43 C 93/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem JUDr. Luďkem Pilným ve věci žalobce: osobní údaje žalobce proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 48 165,48 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 30 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15% ročně z částky 30 000 Kč od 12. 3. 2023 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do 18 165,48 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15% z částky 18 165,48 Kč od 12. 3. 2023 do zaplacení a co do úroku z prodlení ve výši 15% ročně z částky 18 165,48 Kč od 9. 11. 2022 do 11. 3. 2023 zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 2 600 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se domáhal na žalované zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 48 165,48 Kč s úrokem z prodlení ode dne 9. 11. 2022 do zaplacení, způsobené mu nesprávným úředním úkonem v řízení vedeném Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 15 A 126/2019. Žalobce podal žalobu proti žalovanému [příjmení] [anonymizováno] [obec] dne 27. 6. 2019 Soudní poplatek uhradil žalobce na základě výzvy soudu v průběhu srpna 2019. Dne 3. 1. 2021 se obrátil na krajský soud s dotazem na stav věci, když od podání žaloby uběhl rok a půl a ve věci nebyly provedeny žádné další úkony. Přípisem ze dne 21. 1. 2021 bylo žalobci sděleno soudcem, že soud očekává, že k vyřízení žaloby dojde v prvním pololetí roku 2022. Dne 11. 1. 2022 se žalobce opět obrátil na krajský soud s dotazem na stav věci, když stále nedošlo k žádnému úkonu. Dne 19. 1. 2022 bylo žalobci soudem sděleno, že, pokud to epidemická situace dovolí, bude rozhodnuto v červnu 2022. Soud ve věci skutečně rozhodl rozsudkem ze dne 21. 6. 2022, a tímto rozsudkem byla žaloba shledána jako důvodná. Rozsudek nabyl právní moci dne 27. 6. 2022. Žalobce upozornil, že ve věci rozhodoval pouze soud prvního stupně, nejednalo se o složitou věc, a spis nebyl nijak rozsáhlý. Rovněž uvedl, že řízení pro něj mělo zvýšený význam, když se jednalo o věc týkající se šikany jeho dcery ze strany ředitelky školy, kterou jeho dcera navštěvovala. Postupem soudu došlo k absolutnímu vyprázdnění institutu práva na informace, když mu tato byla poskytnuta až po třech letech. Žalobce požadoval 20 000 Kč za první dva roky a částku 19 600 Kč za necelý třetí rok navýšenou o 21,63% z důvodu inflace od roku 2010 do roku 2022, tj. celkem 48 165,48 Kč. Žalobce se obrátil na žalovanou se žádostí o náhradu nemajetkové újmy. Stanoviskem ze dne 8. 11. 2022 žalovaná konstatovala nesprávný úřední postup spočívajícím v nepřiměřené délce předmětného řízení, nicméně odmítla přiznat žalobci peněžité zadostiučinění.

2. Žalovaná nárok žalobce neuznala. Učinila nespornou skutečnost, že u ní žalobce dne 11. 9. 2022 uplatnil nárok na poskytnutí zadostiučinění ve výši 48 165,48 Kč. K projednání žádosti došlo dne 8. 11. 2022, kdy žalovaná konstatovala v řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 15 A 126/2019 nesprávný úřední postup ve formě porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě. Toto konstatování bylo shledáno jako dostatečné. Nárok na poskytnutí zadostiučinění v penězích nebyl žalovanou shledán jako důvodný. Na tomto stanovisku žalovaná setrvala. Celková délka řízení činila 3 roky, přičemž řízení bylo vedeno pouze soudem prvního stupně. Dle žalované je třeba rovněž přihlédnout k tomu, že řízení probíhalo u správního soudu, když správní soud projednává věci v pořadí, v jakém k němu došly. Význam řízení byl shledán jako standardní až nižší, neboť se nejedná o presumované řízení ve smyslu ustálené judikatury. Zvýšený význam řízení žalobce tvrdil až v žalobě. K případnému vlivu inflace na částky poskytované jako odškodnění odkázala žalovaná na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2181/2021, bod 18. K požadavku žalobce na přiznání úroku z prodlení ode dne 9. 11. 2022 žalovaná odkázala na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 s tím, že jelikož byla žádost žalobce žalované doručena dne 11. 9. 2022, náleží mu případný úrok z prodlení ode dne 12. 3. 2023.

3. Žalobce v replice ze dne 2. 3. 2023 uvedl, že se domnívá, že správní řízení je řízení jako každé jiné, snad pouze s tím rozdílem, že se mnohem méně konají ústní jednání, takže soud může postupovat rychleji.

4. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě listinných důkazů předložených žalobcem a žalovanou a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení ústního jednání, soud postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., kdy k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, a věc rozhodl bez nařízení jednání.

5. Ze shodných tvrzení účastníků a ze stanoviska žalované ze dne 8. 11. 2022 soud zjistil, že žalobce žalobou uplatněný nárok uplatnil u žalované dne 11. 9. 2022. Rovněž je nesporné, že v řízení vedeném Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 15 A 126/2019, došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., a tím k porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě.

6. Z provedených důkazů soud zjistil následující skutečnosti.

7. Ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 15 A 126/2019 soud zjistil, že žalobce podal dne 27. 6. 2019 na [územní celek] správní žalobu proti rozhodnutí správního orgánu o stížnosti, když [stát. instituce] neshledal stížnost žalobce jako důvodnou. Usnesením krajského soudu ze dne 4. 7. 2019, č. j. 15 A 126/2019-11, byl žalobce vyzván k úhradě soudního poplatku za žalobu ve lhůtě patnáct dnů ode dne doručení usnesení. Žalobce soudní poplatek složil dne 8. 7. 2019. Dne 12. 7. 2019 bylo zažádáno o zaslání kopie žaloby proti rozhodnutí ze dne 7. 6. 2019, č. j. [spisová značka] [spisová značka] a žalovaná byla vyzvána k vyjádření se k žalobě. Toto bylo doručeno soudu dne 1. 8. 2019. Vyjádření žalované bylo zasláno právnímu zástupci žalobce dne 12. 8. 2019 a účastníkům byla rovněž zaslána výzva ke sdělení, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání. Dne 21. 8. 2019 byl doručen soudu souhlas žalované s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání. Dne 27. 8. 2019 byl soudu doručen souhlas s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání žalobce spolu s replikou, která byla právnímu zástupci žalované zaslána dne 18. 9. 2019. Dne 31. 1. 2021 se žalobce obrátil na krajský soud s dotazem na stav řízení s tím, že od srpna 2019 nedošlo ve věci k žádnému úkonu. Soud odpověděl přípisem dne 21. 1. 2021 tak, že v současné době soud vyřizuje žaloby, které mu došly v roce 2017 a 2018, přičemž soud je povinen vyřizovat věci v pořadí dle zákona, a že lze očekávat, že ve věci bude rozhodnuto v prvním pololetí roku 2022. Žalobce opakoval svůj dotaz na sdělení o stavu řízení dne 11. 1. 2022. Přípis, ve kterém soud žalobci sdělil, že k rozhodnutí dojde do konce června 2022, pokud to epidemická situace dovolí, byl odeslán žalobci dne 19. 1. 2022. Řízení bylo skončeno vydáním rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 6. 2022, č. j. 15 A 126/2019-50. Rozsudek byl doručen žalobci dne 27. 6. 2022, kdy nabyl právní moci.

8. Soud neprovedl pro nadbytečnost dokazování vyřízení stížnost [anonymizováno], návrh na vyhlášení výběrového řízení neboť takto zjištěný skutkový stav měl již za dostatečně prokázaný. Dále soud neprovedl dokazování žádostí o odškodnění ze dne 11. 9. 2022, doručenkou z datové sítě, stanoviska žalované ze dne 8. 11. 2022, neboť uplatnění nároku u žalované bylo mezi účastníky nesporné.

9. Po právní stránce soud posoudil věc následovně:

10. Dle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“) odpovídá stát za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

11. Dle § 2 OdpŠk se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit.

12. Dle § 3 odst. 1 písm. a), b), c) OdpŠk odpovídá stát za škodu, kterou způsobily: a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, (dále jen "úřední osoby"), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (dále jen "územní celky v přenesené působnosti").

13. Dle § 5 OdpŠk odpovídá stát za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena: a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

14. Dle § 13 odst. 1 a 2 OdpŠk odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

15. Dle § 14 odst. 1 a 3 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v zákoně. Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

16. Dle § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

17. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle třetího odstavce téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

18. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle § 1 odst. 1, § 13 a § 31a OdpŠk, když se žalobce po žalované domáhá úhrady finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem, a to porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Žalobce u žalované svůj nárok uplatnil dne 11. 9. 2022 ve smyslu § 14 OdpŠk, žalovaná v rámci šestiměsíční lhůty jeho nárok projednala a poskytla mu zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené době, a proto věc mohla být před soudem ve smyslu § 15 OdpŠk projednána.

19. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidské práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005) a průtah, jenž se vyskytne jen v určité fázi řízení, toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005).

20. Kritéria § 31a odst. 3 OdpŠk se použijí i na zjištění, zda byla délka řízení přiměřená.

21. Celková délka posuzovaného řízení od podání žaloby dne 27. 6. 2019 do pravomocného rozhodnutí ve věci dne 27. 6. 2022 činila 3 roky.

22. Význam předmětu řízení byl shledán jako standardní. Dle ustálené judikatury je vyšší význam předmětu řízení presumován u řízení, která mají pro jejich účastníky zvýšený význam; jedná se o věci trestní, věci péče o nezletilé, pracovněprávní spory, věci osobního stavu aj. Nejde-li o vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu pro poškozeného, je pro něj význam předmětu řízení standardní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2542/2014). Soud si uvědomuje, že subjektivně žalobce pociťoval, že řízení je pro něj významné, když se jednalo o věc ve vztahu k šikaně jeho dcery, s ohledem na uvedené však soud shledal, že význam řízení pro žalobce byl standardní.

23. Řízení nevykazovalo vyšší míru složitosti skutkové, právní, ani procesní. Ve věci nebyl zapojen mezinárodní prvek, nebylo nezbytné ustanovit tlumočníka, nebyl vypracován znalecký posudek (který byl pouze přiložen), aj. Soud byl schopen rozhodnout pouze na základě listinných důkazů a oba účastníci souhlasili s rozhodnutím bez nařízení jednání.

24. Žalobce se na délce řízení nepodílel. Dvakrát zaslal soudu přípis se žádostí o sdělení stavu věci.

25. Pokud se jedná o postup soudů ve věci, ten byl nejprve plynulý, když soud zaslal výzvu na úhradu soudního poplatku žalobci v rámci několika dnů po podání žaloby. Po zaplacení soudního poplatku rovněž velmi rychle zaslal žalobu žalované s výzvou k vyjádření. Mezi 12. 8. 2019, kdy byla účastníkům zaslána výzva ke sdělení, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání, do samotného rozhodnutí dne 21. 6. 2022 soud však neučinil žádný úkon směřující k ukončení věci. V řízení tedy došlo k průtahu v délce 2 roky a 10 měsíců.

26. S ohledem na shora uvedený souhrn všech skutkových okolností posuzované věci soud uzavřel, že celková délka řízení nebyla s ohledem na shora uvedené závěry přiměřená, což ostatně uznala i žalovaná. Řízení probíhalo na jednom stupni soudní soustavy, nebylo shledáno, že by řízení bylo procesně, skutkově či právně složité, a celková délka řízení činila 3 roky. V řízení došlo k jedinému průtahu soudu, nicméně tento průtah se vzhledem k okolnostem případu, tak, jak byly popsány shora, projevil v porušení práva žalobce na přiměřenou délku řízení. Posuzované řízení nebylo samo o sobě dlouhé (3 roky), nicméně v řízení se vyskytl značný průtah soudu (2 roky a 10 měsíců), který měl zcela zásadní vliv na celkovou délku řízení.

27. V posuzovaném řízení tedy došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v jeho nepřiměřené délce ve smyslu ust. § 13 odst. 1 OdpŠk a v důsledku toho ke vzniku nemajetkové újmy žalobce. Presumovaný vznik újmy žalovaná v řízení ani nevyvracela. Újmu v tomto případě pak bylo na místě odškodnit v penězích, neboť žalobce se na délce řízení nepodílel.

28. Ke stanovení výše odškodnění přistoupil soud v souladu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011. Základní částku stanovil soud s ohledem na délku řízení ve výši 15 000 Kč. Za první 2 roky řízení přísluší žalobci polovina této částky - tedy celkem 15 000 Kč. Základní částka tak při délce řízení 3 let měsíců činí 30 000 Kč.

29. Soud poukazuje na určité specifikum správního soudnictví, spočívající v tom, že správní soud projednává a rozhoduje věci podle pořadí, v jakém k němu došly, ledaže jsou u věci dány závažné důvody pro přednostní projednávání a rozhodování věci. Věc žalobce mezi přednostní věci ze zákona nepatří (srov. § 56 soudního řádu správního). Z toho tedy vyplývá, že jen ze samotné skutečnosti, že věc žalobce byla rozhodnuta až v červnu 2022, nelze dovodit zaviněný průtah na straně správního soudu. Je totiž velmi pravděpodobné, že správní soud projednával a rozhodoval žaloby a návrhy, které napadly dříve. Na straně druhé však tuto skutečnost nelze přikládat k tíži žalobce, neboť je povinností státu, aby zajistil, že v soudním řízení budou dodrženy lhůty přiměřené. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že za přiměřenou délku řízení lze považovat 24 měsíců (nikoli však již delší) s poukazem na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikované pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2017, čj. Aprk 24/ 2017). Tato lhůta byla v případě žalobce objektivně překročena. K průtahu tedy objektivně došlo, nicméně není proto ještě důvod základní částku modifikovat.

30. K námitce žalobce ohledně překonání stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 s ohledem na ekonomický růst se Nejvyšší soud vyjadřoval v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011) a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019).

31. Úrok z prodlení žalobci náleží ode dne následujícího po uplynutí šestiměsíční lhůty od uplatnění nároku u žalované (k tomu srov. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010), tedy ode dne 12. 3. 2023, když žádost žalobce byla žalované doručena dne 11. 9. 2022. Výše úroku z prodlení odpovídá ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Jelikož k uplatnění žádosti došlo dle 11. 9. 2022, náleží tak žalobci úroky z prodlení ode dne 12. 3. 2023. Ve výroku II. tedy soud zamítl přiznání úroků z prodlení ve výši 48 165,48 Kč od 9. 11. 2022 do 11. 3. 2023.

32. Soud přiznal žalobci náhradu nákladů řízení dle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. a § 151 odst. 2 o. s. ř., když žalobce jako nezastoupený subjekt byl, co do základu nároku úspěšný. Soud přiznal náhradu nákladů řízení za 2 úkony, a to podání žaloby, podání repliky á 300 Kč dle AT a zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč, tj. celkem 2 600 Kč.

33. Lhůta k plnění byla stanovena v délce 15 dnů od právní moci rozsudku dle ust § 160 odst. 1 věta 1 o. s. ř.