44 C 52/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl předsedou senátu Mgr. Liborem Zhřívalem, jako samosoudcem, ve věci žalobců: a) celé jméno žalobce , datum narození bytem adresa žalobce b) celé jméno žalobce , datum narození bytem adresa žalobce obou zastoupených advokátkou Mgr. jméno příjmení příjmení se sídlem anonymizováno číslo , PSČ obec a číslo proti žalované: osobní údaje žalované se sídlem adresa státního zastupitelství jednající anonymizováno 7 slov se sídlem adresa o zaplacení částky 30 000 Kč a omluvu,

I. Žaloba na uložení povinnosti žalované poskytnout žalobci ad a) zadostiučinění ve formě omluvy doručené žalobci ad a) ve znění:„ Ministerstvo spravedlnosti ČR, jednající za Českou republiku jakožto orgán spravující Centrální registr oznámení, se tímto omlouvá [jméno] [celé jméno žalobce] za porušení jeho práva na ochranu soukromí, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která [celé jméno žalobce] podal podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů.“, jež podepíše osoba oprávněná jednat za žalovanou, se zamítá.

II. Žaloba na uložení povinnosti žalované poskytnout žalobci ad a) zadostiučinění ve výši 30 000 Kč se zamítá.

III. Žaloba na uložení povinnosti žalované poskytnout žalobci ad b) zadostiučinění ve formě omluvy doručené žalobci ad b) ve znění:„ Ministerstvo spravedlnosti ČR, jednající za Českou republiku jakožto orgán spravující Centrální registr oznámení, se tímto omlouvá [celé jméno žalobce] za porušení jeho práva na ochranu soukromí, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která [celé jméno žalobce] podal podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů.“, jež podepíše osoba oprávněná jednat za žalovanou, se zamítá.

IV. Žaloba na uložení povinnosti žalované poskytnout žalobci ad b) zadostiučinění ve výši 30 000 Kč se zamítá.

V. Každý žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobami došlými zdejšímu soudu dne 6. 10. 2021 – v případě žalobce ad a) - a dne 14. 10. 2021 - v případě žalobce ad b) - se oba žalobci na žalované shodně domáhali náhrady nemajetkové újmy za to, že na základě zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, který byl protiústavně novelizován zákonem č. 14/2017 Sb. a zákonem č. 112/2018 Sb., byly dlouhodobě, systematicky a plošně zveřejňovány jejich údaje o majetku, příjmech a závazcích z důvodu jejich působení v pozici veřejného funkcionáře, čímž docházelo až do 6. 11. 2020 k setrvalému porušování práv na ochranu jejich soukromí. Uvedené citlivé informace z jejich soukromí byly žalovanou zveřejňovány v Centrálním registru oznámení bez jakéhokoli omezení, bez jejich souhlasu či možnosti ovlivnit osud oznamovaných údajů, a došlo tak k nesprávnému úřednímu. Protiústavnost novely zákona o střetu zájmů byla potvrzena Ústavním soudem v nálezu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/2017 (dále též jen„ Nález“). Konkrétně se každý z žalobců na žalované podanou žalobou domáhal poskytnutí písemné omluvy a finančního zadostiučinění ve výši 30 000 Kč.

2. Žalovaná v písemných vyjádřeních k žalobám potvrdila, že žalobci u ní shodně dne 6. 5. 2021 z důvodů v žalobách popsaných uplatnili nárok na náhradu škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ zák. č. 82/1998 Sb.“) ve výši 30 000 Kč. K projednání těchto žádostí žalovanou došlo dne 4. 10. 2021, resp. 14. 10. 2021, když tato konstatovala, že v postupu Ministerstva spravedlnosti ČR nelze shledat nesprávný úřední postup ve smyslu zák. č. 82/1998 Sb. Ministerstvo spravedlnosti ČR je ústředním orgánem státní správy v oblasti střetu zájmů, centrálním orgánem pro podávání oznámení veřejných funkcionářů a správcem Centrálního registru oznámení (dále též jen„ Registr“). Při své činnosti správce se řídí zákonem č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů. Jakožto orgán moci výkonné je přitom vázáno zákonem, dokud je tento platný a účinný. Ústava ani žádný jiný právní předpis nižší právní síly nesvěřuje správním úřadům kompetenci posoudit soulad aplikovaného zákona s Ústavou a pro případ jeho protiústavnosti zákon neaplikovat. Nálezem bylo zrušeno ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/2017, upravující rozsah nahlížení do Registru, neboť jím dochází k porušení článku 10 Listiny, dle kterého má každý právo na soukromí v podobě práva na informační sebeurčení a garantuje jednotlivci právo rozhodnout podle vlastního uvážení, zda, v jakém rozsahu, jakým způsobem a za jakých okolností mají být skutečnosti a informace z jeho osobního soukromí zpřístupněny jiným subjektům. Tato ustanovení byla zrušena uplynutím 31. 12. 2020. Podle žalované tak nelze než konstatovat, že při výkonu veřejné moci nemohlo dojít k protiprávnímu jednání v podobě publikace oznámení veřejných funkcionářů v Registru po dni 11. 2. 2020, když vykonatelnost Nálezu byla z důvodu dostatečného časového prostoru pro přijetí nové právní úpravy odložena až uplynutím roku 2020. Skutečnost, že k omezení přístupu do Registru došlo ještě před vykonatelností Nálezu, v důsledku rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 9 As 173/2020, nemění podle žalované nic na tom, že v období od 11. 2. 2020 do 6. 11. 2020 postupovala zcela v souladu s platnými právními předpisy, od nichž nebyla oprávněna se jakkoli odchýlit dle svého volného uvážení. Ze všech těchto důvodů navrhla, aby byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta.

3. Usnesením ze dne 30. 11. 2021, č. j. 44 C 52/2021 – 45, spojil soud podle § 112 odst. 1 o. s. ř. v zájmu hospodárnosti řízení žaloby obou žalobců ke společnému řízení, které nadále vedl pod sp. zn. 44 C 52/2021. Toto usnesení nabylo právní moci dne 7. 12. 2021.

4. Skutkové okolnosti sporu byly mezi účastníky řízení nesporné, sporným zůstala otázka právního posouzení věci, tedy především to, zda se žalovaná zveřejněním oznámení podaných žalobci (obsahujících informace z jejich soukromí) v Registru dopustila nesprávného úředního postupu.

5. Z Nálezu, který byl publikován ve Sbírce zákonů dne 8. 4. 2020, soud zjistil, že Ústavní soud přezkoumával ústavní konformnost zákona o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/2017 Sb. a zákona č. 112/2018 Sb. Nález byl vyhlášen dne 11. 2. 2020 a zrušil ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/2017 Sb. a zákona č. 112/2018 Sb., a to uplynutím 31. 12. 2020. V odůvodnění Nálezu Ústavní soud uvedl, že povinnost poskytnout informace o majetku, příjmech a závazcích, které jsou obsahem oznámení podle zákona o střetu zájmů, představuje zásah do práva na informační sebeurčení veřejných funkcionářů; tato povinnost obecně sleduje legitimní cíl nejen vyloučit výkon veřejné moci v zájmu soukromém, tedy vyloučit či minimalizovat možnost zneužití mocenského postavení v soukromém zájmu, ale též zajišťovat zodpovědný a transparentní výkon veřejné moci sloužící adresátům veřejné moci a v důsledku též udržovat důvěru veřejnosti v činnost orgánů veřejné moci. Ústavní soud uzavřel, že povinnost podávat oznámení v zákonem vymezeném rozsahu není protiústavní, představuje přiměřený zásah do práva na soukromí i u veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 písm. q) zákona o střetu zájmů, i když může jít o neuvolněné funkcionáře malých obcí. Vybrané informace jsou nicméně u části veřejných funkcionářů, mj. právě u veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 písm. q) zákona, následně automaticky zpřístupňovány komukoli, anonymně, bez jakékoli žádosti, a to prostřednictvím veřejné datové sítě (internetu). Tento (druhý) zásah do práva na informační sebeurčení již podle Ústavního soudu neprojde testem proporcionality, neboť je podstatně intenzivnější a zároveň není nezbytný, protože k naplnění legitimního cíle by postačoval i přístup veřejnosti do Registru oznámení na základě žádosti. Proto Ústavní soud zrušil § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů s odloženou vykonatelností uplynutím dne 31. 12. 2020, aby tím vytvořil zákonodárci dostatečný časový prostor pro přijetí zákonné úpravy, která již bude ústavně souladná s poukazem na to, že protiústavní je úprava pouze v nediferencovaném elektronickém zpřístupnění údajů v Registru. Ústavní soud blíže časové účinky svého nálezu a postup obecných soudů či orgánů veřejné moci v čase do nabytí vykonatelnosti blíže nevymezil.

6. Žalobci u žalované dne 6. 5. 2021 předběžně uplatnili nárok na zadostiučinění způsobené nesprávným úředním postupem podle § 14 zák. č. 82/1998 Sb., když z důvodů jako v podaných žalobách požadovali zadostiučinění ve výši 30 000 Kč. K projednání těchto žádostí žalovanou došlo dne 4. 10. 2021, resp. 14. 10. 2021, když tato konstatovala, že v postupu Ministerstva spravedlnosti ČR nelze shledat nesprávný úřední postup ve smyslu zák. č. 82/1998 Sb. (plyne tak ze shodných tvrzení účastníků řízení, uplatnění nároku na zadostiučinění ze dne 6. 5. 2021 a stanoviska žalované ze dne 4. 10. 2021 a ze dne 14. 10. 2021).

7. Žalovaná od 6. 11. 2020 s ohledem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2020, č. j. 9 As 173/2020-32, omezila plošný přístup k oznámením veřejných funkcionářů s tím, že nově budou dostupná pouze na základě předchozí individualizované žádosti (plyne tak z tiskové zprávy žalované ze dne 9. 11. 2020).

8. Z provedených důkazů soud žádné další pro věc podstatné skutečnosti nezjistil.

9. Podle § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

10. Podle § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

11. Podle § 31a odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení se zadostiučinění poskytuje v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

12. Vzhledem k tomu, že tvrzená újma žalobcům měla být způsobena při výkonu veřejné moci, je třeba věc posoudit podle zák. č. 82/1998 Sb., který je k občanskému zákoníku ve vztahu speciality, tj. uplatní se zde zásada lex specialis derogat legi generali a aplikace speciálního zákona má přednost před občanským zákoníkem, podle nějž se postupuje jen tehdy, neobsahuje-li zvláštní zákon vlastní právní úpravu. Uplatnil-li poškozený žalobce nárok na náhradu nemajetkové újmy v souvislosti s nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, pak není možné postupovat jinak, než podle tohoto zákona (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, dostupný na www.nsoud.cz).

13. Podle žalob mělo docházet k porušování práv žalobců žalovanou do listopadu 2020. Protože Nález byl vyhlášen dne 11. 2. 2020, je třeba v žalobě uvedené období rozdělit na období dvě. Konkrétně pak na období do vyhlášení Nálezu dne 11. 2. 2020, a dále pak od téhož data, tedy po vyhlášení Nálezu, do 6. 11. 2020, kdy byl žalovanou plošný přístup k oznámením veřejných funkcionářů omezen.

14. Pokud jde o první ze shora uvedených období (tj. před vyhlášením nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020), žalovaná v tomto období postupovala zcela v souladu s tehdy platným a účinným zákonem o střetu zájmů, který (resp. jeho shora uvedená ustanovení) byl teprve následně shledán protiústavním. Ministerstvo spravedlnosti, jakožto orgán spravující Centrální registr oznámení podle zákona o střetu zájmů, přitom nemohlo z vlastní vůle zhodnotit, zda je zákon o střetu zájmů (či jeho část) v souladu s ústavním pořádkem či nikoliv. Je to pouze Ústavní soud ČR, který je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a pouze ten podle čl. 87 odst. 1 Ústavy rozhoduje o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem. Na základě uvedeného tak soud uzavřel, že v prvním z uvedených období nelze shledat nesprávný úřední postup žalované, coby první nutnou podmínku pro vznik odpovědnosti státu podle zák. č. 82/1998 Sb.

15. Pokud jde o druhé ze shora uvedených období, tj. od 11. 2. 2020 do 6. 11. 2020, jde o období, kdy žalovaná již měla informace o tom, že shora uvedená ustanovení zákona o střetu zájmů nejsou v souladu s ústavním pořádkem.

16. Podle § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dojde-li po provedeném řízení Ústavní soud k závěru, že zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo že jiný právní předpis nebo jeho jednotlivá ustanovení jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo zákonem, nálezem rozhodne, že takový zákon nebo jiný právní předpis nebo jejich jednotlivá ustanovení se zrušují dnem, který v nálezu určí.

17. Podle § 71 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, byl-li na základě právního předpisu, který byl zrušen, vydán soudem v trestním řízení rozsudek, který nabyl právní moci, ale nebyl dosud vykonán, je zrušení takového právního předpisu důvodem pro obnovu řízení podle ustanovení zákona o trestním řízení soudním. Podle druhého odstavce téhož ustanovení ostatní pravomocná rozhodnutí vydaná na základě právního předpisu, který byl zrušen, zůstávají nedotčena; práva a povinnosti podle takových rozhodnutí však nelze vykonávat. Podle třetího odstavce téhož ustanovení ustanovení odstavců 1 a 2 platí i v případě, kdy byly zrušeny části právních předpisů, popřípadě některé jejich ustanovení. Podle čtvrtého odstavce téhož ustanovení zůstávají jinak práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu nedotčena.

18. Ve vztahu k uvedenému druhému období nelze přehlédnout, že Ústavní soud v Nálezu ze dne 11. 2. 2020 odložil jeho vykonatelnost podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu až do 31. 12. 2020. Teprve tímto dnem byla protiústavní část zákona o střetu zájmů zrušena. Soud proto ani v tomto druhém období neshledal, že by se žalovaná dopustila nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., protože podle § 71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zůstávají práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu nedotčena. V této souvislosti lze odkázat i na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. Pl ÚS-st. 31/10, v němž Ústavní soud dovodil, že po dobu odkladu vykonatelnosti se hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a v tomto směru jsou orgány veřejné zprávy povinny takovou úpravu aplikovat, jinými slovy, státní orgány nic neopravňuje k tomu, aby ve svém rozhodování uplatňovaly právní důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě před tím, než se tyto nálezy staly vykonatelnými.

19. Ani v tomto druhém období tak soud neshledal, že by se žalovaná dopustila nesprávného úředního postupu, když byla povinna právní úpravu aplikovat a činila tak s ohledem na účel zákona, jímž je kontrola žalobců coby veřejných funkcionářů ze strany veřejnosti.

20. Pro úplnost soud dodává, že primární příčinnou vzniku újmy žalobců bylo přijetí protiústavního zákona, protože bez tohoto předpisu by žalovaná plošné zveřejnění oznámení žalobců neprováděla a žalobcům by žádná újma nevznikla. Podle konstantní soudní judikatury však vydání normativního právního aktu není úředním postupem ve smyslu § 13 zák. č. 82/1998 Sb., který by zakládal odpovědnost státu za škodu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 215/2006, dostupný na www.nsoud.cz).

21. Ze všech shora uvedených důvodů tak soud žaloby žalobců výroky I. - IV. rozsudku jako nedůvodné zamítl.

22. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná byla ve věci zcela úspěšná a žalobci jsou proto povinni jí nahradit účelně v řízení vynaložené náklady. Žalovaná má nárok podle § 151 odst. 3 o. s. ř. na paušální náhradu hotových výdajů podle § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. (dále jen„ vyhláška“) za dvě písemná vyjádření k žalobě (300 Kč ve vztahu ke každému žalobci). Žalované dále náleží náhrada 300 Kč za přípravu na jednání dne 1. 4. 2022 podle § 1 odst. 3 písm. b) vyhlášky a 300 Kč za účast na tomto jednání podle § 1 odst. 3 písm. c) vyhlášky. Tuto náhradu v rozsahu 600 Kč soud mezi žalobce poměrně rozdělil (600/2 = 300). Žalované proto na náhradě nákladů řízení vůči každému z žalobců náleží částka 600 Kč, jak je uvedeno ve výroku V. rozsudku.

23. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 o. s. ř.