44 C 29/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl předsedou senátu Mgr. Liborem Zhřívalem, jako samosoudcem, v právní věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupené advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované jednající anonymizováno 7 slov se sídlem adresa o zaplacení částky 800 000 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba s návrhem, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 800 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky ode dne 4. 6. 2021 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 22 923 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta.

1. Žalobkyně se žalobou došlou zdejšímu soudu dne 5. 6. 2021 na žalované domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím (ve formě zákonného úroku z prodlení), coby nemajetkové újmy, jež jí měla vzniknout v souvislosti s jejím nezákonným trestním stíháním, které bylo zahájeno usnesením Policie ČR, Krajského ředitelství Plzeňského kraje ze dne 2. 7. 2018, jímž byla obviněna ze zločinu podle § 195 odst. 1, 2 písm. a), b) a c), odst. 3 trestního zákoníku. Stížnost žalobkyně proti tomuto usnesení byla zamítnuta usnesením Okresního státního zastupitelství Plzeň-město ze dne 18. 7. 2018. Zamítnuta byla i řada dalších námitek, které žalobkyně v průběhu řízení vznášela. Došlo i ke snaze orgánů činných v trestním řízení (OSZ Plzeň-město) o vyloučení obhájce Mgr. Bc. [jméno] [příjmení] z její obhajoby, a to z naprosto absurdních důvodů, což žalobkyni, která měla v obhájce důvěru, velmi stresovalo. Vůči žalobkyni byly použity odposlechy a sledování osob, což je výrazným zásahem do soukromí. Po skončení přípravného řízení byla podána obžaloba pro stejný zločin a poté se ve věci konalo několik hlavních líčení, jejichž výsledkem byl rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 3. 2020, č. j. 4 T 3/2019-1796, kterým byla žalobkyně uznána vinnou v souladu s podanou obžalobou a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem v délce tří let a dále jí byla uložena povinnost k náhradě škody v řádu statisíců korun. K odvolání žalobkyně ji Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 7. 2020 sp. zn. 8 To 37/2020 v plném rozsahu podle § 159 odst. 3 a § 226 písm. b) trestního řádu obžaloby zprostil a konstatoval, že skutek popsaný v obžalobě není trestným činem. K nemajetkové újmě vzniklé jí v důsledku předmětného nezákonného trestního stíhání žalobkyně dále uvedla, že nebyla nikdy trestně stíhána a odsouzena za jakýkoliv trestný čin. Po celou dobu vedla řádný a spořádaný život, když více jak 25 let pracuje bez jakýchkoliv výtek a s kladným hodnocením ve státní správě, a to jako úřednice [stát. instituce]. Nedůvodné trestní řízení trvající více jak dva roky bylo pro žalobkyni značně stresující a vyčerpávající, když došlo i ke značném medializaci případu. V důsledku medializace žalobkyně značně omezila kontakt s lidmi, v soukromí i v zaměstnání, a doslova se bála fakticky potkat kohokoliv mimo nejbližší rodinu. Zažila i připomínky kolegů v zaměstnání, když medializací celé věci byla fakticky veřejně dehonestována a pranýřována nedůvodnými komentáři různých osob. Z internetových článků a článků v novinách si každý mohl dovodit, o koho se jedná, neboť žalobkyně byla v článcích označována jako [jméno] [příjmení], pracující jako úřednice [stát. instituce], a i neznámá osoba si mohla souvislost s žalobkyní snadno dovodit. Žalobkyně byla zcela nedůvodně podrobena mnohahodinovým stresujícím výslechům, byla zadržena a umístěna do cely předběžného zadržení a po celou dobu trestního stíhání prožívala strach, že přijde o zaměstnání, majetek a dále zažívala i pocity studu sama před sebou a před okolním světem. V rámci rodinného prostředí došlo v souvislosti s trestním řízením i k rozvrácení vztahů mezi dětmi žadatelky, když její dcery obviňovaly jejího syna z toho, co způsobil celé rodině. Obávala se také toho, že bude muset zaplatit finanční částku, která je nad rámec jejích možností, a přijde o majetek a její syn a vnoučata o střechu nad hlavou. Jako slušný a poctivý člověk byla reálně ohrožena trestní sazbou v rozmezí 2 až 8 let odnětí svobody a mohlo tak dojít k situaci, kdy jí bude uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Výrazný zásah do osobního a rodinného života žalobkyně spatřovala v použití operativně pátracích prostředků v místě jejího bydliště a taktéž v jejím vlastním objektu – rekreační chatě – kde v době trestního řízení žil a žije její syn s vnoučaty. Žalobkyně rovněž v důsledku stresu z nastalé situace navštívila i lékaře a užívala medikaci. Zločin opuštění dítěte mladšího 3 let je vnímán poškozeným i společností velmi závažně, a to i s ohledem na charakter mediálně uveřejněných zpráv. Přímé účinky nedůvodného trestního stíhání, zahájeného v době, kdy bylo žalobkyni 62 let, trvaly celkem nejméně 752 dní a za toto období žalobkyně požadovala náhradu ve výši 800 000 Kč, což odpovídá částce 1 063 Kč za každý den nedůvodně vedeného trestního řízení. Taková náhrada podle žalobkyně zohledňuje, že trestní stíhání výrazným způsobem zasáhlo do jejího pracovního, soukromého a rodinného života, a byla jím tak narušena její osobnostní sféra a rodinné a pracovní vazby.

2. Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě potvrdila, že žalobkyně u ní dne 3. 12. 2020 uplatnila z důvodů v žalobě popsaných nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 800 000 Kč z důvodu nezákonného trestního stíhání vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 3/2019. Žalovaná ve stanovisku ze dne 5. 8. 2021 požadavku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy vyhověla tak, že konstatovala vydání nezákonného rozhodnutí, za něž se žalobkyni omluvila. Poskytnutí takového zadostiučinění považovala nadále za dostatečné. V této souvislosti dále uvedla, že délka předmětného trestního stíhání činila dva roky, což s ohledem na složitost věci, kdy bylo nutné vypracovat několik znaleckých posudků, nelze objektivně hodnotit jako délku nepřiměřenou. K rozvrácení vztahů v rodině, resp. vztahů mezi dcerami žalobkyně a jejím synem, došlo podle žalované především v souvislosti s proběhlou událostí, a to týráním holčičky – vnučky žalobkyně, která vedla k trestnímu stíhání žalobkyně. K tvrzení žalobkyně, že nemohla plnohodnotně žít svůj život a prožívat radost ze života, žalovaná uvedla, že je až zarážející tvrzení žalobkyně, že nemožnost prožívat radost ze života dává do souvislosti s trestním stíháním za situace, kdy do jejího života zasáhly ještě před zahájením trestního stíhání dvě tragické události – zmrzačení vnučky v důsledku týrání a smrt jejího partnera (sebevražda). Žalobkyní tvrzenou medializaci případu žalovaná označila za prostý důsledek zásady veřejnosti trestního řízení a obecných veřejných poměrů případu. Ze všech těchto důvodů navrhla zamítnutí žaloby v plném rozsahu.

3. Ze spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 4 T 3/2019 bylo zjištěno, že usnesením Policie ČR, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje ze dne 2. 7. 2018, č. j. KRPP-41729-166/TČ-2018-030571, bylo podle § 160 odst. 1 trestního řádu, mimo jiné, zahájeno trestní stíhání žalobkyně pro zločin opuštění dítěte nebo svěřené osoby podle § 195 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c), odst. 3 trestního zákoníku, kterého se měla dopustit tím, že v době od [datum] [anonymizováno] [datum] opakovaně, a to na dobu až několika dnů, předala nezletilé děti [jméno] [příjmení], narozeného [datum], a [jméno] [celé jméno žalobkyně], narozenou [datum], které jí byly svěřeny do zatímní péče usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 12. 2017, č. j. 99 Nc 3646/2017-236, jejich matce [jméno] [příjmení], narozené 26. 2. 1997, a to přesto, že jí muselo být jak z odůvodnění uvedeného usnesení Okresního soudu Plzeň-město, tak z vlastního projednávání věci před soudem známo, že v dané době není možno nezletilé dítě svěřit zpět jejich rodičům a v případě, že by tak bylo učiněno, hrozí jim riziko nebezpečí ublížení na zdraví, kdy v důsledku tohoto jejího jednání došlo u nezletilé [jméno] k závažných poraněním popsaným ve znaleckém posudku a lékařských zprávách z [anonymizována dvě slova] [obec], kdy tato poranění si vyžádala akutní lékařský zákrok s vitální indikací, s následnou hospitalizací v době od [datum] [anonymizováno] [datum], kdy po většinu doby hospitalizace byla nezletilá plně odkázána na podporu přístrojů, byla v bezprostředním ohrožení života a dle znaleckého posudku u ní došlo v důsledku tohoto poranění k pravostrannému ochrnutí končetin, k poruše zraku a vymizení polykacího reflexu, přičemž další vývoj je odhadován velmi negativně. Téhož dne v 9:05 hodin došlo k zadržení žalobkyně policií a k doručení usnesení o zahájení trestního stíhání. V rámci svého výslechu z téhož dne žalobkyně jako obviněná uvedla, že v rozhodné době (tj. od [datum] [anonymizováno] [datum]) byla přes víkend na návštěvě u dcery, minimálně jednou byla nakupovat v [země] a taky v [obec] a asi po dobu čtyř dnů byla na lyžích v [země]. V té době byly jí svěřené nezletilé děti u rodičů. Stížnost žalobkyně proti usnesení o zahájení trestního stíhání byla zamítnuta usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Plzeň-město ze dne 18. 7. 2018. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 7. 2018, č. j. 8 To 271/2018-36, byla zamítnuta stížnost státní zástupkyně proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 2. 7. 2018, č. j. 5 Nt 2028/2018-3, jímž byl zamítnut návrh státní zástupkyně ze dne 2. 7. 2018 na vyloučení advokátů Mgr. Bc. [jméno] [příjmení] a JUDr. [jméno] [příjmení] z obhajoby obviněné žalobkyně v předmětné trestní věci. V době před zahájením trestního stíhání žalobkyně prováděly orgány činné v trestním řízení odposlechy, a to jak telekomunikačního provozu, tak odposlechy prostorové, a to rovněž ve vztahu k žalobkyni a i v jí užívaném bytě v [obec]. Ohledně žalobkyně byl v průběhu trestního stíhání také vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví – odvětví psychiatrie a klinická psychologie ze dne 21. 10. 2018. V rámci znaleckého vyšetření žalobkyně dne 5. 10. 2018 uvedla, že se nachází v táhlé obtížné životní situaci a občas si vezme předepsaný lék [anonymizováno], což jí pomáhá. Hodně jí pomáhá i práce, protože jí dává režim a odpoutá pozornost. O smrti partnera se dozvěděla den před předmětným zraněním nezletilé. Poté asi půl roku truchlila, cítila se vyčerpaná a fungovala jako robot. S partnerem jezdili na kolo a na lyže společně s partou. S těmito lidmi se nadále stýká, zájmy jí zůstaly. Připustila, že věděla, že na lyže nemá v rozhodné době jezdit a děti nechat samotné s jejich matkou. Neměla však tušení, že by jim matka mohla ublížit. Myslí si, že potrestat zaslouží, avšak vězení by nepřežila. Její okolí (včetně kamarádky a nadřízené) o předmětném trestním stíhání ví a stojí za ní, všichni se k ní chovají normálně, syn jí nic nevyčítá. Podle znaleckého posudku je zdravotní stav žalobkyně dobrý. Dne 23. 1. 2019 byla u Krajského soudu v Plzni podána proti žalobkyni obžaloba a po celkem 9 hlavních líčeních, jichž se žalobkyně, vyjma jednoho, osobně zúčastnila, byl dne 12. 3. 2020 vyhlášen Krajským soudem v Plzni rozsudek, č. j. 4 T 3/2019-1796, kterým byla, mimo jiné, žalobkyně uznána vinnou pro zločin opuštění dítěte nebo svěřené osoby podle § 195 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) odst. 3 trestního zákoníku a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvou roků. Obžalovaná [jméno] [příjmení], [datum narození], matka nezletilé [jméno] [celé jméno žalobkyně], byla stejným rozsudkem za zločin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku a zločin těžké ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. c) v souběhu s přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 trestního zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků a k výkonu trestu odnětí svobody zařazena do věznice s ostrahou. Zároveň byla oběma obžalovaným uložena povinnost rukou společnou a nerozdílnou zaplatit náhradu škody poškozené [příjmení] zdravotní pojišťovně ČR ve výši 481 781 Kč, včetně úroku z prodlení, a poškozené [jméno] [celé jméno žalobkyně] náhradu škody ve výši 451 905 Kč Vrchní soud v Praze při veřejném zasedání dne 29. 7. 2020, při němž byla žalobkyně osobně přítomna, rozsudkem sp. zn. 8 To 37/2020 žalobkyni podle § 226 písm. b) trestního řádu zprostil obžaloby a odvolání obžalované [jméno] [příjmení] zamítl. Shora uvedené poškozené byly se svým nárokem na náhradu škody uplatněným vůči žalobkyni odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle odůvodnění rozsudku Vrchní soudu v Praze bylo spolehlivě prokázáno, že žalobkyně opakovaně svěřovala nezletilou poškozenou [jméno] [celé jméno žalobkyně] a jejího bratra [jméno] [příjmení] jejich matce, obžalované [jméno] [příjmení], poté, kdy jí byli oba nezletilí pravomocným usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 12. 2017 svěřeni do zatímní péče, přičemž rozhodně nelze akceptovat tvrzení žalobkyně, že neměla žádný důvod domnívat se, že nebezpečí násilného jednání vůči nezletilým ze strany některého z jejich rodičů je zcela vyloučeno a že šetření ze strany policejních orgánů toto podezření spolehlivě vyloučilo. Podle odvolacího soudu si žalobkyně musela být vědoma toho, že podezření na násilné jednání vůči nezletilým ze strany některého z rodičů nebylo rozhodně spolehlivě vyvráceno a že toto nebezpečí je naopak důvodem odnětí dětí z rodičovské péče a jejich svěření do péče její. Muselo jí být dále zřejmé, že sice není povinna rodičům odepřít styk s dětmi (ten jim opatrovnický soud nezakázal), avšak pokud k němu dojde, měl by tento styk probíhat buď pod její bezprostřední kontrolou, popř. pod kontrolou jiné důvěryhodné osoby (nebyla jí uložena povinnost starat se o děti nepřetržitě a za všech okolností osobně) a neměla by nechávat nezletilé s rodiči či s jedním z rodičů o samotě. Pokud na tuto kontrolu nad stykem rodičů s dětmi rezignovala, musela tak činit s vědomím toho, že děti mohou být vystaveny nebezpečí dalšího násilného jednání. Pokud se žalobkyně od nezletilé, ať již na kratší či na delší dobu vzdálila, nikdy jí neponechala bez dozoru dospělé osoby a nezletilá se tedy nikdy neocitla osamocena v situaci, kdy by jí bez pomoci či péče jiné osoby hrozilo nebezpečí smrti nebo ublížení na zdraví, pročež Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, že právní kvalifikace jednání obžalované žalobkyně zločinem opuštění dítěte není již v základní skutkové podstatě tohoto deliktu namístě. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně zpronevěřila své soudem uložené povinnosti neponechat svěřené děti bez dozoru výhradně v péči rodičů, odvolací soud dále zkoumal, zda její jednání nelze podřadit pod některé jiné ustanovení trestního zákoníku, avšak žádné takové ustanovení nakonec nedohledal. Přestože tedy obžalovaná žalobkyně podle odvolacího soudu nepochybně porušila svoji povinnost (kterou je s ohledem na svěření nezletilých do její péče soudem nutno klást na roveň povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti), nebylo lze uzavřít, že by tímto jednáním ohrozila rozumový nebo citové vývoj poškozené nezletilé [jméno] [celé jméno žalobkyně] tak, jak to má užité zákonem ustanovení na mysli.

4. Z opatrovnického spisu Okresního soudu Plzeň-město (dále též jen„ opatrovnický soud“) týkajícího se nezletilých dětí [jméno] a [jméno] [příjmení] bylo zjištěno, že Úřad [anonymizována dvě slova] [obec a číslo], Odbor sociálních služeb a matriky, dne 25. 9. 2017 s ohledem na opakované podezření na ublížení na zdraví nezletilých dětí ze strany jejich rodičů navrhl, aby soud předběžným opatřením předal obě nezletilé děti do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Usnesením ze dne 25. 9. 2017 Okresní soud Plzeň-město, č. j. 99 Nc 3646/2017-9, návrhu na nařízení předběžného opatření vyhověl a obě nezletilé děti předal do péče zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Usnesením ze dne 26. 9. 2017 opatrovnický soud zahájil řízení o nařízení ústavní výchovy, o jiných výchovných opatřeních, o pěstounské péči, o výchově (zahrnující péči a výživu) a o svěření dětí na přechodnou dobu do zařízení vyžadující okamžitou pomoc ohledně obou nezletilých dětí. Trvání předběžného opatření nařízeného usnesením ze dne 25. 9. 2017 bylo opatrovnickým soudem opakovaně prodlužováno. Při jednání opatrovnického soudu dne 22. 12. 2017 žalobkyně jako svědkyně uvedla, že situaci, kdy byly obě děti umístěny do dětského centra, velmi špatně nese, když ji nikdy nenapadlo, že by k něčemu takovému mohlo dojít. I rodina podle jejího názoru toto nese velmi těžce, syn zhubl deset kilo. Svědkyně při tomto svém výslechu i plakala. Dne 22. 12. 2017 žalobkyně vyslovila písemný souhlas s tím, aby byly nezletilé děti svěřeny do její dočasné péče s tím, že jí, jako babičce, velmi záleží na tom, aby se nezletilé děti dostaly zpět do rodinného prostředí a je schopna jim poskytnout plnou péči. Součástí opatrovnického spisu je usnesení Policie ČR ze dne 15. 12. 2017, č. j. KRPP-142882-46/TČ-2017-030571, o odložení trestní věci podezření ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit neznámý pachatel tím, že v blíže nezjištěné době kolem dne 25. 9. 2017 v [obec] na adrese [adresa]. Usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 12. 2017, sp. zn. 99 Nc 3646/2017, byly obě nezletilé děti svěřeny do péče žalobkyně a soud nad jejich výchovou nařídil dohled, který vykonával příslušný orgán sociálně právní ochrany dětí, který o rodině měl podávat soudu pravidelné zprávy. Toto usnesení nabylo vykonatelnosti dne 2. 1. 2018 a nezletilé děti byly zařízením pro děti vyžadující okamžitou pomoc předány žalobkyni dne 4. 1. 2018 ve 13:50 hodin. Součástí opatrovnického spisu je znalecký posudek z psychologie ze dne 27. 2. 2018 zpracovaný znalcem [příjmení] [jméno] [příjmení], podle jehož závěrů je otec nezletilých schopen výchovy a péče o nezletilé děti a budoucí péče o děti se jeví z hlediska jeho zájmu jako dominantní. Taktéž matka nezletilých je schopna plnit rodičovskou roli ve spolupráci s partnerem i samostatně. Oba rodiče jsou tak schopni v plné míře plnit rodičovskou roli, když ani u jednoho z nich nebyla zjištěna porucha osobnosti ani žádné výrazné psychopatologické markanty. Usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. 3. 2018 bylo zrušeno usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 12. 2017 v části týkající se zatímního svěření nezletilého [jméno] [příjmení] do péče žalobkyně, když tento nezletilý byl usnesením ze dne 15. 3. 2018 k návrhu kolizního opatrovníka svěřen do pěstounské péče na přechodnou dobu manželům [jméno] a [jméno] [příjmení]. Usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12. 4. 2018 bylo zrušeno usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 12. 2017 v části týkající se zatímního svěření nezletilé [jméno] [celé jméno žalobkyně] do péče žalobkyně a nezletilá byla předána do péče [příjmení] centra [obec]. Žalobkyně jako svědkyně dne 23. 5. 2018 při jednání opatrovnického soudu sdělila, že s ohledem na svůj aktuální zdravotní stav by nebyla schopna pečovat o nezletilou [jméno] s tím, že po všech proběhlých událostech je vyřízená a nechce o děti dál pečovat. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 19. 5. 2020, č. j. 99 Nc 3646/2017-1306, byli oba nezletilí svěřeni do péče otce [jméno] [příjmení]. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 1. 7. 2020.

5. Ze tří novinových článků předložených žalobkyní na č. l. 165 spisu, bez dat jejich uveřejnění, plyne, že se týkají předmětného trestního případu, když žalobkyně je zde označena jako [jméno] [příjmení] ([anonymizováno]) z [obec] a v jednom z článků, který se týká odsuzujícího rozsudku Krajského soudu v Plzni, se hovoří o tom, že v případě žalobkyně se jedná o pracovnici [anonymizována dvě slova]. V dalším z článků se pak hovoří o tom, že žalobkyně byla zproštěna obžaloby. Ani v jednom z těchto článků se pak ve vztahu k žalobkyni neobjevuje jakékoli excesivní mediální vyjádření orgánů činných v trestním řízení. Totéž pak platí pro další tři žalobkyní označené články (internetové články ze serveru idnes.cz ze dne 11. 7. 2018, ze serveru [webová adresa] ze dne 11. 7. 2018 a ze serveru [webová adresa] z 11. 7. 2018). Jméno ani iniciály žalobkyně se v těchto dalších třech článcích neobjevují, stejně jako jakékoli excesivní mediální vyjádření orgánů činných v trestním řízení ve vztahu k žalobkyni.

6. Ze dvou lékařských potvrzení ze dne 12. 7. 2018 a 31. 1. 2020 plyne, že žalobkyni byl mimo jiné předepsán lék [anonymizováno].

7. Z výslechu svědka [jméno] [příjmení], syna žalobkyně, vyplynulo, že žalobkyně měla po zahájení předmětného trestního stíhání obavy, že jí zavřou, užívala antidepresiva a velmi často i do telefonu brečela. Již v době před zahájením trestního stíhání došlo pro žalobkyni k obtížným situacím, a to k odebrání dětí žalobkyni a k úmrtí jejího přítele, kterého srazil vlak. V průběhu trestního stíhání se žalobkyně dále obávala skutečnosti, že by mohla přijít o dům, kde svědek s dětmi bydlel a nadále bydlí, protože po ní byla požadována náhrada škody a ona se obávala toho, že tento dům bude muset prodat a děti z tohoto důvodu nebudou moci být jemu svěřeny do péče. Svědek žalobkyni i v průběhu trestního stíhání věřil a nepřipouštěl si možnost, že by se předmětného trestního skutku mohla dopustit. Před zahájením trestního stíhání byla žalobkyně podle svědka společenská, chodila s přítelem do divadla, což se však nejen po jeho úmrtí, ale i po zahájení trestního stíhání změnilo, protože nikam nechtěla chodit a bála se, aby ji někdo v souvislosti s předmětným případem nepoznal, když se na ní údajně i v práci dívali někteří skrz prsty. Byla tedy v podstatě většinou doma a říkala, že ji nic nebaví. Předmětný trestní případ se navíc objevil i v novinách. Sestry svědkovi kladly za vinu, že za celou situaci může on a příliš s ním nemluvily. Svědek připustil, že žalobkyně i v době, kdy měla děti svěřeny do péče, předala tyto jejich matce, paní [příjmení], a nebyla s nimi zároveň přítomna. Jednalo se ale podle svědka zejména jen o procházky. Svědek dále potvrdil, že policie v souvislosti s předmětným případem prováděla jejich odposlechy a další skrytá šetření a zejména se ho tehdy dotklo, že v rámci tohoto jej zastavili ve voze jakoby kvůli drogám.

8. Žalobkyně ve své účastnické výpovědi uvedla, že poslední tři uběhlé roky pro ni byly nejhorším obdobím jejího života. S celou situací se snažila vypořádat sama, pouze si občas vzala nějaké léky, a dá se říci, že dodnes má ze všeho špatné spaní. Žalobkyně měla v průběhu celého trestního řízení podporu své rodiny, tedy obou dcer a syna. Vztah mezi synem a dcerami nebyl úplně ideální již od doby, kdy syn navázal vztah s matkou nezletilých dětí [jméno] [příjmení]. Rovněž žalobkyni v průběhu trestního stíhání podporovali její nejbližší kolegové v práci, ale ostatní se jí spíše vyhýbali a byla to spíše taková nepříjemná setkání. Žalobkyně připustila, že její psychický stav před zahájením trestního stíhání nebyl dobrý jak z důvodu situace nezletilých dětí, tak z důvodu úmrtí jejího partnera, který byl dlouhodobě vážně nemocný a trpěl depresemi. Přesto se snažila s celou situací vyrovnat a tzv. normálně fungovat, zejména proto, aby vypomohla synovi s rodinou. Celkem se jí to dařilo překonat, avšak tehdy začala být trestně stíhána a pak už to dál nešlo. Pokud jde o důvěru žalobkyně v matku nezletilých dětí, neměla zprvu důvodu o ní jakkoli pochybovat, když předchozí vyšetřování situace ohledně nezletilých dětí v roce 2017 připisovala spíše zaujatosti policie či OSPODu a celá věc také z jejího pohledu vyšla do vytracena. S péčí o nezletilé děti souhlasila proto, aby se dostaly z kojeneckého ústavu, když byl předpoklad, že zhruba v době tří měsíců by mělo dojít k soudu, o němž byli oba rodiče přesvědčeni, že jim děti navrátí zpět. Soud si také na oba rodiče nezletilých vyžádal znalecký posudek od PhDr. [příjmení] a oba z tohoto posudku vyšli vlastně dobře. O tomto posudku se žalobkyně dozvěděla v době, kdy měla děti ve své péči, a to zřejmě někdy hned na počátku. V průběhu předmětného trestního stíhání se žalobkyně obávala, že může skončit ve vězení, bez peněz, bez majetku, protože po ní byly požadovány nějaké náhrady. Byla přitom připravena, že bude synovi s dětmi pomáhat, nejen fyzicky, ale i finančně, a vlastně místo toho hrozilo, že přijde o majetek a oni o střechu nad hlavou, neboť hrozilo, že přijde o nemovitost, v níž syn s dětmi bydlí. Aktuálně se podle žalobkyně již situace uklidnila, syn má obě nezletilé děti v péči a celá rodina se mu snaží pomáhat. Také sourozenci si podle žalobkyně již mezi sebou vše vyříkali.

9. Žalobkyně podala u žalované dne 3. 12. 2020, mimo jiné, žádost o přiměřené zadostiučinění ve výši 800 000 Kč z titulu nezákonného trestního stíhání vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 3/2019. Žalovaná tomuto požadavku žalobkyně vyhověla tak, že konstatovala vydání nezákonného rozhodnutí, za což se žalobkyni dále omluvila (plyne tak ze shodných tvrzení účastníků řízení, jakož i ze žádosti žalobkyně ze dne 3. 12. 2020 a stanoviska žalované ze dne 5. 8. 2021).

10. Z provedených důkazů soud žádné další, pro posouzení věci podstatné, skutečnosti nezjistil.

11. Podle § 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ zák. č. 82/1998 Sb.“), stát odpovídá za podmínek tímto zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

12. Podle § 5 písm. a), b) zák. č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za podmínek tímto zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

13. Podle § 7 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

14. Podle § 8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

15. Podle § 31a odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení, zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

16. V daném případě skončilo trestní stíhání žalobkyně rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 2020, který ji v plném rozsahu podle § 159 odst. 3 a § 226 písm. b) trestního řádu zprostil obžaloby a konstatoval, že skutek, jak je popsaný v obžalobě, není trestným činem, a podle již ustálené judikatury se tak na rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání zahájeno, hledí ve smyslu odškodňovacího zákona jako na rozhodnutí nezákonné, jež zakládá nárok na náhradu škody ve smyslu zák. č. 82/1998 Sb., o čemž ostatně mezi účastníky řízení nebylo sporu.

17. Soud se proto dále zaměřil na zkoumání kritérií, na něž je ve smyslu konstantní soudní judikatury nutno upřít pozornost při posuzování intenzity nemajetkové újmy vzniklé poškozenému, tedy a) délku trestního stíhání, b) povahu trestního stíhání, c) dopady trestního stíhání do osobnostní sféry poškozeného.

18. V daném případě trestní stíhání žalobkyně trvalo od 2. 7. 2018 (kdy jí bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání) do 29. 7. 2020 (kdy soud pravomocně rozhodl o zproštění obžaloby), tj. cca po dobu dvou let. S ohledem na složitost věci, v níž bylo třeba vypracovat několik znaleckých posudků, konalo se v ní celkem devět hlavních líčení a jedno veřejné zasedání odvolacího soudu a jejíž spis čítá cca dva tisíce listů, považuje soud uvedenou celkovou délku tohoto řízení za přiměřenou.

19. Žalobkyně byla stíhána pro zločin opuštění dítěte nebo svěřené osoby podle § 195 odst. 1, 2 písm. a), b), c), odst. 3 trestního zákona a byla tak ohrožena sazbou odnětí svobody od dvou do osmi let, což v žádném případě nelze označit za nezanedbatelný trest. S ohledem na dosavadní bezúhonnost žalobkyně jí však nepodmíněný trest odnětí svobody nehrozil, což ostatně potvrzuje i rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 3. 2020, jímž byla uznána vinnou v souladu s podanou obžalobou a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmínečným odkladem. V každém případě se však jednalo o zločin, který je společností považován jako poměrně zavrženíhodný, tj. zločin proti zdraví či proti rodině a dětem, se kterými bývá převážně spojena i mnohem výraznější dehonestace poškozených.

20. Pokud jde o dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobkyně, lze uzavřít, že jí vznikla jednoznačně újma ztotožnitelná se subjektivními pocity frustrace, stresu a nejistoty, jež pramenily zejména z obavy, že v případě pravomocného odsouzení, včetně uložení v řízení uplatněných majetkových nároků poškozených, by mohla přijít o svůj majetek, včetně domu, v němž bydlel a bydlí její syn s nezletilými dětmi. Žádné jiné závažnější zásahy však v řízení prokázány nebyly (tedy kupř. zdravotní, rodinné či společenské), když žalobkyně naopak sama potvrdila, že v průběhu trestního stíhání měla podporu celé rodiny a stejně tak i blízkých kolegů v zaměstnání. Zároveň je evidentní, že žalobkyně se již před zahájením předmětného trestního stíhání nacházela ve velmi obtížné životní situaci, způsobené zejména fatálním zraněním její nezletilé vnučky či tragickou smrtí partnera, přičemž následné trestní stíhání tuto obtížnou situaci jistě ještě prohloubilo. Pokud žalobkyně tvrdila, že v důsledku předmětného trestního stíhání došlo k rozvrácení vztahů v rodině, tato skutečnost v řízení prokázána nebyla, když naopak sama žalobkyně ve své výpovědi uvedla, že odtažitý vztah jejích dcer k jejímu synovi s partnerkou (matkou nezletilých dětí) se vázal již k počátku jejich partnerského vztahu. Žádné intenzivní kontakty v rodině žalobkyně tak neprobíhaly již dávno před zahájením jejího trestního stíhání. Pokud žalobkyně v podané žalobě poukazovala na značnou medializaci případu, bylo sice z provedeného dokazování zjištěno, že předmětná trestní věc byla medializována a v článcích se objevovaly i iniciály žalobkyně a v jednom dokonce i sdělení stran jejího zaměstnání, podstatné však je, že ani v jednom z předložených článků nebyl shledán jakýkoliv exces ve způsobu jednání orgánů činných v trestním řízení. Soud proto v souladu s již konstantní judikaturou Nejvyššího soudu ČR reprezentovanou kupříkladu rozsudkem ze dne 2. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1141/2018, uzavírá, že medializace byla v takovém případě pouhým důsledkem zásady veřejnosti trestního řízení a nelze ji proto přičítat k tíži žalované. Pokud pak žalobkyně v žalobě poukazovala na použití odposlechů a sledování osob v předmětném trestním řízení s tím, že se jednalo o výrazný zásah do soukromí, je třeba zdůraznit, že v daném případě bylo využití takovýchto prostředků orgány činnými v trestním řízení zcela důvodné a napomohlo k pravomocnému odsouzení pachatelky [jméno] [příjmení], matky nezletilých dětí, za zavrženíhodné zločiny spáchané vůči její nezletilé dceři [jméno], a to s uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání šesti roků. Soud však především nemohl přehlédnout, že žalobkyně si v době, kdy jí nezletilé děti byly svěřeny do péče, musela být jednoznačně vědoma, že násilné jednání vůči nezletilým ze strany některého z rodičů nebylo rozhodně spolehlivě vyvráceno a bylo důvodem odnětí dětí z rodičovské péče a jejich svěření do péče její. Odvolací trestní soud jednoznačně uvedl, že styk rodičů s dětmi měl probíhat pod její kontrolou či kontrolou jiné důvěryhodné osoby, kdy žalobkyně neměla nezletilé děti nechávat s rodiči či rodičem o samotě. Žalobkyně tedy jednoznačně porušila svoje povinnosti, a to navíc opakovaně, pokud bez jakékoli kontroly svěřila nezletilé děti rodičům i na delší čas, když v řízení vyplynulo, že se dokonce v době, kdy měla děti ve své péči, nacházela na několikadenním pobytu v [země] na lyžích či v [země] na nákupech. Navíc je pak z trestního spisu (zejména ze záznamů o provedených odposleších) zřejmé, že v průběhu trestního řízení o tomto svém chování vždy nehovořila pravdu a byla si svých pochybení velmi dobře vědoma, pročež také v rámci svého znaleckého vyšetření uvedla, že si zaslouží potrestat. Na tomto nemůže ničeho změnit ani žalobkyní akcentovaný znalecký posudek PhDr. [příjmení] ze dne 27. 2. 2018, když ani ten v předmětné době, tj. mezi 5. 1. 2018 do 13. 3. 2018, nijak nerevidoval soudní rozhodnutí ze dne 29. 12. 2017, kterým jí byly obě nezletilé děti svěřeny do péče, ale měl být jen jedním z podkladů pro další rozhodování soudu o nezletilých dětech.

21. Na základě všech shora uvedených zjištění soud dále zvažoval, zda je na místě přiznat žalobkyni zadostiučinění v penězích, či se jeví dostačujícím samotné konstatování porušení práva spojené s již žalovanou poskytnutou omluvou. Protože forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva na místě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011), soud uzavřel, že přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu se žalobkyni dostalo, z hlediska obecné slušnosti (při vědomí shora popsaného chování žalobkyně, jímž porušovala svoje povinnosti), již v písemném stanovisku žalované. Z tohoto důvodu soud žalobu výrokem I. rozsudku zamítl.

22. Z pohledu rozhodování o náhradě nákladů řízení soud nemohl přehlédnout, že šestiměsíční lhůta od uplatnění nároku u žalované dne 3. 12. 2020 (ve smyslu § 15 zák. č. 82/1998 Sb.) uplynula dne 3. 6. 2021. Protože žalovaná ve věci rozhodla až stanoviskem ze dne 5. 8. 2021, uspokojila žalobkyni (částečně) nejen po uplynutí uvedené šestiměsíční lhůty, ale také až po podání předmětné žaloby dne 5. 6. 2021.

23. Rozhoduje-li soud o výši přiměřeného zadostiučinění podle zák. č. 82/1998 Sb., jedná se o situaci, kdy jeho rozhodnutí o výši plnění závisí na úvaze soudu ve smyslu § 136 o. s. ř. Přizná-li pak soud žalobci nižší přiměřené zadostiučinění, než jakého se domáhal, uplatní se při rozhodování o náhradě nákladů řízení § 142 odst. 3 o. s. ř., jenž umožňuje i v takovém případě částečně úspěšnému žalobci přiznat náhradu nákladů řízení v plném rozsahu.

24. Přestože tedy žalobkyni výrokově nebylo požadované plnění přiznáno v plném rozsahu, je na místě jí ve smyslu § 142 odst. 3 o. s. ř. přiznat plnou náhradu nákladů řízení, když je třeba ji považovat za úspěšnou ve vztahu k satisfakci, jíž žalovaná žalobkyni poskytla stanoviskem nejen po uplynutí shora uvedené šestiměsíční lhůty od uplatnění nároku, ale taktéž i po podání žaloby.

25. Účelně vynaložené náklady řízení žalobkyně představuje odměna jejího advokáta ve výši 3 100 Kč za každý ze čtyř úkonů právní služby spočívajících v převzetí právního zastoupení, sepisu žaloby a účasti při jednáních soudu dne 12. 11. 2021 a 7. 1. 2022 (§ 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 1 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb.), tj. celkem odměna advokáta ve výši 12 400 Kč, čtyři režijní paušály po 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), 2 000 Kč na zaplaceném soudním poplatku, hotové výdaje právního zástupce žalobce spočívající v cestovních výdajích za použití vozidla VW Passat k jednání soudu dne 12. 11. 2021 při cestě [obec] – [obec] a zpět a vzdálenosti 150 km a sazbě základní náhrady za 1 km jízdy osobních motorových vozidel stanovené podle vyhlášky č. 589/2020 Sb. částkou 4,40 Kč za 1 km a průměrné ceně motorové nafty určené toutéž vyhláškou částkou 27,20 Kč/litr, což při průměrné spotřebě 4,4 l /100 km celkem na této náhradě činí 1 679 Kč, hotové výdaje právního zástupce žalobce spočívající v cestovních výdajích za použití vozidla Renault Thalia k jednání soudu dne 7. 1. 2022 při cestě [obec] – [obec] a zpět a vzdálenosti 150 km a sazbě základní náhrady za 1 km jízdy osobních motorových vozidel stanovené podle vyhlášky č. 511/2021 Sb. částkou 4,70 Kč za 1 km a průměrné ceně automobilového benzinu 95 oktanů, určené taktéž uvedenou vyhláškou částkou 37,10 Kč/litr, což při průměrné spotřebě 5,9 l /100 km celkem na této náhradě činí 2 066 Kč, náhrada za promeškaný čas cestou k jednáním soudu dne 12. 11. 2021 a dne 7. 1. 2022 za 16 půlhodin po 100 Kč (podle § 14 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), tj. celkem 1 600 Kč, a 21% DPH z přiznané odměny a náhrad ve výši 3 978 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), tj. celkem částka 22 923 Kč. Pro úplnost je třeba dodat, že právnímu zástupci žalobkyně nenáleží odměna za úkon právní služby spočívající v sepisu žádosti ze dne 3. 12. 2020, když možnost přiznání nákladů řízení za tento úkon je vyloučena již ust. § 31 odst. 4 zák. č. 82/1998 Sb.

26. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 věta ze středníkem o. s. ř., když soud prodloužil zákonnou lhůtu ze 3 dnů na 15, protože takové prodloužení lhůty je možno po žalobkyni spravedlivě požadovat a žalované umožní včasné administrativní zpracování soudem uloženého plnění. Místo plnění bylo stanoveno podle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zastupujícího advokáta.