44 C 26/2017

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl předsedou senátu Mgr. Liborem Zhřívalem, jako samosoudcem, ve věci žalobce: osobní údaje žalobce proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 2 139 256 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba s návrhem, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 2 139 256 Kč s příslušenstvím, tj. s úrokem z prodlení od 20. 10. 2016 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené ČNB v každém kalendářním pololetí a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí zvýšené o 7 procentních bodů, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se žalobou došlou zdejšímu soudu dne 9. 5. 2017 na žalované domáhal zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím (ve formě zákonného úroku z prodlení), coby náhrady škody vzniklé mu v důsledku nesprávného úředního postupu v incidenčním řízení vedeném u [anonymizována dvě slova] v [obec] pod sp. zn. [spisová značka] (dále jen„ incidenční řízení“), v němž nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Podle žaloby přihlásil žalobce do konkursního řízení vedeného u [anonymizována dvě slova] v [obec] pod sp. zn. [spisová značka] své nároky na mzdu, která mu jeho zaměstnavatelem, úpadcem, [právnická osoba], [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], [IČO], nebyla vyplácena v době od [datum] do [datum]. Správce konkursní podstaty úpadce mzdové nároky žalobce částečně uznal a uhradil, avšak ve zbytku je popřel. Část popřené pohledávky se stala předmětem incidenčního řízení vedeného žalobcem proti správci konkursní podstaty. V tomto řízení, zahájeném dne [datum] a skončeném až rozsudkem [Vrchního soudu] ze dne [datum], bylo soudy určeno, že žalobce má v konkursním řízení vůči úpadci další pohledávku ve výši [částka]. Žalobce se žalobou ze dne 2. 5. 2007 u Obvodního soudu pro Prahu 2 na žalované domáhal náhrady zadostiučinění za nemajetkovou újmu s tím, že v incidenčním řízení došlo k porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 2. 2012, č. j. [číslo jednací], této žalobě částečně vyhověl, když dospěl k závěru, že v incidenčním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ zák. č. 82/1998 Sb.“), protože soudy nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Správce konkursní podstaty (po provedení srážky zálohy na daň z příjmu a na sociální a zdravotní pojištění) poukázal dne [datum] na účet žalobce částku [částka]. Vzhledem k tomu, že žalobce po dobu delší než sedm let (v důsledku popsaného nesprávného úředního postupu v incidenčním řízení) nemohl svobodně, podle vlastního rozhodnutí, uvedené peněžní (mzdové) prostředky využívat, a to tak, aby akumulovaly finanční zisk při využití obvyklých nástrojů kapitálového trhu (např. realitní trh, burza cenných papírů při zprostředkování obchodů a jiné), vznikla mu škoda. Škodu žalobce stanovil odkazem na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 12. 2004, sp. zn. 6 Cmo 199/2002, a to tak, že výše penále podle něho činí 0,1% z předmětné částky denně, tj. v souzené věci částku 586,10 Kč a ročně pak výnos činí 213 925,68 Kč a celkový výnos za 10 let částku v úhrnné výši 2 139 256 Kč. Příčinnou souvislost mezi touto majetkovou škodou a porušením práva považoval žalobce za zřejmou. Podáním ze dne 19. 10. 2016, doplněným podáním ze dne 1. 11. 2016, uplatnil žalobce u žalované nárok na náhradu škody podle § 14 zák. č. 82/1998 Sb., avšak ve lhůtě stanovené zákonem k vyřízení nároku nebylo této žádosti vyhověno.

2. Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě potvrdila, že u ní žalobce dne 19. 10. 2016 uplatnil nárok na náhradu škody ve výši 2 139 256 Kč. Žalovaná uplatněný nárok mimosoudně neprojednala. Škoda, jak ji žalobce v žalobě koncipuje, nepředstavuje podle žalované skutečnou škodu ani ušlý zisk. Ze strany žalobce se jedná o zcela spekulativní nárok, když žalobce nijak neprokazuje, že by mu měla vzniknout škoda v tvrzené výši, tj. že by za dobu 10 let opravdu dosáhl tvrzeného„ zisku“. Majetek žalobce se za tuto dobu mohl jak zvětšit, tak také zmenšit. Žalobce netvrdí, jakým konkrétním způsobem by peněžní prostředky zhodnocoval, a že by skutečně po celou tvrzenou dobu docházelo ke zhodnocení ve výši 0,1% denně. Nezohlednil pak ani náklady, které by mu vznikly při zhodnocování finančních prostředků (poplatky za vedení účtu aj.). I doba 10 let, po níž žalobce tvrdí zhodnocování finančních prostředků, je podle žalované stanovena zcela nahodile. Žalobce také opomíjí, že i kdyby v incidenčním řízení k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo, dále by s přiznanými finančními prostředky nedisponoval, neboť se jednalo pouze o pohledávku, která měla být vypořádána v rámci konkursního řízení vedeného u [anonymizována dvě slova] v [obec] pod sp. zn. [spisová značka]. Skončení tohoto konkursního řízení přitom nebylo závislé pouze na jednom sporu vedeném žalobcem, ale i na dalších okolnostech. Z těchto důvodů žalovaná navrhla, aby byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta.

3. Při jednání dne 26. 4. 2019 byl žalobce soudem seznámen s konstantní soudní judikaturou vztahující se k odpovědnosti státu za škodu v podobě ušlého zisku jako výnosu nakládání z penězi, jimiž nebylo poškozenému v důsledku nesprávného úředního postupu umožněno po určitou dobu disponovat, a ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. byl soudem vyzván, aby svá žalobní tvrzení doplnil o takové skutečnosti, ze kterých by vyplynulo, že při pravidelném běhu věcí bylo možno důvodně očekávat rozmnožení jeho majetku v žalované částce, a že v důsledku konkrétně tvrzeného odpovědnostního titulu v přesně vymezeném období k tomuto nedošlo s tím, že očekávané rozmnožení majetku musí být reálné a nikoliv hypotetické. Zároveň byl žalobce vyzván, aby k prokázání jednotlivých žalobních tvrzení označil potřebné důkazy, a dále byl poučen o tom, že následkem nesplnění výzvy soudu by bylo pro žalobce věcně nepříznivé rozhodnutí (zamítnutí žaloby) z důvodu neunesení břemene tvrzení či břemene důkazního.

4. Žalobce v soudem poskytnuté lhůtě doplnil svá žalobní tvrzení v písemném podání ze dne 20. 6. 2019, avšak ani zde nespecifikoval jedinou konkrétní smlouvu (např. o běžném či vkladovém účtu), na jejímž základě měl mít peníze úročeny jím požadovaným úrokem, resp. nespecifikoval žádný konkrétní investiční produkt (např. akcii či jiný cenný papír), který měl v předmětné době na základě konkrétní smlouvy uzavřené s určitou investiční společností možnost zakoupit, a tento nákup by byl zhodnocen v jím přesně vymezeném období částkou, kterou požaduje v podané žalobě. Žalobce uvedl pouze tolik, že byl v roce 2009 osloven brokerskými firmami, které se pohybují na kapitálovém trhu, nejdříve s nabídkou podrobné edukace a posléze s konkrétními obchodními nabídkami (které žalobce nijak dále nekonkretizuje). Nejprve se jednalo o [právnická osoba] [anonymizováno], [IČO], a posléze o [právnická osoba] [anonymizováno], [IČO], u nichž edukace žalobce společně s dalšími oslovenými jedinci probíhala opakovaně v kongresovém sále v [obec], a předpokládalo se, že v případě některých zúčastněných vyústí v konkrétní obchodní případy. K tomu chtěl žalobce využít své volné disponibilní zdroje, včetně těch, které měl dosud vázané v konkursu. Kapitálové investice musely ustoupit nutnosti řešit bytové a jiné potřeby žalobce a členů jeho rodiny, což vyvolalo stav silného napětí mezi potřebami a zdroji a žalobce byl proto opakovaně nucen nevyužít nabízené obchodní nabídky, ač měly slibné parametry a vysokou finanční profitabilitu. Žalobce byl oslovován i jinými podnikatelskými subjekty kapitálového trhu, např. společnostmi [právnická osoba], [IČO], a [právnická osoba], [IČO], jejichž nabídky byl nucen ze stejných důvodů odmítat. K prokázání nabídek brokerských společností obecně odkázal na jejich webové stránky a edukační materiály a chronologicky řazenou mailovou korespondenci a návrh komisionářské smlouvy ze dne [datum]. Období, v němž měl tvrzeného ušlého zisku dosáhnout, ohraničil žalobce na počátku dnem 2. 5. 2007, kdy podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 žalobu (vedenou pod sp. zn. 14 C 104/2007), na jejímž základě mu bylo za dlouhotrvající incidenční řízení přiznáno zadostiučinění, a na konci dnem 24. 4. 2017, kdy mu správce daně vyplatil vratku ve výši 72 535 Kč (tj. přeplatek na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2016, v němž mu správcem konkursní podstaty byla uhrazena částka [částka]).

5. Při jednání dne 6. 9. 2019 soud žalobci v rámci předvídatelnosti dalšího postupu v řízení sdělil, že i po doplnění žalobních tvrzení (podáním ze dne 20. 6. 2019) je jím vyčíslená a tvrzená škoda nadále zcela spekulativní a hypotetická, resp. že tvrzení ve vztahu ke vzniku škody v podobě jím tvrzeného ušlého zisku jsou nadále nedostatečná (z důvodů uvedených v předchozím odstavci odůvodnění rozsudku). Žalobce sdělil, že zřejmě zcela nepochopil poučení, jež mu bylo soudem poskytnuto při jednání soudu dne 26. 4. 2019, a požádal proto o prodloužení soudem stanovené lhůty k doplnění žaloby s tím, že zároveň předloží konkrétní komisionářské smlouvy, které měl uzavřeny s jednotlivými subjekty za účelem realizace investic, a případné další investiční nabídky, které měl možnost realizovat. Soud žalobci lhůtu k doplnění žaloby prodloužil a znovu ho poučil o procesních následcích neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního.

6. V písemném podání ze dne 29. 10. 2019 (nazvaném doplnění žalobních tvrzení) však žalobce ani v rámci soudem prodloužené lhůty k doplnění žalobních tvrzení neuvedl žádný konkrétní investiční produkt, který měl v předmětné době na základě konkrétní smlouvy uzavřené s určitou investiční společností možnost zakoupit, a tento (v důsledku popsaného nesprávného úředního postupu v incidenčním řízení zmařený) nákup by byl zhodnocen v jím přesně vymezeném období částkou, kterou požaduje v podané žalobě. Žalobní tvrzení doplnil pouze obecně tak, že za škodu považuje zmaření nákupu a prodeje různých investičních nástrojů na kapitálovém trhu České republiky, přičemž vlastní škodu představuje ušlý zisk, tj. výnos z těchto obchodů, jenž by mu byl připsán za normálních okolností. Za pravidelný běh věcí je podle žalobce třeba považovat využití nabídek všech investičních příležitostí, jak o nich byl postupně informován [právnická osoba], a. s . Výše škody podle žalobce představuje součet všech výnosů z jednotlivých kapitálových obchodů za rozhodné období. Protože to však může zkomplikovat její jednoznačné určení, konkrétní výši vzniklé škody žalobce nadále odvozoval od rozhodnutí [Vrchního soudu] ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka].

7. Na základě takto žalobcem tvrzených skutečností (a to i po jejich opakovaném doplnění v soudem stanovených lhůtách) dospěl soud bez dalšího k závěru, že žalobní požadavek nemůže být důvodným, protože žalobce přes poučení soudu nesdělil svou skutkovou verzi rozhodné (právně významné) skutečnosti ve vztahu k tvrzenému ušlému zisku a je tak na místě vůči němu vyvodit závěr v podobě neunesení břemene tvrzení. Na základě žalobních tvrzení nemůže být naplněn jeden ze základních předpokladů vzniku nároku na náhradu škody, tj. existence škody – v daném případě ušlého zisku.

8. Podle soudní judikatury škodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutí majetkového plnění, především penězi. U škody na věci, resp. majetku, se rozlišuje skutečná škoda a ušlý zisk. Ušlým ziskem se obecně rozumí ušlý majetkový prospěch (ztráta) spočívající v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, kdyby nebylo došlo ke škodné události (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. 25 Cdo 4563/2009). Ve vztahu k odpovědnosti za škodu podle zák. č. 82/1998 Sb. pak soudní judikatura dovodila, že pokud poškozenému v důsledku nezákonného rozhodnutí orgánu státu či jeho nesprávného úředního postupu nebylo umožněno po určitou dobu disponovat s jeho penězi a ušel mu tak výnos, jehož by při běžném nakládání s těmito finančními prostředky za normálního běhu okolností dosáhl, představuje taková ztráta reálně ušlý zisk ve smyslu ust. § 442 zákona č. 40/1963 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), za který nese odpovědnost stát (viz. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 10. 2010 sp. zn. 25 Cdo 862/2008). Ušlým ziskem je ovšem jedině takový ušlý majetkový prospěch, který by bylo možno důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Takovým důvodným předpokladem pak může jednoznačně být existence kupní smlouvy či jiné dohody a také přesné označení předmětu koupě či jiné dohody; případně existence smlouvy o běžném či vkladovém účtu, u níž měl mít poškozený úročeny peníze. V řízení o náhradu škody musí poškozený tvrdit a prokázat, že by získal určitý prospěch, a nepostačuje jen tvrzené zmaření zamyšleného podnikatelského či jiného výdělečného záměru v případě, kdy není plánovaný majetkový přínos podložen již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že k zamyšlenému zisku by skutečně došlo, nebýt škodné události (viz. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2012 sp. zn. 28 Cdo 2242/2011). Ke vzniku odpovědnosti za škodu pak kromě škody samotné (vedle odpovědnostního titulu) musí být dána i příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a škodou. V této souvislosti soudní judikatura uzavřela, že v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci či s jeho nesprávným úředním postupem musí být majetková újma způsobena tím, že takový postup zasáhl do průběhu děje vedoucího k určitému zisku, a nikoliv jen tvrzené zmaření zamýšleného finančního záměru (viz. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013). Odpovědnost státu za škodu v podobě ušlého zisku jako výnosu z úroku z peněz, který by byl na účet poškozeného za normálních okolností připsán, by mohla přicházet do úvahy jen tehdy, pokud by žalobci (poškozenému) v důsledku tvrzeného odpovědnostního titulu nebylo umožněno po určitou dobu disponovat se svými penězi a mohl mu tak ujít zisk, jehož by při pravidelném nakládání s těmito finančními prostředky za normálního běhu okolností dosáhl; to však jen za předpokladu bylo-li by prokázáno, že na základě např. smlouvy o běžném či vkladovém účtu měl mít tyto peníze úročeny u některé z bank, tedy že takový zisk mohl důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Jen tehdy by byla taková ztráta reálně ušlým ziskem ve smyslu ust. § 442 odst. 1 obč. zák. a podmínka odpovědnosti státu v podobě vzniku škody by tak byla naplněna (viz. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2012 sp. zn. 28 Cdo 3910/2011).

9. V intencích shora uvedených závěrů konstantní soudní judikatury soud žalobce postupem podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. opakovaně vyzval k doplnění žalobních tvrzení tak, aby z nich vyplynulo, že při pravidelném běhu věcí bylo možno důvodně očekávat rozmnožení jeho majetku v žalované částce, a že v důsledku konkrétně tvrzeného odpovědnostního titulu v přesně vymezeném období k tomuto nedošlo, včetně označení konkrétní smlouvy, resp. jakéhokoliv investičního titulu, tedy např. akcie apod., který v předmětné době měl na základě konkrétní smlouvy uzavřené s určitou společností možnost zakoupit, a že by tento nákup (investice) byl zhodnocen v rozhodném období částkou, kterou požaduje v podané žalobě. Žalobce však ani přes opakované písemné doplnění svých žalobních tvrzení tyto konkrétní rozhodné (právně významné) skutečnosti a potřebné důkazy k jejich prokázání nedoplnil, resp. neoznačil, ačkoliv byl soudem zároveň poučen o tom, že v takovém případě bude výsledkem řízení pro žalobce věcně nepříznivé rozhodnutí spočívající v zamítnutí žaloby z důvodu neunesení břemene tvrzení či břemene důkazního. Žalobce ve svých žalobních tvrzeních neuvedl žádnou konkrétní smlouvu, kterou by měl v rozhodné době uzavřenu s jakýmkoliv investičním subjektem ohledně jakéhokoliv investičního titulu. Předložil pouze částečně vyplněný návrh komisionářské smlouvy (kde komisionářem měla být [právnická osoba], a. s., [IČO]) s tvrzením, že je ze dne [datum], tedy ze dne, který nastal až po jím vymezeném rozhodném období (tj. po dni [datum]), a sám připustil, že tuto komisionářskou smlouvu, resp. tiskopis návrhu této smlouvy, nikdy neakceptoval a takovou smlouvu proto neuzavřel. V obsahu tohoto návrhu (čl. III. body 5 a 6) nelze přehlédnout, že v případě uzavření komisionářské smlouvy bral zákazník, jímž by byl potencionálně i žalobce, na vědomí možnost případných rizik nebo ztrát vyplývajících z poskytovaných investičních služeb a obchodovaných investičních nástrojů s tím, že mu mohou vzniknout další než smluvené finanční závazky, jejichž výše není omezena. Ani uzavření takové komisionářské smlouvy by tak žalobci jistotu jakéhokoli zisku, natož jím tvrzeného, neskýtalo. Z podané žaloby (jejího bodu VIII.) je zřejmé, že žalobce ve skutečnosti žádný zcela konkrétní investiční záměr neměl, neboť zde pouze zcela obecně hovoří o nemožnosti akumulace peněžních prostředků při využití obvyklých nástrojů kapitálového trhu (např. realitní trh, burza cenných papírů, zprostředkování investičních obchodů a jiné). Na základě takových (obecných) žalobních tvrzení nelze (ve smyslu konstantní soudní judikatury) uzavřít, že by tvrzený nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce incidenčního řízení (shledaný již dříve v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 14 C 104/2007) zasáhl do konkrétního průběhu děje vedoucího k určitému (žalobcem vyčíslenému) zisku, ale naopak se v případě těchto žalobních tvrzení jedná jen o zcela spekulativní úvahu o možném alternativním finančním záměru žalobce. Tato spekulativnost požadavku žalobce se pak projevuje i v tom, že tvrzený ušlý zisk není schopen sám v rámci svých žalobních tvrzení přesně stanovit (v písemném podání ze dne 20. 6. 2019 - poslední odstavec 4. strany tohoto podání - uvádí, že vyčíslení jím požadované částky je problematické - velmi těžko proveditelné) a z tohoto důvodu výši ušlého zisku vyčíslil odkazem na shora uvedené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 12. 2004 (které navíc řeší problematiku zcela jinou, a to přiměřenost výše smluvní pokuty zajišťující včasné zaplacení peněžité částky).

10. Nad rámec shora uvedeného soud k žalobním tvrzením uvádí, že byť žalobce období, v němž měl tvrzeného ušlého zisku dosáhnout, ohraničil na počátku dnem 2. 5. 2007, přesto dále tvrdí, že brokerskými firmami byl s nabídkou podrobné edukace a posléze s konkrétními obchodními nabídkami osloven (až) v roce 2009. Konec předmětného období pak žalobce ohraničil dnem 24. 4. 2017, ačkoliv již dne 11. 10. 2016 od správce konkursní podstaty na účet obdržel částku 586 096,35 Kč a mohl ji proto zcela svobodně využít pro tvrzenou investici, což však neučinil. Neučinil tak ostatně ani s částkou 650 121 Kč, kterou od správce konkursní podstaty obdržel již dříve v průběhu konkursního řízení.

11. Soud tak žalobu bez dalšího se shora uvedených důvodů jako nedůvodnou zamítl, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Protože žalobu bylo namístě zamítnout již pro neunesení břemene tvrzení, považoval soud za nadbytečné provádět dokazování výslechem správce konkursní podstaty úpadce [anonymizováno] [jméno] [příjmení].

12. Pro úplnost lze dále dodat, že z odůvodnění rozsudku zdejšího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 28 C 181/2014 plyne, že v řízení vedeném o totožném nároku žalobce, který však byl uplatněn předčasně před pravomocným skončením konkursního řízení vedeného u [anonymizována dvě slova] v [obec] pod sp. zn. [spisová značka], bylo zjištěno, že správce konkursní podstaty v přípisu ze dne [datum] (tj. více než rok po pravomocném skončení incidenčního řízení dne [datum]) sdělil, že v rámci konkursního řízení dosud probíhají spory ohledně dvou rodinných domů v [obec] s tím, že do doby zpeněžení těchto nemovitostí (zapsaných v konkursní podstatě úpadce), případně do jejich vyloučení z konkursní podstaty, nebude podávat návrh na vydání částečného rozvrhu konkursní podstaty. Na základě tohoto zjištění soudy obou stupňů v řízení sp. zn. 28 C 181/2014 uzavřely (byť v rovině hypotetické), že není dána příčinná souvislost mezi škodou a délkou incidenčního řízení, protože i pokud by incidenční řízení skončilo v řádu týdnů, nepřivodilo by to v poměrech souzené věci skončení konkursního řízení (a vyplacení nárokované částky žalobci správcem konkursní podstaty), protože probíhaly i další incidenční spory, které ukončení konkursního řízení bránily. Na tomto závěru nemá ani soud aktuálně projednávající totožný požadavek žalobce po ukončení předmětného konkursního řízení cokoliv měnit a zcela mu přitaká.

13. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k určenému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Protože žalovaná byla ve věci zcela úspěšná, je žalobce povinen jí zaplatit náhradu nákladů řízení v celkové výši 600 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř., a to za písemné vyjádření k žalobě a k doplnění žaloby ze dne 2. 9. 2019 (§1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb.).

14. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 o. s. ř.