45 C 124/2023

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Kateřinou Takácsovou ve věci žalobkyně: Anonymizováno IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Anonymizováno zastoupená advokátem Mgr. Jakubem Hajdučíkem sídlem Sluneční nám. 14, 158 00 Praha 5 proti žalované: Anonymizováno sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/2 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/1 pro zaplacení 64 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhá na žalované zaplacení částky 64.000,00 Kč, spolu s 15 % úrokem z prodlení ročně z částky 64.000,00 Kč od 28.9.2023 do zaplacení se zamítá.

I. Žalobce je povinen žalované na náhradě nákladů řízení částku 900,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se domáhal na žalované poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 64.000 Kč, způsobené mu v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 13 C 269/2019. Žalobce uvedl, že dne 15. 3. 2019 podal u ministerstva financí žádost o odškodnění za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ve výši 31 250 Kč, která byla vyřízena dne 11. 7. 2019. Následně zahájil žalobce 12.12.2019 u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 13 C 269/2019 řízení o odškodnění, které skončilo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2023, č. j. 30 Cdo 387/2023-147 bylo žalobci doručeno dne 3. 4. 2023. Celková délka řízení 4 roky a 19 dní, což je dle žalobce doba nepřiměřeně dlouhá. Ke kritériu postupu orgánů veřejné moci během řízení žalobce uvedl, že skutková zjištění byla účastníky průtažného řízení učiněna nespornými a řešeny byly jen právní otázky. K opakovanému odročování docházelo především pro neochotu tamního soudu a nařídit jednání prostřednictvím videokonferenčního zařízení. Dokonce o návrhu žalobce tamní soud ani jednou nerozhodl. S ohledem na hora uvedené žalobce požadoval zadostiučinění nemajetkové újmy, kterou dle jeho názoru nelze odčinit jinak než v penězích. Žalobce výši zadostiučinění nepřiměřené délky shora uvedeného řízení stanovil ve výši 16 000,- Kč (za první roky v poloviční výši) a to s ohledem na vývoj inflace, která za léta 2011 až 2022 činí 37,5%. Žalobce uplatnil svůj nárok u žalované dne 27. 3. 2023, žalovaná však tomuto nároku žalobce vyhověla pouze co do konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, peněžité zadostiučinění neposkytla. S ohledem na to navrhl žalobce, aby soud žalobě vyhověl a přiznal mu náhradu nákladů řízení.

2. Žalovaná nárok uplatněný žalobcem neuznala a navrhla zamítnutí žaloby. Učinila nesporným, že u ní žalobce dne 27.3.2023 podal žádost o předběžné projednání nároku ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., za nemajetkovou újmu ve výši 64 000 Kč, které jí měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem v řízení původně vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 269/2019. Namítla, že neodpovídá za mimosoudní projednání u ministerstva financí. Žalovaná stručně shrnula průběh řízení a doplnila, že řízení ve věci trvalo (zahrneme-li též dovolací řízení) od prosince 2019 do dubna 2023, tedy celkem 3 roky a 3 měsíce. Řízení bylo vedeno před třemi stupni soudů v celkové délce 3 roky a 3 měsíce. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně ve výši 50 375 Kč s příslušenstvím jako odškodnění za nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku jiného řízení. Ve věci rozhodoval soud I. Stupně jedenkrát, soud II. stupně rovněž jedenkrát a Nejvyšší soud ČR také jedenkrát. Řízení bylo po stránce skutkové i stránce právní do určité míry složité. Ve věci byly provedeny listinné důkazy. Význam řízení pro žadatelku byl shledán jako nízký, navíc k délce řízení přispěla, když musela jako žalobkyně k výzvě soudu odstranit vady žaloby a dále opakovaně žádala o odročení jednání. Délku předmětného řízení žalovaná hodnotila jako nepřiměřenou, když žalovaná shledala průtah v délce 10 měsíců, délka řízení je tak na hranici přiměřenosti. V daném případě žalovaná neshledala žádnou okolnost, která by byla způsobilá vyvrátit domněnku, že ve vztahu k žalobci došlo ke vzniku nemajetkové újmy, současně však tuto újmu žalovaná označila za újmu nižší intenzity. V této souvislosti žalovaná poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 2577/14 v souvislosti s řetězením jednotlivých kompenzačních řízení. Žalovaná konstatovala, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 269/2019 došlo k porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Toto zadostiučinění je tak dle žalované dostačující k náhradě vzniklé nemajetkové újmy bez přiznání peněžitého zadostiučinění. Žalovaná uzavřela, že výše náhrady nemajetkové újmy, kterou žalobce požaduje, není přiměřená jak z hlediska zákonných kritérií, tak z hlediska rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, navíc žalobkyně neustále navyšuje požadované odškodnění a to je stále více v nepoměru k původnímu předmětu řízení. S ohledem na shora uvedené žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl a přiznal jí náhradu nákladů řízení. Žádostí o přiznání přiměřeného zadostiučinění ze dne 27.3.2023 žalobce žádal u žalované vypořádání a náhradu přiměřeného zadostiučinění ve výši 54 tis. Kč.

3. Stanoviskem Ministerstva spravedlnosti ze dne 6.6.2023 byl nárok žalobce, uplatněný u žalované 27.3.2023, vypořádán a žalobci byla poskytnuta satisfakce formou konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě v řízení, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 13 C 269/2019.

4. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ve věci 13 C 269/2019 – 71 ze dne 24.2.2022 byla žalobci přiznána částka 35 000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), žaloba byla co do částky 15.375,00 Kč s příslušenstvím zamítnut (výrok II.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Žádost o předběžné projednání nároku žalobce u žalované byla podána 15.3.2019, jak vyplývá z bodu XVII.

5. Rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. 54 Co 269/2022 – 130 z 18.10.2022 byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24.2.2022 ve vyhovujícím výroku o věci samé potvrzen, v zamítavém výroku změněn tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 8.750,00 Kč (ve zbývající části byl výrok potvrzen) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. V rámci uvedeného rozhodnutí dospěl odvolací soud k tomu, že částka 43.750,00 Kč je odpovídající za odškodnění řízení, trvajícího, celkem od 18.3.2015 do 13.2.2019, tedy 3 let a 11 měsíců.

6. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9.3.2023, č.j. 30 Cdo 387/2023-147 bylo dovolání tehdejší žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18.10.2022 v návaznosti na rozhodnutí rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24.2.2022 č.j. 13 C 269/2019- 71 odmítnuto jako nepřípustné.

7. Ze spisu sp.zn. 13 C 269/2019, Obvodního soudu pro Prahu 1 bylo zjištěno následující: Dne 12.12.2019, podal žalobce v dané věci žalobu, proti České republice – Ministerstvo financí, o zaplacení částky 50.375,00 Kč s příslušenstvím, z titulu nepřiměřené délky řízení, prováděného Finančním úřadem pro hlavní město Prahu od 18.3.2015 v rámci daňové kontroly DPH a doměřovacího řízení za zdaňovací období za měsíc říjen 2014. Žalobce uhradil 13.12.2019 soudní poplatek za žalobu. Poté byla 16.4.2020 žalovaná vyzvána k vyjádření k žalobě. Žalovaná se 11.6.2020 k žalobě vyjádřila. Její vyjádření bylo zasláno žalobci 14.7.2020. Následně žalobce 28.10.2020 doplnil svou žalobu. Žalobce byl dále 1.9.2021 vyzván k odstranění vad žaloby. Na to odpověděl žalobce 9.9.2021, že žaloba dle jeho názoru netrpí vadami a je projednatelná. Soud poté nařídil ve věci ústní jednání na 3.12.2021, a sice 17.9.2021. Následně 23.11.2021 požádal soud o součinnost Finanční úřad pro hlavní město Prahu, Finanční úřad pro Zlínský kraj, a dále Městský soud v Praze o zaslání jejich spisů. Městský soud v Praze reagoval na žádost o součinnost 24.11.2021. Následně žádal právní zástupce žalobce 24.11.2021 o nařízení jednání distanční formou, případně odročení z důvodu kolize s jiným jednáním. Soud učinil dotaz na možnosti technického zabezpečení realizace jednání distanční formou 26.11.2021. Obdržel však odpověď, že obě místnosti jsou 3.12.2021 již obsazené. S ohledem na to soud jednání, nařízené na 3.12.2021, odročil na 30.12.2021 a zástupce žalobce rovněž informoval, že v termínu 3.12.2021 jsou všechny jednací síně, technicky vybavené k videokonferenci, obsazeny. Dne 1.12.2021 reagoval na žádost o součinnost Finanční úřad pro Zlínský kraj. Následovala 3.12.2021 další žádost žalobce, resp. zástupce žalobce, o odročení jednání s tím, že 30.12.2021, má již obsazeno, což vyplývá z jeho kalendáře, ke kterému dal soudu přístup. Dne 9.12.2021 vyzval soud zástupce žalobce, aby upřesnil důvod nemožnosti zúčastnit se jednání prezenčně. Na to odpověděl právní zástupce žalobce 13.12.2021, že se jedná o jeho pracovní neschopnost. Soud poté jednání odročil na 15.2.2022, a sice 17.12.2021 s tím, že současně vyzval žalobce ke zvolení substituta v případě přetrvávající pracovní neschopnosti. Poté se konalo ve věci 15.2.2022 ústní jednání, při kterém byly předneseny závěrečné návrhy a jednání poté bylo odročeno na 24.2.2022 za účelem vyhlášení rozhodnutí. Z protokolu z jednání z 15.2.2022 je zřejmé, že byl prováděn obsah listin, vyrozumění o projednání žádosti žalobkyně ze dne 11.7.2019, rozvaha, stanovisko k žádosti o prodloužení lhůty k vyřízení odvolání z 25.7.2018 a další listiny. Žalovaná poté předložila vyčíslení svých nákladů 16.2.2022. Dne 24.2.2022 byl ve věci vyhlášen rozsudek. Ten byl založen v písemném vyhotovení do spisu 28.3.2022 a rozeslán účastníkům. Žalobce se 28.3.2022, proti rozsudku odvolal, rovněž žalovaná 6.4.2022. Vyjádření účastníků bylo zasláno protistranám 3.5.2022 na vědomí. Žalobce se vyjádřil k odvolání žalovaného 5.5.2022. Žalovaný se vyjádřil k odvolání žalobce 17.5.2022. Poté byl spis předložen 19.7.2022 Městskému soudu v Praze s oběma odvoláními. Městský soud nařídil 16.8.2022 ústní jednání na 18.10.2022, kdy se ve věci konalo toto jednání a ve věci byl vyhlášen rozsudek. Rozsudek byl účastníkům následně zaslán 23.11.2022 po vrácení spisu Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Poté byla vyhotovena ve věci tzv. post agenda. Důkazní listiny, založené do příloh k žalobě byly dle referátu z 19.12.2022 vyřazeny ze spisu. Žalovaná podala do rozsudku Městského soudu v Praze 23.1.2023 dovolání. Dne 26.1.2023 vyzval soud žalobce, aby se vyjádřil k dovolání, které bylo připojeno. Na to reagoval 26.1.2023 žalobce a vyjádřil se. Spis byl poté 9.2.2023 předložen Nejvyššímu soudu ČR. Nejvyšší soud vyhlásil 9.3.2023 usnesení o odmítnutí dovolání. To bylo rozesláno účastníkům řízení 27.3.2023 a nabylo právní moci 3.4.2023. Poté byl spis zapůjčen Ministerstvu spravedlnosti, v rámci předběžného projednání žádosti o přiznání nároku, a rovněž zdejšímu soudu. Tímto spis končí.

8. Dle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „ODŠZ“) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

9. Dle § 2 ODŠZ odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

10. Dle § 3 odst. 1 písm. a), b), c) ODŠZ stát odpovídá za škodu, kterou způsobily: a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, (dále jen "úřední osoby"), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (dále jen "územní celky v přenesené působnosti").

11. Dle § 5 ODŠZ stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena: a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

12. Dle § 7 odst. 1 a 2 ODŠZ mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

13. Dle § 8 odst. 1, 2 a 3 ODŠZ lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

14. Dle § 13 odst. 1 a 2 ODŠZ stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

15. Dle § 14 odst. 1 a 3 ODŠZ nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v zákoně. Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

16. Dle § 15 odst. 2 ODŠZ se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

17. Dle § 26 ODŠZ pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

18. Dle § 31a odst. 1, 2 a 3 ODŠZ bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle Dle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo Dle § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k: a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

19. Po zjištěném skutkovém stavu věci, vyšel soud z toho, že řízení před soudem trvalo od doby podání žaloby tj. od 12.12.2019 do 3.4.2023, kdy nabyl právní moci rozsudek dovolacího soudu (tzn. 3 roky a 3 měsíce). Rovněž žalobce zahrnul do délky řízení i předběžné projednání nároku u žalované, které trvalo od podání žádosti o předběžné projednání nároku u žalované 15.3.2019, projednané dne 11.7.2019 (tzn. 4 měsíce). Řízení tak trvalo celkem 3 let a 7 měsíců. Předmětem řízení bylo kompenzační řízení z nepřiměřené délky jiného řízení (řízení před Finančním úřadem), přičemž žalobce požadoval zaplacení zadostiučinění ve výši 50.375,00 Kč s příslušenstvím. V řízení se vyskytly ojedinělý průtah (v období od 14.7.2020 od zaslání vyjádření žalované k žalobě žalobci do výzvy žalobci k doplnění žaloby 1.9.2021). Průtah v určité fázi řízení však lze tolerovat za předpokladu, že celková délka řízení nebude nepřiměřená (viz např. rozsudek ESLP ve věci Pretto proti Itálii ze dne 8. prosince 1983, § 37). Jen průtahy přičitatelné státu mohou vést k závěru, že délka řízení byla nepřiměřená (viz např. rozsudek ESLP ve věci Papachela s proti Řecku ze dne 25. března 1999, § 40). V tomto směru nelze než odkázat na judikaturu ESLP, podle které průtah v jedné fázi řízení může být tolerován (viz např. rozhodnutí ESLP o přijatelnosti ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 9. července 2002). Takovým způsobem ESLP toleroval více jak 12 měsíců trvající období nečinnosti v řízení, které trvalo 5 let a čtyři měsíce (viz např. rozhodnutí ESLP o přijatelnosti ve věci Krča proti České republice ze dne 18. března 2003). Soudy jinak postupovaly v pravidelných, přiměřených lhůtách a jejich činnost směřovala k rozhodnutí ve věci samé. Řízení nevykazovalo zvýšenou náročnost jak po stránce skutkové, tak po stránce právní i procesní. Ve věci bylo rozhodováno soudy na třech stupních soudní soustavy, každým meritorně jednou. Byť využití těchto zákonných procesních práv nelze klást k tíži účastníkům řízení, nelze přehlédnout, že tyto úkony přispívají k celkové době řízení, neboť o nich orgány státu musí rozhodnout, což samozřejmě navyšuje celkový časový fond sporu. Současně však tuto skutečnost nelze klást k tíži žalované. V daném případě však odvolací i dovolací soud rozhodl o podaném opravném prostředku ve lhůtě až nestandartní, když o odvolání bylo rozhodnuto do 3 měsíců, o dovolání dokonce do 1 měsíce. Co se týče chování žalobce, tento se nepatrnou měrou na délce řízení podílel, když dvakrát žádal o odročení jednání soudu prvního stupně (přitom soud prvního stupně provedl veškeré dokazování při prvním jednání, druhé již bylo určeno pouze k vyhlášení rozsudku), čímž oddaloval rozhodnutí v dané věci. Rovněž žalobu doplňoval a na výzvu soudu k opětovnému doplnění již další doplnění odmítl. Co se týče významu předmětu řízení, nelze tento typ sporu řadit mezi řízení, která jsou typově spojena s vyšším významem, jako spory opatrovnické, pracovně právní, věci osobního stavu, věci sociálního zabezpečení, trestní věci a věci týkající se zdraví nebo života. Nejistota, spojená s ukončením daného řízení přitom byla spojená pouze s tím, zda žalobce (právnická osoba) obdrží/neobrží kompenzaci za nepřiměřenou délku jiného řízení v požadované výši cca 50 000,- Kč, tedy ve výši rovnající se zhruba 1,5 průměrné měsíční mzdy fyzických osob na konci roku, kdy byla žaloba podána (viz https://www.czso.cz/csu/cszo/cri/prumerne-mzdy-4-ctvrtleti-2019, podle kterého průměrné mzdy za 4. čtvrtletí 2019 představovaly 34 125 Kč). Význam řízení pro žalobce po subjektivní stránce proto soud hodnotil jako mírně snížený.

20. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že v řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona, když délka namítaného řízení, byť se v něm vyskytl ojedinělý průtah v podobě nečinnosti, byla ve vztahu k jeho průběhu, dobou přiměřenou. Poněvadž soud I. stupně neshledal v posuzovaném řízení nesprávný úřední postup, odpovědnost žalované nenastala a žalobu proto zamítl. Jen pro úplnost soud považuje za nutné doplnit, že se neztotožnil s námitkou žalobce ohledně nutnosti valorizace přiznávaných zadostiučinění. Z rozsudku velkého senátu ESLP ve věci Apicella proti Itálii se podává, že ESLP považuje za přiměřené, pokud je vnitrostátním orgánem přiznáno poškozenému asi 45% částky, kterou by přiznal sám (srovnej Stanovisko, bod V., rozsudek Nejvyššího soud ze dne 20.5.2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009). Ze Stanoviska přitom vyplývá, že základní částka 15 000,- Kč až 20 000,- Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je nastavena výrazně výše než 45% toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. část VI. Stanoviska a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012). K možnosti překonání závěrů učiněných ve Stanovisku s ohledem na ekonomický růst se Nejvyšší soud vyjadřoval v usnesení ze dne 27.11.2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.1.2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011) s tím, že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.4.2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24.6.2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26.2.2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.9.2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Z poslední doby se Nejvyšší soud obdobně k této otázce vyjádřil např. v usnesení ze dne 18.8.2020, sp. zn. 30 Cdo 2184/2020, rozsudku ze dne 20.10.2020 sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, ve věci sp.zn. 30 Cdo 1624/202 či ve věci 30 Cdo 1624/2021. A konečně nutno ještě doplnit, že otázka nařízení ústního jednání formou videokonference je plně v kompetenci soudu, zdejší soud v rámci kompenzačního řízení není oprávněn v tomto směru revidovat postup soudu, neboť kompenzační řízení není řízením revizním. Pakliže tamní soud neshledal důvody (nebo jako v tomto případě neměl dostatek kapacit) pro konání jednání videokonferencí, nelze v tomto směru hovořit o nesprávném úředním postupu či průtazích řízení.

21. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.. Podle tohoto ustanovení má žalovaná, která byla ve věci zcela úspěšná, právo na náhradu nákladů řízení proti neúspěšnému žalobci. Žalovaná má podle § 151 odst. 3 o.s.ř. právo na náhradu za jednotlivé úkony, a to v paušalizované výši stanovené vyhláškou č. 254/2015 Sb. částkou 300 Kč za úkon. Vzhledem k tomu, že se žalovaná písemně vyjádřila k žalobě, pté se připravovala na ústní jednání a tohoto se rovněž 28.11.2024 zúčastnila, přísluší žalované náhrada nákladů řízení v rozsahu 3 úkonů po 300,- Kč.