výše zadostiučinění celkem o 10% z důvodu četnosti rozhodování soudů. Předmětem posuzovaného řízení byla žaloba proti rozhodnutí správního orgánu (udělení státního občanství). Řízení se vyznačovalo určitým stupněm skutkové a právní složitosti. Ve věci bylo rozhodováno soudy na obou úrovních správního soudnictví a Ústavním soudem. Délka řízení byla tedy z určité části způsobena procesní aktivitou účastníků, kdy k nápravě věcně či právně nesprávných rozhodnutí soudu jsou účastníkovi řízení zákonem poskytnuty prostředky k ochraně jeho práv, tedy opravné prostředky a mimořádné opravné prostředky, které má účastník ve stanovených lhůtách možnost využít, což mu pochopitelně nelze přičítat k tíži. Jestliže ovšem účastníkovi řízení nelze na jedné straně vyčítat, že na ochranu svých práv využívá procesní prostředky, které mu dává zákon k dispozici, na druhou stranu je zřejmé, že prodloužení řízení, ke kterému dojde v důsledku nutnosti se s těmito procesními prostředky vypořádat, nemůže jít na vrub státních orgánů. Význam řízení pro žalobkyni shledala žalovaná jako běžný. Dle žalované poskytnutá výše zadostiučinění plně koresponduje s požadavky Nejvyššího soudu ČR (zejména se stanoviskem Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.4.2011, sp.zn. Cpjn 206/2010) a není důvod pro jeho navýšení. Žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl.

3. V replice ze dne 2.10.2022 na vyjádření žalované žalobkyně uvedla, že žalovaná pochybila, když základní částku zadostiučinění stanovila na 15 000 Kč za jeden rok řízení. Soudní řízení o správní žalobě trvající téměř 6 let (konkrétně 5 let a 10 měsíců) je natolik dlouhé, že základní částku zadostiučinění stanovenou na samou dolní hranici judikatorně vymezeného rozmezí lze považovat za neadekvátní a příliš nízkou. Žalobkyně také považovala za nesprávné a neodůvodněné také snížení základní částky zadostiučinění o 10 % z důvodu„ četnosti rozhodování soudů“. Nepřiměřenou délku posuzovaného řízení totiž nezpůsobilo to, že žalobkyně v tomto posuzovaném řízení využila opravné prostředky. Nepřiměřenou délku posuzovaného řízení totiž způsobila zejména 4 roky trvající nečinnost Městského soudu v Praze. Žalované rovněž nezohlednila kritérium„ postup orgánů veřejné moci během řízení“. Žalobkyně rovněž nesouhlasila s tím, že význam řízení pro ni byl běžný. V posuzovaném řízení totiž byla řešena otázka, zda má žalobkyně dostat české občanství či nikoliv, což je otázka pro žalobkyni natolik významná, že by měl být význam předmětu posuzovaného řízení považován za zvýšený. Žalobkyně setrvala na podané žalobě v plném rozsahu.

4. Podáním doručeným soudu dne 7.4.2022 žalobkyně navrhla připuštění změny žaloby, spočívající v jejím rozšíření o příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení od 12.2.2022 do zaplacení a podáním doručeným soudu téhož dne vzala částečně žalobu zpět ohledně částky 64 125 Kč s příslušenstvím s odůvodnění, že žalovaná nárok žalobkyně projednala a přiznala žalobkyni uvedenou částku.

5. Soud usnesením ze dne 13.4.2022, č.j. 43 C 17/2022-48, řízení částečně co do částky 64 125 Kč zastavil a současně připustil změnu žaloby spočívající v rozšíření žalobního nároku o příslušenství z částky 96 670 Kč.

6. Soud o věci rozhodl při nařízeném jednání. Soud provedl všechny důkazy, s výjimkou důkazů, navržených k prokázání skutečností mezi účastníky nesporných.

7. Ze shodných tvrzení účastníků, která soud vzal za svá skutková zjištění, zjištěno, že žalobkyně nárok u žalované uplatnila dne 11.8.2021 ve výši původně žalované částky, že žalovaná nárok předběžně projednala dne 10.3.2022 a žalobkyni přiznala a vyplatila 64 125 Kč, což sdělila stanoviskem z téhož dne. V tomto stanovisku konstatovala, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení. Výši odškodnění stanovila částkou 15 000 Kč za rok řízení, přičemž za první dva roky byla částka v poloviční výši. Tuto částku žalovaná snížila o 10 % z důvodu četnosti rozhodování soudů.

8. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující další skutková zjištění.

9. Ze spisu Městského soudu v Praze, sp.zn. 5 A 71/2015, zjištěno následující: Dne 27.4.2015 podala žalobkyně prostřednictvím právního zástupce žalobu proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 6.3.2015 [číslo jednací]. Usnesením z 30.4.2015 na č.l. 26 byla žalobkyně vyzvána k zaplacení soudního poplatku z podané žaloby ve výši 3 000 Kč. Podáním ze dne 13.5.2015 žalobkyně požádala o osvobození od soudních poplatků. Dne 14.5.2015 Městský soud zaslal žalobkyni formulář o osobních, majetkových a výdělkových poměrech k předložení ve lhůtě 10 dnů od doručení této výzvy. Na to reagovala žalobkyně tak, že soudní poplatek ve výši 5 000 Kč zaplatila, což došlo Městskému soudu dne 18.5.2015 (č.l. 31). Dne 18.5.2015 zaslal Městský soud žalobu žalovanému Ministerstvu vnitra. Žalované Ministerstvo vnitra se vyjádřilo dne 15.6.2015 a současně zaslalo spisový materiál. Dne 17.6.2015 Městský soud zaslal žalobkyni vyjádření žalovaného Ministerstva vnitra k žalobě. Podáním z 1.7.2015 žalobkyně sdělila, že trvá na tom, aby ve věci bylo nařízeno ústní jednání. Usnesením z 22.7.2015 na č.l. 45 Městský soud žalobkyni nepřiznal osvobození od soudního poplatku a současně žalobkyni vrátil přeplatek soudního poplatku ve výši 2 000 Kč, neboť žalobkyně na soudním poplatku zaplatila celkem 5 000 Kč. Dne 29.7.2015 žalobkyně sdělila účet k vrácení přeplatku na soudním poplatku, na č.l.50 je založen platební poukaz ze dne 3.8.2015 na částku 2 000 Kč. Dne 4.8.2015 podala žalobkyně vyjádření k podání žalovaného ze dne 15.6.2015, kdy setrvala na podané žalobě v plném rozsahu. Dne 4.4.2016 žalobkyně informovala Městský soud, že bylo rozvedeno její manželství a nezletilá dcera [jméno] byla svěřena do její péče. Dne 8.3.2017 předložila žalobkyně listinný důkaz, a to vyrozumění živnostenského úřadu Města Brna z 9.1.2017 o tom, že žalobkyně od 11.1.2017 pokračuje v provozování živnosti v předmětech podnikání. Ve věci se konalo dne 10.4.2019 jednání, při kterém byl vyhlášen rozsudek, jehož písemné vyhotovení je na č.l.

74. Tímto rozsudkem Městský soud žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku, který nabyl právní moci dne 12.4.2019 podala žalobkyně dne 26.4.2019 kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 10.11.2020, č.j. 10 As 148/2019-32 (č.l.85) byla kasační stížnost žalobkyně zamítnuta. Podle vyznačené doložky právní moci rozsudek Nejvyššího správního soudu nabyl právní moci dne 11.11.2020. Spis byl Městskému soudu z Nejvyššího správního soudu vrácen dne 26.11.2020.

10. Z usnesení Ústavního soudu ze dne 9.2.2021 sp.zn. IV ÚS 76/21 na č.l. 10, zjištěno, že ústavní stížnost žalobkyně proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10.11.2020, č.j. 10 As 148/2019-32, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10.4.2019 č.j. 5 A 71/2015-74, rozhodnutí ministra vnitra ze dne 6.3.2015 [číslo jednací] [anonymizováno] [číslo], rozhodnutí ministerstva vnitra ze dne 27.11.2014 [číslo jednací] [anonymizováno] [číslo], byla odmítnuta.

11. Z provedeného dokazování má soud za prokázaný závěr o skutkovém stavu tak, jak je tento popsán výše s tím, že posuzované řízení ve vztahu k žalobkyni trvalo od podání správní žaloby dne 27.4.2015 do nabytí právní moci posledního rozhodnutí, resp. v tomto případě doručení usnesení Ústavního soudu ze dne 9.2.2021, sp.zn. IV ÚS 76/21, dne 11.2.2021, což bylo mezi účastníky nesporné, tedy 5 let 9 měsíců a 11 dnů. Soud z provedených listinných důkazů učinil níže rozvedená skutková zjištění rozhodná pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku.

12. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

13. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

14. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

15. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona (u úřadu uvedeného v § 6) podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

16. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

17. Podle § 26 OdpŠk pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem (dále jen„ o.z.“).

18. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

19. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle třetího odstavce téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

20. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle § 1 odst. 1, § 13 odst. 1 a § 31a OdpŠk, když se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí nesprávným úředním postupem, a to porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Žalobkyně u žalované svůj nárok uplatnila dne 20. 11. 2020 ve smyslu § 14 OdpŠk a proto věc mohla být před soudem ve smyslu § 15 OdpŠk projednána.

21. Soud předesílá, že žalobkyně se domáhala odškodnění jen ve vztahu k soudnímu řízení správnímu, nikoli též za jemu předcházející správní řízení. Z tohoto důvodu soud stanovil počátek řízení k okamžiku podání správní žaloby.

22. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidské práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005) a průtah, jenž se vyskytne jen v určité fázi řízení, toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005).

23. Předmětné řízení o správní žalobě trvalo (kritérium podle § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk) ve vztahu k žalobkyni 5 let, 9 měsíců a 11 dnů. Takto stanovenou celkovou délku řízení je třeba považovat za nepřiměřeně dlouhou, čímž došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě. Tato skutečnost ani nebyla mezi účastníky sporná. Řízení jako celek neodpovídalo dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk a tím k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, za které jí náleží právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a odst. 1 OdpŠk). V důsledku porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě jí vznikla nemajetková újma. Pokud jde o formu zadostiučinění, soud dospěl k závěru, že je na místě žalobkyni poskytnout peněžitou formou zadostiučinění, neboť konstatování porušení práva žalobkyně v tomto případě dostatečnou a spravedlivou formu zadostiučinění nepředstavuje. Při určování výše přiměřeného zadostiučinění je v daném případě na místě vycházet ze základní částky 15 000 Kč za první dva roky řízení a dále pak za každý další rok řízení. Nejvyšší soud pro poměry České republiky považuje podle Stanoviska za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za jeden rok řízení (1 250 Kč až 1 667 Kč za měsíc), přičemž za první dva roky je přiznávána v jedné polovině. Přiznání částky v uvedeném rozmezí, ve kterém částka 15 000 Kč představuje částku základní, lze zvažovat například podle takových kritérií, jakými jsou délka samotného kompenzačního řízení (v případě, kdy samotné kompenzační řízení je nepřiměřeně dlouhé, lze přiměřeně zvýšit danou částku, pokud se toho poškozený dovolá) či zjevně nepřiměřená (extrémní) délka posuzovaného řízení. V posuzované věci řízení trvalo necelých 5 let a 10 měsíců, což dle názoru soudu nelze považovat za extrémně dlouhé řízení, navíc za situace, kdy řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy a před Ústavním soudem. Nelze než uzavřít, že základní částka ve výši 15 000 Kč za jeden rok řízení (první dva rok za polovic), jak k ní dospěla i žalovaná je zcela přiměřená a odpovídající celkové zjištěné délce řízení. Nelze tak přisvědčit názoru žalobkyně, že samotná doba řízení odůvodňuje vyšší než základní částku.

24. Dále soud přihlédl k dalším okolnostem významným pro případnou modifikaci shora uvedené základní částky a to dle § 31a odst. 3 OdpŠk.

25. Předmětné řízení o správní žalobě bylo standardním řízení o přezkumu správního rozhodnutí o neudělení státního občanství, jak po skutkové, tak po procesní i hmotně právní stránce (kritérium podle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk). Je však třeba zohlednit, že řízení probíhalo na obou stupních soustavy správního soudnictví i před Ústavním soudem. Žalobkyně nebyla s opravnými prostředky úspěšná, kdy jí sice nelze přičítat k tíži, že opravné prostředky využívala, ale i řízení o opravných prostředcích nějakou dobu trvá, což se musí na délce řízení rovněž nějakých způsobem projevit. Soud dospěl k závěru, že je namístě snížit základní částku za počet soudních instancí o 10 %.

26. Z hlediska postupu žalobkyně, zda přispěla k průtahům v řízení (kritérium podle § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk) lze konstatovat, že žalobkyně nijak k délce řízení nepřispěla a není důvod základní částku jakkoli modifikovat.

27. Pokud jde o postup soudů v předmětném soudním řízení (kritérium podle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk), shledal soud, že k průtahům došlo na straně soudu. Správní žaloba byla podána k Městského soudu v Praze coby správnímu soudu dne 27.4.2015, přičemž o žalobě bylo rozhodnuto po necelých čtyřech letech od podání žaloby, dne 10.4.2019. Nelze však dospět k závěru, že správní soud byl po celou dobu nečinný. Dne 30.4.2015 žalobkyni vyzval k zaplacení soudního poplatku, dne 14.5.2015 jí zaslal formulář k podané žádosti o osvobození od soudního poplatku. Dne 18.5.2015 zaslal správní soud žalobu žalovanému Ministerstvu vnitra 17.6.2015 Městský soud zaslal žalobkyni vyjádření žalovaného Ministerstva vnitra k žalobě. Dne 4.8.2015 podala žalobkyně vyjádření k podání žalovaného. V tomto období tak Městský soud činil úkony v přiměřených lhůtách. V této souvislosti soud poukazuje na určitou specifitu správního soudnictví, spočívající v tom, že správní soud projednává a rozhoduje věci podle pořadí, v jakém k němu došly, ledaže jsou u věci dány závažné důvody pro přednostní projednávání a rozhodování věci. Věc žalobkyně mezi přednostní věci ze zákona nepatří (srov. § 56 soudního řádu správního). Z toho tedy vyplývá, že jen ze samotné skutečnosti, že věc žalobkyně byla rozhodnuta až v dubnu 2019, nelze dovodit zaviněný průtah na straně správního soudu. Je totiž velmi pravděpodobné, že správní soud projednával a rozhodoval žaloby a návrhy, které napadly dříve. Na straně druhé však tuto skutečnost nelze přikládat k tíži žalobkyně, neboť je povinností státu, aby zajistil, že v soudním řízení budou dodrženy lhůty přiměřené. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že za přiměřenou délku řízení lze považovat 24 měsíců (nikoli však již delší) s poukazem na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikované pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2017, čj. Aprk 24/2017-36). Tato lhůta byla v případě žalobkyně objektivně překročena. Pro vrcholné soudu pak platí podle komentářové literatury obecně doba 1 roku, neboť ve vztahu k nejvyšším soud a Ústavnímu soudu je třeba aplikovat pravidlo, že s ohledem na specifika dovolacího řízení, řízení o kasační stížnosti a řízení o ústavní stížnosti soud po celou dobu zvažuje jak s dovoláním, kasační stížností či ústavní stížností naloží a o průtah se proto nejedná (srov. SIMON, Pavel. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. V Praze: C.H. Beck, 2019. Právní praxe. ISBN 978-80-7400 -768-2 str. 286). Kasační stížnost byla podána dne 26.4.2019, Nejvyšší správní soud o ni rozhodl dne 10.11.2020, kdy tedy lhůta 1 roku byla rovněž překročena. I zde však soud odkazuje na to, co uvedl výše, tedy že i Nejvyšší správní soud projednává a rozhoduje věci v pořadí, v jakém mu došly. K průtahu tedy objektivně došlo, nicméně není proto ještě důvod základní částku modifikovat, neboť zjištěné průtahy se projevily již v samotném závěru o nepřiměřenosti celkové délky soudního řízení. Není tak důvod základní částku s ohledem na toto kritérium jakkoli modifikovat.

28. Z hlediska významu předmětu řízení pro žalobkyni (kritérium podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk) podle Stanoviska sp.zn. Cpjn 206/2010 (část IV. písm. d)) platí, že zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje poškozený žalobce. Výjimku z takového pravidla představují pouze takové taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam. Výjimku z takového pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou např. věci trestní, věci péče o nezletilé, pracovně právní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit přednostně; v takových případech se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka presumuje. Ve věci žalobkyně šlo o řízení o žádosti o udělení státního občanství, které žalobkyní nebylo uděleno, tedy i řízení ve věci osobního stavu. Zvýšený význam předmětu řízení pro žalobkyni se tak presumuje, není třeba ho zvlášť dokazovat a je namístě základní částku zvýšit o 10 %.

29. Celkově tak žalobkyni náleží za období 5 let, 9 měsíců a 11 dnů základní částka bez modifikace 71 701 Kč (4x 15 000 15 000 /365 (. Jelikož žalovaná plnila dobrovolně částku 64 125 Kč, soud žalobkyni přisoudil částku 7 676 Kč (výrok I.).

30. Co se týče úroku z prodlení, žalobkyně uplatnila svůj nárok u žalované dne 11.8.2021, ta jejímu nároku částečně vyhověla dne 10.3.2022, tj. již po uplynutím lhůty 6 měsíců. Soud tedy přiznal žalobkyni úrok z prodlení v zákonné výši od 12.2.2022 (k tomu dni činil 11,75 % ročně), kdy se žalovaná dostala do prodlení, a to z částky 7 576 Kč do zaplacení a z částky 64 125 Kč do 14.3.2022, kdy došlo k plnění uvedené částky žalovanou (srov. závěry Nejvyššího soudu v rozhodnutí sp.zn. 33 Cdo 1450/2008, podle něhož má věřitel právo na úroky z prodlení i za den, v němž dluh splněním zanikl).

31. Ve zbylém rozsahu, tedy ohledně částky 24 969 Kč s příslušenstvím, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

32. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 3 o. s. ř., kdy i když měl účastník ve věci jen částečný úspěch, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Soud přiznal žalobkyni náhradu účelně vynaložených nákladů, když co do základu nároku byla žaloba úspěšná a výše přiznané částky pak závisela toliko na hodnocení rozhodujícího soudu. Nákladům řízení v dané věci odpovídá částka 27 414,84 Kč skládající se ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč a nákladů právního zastoupení ve výši 25 414,84 Kč Náklady právního zastoupení byly určeny za 5 úkonů právní služby po 3 100 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, sepis částečného zpětvzetí žaloby ze dne 7.4.2022, replika ze dne 2.10.2022 k vyjádření žalované a účast při jednání dne 4.10.2022) dle ust. § 7 bod 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu za použití § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu, dále za 5 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu, celkem tedy 17 000 Kč (15 500 + 1 500), cestovné k soudnímu jednání na trase tř. Kpt. Jaroše 1922, Brno – Francouzská 808/19, Praha 2 a zpět dne 4.10.22 učiněné osobním automobilem Renault Megane Scenic, [registrační značka] s kombinovanou spotřebou 4,4 l/100km, palivem NM, podle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění vyhlášky č. 116/2022 Sb., při ceně paliva 47,1 Kč a náhradě za použití vozidla 4,7 Kč/km při délce cesty k jednání soudu (tam i zpět) 414 km, 2 804 Kč, dále náhrada za promeškaný čas podle § 14 advokátního tarifu ve výši 1 200 Kč za 12 půlhodin po 100 Kč, celkem tedy 21 004 Kč (17 000 + 2 804 + 1 200), to vše zvýšené o náhradu za 21% DPH ve výši 4 410,84 Kč na základě dokladu o registraci advokáta žalobkyně coby plátce této daně, náklady právního zastoupení tedy v celkové výši 25 414,84 Kč (21 004 + 4 410,84). Náhrada za sepis žádosti o náhradu nemajetkové újmy žalobkyni nepřísluší s poukazem na § 31odst. 4 OdpŠk. Náhradu za sepis návrhu na připuštění změny žaloby soud žalobkyni nepřiznal, neboť žalobkyně se příslušenství mohla domáhat ji v podané žalobě a soud tak tento úkon neshledal jako samostatné podání účelným, když ani žalovaná nezavdala žádnou příčinu k tomu, aby příslušenství nebylo požadováno již od počátku. Náhradu nákladů za parkovné 60 Kč soud nepřiznal, neboť tato částka již je zahrnuta v přiznané paušální náhradě k úkonu spočívajícím v účasti na jednání soudu dne 16.9.2022 (srov. Kovářová D. a kol. Vyhláška o advokátním tarifu. Komentář. Nakladatel: Wolters Kluwer (ČR), Praha, 2016, podle právního stavu v ASPI k 8.1.2022, komentář k § 13 odst. 4, dostupné v systému ASPI). Soud si je vědom, že na Praze 2 prakticky není možné bezplatné parkování, současně však soud zohlednil, že částka nedosahuje ani třetiny režijního paušálu a je tak zcela na místě závěr, že uhrazené parkovné lze za součást režijního paušálu považovat.

33. Lhůtu k plnění ve věci samé i ohledně náhrady nákladů řízení stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1, části věty za středníkem o.s.ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších právních předpisů a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší, která žalobkyni v principu nijak nepoškozuje.