45 C 134/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Kateřinou Takácsovou ve věci žalobců: a) celé jméno žalobkyně , datum narození bytem adresa žalobce a žalobkyně zastoupená obecným zmocněncem celé jméno žalobce bytem adresa žalobce b) celé jméno žalobce , datum narození bytem adresa žalobce proti žalované: osobní údaje žalované zastupování státu ve věcech majetkových sídlem adresa pro zaplacení 743 447 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobci, společně a nerozdílně, domáhají na žalované zaplacení částky 743.447,00 Kč, se zamítá.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 200 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobci se domáhali na žalované poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 743 447 Kč s příslušenstvím z titulu nesprávného úředního v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 6. Ten vydal dne 9. 3. 2016, sp. zn. 6 C 21/2016-35 rozsudek, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2017, 12 Co 509/2016-113. A nabyl právní moci. Rozsudky jim byla přiznána částka 585 000 Kč a částky na právní zastoupení 76.446,40 Kč a 42.001,52 Kč Tyto Rozsudky byly pro nezákonnost zrušeny rozsudkem č.j. 33 Cdo 4156/2017-156 ze dne 26.06.2019 Nejvyššího soudu České republiky. Žalobcům byl rozsudek doručen 31.7, 2019. Následně byla podána žádost k rukám žalovaného o zadostiučinění 5.12.2019. Nemajetková újma vznikla nejen nepřiměřenou délkou řízení, což o sobě pro mě znamená morální újmu, kterou dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva netřeba prokazovat. Běžně trvá řízení u Nejvyššího soudu 200 dnů. V našem případě dva roky. i nevyřízení žádosti o zadostiučinění žalovanou je nezákonné a způsobilo újmu. Občan očekává, že se stát bude chovat dle zákona. Bude reagovat na žádosti. A stát neodpoví a to ani zamítavě. To jim způsobilo pocity nejistoty a důvěru v právní stát. Největší újma jim byla způsobena zrušením rozsudků pro nezákonnost. To v nich vyvolalo pocity nejistoty, úzkosti a zmaru. Ke zrušení rozsudků pro jejich nezákonnost došlo kvůli chybám soudů při zdůvodnění. To je tedy další důvod naší újmy - nesprávný úřední postup. Kdyby postupovaly soudy správně a řádně zdůvodnily. Nedošlo by ke zrušení rozsudků a nedošlo by k morální újmě. Celá záležitost způsobila obrovský psychický šok a stále trvající vnitřně mučivé pocity. Neboť oprávněně považovali rozsudky, které nabyly právní moci, za konečné a z nich plynoucí výsledek za vyřešení záležitosti. Tím byla podkopána důvěra ve stát. Toto způsobilo trauma, které trvá, a nevíme, zda někdy skončí. Protože se člověk nemůže spolehnout na stát - nejprve si myslí, že je pravomocný rozsudek platný, lze se na něj spolehnout a učiní kroky, které vyjdou vniveč. Řízení o dovolání trvá tak dlouho, že si člověk myslí, že už je skončeno. Že jen advokát nepředal výsledek. A následně stát nereaguje ani na žádost o újmu. Naše mnohonásobné poškození vzniklo, trvá a bude trvat, protože zpětně nelze poškození psychiky vymazat. A nedůvěra v soudy a ministerstva a tedy ve stát a spravedlnost bude trvalá. Jako přiměřené zadostiučinění v penězích za kompenzací pocitů nejistoty se proto žalobcům jeví částka: 743447Kč (korun českých) spolu s úroky po uplynutí šestiměsíční lhůty poté, co byl nárok na náhradu škody či nemajetkové újmy uplatněn.

2. Žalovaná nárok uplatněný žalobcem neuznala a navrhla zamítnutí žaloby. Učinila nesporným, že u ní pouze druhý žalobce dne 5.12.2019 podal žádost o předběžné projednání nároku ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., za svůj tvrzený nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu, který vyčíslil ve výši 40.000 Kč. Důvod nároku spatřoval žalobce v nesprávném úředním postupu v řízení vedeném u Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 33 Cdo 4156/2017, které proběhlo v rámci řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 21/2016. Následně podal opět jen druhý žalobce dne 9.12.2019, uplatnil svůj tvrzený nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu, který vyčíslil ve výši 703.447 Kč. Důvod nároku spatřoval žalobce ve vydání nezákonného rozhodnutí. Za nezákonná označil rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9.3.2016, č.j. 6 C 21/2016-35, a Městského soudu v Praze ze dne 11.4.2017, č.j. 12 Co 509/2016-113. Žalovaná uplatněné nároky vyhodnotila jako nedůvodné, a to jak z titulu nezákonného rozhodnutí, tak z titulu nesprávného úředního postupu. Žádosti o poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu nebylo vyhověno. Podanou žalobu označila žalovaná za neprojednatelnou, a to již z toho důvodu, že žalobci se domáhají jedné částky zadostiučinění za nemajetkovou újmu, aniž určili, jaká výše zadostiučinění má náležet kterému z nich. Dále se žalobci náhrady nemajetkové újmy domáhají jak z titulu nezákonného rozhodnutí, tak z titulu nesprávného úředního postupu, z žalobních tvrzení však nijak neplyne, jaká výše zadostiučinění odpovídá jakému odpovědnostnímu titulu. Co se týká žalobkyně a), paní [celé jméno žalobkyně], žalovaná uvádí, že žalobkyně a) u žalované v rámci předběžného projednání dle § 14 zákona č. 82/1998 Sb. žádné nároky neuplatnila. U žalobkyně a) tak není splněna podmínka pro podání žaloby k Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Žalovaná stručně shrnula průběh řízení a konstatovala, že žaloba je v části, co do poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky dovolacího řízení je zcela nedůvodná, když nedošlo k porušení práva žalobců na projednání věci v přiměřené lhůtě. Dovolací řízení bylo zahájeno dne 29.5.2017 podáním dovolání a ukončeno ke dni 26.6.2019 vydáním rozhodnutí Nejvyššího soudu. Zde je však nutno zdůraznit, že řízení vedené o mimořádných opravných prostředcích probíhá před soudními orgány s celostátní působností (Nejvyšší soud ČR a Ústavní soud ČR), tj. před orgány povolanými zejména k řešení zásadních právních otázek a k ochraně ústavnosti, což s sebou bezesporu přináší i vyšší požadavky na časovou náročnost řízení, jež je před nimi vedeno. Délku dovolacího řízení lze hodnotit jako přiměřenou. Co se týče zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 703.447 Kč, která měla žalobcům vzniknout v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí, za která označují rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9.3.2016, č.j. 6 C 21/2016-35, a Městského soudu v Praze ze dne 11.4.2017, č.j. 12 Co 509/2016-113, která byla zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.6.2019, č.j. 33 Cdo 4156/2017-156, žalovaná konstatovala, že nemajetková újma, která by měla vzniknout v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí, se v žádném případě tzv. nepresumuje. Ze strany žalobců tak je nutné tvrdit zásah do osobnostní sféry v souvislosti s vydaným nezákonným rozhodnutím, tvrdit intenzitu tohoto zásahu a následně taková tvrzení také prokázat. Žalobci však vznik a intenzitu újmy žádným způsobem nekonkretizují, její vznik nijak nedokládají. Mimo to má žalovaná za to, že rozhodnutí, která žalobci označují za nezákonná, vyznívala v jejich prospěch, jejich vydání jim tak objektivně nemohlo způsobit žádnou újmu. Žaloba o náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí je tak zcela nedůvodná a proto navrhla, aby soud žalobu v plném rozsahu zamítl.

3. Žalobci v replice k vyjádření žalované uvedl, že požadují společně a nerozdílně zadostiučinění 743 447 Kč spolu s úroky, z toho částka 40000 Kč je za nepřiměřenou délku řízení, částka 703447 Kč za nezákonné rozhodnutí --zrušení pravomocného rozsudku pro nezákonnost. Újma byla kvantifikována žalobci podle způsobených škod, když pocity zmaru a nejistota vždy odpovídají ztrátě. Konstatovali jiné pocity z hlediska ztráty 1 000 Kč, 100 000 Kč či 1 000 000 Kč, přičemž pro ně se jednalo o částky převyšující v současné době příjem rodiny za 3 roky a o to větší pocit zoufalství. Svou repliku dále ještě doplnili a uvedli, že dne 5.2.2021 obdržel druhý žalobce zamítavé stanovisko od Ministerstva spravedlnosti o náhradu vzniklé újmy. I na odpovědi lze ukázat vztah MS k lidem, zákonům a morálce. Neboť, že došlo ke špatnému úřednímu postupu je neodiskutovatelné - zrušený pravomocný rozsudek. Taková skutečnost vždy má následky, neboť jen těžko si lze představit, že zrušení pravomocného rozsudku nezpůsobí újmu a škodu. MS dostalo žádost 5.12.2019 a odpověď obdržel žalobce 5.2.2021. Tedy se samotné MS dopustilo nesprávného úředního postupu a půlroční lhůtu o 8 měsíců překročilo. A protože podle stanoviska Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010 se doporučuje 1500 Kč/měsíc za nedodržení lhůty řízení. A tím způsobenou újmu. Jistě se člověk situaci trápil a trápí, když nedostal odpověď včas, musei podniknout další kroky a v mysli nad situací neustále přemítat. To znamená pro dva žadatele 2*8* 1500. Proto doplňuji petit o částku 24000 Kč za nesprávný úřední postup - průtah v řízení. Občan, když se v řízení zpozdí tak minimálně přijde o možnost prosadit svůj požadavek. Tedy i stát pokud se zpozdí tak by měl nést následek. Průměrná délka řízení u Nejvyššího soudu je 190 dnů /cca 6 měs/, z čehož dle žalobců jednoznačně plyne, že nám byla způsobená újma za nepřiměřenou délku řízení (skoro 2 roky = 24 měs) a újmu lze vyčíslit na 72000 Kč pro dvě osoby. Podle stanoviska Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010 se doporučuje 1500 Kč/měsíc za průtah v řízení. Částku jsme sami ponížili skoro o 50 % na 40000 Kč. Domnívali jsme se, že projevená dobrá vůle z naší strany povede žalovaného k zaplacení újmy. Rozhodnutím 33 Cdo 4156/2017-156 ze dne 26, 06.2019 byly zrušeny pravomocné rozsudky: Obvodní soudu pro Prahu 6 dne 9.3.2016, sp. zn, 6 C 21/2016-35 vydal rozsudek, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11, 4, 2017, 12 Co 509/2016-113. Tato podmínka je tedy nepochybně splněna. A to i vzhledem k rozsudku ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4379/2007, kdy dospěl Nejvyšší soud k závěru, že podmínka zrušení rozhodnutí pro nezákonnost je zásadně splněna bez ohledu na výsledek dalšího řízení, jestliže důvodem zrušení nebo změny byla nezákonnost předmětného rozhodnutí. A dále Zákon k naplnění podmínky nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 a 2 OdpŠk nevyžaduje přistoupení dalších okolností, spočívajících například ve výsledném rozhodnutí ve věd, v níž bylo nezákonné rozhodnutí vydáno. Tedy při posouzení újmy je nepodstatné, že řízení dál běží. Pokud je zrušené pravomocné rozhodnutí soudu, takto jistě způsobí jak škodu, tak újmu. Újmou je obrovský psychický šok a státe trvající vnitřně mučivé pocity. Neboť je způsobena vnitřní nejistota, že se nelze spolehnout na stát. Nejistota a trápení, že musí člověk znovu vše řešit. A nejistota že několik let člověk něco řešil a zbytečně. Soudy jsou považovány za nejdůvěryhodnější státní instituce, ale pokud se na jejich rozhodnutí nemůže člověk spolehnout, tak mu to přirozeně způsobí špatně pocity, A to velmi intenzivní (viz. kvantifikace), protože trápení a mučivé pocity odpovídají ztrátě. Jinak se člověk trápí, když se rozbije sklenička a jinak když shoří dům. Škoda jsou zmařené náklady / Náklady řízení účelně vynaložené/, tedy náklady související se řízením u soudu jehož výsledek byl zrušen. A další škodou je ušlý zisk - tedy částka, kterou by žalobce získal v případě, že by rozsudek nebyl zrušen. Rozsudku je vytýkáno špatné hodnocení, tedy, kdyby soud řádně rozsudek zdůvodnil, tak by nebyl rozsudek zrušen. Případně mohl soud pokutu moderovat. Výše škody slouží pro kvantifikaci újmy. Proto částku újmy vypočetli na 703447Kč. Újma je věc nedělitelná. Nelze rozdělit jako materiální věc. Trýznivé pocity každé osoby nelze změřit. Ale lze je přibližně vyjádřit v penězích. Částku požadují společně, neboť je bezvýznamné v jakém poměru by se vyjádřil podíl každého. Je to obdobné jakoby nám někdo zničil materiální věc. Tak bychom požadovali úhradu celé věci a ne někdo x procenty a druhý z procent. Nemajetková satisfakce vyjádřená v penězích má být průměrem škod. Škodou zde je ušlý zisk. Není tedy ani započítána újma kalkulovaná dle zmařených nákladů. Duševním útrapy jistě vzniknou zrušením něčeho tak důležitého jako je rozsudek soudu navíc potvrzený odvolacím soudem. Dále pak, se při posuzování újmy, nemá posuzovat další průběh řízení, ale jen zda došlo k pochybení a vzniku újmy. Tvrzení MS, že rozhodnutí vyplývá ve prospěch žalobců, nechápou. Jak jsem výše uvedl, zrušením pravomocného rozsudku došlo k intenzivnímu zásahu do osobnostní sféry. Vnitřnímu pnutí a nejistotě. A to jak ve vztahu k minulosti„ vše zbytečné" tak k budoucnosti„ co bude". A zejména pocty zmaru z„ [jméno], kde jednotlivec jedná s důvěrou ve věcnou správnost aktů státu či jeho postupů a rovněž s důvěrou v jejich soulad s právem, musí být současně garantováno právo na náhradu škody, pokud se ukáže, že presumpce správnosti čí zákonnosti byla klamná. Udržování důvěry občanů v právo je jedním z podstatných pilířů odpovědnosti státu za škodu a, více versa, nemůže být dána důvěra tam, kde nezákonnost či nesprávnost aktů veřejné moci není sankcionována v podobě odpovědnosti za škodu" (. nález ze dne 13. 3. 2012 sp. zn. I. US 529/09 (N 51/64 SbMU 625}). A dle stanoviska Nejvyššího soudu Nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst, 1 věty třetí a § 22 odst, 1 věty třetí ZOS je třeba potvrdit, není-li úspěšně popřena.

4. Žalovaná k doplnění žaloby ze dne 6.9.2020 a ze dne 25.3.2021 uvedla, že nadále trvá na tom, že žalobkyně, paní [celé jméno žalobkyně], u žalované žádný nárok ať již na náhradu škody nebo nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu neuplatnila. Ve vztahu k žalobkyni tak nebyla splněna podmínka předběžného projednání nároku ve smyslu § 14 zákona č. 82/1998 Sb. Nebyla tak splněna podmínka pro podání žaloby k Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Tvrzení žalobce, že nároky u Ministerstva spravedlnosti uplatnil za oba, je zcela irelevantní. Obě žádosti o odškodnění, jak ze dne 2.12.2019 (nemajetková újma z titulu nezákonného rozhodnutí), tak druhá žádost ze stejného dne (nemajetková újma z titulu nepřiměřené délky řízení), byly podány pouze jménem žalobce, pana [celé jméno žalobce]. Obě žádosti jsou psány žalobcem v první osobě. Jediná zmínka o manželce, případně dalších členech rodiny, obsahuje jen to, že věc dolehla i na manželku a děti. Z takto formulovaných žádostí o odškodnění v žádném případě nelze vyvodit, že jsou podávány i jménem jiné osoby, než je žalobce. Ve vztahu k žalobkyni, paní [celé jméno žalobkyně], vznáší žalovaná námitku promlčení uplatněných nároků na náhradu nemajetkové újmy, ať již z titulu nepřiměřené délky dovolacího řízení, tak z titulu nezákonného rozhodnutí. Nárok na náhradu nemajetkové újmy podle zákona 82/1998 Sb., v platném znění, se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dověděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo (§ 32 odst. 3 zákona) O vzniku nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky nebo z titulu nezákonného rozhodnutí se žalobkyně dověděla nejpozději ke dni 29.7.2019, kdy bylo právnímu zástupci žalobců doručeno rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.6.2019. Žalobkyně poprvé své nároky na náhradu nemajetkové újmy uplatnila až žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 29.7.2020. Její nároky na náhradu nemajetkové újmy tak je nutné považovat za promlčené. K nemajetkové újmě z titulu nesprávného úředního postupu, které se žalobci domáhali ve výši 40.000 Kč a která jim měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky dovolacího řízení vedeného u Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 33 Cdo 4156/2017, a to v rámci řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 21/2016, žalovaná dále uvedla, že dovolací řízení bylo zahájeno dne 29.5.2017, kdy žalovaná v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 podala dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11.4.2017, č.j. 12 Co 509/2016-113. Dne 30.5.2017 byla žalovaná vyzvána k zaplacení soudního poplatku za dovolání. Dne 30.5.2017 podala žalovaná žalobu pro zmatečnost. Žalovaná dne 2.6.2017 zaplatila soudní poplatek. Řízení o žalobě pro zmatečnost bylo dne 8.6.2017 přerušeno. Dne 19.7.2017 byli žalobci vyzváni k vyjádření k dovolání. Vyjádření předložili dne 8.8.2017. Dne 31.8.2017 byl spis předložen Nejvyššímu soudu ČR. Dne 8.9.2017 žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí. Dne 26.6.2019 Nejvyšší soud zrušil rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 11.4.2017, č.j. 12 Co 509/2016-113, a Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9.6.2016, č.j. 6 C 21/2016-35, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení. Spis byl obvodnímu soudu vrácen dne 25.7.2019. Žalovaná tak i nadále trvá na svém stanovisku, že délku dovolacího řízení lze hodnotit jako přiměřenou, nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona č. 82/1998 Sb. Nejvyšší soud ČR má v soudní soustavě specifické postavení, má řešit zásadní právní otázky, nelze tak řízení před dovolacím soudem hodnotit stejně jako řízení před soudy nalézacími, případně odvolacími. Náročnost řízení, která před Nejvyšším soudem probíhají, s sebou přináší vyšší časovou náročnost. Určitou prodlevu v dovolacím řízení tak lze tolerovat. Co se týče nemajetkové újmy z titulu vydání nezákonného rozhodnutí, za která žalobci označili rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 11.4.2017, č.j. 12 Co 509/2016-113, a rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9.6.2016, č.j. 6 C 21/2016-35, která byla obě zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.6.2019, č.j. 33 Cdo 4156/2019-156 a za která stanovili žalobci výši nemajetkové újmy na částku 703.447 Kč pro oba společně a nerozdílně, žalovaná konstatovala, že ani po doplnění žaloby však žalobci tvrzenou nemajetkovou újmu nijak nekonkretizují. Pouze obecně uvádějí, že jim zrušení pravomocných rozhodnutí způsobilo obrovský psychický šok a vnitřně mučivé pocity. K tomu žalovaná uvádí, že žalobci nejsou (nebyli) účastníky pouze tohoto jediného soudního řízení, lze tedy říci, že možnost zrušení rozhodnutí v důsledku podaného dovolání jim musela být alespoň v obecných obrysech známa. Tvrzení žalobce, že se vznik nemajetkové újmy presumuje, je zcela nesprávné. Vznik nemajetkové újmy v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí je třeba prokázat, žalobci musí tvrdit a prokázat intenzitu zásahu do jejich osobnostní sféry. Tvrzený nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku vydání nezákonných rozhodnutí je dle žalované zcela nedůvodný a navrhla, aby žaloba v plném byla rozsahu zamítnuta.

5. V replice k vyjádření žalované žalobci uvedli, že dle jejich názoru žádost byla dostatečně formulovaná, že je za obě osoby. Žalovaná se stejně v zákonné lhůtě nevyjádřila. Tedy by lépe formovaná žádost neměl na nic vliv. Jelikož žádost a žalobu podali spoluhospodařící manželé. Tak případné odškodnění přiznané byť jedné osobě odškodní oba. Co se týče délky řízení u Nejvyššího soudu byla výrazně delší než je obvyklé, když průměrná délka řízení u Nejvyššího soudu je 190 dnů /cca 6 měs/ a odkázal na internetové stránky Nejvyššího soudu ČR. Dané řízení však trvalo dva roky. Tedy mnohonásobně déle než je obvyklé. Při čemž 8.9.2017 až 26.6.2019 nečinili účastníci žádné kroky, kterými by řízení prodlužovali. Argumentace, že řízení před NS je náročnější něž před soudy nalézajícími, je nesmyslná. Alespoň z pohledu času. NS nepředvolává svědky, kteří se mohou omluvit. A tedy se odročuje. Účastníci navrhují nové důkazy, které soud musí vyžádat apod. NS jen studuje spis a řeší právní otázky. Jistě právně náročné, ale ne časově. Ne na dva roky. Je nutné přihlédnout i k tomu, že dvouletou prodlevou u NS a následným zrušením pravomocných rozsudku, došlo k podstatnému prodloužení celého řízení. Vyjádření újmy slovně – popsání pocitů je složité. Jak vyjádřit trápení? Myšlení„ jak to dopadne“„ kdy to skončí“„ jak je to možné“„ proč není spoleh“. Probouzení se v noci s myšlenkami na to. Tvrzení žalované, že jako účastnící vícero řízení, nám musela být možnost zrušení rozsudku známa, je zavádějící. Ano, člověku je tato možnost známa. Ale předpokládá, že na soudy je spoleh. A pokud dva soudy rozhodnou a rozsudek je pravomocný, takto považují za jistotu. A pokud je tato jistota narušena, takto člověka poškodí a způsobí újmu. Ke zrušení rozsudku došlo z důvodu špatného úředního postupu. Soud špatně věc hodnotil. Ke zrušení nedošlo vinou účastníků. Výši újmy jsme stanovili jako analogii výši škody. Kterou jsme i několikrát vyčíslili. Pokud vzniklá škoda je zmařená výhra tj. 585000kč, vzniklá škoda – náhrada protistraně 125631, zmařené náklady – soudní poplatek a odměna advokáta: 76.446 Důkaz rozsudek ve věci 6C 21/2016 – 35 a 6C 21/2016 –202. Tedy vzniklá škoda je minimálně 775000kč. Proto se jeví požadovaná újma jako zcela adekvátní. Újma je věc neměřitelná. Ale jistě lze najít analogii ve způsobené škodě a velikosti trýzně. Jiný špatný pocit bude mít člověk, když mu někdo rozbije věc malé hodnoty (urazí zrcátko u auta) a jiný když věc velké hodnoty (zničí celé auto). Trápení je vždy úměrné škodě či ztrátě. Nebo zemře domácí zvíře/rodič. A intenzita je jistě úměrná škodě. Přestože judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu uvádí, že nemajetková újma je těžko popsatelná. Stejně tak uvádí, že není třeba znalecký posudek. /podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2635/2018, ze dne 2. 5. 2019 Respektivě morální útrapy, tak se o to pokusím. Každý člověk někdy zažil trápení. A ví, že je to těžko popsatelné. Zde byly způsobeny nesprávným postupem úřadu. Trvají mnoho let, jedná se velký rozsah jak časově tak finančně a stále je člověk v nejistotě jak to dopadne. Úkonem, kterým vznikly útrapy, není rozhodnutí NS o zrušení, ale nesprávný postup soudu, který špatně odůvodnil rozsudek. A rozsudek byl zrušen. Nejprve byly útrapy, jak dopadne řízení u Nejvyššího sodu. Viz výše délka dovolání. Ale hlavní a zásadní trápení nastalo okamžikem zjištění, že soud zrušil pravomocný rozsudek. Začali se trápit a mít pocit nejistoty, špatně usínat, budit se. I přes den na věc myslet. Gastrointestinální obtíže. A klást si otázky ve smyslu – vše bylo zbytečné, ztracené jsou náklady jak časové tak finanční, co bude, atd. Tenkrát nebyla manželka na rodičovské dovolené a měli jsme finance na advokáta. Dnes už ne. Tedy nemohli následně využít služeb advokáta. Tedy újma trvá. Nejprve šok a překvapení, že se nelze spolehnout ani na soud, následně trápení co bude dál analogické s průtahem v řízení. Z toho jednoznačně plyne, že nám byla způsobená újma za nepřiměřenou délku řízení. Úzkost z uvedeného se nám stále vrací a tedy podstatně ovlivňuje každodenní život. Dala by se nazvat patologickým stavem těla a duše. Ve výsledku člověk cítil až psychickou bolest. V případě dotazu, proč s tím nešel lékaři? Ten by mu dal akorát prášky (víceméně drogy). Navíc pečujeme o postižené dítě (ZTP/P), tak nemáme čas běhat sami po lékařích. Navíc při trápení člověk doufá, že snad pomine. Zrušením rozsudku nepochybně došlo k průtahu v řízení. Tuto újmu není třeba dokládat. Čistě teoreticky, kdyby tenkrát soud rozhodl v náš neprospěch, tak by žalobci přišli o náklady na advokáta, ale neměli by několik let trápení a dalších finančních nákladů. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010. Každý občan by utrpěl újmu pokud by byl zrušen rozsudek, zejména rozsudek v jeho prospěch.

6. Žádostí o přiměřené zadostiučinění za průtah správního úřadu, orazítkovanou razítkem podatelny Ministerstva spravedlnosti ze dne 5.12.2019, druhý žalobce žádal podáním ze dne 2.12.2019 náhradu za nepřiměřenou délku průtahového řízení, vedeného pod sp.zn. 33 Cdo 4156/2017 – 156, ze dne 26.6.2019, přičemž požadoval částku 40 tis. Kč.

7. Žádostí o přiměřené zadostiučinění újmy, způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, orazítkované Ministerstvem spravedlnosti 9.12.2019, druhý žalobce žádal Ministerstvo spravedlnosti o odškodnění nesprávného úředního postupu, spočívajícího ve špatném pravomocném rozhodnutí, které bylo následně pro nezákonnost zrušeno, kdy požadoval 703.447,00 Kč.

8. Sdělením Ministerstva spravedlnosti ze dne 11.12.2019 byl žalobce informován, že 9.12.2019 bylo Ministerstvu spravedlnosti doručeno podání, týkající se žádosti o předběžné projednání nároku za nesprávný úřední postup.

9. Sdělením Ministerstva spravedlnosti ze dne 11.12.2019 byl druhý žalobce informován o tom, že 5.12.2019 bylo doručeno jeho podání, týkající se projednávané věci před Nejvyšším soudem ČR pod sp.zn. 33 Cdo 4156/17.

10. Stanoviskem Ministerstva spravedlnosti ze dne 27.1.2021 byl nárok druhého žalobce z 5.12.2019 a z 9.12.2019 vypořádán, přičemž Ministerstvo spravedlnosti konstatovalo, že nelze nároku na nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky dovolacího řízení vyhovět s ohledem na to, že toto řízení bylo přiměřeně dlouhé, a co se týče nároku na tvrzenou nemajetkovou újmu v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí, tato nemajetková újma, dle Ministerstva spravedlnosti nepředstavuje zásah do jiné majetkové sféry poškozeného, a nezahrnuje negativní dopady, přičemž nebylo konkretizováno, vznik, ani intenzita újmy, jakým způsobem tedy k tomuto žalobce dospěl.

11. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp.zn. 6 C 21/2016 soud zjistil, že dne 29.5.2017 bylo ve věci podáno dovolání tehdejší žalovanou, [jméno] [příjmení], proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 12 Co 509/2016 – 113, kterým byl rozsudek pro zmeškání, Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 6 C 21/2016 – 35 ze dne 9.3.2016, potvrzen. Tehdejší dovolatelka byla 30.5.2017 vyzvána k zaplacení soudního poplatku za dovolání. Rovněž podala, téhož dne, tedy 30.5.2017, podala žalobu pro zmatečnost. Spis byl poté předložen místopředsedovi soudu k určení soudce pro řízení o žalobě pro zmatečnost. Ten vydal opatření 31.5.2017, kdy věc přidělil konkrétní soudkyni. Ta 8.6.2017 řízení o žalobě pro zmatečnost přerušila do rozhodnutí o dovolání žalované, doručené soudu 29.5.2017. Tehdejší dovolatelka 2.6.2017 zaplatila soudní poplatek za dovolání, a dovolání poté bylo rozesláno protistranám 20.7.2017 19.7.2017 soud vyzval tehdejší žalobce, aby se ve věci písemně vyjádřili k dovolání, které jim bylo zasláno. Žalobci se podáním ze dne 8.8.2017 ve věci k dovolání vyjádřili. Jejich podání bylo 9.8.2017 zasláno protistraně. Spis poté byl 31.8.2017 předložen Nejvyššímu soudu v Brně s dovoláním. Tehdejší dovolatelka podala 8.9.2017 návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení. Obvodní soud pro Prahu 6 žádal 20.3 a 3.5.2019 o zapůjčení prvostupňového spisu za účelem vyhotovení příslušných kopií z tohoto spisu. Dovolací soud poté 26.6.2019 ve věci vydal rozsudek, kterým rozsudek Městského soudu v Praze pod sp.zn. 12 Co 509/2016-113 ze dne 11.4.2017, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9.3.2016 pod sp.zn. 6 C 21/2016- 35, zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že, jakkoli se odvolací soud zabýval tím, zda byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, pominul, že u odvolání proti rozsudku pro uznání nebo proti rozsudku pro zmeškání jsou odvolacím důvodem jak vady, tak i skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání. Nezabýval se tím, zda v souzené kauze jde o věc, v níž by bylo možno uzavřít a schválit soudní smír. Smír není přitom možné schválit, jestliže by se příčil kogentním ustanovením zákona. Podle § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které s příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Soud je přitom povinen přihlédnout i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Odvolací soud, ani soud I. stupně, se nezabýval otázkou, zda smluvní pokuty sjednané pro případ porušení povinnosti vyklidit a předat včas předmět prodeje po složení celé kupní ceny do advokátní úschovy, tedy 5 tis. Kč za každý den prodlení, a povinnosti předání předmětu prodeje a předávacího protokolu do pěti dnů od zápisu vlastnického práva k bytové jednotce do katastru nemovitostí, ve výši kupní ceny, tj. ve výši 3,5 mil. Kč, nesankcionují žalovanou za porušení téže povinnosti (a zda taková ujednání neodporují dobrým mravům). Také se nezabýval tím, zda smluvní pokuta ve výši plné ceny plnění, kterého se mělo žalované dostat, tedy kupní ceny za bytovou jednotku za situace, kdy se žalobcům dostalo plnění – bytové jednotky, u níž byl proveden zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí a smluvními stranami je založena fikce předání bytové jednotky šestým dnem od provedení zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí, neodporuje dobrým mravům. Nic na tom nemůže změnit okolnost, že žalobou žalobci uplatňují pouze část smluvní pokuty (její 1/7). Postup věřitele, který po dlužníku požaduje část vysoké smluvní pokuty, nevylučuje možnost, že se dílčími žalobami bude domáhat v konečném důsledku celé vysoké smluvní pokuty. V této souvislosti odkázal rovněž na judikaturu Nejvyššího soudu, zejména rozhodnutí 31 Cdo 2707/2007 s tím, že okolnosti, za kterých byla smlouva sjednána, mohou být pro posouzení její platnosti významné, a současně se odkazuje také na výklad smluvní volnosti. V daném případě uzavírá, že není žádného rozumného důvodu dané závěry nevztáhnout i na právní úpravu smluvní pokuty. Ačkoli se R 81/2010 Sbírky týkalo obchodněprávních vztahů, se zřetelem k prakticky doslovnému znění ustanovení o moderaci smluvní pokuty podle obchodního zákoníku a nyní platného občanského zákoníku, je aplikace dřívější judikatury účelná a možná. Věc tedy byla poté vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení, přičemž byl vrácen spis 25.7.2019 Obvodní soud pro Prahu 6 rozeslal rozhodnutí účastníkům řízení. Následně odpovídal, 27.11.2017, na dotaz právní zástupkyně tehdejší žalované, že řízení o žalobě pro zmatečnost bylo přerušeno usnesením ze dne 8.7.2017, do skončení dovolacího řízení, a spis byl předložen, v té době, Nejvyššímu soudu ČR. Jedná se o tzv. sběrný spis, či část spisu, která zůstala na Obvodním soudu pro Prahu 6 poté, co byl spis zaslán Nejvyššímu soudu ČR. K opětovnému dotazu, z 11.4.2019, právní zástupkyně tehdejší žalované, resp. opětovně tedy se tehdejší právní zástupkyně, tehdejší žalované, 11.4.2019, soudu připomenula s tím, že zaslala usnesení Policie ČR ze dne 11.4.2019, ve věci č.j. KRPA-225167-57/TČ-2018-001178-6-NE s tím, že žádala, aby bylo založeno, toto rozhodnutí, do spisu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu poté bylo 29.7.2019 rozesláno účastníkům. Dle úředního záznamu, od 8.4.2019 do 17.7.2019, byla tehdejší soudkyně, rozhodující věc v prvním stupni, v pracovní neschopnosti. Od 18.7.2019 do 31.7.2019 poté čerpala dovolenou. 1.8.2019 soud obesílal právního zástupce tehdejších žalobců s dotazem, zda trvají na žalobě. 8.8.2019 bylo rozhodnuto o pokračování v řízení o žalobě pro zmatečnost. Tím tedy dovolací řízení skončilo. Dále bylo ve věci jednáno 8.6.2020, přičemž ve věci se četl protokol o hlavním líčení ve věci 3 T 49/2019 ze dne 4.6.2020, obžaloba ze dne 4.7.2019 na [celé jméno žalobce], tedy tehdejšího prvního žalobce, a stížnost proti usnesení podle § 160 odst. 1 tr.ř. obviněného [celé jméno žalobce]. Dále byl ve věci vyhlášen rozsudek, kterým byla žaloba s návrhem, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit žalobcům částku 85 tis. Kč a dále částku 500 tis. Kč, zamítnuta, a žalobcům byla uložena povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení. Písemné vyhotovení rozsudku následně bylo založeno do spisu 9.7.2020. V rámci odůvodnění soud uvedl, že z kopie usnesení Policie ČR, Obvodní ředitelství policie [obec a číslo], služba kriminální policie vyšetřování, odbor obecné kriminality, č.j. KRPA-225167-57/TČ-2018-001178-6-NE ze dne 11.3.2019 soud zjistil, že policie zahájila trestní stíhání [celé jméno žalobce], obviněného ze spáchání zločinu podvodu, kterého se měl dopustit zčásti dílem dokonaným, zčásti ve formě pokusu tím, že v období od března do června roku 2015, během kterého uzavřel kupní smlouvu s prodávající paní [jméno] [příjmení], tedy žalovanou v této věci, týkající se prodeje bytu č. 14 v ulici [ulice] č. 13, přičemž uzavřená kupní smlouva měla být na základě požadavku [právnická osoba] pyramida, stavební spořitelna, a.s. upravena o dalšího kupujícího, tedy o paní [celé jméno žalobkyně], a znovu podepsána v zastoupení paní [příjmení], která se v tomto období zdržovala v USA, využil pan [celé jméno žalobce] důvěřivosti pana [jméno] [příjmení], který byl na základě plné moci oprávněn smlouvu podepsat a v úmyslu se neoprávněně obohatit, pozměnil smlouvu v dalších bodech, ve kterých neoprávněně a oproti předchozí úmluvě, doplnil smluvní pokuty, vymahatelné v případě, že nebude byt předán prodávající paní [příjmení] kupujícímu panu [celé jméno žalobce], a to částkou 5 tis. Kč za každý den prodlení, přičemž sankce byla stanovena do výše kupní ceny bytu, tedy do částky 3,5 mil. Kč. Takto upravenou smlouvu předložil jmenovanému panu [příjmení] k podpisu, kdy jmenovaný v domnění, že podepisuje původní smlouvu, doplněnou pouze o dalšího kupujícího, dokument podepsal. Následně obviněný [celé jméno žalobce], po prodeji bytu, který proběhl podle kupní smlouvy, úmyslně a v souladu se svým předchozím počínáním, vyčkal na uplynutí lhůty a poté začal vymáhat smluvní pokuty po paní [příjmení], kdy tato o celé situaci neměla ponětí, přičemž do současné doby z uvedené částky 3,5 mil. Kč, nárokoval v exekučním řízení po paní [příjmení] částku 703.448,00 Kč, ze které mu byla vyplacena částka 127.311,00 Kč, tedy obohatil sebe tím, že jiného uvedl v omyl. Z usnesení Městského soudu v Praze č.j. 7To 91/2002 ze dne 17.3.2020 soud zjistil, že odvolací soud zrušil rozsudek zdejšího soudu sp.zn. 3T 49/2019 ze dne 19.12.2019, kterým zdejší soud uznal obžalovaného [celé jméno žalobce] vinným pokusem zločinu podvodu. Odvolací soud v tomto usnesení akcentoval, že se obžalovaný, po zápisu vlastnického práva k předmětné bytové jednotce do katastru nemovitostí, stal vlastníkem předmětného bytu a jeho předání poškozenou [jméno] [příjmení] nebylo nutné. Při podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu obžalovaný v přetisku vyplnil bydliště poškozené [ulice a číslo], [obec], Česká republika, ačkoli věděl, že se nejedná o faktické bydliště poškozené, ale toliko adresu trvalého pobytu, na které je poškozená v České republice formálně hlášena, přestože se na ní nezdržuje, kolonku další kontaktní údaje, e-mailová adresa a doručovací adresa, obžalovaný ponechal nevyplněné, přestože e-mail i doručovací adresu poškozené do USA znal. Dále v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu uvedl, že žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky, přestože na doručovací adresu poškozené do USA, ani na její e-mailovou adresu, tak neučinil. Dále v tomto návrhu, v rozporu se skutečností uvedl, že žalobci mohli začít užívat předmětný byt až za situace, kdy se do bytu vloupala cizí osoba a vypáčila přitom vstupní dveře, přestože obžalovaný měl od předmětného bytu klíče. Poškozená nevěděla, že obžalovaný v rozporu s tím, co jí v e-mailech tvrdil, oproti první verzi kupní smlouvy, do druhé verze neoprávněně doplnil smluvní pokutu, a proto neměla jakýkoliv logický důvod předpokládat, že by od soudu mohla být na adresu jejího trvalého bydliště doručena civilní žaloba obžalovaného na zaplacení smluvní pokuty. Tvrzení obžalovaného, že nevěděl a vědět ani nemohl, že poškozená neví o tom, že je účastníkem civilního řízení, je podle odvolacího soudu nevěrohodné a účelové, učiněné ve snaze vyhnout se odsouzení. Pokud obžalovaný v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu soudu úmyslně zamlčel, jak emailovou adresu poškozené, tak její doručovací adresu do USA, jistě mohl důvodně předpokládat, že poškozené bude doručováno na adresu jejího trvalého bydliště v ČR, kde se nezdržuje. Rozsudek soudu I. stupně odvolací soud zrušil z procesních důvodů. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 4.6.2020, konaném u zdejšího soudu pod sp.zn. 3T 49/2019, soud zjistil, že při něm byl vyhlášen rozsudek, kterým byl Ing. [celé jméno žalobce] uznán vinným z pokusu zločinu podvodu, neboť v období od března do června 2015, během kterého s poškozenou [jméno] [příjmení], dlouhodobě pobývající v USA, jednal o prodeji bytu č. 14 na ulici [ulice a číslo], [obec a číslo], který měl se souhlasem poškozené dlouhodobě k užívání, a následně s ní na předmětný byt uzavřel dne 27.5.2015 kupní smlouvu, jež oproti předchozím verzím a vzájemné dohodě pozměnil a doplnil, o mimo jiné, smluvní pokutu ve výši 5 tis. Kč za každý den prodlení až do výše kupní ceny bytu v případě nepředání bytu poškozenou obviněnému, ačkoli mělo dojít, z požadavku společnosti [právnická osoba], pouze k doplnění kupní smlouvy o dalšího kupujícího – manželku obžalovaného, [celé jméno žalobkyně], a podpisu poškozené v zastoupení, kterým byl pověřen pan [jméno] [příjmení], jehož důvěřivosti a přesvědčení o podpisu odsouhlasené smlouvy obžalovaný využil, když mu v úmyslu neoprávněně se obohatit předložil k podpisu pozměněnou smlouvu, kterou užil k převodu vlastnického práva a následnému vymáhání smluvní pokuty po poškozené za nepředání bytu, který byl v jeho vlastnictví a fakticky i v jeho držení, přičemž poškozená o uplatněných nárocích a soudních řízeních neměla žádné ponětí, neboť úřední listiny byly zasílány na adresu předmětného bytu, v důsledku čehož obžalovaný v exekučním řízení vymáhal od poškozené, mimo jiné, jistinu ve výši 703.448,00 Kč, která dosud nebyla pevně vymožena. Rozsudek dosud není pravomocný. Soud na základě provedeného dokazování uzavřel, že žalobce je synovcem žalované, žalobkyně je jeho manželkou. Žalovaná uzavřela se žalobcem 12.3.2015 smlouvu kupní o převodu vlastnictví předmětné bytové jednotky za částku 3,5 mil. Kč, přičemž tato smlouva neobsahovala žádná ujednání o smluvní pokutě. Následně, dne 29.5.2015, uzavřela žalovaná, zastoupená na základě plné moci svým švagrem Ing. [jméno] [příjmení], s oběma žalobci kupní smlouvu, týkající se předmětné bytové jednotky, a to smlouvu identického znění, vyjma doplněného článku V. dané smlouvy o smluvní pokutě. Žalovaná nevěděla, že ujednání o smluvních pokutách bylo do smlouvy včleněno, žalobci ji o tom neinformovali, ač s ní byli v e-mailovém kontaktu. Žalobce předmětný byt se souhlasem žalované užíval již od roku 2005, a to i v době uzavření předmětné kupní smlouvy, a po celou dobu měl klíče od tohoto bytu. Předžalobní výzvu k zaplacení smluvních pokut adresovali žalobci, resp. jejich právní zástupkyně, žalované na adresu předmětného bytu, ač věděli, že v tomto bytě nebydlí, a že se dlouhodobě zdržuje ve Spojených státech amerických na adrese, která jim byla známa. Žalobce byl zdejším soudem nepravomocně odsouzen za pokus zločinu podvodu za podvodné pozměnění a doplnění kupní smlouvy o ujednání o smluvních pokutách, které následně vymáhal po žalované za nepředání bytu, který však byl v jeho vlastnictví a fakticky i v jeho držení, přičemž žalovaná u uplatněných nárocích a soudních řízeních neměla žádné ponětí. Soud hodnotil smluvní pokuty, včleněné žalobci do článku V. smlouvy kupní o převodu vlastnictví jednotky ze dne 27.5.2015 za rozporné s dobrými mravy, neboť 2x sankcionují žalovanou za nesplnění téže povinnosti, tedy opožděné předání předmětného bytu, a jejich výše je naprosto nepřiměřená smluvní povinnosti (odevzdat ve stanovené lhůtě předmětný byt), když navíc kopíruje výši kupní ceny, a to vše za situace, kdy žalovaná fakticky nemusela žalobcům předmětný byt předávat, protože žalobce tento byt užíval a měl k němu i klíče nejpozději od roku 2005, přičemž mu bylo známo, jak plyne z e-mailové korespondence mezi ním a žalovanou, že žalovaná předmětný byt neužívá a žije dlouhodobě mimo území České republiky. Soud přihlédl i k okolnostem, za kterých byly smluvní pokuty sjednány, resp. včleněny, do kupní smlouvy, když v původní kupní smlouvě ze dne 12.3.2015, uzavřené mezi žalobcem a žalovanou zakotveny nebyly a žalobce je do kupní smlouvy ze dne 27.5.2015 včlenil za situace, kdy tuto smlouvu za žalovanou uzavíral zmocněnec a žalovaná neměla nejmenší důvod předpokládat, protože vztahy mezi žalobcem a žalovanou byly do té doby dobré a žalobce již řadu let před koupí byt užíval, že budou do smlouvy zakomponována ujednání, odlišná od kupní smlouvy ze dne 12.3.2015, natož pak drakonické smluvní pokuty. Vzhledem k neplatnosti ujednání o smluvních pokutách pro rozpor s dobrými mravy, nevznikl žalobcům nárok na jejich vymáhání a soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl. Proti uvedenému rozhodnutí podali, tehdejší žalobci, 30.7.2020 odvolání, resp. tehdejší žalobkyně, 30.7.2020, tehdejší žalobce 3.8.2020, přičemž obě odvolání jsou blanketní, citující v podstatě zákonná ustanovení, týkající se zákonných důvodů pro podání odvolání. Oba žalobci poté byli 5.8.2020 vyzváni k doplnění jejich odvolání a uvedení konkrétních odvolacích důvodů, a specifikace těchto konkrétních důvodů, na což odpověděl žalobce, tedy současný žalobce, 26.8.2020, kdy v podstatě opakoval totožné, kdy uváděl, mimo jiné, že soud prvního stupně nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem nebo k jím označeným důkazům, což následně shodně doplnil a uvedl, že soud nepřihlédl k důkazům označeným v žalobě a argumentům, soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, soud veškeré důkazy a argumenty hodnotil v neprospěch žalujících, apod. 31.8.2020 doplnila své odvolání tehdejší žalobkyně, kdy upřesňuje, o co se v rámci jednotlivých smluvních pokut jednalo. Žalobci byli 4.9.2020 vyzváni k zaplacení soudního poplatku za odvolání, načež 24.9.2020 požádali o osvobození od soudních poplatků, každý zvlášť. Jeden 24.9.2020, druhý 2.10.2020 6.10.2020 jim byl zaslán formulář k vyplnění majetkových poměrů. 5.11.2020 doplnil své podání tehdejší žalobce s tím, že ve formuláři se nevyzná, a byl by, dle jeho názoru, nečitelný, přičemž uvedl některé z údajů, které tedy v tom formuláři měly být uvedeny, a formulář zaslal zpět prázdný. Totéž učinila tehdejší žalobkyně. Ta zaslala pouze prázdný formulář. Soud poté, 3.12.2020, osvobození od soudních poplatků, v rámci odvolacího řízení, žalobcům nepřiznal. 31.12.2020 se proti rozhodnutí odvolal tehdejší žalobce. 28.12.2020 žalobkyně. Spis byl poté předložen Městskému soudu v Praze s odvoláním žalobců proti neosvobození od soudních poplatků, 7.1.2021 Odvolací soud poté vyhlásil 18.1.2021 usnesení, kterým potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3.12.2020, kterým tento nepřiznal osvobození od soudních poplatků, přičemž uvedl, že v souzeném případě nelze učinit závěr, že poměry žalobců skutečně vylučují, že by byli schopni plnit v řízení své poplatkové povinnosti. V této souvislosti odkázal také na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6.8.2015, sp.zn. 21 Cdo 166/2015, přičemž konstatoval, že správně soud I. stupně uzavřel, že v situaci žalobců nelze mít zato, že by šlo o nemajetné žadatele, kterým by byl nepřiznáním osvobození od soudních poplatků odepřen přístup ke spravedlnosti, jelikož mají majetek velké hodnoty a věrohodným způsobem neprokázali splnění podmínek. Za dané situace tak nelze přenášet poplatkové břemeno na stát, tedy daňové poplatníky. Pro úplnost dále odvolací soud uvedl, že osvobození od soudních poplatků též nelze odůvodnit obecně situací spojenou s tzv. pandemií koronaviru, kdy zákon o soudních poplatcích vymezuje skupinu účastníků, řízení a úkony, které jsou přímo ze zákona osvobozeny od soudních poplatků. Samotná skutečnost, zda žalobci využijí možnost prodeje bytu v [obec a číslo], či nikoli, je pak zcela na jejich uvážení, nicméně soud musí poměřovat celkové poměry žalobců, nikoli jen jejich momentální příjem. Je nerozhodné, pokud soudem I. stupně v jiném řízení bylo přiznáno částečné osvobození od soudních poplatků, jelikož se jednalo o rozhodnutí v jiném čase a na základě jiného prokázaného skutkového stavu a jiné výše poplatkové povinnosti. Vzhledem k majetku velké hodnoty, který žalobci vlastní, nemůže splnění podmínek přivodit ani skutečnost, že proti žalobcům je vedena exekuce pro částku 133.430,37 Kč, a že jim byla uložena povinnost zaplatit žalované částku 1 mil. Kč, v jiném řízení. V neposlední řadě odvolací soud zdůraznil, že nelze přehlédnout, že přiznání osvobození od soudních poplatků žalobcům brání i specifické okolnosti daného řízení. Žalobce byl nepravomocně odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4.6.2020, pod sp.zn. 3 T 49/2019, pro trestný čin podvodu, kterého se měl dopustit vůči [jméno] [příjmení], jako zmocněnci žalované, předložením upravené kupní smlouvy, v jiném, než dohodnutém znění, k podpisu, když tuto smlouvu doplnil, mimo jiné, o smluvní pokutu ve výši 5 tis. Kč za každý den prodlení až do výše kupní ceny bytu v případě nepředání bytu žalobci v úmyslu neoprávněně se obohatit, a byl mu uložen souhrnný trest odnětí svobody na 2 roky s odkladem tří let a peněžitý trest 30 tis. Kč. Odvolací jednání před Vrchním soudem v Praze je nařízeno na den 22.1.2021. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.6.2019, vyslovil Nejvyšší soud v této věci závazný právní názor, že soud se musí zabývat otázkou, zda smluvní pokuty sjednané pro případ porušení povinnosti vyklidit a předat včas předmět prodeje po složení celé kupní ceny do advokátní úschovy, a povinnosti předání předmětu prodeje a předávacího protokolu do pěti dnů od zápisu vlastnického práva k bytové jednotce do katastru nemovitostí, nesankcionují žalovanou za porušení téže povinnosti. Taktéž i otázkou, zda smluvní pokuta ve výši plné ceny plnění, kterého se mělo žalované dostat, zda neodporuje dobrým mravům. Nic na tom nemůže změnit okolnost, že žalobou žalobci uplatňují pouze část smluvní pokuty. Ve světle výše uvedených skutečností se tak u žalobců jedná minimálně zčásti o bezdůvodné uplatňování práva, které vyplývá již ze žalobních tvrzení. Žalobci poté byli 18.2.2021 opětovně vyzváni k zaplacení soudního poplatku za odvolání. 16.3.2021 žalobci opětovně požádali o osvobození od soudních poplatků s tím, že se rozhodně změnili důvody. Žalobce 18.3.2021. Žalobci dále předložili formulář o osobních a majetkových poměrech. Soud poté 15.6.2021 žalobcům osvobození od soudních poplatků nepřiznal. Proti tomuto rozhodnutí se znovu žalobci 15.7.2021 odvolali. První ze žalobců 15.7, druhý ze žalobců 26.7.2021. Spis byl poté předložen znovu Městskému soudu v Praze k rozhodnutí, a ten vyhlásil 23.8.2021 rozhodnutí, kterým usnesení soudu I. stupně o neosvobození žalobců od soudních poplatků, potvrdil, kdy tedy své rozhodnutí zdůvodnil, v podstatě, totožným způsobem, jako předchozí, již čtené rozhodnutí, a zdůraznil, že zaplacení části smluvní pokuty, která byla předmětem trestního řízení, se žalobci domáhají v daném řízení. 3.9.2021 poté Obvodní soud pro Prahu 2 žádal zapůjčení spisu ke sp.zn. 15 C 126/2021. Žalobci poté byli opětovně, 30.9.2021, vyzváni k zaplacení soudního poplatku za odvolání. Opětovně, 27.10.2021, oba podali odvolání proti rozhodnutí, s odkazem na změnu poměrů. Odvolací řízení poté, s ohledem na nezaplacení soudního poplatku, bylo 15.11.2021 zastaveno. Obvodní soud pro Prahu 2 poté rovněž žádal o zapůjčení spisu ke sp.zn. 45 C 134/2020. Dne 4.1.2022 bylo znovu založeno další odvolání, ze 4.1.2022 proti usnesení o zastavení odvolacího řízení. 11.1.2022 byli žalobci vyzváni k opravě podaného odvolání, a jeho specifikaci. Spis byl poté rozšířen o odpověď žalobce na usnesení ze dne 13.2.2022, kdy tedy upřesnil žalobce, že žádá o zrušení usnesení s tím, že odvolací řízení se nezastavuje, a opětovné posouzení jeho majetkových poměrů. Spis byl poté 22.2.2022 předložen Městskému soudu v Praze s odvoláním, přičemž ten usnesení soudu I. stupně ze dne 15.11.2021, č.j. 6 C 21/2016 – 304 potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení, přičemž konstatoval, že opakované návrhy na přiznání osvobození od soudních poplatků, které žalobce, ryze formálně podává vždy s každou výzvou na zaplacení soudního poplatku, kterou soud vydal, nelze než pokládat za obstrukční. Žalobci tak záměrnými procesními obstrukcemi dlouhodobě zneužívají svá procesní práva, a to nikoli za účelem soudní ochrany. Způsobují bezdůvodné průtahy v soudním řízení a jejich postup tak nemůže požívat právní ochrany. Zneužití procesního práva totiž může mít jak podobu snahy získat výhodu nepředvídanou procesním právem, tak i podobu maření řádného postupu v řízení. Má-li zneužití práva účastníkem podobu jeho procesního úkonu a není-li stanoveno jiné řešení, pak se k němu ve shodě s § 41a odst. 3 o.s.ř. jako k nepřípustnému nebude přihlížet. Ze samotných odvolacích tvrzení žalobce navíc vyplývá, že k žádným podstatným změnám v poměrech žalobců nedošlo a jejich nezměněnými poměry se již podrobně zabýval soud I. stupně v předchozích rozhodnutí. S ohledem na to tedy již nebylo zapotřebí rozhodovat o další, opětovné žádosti žalobců o osvobození od soudních poplatků, kdy lze též připomenout zásadu, že práva bdělých jsou chráněna a že v případě nedodržení zákonných lhůt stíhají účastníky řízení též nepříznivé důsledky, aniž by to muselo být i se zřetelem na ústavněprávní hlediska považováno za formalistický přístup. Za dané situace nelze v postupu soudu I. stupně spatřovat porušení práva na spravedlivý proces, protože žalobce ani nepožádal o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku, ani nesprávnost rozhodnutí soudu I. stupně v odvolání nijak nenamítal, pouze již po několikáté polemizoval se závěry pravomocných rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků. Tím byl tedy spis ukončen.

12. Soud neprováděl důkaz konečným rozhodnutím ve věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6, sp.zn. 3 T 49/2019, jednak s ohledem na to, že výsledky trestního řízení byly v průběhu řízení a v rámci dnešního dokazování dostatečně prokázány z původního civilního spisu, v němž soud prováděl přímo dokazování protokolem z hlavního líčení, tak obžalobou ve věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6, sp.zn. 3 T 49/2019, jednak proto, že sám žalobce potvrdil, že uvedené rozhodnutí je již pravomocné.

13. Dle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ ODŠZ“) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

14. Dle § 2 ODŠZ odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

15. Dle § 3 odst. 1 písm. a), b), c) ODŠZ stát odpovídá za škodu, kterou způsobily: a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, (dále jen "úřední osoby"), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (dále jen "územní celky v přenesené působnosti").

16. Dle § 5 ODŠZ stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena: a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

17. Dle § 7 odst. 1 a 2 ODŠZ mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

18. Dle § 8 odst. 1, 2 a 3 ODŠZ lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

19. Dle § 13 odst. 1 a 2 ODŠZ stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

20. Dle § 14 odst. 1 a 3 ODŠZ nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v zákoně. Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

21. Dle § 15 odst. 2 ODŠZ se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

22. Dle § 26 ODŠZ pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

23. Dle § 31a odst. 1, 2 a 3 ODŠZ bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle Dle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo Dle § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k : a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

24. Dle § 32 odst. 1 a 2 ODŠZ nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí. Nejpozději se nárok promlčí za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví. Nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

25. Dle § 35 odst. 1 ODŠZ promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců.

26. Vzhledem k tomu, že v průběhu soudního řízení vznesla žalovaná námitku promlčení žalobou uplatněného nároku ve vztahu k první žalobkyni, soud se nejprve zabýval právě otázkou, zda nárok byl první žalobkyní uplatněn v promlčecí době, která je stanovena shora citovaným ustanovením § 32 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. V daném případě se první žalobkyně dozvěděla o tom, že jí vznikla nemajetková újma nezákonných rozhodnutí vyhlášením rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.6.2019, č.j. 33 Cdo 4156/2017-156, který byl rozeslán účastníkům řízení 29.7.2019. Totéž se týká nepřiměřené délky dovolacího řízení. Jak žalobci sami uvedli v žalobě, byl jim uvedený rozsudek doručen 31.7.2019. Následujícím dnem tak počala běžet šestiměsíční promlčecí doba pro podání návrhu na předběžné projednání nároků žalobců z nemajetkové újmy u žalované. První žalobkyně mohla u žalované uplatnit svůj nárok nejpozději dne 1.2.2020, tak aby její nárok nebyl promlčen. Jak ovšem druhý žalobce sám konstatoval, nebyla v této věci podávána jiná žádost, než bylo zjištěno z provedeného dokazování. V důsledku toho však nelze než konstatovat, že promlčecí lhůta k uplatnění nároku první žalobkyně marně uplynula, aniž by došlo k jejímu stavení. O stavení promlčení jde tehdy, jestliže promlčecí doba pro určitou zákonem stanovenou překážku neběží, staví se její běh, ačkoli jinak by tu podmínky pro její běh byly dány. Stavení promlčení se může projevit: a) tak, že promlčecí doba nezačne běžet, b) tak, že již započatý průběh promlčecí doby nepokračuje (zastavuje se) pokud překážka trvá, a c) tak, že již započaté a probíhající promlčení neskončí dříve než po uplynutí určité doby poté, co překážka byla odstraněna. V daném případě zákon č. 82/1998 Sb., výslovně jako lex specialis upravuje právě variantu, shora uvedenou pod písmenem b), tzn. časové úseky promlčecí doba uplynulá před vznikem překážky a po jejím odpadnutí sčítají. V daném případě vůbec nebyl návrh na předběžné projednání nároku první žalobkyní podán a šestiměsíční promlčecí doba tak marně uplynula, aniž by došlo k jejímu stavení. Žaloba pak byla podána až 27.7.2020, tedy více než pět měsíců po marném uplynutí promlčecí doby. Vzhledem k tomu, že žalovaná se promlčení ve vztahu k první žalobkyni dovolala, soud žalobu ve vztahu k první žalobkyni z důvodu promlčení nároku zamítl, aniž by se dále zabýval otázkou, zda byly splněny předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu státní moci ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. v daném případě.

27. Dokazováním bylo zjištěno, že dne 9.3.2016 byl vydán rozsudek, který byl odvolacím soudem potvrzen dne 11.4.2017. Dne 26.6.2019 Nejvyšší soud ČR rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího zrušil. Ve dnech 6.5.2020 a 8.6.2020 proběhla jednání, obvodní soud vyhlásil rozsudek. Ten byl dne 18.1.2021 potvrzen odvolacím soudem.

28. Pokud jde o druhého žalobce soud po zjištěném skutkovém stavu věci, vyšel soud ze zjištění, že dovolací řízení trvalo od doby 29.5.2017, kdy bylo tehdejší žalovanou podáno dovolání proti podání proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 12 Co 509/2016 – 113, kterým byl rozsudek pro zmeškání, Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 6 C 21/2016 – 35 ze dne 9.3.2016, potvrzen, do 31.7.2019, kdy bylo druhému žalobci doručeno rozhodnutí dovolacího soudu. Dovolací řízení tak trvalo celkem 2 roky a 2 měsíce. Předmětem řízení bylo projednání mimořádného opravného prostředku proti shora uvedeným rozhodnutím soudů nižší instance. Ačkoliv lze shrnout, že v řízení se vyskytlo období nečinnosti od 31.8.2017 do 26.6.2019, kdy dovolací soud ve věci rozhodl, nelze současně pominout skutečnost, že se v případě řízení před Nejvyšším soudem České republiky jedná o specifické řízení, pro které nelze vztahovat tradiční lhůty pro jednotlivé úkony soudu. V tomto směru nelze než souhlasit se žalovanou, že Nejvyšší soud ČR je dovolacím soudem s celostátní působností, jehož primární funkcí je zejména řešení zásadních právních otázek a ochrana ústavnosti, což s sebou bezesporu přináší i vyšší požadavky na časovou náročnost řízení, jež je před ním vedeno. I z tohoto důvodu nelze považovat za správnou úvahu, že přiměřenou délku řízení před tímto typem soudu lze dovozovat z pouhé statistiky, podle které je průměrná délka řízení cca 190 dní. Taková statistika totiž ničeho nevypovídá o složitosti dané věci. V daném případě bylo nutno posoudit, zda v případě vydání jednoduchého rozsudku pro zmeškání, kdy se soud již dále pohříchu obvykle nezabývá bližším zkoumáním smluvních podmínek, došlo k pochybením či nikoliv. V této souvislosti rovněž nutno dodat, že právě na tento postup soudu prvního stupně žalobce spoléhal, když podal návrh na vydání platebního rozkazu s účelově uvedenými údaji. Již jen s ohledem na charakter daného typu řízení lze usuzovat na jeho zvýšenou náročnost jak po stránce skutkové, tak po stránce právní i procesní, neboť bývají prověřovány s tím související okolnosti. Délku řízení před dovolacím soudem tak nelze hodnotit jako nepřiměřenou. Pokud jde o aktivitu žalobce v daném dovolacím řízení, tento se na jeho průběhu nijak nepodílel. V neposlední řadě soud hodnotil i význam dovolacího řízení pro žalobce, přičemž v něm byl ohrožen jeho lstí získaný výsledek podvodu, kterého si musel být vědom. I s ohledem na to nemohl být žalobce v dobré víře, že bude v dovolacím řízení (a v dané věci celkově) úspěšný. Význam řízení proto soud hodnotil jako standartní. Poněvadž soud I. stupně neshledal v posuzovaném řízení nesprávný úřední postup, odpovědnost žalované nenastala a žalobu proto v tomto rozsahu zamítl i ve vztahu k druhému žalobci.

29. Pokud jde o druhým žalobcem požadovanou náhradu nemajetkové újmy z titulu nezákonných rozhodnutí, mezi účastníky nebylo sporu o tom, že Obvodní soudu pro Prahu 6 dne 9.3.2016, sp. zn, 6 C 21/2016-35 vydal rozsudek, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11, 4, 2017, 12 Co 509/2016-113 a oba tyto rozsudky byly následně zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky č.j. 33 Cdo 4156/2017-156 ze dne 26.06.2019. Ve smyslu stávající judikatury tak lze uvedená rozhodnutí soudů nižších stupňů označit za nezákonná. Dále nutno s odkazem na shora citované ust. § 8 ODŠZ konstatovat, že v rámci kompenzačního řízení se neodškodňuje samotné nezákonné rozhodnutí, ale škoda (ať již majetková či nemajetková), která jím byla způsobena. V tomto smyslu by škoda, která žalobci vznikla uvedenými rozhodnutími, např. náklady na právní zastoupení, částka, kterou žalobce uhradil na základě povinnosti, uložené právě zrušeným rozhodnutím apod., mohla být považována za důvodnou. Druhý žalobce tvrzenou škodu označil jako útrapy, spočívající v nejistotě z výsledku daného řízení, kdy se spoléhal na stát a soudy, že rozhodnou o jeho věci po právu, kdy si myslel, že učinil všechny kroky, které následně přišly vniveč. Jeho trápení a mučivé pocity přitom měly odpovídat jednak zmařeným nákladům na právní zastoupení, jednak ušlému zisku z částky, kterou žaloval a kterou by získal v případě, že by rozsudek nebyl zrušen. V daném případě nelze pominout skutečnost, že obě rozhodnutí přitom svědčila ve prospěch žalobce, ačkoliv tento si musel být vědom toho, že vymáhaný nárok není po právu, když jej vymáhá podvodem. Právě o takováto rozhodnutí přitom žalobce usiloval, když při podání návrhu na vydání platebního rozkazu spoléhal na to, že přinejmenším rozsudek pro zmeškání bude vydán. Žalobce úmyslně zamlčel adresu pobytu tehdejší žalované (své tety) v zahraničí, přičemž zcela vědomě uvedl adresu, na které se dle jeho vědomosti nezdržovala a na které si rovněž nemohla vyzvedávat poštu, když to byl právě on, kdo na této adrese v bytě tehdejší žalobkyně bydlel. Pokud tedy uvedený rozsudek pro zmeškání byl následně vydán a navíc byl ještě potvrzen odvolacím soudem, nelze než konstatovat, že se tak stalo v přímé souvislosti s jednáním žalobce, který i s tímto zřejmě rozhodnutím kalkuloval. Tvrzení druhého žalobce, že adresu do žaloby uvedl jeho advokát, který by měl vědět, co je správné a s tím související snaha druhého žalobce exkulpovat se alespoň v tomto řízení z daného skutku, je evidentně účelové a postrádá logiku, když sám žalobce potvrdil, že kontaktní údaje tehdejší žalované poskytl svému advokátovi právě on. Soud proto zastává názor, že v souvislosti se samotnými rozhodnutími soudů nižších stupňů nemohla újma žalobci vzniknout. K té potenciálně mohlo dojít až v důsledku zrušení obou rozhodnutí Nejvyšším soudem, kdy došlo k opětovnému projednání věci. V tomto směru však nelze než konstatovat, že rozhodnutí dovolacího soudu nebylo pro nezákonnost zrušeno a proto náhradu škody nelze přiznat. Druhý žalobce během jednání soudu tvrdošíjně tvrdil, že jeho nejistota spočívala v obavách o výsledek daného řízení po vrácení věci soudu prvního stupně, přičemž se nadále domníval poté, že jeho žalobě bude vyhověno. A to přesto, že v daném řízení vyšel najevo jeho trestný čin, kterým se podvodem snažil získat neoprávněný majetkový prospěch právě v souvislosti s právním titulem (kupní smlouvou), na který se v daném civilním řízení odvolával. Druhý žalobce přesto opakovaně zdůrazňoval, že jeho trestný čin nemá s civilním řízením souvislost. Takové tvrzení je však nejen zcela absurdní, ale až nehorázné a ve spojení s vyjádřením druhého žalobce při ústním jednání soudu svědčí o naprosté absenci sebereflexe. Jestliže mimo jiné ve svých podáních druhý žalobce tvrdil, že si myslel, že učinil všechny kroky, které následně přišly vniveč, nelze však s ním než souhlasit. K promarnění„ aktivit“ druhého žalobce nicméně nedošlo vinou soudů, ale vinou jeho samotného, když jeho trestný čin vyšel najevo. Za takových okolností přitom druhý žalobce nemohl být v dobré víře, že mu žalovaná částka bude skutečně přiznána, když věděl, že tato nebyla po právu. Ztráta žalované a posléze nezákonnými rozhodnutími přisouzené částky tak z tohoto pohledu nemůže být označována za škodu a už vůbec ne za škodu v příčinné souvislosti s nezákonnými rozhodnutími. V této souvislosti nelze než dovodit, že druhý žalobce deklaroval svou víru ve svůj procesní úspěch v daném sporu zcela účelově, ve snaze dosáhnout pro sebe pozitivního výsledku v této věci, v níž se zřejmě nikoliv náhodou domáhá obdobné částky, které se snažil dosáhnout i po žalované v exekučním řízení, které inicioval po rozhodnutí odvolacího soudu proti rozsudku pro zmeškání (tzn. po skončení původního řízení před zrušením shora uvedených rozsudků). Závěrem nelze než uzavřít, že za shora popsaných okolností a i s ohledem na tvrzení druhého žalobce při ústním jednání je více než tristní, pokud se tento dovolává morálky vůči státu. Byl to právě on, kdo zcela porušil pravidla jakékoliv morálky, když se pokusil podvést svou vlastní tetu a získat na ní majetkový prospěch, dlužno dodat, že až zákeřným způsobem, jak ostatně vyšlo najevo v průběhu řízení, když de facto potvrdil, že s ní komunikoval i po podání žaloby, aniž by se jakkoliv zmínil, že se po ní domáhá peněžitého plnění v daném řízení. S ohledem na shora uvedené proto soud žalobu v plném rozsahu zamítl, když i druhý nárok vůči druhému žalobci není důvodný.

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalovanému, který byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení. Tyto náklady sestávají ze 4 úkonů uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 1 200 Kč představující 300 Kč za každý ze čtyř úkonů (písemné vyjádření k žalobě, replika k vyjádření žalobců, příprava na jednání a účast na jednání soudu) dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky.