45 C 214/2023

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Kateřinou Takácsovou ve věci žalobce: Jméno žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Anonymizováno , IČO Anonymizováno sídlem Anonymizováno pro zaplacení 113 547 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhá na žalované zaplacení částky 113 547 Kč, spolu se 14,75 % úrokem z prodlení ročně z částky 113 547 Kč od 30.3.2024 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 300,- Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se domáhal na žalované náhrady nemajetkové újmy ve výši 113 547,- Kč, způsobené nepřiměřenou délkou řízení, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 53 C 411/2014. Řízení bylo pravomocně ukončeno dne 28.03.2023, jeho celková doba tak dosáhla 3 128 dnů, což je dle žalobce s ohledem na charakter řízení doba zcela nepřiměřená. V řízení nebyl zapojen mezinárodní prvek, nebylo třeba aplikovat cizí právo, nebylo třeba provádět žádné dokazování v cizině a nejednalo se o nijak významně složitou skutkovou věc. Dle názoru žalobce výše uvedená absence okolností, které by zvyšovaly složitost věci, zvyšuje výši přiměřeného zadostiučinění, které by žalobce měl obdržet za jím utrpěnou nemajetkovou újmu. Sám žalobce se na délce řízení nijak nepodílel. V důsledku nepřiměřené délky řízení byl žalobce nucen setrvat ve stavu nejistoty ohledně jeho práv a povinností, čímž mu vznikla nemajetková újma, k jejímuž odškodnění nepostačí samotné konstatování porušení jeho práva. Vzhledem k výše uvedeným okolnostem žalobce vyčíslil výši požadovaného zadostiučinění za jím utrpěnou nemajetkovou újmu částkou 113 547,- Kč. Žalobce uplatnil svůj nárok u žalované, žalovaná však tomuto nároku žalobce nevyhověla. S ohledem na to navrhl žalobce, aby soud žalobě vyhověl a přiznal mu náhradu nákladů řízení.

2. Žalovaná nárok uplatněný žalobcem neuznala a navrhla zamítnutí žaloby. Učinila nesporným, že u ní žalobce dne 25.9.2023 uplatnil nárok na poskytnutí zadostiučinění ve výši 113.547,- Kč v souvislosti s délkou řízení, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 53 C 411/2014. K projednání žádosti žalobce došlo dne 23.1.2024, žalovaná konstatovala, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu a poskytla žalobci zadostiučinění ve výši 66.750,- Kč. Žalovaná stručně shrnula průběh řízení a doplnila, že v činnosti soudu byla shledána nekoncentrovanost a prodlevy, zejména zpočátku řízení do vydání prvního rozsudku, a dále od 3.11.2016 do 6.4.2018. V důsledku uvedeného je celková délka řízení hodnocena jako nepřiměřená. Žalovaná vycházela ze základní částky 15.000 Kč za rok trvání řízení, resp. 1.250 Kč za měsíc trvání řízení, s výjimkou prvních dvou let, za které byla poskytnuta částka poloviční, a to z důvodu, že každé řízení musí objektivně určitou dobu trvat. Nebyl shledán důvod pro navýšení základní částky poskytované za rok trvání řízení, které v posuzovaném případě trvalo 8 let a 5 měsíců. Žalovaná shledala důvody pro snížení základní výše zadostiučinění celkem o 40%, a to 15% z důvodu složitosti řízení, 20% z důvodu četnosti rozhodování soudů a 5% z důvodu podílu žalobce na délce řízení. Význam řízení pro žalobce shledala žalovaná jako běžný. Protože dle žalované je poskytnutá výše zadostiučinění odpovídající míře způsobené újmy, žalovaná navrhla, aby žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta.

3. Soud postupoval podle § 115a o.s.ř. a ve věci rozhodl, aniž by nařídil ústní jednání, neboť účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení ústního jednání souhlasili a ve věci bylo možné rozhodnout na základě předložených listinných důkazů.

4. Žádostí ze dne 35.9.2023 žalobce žádal u žalované o předběžné projednání nároku z nepřiměřené délky shora uvedeného řízení.

5. Sdělením ze dne 25.9.2023 byl žalobce informován o přijetí jeho žádosti o předběžné projednání nároku.

6. Stanoviskem ze dne 23.1.2024 byla žádost žalobce vypořádána, žalovaná dospěla k závěru, že délka řízení byla nepřiměřená a žalobci byla přiznána částka 66 750,- Kč.

7. Ze spisu sp.zn. 53 C 411/2014, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 bylo zjištěno následující: Dne 22. 12. 2014 byla podána žaloba k Obvodnímu soudu pro Prahu 9 (dále jen „OSP9“) na stanovení povinnosti předložit žalobci (, Jméno žalobce, , dále jen „žalobce“) prvotní doklady, na základě kterých provedl žalovaný (, právnická osoba, Dostálových, dále jen „žalovaný“) vyúčtování služeb za rok 2013. 18. 4. 2015 byla žalobci doručena výzva k zaplacení soudního poplatku ve výši 2 000 Kč, přičemž dne 22. 4. 2015 podal žalobce žádost o osvobození od placení soudních poplatků, přičemž dne 4. 5. 2015 bylo soudu doručeno vyplněné Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech. Usnesením ze dne 18. 5. 2015 byl žalobce vyzván k doplnění tvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech. 29. 5. 2015 žalobce požádal o prodloužení lhůty k doplnění tvrzení, a to z důvodu nemoci v rodině, přičemž tato tvrzení nikterak nedoložil. Lhůta byla prodloužena tak, že žalobci bylo uloženo doplnit tvrzení do tří dnů od doručení usnesení prodlužující lhůtu. Doplnění bylo doručeno dne 25. 7. 2015. Usnesením ze dne 23. 9. 2015 bylo rozhodnuto o osvobození žalobce od soudních poplatků v plném rozsahu. Usnesením ze dne 23. 9. 2015 byl žalovaný vyzván k vyjádření se k žalobě. Žalovaný se k žalobě vyjádřil dne 16. 10. 2015. Usnesením ze dne 3. 11. 2015 rozhodl soud na návrh žalobce o připuštění změny žaloby a zároveň vyzval žalovaného k vyjádření se k rozšíření žaloby. 7. 12. 2015 žalovaný sdělil, že i po rozšíření žaloby setrvává na svém původním stanovisku. 1. 12. 2015 spis převzala nová předsedkyně senátu. Usnesením ze dne 11. 12. 2015 vyzval soud žalobce k dalšímu doplnění náležitostí žaloby, a to ve lhůtě 15 dnů. 31. 12. 2015 žalobce žalobu dále doplnil. Dne 3. 6. 2016 proběhlo první jednání ve věci, kdy byl vyhlášen rozsudek č. j. 53 C 411/2014-96 (rozsudek pro zmeškání). Žalobce se dne 16. 6. 2016 vzdal odvolání proti rozsudku. 19. 6. 2016 podáno odvolání žalované proti rozsudku, zároveň návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání. Soud rozhodl usnesením dne 22. 6. 2016 tak, že návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání zamítl. Dne 11. 7. 2016 doručeno odvolání žalovaného proti usnesení ze dne 22. 6. 2016. Usnesením ze dne 13. 7. 2016 byl žalovaný vyzván k úhradě soudního poplatku za odvolání ve výši 2 000 Kč. Soudní poplatek byl uhrazen dne 20. 7. 2016. Dne 25. 8. 2016 byl spis předložen Městskému soudu v Praze. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen „MSP“) ze dne 1. 9. 2016 bylo potvrzeno usnesení OSP9 ze dne 22. 6. 2016 (zamítnutí návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání). Usnesením MSP ze dne 26. 9. 2016 byl zrušen rozsudek OSP9 ze dne 3. 6. 2016. Dne 3. 11. 2016 žalobce podal dovolání proti usnesení MSP ze dne 26. 9. 2016, zároveň požádal o ustanovení zástupce pro dovolání. Usnesením ze dne 8. 11. 2016 byl žalobce vyzván k doplnění a odůvodnění návrhu na ustanovení zástupce. Dne 28. 11. 2016 požádal žalobce o prodloužení lhůty k doplnění návrhu, přičemž lhůta byla prodloužena do 9. 12. 2016. Dne 9. 12. 2016 žalobce opětovně požádal o prodloužení lhůty. Usnesením ze dne 20. 12. 2016 byl žalobci ustanoven zástupce pro dovolací řízení. Usnesením ze dne 21. 12. 2016 byl žalobce vyzván k doplnění blanketního dovolání. Dne 23. 1. 2017 nahlížela do spisu zástupkyně žalobce pro dovolací řízení. 13. 2. 2017 bylo dovolání doplněno. Usnesením ze dne 21. 2. 2017 byl žalovaný vyzván k vyjádření se k dovolání. Dne 7. 4. 2017 bylo soudu doručeno vyjádření žalovaného k dovolání. Dne 15. 5. 2017 byl spis předložen Nejvyššímu soudu v Brně. Usnesením ze dne 8. 3. 2018 Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobce. Na 19. 6. 2018 nařízeno jednání ve věci. Dne 12. 6. 2018 žalobce požádal o odročení jednání s tím, že podal ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu. Zároveň požádal o ustanovení zástupce pro podání ústavní stížnosti. Dne 14. 6. 2018 bylo soudu doručeno Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech žalobce pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. Dne 18. 6. 2018 doručena žádost o přeodročení jednání, která byla mylně zaslána Obvodnímu soudu pro Prahu 4. Právní zástupkyně žalobce poté byla vyzvána k doložení skutečnosti, že se v době nařízeného jednání nachází na dovolené. Dne 21. 6. 2018 žalovaný sdělil, že nemá námitky proti přerušení řízení do rozhodnutí Ústavního soudu. Dne 4. 7. 2018 doručen návrh žalobce na přerušení řízení dle § 109 odst. 2 písm. c). Přípisem ze dne 16. 7. 2018 soud žalobci sdělil, že návrh na ustanovení zástupce pro řízení před Ústavním soudem byl předán Ústavnímu soudu. Zároveň upozornil na skutečnost, že advokátka , tituly před jménem, , jméno FO, byla ustanovena pouze pro dovolací řízení. Usnesením ze dne 2. 8. 2018 byla advokátce přiznána odměna za zastupování v dovolacím řízení. Usnesením ze dne 14. 9. 2018 bylo řízení přerušeno do pravomocného rozhodnutí ve věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 20238/18. Dne 13. 9. 2018 žalobce soudu sdělil, že vzal ústavní stížnost zpět, přičemž zároveň požádal o ustanovení zástupce pro řízení. Dne 2. 10. 2018 žalobce předložil rozhodnutí Ústavního soudu o zastavení řízení. Usnesením ze dne 17. 10. 2018 bylo rozhodnuto o pokračování v řízení. Téhož dne byl žalobce vyzván k osvědčení skutečností pro rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. Dále ve spise založena podání likvidátora žalovaného, ve kterém tento soudu sděluje, že žalobce nesplňuje podmínky pro ustanovení zástupce, přičemž v Prohlášení zjevně uvádí nepravdivé údaje. Přípisem ze dne 14. 11. 2018 soud žalobce opakovaně vyzval k reakci na výzvu soudu ze dne 17. 10. 2018 s tím, že v případě nedoplnění údajů soud může žalobci uložit pořádkovou pokutu. Dne 15. 11. 2018 doručeno soudu vyjádření žalobce. 27. 11. 2018 proběhlo jednání ve věci, přičemž byla vznesena žalovaným námitka podjatosti, přičemž soudkyně se vyjádřila tak, že se ve věci necítí být podjatá. Usnesením ze dne 29. 11. 2018 rozhodnuto o nepřiznání osvobození od soudních poplatků žalobci a neustanovení zástupce. Dne 6. 12. 2018 věc předložena MSP k rozhodnutí o námitce podjatosti. Dne 14. 12. 2018 podáno odvolání žalobce proti rozhodnutí o neosvobození od soudních poplatků a neustanovení zástupce. Dne 7. 2. 2019 rozhodl MSP tak, že soudkyně není vyloučena z projednávání a rozhodování ve věci. Usnesením ze dne 15. 3. 2019 bylo změněno usnesení soudu prvního stupně o nepřiznání osvobození tak, že se žalobci odnímá osvobození přiznané žalobci usnesením ze dne 23. 9. 2015. Dne 10. 5. 2019 proběhlo další jednání ve věci, když bylo provedeno dokazování, dáno poučení o koncentraci řízení a odročeno na 9. 8. 2019. Dne 17. 5. 2019 doručeno vyjádření žalobce k tvrzením žalovaného. Dne 25. 6. 2019 doručeno další vyjádření žalobce. Dále založena opakovaná vyjádření likvidátora žalovaného a repliky žalobce. Dne 7. 8. 2019 odročeno jednání z 9. 8. 2019 na 11. 10. 2019 z důvodu nutnosti předvolání svědků, když spis byl zahlcen mnoha důkazy. Usnesením ze dne 19. 10. 2019 soud nepřipustil zastoupení žalobce obecnou zmocněnkyní, neboť ta za žalobce vystupuje opakovaně a dlouhodobě. Dne 25. 10. 2019 bylo soudu doručeno odvolání. Dne 5. 11. 2019 byl žalobce vyzván k doplnění odvolání o odvolací důvod a návrh. Dne 12. 11. 2019 doručeno odůvodnění odvolání. Dne 5. 12. 2019 spis předložen MSP. MSP usnesením ze dne 5. 2. 2020 potvrdil usnesení soudu prvního stupně o nepřipuštění obecného zmocnění. Dne 10. 3. 2020 bylo odročeno jednání nařízeno původně na 11. 2. 2020, a to na 5. 5. 2020, neboť bylo nutné rozhodnout o připuštění vedlejšího účastníka. Dne 10. 2. 2020 soud rozhodl usnesením o nepřipuštění vedlejšího účastníka na straně žalobce. Proti tomuto usnesení podal žalobce dne 26. 2. 2020 odvolání. Usnesením ze dne 2. 3. 2020 byl žalobce vyzván k doplnění odvolání o odvolací důvod a návrh. Odvolání doplněno 12. 3. 2020. 30. 3. 2020 doručeno vyjádření žalovaného k odvolání žalobce. Dne 1. 4. 2020 odročeno jednání z 5. 5. 2020 na 16. 6. 2020, a to z důvodu podaného odvolání žalobce. Dne 9. 4. 2020 byl spis předložen MSP. Usnesením ze dne 21. 9. 2020 MSP zrušil usnesení soudu prvního stupně o nepřipuštění vedlejšího účastníka a věc vrátil OSP9 k dalšímu postupu. Dále do spisu zakládány důkazy žalovaného. Jednání nařízené na 3. 7. 2020 bylo dne 30. 6. 2020 odročeno na 25. 9. 2020, neboť nebyl vrácen spis MSP. Dne 7. 7. 2020 doručeno další vyjádření žalobce. Dále jednání z 25. 9. 2020 odročeno dne 23. 9. 2020 na 15. 12. 2020, neboť nebyl vyjasněn okruh účastníků na straně žalobce. Dne 23. 9. 2020 bylo rozhodnuto o nepřipuštění přistoupení dalšího účastníka na straně žalobce. Proti tomuto usnesení podal žalobce dne 9. 10. 2020 odvolání, a to opět blanketně, s příslibem doplnění ve lhůtě jednoho týdne. Usnesením ze dne 15. 10. 2020 byl žalobce vyzván k doplnění odvolání. Dne 15. 10. 2020 se k odvolání vyjádřil žalovaný. Dne 24. 10. 2020 bylo doručeno odůvodnění odvolání. Dne 6. 11. 2020 vyzván žalovaný k doplnění vyjádření k doplnění odvolání, což žalovaný učinil dne 10. 11. 2020. Dne 3. 12. 2020 spis předložen MSP. Usnesením ze dne 8. 12. 2020 MSP potvrdil usnesení OSP9 ze dne 23. 9. 2020 o nepřipuštění přistoupení účastníka na straně žalobce do řízení. Dne 14. 12. 2020 doručeno dovolání žalobce proti usnesení MSP ze dne 8. 12. 2020. Dne 15. 12. 2020 proběhlo jednání, poté odročeno na 19. 3. 2021. Usnesením ze dne 6. 1. 2021 žalobce vyzván k doložení plné moci advokáta pro podání dovolání. Dále vyzván k odůvodnění dovolání a doplnění podkladů pro případnou žádost o osvobození od soudních poplatků. Dne 8. 2. 2021 žalobce požádal o prodloužení lhůty. Usnesením ze dne 12. 2. 2021 soud rozhodl o neprodloužení lhůty k předchozím výzvám soudu a zároveň zastavil dovolací řízení. 20. 3. 2021 žalobce podal odvolání proti zastavení dovolacího řízení. 3. 4. 2021 žalobce odůvodnil své odvolání. Dne 27. 4. 2021 předložena věc MSP. Usnesením ze dne 3. 5. 2021 MSP odmítl odvolání žalobce a zároveň potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení dovolacího řízení. Dne 14. 5. 2021 odročeno jednání z 18. 5. 2021 na 25. 6. 2021 z důvodu nedoručení rozhodnutí MSP žalobci. Dne 25. 6. 2021 proběhlo jednání ve věci, následně odročeno na 2. 7. 2021, kde byl vyhlášen rozsudek. Lhůta k vyhotovení písemného rozhodnutí byla prodloužena předsedkyní senátu do 31. 8. 2021. Rozsudkem ze dne 2. 7. 2021, č. j. 53 C 411/2014-1275, soud zamítl žalobu o stanovení povinnosti žalovanému předložit žalobci doklady. Dne 26. 7. 2021 doručeno dovolání žalobce proti usnesení MSP ze dne 3. 5. 2021. Usnesením ze dne 30. 8. 2021 byl žalobce vyzván k doložení údajů pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. Dne 16. 9. 2021 doručil žalobce soudu Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech. Dne 28. 9. 2021 podal žalobce blanketní odvolání proti rozsudku OSP9 ze dne 2. 7. 2021. Usnesením ze dne 12. 10. 2021 byl žalobce vyzván k doplnění odvolacího důvodu a návrhu. Dne 18. 10. 2021 doplněno odvolání proti rozsudku OSP9. Usnesením ze dne 22. 10. 2021 soud rozhodl o zamítnutí návrhu žalobce na ustanovení právního zástupce. Téhož dne vyzval soud žalobce k úhradě soudního poplatku za odvolání a doložení plné moci zástupce pro dovolání. Dne 3. 11. 2021 žalobce uhradil soudní poplatek za odvolání proti rozsudku OSP9. Usnesením ze dne 23. 11. 2021 byl žalovaný vyzván k vyjádření se k odvolání žalobce. Dne 25. 11. 2021 doručeno vyjádření žalovaného k odvolání. Usnesením ze dne 17. 12. 2021 zastaveno dovolací řízení proti usnesení MSP ze dne 3. 5. 2021. Dne 21. 12. 2021 spis předložen MSP s odvoláním žalobce proti rozsudku OSP9. Rozsudkem MSP ze dne 1. 3. 2022, č. j. 54 Co 476/2021-1394, MSP částečně rozsudek OSP9 potvrdil a částečně změnil v zamítavém výroku. 16. 1. 2022 podal žalobce blanketní odvolání proti usnesení OSP9 ze dne 17. 12. 2021. 30. 3. 2022 byl žalobce vyzván k doplnění odvolání. Dne 3. 5. 2022 byl spis předložen MSP. Usnesením ze dne 20. 5. 2022 rozhodl MSP tak, že potvrdil usnesení OSP9 ze dne 17. 12. 2021. Dne 9. 5. 2022 podáno dovolání žalobce proti rozsudku OSP9 ve spojení s rozsudkem MSP ze dne 1. 3. 2022. Usnesením ze dne 18. 5. 2022 byl žalobce vyzván k úhradě soudního poplatku za dovolání. Dne 1. 6. 2022 doručena žádost žalobce o osvobození od soudního poplatku za dovolání, i s Prohlášením o osobních, majetkových a výdělkových poměrech. Usnesením ze dne 8. 6. 2022 byl žalobce vyzván k doplnění tvrzení o podmínkách pro osvobození. Doplnění doručeno dne 11. 6. 2022. Usnesením ze dne 24. 6. 2022 rozhodnuto o nepřiznání osvobození od soudních poplatků za dovolání. Dne 12. 7. 2022 doručeno odvolání proti usnesení ze dne 24. 6. 2022. Dne 9. 8. 2022 předložena věc MSP. Usnesením ze dne 16. 8. 2022 změnil MSP usnesení OSP9 tak, že žalobci přiznal osvobození od soudního poplatku v rozsahu šesti sedmin. Usnesením ze dne 2. 9. 2022 soud vyzval žalobce k úhradě poměrné části soudního poplatku za dovolání ve výši 2 000 Kč. Poplatek uhrazen 13. 9. 2022. Usnesením ze dne 4. 10. 2022 byl žalovaný vyzván, aby se vyjádřil k dovolání žalobce. 23. 11. 2022 věc předložena Nejvyššímu soudu. Usnesením ze dne 7. 2. 2023 Nejvyšší soud dovolání odmítl. 31. 5. 2023 odmítl Ústavní soud ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu.

8. Dle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „ODŠZ“) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

9. Dle § 2 ODŠZ odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

10. Dle § 3 odst. 1 písm. a), b), c) ODŠZ stát odpovídá za škodu, kterou způsobily: a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, (dále jen "úřední osoby"), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (dále jen "územní celky v přenesené působnosti").

11. Dle § 5 ODŠZ stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena: a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

12. Dle § 7 odst. 1 a 2 ODŠZ mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

13. Dle § 8 odst. 1, 2 a 3 ODŠZ lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

14. Dle § 13 odst. 1 a 2 ODŠZ stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

15. Dle § 14 odst. 1 a 3 ODŠZ nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v zákoně. Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

16. Dle § 15 odst. 2 ODŠZ se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

17. Dle § 26 ODŠZ pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

18. Dle § 31a odst. 1, 2 a 3 ODŠZ bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle Dle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo Dle § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k: a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

19. Po zjištěném skutkovém stavu věci, vyšel soud z toho, že řízení trvalo od doby podání žaloby tj. o 22.12.2014 do 31. 5. 2023, kdy byla v řízení druhá ústavní stížnost žalobce odmítnuta. Předmětem řízení bylo stanovení povinnosti předložit prvotní doklady, na základě kterých žalovaný provedl vyúčtování služeb pro jeho byt žalobce. V řízení se nevyskytly průtahy, soudy postupovaly v pravidelných, přiměřených lhůtách a jejich činnost víceméně směřovala k rozhodnutí ve věci samé, kromě období od 15. 5. 2017, kdy byl spis poprvé předložen Nejvyššímu soudu v Brně, do jeho rozhodnutí dne 8. 3. 2018. Řízení se vyznačovalo vyšším stupněm skutkové, právní a procesní složitosti, bylo potřeba širšího dokazování včetně výslechu svědků a řady listinných důkazů. Soudy opakovaně rozhodovali o žádostech žalobce o osvobození od soudních poplatků, vyzývali žalobce k doplnění jeho tvrzení či vyjádření a následně o prodlužování lhůt ke splnění povinností, které výzvami uložili. Ve věci bylo rozhodováno opakovaně soudy na všech třech úrovních soudní soustavy plus soudem Ústavním, kdy soud I. stupně rozhodoval ve věci samé dvakrát, soud II. stupně dvakrát, Nejvyšší soud a dokonce Ústavní soud ve věci rozhodovali rovněž dvakrát. Byť využití těchto zákonných procesních práv nelze klást k tíži účastníkům řízení, nelze přehlédnout, že tyto úkony přispívají k celkové době řízení, neboť o nich orgány státu musí rozhodnout, což samozřejmě navyšuje celkový časový fond sporu. Současně však tuto skutečnost nelze klást k tíži žalované. Co se týče chování žalobce v daném řízení, tento se svým procesním chováním částečně podílel na celkové době řízení, neboť musel být opakovaně vyzýván k doplnění svých tvrzení (dokonce i pod hrozbou uložení pořádkové pokuty, když na předchozí výzvy nereagoval), podával ve věci blanketní opravné prostředky a i k těmto musel být vyzýván, pokaždé žádal o prodloužení lhůty, několikrát podal žádost o osvobození od soudních poplatků, podal ve věci dvě nedůvodné ústavní stížnosti (jednu proti rozhodnutí o zrušení rozsudku pro zmeškání sice vzal v průběhu řízení zpět, přesto o ní musel Ústavní soud rozhodnout). Žalobce si ve věci zvolil zmocněnce, přičemž i o tomto muselo být soudem rozhodováno, když se následně zmocnění ukázalo jako nepřípustné. Tento procesní postup žalobce rovněž přispěl k celkové době řízení. Co se týče významu předmětu řízení, nelze tento typ sporu řadit mezi řízení, která jsou typově spojena s vyšším významem, jako spory opatrovnické, pracovně právní, věci osobního stavu, věci sociálního zabezpečení, trestní věci a věci týkající se zdraví nebo života. V řízení byla posuzována správnost vyúčtování služeb za užívání bytu žalobce, žalobci nehrozilo, že by snad došlo k ohrožení jeho práva na bydlení. Žalobce sám ani zvýšený význam pro svou osobu netvrdil. Význam řízení pro žalobce po subjektivní stránce proto soud hodnotil jako standardní.

20. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že v řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona, když délka namítaného řízení, byť se v něm vyskytl ojedinělý průtah v podobě nečinnosti (nicméně před Nejvyšším soudem, u něhož lze s ohledem na celorepublikovou působnost očekávat určitou delší dobu na rozhodnutí), byla ve vztahu k jeho průběhu, dobou přiměřenou. Poněvadž soud I. stupně neshledal v posuzovaném řízení nesprávný úřední postup, odpovědnost žalované nenastala a žalobu proto zamítl.

21. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř.. Podle tohoto ustanovení má žalovaná, která byla ve věci zcela úspěšná, právo na náhradu nákladů řízení proti neúspěšnému žalobci. Žalovaná má podle § 151 odst. 3 o.s.ř. právo na náhradu za jednotlivé úkony, a to v paušalizované výši stanovené vyhláškou č. 254/2015 Sb. částkou 300 Kč za úkon. Vzhledem k tomu, že se žalované písemně vyjádřila k žalobě, přičemž oba účastníci souhlasili s rozhodnutím bez nařízení jednání, přísluší žalované náhrada nákladů řízení ve výši 300,- Kč.