44 C 61/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl předsedou senátu Mgr. Liborem Zhřívalem, jako samosoudcem, v právní věci žalobců: a) celé jméno žalobce , datum narození b) celé jméno žalobkyně , datum narození c) celé jméno žalobkyně , datum narození všichni bytem adresa žalobce, žalobkyně a žalobkyně všech zastoupených advokátem Mgr. jméno příjmení se sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované se sídlem adresa státního zastupitelství o zadostiučinění za nemajetkovou újmu,

I. Žaloba s návrhem, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci ad a) částku 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 100 000 Kč od 2. 11. 2021 do zaplacení, se zamítá.

II. Žaloba s návrhem, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni ad b) částku 50 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 50 000 Kč od 2. 11. 2021 do zaplacení, se zamítá.

III. Žaloba s návrhem, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni ad c) částku 50 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 50 000 Kč od 2. 11. 2021 do zaplacení, se zamítá.

IV. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobci se žalobou došlou zdejšímu soudu dne 5. 11. 2021 na žalované domáhali zaplacení celkové částky 200.000 Kč (žalobce ad a) částky 100 000 Kč, žalobkyně ad b) částky 50 000 Kč a žalobkyně ad c) rovněž částky 50 000 Kč) s příslušenstvím ve formě zákonného úroku z prodlení, coby přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jim tvrzeným nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce insolvenčního řízení vedeného stran žalobce ad a) u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] (dále též jen„ posuzované řízení“). Návrh na prohlášení konkurzu byl [název soudu] doručen dne 19. 5. 2015 a ten dne 15. 9. 2015 rozhodl o úpadku žalobce ad a). Dne 29. 10. 2020 bylo vydáno usnesení o zrušení konkurzu žalobce ad a), které nabylo právní moci dne 20. 11. 2020. Posuzované řízení podle žalobců trvalo nedůvodně dlouho a žalobce ad a) a jeho rodina po celou dobu jeho trvání čelili v místě bydliště pomluvám a ponižování ze strany věřitelů manželů [příjmení] a chování samotného insolvenčního správce a tím došlo k velkému příkoří, které zasahuje do osobní sféry žalobců. V roce 2018 se obětí citového vydírání stala i žalobkyně ad c), v té době studentka [anonymizováno] [obec], když věřitel [jméno] [příjmení] vnikl do zabezpečené školy, vyvolal hlasitou pomlouvačnou kampaň před některými učiteli a spolužáky a během tohoto výstupu žalobce ad a) označil za zloděje a podvodníka. To vše prohlubovalo psychickou újmu žalobců a jejich existenční nejistotu. U žalobců se objevila nespavost a podrážděnost spojená s bolestmi hlavy a velkou nepřiměřenou únavou. Dopisem ze dne 28. 4. 2021 uplatnili žalobci požadavek na náhradu nemajetkové újmy u žalované, avšak ta o něm do dne podání žaloby nerozhodla.

2. Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě navrhla její zamítnutí v plném rozsahu. Potvrdila, že žalobci u ní dne 28. 4. 2021 uplatnili nároky na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky posuzovaného řízení. K projednání jejich žádosti došlo ve stanovisku ze dne 16. 12. 2021, v němž žalovaná konstatovala, že k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce posuzovaného řízení nedošlo, a současně konstatovala, že žalobkyně ad b) a ad c) ani nebyly účastníky řízení, tudíž jim uplatněné právo nesvědčí. Ve vyjádření dále uvedla, že insolvenční řízení nesměřuje k vyřešení sporu mezi stranami, ale k uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku. Ústřední roli v insolvenčním řízení nemá soudce, ale insolvenční správce, na jehož úkony není možné nahlížet jako na úkony orgánu státu. Insolvenční správce je soukromou osobou, která činí úkony vlastním jménem a na svou odpovědnost. Soud pouze vykonává dohled nad činností insolvenčního správce a schvaluje významné úkony správce, což soud v posuzovaném řízení řádně činil. Pouze na první fázi insolvenčního řízení lze nahlížet jako na typické soudní řízení. Druhá fáze řízení, tedy vlastní insolvenční řízení, je ovlivněno řadou objektivních a subjektivních okolností, jako je chování účastníků, věřitelů, dlužníků, rozsahem majetku, aj. Chování účastníků řízení i třetích osob, které prodlouží insolvenční řízení, nelze přičíst k tíži státu při hodnocení přiměřenosti délky řízení. V posuzovaném řízení docházelo ke zpeněžování majetku v průběhu celého insolvenčního řízení, byly pravidelně podávány zprávy o stavu řízení a docházelo k vydání výtěžku zajištěným věřitelům. Vliv na celkovou délku řízení měl i incidenční spor. K prodlevám mezi jednotlivými úkony na straně soudu nedocházelo, bylo postupováno plynule a koncentrovaně. Délka posuzovaného řízení byla ovlivněna zejména jeho charakterem a složitostí a žalovaná ji proto vyhodnotila jako přiměřenou popsaným okolnostem.

3. Soud postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), podle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Předložené (navržené) listinné důkazy rozhodnutí bez nařízení jednání umožňují a zároveň žalobci a žalovaná s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasili. Žalobci konkludentně, když se k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání, nevyjádřili, a soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. předpokládal, že s tímto souhlasí. Žalovaná vyslovila souhlas v písemném vyjádření k žalobě ze dne 19. 12. 2021.

4. Z předložených (navržených) listinných důkazů zjistil soud tento skutkový stav:

5. Žalobci u žalované dne 28. 4. 2021 uplatnili své nároky na zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce posuzovaného řízení. Žalovaná ve svém stanovisku ze dne 16. 12. 2021 shledala, že v posuzovaném řízení k nesprávnému úřednímu postupu, spočívajícímu v jeho nepřiměřené délce, nedošlo. Současně uzavřela, že žalobkyně ad b) a ad c) nebyly účastníky posuzovaného řízení a uplatněné právo jim proto nesvědčí (plyne tak z žádosti o náhradu újmy ze dne 27. 4. 2021; potvrzení žalované ze dne 29. 4. 2021; stanoviska žalované ze dne 16. 12. 2021)

6. Ze spisu [název soudu] sp. zn. [insolvenční spisová značka] soud zjistil následující skutečnosti: [Anonymizovaný odstavec.]

8. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

9. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen„ OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

10. Podle § 5 písm. b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

11. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle druhého odstavce téhož ustanovení má právo na náhradu škody ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

12. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

13. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

14. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle třetího odstavce téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

15. Soud nejprve posuzoval důvodnost nároku žalobkyň ad b) a ad c). Jak dovodil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 675/2011, tam, kde další osoby v důsledku svého vztahu k primárnímu poškozenému rovněž pociťují důsledky nesprávného úředního postupu, spočívající v jejich nejistotě ohledně výsledku řízení, jehož se primární poškozený účastní, děje se tak však nikoli přímo, ale zprostředkovaně, skrze jejich vztah k primárnímu poškozenému. Nebýt totiž jejich vztahu k primárnímu poškozenému, újmu způsobenou nepřiměřenou délkou původního řízení by nepociťovaly. Obdobný závěr plyne z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3394/2010, podle kterého nárok na odškodnění takové nemajetkové újmy (způsobené nepřiměřenou délkou řízení) mají pouze osoby, jimž taková újma vznikla (účastníci řízení, v němž došlo ke vzniku újmy, a za určitých okolností i jejich právní nástupci), nikoli osoby jiné. To plyne z logiky věci (kdo se řízení neúčastnil, nemůže dost dobře utrpět přímou újmu pro jeho nepřiměřenou délku) i z judikatury (která tento nárok považuje za nárok osobní povahy). Z uvedeného plyne, že v případě žalobkyně ad b) a ad c) je příčinná souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a jimi utrpěnou újmou přerušena jejich vztahem k žalobci ad a), od kterého, nikoli od nesprávného úředního postupu, svoji újmu ony osobně odvozují. Žalobkyně ad b) a ad c) tvrzenou újmu prožívaly nikoli jako účastníci řízení, ale zprostředkovaně skrze újmu vzniklou žalobci ad a). Nebýt totiž jejich vzájemného vztahu, újmu způsobenou nesprávným úředním postupem by vůbec nepociťovaly. Soud již jen proto žalobu ve vztahu k žalobkyním ad b) a ad c) zamítl (aniž by se dále zabýval splněním dalších nutných podmínek pro vznik odpovědnosti státu za tvrzenou újmu podle OdpŠk), když žalobkyním nesvědčí aktivní věcná legitimace k podání žaloby.

16. Dále soud posuzoval důvodnost žaloby ve vztahu k žalobci ad a), který účastníkem posuzovaného řízení byl.

17. Žalobce ad a) splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem, předvídanou ust. § 14 OdpŠk, neboť u žalované nárok předběžně uplatnil.

18. Požadavek na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem představuje specifický nárok, který zákonodárce do právního řádu zakotvil, aby naplnil požadavek čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen„ Úmluva“), podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Podle čl. 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy platí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novelizace provedené zákonem č. 160/2006 Sb. tak primárně bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy z Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) na vnitrostátní úroveň. Ovšem je zřejmé, že má-li soud odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již Úmluvou, musí při svém rozhodování vycházet z judikatury ESLP.

19. V předmětném případě se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délky posuzovaného řízení vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích. Soud tak dále zkoumal, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu OdpŠk. K založení odpovědnosti státu za újmu podle OdpŠk je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení (nesprávný úřední postup); vznik újmy a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou.

20. Soud nejprve posuzoval, zda došlo k tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně, zda došlo k porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, když délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidské práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005) a průtah, jenž se vyskytne jen v určité fázi řízení, toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005). Základní kritéria k posouzení, zda je délka řízení přiměřená, zakotvil zákonodárce v § 31a odst. 3 OdpŠk. Ovšem je třeba mít na paměti, že tato kritéria jsou stanovena pouze demonstrativním výčtem a soud tak musí přihlédnout i k dalším okolnostem projednávané věci.

21. Celková délka posuzovaného (insolvenčního) řízení od podání návrhu, tj. od 19. 5. 2015, do pravomocného zrušení konkurzu, tj. do 20. 11. 2020, činila 5 let a 6 měsíců. Takto stanovenou celkovou délku řízení je třeba (při bližším zkoumání průběhu celého posuzovaného řízení) považovat za přiměřeně dlouhou.

22. V dané věci nelze přehlédnout, že insolvenční řízení představuje zvláštní typ řízení, když na rozdíl od většiny jiných soudních řízení nesměřuje k vyřešení sporu mezi stranami, ale k uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku. Ústřední roli v konkurzním řízení má správce konkurzní podstaty, na jehož úkony není možno nahlížet jako na úkony soudu nebo orgánu státu. Správce konkurzní podstaty je soukromou osobou, která činí úkony v konkurzním řízení vlastním jménem a na svou odpovědnost (viz. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3213/2010). Soud zde vykonává dohled nad činností správce a schvaluje významné úkony správce, což, jak vyplynulo z posuzovaného řízení, soud v daném případě řádně činil a nebylo shledáno jeho pochybení při dohledové činnosti nad správcem konkurzní podstaty podle § 10 insolvenčního zákona. Pouze na první fázi konkurzního řízení (od podání návrhu na prohlášení konkurzu do vydání usnesení o prohlášení konkurzu) je možno nahlížet jako na typické soudní řízení, v němž soud rozhoduje o vyřešení sporu a v němž činnost, respektive nečinnost soudu lze přičítat státu k tíži. Tato fáze v posuzovaném řízení trvala od 19. 5. 2015 do 15. 9. 2015, tj. 3 měsíce a 3 týdny, což nelze hodnotit jako dobu nepřiměřeně dlouhou, navíc za situace, kdy soud v této fázi řízení vyzýval žalobce k doložení dalších listin dokládajících jeho úpadek, složení zálohy a musel rozhodovat o předběžném opatření soudního exekutora.

23. V druhé fázi, tzv. realizační (od prohlášení konkurzu, tj. od 15. 9. 2015, do pravomocného skončení konkurzního řízení, tj. do 20. 11. 2020), byl postup samotného soudu ve věci plynulý, úkony byly činěny v přiměřených lhůtách, a to jak před soudem I. stupně, tak před soudem odvolacím, a nebyl tak zatížen průtahy. Insolvenční správce předkládal soudu zprávy o své činnosti pravidelně v rozmezí 3 měsíců, soud opakovaně vydával souhlas s vydáním výtěžku ze zpeněžení, opakovaně rozhodoval o záloze insolvenčního správce. V průběhu řízení musel být ustanoven znalec ke stanovení ceny nemovitostí. Ve věci dvakrát rozhodoval Vrchní soud v Praze, a to v období 24. 4. 2017 – 3. 10. 2017 a 5. 12. 2018 – 7. 12. 2018 Vrchní soud v Praze o odvoláních rozhodoval velmi promptně – za necelých 6 měsíců a podruhé dokonce pouze za 2 dny. Nelze také odhlédnout od skutečnosti, že v závěrečné fázi konkurzního řízení byl na území ČR vyhlášen nouzový stav z důvodu zabránění šíření pandemie COVID 19, což postup soudu stěžovalo a jednání proto bylo nařízeno (i v souladu s tehdejším doporučením Ministerstva spravedlnosti) až na den, kdy již byl nouzový stav ukončen. V této souvislosti je nutno dodat, že v konkurzním řízení bylo přihlášeno celkem 8 věřitelů a při nařízeném jednání tak bylo lze očekávat (tehdy nedoporučovanou) větší koncentraci osob.

24. Posuzované řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, u krajského soudu jako soudu I. stupně, a vrchního soudu jako soudu odvolacího. Již samo řízení probíhající u několika stupňů soudní soustavy nutně muselo mít za následek prodloužení délky posuzovaného řízení. Ačkoli sice nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají svých procesních práv daných jim vnitrostátním právním řádem, na druhou stranu nelze ani přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků řízení (viz. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010).

25. Pokud jde o význam předmětu řízení pro žalobce, podle ustálené judikatury je vyšší význam předmětu řízení presumován u řízení, která mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako např. věci trestní, věci péče o nezletilé, pracovněprávní spory, věci osobního stavu aj. Nejde-li (tak jako v této věci) o vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je pro něj význam předmětu řízení standardní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2542/2014). Ani v žalobě tvrzená příkoří způsobená žalobci a jeho rodině neodůvodňují vyšší význam předmětu řízení pro žalobce. Podle tvrzení žalobců jim tato příkoří byla způsobována primárně věřiteli ([jméno] [anonymizováno] a jeho rodinou), nikoliv samotným probíhajícím insolvenčním řízením či soudem.

26. Žalobce se na délce řízení částečně podílel. Je pravdou, že žalobce se o řízení aktivně zajímal, když podal žádost o opatření insolvenčního soudu v rámci dohledací činnosti a žádost o určení lhůty, avšak soud také musel rozhodovat o návrhu insolvenčního správce o nařízení prohlídky nemovité věci, neboť žalobce správci neposkytl dostatečnou součinnost. Dále musel soud žalobce vyzvat k doplnění jeho neúplného návrhu.

27. Složitost řízení byla shledána jako standardní.

28. Soud vzal do úvahy všechna shora uvedená kritéria jednotlivě i v jejich souhrnu, včetně specifičnosti insolvenčního řízení, a dospěl k závěru, že věc byla v posuzovaném řízení projednána v době odpovídající její složitosti a standardnímu významu řízení pro žalobce ad a). Řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, jeho celková délka činila 5 let a 6 měsíců, přičemž soudy se na jeho délce významněji nepodílely. Byť nemusela být celkové délka řízení„ ideální“, k porušení práva žalobce ad a) na projednání věci v přiměřené době nedošlo, neboť k porušení tohoto práva dochází teprve tehdy, není-li věc projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného, přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánu veřejné moci, a to buď zcela, nebo v míře významně převažující podíl poškozeného na celkové délce projednávání věci. Zároveň musí být celková délka řízení nepřijatelná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012).

29. Soud tak žalobu i ve vztahu k žalobci ad a) zamítl, když neshledal již první nutnou podmínku pro přiznání nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem, tedy existenci nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení.

30. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř. a v řízení zcela úspěšné žalované přiznal náhradu jednoho paušálního nákladu za písemné vyjádření k žalobě podle § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, tedy celkem částku 300 Kč Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., neboť za řízení nevyšly najevo okolnosti případu nebo důvody na straně účastníků pro stanovení lhůty jiné.