45 C 171/2023

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Kateřinou Takácsovou ve věci žalobce: Mgr. Bc. Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 proti žalované: IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/1 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 pro zaplacení 96 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhá na žalované zaplacení částky 96.000,00 Kč spolu s 15 % úrokem z prodlení ročně z částky 96.000,00 Kč od 24.7.2023 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení, k rukám žalované částku 900,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se domáhal na žalované poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 96 000,- Kč, způsobené mu v řízení Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 560/2019. Žalobce uvedl, že dne 12.05.2019 podal k Ministerstvu obrany žádost o předběžné projednání nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem služebních orgánů při vyřizování jeho stížnosti podané podle zákona o vojácích z povolání, které však nebylo vyhověno. Žalobce se proto nároku domáhal u soudu, který nařídil první jednání ve věci téměř rok po podání žaloby až na 5.10.2020, poté proběhlo další jednání 1.2.2021 a 17.05.2021, kdy byla žaloba zamítnuta pro promlčení uplatněného nároku. V této souvislosti pak namítal, že soud zcela zbytečně nařídil ve věci tři jednání, prováděl rozsáhlé dokazování včetně svědeckých výpovědí, čímž postupoval v rozporu s požadavkem na procesní ekonomii a hospodárnost řízení, zvyšoval náklady jeho účastníků, když mohl a měl věc projednat a rozhodnout již při prvním jednání. Dle žalobce bylo možné shledat průtah i mezi vyhlášením rozsudku a zasláním jeho písemného vyhotovení žalobci, když rozsudek žalobce obdržel až dne 29.08.2021. A konečně o dovolání ze dne 29.11.2021 rozhodl Nejvyšší soud České republiky po více než jednom roce rozsudkem čj. 30 Cdo 282/2022-118 ze dne 06.12.2022, který byl žalobci doručen dne 20.01.2023. Celková délka řízení tak včetně předběžného uplatnění nároku u příslušného úřadu představovala více než tři a půl roku (44 měsíce), což je dle žalobce doba nepřiměřená skutkové a procesní složitosti daného řízení. S ohledem na to žalobce požadoval přiměřené zadostiučinění v penězích, které vyčíslil na částku 96 000 Kč (tzn. 20 000 Kč za jeden rok řízení s výjimkou prvních dvou let, kdy požadoval poloviční náhradu, to vše navýšené o 80 % s přihlédnutím k minimální procesní složitosti věci (+ 20 %), nulovému podílu žalobce na délce řízení (+ 20 %) a významu, který pro žalobce věc měla (+ 40 %). V této souvislosti namítal žalobce nutnost valorizace základních částech poskytovaných odškodnění v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení s ohledem na růst inflace. Žalobce doplnil, že procesní složitost věci byla minimální. Pokud by řízení před soudem proběhlo tak, jak mělo, byla by námitka promlčení soudem posouzena přednostně a věc by byla rozhodnuta již při prvním nařízeném jednání. Pokud soud prováděl nadbytečné dokazování, a to v rozporu se zásadami procesní ekonomie a hospodárnosti řízení, lze jeho postup považovat za nesprávný. Lze tedy konstatovat, že procesní složitost si soud prvního stupně sám zavinil. Na délce řízení se žalobce nijak nepodílel. Veškeré procesní úkony činil ve značném předstihu, aniž by plně využíval maximální délky procesních lhůt. Délka řízení byla zaviněna orgány státu. Ve fázi předžalobního projednání využilo Ministerstvo obrany k posouzení nároku celou půlroční lhůtu pro vyřízení žádosti, aniž by taková délka projednávání žádosti byla jakkoli odůvodněná nápadem podobných žádostí. Námitku promlčení pak uplatnilo až po zahájení řízení před soudem. Význam věci spočívá dle žalobce v jejích pracovně (resp. služebně) právních souvislostech a význam pro účastníka řízení je tak presumován. Žalobce uplatnil svůj nárok u žalované dne 23.1.2023, žalovaná však tomuto nároku žalobce nevyhověla v požadovaném rozsahu, když žalobci poskytla pouze nepeněžitou satisfakci formou konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení. Žalobce pak výslovně nesouhlasil s vyjádřením žalované, že takové odškodnění je dostačující s ohledem na skutečnost, že jako osoba právně vzdělaná uplatnil již promlčený nárok. Jednak žalobce nesouhlasil s posouzením běhu promlčecí lhůty v daném případě, jednak tato skutečnost by dle jeho názoru měla být přičítána k tíži soudů, které se navzdory námitce promlčení věcí meritorně zabývaly a prováděly dokazování. A konečně žalobce namítal, že imateriální satisfakci by mohl považovat za dostatečnou, nebýt právě uvedeného „rýpnutí“, kterým žalovaná tuto formu satisfakce degradovala. Dle žalobce by mu poskytnutá satisfakce poškozenému měla plnit nejen satisfakční funkci, ale také funkci motivační a preventivní ve vztahu k zaměstnancům státu. S ohledem na to navrhl žalobce, aby soud žalobě vyhověl a přiznal mu náhradu nákladů řízení.

2. Žalovaná nárok uplatněný žalobcem neuznala a navrhla zamítnutí žaloby. Učinila nesporným, že u ní žalobce dne 23.1.2023 podal žádost o předběžné projednání nároku ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., za nemajetkovou újmu ve výši 96.000,- Kč s přísl., která mu měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 560/2019 jako soudu I. stupně. K projednání žádosti žalobce došlo dne 14. 7. 2023. Žalovaná konstatovala, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., a poskytla žalobci zadostiučinění formou konstatování nesprávného úředního postupu. Žalovaná stručně shrnula průběh řízení a doplnila, že v daném řízení se žalobce domáhal dle zákona č. 82/1998 Sb. zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 100.000,- Kč, která mu měla vzniknout výlučně v důsledku nesprávného úředního postupu žalované (v posuzovaném řízení) spočívajícího v nezákonném způsobu vyřízení jeho stížnosti na porušení práv v souvislosti se služebním hodnocením za rok 2015. Po změně žaloby požadoval také po žalované úroky z prodlení a omluvu. V řízení byla řešena otázka promlčení nároku a pravomoci soudu rozhodovat o podané žalobě. Ve věci bylo rozhodováno soudy na všech třech úrovních soudní soustavy, kdy soud I. stupně rozhodoval ve věci samé jednou, soud II. stupně jednou a Nejvyšší soud také jednou. Procesně bylo rozhodováno např. o výzvě k zaplacení soudního poplatku, o připuštění změny žaloby aj. Délka řízení je tedy z určité části způsobena procesní aktivitou účastníků, kdy k nápravě věcně či právně nesprávných rozhodnutí soudu jsou účastníkovi řízení zákonem poskytnuty prostředky k ochraně jeho práv, tedy opravné prostředky a mimořádné opravné prostředky, které má účastník ve stanovených lhůtách možnost využít, což mu pochopitelně nelze přičítat k tíži. Zároveň však tato skutečnost nemůže jít na vrub státních orgánů. Žalobce se podanou žalobou domáhal promlčeného nároku, kdy od této skutečnosti nelze odhlížet (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011) i s ohledem na to, že žalobce již v žalobě odkazoval na to, že je osobou s právním vzděláním. Navzdory tomu je žalované z její činnosti známo, že žalobce vedl minimálně dvě soudní řízení ohledně promlčených nároků. Ač toto shrnutí faktů žalobce považuje ze nevhodné „rýpnutí“ jeho směrem, jedná se spíše o skutečnost, která má vliv na hodnocení stavu nejistoty žalobce ohledně výsledku řízení. Poskytnuté zadostiučinění ve formě konstatování nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení je tak dle žalované dostatečnou kompenzací a žalovaná proto navrhla, aby žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta.

3. Žalobce se z účasti na prvním jednání omluvil, přičemž nepožadoval, aby soud nejednal v jeho nepřítomnosti, soud proto jednal dle ust. § 101 odst. 3 o. s. ř.

4. Vzhledem k tomu, že žalobce se k jednání nedostavil, nemohlo mu být poskytnuto poučení podle ust. § 118a odst. 1 o.s.ř. k doplnění jeho tvrzení a označení důkazů, týkajících se významu daného řízení pro jeho osobu, jakož i upřesnění, zda je nárok uplatňován pouze v souvislosti s řízením soudním či i ve spojení s předběžným projednáním nároku u žalované, když toto není ze žaloby zcela jasné. Poučení podle § 118a o. s. ř. se poskytuje jen účastníku (jeho zástupci nebo zmocněnci), který je u jednání přítomen. Jedná-li soud v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka (jeho zástupce nebo zmocněnce), je to účastník, který svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo a dobrodiní poučení ztrácí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 29 Odo 832/2006 nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 28 Cdo 1793/2011).

5. Žádostí o zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení z 23.1.2023 žalobce žádal o vypořádání svého nároku u žalované.

6. Stanoviskem žalované ze 14.7.2023 byl nárok žalobce vypořádán.

7. Ze spisu sp.zn. 11 C 260/2019 Obvodního soudu pro Prahu 6 bylo zjištěno, že dne 13.12.2019 byla podána žalobcem žaloba proti České republice, Ministerstvu obrany, o poskytnutí zadostiučinění, v níž se domáhal zadostiučinění ve výši 100 000,- Kč z důvodu nesprávného úředního postupu a nepřiměřené délky řízení o hodnocení jeho pracovní činnosti jako vojáka. Soud vyzval žalobce 16.12.2019 k zaplacení soudního poplatku. Žalobce soudní poplatek zaplatil 20.12.2019. Opis žaloby byl poté 7.1.2020 doručen žalované s výzvou k vyjádření. Žalovaná se 14.2.2020 k žalobě vyjádřila. Její vyjádření bylo zasláno žalobci 5.3.2020 s žádostí žalobci o repliku do 20 dnů. Dne 8.4.2020 soud kontroloval, zda již dorazila replika žalobce. Žalobce následně, 23.6.2020 zaslal soudu odpověď na výzvu soudu a repliku k vyjádření žalovaného k žalobě. Soud nařídil 22.6.2020 ústní jednání na 5.10.2020 a předvolal účastníky. Dne 19.6.2020 soud vyzval žalobce k zaslání repliky k vyjádření žalované ve lhůtě 15 dnů. A dále téhož dne vyzval žalovanou k doložení důkazů, prokazujících její sporná skutková tvrzení. Dne 8.7.2020 byl zaslán soudu spis a vyjádření žalované. Vyjádření žalované bylo následně 27.7.2020 zasláno žalobci na vědomí. Žalobce se 9.8.2020 k podání žalované vyjádřil. Dne 10.8.2020 bylo vyjádření žalobce zasláno žalované. Dne 5.10.2020 soud ve věci jednal, přičemž žalobce upřesnil podanou žalobu tak, že se domáhá zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, vzniklou výlučně v důsledku nesprávného úředního postupu žalované, spočívajícího v nezákonném způsobu vyřízení jeho stížnosti na porušení práv v souvislosti se služebním hodnocením žalobce za rok 2015, nikoli jako nárok na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku vyřízení jeho stížnosti. Soud provedl ve věci dokazování a poté jednání odročil na 1.2.2021 za účelem doplnění dokazování a předvolal svědky. Dne 23.11.2020 urgoval soud zapůjčení spisu správního u Městského soudu v Praze a lustroval svědka. Dne 27.11.2020 odpověděl Městský soud v Praze, že spis zapůjčit nelze, protože není dosud skončena post agenda, nicméně zaslal část listin z daného spisu. Soud poté 3.12.2020 předvolal k ústnímu jednání označené svědky a opakoval žádost o zapůjčení spisu. Žalobce poté 21.12.2020 upravil svůj žalobní návrh, v němž se domáhal omluvy a rovněž peněžitého zadostiučinění. Podání žalobce bylo 22.12.2020 zasláno žalované k vyjádření. Následně Městský soud v Praze 22.12.2020 informoval soud, že stále není možné zapůjčit spis. Soud poté připustil změnu žaloby 4.1.2021. Žalobce se následně z rodinných důvodů z účasti na ústním jednání dne 1.2.2021 omluvil s tím, že souhlasil s rozhodnutím bez jeho přítomnosti. Dne 1.2.2021 poté soud ve věci dále jednal, vyslechl svědka, provedl další důkazy a odročil jednání za účelem připojení požadovaného správního spisu na 17.5.2021. Žalovaná se dále ve věci vyjádřila 22.2.2021. Její podání bylo zasláno žalobci 25.2.2021. Žalobce se vyjádřil k námitce promlčení, kterou vznesla žalovaná ve svém vyjádření, podáním ze 7.4.2021. Dne 17.5.2021 se konalo další jednání, při kterém žalobce mimo jiné omluvil svou neúčast u pokračujících jednání, nařízených na další měsíce v typově obdobných věcech vedených v témže senátě daného soudu, a sice ve věcech 11 C 361/2019 a 11 C 10/2020. Soud poté, po skončení dokazování vydal rozsudek, kterým žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalovaná vyčíslila své náklady řízení následně, a rozsudek byl poté v prodloužené lhůtě do 16.8.2021 vyhotoven a rozeslán účastníkům. Proti rozsudku se odvolal, 30.8.2021 žalobce. Dne 10.9.2021 bylo zasláno odvolání žalobce žalované s výzvou k vyjádření. Žalovaná se 20.9.2021 k odvolání vyjádřila a spis byl poté předložen 5.10.2021 Městskému soudu v Praze k rozhodnutí o odvolání. Městský soud nařídil 7.10.2021 ústní jednání na 22.10.2021, při kterém následně rozsudek soudu I. stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozsudek byl účastníkům rozeslán 24.11.2021. Dne 29.11.2021 podal žalobce ve věci dovolání, v němž mimo jiné nesouhlasil s právním posouzením dané věci a námitkou promlčení. Dovolání žalobce bylo zasláno žalované 30.11.2021. Dne 10.12.2021 byl žalobce vyzván k zaplacení soudního poplatku za dovolání. Žalobce poté 15.12.2021 namítal, že soudní poplatek byl stanoven v nesprávné výši a žádal o vydání nového usnesení se stanovením výše soudního poplatku v souladu s platnou úpravou, když tento by dle jeho názoru měl činit 4 000,- Kč. Ve výši 4 000,- Kč následně žalobce 16.12.2021 soudní poplatek zaplatil a téhož dne zaplatil rovněž dalších 10 000,- Kč. Žalobce byl 31.12.2021 informován přípisem, že soudní poplatek byl vyměřen ve správné výši. Dne 10.1.2022 soud vyzval žalovanou, aby se vyjádřila k dovolání žalobce. Žalovaná se 20.1.2022 k dovolání žalobce vyjádřila a dovolání poté bylo předloženo Nejvyššímu soudu ČR 2.2.2022. Nejvyšší soud rozhodl 6.12.2022 o zamítnutí dovolání v rozsahu, ve kterém směřuje proti výroku I. rozsudku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně ve výrocích I. a II. o věci samé. Ve zbývajícím rozsahu dovolání odmítl. Rozsudek Nejvyššího soudu nabyl právní moci 20.1.2023. Tím byl spis ukončen, když byla vyznačena právní moc a tzv. post agenda.

8. Dle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „ODŠZ“) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

9. Dle § 2 ODŠZ odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

10. Dle § 3 odst. 1 písm. a), b), c) ODŠZ stát odpovídá za škodu, kterou způsobily: a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, (dále jen "úřední osoby"), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (dále jen "územní celky v přenesené působnosti").

11. Dle § 5 ODŠZ stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena: a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

12. Dle § 7 odst. 1 a 2 ODŠZ mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

13. Dle § 8 odst. 1, 2 a 3 ODŠZ lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

14. Dle § 13 odst. 1 a 2 ODŠZ stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

15. Dle § 14 odst. 1 a 3 ODŠZ nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v zákoně. Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

16. Dle § 15 odst. 2 ODŠZ se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

17. Dle § 26 ODŠZ pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

18. Dle § 31a odst. 1, 2 a 3 ODŠZ bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle Dle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo Dle § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k: a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

19. Po zjištěném skutkovém stavu věci, vyšel soud z toho, že řízení trvalo od doby podání žaloby tj. od 13.12.2019 do 20.1.2023, kdy nabyl právní moci rozsudek dovolacího soudu, tedy celkem 3 roky a 1 měsíc. Předmětem řízení bylo (zpočátku) kompenzační řízení nepřiměřené délky řízení, posléze nezákonného způsobu vyřízení stížnosti žalobce v souvislosti s jeho pracovním hodnocením. V řízení se vyskytly ojedinělý průtah, a to před v části řízení před Nejvyšším soudem ČR v období od předložení věci tomuto soudu 2.2.2022 do vydání rozhodnutí 6.12.2022 (tzn. 10 měsíců), jinak soudy postupovaly v pravidelných, přiměřených lhůtách a jejich činnost víceméně směřovala k rozhodnutí ve věci samé. V souvislosti s dovolacím řízením však nelze pominout, že Nejvyšší soud ČR je jediným soudem tohoto typu v rámci soudní soustavy a řeší veškerá dovolání, která byla v civilních řízení v rámci republiky podána. Lze tak očekávat, že jednotlivé úkony před dovolacím soudem budou trvat o něco déle než úkony před soudy nižších stupňů. V neposlední řadě nutno dodat, že ojedinělý průtah v řízení lze tolerovat, pokud nebude délka řízení nepřiměřená (viz např. rozsudek ESLP ze dne 8.12.1983 ve věci Pretto v. Itálie). Řízení vykazovalo zvýšenou náročnost zejména po stránce procesní. Soud se musel vypořádat s dvojí změnou žaloby, vyslechnout svědky, provést řadu důkazů a v neposlední řadě se vypořádat i s námitkou promlčení, vznesenou tehdejší žalovanou. Ve věci bylo rozhodováno soudy na všech třech stupních soudní soustavy, kromě již zmíněné řady procesních rozhodnutí rozhodoval nalézací soud meritorně jednou, rovněž soud odvolací, stejně tak soud Nejvyšší. Byť využití těchto zákonných procesních práv nelze klást k tíži účastníkům řízení, nelze přehlédnout, že tyto úkony přispívají k celkové době řízení, neboť o nich orgány státu musí rozhodnout, což samozřejmě navyšuje celkový časový fond sporu. Současně však tuto skutečnost nelze klást k tíži žalované. Co se týče chování žalobce v daném řízení, tento se svým procesním chováním částečně podílel na celkové době řízení, když jej soud musel opětovně vyzývat k předložení repliky k vyjádření žalované, ačkoli již 5.3.2020 jej k tomuto úkonu vyzval a poskytl mu lhůtu 20 dnů, přesto však žalobce repliku k vyjádření žalované předložil až 23.6.2020, měnil předmět řízení a soud o něm musel rozhodnout, dále podal částečně nepřípustné a částečně nedůvodné dovolání (viz odmítnutí a zamítnutí dovolání Nejvyšším soudem ČR), čímž rovněž přispěl k celkové době řízení. Co se týče významu předmětu řízení, nelze tento typ sporu řadit mezi řízení, která jsou typově spojena s vyšším významem, jako spory opatrovnické, pracovně právní, věci osobního stavu, věci sociálního zabezpečení, trestní věci a věci týkající se zdraví nebo života. Byť žalobce sám tento spor označil jako spor pracovně právní, nelze jeho tvrzení přisvědčit, když se v řízení nejednalo o spor, který by měl přímý dopad do jeho pracovní sféry. Ve sporu nebylo rozhodováno o tom, že by žalované měla být uložena jakákoliv povinnost v přímé souvislosti s pracovním vztahem k žalobci. Žalobce se již od počátku domáhal zadostiučinění z důvodu tvrzeného nesprávného úředního postupu a nepřiměřené délky řízení jako takového (byť šlo o vydání jeho pracovního hodnocení) dle zákona č. 82/1998 Sb. Význam daného řízení proto soud hodnotil jako standartní.

20. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že v řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona, když délka namítaného řízení, v němž se vyskytl pouze ojedinělý průtah v podobě nečinnosti před Nejvyšším soudem ČR, nebyla ve vztahu k jeho průběhu, dobou nepřiměřenou. Poněvadž soud I. stupně neshledal na rozdíl od žalované v posuzovaném řízení nesprávný úřední postup, odpovědnost žalované nenastala a žalobu proto zamítl.

21. Jen pro úplnost nutno ještě doplnit, že zdejšímu soudu nepřísluší posuzovat, zda soudy měly hodnotit námitku promlčení dříve či jiným způsobem, zdejšímu soudu nepřísluší posuzovat např. způsob hodnocení důkazů, procesní vedení řízení aj., neboť toto spadá do rozhodovací pravomoci daného soudu. Takové posouzení přísluší pouze revizním soudům v rámci daného řízení, tzn. soudům druhého stupně a Nejvyššímu soudu, zdejší soud mezi takové revizní orgány nepatří. Soud se proto v tomto směru námitkami žalobce nezabýval. Rovněž nelze hodnotit jednotlivé úkony v rámci předběžného projednání nároku u příslušného orgánu, když soud může posuzovat jen řízení v soudní fázi.

22. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.. Podle tohoto ustanovení má žalovaná, která byla ve věci zcela úspěšná, právo na náhradu nákladů řízení proti neúspěšnému žalobci. Žalovaná má podle § 151 odst. 3 o.s.ř. právo na náhradu za jednotlivé úkony, a to v paušalizované výši stanovené vyhláškou č. 254/2015 Sb. částkou 300 Kč za úkon. Vzhledem k tomu, že se žalovaná písemně vyjádřila k žalobě, poté se připravovala na ústní jednání a tohoto se dne 12.3.2024 rovněž zúčastnila, přísluší žalované náhrada nákladů řízení v rozsahu 3 úkonů po 300,- Kč.