45 C 149/2023

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Kateřinou Takácsovou ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem JUDr. Markem Nespalou sídlem Bělehradská 643/77, 120 00 Praha 2 proti žalované: Jméno žalované pro zaplacení 306 371 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se částečně zastavuje, a to co do částky 122 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 122 000 Kč od 17. 7. 2023 do zaplacení.

II. Žaloba, kterou se žalobce domáhá na žalované zaplacení částky 184 371 Kč spolu s 15 % úrokem z prodlení ročně z částky 184 371 Kč od 17. 7. 2023 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě separovaných nákladů řízení částku 600,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 49 625,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

1. Dne 27.10.2011 došlo u Obvodního soudu pro Prahu 2 k zahájení řízení podáním žaloby, kterou se žalobce, jakožto poškozený, domáhal náhrady škody ve výši 527.220,- Kč a náhrady nemajetkové újmy ve výši 255.003,- Kč. Žalobce shrnul průběh řízení, přičemž citoval některá rozhodnutí soudu v dané věci (usnesení Obvodního soudu pro , adresa, č.j.: , datum, , usnesení Obvodního soudu pro , adresa, č.j.: , Anonymizováno, ze dne 30.5.2013, rozsudek Obvodního soudu pro , adresa, č.j.: , Anonymizováno, ze dne 13.10.2015, rozsudkem Městského soudu v Praze č.j.: , Anonymizováno, ze dne 11.3.2016, rozsudek Nejvyššího soudu č.j.: , Anonymizováno, – 485 ze dne 30.1.2019, rozsudek Obvodního soudu pro , adresa, č.j.: , Anonymizováno, ze dne 27.4.2021, usnesení Obvodního soudu pro , adresa, č.j.: , Anonymizováno, ze dne 31.1.2022, rozsudek Městského soudu v Praze č.j.: , Anonymizováno, ze dne 3.6.2022), přičemž uzavřel, že dne 17.1.2023 mu bylo doručeno usnesení Nejvyššího soudu č.j.: , Anonymizováno, ze dne 4.1.2023, kterým bylo dovolání poškozeného odmítnuto. Soudní řízení, od svého zahájení podáním žaloby u Obvodního soudu pro , adresa, dne 27.10.2011 do odmítnutí dovolání usnesením Nejvyššího soudu č.j.: , Anonymizováno, ze dne 4.1.2023, které bylo poškozenému doručeno dne 17.1.2023 trvalo jedenáct (11) let a tři (3) měsíce (respektive 2 měsíce a 17 dnů). Žalobce dovozoval zvýšený význam pro svou osobu, když po zrušení rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11.3.2016 začala , Anonymizováno, po poškozeném, navzdory k povaze věci zjevně nešetrnému postupu, úspěšně vymáhat v rámci předmětného řízení původně pravomocně přiznané nároky jakožto bezdůvodné obohacení, což zásadně až existencionálně zvýšilo význam řízení pro poškozeného. Uvedená povinnost k vydání části bezdůvodného obohacení nejprve byla žalobci uložena platebním rozkazem Obvodního soudu pro , adresa, č.j.: , Anonymizováno, ze dne 31.5.2019 a poté rozsudkem Obvodního soudu pro , adresa, č.j.: , Anonymizováno, ze dne 17.9.2020 (co do částky 111.397,20 Kč s příslušenstvím a náhradou nákladů řízení), dále platebním rozkazem Obvodního soudu pro , adresa, č.j.: , Anonymizováno, ze dne 11.6.2019 a poté rozsudkem Obvodního soudu pro , adresa, č. j.: , Anonymizováno, ze dne 28.3.2023 (co do částky 297 996,71 Kč s příslušenstvím a náhradou nákladů řízení). Žalobce se na průtazích řízení nijak nepodílel. Soudní řízení a kompenzační řízení, o zahájení podáním žaloby u Obvodního soudu pro Prahu 2, respektive uplatněním nároků, dne 27.10.2011 do odmítnutí ústavní stížnosti usnesením Nejvyššího soudu č.j.: , Anonymizováno, ze dne 4.1.2023, které bylo poškozenému doručeno dne 17.1.2023 trvalo jedenáct (11) let a tři (3) měsíce (respektive 2 měsíce a 17 dnů). Žalobce stanovil výši peněžitého zadostiučinění ve výši 20.000 Kč/rok nárok na náhradu nemajetkové újmy v níže specifikované výši. Základní částku navýšil o 50 %, na částku ve výši 30.000 Kč/rok. Nárok poškozeného tak činí částku ve výši 306.371,- Kč [(10 x 30.000 Kč/rok) = 300.000,- Kč + (2 x 2.500,- Kč/měsíc) = 5.000,- Kč + (17x 80,64 Kč/den) = 1371,- Kč]. Žalobce uplatnil svůj nárok u žalované dne 17.7.2023, žalovaná však tomuto nároku žalobce nevyhověla. S ohledem na to navrhl žalobce, aby soud žalobě vyhověl a přiznal mu náhradu nákladů řízení.

2. Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznala, přičemž učinila nesporným, že u ní žalobce dne 17. 7. 2023 uplatnil nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 306.371,- Kč s přísl., která mu měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Obvodního soudu pro , adresa, pod sp. zn. , Anonymizováno, jako soudu I. stupně. K projednání žádosti žalobce došlo dne 12. 1. 2024. Žalovaná konstatovala, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., a poskytla žalobci zadostiučinění ve výši 122.000,- Kč. Žalovaná stručně shrnula průběh řízení a doplnila, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, když v činnosti soudu byla místy shledána nekoncentrovanost. V jednom případě došlo ke zrušení rozsudku odvolacího soudu Nejvyšším soudem. Vzhledem k uvedenému a skutečnosti, že posuzované řízení trvalo 11 let a 2 měsíce, je délka řízení hodnocena jako nepřiměřená. Žalovaná vycházela ze základní částky 15.000,- Kč za rok trvání řízení, resp. 1.250,- Kč za měsíc trvání řízení, s výjimkou prvních dvou let, za které byla poskytnuta částka poloviční, a to z důvodu, že každé řízení musí objektivně určitou dobu trvat. Vzhledem k délce řízení, které v posuzovaném případě trvalo pro žalobce celkem 11 let a 2 měsíce, byl shledán důvod pro navýšení základní částky na 16.000,- Kč za rok trvání řízení, resp. 1.333,- Kč za měsíc trvání řízení. Žalovaná shledala důvody pro snížení základní výše zadostiučinění celkem o 25 %, a to 15 % z důvodu složitosti řízení, 10 % z důvodu četnosti rozhodování soudů. Předmětem posuzovaného řízení byla žaloba o náhradu škody dle § 8 zákona č. 82/1998 Sb. Řízení se vyznačuje určitým stupněm skutkové i právní složitosti, bylo provedeno obsáhlé dokazování prostřednictvím listin, neboť vzhledem k požadovanému nároku žalobce bylo potřeba prokázat mimořádnou obtížnost úkonů právní služby (náklady obhajoby). Řízení bylo přerušeno do doby projednání předběžného nároku. Nárok žalobce na poskytnutí nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí byl vyloučen k samostatnému řízení. Žalobce byl v průběhu řízení vyzván k odstranění vad žaloby.

3. Ve věci bylo rozhodováno soudy na všech třech úrovních soudní soustavy, kdy soud I. stupně rozhodoval ve věci samé třikrát, soud II. stupně také třikrát. Nejvyšší soud rozhodoval dvakrát. Význam řízení pro žalobce Ministerstvo spravedlnosti shledalo jako standardní. Žalovaná se domnívá, že poskytnutá výše zadostiučinění plně koresponduje s požadavky Nejvyššího soudu ČR (zejména se stanoviskem Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.4.2011, č. j. Cpjn 206/2010) a není důvod pro jeho navýšení. Na základě shora uvedeného žalovaná navrhla, aby soud žalobu v celém rozsahu zamítnul a přiznal žalované náhradu hotových výdajů.

4. Žalobce vzal žalobu částečně zpět, a to co do částky 122 000,- Kč, když tuto částku obdržel od žalované v rámci předběžného projednání nároku.

5. Uplatněním nároku na náhradu nemajetkové újmy ze dne 17.7.2023 žalobce předběžně uplatnil svůj nárok u žalované.

6. Stanoviskem Ministerstva spravedlnosti ze dne 12.1.2024 byl nárok žalobce vypořádán a žalobci bylo přiznáno 122 000,- Kč.

7. Vyjádřením z 16.4.2019 žalobce prostřednictvím svého právního zástupce reagoval na sdělení Ministerstva spravedlnosti o pohledávce ve výši 409 393,91 Kč ze dne 16. 4. 2019.

8. Platebním rozkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 č.j. , Anonymizováno, z 11.6.2019 byla současnému žalobci jako žalovanému uložena povinnost zaplatit tehdejší žalobkyni (, právnická osoba, ) částku 297 996,71 s příslušenstvím a náhradou nákladů řízení ve výši 600,- Kč.

9. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 č.j, Anonymizováno, ze dne 28.3.2023 byla současnému žalobci jako žalovanému uložena povinnost zaplatit tehdejší žalobkyni (, právnická osoba, částku 297 996,71 Kč s příslušenstvím a náhradou nákladů řízení ve výši 1 350,- Kč, to vše z titulu bezdůvodného obohacení, když právní titul (rozsudek, na základě kterého bylo peněžní plnění vyplaceno) odpadl na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.

10. Blanketním odvoláním ze dne 16.5.2023 žalobce proti části výroku I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č.j. , Anonymizováno, ze dne 28. 3. 202311. Platebním rozkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 č.j. , Anonymizováno, z 31. května 2019 byla současnému žalobci jako žalovanému uložena povinnost zaplatit tehdejší žalobkyni (, právnická osoba, ) částku 111 397,20 Kč s příslušenstvím a náhradou nákladů řízení ve výši 600,- Kč.

12. Odporem proti platebnímu rozkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 5. 2019 ve věci , Anonymizováno, se žalobce bránil uvedenému rozhodnutí a současně navrhoval spojení věcí sp.zn. , Anonymizováno, a přerušení pravomocného skončení věci sp.zn. , Anonymizováno, , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2.

13. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 6. 2019 bylo rozhodnuto o přerušení řízení č.j. , Anonymizováno, pravomocného skončení věci sp.zn., Anonymizováno, , Anonymizováno, , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2.

14. Usnesením Městského soudu v Praze č.j. , Anonymizováno, ze dne 6. 9. 2019, Anonymizováno, bylo rozhodnuto o změně usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28.6.2019 č.j. , Anonymizováno, tak, že řízení se nepřerušuje.

15. Dovoláním žalobce ve věci sp.zn. , Anonymizováno, , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4, se žalobce v pozici žalovaného bránil usnesení Městského soudu v Praze č.j. , Anonymizováno, ze dne 6. 9. 2019, kterým bylo rozhodnuto o změně usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28.6.2019 č.j. , Anonymizováno, tak, že řízení se nepřerušuje.

16. Usnesením Nejvyššího soudu ve věci č.j. , Anonymizováno, ze dne 8. 4. 2020 bylo rozhodnuto o odmítnutí dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. , Anonymizováno, ze dne 6. 9. 2019 pro nepřípustnost.

17. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ve věci č.j. , Anonymizováno, , ze dne 17.9.2020 byla současnému žalobci jako žalovanému uložena povinnost zaplatit tehdejší žalobkyni (České republice – , právnická osoba, ) částku 111 397,20 Kč s příslušenstvím a náhradou nákladů řízení ve výši 4 900,- Kč, to vše z titulu bezdůvodného obohacení, když právní titul (rozsudek, na základě kterého bylo peněžní plnění vyplaceno) odpadl na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.

18. Usnesením Nejvyššího soudu ve věci č.j. , Anonymizováno, ze dne 4.1.2023 bylo dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3.6.2022, ve věci č.j. , Anonymizováno, , v návaznosti na původní rozhodnutí ve věci 19 C 287/2011 odmítnuto jako nepřípustné. Dle doručenky datové zprávy, doručené Obvodním soudem pro , adresa, ve věci , Anonymizováno, právnímu zástupci žalobce, bylo rozhodnutí doručeno žalobci 17.1.202319. Usnesením Městského soudu v Praze č.j. , Anonymizováno, ze dne 19. 3. 2021 bylo rozhodnuto o změně doplňujícího usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 12. 2020 ve věci , Anonymizováno, kterým byla žalobci jako tamnímu žalovanému uložena povinnost k zaplacení soudního poplatku za žalobu (vzhledem k osvobození tehdejší žalobkyně od soudních poplatků), a tento byl navýšen z původních 4 000,- Kč na 5 570,- Kč..

20. Rozsudkem č.j. , Anonymizováno, ze dne 6. 8. 2015 byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 62 500 Kč a návrh byl ve zbývající části zamítnut.

21. Ze spisu sp.zn. , Anonymizováno, Obvodního soudu pro Prahu 2 bylo zjištěno následující: Dne 27.10.2011 byla ve věci podána žaloba o náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, kterou se žalobce domáhal z titulu nezákonného trestního stíhání, jednak náhrady škody ve výši 527.220,00 Kč, a dále přiměřeného zadostiučinění ve výši 255.003,00 Kč. Dne 2.1.2012 soud řízení přerušil z důvodu, že nebyl projednán nárok u žalované. Řízení bylo přerušeno nejdéle do 27.4.2012. Dne 14.5.2012 soud v řízení pokračoval. Dne 14.5.2012 vyzval soud , Anonymizováno, aby se k žalobě vyjádřila. Žalobce 13.6.2012 vzal žalobu částečně zpět, co do částky 140 tis. Kč, představující zadostiučinění nemajetkové újmy. Ve zbývajícím na nároku trval. Žalovaná se 11.7.2012 k žalobě vyjádřila. Vyjádření žalované poté bylo zasláno zástupci žalobce 25.7.2012. Soud poté 27.9.2012 předvolal účastníky k jednání na 17.1.2013 a současně vyžádal spis Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1. Žalobce se 3.10.2012 vyjádřil k replice žalované. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 29.10.2012 soudu zaslalo, že dozorový spis nelze zapůjčit, neboť je to pomůcka státního zástupce, která obsahuje i pracovní písemnosti. Soud dále znovu 1.11.2012 žádal OSZ pro Prahu 1 o zapůjčení spisu. Nato odpovědělo 1.11.2012 Obvodní státní zastupitelství, že materiál policie byl již vrácen od Ministerstva spravedlnosti a je možné jej zapůjčit. 10.12.2012 sdělila žalovaná, že došlo k mimosoudnímu vypořádání žalobcovy žádosti a byla přiznána částka 174.692,00 Kč na obhajném. Vyjádření žalované bylo zasláno žalobci 17.12.2012. Žalobce 10.1.2013 částečně vzal žalobu zpět do částky ve výši 174.692,00 Kč a doplnil návrh na provedení důkazů. Dne 17.1.2013 soud ve věci jednal, vyzval žalobce podle § 43, aby doplnil žalobu a srozumitelně vylíčil rozhodující skutečnosti, tedy vymezení skutku, který má být předmětem řízení, a tvrzení žalobce významných ve věci. Rovněž, aby rozdělil nárok o odškodnění nemajetkové újmy za trestní stíhání, a další skutečnosti. Jednání následně odročeno na 16.4.2013. Žalobce 7.2.2013 žalobu doplnil a předložil další podklady. 10.4.2013 žalobce upřesnil žalobní návrh s tím, že se jedná o morální újmu, a předložil další podklady. Dne 16.4.2013 soud ve věci jednal, provedl dokazování a následně účastníky poučil o koncentraci řízení s tím, že následně jednání odročil za účelem vyloučení nároku, dále za účelem rozhodnutí o částečném zastavení řízení co do náhrady majetkové a nemajetkové újmy samostatnými usneseními, na neurčito. Dne 20.5.2013 žalobce zaslal soudu další listiny. Dne 16.5.2013 se ve věci vyjádřila žalovaná a navrhla další důkazy. 30.5.2013 soud rozhodl o částečném zastavení řízení co do zákonných úroků z částky 102.500,00 Kč. Dále o částečném zastavení řízení, co do zaplacení částky 140 000,- Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení a co do částky 174.692,00 Kč s příslušenstvím. Dne 30.5.2013 bylo rozhodnuto o vyloučení nároku žalobce na zaplacení nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí k samostatnému řízení, a rozhodnutí bylo zasláno účastníkům. Žalobce se ve věci 8.7.2013 vyjádřil k usnesení soudu, kdy nesouhlasil s vyloučením části nároku k samostatnému projednání. Dne 14.8.2013 nechal soud, na základě pravomocného rozhodnutí o vyloučení části nároku vyhotovit kopii spisu. Do ní nechal založit konkrétní dotčené listiny a věc postoupil následně Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu tedy postupu v dané věci. Žalovaná se 21.10.2013 vyjádřila. Poté se ve věci konalo 3.12.2013 další jednání, při kterém byla provedena, mimo jiné, rekapitulace s tím, že soudu nebyly doloženy dva navržené důkazy ze strany žalobce, u nichž žalobce trvá na úhradě tohoto úkonu. Soud poté jednání za účelem předvolání žalobce k účastnickému výslechu, odročil na 6.3.2014. Dne 6.3.2014 soud ve věci jednal, vyslechl žalobce, a poté jednání za účelem doplnění dokazování případných závěrečných návrhů a rozhodnutí ve věci, odročil na 22.5.2014. Dne 16.5.2014 předložil žalobce závěrečný návrh, a další podklady. Dne 21.5.2014 se ve věci vyjádřilo Ministerstvo spravedlnosti se závěrečným návrhem. Dne 22.5.2014 se ve věci konalo jednání, při kterém soud zamítl návrhy na doplnění dokazování dalšími důkazy. Dále uložil žalobci, aby specifikoval okolnosti, týkající se náročnosti poskytování obhajoby, přímo namístě, a následně vyhlásil ve věci rozsudek, kterým uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 4.819,50 Kč s příslušenstvím. Dále žalobu, co do částky 347.708,50 Kč s příslušenstvím zamítl, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozsudek byl vyhotoven, na základě žádosti o prodloužení lhůty ze 17.6.2014, v prodloužené lhůtě do 22.7.2014 z důvodu dovolené soudce, přičemž byl založen do spisu 21.7.2014 a rozeslán účastníkům. Dne 5.8.2014 podal žalobce proti rozsudku odvolání. 6.8.2014 se částečně odvolala proti rozsudku žalovaná, a to co do výroku III. Spis byl poté předložen Městskému soudu v Praze 26.8.2014 s oběma odvoláními. Dne 8.9.2014 se žalovaná omluvila z jednání, které odvolací soud nařídil 15.8.2014 na 17.10.2014. Uvedeného dne bylo ve věci jednáno, rozsudek soudu I. stupně byl ve výrocích II. a III. zrušen a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení s tím, že soud podle § 43 o.s.ř. neupozornil, resp. nevedl žalobce k doplnění žaloby s poučením o následcích jejího nedoplnění. Jestliže takto soud I. stupně nepostupoval, zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. A dále udělil soudu pokyn, jak má postupovat dále. Dne 13.1.2015 soud vyzval žalobce k doplnění žaloby a odstranění jejich vad. Dne 12.2.2015 se žalobce ve věci vyjádřil a žalobu doplnil, a předložil další podklady. Dne 18.2.2015 bylo rozhodnutí, vydané asistentem soudce, tedy výzva k odstranění vad žaloby, k námitce žalobce částečně upraveno tak, že patnáctidenní lhůta k odstranění vad žaloby, prodloužena o dalších 30 dnů od doručení usnesení o námitkách. Dne 2.4.2015 žalobce požádal o odročení jednání, nařízeného na 2.4.2015 s ohledem na to, že mu byla prodloužena lhůta k odstranění vad žaloby o dalších 30 dní, od doručení konkrétního rozhodnutí s tím, že toto bylo doručeno 9.3.2015. Současně namítal i další důvod pro odročení jednání, a sice kolizi s jiným jednáním. 14.4.2015 žalobce doplnil znovu své vyjádření a předložil další podklady. Vyjádření žalobce bylo zasláno protistraně 16.4.2015. Žalobce dále 4.5.2015 požádal o změnu termínu jednání, nařízeného na 18.6.2015, a to ze závažných rodinných důvodů. Soud žalobci vyhověl a 5.5.2015 jednání odročil na 23.7.2015. Dne 21.7.2015 bylo jednání z důvodu náhlého onemocnění soudkyně, odročeno na neurčito s tím, že termín dalšího jednání bude stanoven neprodleně poté, kdy to zdravotní stav soudce umožní. Dne 3.8.2015 poté soud předvolal účastníky jednání na 3.9.2015. Následně jednání odročil na 22.9.2015, resp. jednání z 3.9.2015 zrušil a převedl je na 22.9.2015. Žalovaná se ve věci 14.9.2015 omluvila z účasti na jednání. Dne 22.9.2015 soud ve věci znovu jednal, zrekapituloval průběh dosavadního řízení, provedl další dokazování a poté jednání, za účelem doplnění dokazování, závěrečných řečí a rozhodnutí ve věci, odročil na 13.10.2015. Žalovaná se 5.10.2015 i z dalšího jednání omluvila. Žalobce předložil 12.10.2015 závěrečný návrh. Dne 13.10.2015 soud pokračoval v dokazování, a následně vyhlásil rozsudek, kterým uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 227.920,50 Kč s příslušenstvím. Dále žalobu, co do částky 119.788,00 Kč s příslušenstvím zamítl a žalovanému uložil povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení. Dne 14.10.2015 žalobce vyčíslil náklady. Dne 21.10.2015 požádalo Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 o vrácení policejního spisu. Soud 4.11.2015 požádal o prodloužení lhůty pro vyhotovení rozsudku, a sice do 14.12.2015, pro větší množství skončených věcí. Rozsudek byl následně 9.12.2015 do spisu založen, a dle doložky právní moci nabyl právní moci ve výroku II. 29.12.2015, ve výroku I. a III. 31.3.2016. Dne 22.12.2015 se odvolala do výroku I. a III. žalovaná. Spis byl poté předložen 26.1.2016 s odvoláním žalované Městskému soudu v Praze. Městský soud nařídil 2.2.2016 ústní jednání na 11.3.2016 a předvolal účastníky. Dne 18.2.2016 se z jednání omluvila žalovaná. Dne 11.3.2016 soud ve věci jednal, rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil. Dále rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. Rozsudek byl rozeslán účastníkům 29.3.2016. Dne 1.6.2016 podala žalovaná proti rozsudku dovolání. Dovolání bylo zasláno žalobci na vědomí 1.7.2016 a spis byl poté předložen Nejvyššímu soudu v Brně 31.8.2016 k rozhodnutí. Dne 30.11.2016 se k dovolání žalované vyjádřil žalobce. Dne 30.1.2019 Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11.3.2016 zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. V odůvodnění rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání je částečně přípustné, a to co do posouzení otázky, zda lze z důvodu mimořádné obtížnosti úkonů právní služby, zvýšit komplexně mimosmluvní odměnu u všech úkonů právní služby, či zda je zapotřebí tyto rozlišit. Nejvyšší soud zavázal odvolací soud povinností posoudit nároky na odbornost při poskytování právní služby u úkonů poskytnutých žalobci jeho obhájcem v rámci předmětného trestního stíhání, a z hledisek žalobcem uváděných. A ke každému úkonu právní služby, zvlášť. A dále tedy tyto posoudit. Rozsudek Nejvyššího soudu byl 14.2.2019 rozeslán účastníkům. Poté Městský soud v Praze požádal 13.2.2019 o zapůjčení spisu k přezkumu odvolacím soudem poté, co bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu doručeno účastníkům. Spis byl poté zaslán Městskému soudu v Praze 25.2.2019. Dne 4.3.2019 soud vyzval žalobce k vyjádření ohledně dalšího procesního postupu, v němž konkrétně stanovil konkrétní otázky. Žalobce se 25.3.2019 (v podání omylem uvedeno 25.3.2018) ve věci vyjádřil a požádal o prodloužení lhůty. Městský soud v Praze 27.3.2019 lhůtu k vyjádření žalobci prodloužil do 30.4.2019. Dne 2.5.2019 požádal žalobce znovu o prodloužení lhůty do 6.5.2019, přičemž upozornil, že 2.5.2019 zaslal žádost o prodloužení lhůty. To znamená, již po uplynutí lhůty. Dne 6.5.2019 se ve věci žalobce vyjádřil k jednotlivým uplatněným nárokům, tedy na obhajné, a předložil další podklady. Městský soud v Praze poté rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení, tedy ve III. výroku, zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Rozhodnutí bylo rozesláno účastníkům 5.6.2019. Dne 12.6.2019 soud nařídil další ústní jednání na 6.8.2019 a předvolal účastníky. Dne 24.6.2019 oznámila žalovaná změnu právního zastupování. Dne 6.8.2019 soud dále ve věci jednal, poučil žalobce, jak má doplnit svá tvrzení, a jednání odročil na 1.10.2019. Dne 5.9.2019 žalobce zaslal ve věci své vyjádření s tím, že přílohy budou doplněny ve lhůtě deseti pracovních dnů. Jeho vyjádření bylo zasláno žalované 9.9.2019. Žalovaná se 11.9.2019 k podání žalobce vyjádřila. Její vyjádření bylo zasláno žalobci 24.9.2019, a současně byl vyžádán spis původního trestního řízení, k již nařízenému jednání na 1.10.2019. Dne 29.9.2019 požádal právní zástupce žalobce o odročení jednání z důvodu pravidelného vojenského cvičení. Ve spise je založen záznam, kdy dne 25.9. bylo kanceláří telefonicky domluveno s Obvodním soudem pro Prahu 1, že vyžádají spis ze spisovny v Hostivicích, a jednání poté, z 1.10.2019 bylo odročeno na 21.11.2019. Dne 29.9.2019 požádal právní zástupce žalobce o odročení jednání z důvodu, opět. Soud jednání odročil 3.10.2019 na 12.12.2019. Přílohový spis byl poté 8.10.2019 soudu zapůjčen a soud poté odpovídal na žádost Obvodního soudu pro Prahu 1 o vrácení přílohového spisu s tím, že dosud není jednání skončeno. 12.12.2019 zaslal žalobce vyjádření ve věci a předložil další podklady, a tyto dále 12.12.2019 ještě dále doplnil, a to velmi obsáhle. Dne 13.1.2020 se žalobce dále vyjádřil k výzvě soudu, a to opět, velmi obsáhle. Dne 12.12.2019 soud ve věci jednal, žalobci znovu uložil lhůtu k doplnění jeho skutkových tvrzení. Dále provedl další dokazování a jednání za účelem doplnění dokazování, odročil na 12.3.2020. Dne 10.2.2020 soud znovu odpovídal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, že žádosti o vrácení spisu nelze vyhovět, neboť zatím není řízení skončeno. Dne 12.3.2020 soud ve věci jednal, prováděl další dokazování, a poté jednání za účelem doplnění dokazování listinami, odročil na 2.6.2020. Uvedeného dne soud pokračoval v dokazování, a následně jednání za účelem provedení dokazování dalšími svazky přílohového spisu a za účelem prokázání dalších úkonů právní služby, odročil na 11.8.2020. Uvedeného dne tedy soud pokračoval v dokazování dalším svazkem, a poté jednání za účelem doplnění dokazování, případně zajištění správného spisového materiálu, pokud jde o další úkony právní služby, jednání odročil na 5.11.2020. Soud v této souvislosti konstatuje, že zástupce žalobce soudu uvedl, že trestní řízení probíhalo ve dvou liniích s tím, že předchozí spisová značka, byla jiná. Zástupce žalobce byl poučen, aby dodal tuto spisovou značku a sdělil aktuální spisovou značku, pod kterou se případně nacházejí výslechy, které navrhuje jako důkaz. Dne 23.9.2020 soud urgoval u žalobce odpověď na dotaz, resp. na uloženou povinnost s tím, že mu při jednání byla uložena lhůta do jednoho měsíce sdělit uvedené skutečnosti. Žalobce poté požádal 13.10.2020 o dodatečné poskytnutí lhůty z důvodu nahlížení do soudního spisu. Soud žádosti žalobce vyhověl 19.10.2020. Následně 27.10.202 soud informoval žalobce, že s ohledem na stáří sporu mu ponechává lhůtu, prozatím termín ústního jednání dne 5.11.2020 zachovánu s tím, že upozorňuje, že prozatím (i přes prodlouženou lhůtu ke splnění procesních povinností) neobdržel od žalobce konkretizaci spisového materiálu k provedení dokazování. Dne 5.11.2020 informoval žalobce soud o jednotlivých spisových značkách, v nichž jsou konkrétní úkony založeny. Dne 5.11.2020 soud odročil termín jednání z 5.11.2020 na 9.2.2021 z důvodu doručení informací ohledně doplnění dokazování zástupcem žalobce a nutnosti vyžádání spisového materiálu. Současně byl žalobce vyzván, nechť konkretizuje k uvedeným spisovým značkám, označených přílohových spisů útvar PČR, která je vede, k možnému vyžádání. Dne 5.11.2020 se ve věci znovu vyjádřil žalobce, a předložil další podklady. Dne 19.11.2020 žalobce označil útvary policie, u kterých jsou vedeny konkrétní spisové značky, z nichž žádal vyžádat listiny. Soud informoval žalobce k jeho žádosti o sdělení, zda je aktuálně připojen trestní spis, a sice u spisové značky 14 C 154/2011, zda tedy není konkrétní policejní spis přiložen k této části. Soud k tomuto informoval žalobce 13.11.2020, že v dané věci je řízení přerušeno s ohledem na doprojednání dědictví. Rovněž se jedná o odpověď ve věci 14 C 154/2011. Jedná se tedy o důkazy, které byly do spisu založeny, nikoli podání v daném konkrétním případě. Dne 27.11.2020 soud zjišťoval, zda u spisu 14 C 154/2011 není předmětný spis připojen. Dne 8.11.2020 požádal žalobce o zaslání dostupných anonymizovaných pravomocných rozhodnutí obecných soudů v řízeních, v nichž byla žalována Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti ve věci o náhradu škody, představovanou účelně vynaloženými prostředky poškozeného na odměnu obhájce, resp. tuto založil žalobce do spisu. Nejednalo se o žádost vůči Obvodnímu soudu pro Prahu 2, ale Ministerstvu spravedlnosti, a tyto listiny byly založeny znovu do spisu. Soud znovu informoval Obvodní soud pro Prahu 1, že mu nemůže prozatím vrátit konkrétní spis. Dne 9.2.2021 soud ve věci konal další jednání, provedl část dokazování z trestního spisu s tím, že další část, dosud nemá k dispozici, a musí jej vyžádat. Z tohoto důvodu bylo jednání odročeno na 22.4.2021. Vzhledem k tomu, že soud zjistil, že v přílohovém spisu je založena jenom část potřebného protokolu o výslechu jedné ze svědkyň, zjišťoval, zda není rovněž připojen i jiný, obdobný spis v dané věci. Dne 8.3. až 25.3.2021 byl soudce v karanténě. Dne 30.3.2021 tedy soud zjišťoval, kde se nachází zbývající část neúplného protokolu. Dne 26.4.2021 předložil žalobce ve věci závěrečný návrh. Žalovaná předložila závěrečný návrh 25.4.2021.Dle záznamu z 15.4.2021 bylo soudu sděleno, že další spis již nelze zapůjčit, protože byl skartován. Dne 22.4.2021 soud ve věci znovu jednal, informoval účastníky o dalším postupu v dané věci a vyhledávání jednotlivých spisů s tím, že dále zamítl návrhy na doplnění dokazování dalšími důkazy a řízení, za účelem případného přednesu závěrečných návrhů a rozhodnutí ve věci samé, odročil na 27.4.2021. Uvedeného dne byly předneseny závěrečné návrhy, a následně byl vyhlášen ve věci rozsudek, kterým byla žalovaná zavázána povinností zaplatit žalobci částku ve výši 50.800,00 Kč s příslušenstvím. Dále žaloba byla, co do částky 177.120,50 Kč s příslušenstvím zamítnuta. Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dne 26.5.2021 požádal soud o prodloužení lhůty pro vyhotovení rozhodnutí do 28.6.2021 z důvodu složitosti věci a většího množství skončených věcí. Následně byl do spisu založen rozsudek 28.6.2021 a rozeslán účastníkům. Dne 9.7.2021 se do rozsudku odvolala žalovaná, a to blanketně. 14.7.2021 se do rozsudku odvolal blanketně žalobce. 27.7.2021 doplnila žalovaná své odvolání a její podání bylo zasláno žalobci. Soud 17.8.2021 vyzval žalobce, aby ve lhůtě 10 dnů doplnil své odvolání ze 14.7.2021. Žalobce 3.9.2021 své odvolání doplnil. Odvolání žalobce bylo následně zasláno žalované 9.9.2021 a poté byl spis 30.11.2021 předložen s oběma odvoláními Městskému soudu v Praze. Městský soud vrátil spis 6.12.2021 prozatím bez věcného vyřízení s tím, že došlo v rámci rozsudku k zjevné nesprávnosti, která vznikla vzájemnou záměnou číslic „0“ a „3“ a uložil soudu, aby provedl opravu. Soud poté 31.1.2022 vydal opravné usnesení, kterým rozsudek Obvodního soudu pro , adresa, opravil ve výroku I. , rovněž ve výroku II. a i v odůvodnění. Dne 17.2.2022 se proti všem třem výrokům usnesení ze dne 31.1.2022 odvolal žalobce, blanketně. Následně, 14.3.2022, své odvolání doplnil, a rovněž do spisu založil odpor proti platebnímu rozkazu ve věci 9 C 167/2019, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4. Žalovaná se 30.3.2022 vyjádřila k odvolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31.1.2022, a následně byl spis předložen 12.4.2022 znovu Městskému soudu v Praze. Městský soud nařídil 9.5.2022 ústní jednání na 3.6.2022. Dne 24.5.2022 požádal právní zástupce žalobce o odročení daného jednání z důvodu dovolené. Dne 25.5.2022 informoval Městský soud v Praze žalobce, že jednání odročeno nebude, neboť zástupcem žalobce je , jméno FO, na základě plné moci. Ve spisu je založena substituční plná moc pro , jméno FO, a dle judikatury o důležitý důvod k odročení jednání jde jen tehdy, týká-li překážka nebo jiná okolnost, která vyžaduje odročení jednání jak advokáta, tak i dalšího zástupce (substituta). V tomto případě nebylo doloženo, že se zástupce žalobce , tituly před jménem, , jméno FO, nemohl z důležitého důvodu zúčastnit jednání soudu. Městský soud v Praze poté opravné usnesení soudu I. stupně potvrdil a rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku I. rovněž potvrdil. Ve výroku II. ohledně částky 188.561,00 Kč s příslušenstvím rovněž potvrdil, a dále ohledně částky 15.559,50 Kč s příslušenstvím rozsudek změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 15.559,50 Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně, a o povinnosti žalobce zaplatit žalované náklady odvolacího řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo zasláno účastníkům 15.6.2022. Následně bylo podáno ve věci další dovolání, a to 16.8.2022, a to žalobcem. Soud vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku za dovolání 1.9.2022. Soudní poplatek byl zaplacen 16.9.2022 a spis byl poté předložen s dovoláním Nejvyššímu soudu. Dne 21.10.2022 se ve věci vyjádřila žalovaná k dovolání žalobce. Nejvyšší soud poté usnesením ze dne 4.1.2023 dovolání odmítl. Rozhodnutí nabylo právní moci 17.1.2023. Předchozí rozhodnutí, Městského soudu v Praze nabylo právní moci 16.6.2022.

22. Žalobce v rámci svého účastnického výslechu uvedl, že kompenzaci, kterou obdržel v souvislosti s délkou trestních řízení ve srovnání s dopady na život celé jeho rodiny, nepovažoval za bezdůvodné obohacení. Trestní řízení ve vztahu k němu trvalo po určitou dobu, přičemž zasáhlo i zdravotní sféru žalobce v důsledku stresu. Jako laik tak jednotlivá řízení od sebe neodděluje. Dle jeho názoru nikdy nebude zcela kompenzován dopad, jaký trestní řízení na něj a jeho rodinu od roku 2001 (či 2011) mělo. Žalobce nesouhlasí s tím, že se bezdůvodně obohatil, byť si je vědom rozhodnutí soudu. Z jeho pohledu nebyla satisfakce daného řízení adekvátní, přičemž i z toho důvodu bylo iniciováno řízení v této věci. Druhým důvodem byla skutečnost, že dle žalobce délka daného řízení nebyla přiměřená. V původním kompenzačním řízení se žalobce dožadoval nemajetkové újmy, spočívající ve zdravotních potížích, které trestní stíhání jemu a jeho rodině způsobilo. Žalobce si není jist, zda byl uplatněn i nárok na nepřiměřenou délku trestního stíhání. Žalobce dále uváděl, že se na jednotlivá jednání soudu až na výjimky dostavoval, měl zájem na výsledku řízení, což se nezměnilo ani po zrušení rozhodnutí Městského soudu v Praze v rámci dovolacího řízení. Peněžní prostředky k vydání bezdůvodného obohacení k dispozici neměl, vůbec nepočítal s možností, že by je musel vracet a v mezidobí je spotřeboval, proto se musel půjčit. Jeho spory se státem vedli , Anonymizováno, upřesňujícímu dotazu žalobce uvedl, že se nejednalo jen o trestní stíhání, ale i další soudní řízení, kterých se účastnil. Pro něj osobně je totiž pojem bezdůvodné obohacení spojen s trestnou činností. Celá věc tak pro něj nebude po psychické stránce nikdy uzavřená, navíc trvají i , Anonymizováno, potíže a zhoršují se, žalobce si za to dává vinu. Následné kompenzační řízení žalobci nejen, že neusnadnilo vyrovnání s dopady trestního řízení, ale de facto jej neustále udržovalo v pocitu, že jeho trestní stíhání trvá. Jestliže měl žalobce následně vrátit částku cca 400 000 Kč (pozn. soudu – myšleno v rámci řízení, v němž bylo vymáháno žalovanou bezdůvodné obohacení žalobce, když rozsudek Městského soudu v Praze byl zrušen Nejvyšším soudem ČR a kompenzační řízení pokračovalo), nejednalo se o malou částku a šlo o zásah do rozpočtu žalobce, byť dle jeho slov nešlo o existenční otázku. Žalobce totiž nepočítal s tím, že již obdrženou částku bude muset vrátit. Z jeho laického pohledu přitom částka neodpovídala rokům trestního stíhání. Považoval to za nespravedlivé a nemohl uvěřit, až jeho právník mu to vysvětlil. Žalobce považoval vrácení již vyplacené částky za amorální a nechtěl ji vrátit, protože věděl, že řízení dosud neskončilo, považoval vrácení již vyplacené kompenzace, jejíž právní titul odpadl, za nespravedlivé. Kompenzační řízení žalobce vrátilo zpět k roku 2001. Měl strach z budoucnosti, obával se, že peněžní prostředky nesežene, trpěl stresem. De facto se pak upnul na to, aby bezdůvodně vyplacenou částku mohl vrátit. To vše se žalobcem prožívala i jeho rodina. Kompenzační řízení dle jeho názoru nesplnilo satisfakční účel, pokud lze vůbec dopady nezákonného trestního stíhání narovnat, výše kompenzace byla dle žalobce i s ohledem na zdravotní dopady zcela nedostatečná. Dle žalobce byla stanovena pod úroveň standardů. Žalobce dále doplnil, že již jen termín „neoprávněné obohacení“ vede k představě zloděje, který se musí potrestat, čímž se rozjíždí asociace se zahájením trestního stíhání z roku 2001. Prvotní přiznání kompenzace v kompenzačním řízení bral žalobce sice jako nedostatečné, současně byl rád za dané rozhodnutí, následné zrušení rozhodnutí pak považoval za nespravedlivé. Během kompenzačního řízení byl žalobce zastoupen právním zástupcem, který stejně jako žalobce s vrácením kompenzace, jejíž důvod odpadl, nesouhlasil. Oba to považovali za nespravedlivé. Žalobce se svým právním zástupcem pojem bezdůvodného obohacení probíral, přesto se žalobce nedokázal zbavit negativního dojmu, který v něm toto slovní spojení vyvolává.

23. Soud neprováděl důkazy lékařskou zprávu , jméno FO, z 25. 10. 2011, usnesením Městského státního zastupitelství ze dne 21. 4. 2011, když tyto důkazy jsou spojovány s trestním stíháním žalobce, které předcházelo kompenzačnímu řízení, které je předmětem tohoto řízení, v němž je řešena nepřiměřená délka kompenzačního řízení, nikoliv řízení trestní. Pro danou věc je tak irelevantní. Soud z téhož důvodu rovněž nehodnotil provedený důkaz protokolem z jednání před Obvodním soudem pro Prahu 2 ze dne 21. 5. 2015 ve věci , Anonymizováno, , v němž se žalobce vyjadřoval k dopadům trestního stíhání na svou osobu.

24. Dle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „ODŠZ“) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

25. Dle § 2 ODŠZ odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

26. Dle § 3 odst. 1 písm. a), b), c) ODŠZ stát odpovídá za škodu, kterou způsobily: a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, (dále jen "úřední osoby"), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (dále jen "územní celky v přenesené působnosti").

27. Dle § 5 ODŠZ stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena: a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

28. Dle § 7 odst. 1 a 2 ODŠZ mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

29. Dle § 8 odst. 1, 2 a 3 ODŠZ lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

30. Dle § 13 odst. 1 a 2 ODŠZ stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

31. Dle § 14 odst. 1 a 3 ODŠZ nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v zákoně. Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

32. Dle § 15 odst. 2 ODŠZ se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

33. Dle § 26 ODŠZ pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

34. Dle § 31a odst. 1, 2 a 3 ODŠZ bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle Dle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo Dle § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k: a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

35. Podle ust. § 96 odst. 1 občanského soudního řádu může žalobce vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Podle ust. § 96 odst. 2 věta prvá občanského soudního řádu je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popř. v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví.

36. S ohledem na částečné zpětvzetí žaloby soud podle § 96 odst. 2 o. s. ř. řízení v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby ve výroku ad I. zastavil.

37. Po zjištěném skutkovém stavu věci, vyšel soud ze shodných tvrzení účastníků, že řízení trvalo nepřiměřeně dlouho. Řízení trvalo od doby podání žaloby tj. od 27.10.2011 do 17.1.2023, kdy nabylo právní moci usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání žalobce, tedy celkem 11 let a 2 měsíce. Předmětem řízení byla kompenzace za nezákonné trestní stíhání žalobce. V řízení se vyskytl průtah pouze v prvním řízení před soudem Nejvyšším, nalézací a odvolací soud postupoval v pravidelných, přiměřených lhůtách a jejich činnost víceméně směřovala k rozhodnutí ve věci samé. Dovolacímu soudu však byla věc nejprve předložena 31.8.2016 k rozhodnutí, avšak až 30.1.2019 bylo vydáno rozhodnutí. Současně však nelze pominout závěry odvolacího soudu, který druhé rozhodnutí o přerušení řízení zrušil, že nebyl dán důvod pro přerušení, protože v řízení vedeném před Okresním soudem v Kladně pod sp. zn. 10 C 76/2008 nebyla řešena žádná otázka, která by měla význam projednávané věci. S odkazem na tento právní názor odvolacího soudu se pak přerušení řízení soudem I. stupně jeví jako nadbytečné a neúčelné. Řízení vykazovalo zvýšenou náročnost zejména po stránce skutkové, kdy opakovaně byl upřesňován rozsah jednotlivých úkonů právní služby, které mají být předmětem řízení. Ve věci bylo rozhodováno soudy soudy na všech třech úrovních soudní soustavy, kdy soud I. stupně rozhodoval ve věci samé třikrát, soud II. stupně také třikrát. Nejvyšší soud rozhodoval dvakrát. Byť využití těchto zákonných procesních práv nelze klást k tíži účastníkům řízení, nelze přehlédnout, že tyto úkony přispívají k celkové době řízení, neboť o nich orgány státu musí rozhodnout, což samozřejmě navyšuje celkový časový fond sporu. Současně však tuto skutečnost nelze klást k tíži žalované. Co se týče chování žalobce v průběhu řízení tento se svým procesním chováním částečně podílel na celkové době řízení. Žalobce totiž v průběhu řízení opakovaně žádal o prodloužení lhůty k vyjádření, několikrát požádal o odročení jednání, samotnou žalobu podal současně s návrhem o předběžné projednání nároku a řízení tak muselo být na půl roku přerušeno do doby vypořádání nároku u žalované. Žalobce rovněž na výzvu soudu k označení jednotlivých řízení, ve kterých se nacházejí listiny, týkající se jednotlivých úkonů, které požadoval k náhradě, označil neúplně nejprve pouze sp.zn., nikoliv však útvar policie, u kterého se spis nachází. Opakovaně tak musel být soudem vyzýván, aby předmětné skutečnosti doložil. Ještě před vyhlášením prvního rozsudku před nalézacím soudem byl žalobce vyzýván ke specifikaci jednotlivých úkonů právní služby. V neposlední řadě nutno poukázat na nedůvodné dovolání, které bylo jako nepřípustné Nejvyšším soudem ČR odmítnuto. Co se týče významu předmětu řízení, nelze tento typ sporu objektivně řadit mezi řízení, která jsou typově spojena s vyšším významem, jako spory opatrovnické, pracovně právní, věci osobního stavu, věci sociálního zabezpečení, trestní věci a věci týkající se zdraví nebo života. Soud neshledal ani žalobcem tvrzený subjektivně zvýšený význam, když tento byl žalobcem zdůvodňován následným požadavkem žalované k vydání bezdůvodného obohacení, když žalovaná po prvním pravomocném rozsudku v kompenzačním řízení vyplatila žalobci uložené plnění, avšak toto následně pozbylo právního důvodu, když původní rozhodnutí odvolacího soudu bylo dovolacím soudem zrušeno. Jestliže následně musela žalovaná zahájit žalobcem tvrzená řízení, která tak údajně zvyšovala význam daného řízení pro jeho osobu, nelze než konstatovat, že tato řízení byla zahájena jednak až ve čtvrté čtvrtině řízení, jednak tato řízení byla zahájena v důsledku vlastního jednání žalobce, resp. absence jeho jednání, kdy z vlastního rozhodnutí odmítl předmětné částky vydat. Nelze tak než uzavřít, že spojuje-li žalobce s uvedenými řízeními jakýkoliv stres či dokonce psychické nepohodlí, jdou tato v plném rozsahu k tíži jeho rozhodnutí dobrovolně nevydat částku, na kterou neměl nárok. V tomto směru je pak zcela lichá argumentace žalobce, že jeho nárok byl hmotněprávního charakteru. Zcela totiž pomíjí skutečnost, že toto se mohlo týkat pouze základu uvedeného nároku (tedy zda zde je či není), nikoli výši kompenzace, o které v důsledku rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nebylo rozhodnuto a tato byla určena až v následné fázi řízení. Současně nelze přisvědčit žalobci ohledně jeho tvrzení, že kompenzační řízení, následná řízení o vydání bezdůvodného obohacení a vlastně i toto kompenzační řízení, jsou pouze pokračováním jeho trestního stíhání. Již jen z charakteru jednotlivých řízení (zatímco trestní stíhání je veřejnoprávního charakteru, civilní řízení jsou charakteru soukromoprávního) je zřejmé, že tato řízení spojovat nelze. Svým způsobem je ještě možné připustit souvislost trestního stíhání s následným kompenzačním řízením, ve kterém je řešena satisfakce a kompenzace za nezákonné trestní stíhání, avšak již nelze tuto souvislost dovodit s dalšími řízeními, která žalobce uváděl (ať již řízení o vydání bezdůvodného obohacení či kompenzační řízení nepřiměřené délky původního kompenzačního řízení). Význam daného řízení pro žalobce proto soud vyhodnotil jako standartní..

38. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona, když délka namítaného řízení, byť se v něm nevyskytly průtahy v podobě nečinnosti, byla ve vztahu k jeho průběhu, dobou nepřiměřenou. V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobci nemajetková újma, k jejímuž odškodnění není namístě poskytnout pouhé konstatování porušení práva. Přiměřeným odškodněním jeví se tak peněžité zadostiučinění. Soud se však především musí vymezit k přesvědčení žalobce (a dlužno dodat i jeho právního zástupce, když v závěrečné řeči uvedl, že „zkrátka pan žalobce bohužel chodí přes 22 let k soudu, aby jaksi došlo k nějakému narovnání s tím, že byl protiprávně trestně stíhán.“), že by mu kompenzace nepřiměřené délky původního kompenzačního řízení měla dorovnat nemajetkové zadostiučinění, které mu bylo přiznáno v původním řízení a které však považuje za nedostatečné. Jednak o jeho nárocích z nezákonného trestního stíhání, uplatněných žalobou v kompenzačním řízení, bylo pravomocně rozhodnuto právě v uvedeném řízení, jednak takováto revize soudních rozhodnutí není účelem tohoto kompenzačního řízení. Účelem tohoto řízení je pouze kompenzace nepřiměřené délky daného řízení. Soud stanovil základní částku za 11 let a 2 měsíců trvání řízení v rozsahu 16 000 Kč za rok trvání řízení, neboť posuzované řízení trvalo nad 10 let. Soud vyšel z vyšší základní částky než je částka 15 000 Kč (za první dva roky trvání řízení pak z částky v poloviční výši) a dospěl k základní částce ve výši 164 667 Kč. Od této částky odečetl 15 % z důvodu skutkové, právní i procesní složitosti věci, dalších 10% soud odečetl s ohledem na počet stupňů soudní soustavy, které ve věci rozhodovaly, dále soud ponížil základní částku o 5 % z důvodu chování žalobce v průběhu řízení. Z důvodu významu daného řízení pro žalobce soud základní částku nemoderoval. Celkem tedy soud základní částku ponížil o 30 % (tzn. 49 400,- Kč) a žalobci by se tak na přiměřeném zadostiučinění měla dostat částka ve výši 115 267,- Kč. Jelikož žalovaný mimosoudně žalobci hradil částku ve výši 122 000 Kč, hradil tak částku vyšší, než by žalobci z tohoto titulu poskytl sám soud. Soud proto po částečném zastavení řízení co do uvedené částky včetně příslušenství (v souladu s výslovným vyjádřením žalobce při ústním jednání) žalobu ve výroku ad. II. zamítl.

39. Ve výroku ad. III soud rozhodl o separovaných nákladech řízení podle ust. § 147 odst. 2 o.s.ř., když žalobce opožděným zasláním důkazních listin zmařil ústní jednání, nařízené na den 25.6.2024. Žalovaná má podle § 151 odst. 3 o.s.ř. právo na náhradu za jednotlivé úkony, a to v paušalizované výši stanovené vyhláškou č. 254/2015 Sb. částkou 300 Kč za úkon. Vzhledem k tomu, že se žalovaná připravovala na ústní jednání a tohoto se rovněž 25.6.2024 zúčastnila, přísluší žalované náhrada nákladů řízení ve výši 600,- Kč.

40. Výrok ad. IV o náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 49 625,60 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 306 371 Kč sestávající z částky 9 540 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 9 540 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 9 540 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 6. 6. 2024 a z částky 9 540 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 27. 8. 2024 včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 39 360 Kč ve výši 8 265,60 Kč.