45 C 156/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Kateřinou Takácsovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem JUDr. Kamilem Podroužkem sídlem Orlické nábřeží 376/17, 500 02 Hradec Králové proti žalované: Jméno žalované pro zaplacení 240 000 Kč + 120 000 Kč + 156 400 Kč vše s příslušenstvím

I. Návrh na přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu, ze dne 16.1.2026, dodaný žalobcem do datové schránky soudu dnešního dne, se nepřipouští.

II. Žaloba kterou se žalobce domáhá na žalované zaplacení částky 506.400,- Kč spolu s 12 % úrokem z prodlení ročně z částky 506.400,- Kč od 22.1.2025 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 350,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení celkem 506 400 Kč jako náhrady nemajetkové újmy, která jí vznikla nezákonným trestní stíháním v řízení, vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 3/2019. Žalobkyně uplatnila celkem tři nároky, a to náhradu nemajetkové újmy z nezákonného rozhodnutí – nezákonného trestního stíhání ve výši 240 000 Kč (2 000 Kč/měsíc), náhrady nemajetkové újmy z nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce trestního řízení ve výši 120 000 Kč (1 000 Kč/měsíc) a náhrady nemajetkové újmy z nezákonné vazby, v níž byla držena od 2. 6. 2014 do 2. 9. 2014, tedy 92 dnů, za což požadovala 156 400 Kč (1 700 Kč/den). Uvedla, že trestní řízení, v jehož rámci byla dne 2. 6. 2014 obviněna a trestně stíhána až do pravomocného zproštění, trvalo 120 měsíců, přičemž Krajský soud ji rozsudkem ze dne 20. 7. 2023 zprostil obžaloby dle § 226 písm. b) tr. ř. Odvolání státního zástupce bylo následně zamítnuto Vrchním soudem v Praze usnesením ze dne 30. 5. 2024, vydaným ve věci vedené pod sp. zn. 2 To 8/2024, a tím nabylo zproštění právní moci. Žalobkyně uvedla, že dlouhá délka řízení i samotná existence trestního stíhání představovaly závažný a trvalý zásah do jejích základních práv. Žalobkyně popisovala negativní dopady do všech složek jejího života — profesního, rodinného, sociálního i osobního. Byla vystavena dlouhodobému stresu, společenskému znevážení a stigmatizaci, neboť byla v médiích opakovaně uváděna mezi obviněnými v rozsáhlé kauze, a to jak v lokálních, tak celostátních médiích, včetně novinky.cz. Po dobu tří měsíců byla oddělena od všech tří nezletilých dětí, což zasáhlo do rodinného života. Popsala přetrvávající psychické obtíže. Tvrdila také výrazné dopady do profesního a ekonomického života: ztrátu pracovních a obchodních vazeb, ukončení spoluprací, odmítnutí ze strany potenciálních zaměstnavatelů i finanční destabilizaci domácnosti v důsledku zajištění veškerého movitého i nemovitého majetku, které trvalo po celou dobu trestního řízení. Tvrdí, že po dobu téměř deseti let neměla k dispozici prakticky žádný disponibilní majetek, byla nucena prodávat osobní věci a zadlužovat se, čelila exekucím. Předžalobní uplatnění nároků podala u Ministerstva spravedlnosti dne 21. 1. 2025, načež jí byla zaslána výzva k odstranění vad žádosti, kterou splnila dne 19. 6. 2025. Ministerstvo jí sdělením ze dne 24./25. 6. 2025 nevyhovělo. S ohledem na to navrhla žalobkyně, aby soud žalobě vyhověl a přiznal jí náhradu nákladů řízení.

2. Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznala, přičemž učinila nesporným, že trestní řízení vedené proti žalobkyni bylo skutečně vedeno u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 3/2019, skončilo jejím zproštěním obžaloby, když odvolací řízení před Vrchním soudem v Praze pod sp. zn. 2 To 8/2024 bylo uzavřeno usnesením ze dne 30. 5. 2024, jímž byl potvrzen zprošťující rozsudek. Žalovaná rovněž učinila nesporným, že žalobkyně dne 21. 1. 2025 uplatnila žádost o náhradu újmy dle § 14 zákona č. 82/1998 Sb. a že jí bylo sděleno nevyhovění dne 24./25. 6. 2025. Žalovaná však vznesla námitku promlčení všech uplatněných nároků, protože subjektivní šestiměsíční lhůta podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. počala běžet již dnem vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu, tj. 30. 5. 2024, kdy se žalobkyně mohla dozvědět o skutečnosti zakládající její nárok. Žalobkyně podala samotnou žádost o odškodnění opožděně, proto byla žaloba doručená dne 23. 7. 2025 podána až po marném uplynutí promlčecí lhůty. Z procesní opatrnosti žalovaná doplnila, že i kdyby soud dospěl k závěru o nepromlčení, žalobkyně neunesla břemeno tvrzení ani důkazní ohledně rozsahu a intenzity tvrzené nemajetkové újmy. Podle žalované žalobkyně pouze obecně popisuje dopady řízení, aniž by je doložila konkrétními důkazy. Předložila toliko jeden mediální výstup (článek z novinky.cz), aniž by prokázala jeho dopad na její osobnostní sféru či profesní život. K profesním dopadům žalovaná doplnila, že žalobkyně nepředložila žádné listiny dokládající ukončení či odmítnutí spoluprací, stejně tak k tvrzeným zdravotním obtížím a dopadům na rodinu. Ve vztahu k nároku z nepřiměřené délky řízení žalovaná zdůraznila, že věc byla mimořádně složitá, zahrnovala tři obviněné osoby, vyžadovala vypracování více znaleckých posudků, provedení řady důkazů, vyslechnutí mnoha svědků a obsahovala rovněž zahraniční prvek. Taková délka řízení je odůvodněna a nepředstavuje nesprávný úřední postup. Ve vztahu k nároku z vazby uvádí, že žalobkyně pouze mechanicky požaduje 1 700 Kč/den, aniž by konkrétně popsala své individuální utrpení či doložila jeho intenzitu. Žalovaná proto navrhla, aby soud žalobu v celém rozsahu zamítl a přiznal jí náhradu nákladů řízení.

3. Těsně před prvním ústním jednáním žalobkyně navrhla, aby soud řízení přerušil a předložil věc Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky, a to z důvodu, že ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. považuje za protiústavní s tím, že šestiměsíční promlčecí lhůta je z ústavního hlediska nepřiměřeně krátká.

4. Výzvou k odstranění vad žádosti ze dne 11. 6. 2025 bylo prokázáno, že Ministerstvo spravedlnosti vyzvalo žalobkyni k doplnění náležitostí její žádosti o náhradu nemajetkové újmy, přičemž stanovilo lhůtu k odstranění vytčených nedostatků.

5. Z Doplnění tvrzení ve věci uplatnění nároku ze dne 18. 6. 2025 bylo zjištěno, že žalobkyně reagovala na výzvu ministerstva a požadované náležitosti své žádosti doplnila, a to ve lhůtě, kterou jí ministerstvo určilo.

6. Z Uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy ze dne 21. 1. 2025 bylo zjištěno, že žalobkyně uplatnila své nároky u Ministerstva spravedlnosti postupem dle § 14 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.

7. Dle obžaloby Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 8. 11. 2019 byla žalobkyně stíhána u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 3/2019, a to pro zvlášť závažný zločin zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku.

8. Z Potvrzení o propuštění z vazby ze dne 2. 9. 2014 bylo zjištěno, že žalobkyně byla ve vazbě od 2. 6. 2014 do 2. 9. 2014, tedy po dobu 92 dnů.

9. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 4 T 3/2019–7570 ze dne 20. 7. 2023 byla žalobkyně zproštěna obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. tento rozsudek nabyl právní moci ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2024 téhož dne.

10. Z Usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 2 To 8/2024–7777 ze dne 30. 5. 2024 bylo zjištěno, že odvolání státní zástupkyně proti zprošťujícímu rozsudku bylo zamítnuto. Z protokolu trestního spisu bylo současně zjištěno, že žalobkyně byla při vyhlášení uvedeného rozhodnutí osobně přítomna a bylo jí poskytnuto stručné ústní odůvodnění.

11. Usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne 2. 6. 2014 bylo proti žalobkyni a další spoluobviněné zahájeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku.

12. Usnesením Policie ČR o zajištění nemovitostí ze dne 30. 5. 2014 bylo zjištěno, že byly zajištěny nemovitosti společnosti , právnická osoba, ., jejímž je žalobkyně společníkem.

13. Článkem ze serveru Novinky.cz ze dne 4. 6. 2014 bylo zjištěno, že trestní věc žalobkyně byla mediálně prezentována v rámci článku s titulkem „, Anonymizováno, “.

14. Z trestního spisu sp. zn. 4 T 3/2019 bylo dále zjištěno, že Usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 2 To 8/2024–7777 ze dne 30. 5. 2024 předcházelo nejprve veřejné zasedání ze dne 23. května 2024, jako na č.l. 7758 uvedeného spisu, kterému byla osobně přítomna jak žalobkyně, tak její právní zástupce JUDr. Kamil Podroužek. Při uvedeném veřejném zasedání bylo předneseno odvolání a poté za účelem příchodu znalců bylo jednání od 9:25 hod. do 9:45 hod. přerušeno. Poté bylo přistoupeno k výslechu znalců a nakonec byly předneseny konečné návrhy. Jednání poté bylo odročeno na 30.5.2024 za účelem vyhlášení rozsudku. Ten byl poté, dle č.l. 7772, 30.5.2024 vyhlášen za účasti současné žalobkyně a substituta jejího právního zástupce, JUDr. Tomáš Zkoumala. Při uvedeném jednání bylo odvolání státní zástupkyně zamítnuto a předseda senátu stručně odůvodnil rozhodnutí odvolacího soudu a rovněž podal poučení o opravných prostředcích.

15. Dle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „ODŠZ“) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

16. Dle § 2 ODŠZ odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

17. Dle § 3 odst. 1 písm. a), b), c) ODŠZ stát odpovídá za škodu, kterou způsobily: a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, (dále jen "úřední osoby"), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (dále jen "územní celky v přenesené působnosti").

18. Dle § 5 ODŠZ stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena: a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

19. Dle § 7 odst. 1 a 2 ODŠZ mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

20. Dle § 8 odst. 1, 2 a 3 ODŠZ lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

21. Dle § 13 odst. 1 a 2 ODŠZ stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

22. Dle § 14 odst. 1 a 3 ODŠZ nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v zákoně. Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

23. Dle § 15 odst. 2 ODŠZ se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

24. Dle § 26 ODŠZ pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

25. Dle § 31a odst. 1, 2 a 3 ODŠZ bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle Dle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo Dle § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k: a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

26. Dle § 32 odst. 1 a 2 ODŠZ nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí. Nejpozději se nárok promlčí za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví. Nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

27. Dle § 35 odst. 1 ODŠZ promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců.

28. Dle ust. § 109 odst. 1 písm. c) soud řízení přeruší, jestliže dospěl k závěru, že zákon, jehož má být při projednávání nebo rozhodování věci použito, nebo jeho jednotlivé ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem a podal-li u Ústavního soudu návrh na zrušení tohoto zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení.

29. Soud návrhu na přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu nevyhověl, neboť žalobkyní tvrzená neústavnost § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. nemá oporu v judikatuře ani v ústavním pořádku. Jak Ústavní soud ve svém rozhodnutí III. ÚS 879/21I výslovně uvedl: „Jde-li o nesouhlas stěžovatelky s posouzením jejího nároku na nemajetkovou újmu coby promlčeného, lze uvést, že ústavnost šestiměsíční lhůty dle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně aproboval. Dle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, přičemž podmínky vzniku nároku na náhradu škody zakotvuje právě citovaný zákon, který stanoví, že se nárok na náhradu nemajetkové újmy promlčí za šest měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1635/19 ze dne 30. 9. 2019 a další).“ Ústavní soud dále v uvedeném rozhodnutí připomněl, že „není citovaným ustanovením mezi jednotlivými poškozenými založena nerovnost protiústavní intenzity, ani jím není bezdůvodně privilegován stát; nejde též o projev svévole zákonodárce, protože odchylnou úpravu otázky promlčení dovoluje specifický charakter uplatňovaného nároku a stanovená promlčecí lhůta poskytuje dostatečný časový prostor k jeho uplatnění (jak ostatně uvedl již Nejvyšší soud, je věcí stěžovatele rozvrhnout si promlčecí dobu tak, aby měl dostatek času k podání žaloby v případě, že jeho nárok nebude plně uspokojen, přičemž mu nic nebrání v tom, aby žalobu podal i předtím, než se žalovaná k jeho nároku vyjádří).“ Soud dále uvádí, že Ústavní soud se touto problematikou zabýval opakovaně také v rozhodnutích sp. zn. III. ÚS 3451/10, IV. ÚS 1615/12, I. ÚS 6/21 či IV. ÚS 1554/23, v němž výslovně uvedl: „Byť je šestiměsíční lhůta ve srovnání s jinými promlčecími lhůtami poměrně krátká, Ústavní soud v obecné rovině neshledal neústavním výklad obecných soudů, podle kterého se za počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání považuje den nabytí právní moci zprošťujícího rozsudku (viz nález ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 1532/16). Na poškozené jsou tím kladeny zvýšené nároky na aktivní přístup, jak z hlediska určení počátku subjektivní promlčecí lhůty, tak i z hlediska rychlosti uplatnění nároku. Za vyprázdnění práva na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny nicméně Ústavní soud v minulosti nepovažoval ani faktické omezení možnosti uplatnění nároku na pět měsíců (srov. usnesení ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2876/20).“ Za této situace soud neshledal žádnou rozumnou pochybnost o ústavní konformitě § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a neshledal ani jen potenciální důvod k zásahu Ústavního soudu do ustálené judikatury. Návrh žalobkyně na přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu je proto zjevně nedůvodný, a soud jej proto ve výroku ad.I nepřipustil.

30. Z provedených důkazů a nesporných tvrzení účastníků soud zjistil, že proti žalobkyni bylo dne 2. 6. 2014 zahájeno trestní stíhání a téhož dne byla žalobkyně vzata do vazby, v níž setrvala do 2. 9. 2014. Trestní řízení bylo vedeno u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 3/2019, který rozsudkem ze dne 20. 7. 2023 žalobkyni zprostil obžaloby. Odvolání státní zástupkyně bylo následně usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2024 zamítnuto; žalobkyně byla při vyhlášení tohoto rozhodnutí osobně přítomna. Trestní řízení skončilo pravomocným zproštěním obžaloby, žalobkyně byla přítomna jeho vyhlášení dne 30. 5. 2024. Mezi účastníky nebyl spor o rozsah vazby žalobkyně a o datu předžalobního uplatnění nároku. Ze spisu vyplývá, že v průběhu trestního řízení došlo rovněž k zajištění majetku společnosti , právnická osoba, (nikoli žalobkyně), případ byl předmětem mediálního zájmu, mimo jiné na serveru Novinky.cz. Žalobkyně uplatnila svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy u Ministerstva spravedlnosti dne 21. 1. 2025, k jehož doplnění byla vyzvána výzvou ze dne 11. 6. 2025, na kterou reagovala podáním ze dne 18. 6. 2025.

31. Vzhledem k tomu, že v průběhu soudního řízení vznesla žalovaná námitku promlčení žalobou uplatněného nároku, soud se nejprve zabýval právě otázkou, zda nárok byl žalobkyní uplatněn v promlčecí době, která je stanovena shora citovaným ustanovením § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Žalobkyně se proti žalované domáhala nemajetkové újmy způsobené jí v souvislosti s nezákonným trestním stíháním, nezákonnou vazbou a nepřiměřenou délkou trestního řízení vedeného proti její osobě. V daném případě se žalobkyně dozvěděla o tom, že jí vznikla nemajetková újma vyhlášením usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 2 To 8/20247777 dne 30. 5. 2024, jímž bylo zamítnuto odvolání státní zástupkyně proti zprošťujícímu rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové; žalobkyně byla tomuto vyhlášení osobně přítomna. Od 31. 5. 2024 pak počala běžet šestiměsíční subjektivní promlčecí doba. Žalobkyně mohla u žalované uplatnit svůj nárok nejpozději dne 30. 11. 2024, aby nebyl promlčen. Jestliže tedy žalobkyně uplatnila svůj nárok předběžně u žalované dne 21. 1. 2025, učinila tak opožděně, a nedošlo proto ke stavení promlčecí doby. O stavení promlčení jde tehdy, jestliže pro určitou zákonem stanovenou překážku promlčecí doba neběží; staví se její běh, ačkoli jinak by podmínky pro její běh byly dány. Stavení promlčení se může projevit: a) tak, že promlčecí doba nezačne běžet, b) tak, že již započatý běh promlčecí doby nepokračuje (zastavuje se) po dobu trvání překážky, a c) tak, že již započaté a probíhající promlčení neskončí dříve než po uplynutí určité doby poté, co překážka byla odstraněna. V daném případě zákon č. 82/1998 Sb. jako lex specialis výslovně upravuje právě variantu uvedenou pod písmenem b), tzn. že časové úseky promlčecí doba uplynulá před vznikem překážky a po jejím odpadnutí se sčítají. V daném případě byl návrh na předběžné projednání nároku podán 53 dní po marném uplynutí šestiměsíční promlčecí doby, a promlčecí doba tak uplynula, aniž by došlo k jejímu stavení. Na uvedeném nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že žalovaná projednala nárok žalobkyně a vydala své stanovisko až dne 24./25. 6. 2025, tedy po uplynutí doby ve smyslu § 35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., neboť žalobkyni nic nebránilo v tom, aby žalobu k soudu podala i předtím, než se žalovaná k jejímu nároku vyjádří, obzvláště pokud jí hrozilo promlčení jejího práva. § 14 zákona č. 82/1998 Sb. stanoví podmínku uplatnění nároku u příslušného orgánu, nikoli podmínku vyčkání na stanovisko žalované. Soud by v takovém případě vyčkal na vyjádření žalované a poté by v zahájeném řízení pokračoval (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1529/2011). Žaloba pak byla podána až dne 23. 7. 2025, tedy rovněž po uplynutí promlčecí doby, a vzhledem k tomu, že se žalovaná promlčení dovolala, soud žalobu z důvodu promlčení nároku zamítl, aniž by se dále zabýval otázkou, zda byly splněny předpoklady odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.

32. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř.. Podle tohoto ustanovení má žalovaná, která byla ve věci zcela úspěšná, právo na náhradu nákladů řízení proti neúspěšné žalobkyni. Žalovaná má podle § 151 odst. 3 o.s.ř. právo na náhradu za jednotlivé úkony, a to v paušalizované výši stanovené vyhláškou č. 254/2015 Sb. (v návaznosti na rozhodnutí NS ČR č.j. 28 Cdo 2638/2025-615) částkou 450 Kč za úkon. Vzhledem k tomu, že se žalovaná písemně vyjádřila k žalobě, poté se připravovala na ústní jednání a tohoto se dne 27.1.2026 rovněž zúčastnila, přísluší žalované náhrada nákladů řízení v rozsahu 3 úkonů po 450,- Kč.