44 C 42/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl předsedou senátu Mgr. Liborem Zhřívalem, jako samosoudcem, v právní věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupeného advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částky 701 753 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 5 312 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 11. 9. 2020 do zaplacení a z částky 69 063 Kč od 11. 9. 2020 do 16. 11. 2020, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Co do částky 67 292 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 11. 9. 2020 do zaplacení se žaloba zamítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 255 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se žalobou podanou dne 23. 9. 2020 na žalované domáhal zaplacení celkové částky 770 816 Kč s příslušenstvím (ve formě zákonného úroku z prodlení), když konkrétně se domáhal náhrady majetkové újmy ve výši 269 149 Kč představující náklady vynaložené v původním řízení, náhrady majetkové újmy ve výši 360 000 Kč představující rozdíl vzniklý na nemovitosti a náhrady nemajetkové újmy ve výši 141 667 Kč, to vše z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. [spisová značka] (dále též jen„ posuzované řízení“).

2. V průběhu řízení vzal žalobce podáním došlým soudu dne 19. 11. 2020 žalobu částečně zpět, neboť žalovaná mu dne 16. 11. 2020 na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení uhradila částku 69 063 Kč. Usnesením ze dne 24. 11. 2020, č. j. 44 C 42/2020-78, které nabylo právní moci dne 19. 12. 2020, tak bylo řízení v souladu s dispozitivním projevem žalobce ve smyslu § 96 odst. 2 o. s. ř. zastaveno co do částky 69 063 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 69 063 Kč ode dne 17. 11. 2020 do budoucna. Dne 26. 3. 2021 pak vzal žalobce žalobu částečně zpět (po sdělení předběžného právního názoru soudu) co do náhrady majetkové újmy ve výši 269 149 Kč představující náklady vynaložené v posuzovaném řízení a náhrady majetkové újmy ve výši 360 000 Kč představující vzniklý rozdíl na nemovitosti, včetně požadovaného příslušenství z těchto částek, a usnesením ze dne 26. 3. 2021, č. j. 44 C 42/2020-101, tak bylo řízení v souladu s tímto dalším dispozitivním projevem žalobce ve smyslu § 96 odst. 2 o. s. ř. zastaveno co do částky 629 149 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 11. 9. 2020 do zaplacení. Předmětem řízení tak zůstal požadavek žalobce na náhradu nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce posuzovaného řízení ve výši 72 604 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ode dne 17. 11. 2020 do zaplacení a z částky 141 667 Kč (na tomto nároku původně žalované) ode dne 11. 9. 2020 do 16. 11. 2020.

3. Ve vztahu k nemajetkové újmě způsobené tvrzeným nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení žalobce v žalobě uvedl, že posuzované řízení bylo zahájeno dne 31. 8. 2011 jeho žalobou, kterou se domáhal vypořádání zaniklého společného jmění manželů (dále jen„ SJM“), když žádal, aby byly vypořádány jak nemovité věci, a to stavební pozemek [číslo] jehož součástí je budova [adresa] – rodinný dům, a pozemek parc. [číslo] vše v obci a k. ú. [obec] (dále jen„ nemovitosti“), tak věci movité a závazky vzniklé za trvání manželství. Řízení probíhalo více než 8 let, když rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen„ odvolací soud“) byl vynesen dne 3. 9. 2019. Z tohoto řízení před soudem I. stupně od podání žaloby do vydání rozsudku soudu I. stupně trvalo více než 5,5 roku, ostatní řízení (jak druhé řízení před okresním soudem, tak obě řízení před odvolacím soudem) trvalo každé přibližně rok. Podle žalobce je přitom třeba zohlednit, že v posuzovaném řízení musel odvolací soud rozhodovat dvakrát, tj. okresní soud dvakrát poměrně zásadně pochybil. Řízení tak trvalo neúměrně dlouhou dobu, přičemž se nejednalo o nijak složitý případ, ale o běžné vypořádání zaniklého SJM, které soudy řeší často. S odkazem na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, požadoval žalobce za první dva roky řízení a dále za každý další rok jeho trvání celkem částku 20 000 Kč a za poslední měsíc řízení (září 2019) poměrnou část ve výši 1 667 Kč, celkem tedy částku 141 667 Kč.

4. Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě ze dne 13. 11. 2020 potvrdila, že žalobce podáním doručeným jí dne 10. 3. 2020 uplatnil mimo jiné nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky posuzovaného řízení v celkové výši 141 667 Kč. Tuto žádost shledala částečně důvodnou a přiznala žalobci zadostiučinění ve výši 69 063 Kč. Ve svém vyjádření dále podrobně rozvedla zjištění, která učinila z předmětného spisu Okresního soudu v Semilech, a zdůraznila, že celková délka řízení činila 8 let a 1 měsíc, řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, přičemž soudy I. stupně a II. stupně rozhodovaly v meritu dvakrát. První zrušený rozsudek soudu I. stupně byl zrušen pro nepřezkoumatelnost (nutnost doplnění dokazování). Věc byla do určité míry složitá po skutkové stránce, vzhledem k potřebě vypracování několika znaleckých posudků, v řízení byla vydána i řada procesních rozhodnutí. Žadatel se na délce řízení podílel, když jako žalobce musel být opakovaně vyzýván k doplnění důkazů a tvrzení, a také mu byla uložena pořádková pokuta za hrubě urážlivé podání, proti čemuž podal nejen odvolání, ale dokonce i ústavní stížnost. Význam řízení pro žadatele zhodnotila žalovaná jako standardní, protože řízení o vypořádání SJM nepatří podle konstantní judikatury mezi řízení prioritní. Celkovou délku řízení měla za nepřiměřenou s tím, že v řízení se vyskytl i průtah u znalce v roce 2016 v délce 8 měsíců. Podle žalované tak žalobci náleží základní částka ve výši 106 250 Kč s tím, že za jeden rok řízení mu náleží částka 15 000 Kč, za první dva roky částka ve výši poloviční, a dále je na místě snížení o 25 % s ohledem na složitost projednávané věci a o dalších 10 % pro podíl žalobce na délce řízení. Výslednou částku ve výši 69 063 Kč, kterou již žalobci přiznala, považovala nadále za přiměřenou, pročež navrhla zamítnutí žaloby ve zbytku požadované částky v plném rozsahu. Z jednání nařízeného na den 26. 3. 2021 se žalovaná omluvila. Soud proto ve smyslu § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodl v její nepřítomnosti, když vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů (účastníky předložených listinných důkazů a zejména spisu posuzovaného řízení).

5. Ze spisu Okresního soudu v Semilech (dále též jen„ soud I. stupně“) sp. zn. [spisová značka] vzal soud za prokázané, že žalobce podal dne 31. 8. 2011 u tohoto soudu žalobu o vypořádání SJM, když konkrétně požadoval, aby byly vypořádány nemovitosti, 17 movitých věcí, včetně dvou osobních automobilů, a také 13 různých závazků. Usnesením ze dne 27. 9. 2011, doručeným 30. 9. 2011, byl žalobce prostřednictvím svého zástupce vyzván k zaplacení soudního poplatku za žalobu ve lhůtě 3 dnů od doručení výzvy. Žalobce tak učinil dne 22. 11. 2011, tj. téměř za dva měsíce od doručení výzvy. Usnesením soudu I. stupně ze dne 29. 3. 2012 byla žalovaná vyzvána k písemnému vyjádření k žalobě a dalším usnesením z téhož dne byl žalobce vyzván k doplnění skutkových tvrzení a předložení označených listinných důkazů. Žalované se žaloba nepodařila doručit ani na adresu uvedenou žalobcem v žalobě, ani na adresu zjištěnou prostřednictvím centrální evidence obyvatel. Usnesením soudu I. stupně ze dne 21. 8. 2012 byl žalobce opětovně vyzván k doplnění skutkových tvrzení a předložení listinných důkazů ve lhůtě 14 dnů od doručení usnesení, k čemuž došlo dne 2. 9. 2012. Dne 27. 9. 2012 bylo soudu I. stupně doručeno oznámení o převzetí zastoupení žalobce novým právním zástupcem, jemuž bylo usnesení ze dne 21. 8. 2012 znovu doručeno, a to dne 28. 11. 2012. Protože k požadovanému doplnění žaloby ani nadále nedošlo, byl nový zástupce žalobce o toto urgován přípisem soudu, který mu byl doručen dne 19. 3. 2013. Požadované doplnění žaloby soud I. stupně obdržel dne 3. 4. 2013. Podáním doručeným soudu I. stupně dne 18. 11. 2013 požádal žalobce o nařízení jednání, když v mezidobí se soud I. stupně snažil zjistit (za účelem doručení žaloby) aktuální pobyt žalované, který se nedařilo zjistit ani prostřednictvím žalobce, ani prostřednictvím dostupných evidencí a dotazů. Dne 25. 11. 2013 nařídil soud I. stupně jednání na den 21. 1. 2014, jemuž byl přítomen pouze právní zástupce žalobce, který k dotazu soudu sdělil, že mu není známo, z jakého důvodu byly žalobcem předloženy určité konkrétní listiny. Dále byl znovu vyzván k doplnění rozhodných žalobních tvrzení a předložení potřebných důkazů, k čemuž mu byla určena lhůta 30 dnů a jednání bylo odročeno na neurčito. Podáním doručeným soudu 21. 2. 2014 požádal právní zástupce žalobce o prodloužení lhůty k soudem požadovanému doplnění do 30. 3. 2014 Ani v této lhůtě však k požadovanému doplnění nedošlo a soud I. stupně dne 28. 3. 2014 nařídil jednání na den 20. 5. 2014. K tomuto jednání se opět dostavil pouze právní zástupce žalobce, který soudu sdělil, že žalobce se dostavit nemohl, protože se pracovně zdržuje v zahraničí, a požádal proto o odročení jednání za účelem jeho výslechu s tím, že bude k dispozici za dva či tři měsíce. Jednání tak bylo mimo jiné za účelem výslechu žalobce odročeno na den 30. 9. 2014. K tomuto jednání se žalobce dostavil, byl proveden jeho účastnický výslech a za účelem dokončení tohoto výslechu bylo jednání odročeno na 10. 11. 2014. Při tomto jednání byl dokončen účastnický výslech žalobce a dále byl proveden účastnický výslech žalované. Jednání bylo odročeno na 15. 1. 2015 za účelem výslechu žalobcem navržených svědků. Usnesením ze dne 20. 11. 2014, doručeným jeho právnímu zástupci dne 21. 11. 2014, byl žalobce vyzván, aby ve lhůtě 1 týdne sdělil adresu dvou jím navržených svědků. Žalobce tak v uvedené lhůtě neučinil a teprve při jednání dne 15. 1. 2015 prostřednictvím svého právního zástupce soudu sdělil, že jeden z navržených svědků není ochoten jít k soudu svědčit a druhý svědek účast přislíbil, avšak ráno před jednáním sdělil, že se z osobních důvodů nemůže dostavit. Zároveň soudu sdělil adresu tohoto svědka. Jednání bylo odročeno na neurčito za účelem doplnění posudku obvyklé ceny nemovitostí a výslechu žalobcem navrženého svědka. Dne 21. 1. 2015 byl soudem ustanoven znalec z oboru ekonomika, jemuž bylo uloženo podat písemný znalecký posudek ve lhůtě 6 týdnů od obdržení spisu. Spis byl ustanovenému znalci zaslán 4. 2. 2015, a protože ten znalecký posudek ve stanovené lhůtě nedodal, byl o jeho dodání dne 3. 4. 2015 urgován. Dne 8. 4. 2015 znalec soud požádal o prodloužení termínu pro vypracování znaleckého posudku do 30. 4. 2015. Soudem byla lhůta pro dodání posudku prodloužena do 9. 5. 2015, avšak znalec dne 7. 5. 2015 soudu sdělil, že díky problémům v komunikaci s právním zástupcem žalované nelze dodání posudku do konce stanovené lhůty garantovat. Znalecký posudek byl soudu dodán dne 1. 6. 2015 a dne 14. 7. 2015 bylo znalci soudem přiznáno znalečné. Dne 18. 8. 2015 pak byl soudu znalcem dodán doplněk znaleckého posudku. Po vyjádření účastníků ke znaleckému posudku bylo dne 30. 10. 2015 soudem nařízeno jednání na 3. 12. 2015. Při tomto jednání, jemuž byl za žalobce přítomen jeho právní zástupce, byl proveden výslech znalce a jednání bylo za účelem provedení výslechu žalobcem navrženého svědka odročeno na den 12. 1. 2016. Při tomto jednání byl proveden výslech tohoto svědka, a protože mezi účastníky nedošlo k dohodě o cenách vypořádávaných movitých věcí, bylo jednání odročeno na neurčito za účelem jejich ocenění. Dne 14. 1. 2016 byl za tímto účelem soudem ustanoven znalec, který měl písemný posudek dodat do 6 týdnů od obdržení spisu, který mu byl zaslán dne 23. 2. 2016. Protože ve stanovené lhůtě nebyl posudek soudu dodán, byl znalec soudem o dodání posudku urgován dne 27. 5. 2016, 13. 6. 2016 a 21. 7. 2016, když byl zároveň upozorněn na možnost krácení odměny z důvodu nedodržení lhůty. Dne 26. 7. 2016 znalec soudu sdělil, že po předchozích zdravotních problémech dopracovává urgentní úkoly v trestním řízení a požádal proto o prodloužení lhůty k podání posudku do 25. 8. 2016. Soud znalci lhůtu pro vypracování posudku do uvedeného dne prodloužil, avšak ani v této prodloužené lhůtě znalecký posudek dodán nebyl a znalec byl proto opakovaně soudem dne 9. 9. 2016 o dodání posudku urgován s upozorněním na možnost krácení odměny znalce. Znalecký posudek byl soudu znalcem předložen dne 4. 10. 2016 a dne 26. 10. 2016 bylo soudem rozhodnuto o znalečném. Žalovaná si proti tomuto usnesení podala odvolání. Dne 3. 11. 2016 byla žalobci uložena pořádková pokuta ve výši 4 000 Kč, proti čemuž si žalobce podal odvolání. Dne 7. 12. 2016 byl spis s podanými odvoláními předložen k rozhodnutím odvolacímu soudu, který usneseními ze dne 16. 1. 2017 o podaných odvoláních rozhodl (usnesení o uložení pořádkové pokuty žalobci potvrdil) a spis vrátil soudu I. stupně dne 24. 1. 2017. Dne 6. 2. 2017 podal žalobce prostřednictvím svého právního zástupce návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu – nařízení jednání ve věci, což soud učinil dne 13. 2. 2017 a jednání nařídil na 3. 3. 2017. U tohoto jednání byl vyslechnut ustanovený znalec a jednání bylo odročeno na 24. 3. 2017 za účelem přednesu závěrečných návrhů ve věci. Dne 23. 3. 2017 soud rozhodl o znalečném a dne 24. 3. 2017 ve věci vyhlásil rozsudek, proti němuž si žalobce dne 30. 5. 2017 podal odvolání. Dne 16. 6. 2017 soud rozhodl o dosud nerozhodnutém znalečném a dne 19. 7. 2017 pak vydal opravné usnesení. Usnesením ze dne 15. 6. 2017 Ústavní soud odmítl ústavní stížnost žalobce proti usnesením soudu I. stupně a soudu odvolacího ohledně pořádkové pokuty uložené žalobci. Usnesením ze dne 24. 8. 2017 byl žalobce soudem vyzván k zaplacení soudního poplatku za odvolání, který žalobce uhradil dne 1. 9. 2017. Dne 17. 10. 2017 byla žalovaná soudem vyzvána k písemnému vyjádření k odvolání žalobce proti rozsudku a po tomto vyjádření ze dne 21. 11. 2017 byl spis dne 6. 12. 2017 předložen k rozhodnutí odvolacímu soudu, který usnesením ze dne 8. 1. 2018 rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud uzavřel, že je na místě, aby bylo zohledněno, co který z účastníků na sporovaný dluh zaplatil po rozvodu manželství, kdy se podílel na zaplacení společného dluhu již ze svých výlučných prostředků a má tak právo na jejich náhradu, k čemuž soud I. stupně v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu nepřistoupil a ani nevysvětlil, proč se od této judikatury odchýlil. Dále odvolací soud uzavřel, že je třeba obstarat dodatek znaleckého posudku ohledně nemovitostí, neboť od provedeného ocenění uplynula delší doba 2 roků. Dne 16. 1. 2018 byl spis vrácen soudu I. stupně, který 26. 1. 2018 vyzval znalec k aktualizaci znaleckého posudku ohledně nemovitostí. Aktualizovaný znalecký posudek byl soudu I. stupně znalcem předložen dne 23. 3. 2018 a dne 9. 5. 2018 bylo znalci přiznáno znalečné. Dne 20. 7. 2018 soud I. stupně nařídil jednání na den 3. 10. 2018, k němuž zejména na základě výhrad žalobce ke znaleckému posudku a zodpovězení doplňujících otázek předvolal znalce. Při jednání došlo k výslechu znalce a jednání bylo odročeno na 19. 10. 2018. Dne 10. 10. 2018 bylo znalci přiznáno znalečné a jednání dne 19. 10. 2018, při němž účastníci přednesli závěrečné návrhy, bylo odročeno k vyhlášení rozsudku na 29. 10. 2018. Toto jednání však bylo v nepřítomnosti účastníků a jejich zástupců odročeno na 12. 11. 2018 za účelem vyžádání doplňující zprávy od [banky] [anonymizováno]. Dne 12. 11. 2018 soud I. stupně vyhlásil rozsudek, proti němuž žalovaná dne 26. 11. 2018 podala odvolání. Dne 31. 1. 2019 byla žalovaná soudem vyzvána k jeho doplnění, k čemuž došlo 20. 2. 2019. Dne 14. 3. 2019 byla žalovaná vyzvána k zaplacení soudního poplatku za odvolání a po jeho zaplacení a vyjádření žalobce k odvolání byl spis dne 21. 5. 2019 předložen k rozhodnutí odvolacímu soudu. Ten dne 5. 6. 2019 nařídil jednání na 29. 8. 2019 a dne 3. 9. 2019 ve věci rozhodl rozsudkem. Dne 17. 9. 2019 byl spis vrácen soudu I. stupně a řízení bylo pravomocně skončeno dne 8. 10. 2019.

6. Dne 10. 3. 2020 uplatnil žalobce u žalované mimo jiné žádost o odškodnění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení, když celkem na tomto odškodnění požadoval částku 141 667 Kč. Žalovaná ve svém stanovisku ze dne 13. 11. 2020 celkovou délku posuzovaného řízení posoudila jako nepřiměřenou a přiznala žalobci zadostiučinění ve výši 69 063 Kč (plyne tak z žádosti žalobce o odškodnění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení ze dne 10. 3. 2020, stanoviska žalované ze dne 13. 11. 2020, jakož i ze shodných tvrzení účastníků řízení).

7. Z provedených důkazů soud žádné další pro věc podstatné skutečnosti nezjistil.

8. Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ zák. č. 82/1998 Sb.“), stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle druhého odstavce téhož ustanovení, právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

9. Podle § 31a odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle třetího odstavce téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

10. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidské práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005) a průtah, jenž se vyskytne jen v určité fázi řízení, toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005).

11. Pokud jde o celkovou délku posuzovaného řízení ve vztahu k žalobci, tato činila 8 let a 1 (celý) měsíc, konkrétně od 31. 8. 2011, kdy žalobce podal žalobu, do 8. 10. 2019, kdy nabyl právní moci rozsudek odvolacího soudu ze dne 3. 9. 2019, jímž bylo celé řízení pravomocně skončeno. Takto stanovenou celkovou délku řízení je při bližším zkoumání průběhu celého posuzovaného řízení třeba považovat za nepřiměřeně dlouhou, což ve stanovisku a vyjádření k žalobě připustila i žalovaná. Řízení jako celek neodpovídalo dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu (ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb.) a tím k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, za které mu náleží právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.).

12. Při určování výše přiměřeného zadostiučinění je v daném případě na místě vycházet ze základní částky 15 000 Kč za první dva roky řízení a dále pak za každý další rok řízení. Nejvyšší soud ČR pro poměry České republiky považuje za přiměřené, jestliže se tato základní částka pohybuje v rozmezí 15 000 až 20 000 Kč za první dva roky řízení a dále pak za každý další rok řízení. Při stanovení nižší částky odškodnění za první dva roky přihlíží Nejvyšší soud k tomu, že během nich je újma způsobená (nakonec příliš dlouhým řízením) nejnižší a teprve s plynutím času a prodlužováním řízení narůstá), čemuž musí odpovídat i částka odškodnění za rok trvání řízení. Přiznání částky v uvedeném rozmezí, ve kterém částka 15 000 Kč představuje částku základní, lze zvažovat např. podle takových kritérií, jakými jsou délka samotného kompenzačního řízení (v případě, kdy samotné kompenzační řízení je nepřiměřené dlouhé, lze přiměřeně zvýšit danou částku, pokud se toho poškozený dovolá) či zjevně nepřiměřená (extrémní) délka posuzovaného řízení. V posuzované věci, kdy řízení trvalo 8 let a 1 měsíc (což ještě nelze označit za zjevně extrémní délku řízení), kdy žalobci byla žalovanou část jím uplatněného zadostiučinění již vyplacena, a kdy i samotné kompenzační řízení není nepřiměřeně dlouhé (dne 10. 3. 2020 uplatnil žalobce nárok u žalované a žalobu podal dne 23. 9. 2020), nelze než uzavřít, že základní částka ve výši 106 250 Kč, stanovená shora uvedeným způsobem (tj. 7x 15 000 Kč za 8 let + 1 250 Kč za další 1 měsíc), je zcela odpovídající.

13. Soud dále přihlédl ke konkrétním okolnostem případu a kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb. a dospěl k následujícím závěrům.

14. Pokud jde o složitost věci, tato byla nepochybně do jisté míry složitá procesně a hmotněprávně a zejména pak skutkově. Šlo o žalobu o vypořádání SJM, kdy mělo být rozhodováno o veškerém majetku účastníků řízení. Konkrétně šlo o 3 nemovitosti (dům a dvě parcely), 17 movitých věcí (včetně dvou osobních automobilů) a 13 různých závazků. V každém případě bylo nutné provádět znalecké posudky (k nemovitým i movitým věcem), včetně dvou doplnění znaleckého posudku (k nemovitým věcem), výslechy znalců a svědka a opakované dotazy na banku stran úhrady závazků účastníků. Z hlediska procesní složitosti bylo účastníky nutné vyzývat k úhradě soudních poplatků, k doplnění jejich tvrzení a důkazů k jejich prokázání, opakovaně rozhodovat o ustanovení znalců a o znalečném a dokonce i o pořádkové pokutě uložené žalobci (o níž rozhodoval i soud odvolací a dokonce i soud Ústavní). Z důvodu složitosti věci je proto zcela na místě základní částku snížit o 30 %. I podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva se zpravidla mezi složitá řízení řadí taková, v nichž se vypořádává rozsáhlé společné jmění manželů (viz rozsudek ESLP ze dne 7. 1. 2003, ve věci Bořánková proti České republice, stížnost [číslo], § 60).

15. Shodně s žalovanou má pak soud za to, že je dále na místě přistoupit ke snížení základní částky o 10 % z důvodu určitého podílu žalobce na délce řízení. V této souvislosti nelze přehlédnout, že žalobce zaplatil soudní poplatek za podanou žalobu až po dvou měsících po výzvě soudu, doplnění žaloby, k němuž byl soudem vyzván dne 21. 8. 2012, provedl až po více než čtyřech měsících, nedostavil se k jednání soudu, u něhož měl být proveden jeho účastnický výslech, a tento tak mohl být proveden až po dalších více než třech měsících, stejně jako soudu včas nesdělil adresy navrhovaných svědků, a to po dobu delší než dva měsíce, a učinil tak až při jednání soudu dne 15. 1. 2015. Jen těchto jedenáct měsíců (2 + 4 + 3 + 2 měsíce) představuje cca 11 % celkové délky řízení (reprezentované 97 měsíci), čemuž podle přesvědčení soudu snížení základní částky o 10 % zcela odpovídá.

16. Oproti žalované dospěl soud k závěru, že je na místě zvýšení základní částky o 10 % z důvodu významu předmětu řízení pro žalobce, neboť předmětem řízení bylo vypořádání majetkových práv mezi bývalými manžely, a jak je uvedeno již shora, šlo tak o rozhodování o veškerém jejich majetku. V této souvislosti lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2139/2010, dostupný na www.nsoud.cz.

17. Další důvody pro zvýšení ani pro snížení základní částky soud neshledal.

18. Ze všech shora uvedených důvodů má žalobce právo na zaplacení nemajetkové újmy v penězích ve výši dalších 5 312 Kč, tj. po snížení základní výše odškodnění 106 250 Kč o 30 % (31 875 Kč) na částku 74 375 Kč a odečtení již poskytnutého plnění žalované ve výši 69 063 Kč. Žalobci pak náleží i požadovaný zákonný úrok z prodlení nejen ze soudem přiznané částky, ale taktéž z částky již uhrazené žalovanou, a to ode dne 11. 9. 2020, protože právě od tohoto dne se stát s ohledem na ust. § 15 zákona č. 82/1998 Sb. ocitl v prodlení, tj. 6 měsíců od uplatnění nároku dne 10. 3. 2020. Soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku. O lhůtě k plnění zde bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1. věty za středníkem o. s. ř., když soud prodloužil zákonnou lhůtu ze tří dnů na patnáct, protože takové prodloužení lhůty je možno po žalobci spravedlivě požadovat a žalované umožní včasné administrativní zpracování soudem uloženého plnění. Co do zbytku žalované částky ve výši 67 292 Kč s požadovaným příslušenstvím soud žalobu výrokem II. zamítl.

19. V předmětném řízení byly projednávány jednak dva nároky žalobce na náhradu škody a dále jeden nárok na náhradu nemajetkové újmy. Při určování úspěchu či neúspěchu účastníků je tak třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, jež se stanoví podle § 8 a následující vyhlášky č. 177/1996 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1435/2015). Při stanovení základu pro výpočet odměny advokáta za úkony vázané na nárok z nemajetkové újmy je třeba vycházet z § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., tedy z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč. Při stanovení odměny advokáta v řízení, jehož předmětem je náhrada škody v penězích, je pak třeba vyjít z tarifní hodnoty vypočtené podle § 8 odst. 1 vyhl. Č. 177/1996 Sb.

20. Pokud jde o nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy, byl zde sice žalobce úspěšný pouze částečně, avšak výše jeho plnění zde závisela na úvaze soudu a na žalobce je proto třeba hledět jako na plně úspěšného (§ 142 odst. 3 o. s. ř.).

21. Ohledně náhrady za vzniklý rozdíl na nemovitosti ve výši 360 000 Kč a náhrady nákladů vynaložených v původním řízení ve výši 269 149 Kč bylo řízení pro částečné zpětvzetí žaloby žalobcem zastaveno a žalobce tak stíhá povinnost hradit náklady řízení ve vztahu k těmto dvěma nárokům ve smyslu § 146 odst. 2 věty první o. s. ř., neboť tímto částečným zpětvzetím žaloby zastavení řízení ohledně těchto nároků zavinil.

22. Po propočtu úspěchu a neúspěchu účastníků je tak na místě, aby žalobce žalované uhradil 85 % jí v řízení účelně vynaložených nákladů (629 149 Kč, tj. 360 000 + 269 149 Kč, - 50 000 Kč = 579 149 Kč/679 149 Kč x 100 = 85 %). Náklady řízení žalované představuje paušální náhrada ve výši 300 Kč ve smyslu § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., za písemné vyjádření k žalobě. 85 % z této paušální náhrady pak představuje částka 255 Kč.

23. Uvedenou částku je žalobce ve smyslu § 160 odst. 1 věty první před středníkem o. s. ř. povinen žalované uhradit ve lhůtě 3 dnů.