44 C 52/2019

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl předsedou senátu Mgr. Liborem Zhřívalem, jako samosoudcem, ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa žalobce zastoupeného advokátkou Mgr. jméno příjmení se sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované se sídlem adresa o zadostiučinění za nemajetkovou újmu,

I. Žaloba s návrhem, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 319 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z této částky od 28. 9. 2019 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se žalobou došlou zdejšímu soudu dne 1. 10. 2019 na žalované domáhal zaplacení částky 319 00 Kč s příslušenstvím (ve formě zákonného úroku z prodlení), coby přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu tvrzeným nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 28 T 23/2004 (dále též jen„ posuzované řízení“). Žalobce v tomto řízení vystupuje jako jeden z poškozených a v adhezním řízení se dne 10. 3. 2004 připojil se svým nárokem na náhradu škody. Jeho účast, coby subjektu adhezního řízení, dosud nebyla ukončena, neboť ve věci nebylo vydáno konečné rozhodnutí. Řízení ke dni podání žaloby trvalo 15 let a 6 měsíců. Zásadní vliv na délku řízení žalobce přičetl postupu soudů. Za první dva roky řízení a za každý další rok jeho trvání požadoval žalobce základní částku 20 000 Kč, tj. celkem 290 000 Kč, s tím, že ji dále modifikoval zvýšením o 10 % z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení. Žalobce dne 27. 3. 2019 uplatnil u žalované svůj nárok na finanční zadostiučinění, ta však ke dni podání žaloby (v zákonné lhůtě šesti měsíců) žádost neprojednala, pročež žalobce délku kompenzačního řízení pociťuje jako nepřiměřenou. V podání ze dne 13. 9. 2021 žalobce požadoval navýšení základní částky zadostiučinění z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení (trvajícího již 2 a půl roku) o 20%.

2. Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě navrhla zamítnutí žaloby, a pro případ, že by soud dospěl k závěru, že délka řízení je nepřiměřená, měla dále za to, že je zcela dostačující konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Potvrdila, že žalobce u ní dne 27. 3. 2019 předběžně uplatnil nárok na poskytnutí zadostiučinění nemajetkové újmy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“). Žalovaná uplatněný nárok předběžně neprojednala, protože jí z důvodu stále probíhajících procesních úkonů nebyl zapůjčen požadovaný procesní spis. Podle žalované však v posuzovaném řízení nedošlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a tedy ani k nesprávnému úřednímu postupu. Délku řízení ve vztahu k žalobci lze podle žalované hodnotit nejdříve až od února 2010, pokud nedošlo k pozdějšímu připojení žalobce s nárokem na náhradu škody. Posuzované řízení bylo složité po stránce skutkové i procesní, neboť byly objasňovány skutečnosti k téměř šesti stům dílčím útokům trestného činu, kterých se mělo dopustit více osob ve spolupachatelství. Řízení si vyžádalo rozsáhlé dokazování včetně výslechů stovky svědků a shromáždění velkého množství listinných důkazů. Také musely být použity prvky mezinárodní spolupráce při pátrání po pobytu obžalovaného. Věc byla vedena na třech stupních soudní soustavy a před policejním orgánem a státním zastupitelstvím. Bylo též opakovaně rozhodováno o vazbě obžalovaného. Právní složitost podle žalované spočívala také v posouzení naplnění podmínek amnestijního rozhodnutí ve vztahu k obžalovanému. Na délce řízení se výrazně podílel obžalovaný, který byl nedostupný, neposkytoval součinnost a státní orgány musely vypátrat jeho pobyt a vydat evropský a mezinárodní zatýkací rozkaz. Časovou náročnost řízení následujícího po odsuzujícím rozsudku způsobují procesní komplikace vzhledem k počtu poškozených, kterých je téměř šest set. Význam řízení pro žalobce posoudila žalovaná jako nízký s odůvodněním, že uplatnění práv na náhradu škody v adhezním řízení není pro poškozeného spojeno se stejnou mírou nejistot jako jejich případné uplatnění v civilním řízení, když o jeho nároku uplatněném v adhezním řízení nemusí být (na rozdíl od civilního řízení) vůbec rozhodnuto. Žalobce si zvolil formu uplatnění nároku v adhezním řízení, a tudíž musel akceptovat veřejnoprávní principy, které trestní řízení ovládají a které určují prioritu sledovaného účelu, tj. posouzení trestní odpovědnosti konkrétních osob. Nejistota žalobce ohledně výsledku řízení mohla souviset pouze s tím, jak a kdy o jeho nároku na náhradu škody uplatněném v rámci adhezního řízení soud rozhodne, a nikoliv s tím, zda bude dosaženo odsouzení obžalovaných. Žalovaná nesouhlasila s požadavkem žalobce na zvýšení zadostiučinění za délku kompenzačního řízení s odůvodněním, že žalovaná nevede v rámci mimosoudního projednání žádné řízení a případná delší lhůta pro vyřízení uplatněného nároku je dostatečně kompenzována možností přiznat úroky z prodlení v případě přiznání peněžitého zadostiučinění.

3. Soud ve věci rozhodl jen na základě účastníky navržených (předložených) listinných důkazů, aniž by k jejímu projednání nařizoval jednání (§ 115a o. s. ř.), neboť žalobce i žalovaná s takovým postupem souhlasili.

4. Ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, sp. zn. 28 T 23/2004 soud zjistil: Vyšetřovací spis čítá 16 982 stran. Usnesením ze dne 11. 10. 2003 bylo zahájeno trestní stíhání obviněného [jméno] [příjmení] pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Dne 14. 10. 2003 podal žalobce trestní oznámení a převzal si poučení poškozeného v trestním řízení. Do protokolu policie uvedl, že bude uplatňovat nárok na náhradu škody, předložil potvrzení o zaplacení částky 10 000 Kč a pracovní smlouvu se společností, ve které byl obviněný [příjmení] jednatelem. Usnesením ze dne 16. 10. 2003 bylo pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. zahájeno trestní stíhání [jméno] [příjmení], německého státního příslušníka. Oba obvinění měli společně nabízet zprostředkování uzavření pracovních smluv pro zájemce o zaměstnání ve [země], kdy od každého zájemce vybrali kauci ve výši 10 000 Kč. V omyl měli uvést nejméně 520 osob s tím, že škoda měla činit nejméně 5 200 000 Kč. Usnesení o zahájení trestního stíhání byla doručena obviněným dne 16. 10. 2003. Žalobce byl jako svědek dne 8. 1. 2004 vyslechnut Policií ČR a uvedl přitom, že se k trestnímu řízení připojuje s částkou 10 000 Kč a dále bude požadovat tři měsíční platy ve výši 2 500 EUR a související náklady představující cestovné, nocležné, náklady na oblečení a slovníky ve výši 20 000 Kč. V rámci vyšetřování policejní orgán provedl rozsáhlé dokazování, kdy vyslechl 520 poškozených, pořídil znalecký posudek na duševní stav obviněného [příjmení], odborné vyjádření – počítačovou expertízu, provedl domovní prohlídku, zajistil věci a podal žádost o právní pomoc do Německa. Ve dnech 1. 9. až 7. 9. 2004 proběhlo prostudování vyšetřovacího spisu obviněnými a policie dne 24. 9. 2004 ke krajskému státnímu zastupitelství podala návrh na podání obžaloby proti obviněným. Oba obvinění byli od počátku stíháni vazebně. Dne 11. 10. 2004 byla ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci doručena obžaloba na oba obviněné pro spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák s tím, že poškozených bylo 581 osob a došlo ke způsobení škody ve výši 5 685 950 Kč. Podle obžaloby (její strana č. 11) se žalobce připojil s nárokem na náhradu škody ve výši 10 000 Kč. Soud dne 5. 11. 2004 rozhodl o ponechání obou obviněných ve vazbě. Ke stížnosti obou obviněných Vrchní soud v Praze dne 2. 12. 2004 rozhodl, že obviněný [jméno] [příjmení] se propouští z vazby na svobodu, a stížnost obviněného [jméno] [příjmení] zamítl. Vrchní soud v Praze zjistil, že na obviněného německého státního příslušníka byl vydán rovněž zatýkací rozkaz v Německu. Věc byla Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, vrácena dne 21. 12. 2004. Obžalovanému [příjmení] byl dne 29. 12. 2004 zaslán překlad rozhodnutí Vrchního soudu v Praze v německém jazyce. Ve věci bylo nařízeno hlavní líčení ve dnech 15. 3. 2005 až 18. 3. 2005. Při hlavním líčení se připojovali poškození s nároky na náhradu škody. Obhájkyně obžalovaného [příjmení] se omluvila z hlavního líčení ze dne 15. 3. 2005 s tím, že obžalovaný [příjmení] byl hospitalizován v psychiatrické léčebně. Hlavní líčení bylo odročeno na 17. až 20. 5. 2005. Zároveň 15. 3. 2005 soud rozhodl o ponechání obžalovaného [příjmení] ve vazbě, proti čemuž podal obžalovaný dne 18. 3. 2005 stížnost. Dne 11. 4. 2005 soud rozhodl, že obžalovaný [příjmení] bude propuštěn na svobodu. Obžalovaný [příjmení] si podal ústavní stížnost proti předcházejícímu usnesení ze dne 5. 11. 2004, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2004, o ponechání jeho osoby ve vazbě. Dne 15. 4. 2005 soud obdržel vyřízení právní pomoci z Německa, přičemž žádost českých úřadů byla ze dne 7. 6. 2004. Obhájkyně obžalovaného [příjmení] se omluvila z hlavního líčení z důvodu kolize. Při hlavním líčení ve dnech 17. až 20. 5. 2005 byli vyslechnuti někteří svědci a rovněž obžalovaný [příjmení], který uvedl, že není osobou se jménem [příjmení]. Soud dále četl listinné důkazy. Obžalovaný [příjmení] trval na výslechu všech poškozených, státní zástupkyně pak na výslechu pouze tří svědků. Hlavní líčení bylo odročeno na dny 16. až 17. 6., 21. až 23. 6., 13. až 14. 9., 21. až 23. 9., 5. až 7. 10. 2005, kdy byli postupně vyslýcháni svědci. Svědci, kteří se z hlavního líčení omluvili, byli opětovně obesláni. Dne 8. 11. 2005 soud nařídil hlavní líčení na dny 22. 11. 2005 až 24. 11. 2005. Jeden z přísedících se dne 21. 11. 2005 omluvil ze závažných zdravotních důvodů z hlavního líčení, a proto bylo hlavní líčení odročeno. Další hlavní líčení proběhlo ve dnech 14. až 16. 12. 2005, kdy byli slyšeni další svědci a hlavní líčení bylo odročeno na dny 17. až 18. a 20. 1., 15. až 17. 2., 8. až 10. 3. 2006 za účelem provedení výslechů dalších svědků. V těchto dnech hlavní líčení proběhlo, byli slyšeni další svědci a někteří se z hlavního líčení omluvili.

5. Další hlavní líčení proběhla ve dnech 27. až 28. 4. 2006, 4. 5. 2006, 16. 5. 2006, 18. 5. 2006, 24. 5. 2006, 13. 6. 2006, 15. 6. 2006, 21. 6. 2006, kdy soud vyslechl další svědky. V mezidobí soud rozhodoval o svědečném a o odměně pro tlumočníka, který po celou dobu hlavního líčení tlumočil do německého jazyka. Další hlavní líčení, které bylo nařízeno na 21. 9. 2006, neproběhlo, neboť věc byla přidělena novému soudci. Obžalovaný [příjmení] byl předán německým orgánům dne 7. 3. 2007 na základě povolení vydání německého státního příslušníka do jeho vlasti. Z úředního záznamu ve spisu vyplývá, že v době od 27. 10. 2006 do 6. 3. 2007 byl předmětný trestní spis předložen Vrchnímu soudu v Praze ke kárnému spisu sp. zn. 2 Ds 25/2006, přičemž dne 26. 9. 2006 byl spis na základě rozhodnutí kárného senátu o odvolání rozhodujícího soudce z funkce předsedy senátu, přidělen jinému soudci. V dubnu 2007 soud zjišťoval pobyt obžalovaného [příjmení] a v červnu 2007 pobyt obžalovaného [příjmení] v zahraničí. Odpověď Policejního prezídia ČR soud obdržel v srpnu 2007. Soud v této souvislosti zvažoval předání trestní věci do ciziny.

6. K další žádosti soudce ze dne 15. 8. 2007 Policejní prezídium ČR na základě dožádání do Německa sdělilo údaje k obžalovanému [příjmení] o jeho současném pobytu. Ze strany soudu bylo nařízeno v listopadu 2007 hlavní líčení na 12. až 13. 2. 2008 a zároveň bylo rozhodnuto, že poškození mohou uplatňovat svá práva prostřednictvím společného zmocněnce. Usnesení bylo poškozeným doručeno v prosinci 2007. Obžalovanému [příjmení] musel být ustanoven nový obhájce, a protože někteří poškození zemřeli, byli zjišťováni jejich právní nástupci. Hlavní líčení se ve dnech 12. až 13. 2. 2008 nekonalo, jelikož se nedostavil obžalovaný [příjmení]. Další hlavní líčení bylo nařízeno na 31. 3. 2008, avšak tohoto dne se obžalovaný [příjmení] opět nedostavil a jeho advokát sdělil, že se pokusí zjistit, kde se zdržuje, a upozorní ho na možnost vydání Evropského zatýkacího rozkazu. Hlavní líčení bylo odročeno na neurčito. K výzvě soudu přes Policejní prezídium ČR a pomoc v Německu bylo zjištěno, že obžalovaný [příjmení] byl zadržen v Německu 5. 2. 2008. V letních měsících 2008 soud činil dotazy na německou stranu a mezinárodně právní odbor Ministerstva spravedlnosti ohledně zajištění obžalovaného [příjmení] při hlavním líčení. Dne 28. 8. 2008 byl vydán Evropský zatýkací rozkaz na obžalovaného [příjmení], který byl na podzim roku 2008 po překladu zasílán německým orgánům. V prosinci 2008 bylo řešeno vydání obžalovaného [příjmení] k trestnímu stíhání do České republiky, což obnášelo i překlady do německého jazyka. Dne 17. 2. 2009 byla věc obžalovaného [příjmení], resp. pravým jménem [jméno] [jméno] [příjmení], vyloučena ze společného řízení. Ve věci obžalovaného [příjmení] proběhlo hlavní líčení 16. až 17. 3. 2009, 27. až 28. 4. 2009, přičemž k tomuto hlavnímu líčení se nedostavil žalobce. Dne 26. 6. 2009 byl ve věci vyhlášen rozsudek. Proti rozsudku si obžalovaný [příjmení] podal dne 25. 8. 2009 odvolání s tím, že věc byla Vrchnímu soudu v Praze předložena dne 7. 10. 2009 Vrchní soud v Praze zrušil dne 2. 12. 2009 napadený rozsudek v celém rozsahu a věc vrátil státnímu zástupci k došetření s odůvodněním, že trestní stíhání nebylo správně zahájeno, neboť skutek nebyl přesně vymezen ve vztahu k počtu osob poškozených. Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočka [obec], pak dne 6. 1. 2010 pod č. j. 4 KZv 57/2003 – 666 zrušilo usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání [jméno] [jméno] [příjmení], alias [jméno] [příjmení] [příjmení], pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., pro nezákonnost. Dne 4. 2. 2010 policejní orgán opětovně zahájil trestní stíhání obviněného [jméno] [příjmení] a [příjmení] [jméno] [jméno] pro trestný čin podvodu. Následovaly výslechy svědků po celé České republice a v této souvislosti policejní orgán zjistil, že někteří ze svědků již zemřeli.

7. V prosinci 2011, po provedených výsleších po celé České republice a po právní pomoci z německé strany, měli obhájci obviněných možnost prostudovat spis. Dne 5. 1. 2012 podal policejní orgán návrh na podání obžaloby ke Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočka Liberec. Dne 16. 3. 2012 byla podána obžaloba proti [jméno] [příjmení] a [jméno] [jméno] [příjmení] s tím, že z jejich strany mělo dojít ke spáchání trestného činu - zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zák., dílem dokonaného a dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zák. Věc byla vedena pod stejnou sp. zn. 28 T 23/2004. Soud pak požádal o vydání českého státního příslušníka [jméno] [příjmení], kdy z německé strany bylo vydání odmítnuto dne 30. 3. 2012. Dne 14. 8. 2012 rozhodl soud usnesením, že poškození mohou svá práva uplatňovat prostřednictvím společného zmocněnce, kterého si zvolí. Téhož dne soud nařídil na 8. 1. 2013 hlavní líčení, předvolání s usnesením bylo doručeno žalobci 30. 11. 2012. V mezidobí soud zjistil, že obžalovaný [jméno] [příjmení] byl zadržen na území Moldávie, a proto byl dne 31. 8. 2012 vzat do vazby. Obžalovaný [příjmení] si podal stížnost proti vzetí do vazby, která byla zamítnuta Vrchním soudem v Praze dne 11. 10. 2012. Na základě rozhodnutí prezidenta o amnestii z 1. 1. 2013 byl obžalovaný [jméno] [příjmení] dne 2. 1. 2012 propuštěn z vazby a téhož dne bylo zastaveno trestní stíhání obou obžalovaných. Ze strany Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem byla podána stížnost proti usnesení o zastavení trestního stíhání a proti usnesení o propuštění z vazby. Státní zástupce vzal stížnost do usnesení o vazbě následně zpět. Krajský soud v Ústí nad Labem vzal na vědomí zpětvzetí stížnosti do usnesení soudu o propuštění z vazby, věc předložil Vrchnímu soudu v Praze 28. 1. 2013 k rozhodnutí o stížnosti státního zástupce do zastavení trestního stíhání. Vrchní soud v Praze 20. 3. 2013 zrušil napadené usnesení a znovu o věci rozhodl tak, že trestní stíhání obžalovaných z důvodu amnestie zastavil. Nejvyšší státní zastupitelství podalo ve věci dovolání proti zastavení trestního stíhání, a to podáním ze dne 16. 5. 2013. Věc byla Nejvyššímu soudu předložena dne 2. 8. 2013 a bez meritorního vyřízení byla dne 2. 10. 2013 vrácena soudu I. stupně s odůvodněním, že bylo nutné opis dovolání doručit obviněným. Po vyjádření obviněných k dovolání byla věc Nejvyššímu soudu opět předložena dne 23. 1. 2014 Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil v částech týkajících se [jméno] [příjmení] a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, k dalšímu projednání. V rámci svého odůvodnění se Nejvyšší soud vyjádřil k délce trestního stíhání obžalovaných, kdy za počátek trestního stíhání označil ve vztahu k obviněnému [příjmení] den 11. 10. 2003, vědom si skutečnosti, že první usnesení o zahájení trestního stíhání bylo zrušeno z důvodu nedostatků v popisu skutku. Druhé usnesení o zahájení trestního stíhání reagovalo na vytknuté nedostatky a nelze proto zkomparovat jednání kladená za vinu prvním usnesením a druhým usnesením o zahájení trestního stíhání. Zároveň Nejvyšší soud uvedl, že konstatováním jiných procesních vad při zahájení trestního stíhání by mohly orgány činné v trestním řízení zkracovat celkovou dobu trestního stíhání. Z tohoto důvodu délku trestního stíhání obviněných počítal již od prvního usnesení o zahájení trestního stíhání ve vztahu řešení otázky dopadu amnestie na obviněné. Věc byla vrácena soudu I. stupně dne 18. 3. 2014. Obviněný [příjmení] požádal o vrácení finančních prostředků, které byly zajištěny. K tomu se vyjádřilo krajské státní zastupitelství dne 26. 9. 2014. Ve věci proběhlo hlavní líčení ve dnech 13. 7. 2015, 15. 9. 2015, 16. 9. 2015, 20. 10. 2015 a 7. 12. 2015, kdy ve věci byl téhož dne vyhlášen odsuzující rozsudek, kterým byl [jméno] [příjmení] uznán vinným z trestného činu zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zák., dílem dokonaného, dílem ve stádiu pokusu, a byl mu uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let do věznice s ostrahou, uložení trestu propadnutí věci - finančních prostředků v celkové výši 90 560 Kč a zabrání finančních prostředků v celkové výši 1 073 700 Kč. V odůvodnění soud uvedl, že s ohledem na počet poškozených, který byl mimořádně vysoký, bylo na počátku projednání před soudem rozhodnuto, že poškození mohou svá práva v trestním řízení uplatnit pouze prostřednictvím společného zmocněnce. K tomuto postupu nedošlo, soud proto o škodě nerozhodoval. Státní zastupitelství podalo dne 16. 2. 2016 odvolání a Vrchnímu soudu v Praze byla věc předložena dne 10. 3. 2016. Při veřejném zasedání dne 4. 5. 2016 byl napadený rozsudek zrušen ve výroku o trestu propadnutí peněžní částky, ve výroku o zabrání peněžní částky a v ostatním zůstal napadený rozsudek nedotčen. Ve vztahu k vině a trestu tak napadený rozsudek nabyl právní moci dne 4. 5. 2016. Následně bylo rozhodnuto o nákladech trestního řízení a o odměně obhájců. Soud pak výzvou ze dne 21. 9. 2016 informoval poškozené o vrácení poměrné částky z finančních prostředků, které byly zajištěny u obviněných. Žalobce se dne 29. 9. 2016 dotázal soudu na stav řízení a odpověď obdržel dne 4. 10. 2016. Poškození se vyjadřovali v průběhu měsíce dubna, května, června 2017. Ze strany soudu bylo dne 15. 11. 2017 rozhodnuto o odměně ustanoveného zástupce a usneseními z 30. 11. 2017 bylo rozhodováno o vrácení finanční hotovosti jednotlivým poškozeným v zajištěné výši, kdy ve vztahu k nynějšímu žalobci bylo rozhodnuto usnesením č. j. 28 T 23/2004 – 18410 tak, že mu byla vrácena finanční hotovost v částce 2 077 Kč, coby poměrná částka vracená poškozeným, kteří poskytli částku 10 000 Kč. Ke stížnosti [jméno] [jméno] [příjmení] bylo toto usnesení dne 5. 4. 2018 zrušeno Vrchním soudem v Praze a soudu bylo uloženo, aby o věci opětovně rozhodl. Soud proto ve věci rozhodoval znovu ve vztahu k jednotlivým poškozeným. Ve vztahu k nynějšímu žalobci rozhodl usnesením ze dne 3. 10. 2019 a to tak, že nynějšímu žalobci budou vydány finanční prostředky ve výši 2 080 Kč (opět coby poměrná částka vracená poškozeným, kteří poskytli částku 10 000 Kč). Proti tomuto usnesení podal [jméno] [jméno] [příjmení] stížnost, která byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 1. 2020, sp. zn. 9 To 80/2019, zamítnuta. Proti tomuto usnesení nebyl přípustný žádný další opravný prostředek. Nyní je postupně rozhodováno o vydávání peněžních prostředků dalším jednotlivým poškozeným.

8. Podáním ze dne 27. 3. 2019 uplatnil žalobce u žalované nárok na zadostiučinění nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení, když se konkrétně domáhal odškodnění ve výši 300 000 Kč. Žalovaná potvrdila přijetí žádosti žalobce přípisem ze dne 28. 3. 2019 (plyne tak z žádosti o přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení ze dne 27. 3. 2019 a potvrzení žalované o přijetí žádosti ze dne 28. 3. 2019).

9. Z provedených důkazů soud žádné další pro věc podstatné skutečnosti nezjistil.

10. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

11. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

12. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle třetího odstavce téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

13. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidské práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005) a průtah, jenž se vyskytne jen v určité fázi řízení, toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005).

14. Kritéria § 31a odst. 3 OdpŠk se použijí i na zjištění, zda byla délka řízení přiměřená.

15. Jelikož žalobce v posuzovaném řízení vystupoval coby osoba poškozená uplatňující svůj nárok v adhezním řízení, které je součástí trestního řízení a splývá s ním, nárok poškozeného na přiměřené zadostiučinění nelze posuzovat izolovaně bez ohledu na přiměřenost délky trestního řízení. Celková délka trestního řízení činila 12 let a 6 celých měsíců. Trestní řízení bylo zahájeno usnesením o zahájení trestního stíhání [jméno] [příjmení] ze dne 11. 10. 2003 a bylo skončeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze, který nabyl ve výrocích o vině a trestu právní moci 4. 5. 2016. Další rozhodování (o odměně ustanoveného zástupce a o vydání zajištěné hotovosti poškozeným) představuje již jen tzv. porozsudkovou agendu, která se do celkové doby řízení nezapočítává.

16. Žalobce se se svým nárokem na náhradu škody ve výši 10 000 Kč do trestního řízení připojil dne 8. 1. 2004 a teprve tímto dnem mu mohla vzniknout nejistota ohledně výsledku adhezního řízení. Konec adhezního řízení je nutné spojit s dobou, kdy žalobce obdržel usnesení soudu s výzvou, aby si jako poškozený zvolil společného zmocněnce ve smyslu § 44 odst. 2 tr. řádu. Toto ustanovení stanoví podmínky pro využití institutu tzv. společného zmocněnce poškozených. K rozhodnutí o možnosti poškozených uplatňovat jejich procesní práva v rámci trestního řízení pouze prostřednictvím společného zmocněnce je třeba, aby v dané věci byly kumulativně splněny dvě zákonné podmínky, a to za a) mimořádně vysoký počet poškozených (tj. s přihlédnutím k okolnostem dané věci, včetně rozsahu způsobené škody či nemajetkové újmy nebo získaného bezdůvodného obohacení, řádově stovky nebo tisíce poškozených subjektů), a za b) to, že jednotlivým výkonem práv poškozených by mohl být ohrožen rychlý průběh trestního stíhání (tj. zachování zásady rychlosti a hospodárnosti trestního řízení ve smyslu § 2 odst. 4 tr. řádu s ohledem na specifické okolnosti projednávané věci). Rozhodnutí o společném zmocněnci je oprávněn činit v řízení před soudem předseda senátu (samosoudce), který řízení vede, a v přípravném řízení soudce příslušný podle § 26 tr. řádu, a to bez projednání formou usnesení (§ 119 odst. 1 tr. řádu), proti kterému není stížnost přípustná (§ 141 odst. 2 tr. řádu). Rozhodl-li předseda senátu, že poškození mohou svá práva v trestním řízení uplatňovat pouze prostřednictvím společného zmocněnce, pak v případě, že chtějí svá práva v tomto řízení vykonávat, si musí společného zmocněnce zvolit sami. Ten poškozený, který si společného zmocněnce sám nezvolí, popř. se formou udělené plné moci nepřipojí k výběru zmocněnce učiněnému kterýmkoli z ostatních poškozených, aniž by celkový počet zvolených společných zmocněnců byl vyšší než šest osob, nemůže svá procesní práva příslušející poškozenému (tj. práva uvedená v § 43 tr. řádu, včetně uplatnění nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 43 odst. 3 tr. řádu) v daném řízení uplatňovat sám. Pakliže tak přesto činí, nejsou jeho podání procesně účinná a soud nemůže rozsudkem rozhodnout o jeho nároku na náhradu škody (které neuplatnil prostřednictvím společného zmocněnce). Svá práva však tento poškozený může bez jakéhokoli omezení uplatňovat v jiném, zejména občanskoprávním řízení.

17. Usnesení soudu o tom, že poškození mohou svá práva v trestním řízení uplatňovat pouze prostřednictvím společného zmocněnce, kterého si sami zvolí, je třeba oznámit (jeho vyhlášením v jejich přítomnosti nebo doručením jeho opisu ve smyslu § 137 odst. 1 tr. řádu) těm poškozeným, kteří v dané věci již uplatnili svůj nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení, jakož i ostatním poškozeným vystupujícím v dané věci. Vzhledem k tomu, že žalobci bylo usnesení s výzvou, aby si zvolil společného zmocněnce, doručeno s předvoláním k hlavnímu líčení v prosinci 2007, je nutno s tímto obdobím spojit konec jeho účasti v této části trestního řízení, protože si zmocněnce nezvolil a nastala tak překážka uplatnění jeho práva v adhezním řízení a tím i jeho tehdejší účast v rámci adhezního řízení. Po opětovném zahájení trestního stíhání dne 4. 2. 2010 se již žalobce se svým nárokem na náhradu škody do trestního řízení nepřipojil. Žalobce mohl svá procesní práva účastníka posuzovaného řízení, coby poškozený, vykonávat jen v období od 8. 1. 2004 do prosince 2007. Celková délka posuzovaného trestního řízení ve vztahu k žalobci jako poškozenému s uplatněním nároku na náhradu škody v adhezním řízení tak činila 4 roky.

18. Posuzované řízení probíhalo před orgány činnými v trestním řízení a na 3 stupních soudní soustavy. Meritorně soud I. stupně rozhodoval třikrát, a to konkrétně dvakrát rozsudkem a jednou usnesením o zastavení řízení pro amnestii prezidenta republiky. Odvolací soud rozhodoval meritorně taktéž třikrát, z toho jednou věc vrátil státnímu zastupitelství k došetření a jednou zrušil usnesení soudu I. stupně o zastavení řízení a následně rozhodl totožně. Nejvyšší soud rozhodoval jednou o dovolání státního zástupce a částečně zrušil usnesení odvolacího soudu o zastavení trestního stíhání ve vztahu k jednomu z obžalovaných. Byť nemůže být stranám řízení vytýkáno uplatňování procesních prostředků, které jim k ochraně jejich práv poskytuje vnitrostátní právní řád (pokud se nejedná o aktivitu ryze obstrukční), na druhou stranu nemůže být stát činěn odpovědným za tu část řízení, které bylo prodlouženo v důsledku nutnosti vypořádat se s procesními návrhy stran (viz. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1613/2009 ze dne 23. 3. 2011).

19. Řízení vykazovalo bezpochyby vyšší míru složitosti skutkové, a to s ohledem na předmět řízení, kdy byli obvinění stíháni pro skutek, jehož podstatou bylo nabízení zprostředkování uzavření pracovních smluv pro zájemce o zaměstnání ve Venezuele, přičemž obvinění od každého zájemce vybrali kauci ve výši 10 000 Kč, ale žádné zaměstnání neprostředkovali; v omyl měli uvést nejméně 581 poškozených. Orgány činné v trestním řízení využili institut zajištění. Zjištění skutkového stavu si vyžádalo rozsáhlé dokazování v podobě listinných důkazů, domovních prohlídek, vyhotovení znaleckého posudku a odborného posouzení a výslechů mnoha svědků a poškozených. Z tohoto důvodu soud vyzval poškozené ke zvolení si společného zmocněnce. Závěr o skutkové složitosti umocňuje i fakt, že se jednalo o věc s cizím prvkem. Jeden z obviněných byl německým státním příslušníkem, s čímž souviselo zadávání a vypracování překladů listin, doručování do zahraničí a zajištění účasti tlumočníka u hlavního líčení. Zároveň tento obviněný až před soudem uvedl svou pravou totožnost. V průběhu řízení byl vydán do Německa a následně zpět do České republiky. V mezidobí soudy využily právní pomoc a na obviněného byl vydán evropský zatýkací rozkaz z důvodu jeho neznámého pobytu.

20. S vyšší mírou složitosti skutkové souvisí i složitost procesní, která byla podle soudu taktéž významná. Jelikož byli obvinění část řízení stíhání vazebně, soud opakovaně rozhodoval o jejich ponechání ve vazbě. S cizím prvkem souviselo opakované rozhodování o tlumočném a komunikace s německými orgány. Vzhledem k vysokému počtu svědků soud opakovaně rozhodoval o svědečném a s postupem času zjišťoval právní nástupce poškozených. Věc byla jednou vrácena k došetření státnímu zastupitelství, byly vypořádávány řádné i mimořádné opravné prostředky a jednou byla přidělena k vyřízení jinému soudci. Soud v jednom okamžiku zvažoval předání věci do ciziny. Řízení ve vztahu k jednomu z obžalovaných soud vyloučil k samostatnému řízení. Ze samotných hlavních líčení, jejichž počet byl velmi vysoký, se omlouvali obhájci, přísedící a jak plyne z předchozího odstavce, byl problém zajistit přítomnost i samotných obžalovaných. K tomu byl vydán i již zmiňovaný evropský zatýkací rozkaz.

21. Složitost právní soud shledal ve vztahu k jednotlivým dílčím skutkům jednání obviněných, neboť okruh poškozených čítal 581 osob. Do řízení zasáhla amnestie prezidenta republiky, kterou soudy nejdříve nesprávně vztáhly na obžalované. K dovolání Nejvyšší soud ČR z amnestie jednoho z obžalovaných vyloučil a v řízení bylo pokračováno.

22. Žalobce se na délce řízení významněji nepodílel.

23. Pokud se jedná o postup orgánů činných v trestním řízení včetně státních zastupitelství a soudů ve věci, tento byl plynulý a ve věci nebyla shledána žádná období nečinnosti ze strany soudu. Postup orgánů činných v trestním řízení nebyl liknavý ani procesně vadný, s výjimkou zrušení rozsudku ze dne 26. 6. 2009 s vrácením věci k došetření rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10. 2009 z důvodu formálně nesprávně zahájeného trestního stíhání. Tato vada byla napravena a k řádnému zahájení trestní stíhání došlo 4. 2. 2010. Na základě této okolnosti tak řízení významně prodlouženo nebylo. Ačkoliv uvedené řízení jako celek trvalo značnou dobu, nelze odhlédnout od skutečnosti, že jeho předmětem byl skutek, jehož podstata spočívala v podvodném jednání obviněných, kteří měli plánovitě ve velkém množství případů (581 poškozeným) sdělit nepravdivá tvrzení a inkasovat od nich na jejich úkor a ke svému obohacení značnou finanční částku v celkové hodnotě nejméně 5 200 000 Kč. Nadto se jednalo o věc s cizím prvkem. Ve věci byly stranami řízení podávány řádné i mimořádné opravné prostředky. Po velmi rozsáhlém dokazování soud rozsudkem ze dne 7. 12. 2015 uznal jednoho z obžalovaných vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zák., dílem dokonaného, dílem ve stádiu pokusu. Ačkoliv dané řízení trvalo dlouhou dobu, byla tato způsobena shora objektivními příčinami a skutkovou stránkou věci, v důsledku níž bylo řízení po procesní stránce extrémně rozsáhlé a náročné, přičemž orgány v trestním řízení vč. státních zastupitelství nezůstaly ve věci po nepřiměřeně dlouhou dobu nečinnými a postupovaly tak, aby byl trestný čin zcela náležitě zjištěn a obviněný byl podle zákona spravedlivě potrestán. Nepřiměřeně dlouhým řízením může být jen takové řízení, k jehož nepřijatelné délce přispělo nezanedbatelným způsobem nedodržování procesních pravidel ze strany orgánů veřejné moci (např. neodůvodněnou nečinnosti či zásadní procesní vadou), srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, sp. zn. 30 Cdo 2098/2012, sp. zn. 28 Cdo 3727/2011, sp. zn. 30 Cdo 1240/2013. Soud uvedené v posuzovaném řízení neshledal a uzavřel proto, že délku trestního řízení nelze při zohlednění jejího časového vymezení, považovat za zcela evidentně nepřiměřenou, neboť má za to, že řízení jako celek odpovídalo dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobné rozsáhlé a obtížné věci zpravidla očekávat. Obecně závaznou dobu trvání řízení, kterou by bylo možné považovat za přiměřenou ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy, nekonkretizoval ve svých rozhodnutích ani Evropský soud pro lidská práva.

24. Nejvyšší soud v části IV. pod písmenem d) Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpj 206 2010 ve vztahu k hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného uvedl, že určitým zobecňujícím postupem je možné kvalifikovat jednotlivé skupiny (druhy) případů, jimž je třeba věnovat zvláštní pozornost, a to jsou typicky trestní řízení, dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy, řízení ve věcech osobního stavu, pracovně právní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu. Nejvyšší soud zároveň uvedl, že se jedná o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení. Byť se obecně u trestního řízení předpokládá zvýšený význam předmětu řízení pro poškozeného, nutno uvést, že žalobce v daném řízení vystupoval jako osoba poškozená, která se k trestnímu řízení připojila s nárokem na náhradu škody, nikoliv tedy jako osoba obviněná. Nelze tak dospět k závěru, že řízení mělo pro žalobce zvýšený význam, neboť žalobce se v řízení domáhal svého majetkového nároku. Výše škody, jíž se žalobce v trestním řízení domáhal (10 000 Kč, což je z pohledu ust. § 202 odst. 2 o. s. ř. částka tzv. bagatelní), a fakt, že svá procesní práva účastníka posuzovaného řízení, coby poškozený, mohl vykonávat pouze po dobu 4 let, svědčí o zcela minimálním významu řízení pro žalobce, jakožto poškozeného. O tom ostatně svědčí i to, že žalobce v řízení nereagoval na výzvu ke zvolení společného zmocněnce, a také to, že se po opětovném zahájení trestního stíhání se svým nárokem na náhradu škody do trestního řízení již znovu nepřipojil. Ze všech těchto zjištění tak nelze dovodit jakýkoli vážný zájem žalobce o předmětné řízení.

25. Na základě všeho uvedeného soud uzavřel, že délka řízení ve skutečnosti žalobci žádnou vážnou úzkost, potíže či nejistotu nepůsobila (v opačném případě by byl nepochybně v řízení podstatně aktivnějším). Hlavním účelem poskytnutí zadostiučinění je přitom právě odškodnění za úzkost, potíže a nejistotu vzniklé v důsledku průtahů, jak nedávno uzavřel i Evropský soud pro lidská práva ve svém rozhodnutí č. 16008/20 z 20. 5. 2021 v případu Žirovnický proti České republice.

26. Soud vzal do úvahy všechna shora uvedená kritéria jednotlivě i v jejich souhrnu a dospěl k závěru, že v řízení nedošlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, když celková délka posuzovaného řízení nebyla nepřijatelná (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012). Nedošlo tedy k nesprávnému úřednímu postupu představovanému nepřiměřenou délkou řízení ve smyslu ust. § 13 odst. 1 OdpŠk.

27. Soud tak žalobu v celém rozsahu zamítl, když neshledal již první nutnou podmínku pro přiznání nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem, tedy existenci nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení.

28. K výši částky požadované žalobcem na zadostiučinění soud pro úplnost dodává, že ve smyslu konstantní judikatury musí být poskytované zadostiučinění přiměřené újmě poškozeného, jejíž intenzita je dána především významem předmětu řízení pro poškozeného. Je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ji zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk.

29. O nákladech řízení soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., když v řízení zcela úspěšné žalované s odkazem na ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. náleží náhrada jednoho paušálního nákladu á 300 Kč za písemné vyjádření se k žalobě podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu.

30. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 o. s. ř.