43 C 18/2023

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem JUDr. Luďkem Pilným ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 126 698 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 12 563 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15% ročně z částky 12 563 Kč od 29. 8. 2023 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobce domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 114 135 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15% ročně z částky 114 135 Kč od 29. 8. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 8 800 Kč k rukám zástupce žalobce [titul] [jméno] [příjmení], advokáta, do 15 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se žalobou ze dne 1. 2. 2023 domáhal na žalovaném zaplacení částky 126 698 Kč s příslušenstvím jakožto přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nesprávného úředního postupu v řízení vedeném Okresním soudem v České Lípě pod sp. zn. 34 C 55/2013. Předmětné řízení trvalo od jeho zahájení do skončení 3 448 dnů, když bylo ukončeno dne 29. 8. 2022, což považuje žalobce za nepřiměřeně dlouhou dobu. V řízení se dle žalobce vyskytly značné průtahy, čímž došlo k porušení jeho základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů. Z důvodu průtahu byl žalobce dlouhou dobu nucen setrvat ve stavu nejistoty týkající se jeho práv a povinností. Předmětné řízení nebylo nikterak složité, když v řízení nebyl zapojen mezinárodní prvek, nebylo třeba aplikovat cizí právo, nebylo třeba provádět dokazování v cizině, nešlo o nijak skutkově či právně složitou věc. Žalobce nezavdal příčinu ke vzniklým průtahům. Žalobce předběžně uplatnil nárok u žalovaného dne 30. 1. 2023.

2. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 17. 4. 2023 učinil nesporným, že žalobce uplatnil podáním doručeným žalovanému dne 30. 1. 2023 nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 126 698 Kč vzniklou v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce soudního řízení vedeného Okresním soudem v České Lípě pod sp. zn. 34 C 55/2013. Žalovaný projednal žádost žalobce dne 5. 4. 2023 a konstatoval, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/198 sb. a poskytl žalobci zadostiučinění ve výši 50 250 Kč, které mu bylo zaplaceno dne 6. 4. 2023. Ve vztahu k žalobci trvalo řízení 5 let a 7 měsíců. Řízení bylo zahájeno dne 21. 3. 2013, nicméně do spisu byla založena plná moc právního zástupce žalobce dne 4. 1. 2017, a tento den tedy žalovaný považuje za okamžik, kdy se žalobce dozvěděl o tom, že je proti němu vedeno řízení, a mohla mu tedy začít vznikat nemajetková újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení. V posuzovaném řízení nedocházelo dle žalovaného k průtahům ve smyslu neodůvodněné nečinnosti soudu, jeho délka však byla žalovaným vzhledem k předmětu řízení vyhodnocena jako nepřiměřená. Žalovaný setrvává na tom, že přiznaná částka ve výši 50 250 Kč je dostačující a není dán důvod k jejímu navýšení. Žalovaný vycházel ze základní částky 15 000 Kč za rok trvání řízení, resp. 1 250 Kč za měsíc trvání řízení bez krácení za první dva roky řízení, když namítané řízení v době, kdy se žalobce o řízení dozvěděl, běželo již třetím rokem. Žalovaný následně shledal důvody pro snížení základní výše zadostiučinění o 40% z důvodu skutkové a zejména procesní složitosti řízení a také z důvodu, že řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy. Předmětné řízení bylo déle než 1 rok přerušeno do skončení souvisejícího řízení, proběhlo několik jednání, kde bylo provedeno množství listinných důkazů, žalující strana platila soudní poplatek ve splátkách a následně bylo řízení prodloužení nemocí předsedkyně senátu odvolacího soudu, přičemž účastníci nesouhlasili s rozhodnutím bez nařízení jednání. Na délce řízení se výrazně podílela žalující strana svým procesním chováním. Žalobce se na délce řízení nepodílel. Význam řízení byl hodnocen jako standardní, když sice předmětem řízení bylo zaplacení dlužné mzdy, žalobce ale v řízení vystupoval jako zaměstnavatel. Žalovaný navrhl, aby byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta.

3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen„ o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.

4. Ze shodných tvrzení účastníků a ze stanoviska žalovaného ze dne 5. 4. 2023 soud zjistil, že žalobce žalobou uplatněný nárok uplatnil u žalovaného dne 30. 1. 2023. Tato skutečnost byla mezi účastníky nesporná. Dále bylo mezi účastníky nesporné, že základ nároku je po právu, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu nepřiměřené délky řízení vedeného Okresním soudem v České Lípě pod sp. zn. 34 C 55/2013.

5. Ze spisu vedeného Okresním soudem v České Lípě pod sp. zn. 34 C 55/2013 soud zjistil následující:

6. Řízení bylo zahájeno podáním žaloby, které bylo Okresnímu soudu v České Lípě doručeno dne 21. 3. 2013. Předmětem řízení bylo zaplacení dlužné mzdy. Žalobce vystupoval v posuzovaném řízení jako strana žalovaná (v tomto odstavci žalobce dále jako„ žalovaná“), jakožto zaměstnavatel [jméno] [příjmení] (v tomto odstavci dále jako„ žalobkyně“). Dne 30. 5. 2013 byla žalobkyně vyzvána k doplnění žaloby, k čemuž došlo dne 15. 6. 2013 třetí osobou, načež žalobkyně byla dne 25. 6. 2023 vyzvána k doložení plné moci. Žalobkyně byla opětovně vyzývána k doplnění žaloby, na což reagovala až dne 13. 10. 2013. Dne 22. 10. 2013 byla žalobkyni zaslána výzva k zaplacení soudního poplatku. Žalobkyně požádala o osvobození od soudních poplatků dne 21. 11. 2013 a navrhla přerušení řízení. Usnesením ze dne 27. 2. 2014 nebylo žalobkyni osvobození od soudních poplatků přiznáno. Proti usnesení podala žalobkyně blanketní odvolání dne 20. 3. 2014. Žalobkyně doplnila odvolání dne 15. 4. 2014. Usnesením ze dne 24. 7. 2014 bylo zamítnuto přerušení řízení. Žalobkyně podáním ze dne 4. 8. 2014 opětovně požádala o osvobození od soudních poplatků a dne 23. 8. 2014 znovu podala návrh na přerušení řízení. Odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně o nepřiznání osvobození od soudních poplatků dne 17. 12. 2014 potvrdil. Žalobkyně podala proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání. Žalobkyně podala žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení, která byla dne 2. 6. 2015 zamítnuta. Dovolací řízení bylo rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 4. 2016 zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Následně bylo dne 26. 5. 2016 rozhodnuto o nepřipuštění změny žaloby a žalobkyně byla opět vyzvána k zaplacení soudního poplatku. Dne 1. 6. 2016 podala žalobkyně námitku podjatosti a opětovně požádala o přerušení řízení. Dne 2. 6. 2016 požádala žalobkyně opětovně o osvobození od soudních poplatků, příp. aby bylo povoleno zaplacení soudního poplatku ve splátkách, a podala odvolání do usnesení o nepřipuštění změny žaloby. Rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 21. 11. 2016 bylo odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně ze dne 26. 5. 2016 odmítnuto. Dne 4. 1. 2017 byla do spisu založená plná moc pro právního zástupce žalované se žádostí o zaslání žalobního návrhu. Usnesením ze dne 16. 2. 2017 rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka Liberec o námitce podjatosti tak, že soudkyně není vyloučena z projednání věci. Soudní poplatek zaplatila žalobkyně dne 11. 7. 2017. Dne 16. 5. 2017 bylo zastaveno řízení o žádosti žalobkyně o osvobození od soudních poplatků a dne 17. 7. 2017 byl vydán platební rozkaz. Žalovaná podala dne 17. 7. 2017 odpor a požádala o přerušení řízení do doby, než bude rozhodnuto odvolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 10. 2016, č. j. 30 Co 78/2016-265. Poté byla žalobkyně opakovaně vyzývána k předložení důkazu o sdělení žalované, že trvá na pokračování v zaměstnání. Na den 23. 1. 2018 bylo nařízeno soudní jednání, načež žalovaná požádala o odročení. Ústní jednání bylo odročeno na 31. 1. 2018, které bylo s ohledem na nepřítomnost přísedících a odchodu soudkyně na mateřskou dovolenou odročeno na neurčito. Následně bylo usnesením ze dne 15. 3. 2018 řízení přerušeno do skončení řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 35 C 192/2010 O pokračování v řízení bylo rozhodnuto dne 17. 4. 2019. První jednání se konalo dne 2. 9. 2019. Usneseními ze dne 4. 9. 2019 a 1. 10. 2019 požádal soud o součinnost [anonymizována dvě slova] Další jednání se konalo dne 11. 11. 2019, které bylo odročeno za účelem pokusu o mimosoudní vyřešení sporu. Usneseními ze dne 2. 12. 2019 požádal soud o součinnost [anonymizováno 7 slov]. Dne 16. 1. 2020 oznámil manžel žalobkyně svůj záměr vstoupit do řízení jako vedlejší účastník. Vůči tomuto záměru podala žalovaná dne 21. 1. 2020 námitky. Jednání dne 22. 1. 2020 bylo odročeno na neurčito za účelem rozhodnutí o procesním návrhu. Dne 23. 1. 2020 byl manžel žalobkyně vyzván, aby doplnil svůj procesní návrh, což učinil dne 26. 1. 2020. Usnesením ze dne 29. 1. 2020 nebyl připuštěn vstup manžela žalobkyně do řízení. Jednání nařízené na 1. 4. 2020 bylo odročeno na 6. 5. 2020 z důvodů na straně žalobkyně. Další jednání se konala ve dnech 20. 5. 2020 a 29. 6. 2020. Následně žalobkyně podala návrh na změnu žaloby, načež byla usnesením ze dne 28. 7. 2020 vyzvána k odstranění vad podání. Další jednání se konalo dne 30. 9. 2020. Dne 7. 10. 2020 se konalo jednání, na němž byl vyhlášen rozsudek, č. j. 34 C 55/2013-215, kterým bylo žalobě částečně vyhověno. Písemné vyhotovení rozsudku bylo rozesláno dne 13. 10. 2020. Žalobkyně podala proti rozsudku dne 28. 10. 2020 blanketní odvolání. Usnesením ze dne 2. 11. 2020 byla vyzvána k jeho doplnění, což učinila dne 12. 11. 2020. Usnesením ze dne 18. 11. 2020 byla žalobkyně vyzvána k zaplacení soudního poplatku za odvolání v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč. Po zaplacení poslední splátky dne 28. 4. 2021 bylo odvolání předloženo odvolacímu soudu, a to dne 5. 5. 2021. Žalovaná i žalobkyně v podáních ze dne 14. 7. 2021 vyjádřily nesouhlas, aby bylo odvolacím soudem rozhodnuto bez nařízení jednání. Jednání nařízené na 2. 12. 2021 bylo z důvodu dlouhodobé pracovní nepřítomnosti předsedkyně senátu odročeno na 22. 2. 2022. Poté bylo odročeno na 31. 3. 2022, na 2. 6. 2022 a na 30. 6. 2022. Žalobkyně vzala odvolání částečně zpět dne 6. 7. 2022 Odvolací soud rozhodl usnesením ze dne 26. 7. 2022, č. j. 36 Co 107/2021-277, kterým bylo odvolací řízení proti výrokům I. a II. rozsudku soudu I. stupně zastaveno, přičemž toto usnesení nabylo právní moci dne 23. 8. 2022.

7. Ze stanoviska žalovaného ze dne 5. 4. 2023 soud zjistil, že žalovaný konstatoval, že celková délka posuzovaného řízení je nepřiměřená a v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ust. § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Žalobci bylo přiznáno zadostiučinění za řízení dlouhé 5 let a 7 měsíců (když žalobce založil do spisu plnou moc dne 4. 1. 2017) ve výši 50 250 Kč.

8. Po právní stránce soud posoudil věc následovně:

9. Podle § 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen„ OdpŠk“) odpovídá stát za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

10. Podle § 5 OdpŠk odpovídá stát za škodu, která byla způsobena za a) rozhodnutím, jež je vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení nebo v řízení trestním, za b) nesprávným úředním postupem.

11. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

12. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

13. Podle § 31a odst. 2 OdpŠk se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

14. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

15. Nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem byl do právního řádu České republiky zakotven novelou zákona č. 82/1998 Sb., provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., s účinností od 27. 4. 2006 (§ 31a zákona). Zakotvením uvedeného nároku zákonodárce naplnil požadavek pramenící z čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále "EÚLP"). Podle čl. 6 odst. 1 věta první EÚLP má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novely bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 z ESLP na vnitrostátní úroveň, což ostatně zákonodárce výslovně vyjádřil v důvodové zprávě k zákonu č. 160/2006 Sb. Soud je toho názoru, že má-li odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již v EÚLP, je nanejvýš žádoucí, aby jeho rozhodování vycházelo z kritérií stanovených judikaturou ESLP.

16. Délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Soud ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená, naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

17. Co se týká existence prvého z uvedených předpokladů, tj. nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí v posuzovaném řízení, má soud obdobně jako oba účastníci za to, že tento je naplněn, neboť v naříkaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, kterým se rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti a zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí. Podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv činnost spojenou s výkonem pravomoci státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 966/2008).

18. Ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk vymezuje jak formu, tak rozsah náhrady. Peněžitá kompenzace je označena za způsob zásadně subsidiární, nastupující tehdy, není-li možno nemajetkovou újmu nahradit jinak, přičemž dostačujícím prostředkem nápravy by se nejevilo pouhé konstatování porušení práva. V daném případě dospěl soud k závěru, že zmíněný nesprávný úřední postup dosahuje již takové intenzity, že je na místě přiznat finanční zadostiučinění, když je dána i existence příčinné souvislosti mezi uvedeným nesprávným úředním postupem a újmou žalobce a jako dostačujícím prostředkem nápravy se nejeví konstatování porušení práva žalobce na přiměřenou délku řízení.

19. Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009, dovodil, že náhrada imateriální újmy podle § 1 odst. 3 a § 31a odst. 3 OdpŠk nemusí dosahovat výše, k níž by dospěl ESLP ve smyslu čl. 41 Úmluvy. Zdůraznil rovněž s poukazem na § 31a odst. 3 zákona, že výše odškodnění nemajetkové újmy, jež vznikla nesprávným úředním postupem, spočívajícím v tzv. průtazích řízení, není stanovena pevnými částkami. Je přenecháno soudu (popř. v předběžném projednání nároku příslušnému ministerstvu či ústřednímu správnímu úřadu uvedenému v § 6 OdpŠk), aby v každém jednotlivém případě uvážil, jaký rozsah zadostiučinění je přiměřený všem okolnostem za použití zákonem demonstrativně vyjmenovaných kritérií. Z rozsudku senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26 je patrno, že ESLP při stanovení výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vychází z částky 1 000 až 1 500 EUR za jeden rok trvání řízení jako základu pro stanovení celkového zadostiučinění. Tuto částku však snižuje o 30% v případě, kdy již bylo národními orgány shledáno porušení práva stěžovatele a dále ji upravuje především v závislosti na významu předmětu řízení pro stěžovatele, složitosti věci projevující se zejména v počtu stupňů soudní soustavy, ve kterých byla věc projednávána a jednání stěžovatele, jímž přispěl k celkové délce řízení. S takovým způsobem výpočtu výše přiměřeného zadostiučinění, byť v obecné rovině, se ztotožnil i velký senát ESLP v rozsudku v téže věci ze dne 29. 3. 2006, odst.

66. Z rozsudku velkého senátu ESLP v dané věci lze dále vyčíst, že ESLP považuje za přiměřené, pokud je vnitrostátním orgánem přiznáno poškozenému asi 45% částky, kterou by přiznal sám. Konstantní judikatura přitom pro poměry České republiky považuje za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení (tj. 1 250 Kč až 1 667 Kč za jeden měsíc s tím, že v prvních dvou letech trvání řízení jde o částky poloviční). Přiznání částky v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč, ve kterém představuje částka 15 000 Kč částku základní, lze zvažovat například podle takových kritérií, jakými jsou délka samotného kompenzačního řízení (za situace, kdy samotné kompenzační řízení je nepřiměřeně dlouhé, lze přiměřeně zvýšit danou částku, pokud se toho poškozený dovolává) či zcela zjevně nepřiměřená (extrémní) délka posuzovaného řízení.

20. Nesprávný úřední postup spočíval v posuzovaném případě v celkově nepřiměřené délce posuzovaného řízení. Soud se shoduje s časovým vymezením řízení vůči žalobci, jak jej určil žalovaný, tedy, že řízení trvalo pro účely posouzení nároku žalobce vůči žalobci ode dne prvního úkonu žalobce ve věci, když do té doby nebyl žalobce ze strany soudu kontaktován (ani mu nebyla zaslána žaloba), tj. dnem 4. 1. 2017, kdy byla do spisu založena plná moc právního zástupce žalobce, do nabytí právní moci odvolacího soudu dne 23. 8 2022, tj. celkem 5 let a 7 měsíců.

21. Poté, kdy mezi účastníky nebylo sporné, že základ nároku je po právu, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, žalovaný částečně plnil, když nemajetkovou újmu kompenzoval v penězích. Nalézací soud se ztotožňuje se závěrem žalovaného, že v tomto případě, kdy řízení trvalo 5 let a 7 měsíců, by již nepostačovalo pouhé konstatování porušení práva na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, a je toho názoru, že je třeba žalobce odškodnit v penězích. Za přiměřenou částku za jeden rok považuje částku 15 000 Kč (tj. 1 250 Kč za jeden měsíc), přičemž za první dva roky není tato částka snižována, když řízení v době, kdy se žalobce dozvěděl o žalobě, probíhalo již třetím rokem. Za 5 let a 7 měsíců dlouhé řízení dospěl soud prvního stupně k základní částce ve výši 83 750 Kč.

22. Posuzované řízení nevykazovalo prvky zvýšené složitosti po stránce právní a skutkové, když byl v řízení posuzován pracovněprávní nárok z dlužné mzdy. Po procesní stránce se však soud musel vypořádat se značným množstvím procesních návrhů, a to především ze strany žalobkyně. Soud musel rozhodovat o vstupu manžela žalobkyně do řízení, o námitce podjatosti a o změně žaloby. Řízení bylo rovněž přerušeno po dobu 1 roku. V řízení se konalo několik jednání, na kterých byla žalobkyně vyzývána k doplnění důkazů a odstranění nesrovnalostí v žalobě, a bylo provedeno několik listinných důkazů. Žalobkyně také podala blanketní odvolání do vyhlášeného rozsudku, které doplnila až na výzvu soudu, a soudní poplatky splácela na splátky. Rozhodovalo se na dvou stupních soudní soustavy. Po procesní stránce tak bylo řízení nepochybně složitější.

23. Žalobce se na délce řízení nijak nepodílel, a to ani negativně, ani pozitivně. Žalobce pouze podal návrh na přerušení řízení z toho důvodu, že bylo vedeno řízení, jehož výsledek mohl mít vliv na předmětné řízení. Jelikož se však jedná o procesní právo žalobce, nelze mu toto nijak klást k tíži.

24. Řízení probíhalo plynule, jednotlivé úkony soudu na sebe navazovaly. K ojedinělému průtahu došlo pouze u odvolacího soudu pro dlouhodobou nepřítomnost předsedkyně senátu odvolacího soudu.

25. Namítané řízení není spojeno, jak vyplývá ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, s vyšším typovým významem pro účastníka, jaký mají např. řízení trestní, vazební či osobnostní. I když se jedná o věc pracovněprávní, žalobce vystupoval v předmětném řízení v pozici zaměstnavatele, nelze tedy tvrdit, že by význam byl pro žalobce zvýšený.

26. Při výpočtu výše finančního zadostiučinění vycházel soud ze stanoviska Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, dle kterého je základní částkou přiznávanou za jeden rok průtahů v řízení částka 15 000 Kč až 20 000 Kč. Zdejší soud, obdobně jako žalovaný, vycházel s ohledem na celkovou nepřiměřenou délku řízení z částky 15 000 Kč za rok, neboť neshledal, že by zde byly dány podmínky odůvodňující přiznání částky vyšší, když v daném případě se nejednalo o délku řízení extrémní (viz rozsudek NS ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009).

27. Tato paušální částka byla Nejvyšším soudem shledána jako spravedlivá a v souladu s judikaturou ESLP ve vztahu k odškodněním poskytnutým ve světle poměrů České republiky. Není tedy nijak proměnlivá podle vývoje průměrné měsíční hrubé mzdy, a není proto namístě tuto částku ani z tohoto důvodu navyšovat. Základní částka zadostiučinění činí za řízení dlouhé 5 let a 7 měsíce částku 83 750 Kč (5x 15 000 Kč + 7x 1 250 Kč). Základní částku je pak třeba s ohledem na procesní složitost věci snížit o 15% a o 10% za to, že byla věc projednávána na dvou stupních soudní soustavy. Nalézací soud se neztotožnil s celkovým snížením základní částky o 40%, ke kterému přistoupil žalovaný, když se procesní složitost řízení vztahovala především k postupu procesní žalobkyně, která svými úkony prodlužovala řízení. To však nemůže být na újmu žalobci v takto vysoké míře, i když je třeba procesní složitost zohlednit. Za přiměřené tedy soud shledává celkové snížení základní částky zadostiučinění o 25%. Soud prvního stupně dodává, že zohlednil, že postup orgánů veřejné moci přispěl k celkové délce řízení vyšší měrou než složitost věci, když v řízení vznikl u odvolacího soudu průtah z důvodu dlouhodobé nepřítomnosti předsedkyně senátu, nicméně tento průtah se významnou měrou projevil již v samotném závěru o nepřiměřené délce řízení.

28. Žalobci tak náleží zadostiučinění v celkové výši 62 813 Kč, tedy nad to, co plnil žalovaný (50 250 Kč), přiznal soud žalobci výrokem I. částku 12 563 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15% ročně z částky 12 563 Kč od 29. 8. 2023 do zaplacení. Dle ust. § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas. Zároveň se náhrady škody může u soudu podle ust. § 15 odst. 2 OdpŠk domáhat poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Žalobce uplatnil nárok u žalovaného dne 30. 1. 2023, lhůta 6 měsíců tak uplynula dne 30. 7. 2023. Úroky z prodlení úroky z prodlení soud stanovil dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Dle zákona náleží žalobci úrok z prodlení od 31. 7. 2023, žalobce však ve svém návrhu požádal o úrok z prodlení až ode dne 29. 8. 2023, proto podle tohoto návrhu soud postupoval. Pod výrokem II. soud žalobu ve zbylém rozsahu zamítl.

29. O nákladech řízení soud rozhodl pod výrokem III. podle úspěchu ve věci dle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., když žalobce byl úspěšný pouze částečně, avšak rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu. Náklady vzniklé v řízení žalobci spočívají v odměně advokáta dle ust. § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za 2 úkony právní služby á 3 100 Kč (převzetí zastoupení, sepis žaloby) dle ust. § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu, tj. 6 200 Kč, paušálních výdajích ve výši 2x 300 Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu – tj. 600 Kč a zaplaceném soudním poplatku ve výši 2 000 Kč Celkem tedy žalobci náleží náhrada nákladů řízení ve výši 8 800 Kč.

30. Soud pro úplnost dodává, že nepřiznal žalobci náhradu nákladů řízení za předběžné uplatnění nároku u žalovaného, když dle ust. § 31 odst. 4 OdpŠk nemá poškozený právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu. Uplatnění nároku u žalovaného nelze považovat za úkon právní služby ve smyslu ust. § 11 advokátního tarifu a odměna za něj žalobci nenáleží.

31. Pro úplnost soud rovněž připomíná, že výši odměny advokáta za zastupování v řízení, jehož předmětem je náhrada nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí ve smyslu OdpŠk, vypočetl v souladu s ustálenou judikaturou z tarifní hodnoty stanovené podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013).

32. Lhůta k plnění pro žalovaného podle § 160 odst. 1 o. s. ř. odpovídá plnění ze státního rozpočtu. O povinnosti hradit náklady řízení k rukám právního zástupce žalobce soud rozhodl podle § 149 o. s. ř.