45 C 229/2023

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Kateřinou Takácsovou ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce proti žalované: Jméno žalované pro zaplacení 93 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhá na žalované zaplacení částky 93.000,00 Kč spolu s 15 % úrokem z prodlení ročně z částky 93.000,00 Kč od 14.8.2023 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se domáhal na žalované poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 93 000,- Kč, způsobené mu v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 11 C 10/2020. Žalobce uvedl, že řízení bylo zahájeno dne 10.07.2019 žádostí o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem služebních orgánů při jeho služebním hodnocení podle zákona o vojácích z povolání za rok 2017, podanou u Ministerstva obrany. Protože žádosti nebylo vyhověno, podal dne 10.2.2020 žalobce žalobu u Obvodního soudu pro Prahu 6, kterou se nároku dále domáhal. Žalobce v této souvislosti namítal, že měl-li soud jeho nárok za promlčený, měl jej zamítnout již na prvním jednání a neprovádět další dokazování. Postup soudu tak označil za průtah, kterého se soud v dané věci dopustil. Dalším průtahem v řízení dle žalobce bylo i období mezi vyhlášením rozsudku a zasláním jeho písemného vyhotovení, které žalobce obdržel až dne 29.08.2021. Dále období mezi podáním odvolání žalobce ze dne 30.08.2021 a doručením rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 21 Co 324/2021 dne 19.01.2022 a konečně období od podání dovolání dne 24.03.2022 a doručením rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky po téměř jednom roce dne 06.02.2023. Dle žalobce celková délka řízení trvala více než tři a půl roku (43 měsíce). Význam věci spočívá dle žalobce v jejích pracovně (resp. služebně) právních souvislostech a význam pro účastníka řízení je tak presumován. Žalobce vyčíslil přiměřené zadostiučinění za dané řízení ve výši 93 000 Kč, přičemž vycházel jednak ze základní částky 20 000 Kč za jeden rok řízení (první dva roky v poloviční výši), kterou dále navýšil o celkem 80%, a to 20% s přihlédnutím k minimální procesní složitosti věci, o 20% kvůli nulovému podílu žalobce na délce řízení a o význam řízení pro žalobce o dalších 40 %. Žalobce uplatnil svůj nárok u žalované dne 23.1.2023, žalovaná však tomuto nároku žalobce nevyhověla v požadovaném rozsahu, když žalobci poskytla pouze nepeněžitou satisfakci formou konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení. Žalobce pak výslovně nesouhlasil s vyjádřením žalované, že takové odškodnění je dostačující s ohledem na skutečnost, že jako osoba právně vzdělaná uplatnil již promlčený nárok. Jednak žalobce nesouhlasil s posouzením běhu promlčecí lhůty v daném případě, jednak tato skutečnost by dle jeho názoru měla být přičítána k tíži soudů, které se navzdory námitce promlčení věcí meritorně zabývaly a prováděly dokazování. A konečně žalobce namítal, že imateriální satisfakci by mohl považovat za dostatečnou, nebýt právě uvedeného „rýpnutí“, kterým žalovaná tuto formu satisfakce degradovala. Dle žalobce by mu poskytnutá satisfakce poškozenému měla plnit nejen satisfakční funkci, ale také funkci motivační a preventivní ve vztahu k zaměstnancům státu. S ohledem na to navrhl žalobce, aby soud žalobě vyhověl a přiznal mu náhradu nákladů řízení. S ohledem na to navrhl žalobce, aby soud žalobě vyhověl a přiznal mu náhradu nákladů řízení.

2. Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznala, přičemž učinila nesporným, že u ní žalobce dne 13. 2. 2023 uplatnil nárok na poskytnutí zadostiučinění ve výši 93.000,- Kč ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. v platném znění za nesprávný úřední postup v souvislosti s nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 10/2020 jako soudu I. Stupně. K projednání žádosti žalobce došlo dne 3. 8. 2023. Žalovaná konstatovala, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., a poskytla žalobci zadostiučinění formou konstatování nesprávného úředního postupu. Žalovaná stručně shrnula průběh řízení a uzavřela, že dle jejího názoru v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ust. § 13 odst. 1 zákona, čímž bylo porušeno právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu článku 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Předmětem posuzovaného řízení byla žaloba o zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 500.000,- Kč z titulu nesprávného úředního postupu žalované, spočívajícího v tom, že služební hodnocení žalobce za rok 2017 proběhlo v rozporu s právními předpisy. Po částečném zpětvzetí žaloby, byla předmětem řízení částka ve výši 100.000,- Kč s příslušenstvím a omluva. V řízení byla řešena otázka promlčení nároku. Ve věci bylo rozhodováno soudy na všech třech úrovních soudní soustavy, kdy soud I. stupně rozhodoval ve věci samé jednou, soud II. stupně jednou a Nejvyšší soud také jednou. Procesně bylo rozhodováno např. o výzvě k zaplacení soudního poplatku, o připuštění změny žaloby, o návrhu na přerušení řízení aj. Délka řízení je tedy z určité části způsobena procesní aktivitou účastníků, kdy k nápravě věcně či právně nesprávných rozhodnutí soudu jsou účastníkovi řízení zákonem poskytnuty prostředky k ochraně jeho práv, tedy opravné prostředky a mimořádné opravné prostředky, které má účastník ve stanovených lhůtách možnost využít, což mu pochopitelně nelze přičítat k tíži. Jestliže ovšem účastníkovi řízení nelze na jedné straně vyčítat, že na ochranu svých práv využívá procesní prostředky, které mu dává zákon k dispozici, na druhou stranu je zřejmé, že prodloužení řízení, ke kterému dojde v důsledku nutnosti se s těmito procesními prostředky vypořádat, nemůže jít na vrub státních orgánů. Žalobce se podanou žalobou domáhal promlčeného nároku, kdy od této skutečnosti nelze odhlížet i s ohledem na to, že žalobce již v žalobě odkazoval na to, že je osobou s právním vzděláním. Žalovaná poukázala na to, že žalobce vedl minimálně dvě soudní řízení ohledně promlčených nároků, ačkoliv se hlásí k právnickému vzdělání, což dle žalované rovněž snižuje význam daného řízení pro žalobce. Žalovaná doplnila, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu představuje kompenzaci za stav nejistoty ohledně výsledku řízení, kdy v tomto případě je konstatování porušení práva optimální kompenzací. S ohledem na shora uvedené žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl a přiznal jí náhradu nákladů řízení.

3. Žádostí o zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení ze dne 13.2.2023 žalobce uplatnil svůj nárok u žalované.

4. Stanoviskem Ministerstva spravedlnosti ze dne 3.8.2023 byla žádost žalobce vypořádána.

5. Ze spisu sp.zn. 11 C 10/2020 Obvodního soudu pro Prahu 6 bylo zjištěno, že dne 10.1.2020 byla ve věci podána žaloba o poskytnutí zadostiučinění z titulu nesprávného úředního postupu, o nemajetkovou újmu, v níž žalobce žádal zadostiučinění nemajetkové újmy ve výši 500 000,- Kč z důvodu, že jako voják z povolání obdržel služební hodnocení za rok 2017, v rozporu s právními předpisy. Soud vyzval žalobce 31.1.2020 k zaplacení soudního poplatku za žalobu. Soudní poplatek byl 14.2.2020 žalobcem zaplacen, a soud poté 20.3.2020 zaslal žalobu, společně s výzvou k vyjádření se k žalobě, tehdejší žalované, České republice, Ministerstvu obrany. Ministerstvo obrany požádalo o prodloužení lhůty k vyjádření, a sice 25.3.2020. Soud žádosti žalované vyhověl a lhůtu prodloužil do 22.5.2020. Žalovaná poté se ve věci 19.5.2020 vyjádřila. Její vyjádření bylo zasláno žalobci 21.5.2020, a současně bylo žalobce vyzván k podání repliky. Žalobce podal repliku 9.6.2020. Soud poté 19.6.2020 ve věci nařídil ústní jednání na 5.10.2020 a předvolal účastníky. Uvedeného dne se ve věci konalo první jednání, přičemž bylo provedeno dokazování s tím, že bylo rozhodnuto, že v jednání bude pokračováno za účelem doplnění dokazování 1.2.2021. Žalobce se vyjádřil k námitce promlčení ze strany žalované, vznesené při jednání, a to 6.10.2020. Poté 8.10.2020 podal návrh na změnu žalobního návrhu a vyjádření. Obojí bylo zasláno protistraně 23.10.2020. Dne 29.10.2020 upravil žalobce žalobní návrh tak, že nadále požadoval omluvu, v konkrétním znění, a zaplacení částky 100 000,- Kč za nemajetkovou újmu. Žalovaná se k vyjádření žalobce vyjádřila 4.11.2020. Její vyjádření bylo zasláno žalobci 11.11.2020 s žádostí o vyjádření se. A dále, zasláno bylo rovněž žalované vyjádření žalobce, zda souhlasí se zpětvzetím žaloby, učiněném ze strany žalobce. Dne 20.11.2020 žalobce znovu upravil žalobní návrh tak, že nadále požadoval omluvu a zaplacení částky 100 000,- Kč, s jiným datem, co do úroků z prodlení. Jeho vyjádření bylo zasláno žalované 1.12.2020. Soud poté částečně řízení zastavil co do částky 400 000,- Kč 18.12.2020, a rozhodnutí nabylo právní moci 6.1.2021. 12.1.2021 připustil soud změnu žaloby, týkající se úroků z prodlení. Žalobce se dále omluvil z ústního jednání, nařízeném na den 1.2.2021, a to z rodinných důvodů, přičemž požádal o odročení jednání. Soud 1.2.2021 ve věci jednal, prováděl další dokazování a poté za účelem připojení správního spisu, jednání odročil na 26.5.2021, a předvolal následně účastníky. Žalovaná se ve věci dále vyjádřila 22.2.2021. Její podání bylo zasláno žalobci 25.2.2021. Žalobce se 27.3.2021 znovu ve věci vyjádřil k otázce promlčení a k příslušnosti soudu. Jeho vyjádření bylo zasláno žalované 29.3.2021. 24.5.2021 se ve věci vyjádřil žalobce, omluvil se z jednání a podal závěrečné vyjádření. Dne 26.5.2021 soud ve věci znovu jednal a vyhlásil rozsudek, kterým žalobu v plném rozsahu zamítl, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Písemné vyhotovení rozsudku bylo následně do spisu založeno 19.8.2021, a to v prodloužené lhůtě, na základě předchozí žádosti z 28.5.2021 s ohledem na množství a složitost skončených věcí. Rozsudek nabyl právní moci 29.1.2022. Dne 30.8.2021 podal proti rozsudku žalobce odvolání. Jeho podání bylo zasláno žalované, a dále tato byla vyzvána 10.9.2021 k vyjádření se k odvolání. Žalovaná se k odvolání žalobce vyjádřila 20.9.2021. Následně byla vypracována předkládací zpráva a 27.9.2021 byl spis předložen Městskému soudu v Praze, kdy mu byl doručen 5.10.2021. Městský soud předvolal účastníky k ústnímu jednání dne 7.10.2021, a to na 15.12.2021. Žalobce se znovu, 5.11.2021 ve věci vyjádřil, a současně navrhl přerušení řízení do doby, než bude rozhodnuto o dovolání v jiné věci. Jeho podání bylo zasláno žalované 8.11.2021. Žalobce 29.11.2021 soudu zaslal dovolání v jiné věci, vedené pod sp.zn. 14 Co 340/2021, které zaslal tedy k věci 21 Co 324/2021. Soud ve věci 15.12.2021 jednal a vyhlásil rozsudek, kterým návrh žalobce na přerušení řízení zamítl a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované náhradu nákladů řízení. Rozhodnutí nabylo právní moci 29.1.2022. Dále byla ve spise zhotovena 1.2.2022 post agenda, a do spisu dále založeno dovolání z 24.3.2022, kterým žalobce brojil proti uvedenému rozhodnutí. Soud vyzval 1.4.2022 žalobce k zaplacení soudního poplatku za dovolání. Soudní poplatek byl zaplacen 29.4.2022. Soud poté 3.5.2022 vyzval žalovanou k vyjádření k dovolání. Vyjádření žalované soud obdržel 16.5.2022. Následně byl spis 30.5.2022 předložen Nejvyššímu soudu v Brně, kterému byl doručen 16.6.2022. Dovolací soud rozhodl 5.1.2023 tak, že dovolání odmítl a dále rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované náklady dovolacího řízení. V rámci rozhodnutí dovolací soud odkázal na ústavní nález I. ÚS 1532/16, týkající se institutu promlčení nároku na náhradu újmy vzniklé při výkonu veřejné moci s tím, že ani otázka uplatnění námitky promlčení žalovanou v rozporu s dobrými mravy, přípustnost dovolání nezakládá. Dovolání proto bylo jako nepřípustné odmítnuto. Dovolání bylo zasláno Obvodnímu soudu pro Prahu 6 17.1.2023, a rozesláno bylo účastníkům 24.1.2023. Tím byl spis ukončen.

6. Dle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „ODŠZ“) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

7. Dle § 2 ODŠZ odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

8. Dle § 3 odst. 1 písm. a), b), c) ODŠZ stát odpovídá za škodu, kterou způsobily: a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, (dále jen "úřední osoby"), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (dále jen "územní celky v přenesené působnosti").

9. Dle § 5 ODŠZ stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena: a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

10. Dle § 7 odst. 1 a 2 ODŠZ mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

11. Dle § 8 odst. 1, 2 a 3 ODŠZ lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

12. Dle § 13 odst. 1 a 2 ODŠZ stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

13. Dle § 14 odst. 1 a 3 ODŠZ nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v zákoně. Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

14. Dle § 15 odst. 2 ODŠZ se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

15. Dle § 26 ODŠZ pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

16. Dle § 31a odst. 1, 2 a 3 ODŠZ bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle Dle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo Dle § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k: a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

17. Po zjištěném skutkovém stavu věci, vyšel soud z toho, že řízení trvalo od doby podání žaloby tj. Od 10.1.2020 do 24.1.2023, kdy bylo rozesláno účastníkům rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR v dané věci, tedy celkem 3 roky a 3 týdny. Jednalo se o kompenzační řízení, v němž žalobce žádal zadostiučinění nepřiměřené délky řízení o vydání služebního hodnocení. V řízení se s výjimkou řízení před Nejvyšším soudem ČR nevyskytly průtahy, soudy postupovaly v pravidelných, přiměřených lhůtách a jejich činnost víceméně směřovala k rozhodnutí ve věci samé. Ani řízení před Nejvyšším soudem ČR však netrvalo samotné řízení nepřiměřeně dlouho (cca 6 měsíců), zvláště s přihlédnutím ke skutečnosti, že se jedná o jediný soud tohoto typu v ČR, který rozhoduje o všech civilních dovoláních, podaných na všech soudech na území státu. Řízení nevykazovalo zvýšenou náročnost jak po stránce skutkové, tak po stránce právní i procesní. Dalo by se říci, že se jednalo o řízení standartní. Ve věci byl několikrát podán návrh na změnu žaloby, se kterým se soud prvního stupně musel vypořádat. Rovněž byl v odvolacím řízení podán návrh na přerušení řízení do doby skončení dovolacího řízení v jiné věci a i s tím se odvolací soud vypořádal, aniž by návrh na přerušení řízení měl vliv na délku řízení. Ve věci bylo rozhodováno soudy všech tří stupňů, každý z nich rozhodoval ve věci jednou. Byť využití zákonných procesních práv nelze klást k tíži účastníkům řízení, nelze přehlédnout, že tyto úkony přispívají k celkové době řízení, neboť o nich orgány státu musí rozhodnout, což samozřejmě navyšuje celkový časový fond sporu. Současně však tuto skutečnost nelze klást k tíži žalované. Co se týče chování žalobce tento se svým procesním chováním částečně podílel na celkové době řízení. Byť podáním návrhu na odročení jednání do délky řízení nijak zásadně nezasáhl, podal několik návrhů na změnu žalobního návrhu, se kterými se soud musel vypořádat a v neposlední řadě podal nedůvodné dovolání, kterým nepochybně přispěl k celkové době řízení (jakkoli byla přiměřená). Co se týče významu předmětu řízení, nelze tento typ sporu řadit mezi řízení, která jsou typově spojena s vyšším významem, jako spory opatrovnické, pracovně právní, věci osobního stavu, věci sociálního zabezpečení, trestní věci a věci týkající se zdraví nebo života. Soud vzal v potaz i skutečnost, že žalobce se v řízení domáhal zadostiučinění nemajetkové újmy, která mu měla být v řízení způsobena nepřiměřenou délkou řízení. Lze tak uzavřít, že se jedná o uplatnění tzv. zadostiučinění na druhou. Soudu ostatně neušlo ani to, že v řízení ve věci sp.zn. 45 C 171/2023, vedeném u zdejšího soudu, se žalobce domáhal přiměřeného zadostiučinění nepřiměřené délky řízení zcela totožným způsobem (i v tamním řízení vyjádřil žalobce své pohoršení nad „rýpnutím“ do žalobce ze strany žalované, když tato se vyjádřila k jeho postupu v tamním řízení o promlčeném nároku navzdory tomu, že sám uváděl, že má právnické vzdělání). Význam řízení pro žalobce po subjektivní stránce proto soud hodnotil jako standartní.

18. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že v řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona, když délka namítaného řízení nebyla ve vztahu k jeho průběhu, dobou nepřiměřenou. Poněvadž soud I. stupně neshledal v posuzovaném řízení nesprávný úřední postup, odpovědnost žalované nenastala a žalobu proto zamítl. V této souvislosti soud považuje za nutné konstatovat, že i kdyby byl v daném řízení shledán nesprávný úřední postup, spočívající v délce řízení, nelze žalobcem vyčíslené zadostiučinění považovat za přiměřené. Jednak proto, že žalobce vycházel ze zcela nepřiměřené základní částky, kterou ještě dále výrazně navyšoval, jednak proto, že žalobce sám význam řízení pro svou osobu (kromě nesprávného tvrzení, že se jedná o věc pracovněprávní) nijak neprokázal a naopak postup žalobce v daném řízení se na celkové délce řízení podílel. Z pohledu těchto skutečností by se žalovanou poskytnuté zadostiučinění soudu jevilo jako zcela dostačující.

19. Jen pro úplnost nutno ještě doplnit, že zdejšímu soudu nepřísluší posuzovat, zda soudy měly hodnotit námitku promlčení dříve či jiným způsobem, zdejšímu soudu nepřísluší posuzovat např. způsob hodnocení důkazů, procesní vedení řízení aj., neboť toto spadá do rozhodovací pravomoci daného soudu. Takové posouzení přísluší pouze revizním soudům v rámci daného řízení, tzn. soudům druhého stupně a Nejvyššímu soudu, zdejší soud mezi takové revizní orgány nepatří. Soud se proto v tomto směru námitkami žalobce nezabýval. Rovněž nelze hodnotit jednotlivé úkony v rámci předběžného projednání nároku u příslušného orgánu, když soud může posuzovat jen řízení v soudní fázi.

20. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.. Podle tohoto ustanovení má žalovaná, která byla ve věci zcela úspěšná, právo na náhradu nákladů řízení proti neúspěšnému žalobci. Žalovaná má podle § 151 odst. 3 o.s.ř. právo na náhradu za jednotlivé úkony, a to v paušalizované výši stanovené vyhláškou č. 254/2015 Sb. částkou 300 Kč za úkon. Vzhledem k tomu, že se žalovaná písemně vyjádřila k žalobě, poté se připravovala na ústní jednání a toho se rovněž dne 4. 6. 2024 zúčastnila, přísluší žalované náhrada nákladů řízení v rozsahu 3 úkonů po výši 300,- Kč.