43 C 81/2023

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem JUDr. Luďkem Pilným ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 60 958,26 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 60 958,26 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15% ročně od 2. 5. 2023 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se žalobou ze dne 2. 5. 2023 domáhá na žalované zaplacení částky 60 958,26 Kč s příslušenstvím jakožto přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nesprávného úředního postupu v řízení vedeném u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 20 C 78/2014 (dále jen„ posuzované řízení“). Žalobce vystupoval v posuzovaném řízení jako žalovaný. Řízení bylo zahájeno žalobou dne 25. 2. 2014 a pravomocně skončeno bylo dne 24. 11. 2022, tj. trvalo déle než 8 let. Řízení nebylo skutkově ani právně složité. Za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení, resp. za 105 měsíců řízení, žalobce požadoval částku 158 333,26 Kč, přičemž žalovaná v rámci předběžného projednání nároku žalobci dne 4. 4. 2023 přiznala částku 97 375 Kč. Tuto částku žalobci uhradila dne 6. 4. 2023. Žalobou tak žalobce požaduje zbývající částku, která nebyla žalovanou žalobci přiznána.

2. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 5. 6. 2023 učinila nesporným, že u ní žalobce uplatnil dne 13. 12. 2022 svůj nárok ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. v platném znění za nesprávný úřední postup v posuzovaném řízení. Žalovaná konstatovala, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. a poskytla žalobci zadostiučinění ve výši 97 375 Kč. Ve vztahu k žalobci trvalo řízení dle žalované v době posouzení nároku žalovanou celkem 7 let a 10 měsíců, kdy za začátek řízení ve vtahu k žalobci lze považovat den 15. 1. 2015, kdy se o řízení dozvěděl a dostal se do nejistoty ohledně výsledku řízení. V průběhu řízení došlo dle žalované k nekoncentrovanosti postupu soudu I. stupně. Žalovaný se nijak na délce řízení pozitivně nepodílel, když nepodal návrh na určení lhůty k provedení úkonu, ani stížnost na průtahy. Ve věci rozhodoval soud I. stupně i odvolací soud dvakrát. Řízení bylo po skutkové a právní stránce mírně složité, byli vyslechnuti svědci a provedeny listinné důkazy. Předmětem řízení bylo vypořádání společného jmění manželů, přičemž význam pro žalobce byl shledán jako běžný. Žalovaná vycházela ze základní částky 15 000 Kč za rok, přičemž tuto částku snížila o 5% z důvodu složitosti řízení. K zákonným úrokům žalovaná sdělila, že do prodlení se nemohla dostat dne 2. 5. 2023, když žalobce svůj nárok uplatnil u žalované dne 13. 12. 2022. Žalovaná navrhla, aby byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta.

3. Na základě provedeného dokazování zjistil soud tento skutkový stav:

4. Mezi účastníky řízení bylo nesporným, že žalobce u žalované 13. 12. 2022 uplatnil předmětný nárok na zadostiučinění nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce posuzovaného řízení.

5. Z obsahu relevantních listin ze spisu Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 20 C 78/2014 soud zjistil následující: Dne 10. 3. 2014 podala [jméno] [příjmení], [datum narození] (v tomto odstavci dále jako„ žalobkyně“), k Okresnímu soudu v Děčíně žalobu o vypořádání společného jmění po rozvodu, a to v žalobě specifikovaných nemovitostí. Žalobce vystupoval v řízení jako žalovaný (v tomto odstavci žalobce dále jako„ žalovaný“). Žaloba spolu s výzvou k vyjádření se k žalobě byla doručena žalovanému dne 15. 1. 2015. Žalovaný se k žalobě stručně vyjádřil dne 20. 1. 2015 a navrhl, aby soud přerušil řízení do pravomocného skončení řízení, ve kterém se žalobkyně domáhala určení vlastnictví k nemovitostem. K návrhu na přerušení řízení se žalobkyně vyjádřila dne 3. 2. 2015. Usnesením ze dne 3. 5. 2015 bylo řízení přerušeno do skončení řízení vedeného pod sp. zn. 17 C 225/2013. Řízení vedené pod sp. zn. 17 C 225/2013 pravomocně skončilo dne 26. 11. 2015. Usnesením ze dne 27. 1. 2016 bylo rozhodnuto o pokračování v posuzovaném řízení. Žalovaný byl dne 19. 2. 2016 přípisem vyzván, nechť se vyjádří k žalobě, když jeho původní vyjádření neobsahovalo stanovisko k žalobě. Dne 31. 3. 2016 byl žalovaný urgován. Vyjádření soudu podal žalovaný dne 25. 4. 2016. Dne 13. 5. 2016 podala žalobkyně repliku, ve které navrhla rozšíření žaloby. Dne 26. 5. 2016 bylo nařízeno jednání na 20. 7. 2016. Žalobkyně požádala o odročení, čemuž bylo vyhověno. Dne 16. 9. 2016 se konalo první jednání ve věci. Jednání bylo odročeno k návrhu účastníků za účelem mimosoudního řešení sporu. Dne 16. 11. 2016 se účastníci vyjádřili tak, že ke smíru nedošlo s tím, že žalovaný shromažďuje potřebné doklady. Dne 18. 1. 2017 byl žalovanému zaslán přípis, zda došlo ke shromáždění potřebných dokladů, a nechť tyto soudu předloží ve lhůtě 15 dnů. Dne 25. 1. 2017 požádal žalovaný o prodloužení lhůty, když doklady bude možné shromáždit až během první poloviny února 2017. Dne 4. 4. 2017 byl žalovanému zaslán přípis, nechť avizované doklady předloží soudu. Dne 25. 4. 2017 sdělil žalovaný soudu, že se mu nepodařilo předmětné doklady dohledat, a že kontaktuje žalobkyni s návrhem na smírné řešení věci. Dne 18. 7. 2017 byl účastníkům zaslán přípis, nechť sdělí, zda probíhá a s jakým výsledkem mimosoudní jednání. Dne 24. 7. 2017 sdělila žalobkyně, že k dohodě mezi účastníky nedošlo. To samé sdělil žalovaný dne 21. 8. 2017. Dne 10. 11. 2017 se konalo další jednání ve věci, kde došlo k přednesu žaloby a k dokazování. Jednání bylo přerušeno do dne 17. 1. 2018. Dne 10. 1. 2018 požádala žalobkyně o odročení jednání. Jednání bylo odročeno na 18. 1. 2018. Na jednání probíhalo dokazování. Následně bylo jednání odročeno na 14. 3. 2018. Na jednání dne 14. 3. 2018 pokračovalo dokazování, žalovaný byl poučen, aby předložil důkazy. Ty předložil soudu dne 12. 4. 2018. Další jednání ve věci se konalo dne 2. 5. 2018 a 20. 6. 2018. Dne 27. 6. 2018 byl vyhlášen rozsudek č. j. 20 C 78/2014-129. Dne 18. 7. 2018 požádal soudce o prodloužení lhůty k vyhotovení a vypravení rozsudku do 31. 8. 2018. Žádosti bylo vyhověno. Rozsudek byl rozeslán dne 15. 8. 2018. Dne 30. 8. 2018 podala žalobkyně do rozsudku blanketní odvolání. K jeho doplnění byla vyzvána usnesením ze dne 13. 9. 2018. Doplnění předložila dne 27. 9. 2018. Usnesením ze dne 1. 10. 2018 byla žalobkyně vyzvána k zaplacení soudního poplatku za odvolání, soudní poplatek byl uhrazen dne 10. 10. 2018. Odvolání žalobkyně bylo zasláno žalovanému dne 26. 10. 2018, a žalovaný byl vyzván k vyjádření se k odvolání. Spis byl odvolacímu soudu předložen dne 12. 12. 2018. Usnesením ze dne 25. 4. 2019 byl rozsudek částečně zrušen a věc byla vrácena soudu I. stupně. Dne 6. 12. 2019 se konalo další jednání ve věci, kde byl žalovaný vyzván k doplnění důkazů. K tomuto se vyjádřil žalovaný dne 31. 1. 2020. Dne 21. 2. 2020 se konalo další jednání. Dne 13. 7. 2020 bylo nařízeno jednání na 2. 10. 2020. Žalobkyně požádala o odročení jednání. Jednání bylo odročeno, přičemž následně bylo znovu odročeno z důvodu nouzového stavu na neurčito. Dne 23. 3. 2021 byly účastníci vyzváni k předložení závěrečných návrhů s tím, že další jednání se bude konat dne 4. 6. 2021. Dne 1. 6. 2021 požádal žalovaný o odročení jednání, čemuž bylo vyhověno a jednání bylo odročeno na 23. 7. 2021. Dne 10. 7. 2021 předložila žalobkyně návrh na změnu petitu, což bylo připuštěno na jednání dne 23. 7. 2021. Soud vyhlásil dne 28. 7. 2021 rozsudek, č. j. 20 C 78/2014-184. Rozsudek byl rozeslán dne 6. 8. 2021. Žalovaný podal do rozsudku blanketní odvolání dne 24. 8. 2021. Usnesením ze dne 22. 9. 2021 byl žalovaný vyzván k odstranění vad odvolání, což učinil dne 4. 11. 2021. Výzva k zaplacení soudního poplatku byla zaslána žalovanému dne 25. 11. 2021, současně bylo odvolání zasláno žalobkyni. Soudní poplatek byl zaplacen žalovaným dne 26. 11. 2021 Odvolacímu soudu byl spis předložen dne 22. 12. 2021. Jednání odvolacího soudu bylo nařízeno na 6. 9. 2022. Následně bylo z organizačních důvodů odročeno na 22. 9. 2022. Rozsudkem ze dne 27. 9. 2022, č. j. 11 Co 212/2021-221, byl rozsudek soudu I. stupně částečně změněn a částečně potvrzen. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 24. 11. 2022, a věc byla pravomocně skončena.

6. Z přípisu žalobce ze dne 13. 12. 2022 bylo soudem zjištěno, že žalobce se obrátil na žalovanou dne 13. 12. 2022 ve věci uplatnění nároku na zadostiučinění nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení vedeného Okresním soudem v Děčíně pod sp. zn. 20 C 78/2014, přičemž požadoval zaplacení částky 158 333,26 Kč.

7. Ze stanoviska žalované ze dne 4. 4. 2023 bylo soudem zjištěno, že předběžně uplatněný nárok žalobce byl projednán v šestiměsíční lhůtě. Po zhodnocení všech okolností došla žalovaná k závěru, že žalobce má nárok na zadostiučinění ve výši 97 375 Kč, když konstatovala, že celková délka řízení vedeného Okresním soudem v Děčíně pod sp. zn. 20 C 78/2014 byla nepřiměřená a došlo k nesprávnému úřednímu postupu.

8. Po právní stránce soud posoudil věc následovně:

9. Podle § 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen„ OdpŠk“) odpovídá stát za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

10. Podle § 5 OdpŠk odpovídá stát za škodu, která byla způsobena za a) rozhodnutím, jež je vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení nebo v řízení trestním, za b) nesprávným úředním postupem.

11. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

12. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

13. Podle § 31a odst. 2 OdpŠk se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

14. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

15. Podle § 32 odst. 3 OdpŠk nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

16. Nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem byl do právního řádu České republiky zakotven novelou zákona č. 82/1998 Sb., provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., s účinností od 27. 4. 2006 (§ 31a zákona). Zakotvením uvedeného nároku zákonodárce naplnil požadavek pramenící z čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále "EÚLP"). Podle čl. 6 odst. 1 věta první EÚLP má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novely bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 z ESLP na vnitrostátní úroveň, což ostatně zákonodárce výslovně vyjádřil v důvodové zprávě k zákonu č. 160/2006 Sb. Soud je toho názoru, že má-li odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již v EÚLP, je nanejvýš žádoucí, aby jeho rozhodování vycházelo z kritérií stanovených judikaturou ESLP.

17. Délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Soud ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená, naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

18. Co se týká existence prvého z předpokladů pro vznik odpovědnosti státu za škodu dle OdpŠk, tj. nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí v posuzovaném řízení, má soud za to, že tento je naplněn, neboť v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, kterým se rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti a zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí. Podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv činnost spojenou s výkonem pravomoci státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 966/2008). Nesprávný úřední postup v posuzovaném případě spočíval v celkově nepřiměřené délce posuzovaného řízení, které trvalo ve vztahu k žalobci od 15. 1. 2015 do 24. 11. 2022, tedy 7 let a 10 měsíců. Vznik újmy ostatně dovodila i sama žalovaná ve svém stanovisku ze dne 4. 4. 2023, kterým přiznala žalobci zadostiučinění ve výši 97 375 Kč.

19. Ustanovení § 31a odst. 2 zákona vymezuje jak formu, tak rozsah náhrady. Peněžitá kompenzace je označena za způsob zásadně subsidiární, nastupující tehdy, není-li možno nemajetkovou újmu nahradit jinak, přičemž dostačujícím prostředkem nápravy by se nejevilo pouhé konstatování porušení práva. V daném případě dospěl soud k závěru, že zmíněný nesprávný úřední postup dosahuje již takové intenzity, že je na místě přiznat finanční zadostiučinění, když je dána i existence příčinné souvislosti mezi uvedeným nesprávným úředním postupem a újmou žalobce a jako dostačujícím prostředkem nápravy se nejeví konstatování porušení práva žalobce na přiměřenou délku řízení.

20. Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009, dovodil, že náhrada imateriální újmy podle § 1 odst. 3 a § 31a odst. 3 zákona nemusí dosahovat výše, k níž by dospěl ESLP ve smyslu čl. 41 Úmluvy. Zdůraznil rovněž s poukazem na § 31a odst. 3 zákona, že výše odškodnění nemajetkové újmy, jež vznikla nesprávným úředním postupem, spočívajícím v tzv. průtazích řízení, není stanovena pevnými částkami. Je přenecháno soudu (popř. v předběžném projednání nároku příslušnému ministerstvu či ústřednímu správnímu úřadu uvedenému v § 6 zákona), aby v každém jednotlivém případě uvážil, jaký rozsah zadostiučinění je přiměřený všem okolnostem za použití zákonem demonstrativně vyjmenovaných kritérií. Z rozsudku senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26 je patrno, že ESLP při stanovení výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vychází z částky 1 000 až 1 500 EUR za jeden rok trvání řízení jako základu pro stanovení celkového zadostiučinění. Tuto částku však snižuje o 30% v případě, kdy již bylo národními orgány shledáno porušení práva stěžovatele a dále ji upravuje především v závislosti na významu předmětu řízení pro stěžovatele, složitosti věci projevující se zejména v počtu stupňů soudní soustavy, ve kterých byla věc projednávána a jednání stěžovatele, jímž přispěl k celkové délce řízení. S takovým způsobem výpočtu výše přiměřeného zadostiučinění, byť v obecné rovině, se ztotožnil i velký senát ESLP v rozsudku v téže věci ze dne 29. 3. 2006, odst.

66. Z rozsudku velkého senátu ESLP v dané věci lze dále vyčíst, že ESLP považuje za přiměřené, pokud je vnitrostátním orgánem přiznáno poškozenému asi 45% částky, kterou by přiznal sám. Konstantní judikatura přitom pro poměry České republiky považuje za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení (tj. 1 250 Kč až 1 667 Kč za jeden měsíc s tím, že v prvních dvou letech trvání řízení jde o částky poloviční). Přiznání částky v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč, ve kterém představuje částka 15 000 Kč částku základní, lze zvažovat například podle takových kritérií, jakými jsou délka samotného kompenzačního řízení (za situace, kdy samotné kompenzační řízení je nepřiměřeně dlouhé, lze přiměřeně zvýšit danou částku, pokud se toho poškozený dovolává) či zcela zjevně nepřiměřená (extrémní) délka posuzovaného řízení.

21. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, k možnosti překonání závěrů učiněných ve Stanovisku s ohledem na ekonomický růst se Nejvyšší soud vyjadřoval v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011), a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Z poslední doby se Nejvyšší soud k této otázce vyjádřil též v usnesení ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2184/2020. Při vydání Stanoviska Nejvyšší soud vycházel zejména z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, jež v tomto ohledu nedoznala změn (viz NS sp. zn. 30 Cdo 3171/2018).

22. Soud se shoduje s časovým vymezením řízení vůči žalobci, jak jej určila žalovaná, tedy že za počátek řízení ve vztahu k žalobci je třeba považovat den 15. 1. 2015, kdy se žalobce o řízení ve věci dozvěděl, tedy kdy mu byla doručena žaloba, neboť až od tohoto okamžiku vzniká procesnímu žalovanému nejistota ohledně výsledku řízení. Řízení bylo pravomocně skončeno dne 24. 11. 2022.

23. Žalovaná nemajetkovou újmu kompenzovala v penězích. Soud se s tímto postupem ztotožňuje, když v tomto případě, kdy řízení trvalo 7 let a 10 měsíců, by již nepostačovalo pouhé konstatování porušení práva na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě a je toho názoru, že je třeba žalobce odškodnit v penězích. Za přiměřenou částku za jeden rok považuje částku 15 000 Kč (tj. 1 250 Kč za jeden měsíc), přičemž za první dva roky je tato částka snížena na polovinu. Základní částka za 7 let a 10 měsíců dlouhé řízení tudíž činí 102 500 Kč.

24. Řízení bylo mírně složitější po skutkové stránce, kdy předmětem řízení bylo vypořádání společného jmění manželů, a to v žalobě specifikovaných nemovitostí a po určitou dobu i obchodního podílu. Účastníci v průběhu řízení opakovaně ve vztahu k předmětu řízení doplňovali svá skutková tvrzení. Ve věci bylo třeba poměrně rozsáhlého dokazování, a to zejména mnoha listinami. Procesně bylo řízení standardně složité, když nebyly vypracovány znalecké posudky, nebylo nutné vydávat usnesení o svědečném a znalečném apod. V řízení nedocházelo k vydávání nadstandartního množství procesních rozhodnutí, ojedinělým případem bylo usnesení o přerušení řízení, připuštění změny žaloby. Z důvodu především hmotněprávní složitosti řízení soud základní částku snížil o 5%. Vzhledem k tomu, že řízení probíhalo dvakrát u soudu I. stupně a dvakrát u soudu odvolacího, nalézací soud základní částku odškodnění dále snížil o 5%.

25. Žalobce se na délce řízení pozitivně nepodílel, naopak opakovaně z důvodů na jeho straně došlo k prodloužení časového období mezi úkony soudu, a to především na počátku řízení. Z jeho iniciativy došlo k přerušení řízení. Následně avizoval doložení dokladů, načež několik měsíců trvalo, a to i přes urgence soudu, než žalobce sdělil, že se mu nepodařilo předmětné doklady nalézt. Rovněž soudu sdělil, že se bude pokoušet o smírné řešení. I přes výzvu soudu žalobce soud kontaktoval až po čtyřech měsících s tím, že ke smíru nedošlo. Žalobce jednou požádal o odročení nařízeného jednání z důvodu lékařského zákroku. Podal blanketní odvolání, jehož vady odstranil až na výzvu soudu. Z důvodu podílu žalobce soud základní částku snížil o 5%.

26. Co se týká významu předmětu řízení, zde je třeba poukázat na to, že dle ustálené judikatury je vyšší význam předmětu řízení presumován u řízení, která mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako např. věci trestní, věci péče o nezletilé, pracovněprávní spory, věci osobního vztahu, aj. Nejde-li o vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je pro ně význam předmětu řízení standartní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2542/2014). V daném případě bylo předmětem řízení vypořádání společného jmění manželů. Předmětem vypořádání nebyla nemovitost, kterou žalobce užívá k trvalému bydlení. Řízení o vypořádání společného jmění manželů nepatří mezi řízení se zvýšeným významem předmětu pro účastníky, soud považuje význam předmětu řízení pro žalobce za standardní.

27. Konečně pokud se jedná o postup soudů coby jedno z klíčových kritérií pro posouzení přiměřenosti doby řízení, tak soud v posuzovaném řízení zaznamenal jeden delší průtah, resp. období nečinnosti, v období od 20. 10 2020 do 23. 3. 2021, tj. celkem 5 měsíců, z důvodu nouzového stavu. Postup soudu I. stupně rozhodně nelze považovat za koncentrovaný. Ve věci bylo nařízeno velké množství jednání. Rovněž je třeba přihlédnout k tomu, že rozsudek soudu I. stupně byl částečně zrušen a věc byla odvolacím soudem vrácena. Odvolací soud postupoval plynule a o odvolání rozhodl v přiměřené době. Z důvodu postupu soudu soud základní částku zvýšil o 5%.

28. Základní částka zadostiučinění činí za řízení dlouhé 7 let a 10 měsíců částku 102 500 Kč (6x 15 000 Kč + 10x 1 250 Kč), přičemž soud shledal důvody pro zvýšení základní částky o 5% z důvodu postupu soudu v řízení, snížení o 5% za podíl žalobce na délce řízení, snížení o 5% za složitost řízení a snížení o 5% za opakované projednání na dvou stupních soudní soustavy, tj. celkem žalobci náleží přiměřené zadostiučinění za nesprávný úřední postup částka ve výši 92 250 Kč. Jelikož žalovaná v rámci předběžného uplatnění nároku žalobci přiznala a uhradila částku ve výši 97 375 Kč, soud výrokem I. žalobu v celém rozsahu zamítl.

29. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř. a přiznal žalované, která byla ve sporu plně úspěšná, náhradu nákladů řízení v celkové výši 900 Kč tvořenou paušální náhradou za tři úkony (vyjádření ve věci, příprava na jednání, účast na jednání) po 300 Kč podle § 2 odst. 3 ve spojení s § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, ve znění pozdějších předpisů.

30. Lhůtu k plnění náhrady nákladů řízení určil soud jako třídenní od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).