45 C 253/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Kateřinou Takácsovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastupování státu ve věcech majetkových sídlem adresa pro zaplacení 36 568 Kč + 120 000 s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhá na žalované zaplacení 156 568 Kč se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se domáhal na žalované poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 120 000 Kč a náhrady majetkové újmy ve výši 36 568 Kč, způsobené mu v řízení, vedeném u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 3 T 40/2018. Řízení bylo zahájeno dne 1. 2. 2018 [číslo jednací] usnesením o zahájení trestního stíhání proti žalobci pro přečin poškození cizí věci dle § 228 odst. 1 trestního zákoníku a skončilo pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 3 T 40/2018 ze dne 29.6.2018, kterým byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 14 To 224/2018, kterým byl rozsudek Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 3 T 40/2018 ze dne 29.6.2018 zrušen a bylo nově rozhodnuto o vině žalobce. Po právní moci uvedeného rozsudku uhradil žalobce tehdejším poškozeným škodu, kterou ve splátkách po 800 Kč měsíčně uhradil. K dovolání žalobce proti uvedenému rozhodnutí bylo o věci rozhodováno Nejvyšším soud ČR, který dovolání usnesením ze dne 29. 1. 2019, č. j. 4 Tdo 30/2019 - 35 odmítl. Návazná ústavní stížnost byla rovněž rovněž dne 6. 8. 2019 odmítnuta usnesením II. ÚS 1271/19 jako nedůvodná. Okresní soud v Táboře na základě žaloby podané [jméno] [příjmení] rozhodl dne 16. 9. 2020 rozsudkem č. j. 11 C 23/2019-99, že [jméno] [příjmení] je výlučným vlastníkem stavby hradidlového jezu, který je umístěn na pozemku [parcelní číslo] v [katastrální uzemí], zapsaném v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, [stát. instituce] na [list vlastnictví]. Návazně na tuto skutečnost požádal žalobce prostřednictvím svého obhájce dne 9. 11. 2020 o obnovu řízení, přičemž jeho návrhu bylo vyhověno a na jednání Okresního soudu v Táboře dne 18. 12. 2020 byla obnova řízení povolena a následně v hlavním líčení Okresního soudu v Táboře konaném dne 12. 2. 2021 bylo trestní stíhání žalobce usnesením č. j. 3 T 40/2018-223 zastaveno podle § 223 odst. 1 trestního řádu z důvodu § 11 odst. 1 písm. l) trestního řádu, neboť trestní stíhání je podmíněno souhlasem poškození a souhlas nebyl dán. V souvislosti s podáním návrhu na obnovu a jednání soudu dne 18. 12. 2020 a 12. 2. 2021 se žalobce radil se svým obhájcem, a to ve dnech 5. 11. 2020, 16. 12. 2020 a 10. 2. 2021. Z výše uvedeného je zřejmé, že trestní stíhání žalobce bylo nepřípustné, neboť nebyla splněna podmínka souhlasu [jméno] [příjmení], když tento nebyl dán v situaci, kdy se [jméno] [příjmení] necítila jakkoli poškozena odstraněním úprav jízku. Předmětné trestní stíhání představuje nezákonný úřední postup ze strany orgánů veřejné moci a zakládá povinnost státu poskytnout náhradu škody, jež způsobil svým jednání skrze orgány činné v trestním řízení. V souvislosti s nezákonným trestním stíháním vznikla žalobci jednak materiální škoda, spočívající v nákladech na obhajné, jednak nemateriální újma, kterou vyčíslil na částku 120 000 Kč. Žalobce vypočetl jednotlivé úkony, které byly v jeho trestní věci advokátem uskutečněny. Žalobce uplatnil svůj nárok u žalované, žalovaná však tomuto nároku žalobce nevyhověla. S ohledem na to navrhl žalobce, aby soud žalobě vyhověl a přiznal mu náhradu nákladů řízení.

2. Žalovaná nárok uplatněný žalobcem neuznala a navrhla zamítnutí žaloby. Učinila nesporným, že u ní žalobce dne 31.3.2021 podal žádost o předběžné projednání nároku ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., na náhradu škody ve výši 36.568 Kč a náhrady nemajetkové újmy ve výši 120.000 Kč s příslušenstvím, která mu měla vzniknout v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí v řízení vedeném u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 3 T 40/2018. Žalovaná konstatovala, že neshledává předmětné nároky důvodnými, neboť obnova řízení nedeklaruje nezákonnost předchozího rozhodnutí. Žalovaná stručně shrnula průběh daného řízení a uzavřela, že ve věci není dán odpovědnostní titul, když obnova řízení nedeklaruje nezákonnost předchozího rozhodnutí. Důvodem obnovy řízení v daném případě nebyla nezákonnost původního rozhodnutí, ale to, že vyšly najevo nové skutečnosti, které nemohly být provedeny v předchozím řízení a které bylo možné provést až nyní, a sice změna vlastnického práva k jezu, za jehož poškození byl žalobce pravomocně odsouzen. V řízení před obnovou se soud I. stupně důkladně zabýval otázkou vlastnického práva k jezu, který byl poškozen, přičemž tohoto poškození se měl dopustit právě žalobce. V rámci trestního řízení bylo nepochybně prokázáno, že vlastníkem poškozeného jezu je právě poškozený, když ho za jeho vlastníka označil i sám žalobce, a to v rámci správního řízení o odstranění černé stavby. Soud I. stupně tak nemohl učinit jiný závěr, a proto bylo s poškozeným jako s vlastníkem jednáno. Otázce vlastnického práva se rovněž důkladně věnoval odvolací soud, který dospěl ke stejnému závěru jako soud I. stupně. V době rozhodování se tak orgány činné v trestním řízení nemohly dopustit jakéhokoli pochybení. V řízení pak bylo jednoznačně prokázáno, že žalobce je pachatelem předmětné trestné činnosti. Až v roce 2020 bylo soudně rozhodnuto tak, že původní poškozený není vlastníkem poškozeného jezu, ale jeho výlučným vlastníkem je manželka žalobce. Avšak s ohledem na skutečnost, že předmětný jez není součástí společného jmění manželů, stále se jedná o trestný čin poškození cizí věci, kterého se žalobce nepochybně dopustil. Skutečnost, že nebyl ze strany poškozené, tedy manželky žalobce, dán souhlas s opětovným trestním stíháním, nezakládá v tomto případě nezákonnost předchozího rozhodnutí. Na základě shora uvedeného žalovaná navrhla, aby soud žalobu v celém rozsahu zamítnul a přiznal žalované náhradu hotových výdajů.

3. Uplatněním nároku na náhradu škody ze dne 31.3.2021, adresovaným Ministerstvu spravedlnosti, žalobce uplatnil nárok na náhradu majetkové škody, způsobené nezákonným trestním stíháním a odsouzením, ve výši 36.568,00 Kč, tedy představující náhradu nákladů obhajného, a dále částky 120 000 Kč, představující nemajetkovou újmu za nezákonné trestní stíhání a odsouzení.

4. Doplněním návrhu žalobce, ze dne 1.9.2021, kterým doložil doklady ke své žádosti o náhradu nákladů na obhajné.

5. Stanoviskem Ministerstva spravedlnosti ze dne 8.9.2021 byla žádost žalobce o předběžné projednání nároku vypořádána s tím, že nebyly naplněny podmínky pro vznik nároku pro odškodnění.

6. Obžalobou č.j. ZT 33/2018 – 22 ze dne 9.4.2018 Okresní státní zastupitelství v Táboře vinilo žalobce ze spáchání přečinu poškození cizí věci, kdy poškodil cizí věc a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, tedy přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku.

7. Sdělením Okresního státního zastupitelství v Táboře ze dne 13.4.2018 byl žalobce informován, prostřednictvím svého právního zástupce, že proti němu byla podána obžaloba č.j. ZT 33/2018 – 22, ze dne 9.4.2018.

8. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře č.j. 3 T 40/2018 – 130 ze dne 29.6.2018, byl žalobce uznán vinným z naříkaného skutku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců s podmíněným odložením na dobu 24 měsíců, a dále k povinnosti, v průběhu zkušební doby uhradit, podle svých sil škodu, způsobenou trestným činem, a náhradu škody manželům [příjmení].

9. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 14 To 224/2018 – 148 ze dne 4.10.2018 byl rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 29.6.2018, čj. 3 T 40/2018 – 130, zrušen a nově bylo rozhodnuto o tom, že obžalovaný [celé jméno žalobce] se uznává vinným z naříkaného skutku, přečinu poškození cizí věci, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců, se zkušební dobou v délce 24 měsíců a s povinností v průběhu zkušební doby uhradit podle svých sil škodu trestným činem způsobenou, a dále zaplatit na náhradě škody manželům [příjmení] částku nižší, než byla původním rozhodnutím určena, přičemž toto rozhodnutí nabylo právní moci 4.10.2018.

10. Usnesením Nejvyššího soudu ČR č.j. 4 Tdo 30/2019 – 35 ze dne 29.1.2019 bylo dovolání obviněného [celé jméno žalobce] odmítnuto.

11. Unesením Ústavního soudu č.j. II. ÚS 1271/19 ze dne 6.8.2019 byla ústavní stížnost žalobce odmítnuta.

12. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře č.j. 11 C 23/2019-99 ze dne 16.9.2020 bylo rozhodnuto, že výlučným vlastníkem stavby hradidlového jezu, který je umístěn na pozemku p. [číslo] v [katastrální uzemí], zapsaném v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, [stát. instituce] na [list vlastnictví], je žalobkyně, tedy [jméno] [příjmení], ve sporu proti žalovaným [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Jedná se o tytéž osoby, které byly v trestním řízení, jako poškozené.

13. Usnesením Okresního soudu v Táboře č.j. 3 T 40//2018 – 223 ze dne 12.2.2021 bylo trestní stíhání obžalovaného [celé jméno žalobce], podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. l) trestního řádu, zastaveno, neboť trestní stíhání je podmíněno souhlasem poškozené a souhlas nebyl dán. V rámci odůvodnění soud konstatoval, že rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako soudu odvolacího, byl uznán žalobce vinným, přičemž k návrhu odsouzeného bylo usnesením ze dne 18.12.2020 č.j. 3 T 40/2018 rozhodnuto o obnově řízení ve věci 3 T 40/2018 a rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře bylo zrušeno. Odsouzený totiž doložil rozsudek civilního oddělení Okresního soudu v Táboře ze dne 16.9.2020 č.j. 11C 23/2019- 99, kterým bylo pravomocně určeno, že výlučným vlastníkem stavby je paní [jméno] [příjmení], družka odsouzeného. Následně bylo ve věci nařízeno hlavní líčení, kdy družka obžalovaného využila svého práva odepřít výpověď, a dále soudu zaslala přípis, v němž nedala souhlas s trestním stíháním obžalovaného. Soud konstatoval, že se předběžnou otázkou vlastnictví stavby jezu podle svého soudu důsledně zabýval z pohledu správně právního i občanskoprávního a vyhodnotil ji tak, že vlastníkem stavby jsou poškození manželé [příjmení]. Občanskoprávní soud následně o určovací žalobě rozhodl jiným způsobem. Trestní soud je v takovém případě jeho rozhodnutím vázán. Nyní je tedy třeba vycházet ze závěru, že jez patří paní [jméno] [příjmení], která je družkou obžalovaného, a protože nedala souhlas s jeho trestním stíháním, je jeho další trestní stíhání z důvodu ustanovení § 11 odst. 1 písm. l) trestního řádu nepřípustné. Není tomu sice v žádném případě tak, jak tvrdí obžalovaný, že poškození manželé [příjmení]„ lhali“ o tom, že jsou jeho vlastníky. Domnívali se z dobrých důvodů, že jez je příslušenstvím mlýna, který v osmdesátých letech zakoupili, a řada listinných důkazů tomuto závěru nasvědčovala. Pokud by si byl tehdy, byl obžalovaný jist, že je jez jeho družky, zajisté by nepopíral před soudem skutečnost, že jej tajně rozebral. Zřejmě by také předtím nežádal o jeho odstranění jako černé stavby, tj. cizího díla na pozemku jeho družky. Obžalovaný totiž v podání ze dne 9.3.2017, v trestním řízení, uvedl, že dílo je manželů [příjmení], umístěné nelegálně na pozemku [jméno] [příjmení]. Otázka vlastnictví jezu a vnitřního postoje obžalovaného k jednání, pro něž byl souzen, tedy byla ve skutečnosti složitější, než nyní obžalovaný naznačuje. Nicméně, soud uzavírá, že je zbytečné spekulovat o tom, zda obžalovaný v rozhodné době jednal ve skutkovém omylu pozitivním či nikoli, neboť soud musí respektovat aktuální rozhodnutí o určení vlastnického práva. Je-li nyní napevno postaveno, že vlastníkem celého objektu jezu je družka obžalovaného, nelze bez jejího souhlasu obžalovaného dále projednávat.

14. Ze spisu 3 T 40/2018 Okresního soudu v Táboře soud dále zjistil, že usnesením Okresního soudu v Táboře č.j. 3 T 40/2018 – 213 ze dne 18.12.2020, které nabylo právní moci 22.12.2020, byla povolena obnova řízení ve věci sp.zn. 3 T 40/2018, a sice podle § 286 odst. 1 trestního řádu. V rámci uvedeného rozhodnutí soud konstatoval, že dne 9.11.2020 odsouzený podal prostřednictvím svého obhájce návrh na povolení obnovy řízení, který odůvodnil tím, že rozsudkem civilního oddělení Okresního soudu v Táboře ze dne 16.9.2020 ve věci sp.zn. 11 C 23/2019 – 99 bylo určeno, že výlučným vlastníkem sporné stavby je paní [jméno] [příjmení], družka odsouzeného. Podle § 278 odst. 1 trestního řádu se tedy povolí obnova řízení, vyjdou-li najevo skutečnosti, nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, o náhradě škody a o trestu. Z výše provedených důkazů je zřejmé, že vyšly tyto skutečnosti najevo, přičemž problém vlastnictví hradidlového jezu byl, jako tzv. otázka předběžná, podrobně zkoumán především nalézacím soudem, přičemž tento, stejně jako soud odvolací, následně vycházel ze závěru, že vlastníky předmětného jezu jsou manželé [příjmení]. Tudíž bylo rozhodnuto o vině jmenovaného přečinem poškození cizí věci. Nyní však Okresní soud v Táboře rozhodl deklaratorním rozhodnutím, že vlastníkem jezu je družka žalovaného, paní [příjmení]. Aniž by soud chtěl nyní řešit otázku viny odsouzeného, je zřejmé, že rozhodnutí civilního soudu bude mít dopad minimálně na výrok o náhradě škody, proto tedy byla povolena obnova řízení.

15. Soud další důkazy neprováděl, když z dosud provedených důkazů zjistil dostatek informací pro své rozhodnutí a další důkazy jsou pro zhodnocení věci nadbytečné.

16. Dle ust. § 172 TŘ odst. 1 TŘ státní zástupce zastaví trestní stíhání: a) je-li nepochybné, že se nestal skutek, pro který se trestní stíhání vede, b) není-li tento skutek trestným činem a není důvod k postoupení věci, c) není-li prokázáno, že skutek spáchal obviněný, d) je-li trestní stíhání nepřípustné (§ 11), e) nebyl-li obviněný v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědný, nebo f) zanikla-li trestnost činu.

17. Dle ust. § 278 odst. 1 Tř se obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem nebo trestním příkazem, se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, jímž bylo rozhodnuto o podmíněném upuštění od potrestání s dohledem, se povolí, a to i dříve, než nastaly skutečnosti uvedené v § 48 odst. 7 a 8 trestního zákoníku, také tehdy, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit rozhodnutí o trestu.

18. Dle ust. § 278 odst. 4 TŘ obnova řízení, které skončilo některým ze způsobů uvedených v předchozích odstavcích, se povolí též tehdy, bude-li pravomocným rozsudkem zjištěno, že policejní orgán, státní zástupce nebo soudce v původním řízení porušil svoje povinnosti jednáním zakládajícím trestný čin.

19. Dle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ ODŠZ“) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

20. Dle § 2 ODŠZ odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

21. Dle § 3 odst. 1 písm. a), b), c) ODŠZ stát odpovídá za škodu, kterou způsobily: a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, (dále jen "úřední osoby"), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (dále jen "územní celky v přenesené působnosti").

22. Dle § 5 ODŠZ stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena: a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

23. Dle § 7 odst. 1 a 2 ODŠZ mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

24. Dle § 8 odst. 1, 2 a 3 ODŠZ lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

25. Dle § 10 odst. 1 a 2 ODŠZ má právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o trestu ten, na němž byl zcela nebo zčásti vykonán trest, jestliže v pozdějším řízení byl obžaloby zproštěn nebo bylo-li proti němu trestní stíhání zastaveno ze stejných důvodů, pro které soud v hlavním líčení rozhodne zprošťujícím rozsudkem. To neplatí, nařídí-li zastavení trestního stíhání prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii. Právo na náhradu škody má i ten, kdo byl v pozdějším řízení odsouzen k mírnějšímu trestu, než který byl na něm vykonán na podkladě zrušeného rozsudku. Náhrada škody náleží jen se zřetelem k rozdílu mezi trestem vykonaným na základě původního rozsudku a trestem uloženým rozsudkem novým.

26. Dle § 12 odst. 1 ODŠK právo na náhradu škody nemá ten: a) kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám, nebo b) kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován.

27. Dle § 12 odst. 2 ODŠK právo na náhradu škody dále nevznikne, pokud: a) v řízení nebylo možno pokračovat z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu, b) bylo trestní stíhání podmíněně zastaveno a nastaly účinky zastavení trestního stíhání, c) výrok o zastavení trestního stíhání byl součástí rozhodnutí o narovnání, d) trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu.

28. Dle § 13 odst. 1 a 2 ODŠZ stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

29. Dle § 14 odst. 1 a 3 ODŠZ nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v zákoně. Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

30. Dle § 15 odst. 2 ODŠZ se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

31. Dle § 26 ODŠZ pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

32. Dle § 31 odst. 1, 2, 3 a 4 ODŠZ náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána. Náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně. Poškozený nemá právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu.

33. Dle § 31a odst. 1, 2 a 3 ODŠZ bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle Dle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo Dle § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k : a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

34. Ze shodných tvrzení účastníků má soud za nesporné, že žalobce byl pravomocně odsouzen za Na základě provedeného dokazování má soud prokázáno, že žalobce byl pravomocně odsouzen pro přečin poškození cizí věci dle § 228 odst. 1 trestního zákoníku a skončilo pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 3 T 40/2018 ze dne 29.6.2018, kterým byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 14 To 224/2018, kterým byl rozsudek Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 3 T 40/2018 ze dne 29.6.2018 zrušen a bylo nově rozhodnuto o vině žalobce. Následné dovolání i ústavní stížnost byly odmítnuty. Z provedeného dokazování je zřejmé, že dne 16. 9. 2020 vydal Okresní soud v Táboře rozsudek, jímž byly nově upraveny vlastnické vztahy k jezu, který měl být žalobcem poškozen. Tímto rozsudkem bylo stanoveno, že výlučným vlastníkem jezu je manželka žalobce. S ohledem na tyto nové skutečnosti podal žalobce návrh na obnovu řízení, která byla usnesením ze dne 18. 12. 2020 povolena. S ohledem na skutečnost, že manželka žalobce jako poškozená nedala k dalšímu trestnímu stíhání souhlas, bylo dne 12. 2. 2021 vydáno usnesení, kterým bylo trestní stíhání zastaveno dle § 223 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., neboť trestní stíhání je tímto souhlasem podmíněno. Argumentace žalobce, že v daném případě došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, kterým je zahájení trestního stíhání a v jeho důsledku i rozhodnutí o jeho odsouzení, není správná. Pouze rozhodnutí, které bylo následně zrušeno na základě obnovy řízení dle § 278 odst. 4, tzn. z důvodu porušení povinnosti OTČ zakládajícího trestný čin, totiž lze považovat za nezákonné. Právo na náhradu škody v takovém případě nemá ten, kdo si obvinění sám zavinil, a ten, kdo byl obžaloby zproštěn nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný, byla mu udělena milost, jehož trestný čin byl amnestován či obžaloby zproštěn pro nesouhlas poškozené s trestním stíháním, jako v tomto případě. V této souvislosti soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp.zn. 30 Cdo 443/2013 („ Protože odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí je odpovědností objektivní, není rozhodné, zda nezákonné rozhodnutí bylo zrušeno z důvodů procesních vad, pro vady skutkových zjištění nebo pro nesprávné právní posouzení. Nezákonností je jak nesprávné právní posouzení otázek hmotněprávních, tak pochybení procesní, mělo-li vliv na správnost rozhodnutí. Za nezákonné naopak nelze považovat rozhodnutí, jestliže důvodem jeho zrušení nebo změny byly skutečnosti, které nastaly (vznikly) po jeho vydání a u odvolacího soudu byly uplatněny v souladu s principem neúplné apelace nebo jestliže důvodem jeho zrušení nebo změny byly skutečnosti, které nastaly (vznikly) před jeho vydáním, ale účastníci sporného řízení je uplatnili (ač tak mohli učinit dříve) až po vydání rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že soudy obvykle nejsou povinny v rozhodnutí přímo vyslovovat nezákonnost rozhodnutí (resp. zrušení či změnu rozhodnutí pro nezákonnost), je nutné při posouzení podmínky zákonnosti, resp. nezákonnosti vydaného rozhodnutí, vycházet z rozhodnutí jako z celku, tedy z odůvodnění zrušujícího rozhodnutí.“). V daném případě tak absentuje odpovědnostní titul, když ve věci nebylo vydáno nezákonné rozhodnutí. Soud proto žalobu v tomto rozsahu zamítl.

35. Jestliže žalobce dále požadoval náhradu škody z titulu vykonaného trestu, rovněž nelze shledat podmínky pro naplnění odpovědnosti státu za škodu, když z provedeného dokazování je zřejmé, že žalobci byl uložen podmíněný trest odnětí svobody. Jednak není z trestního spisu zřejmé, zda tento trest byl žalobcem skutečně vykonán, ale i kdyby k tomuto skutečně došlo, je v daném případě náhrada škody vyloučena, když řízení bylo zastaveno dle § 11 TŘ. Právě toto ustanovení je zvláštním ustanovením, na jehož základě je náhrada škody vyloučena. S ohledem na to soud žalobu zamítl v plném rozsahu.

36. V daném případě je zřejmé, že není dán odpovědnostní titul, protože rozhodnutí, které bylo, jako nezákonné, žalobcem označeno, bylo zrušeno na základě obnovy řízení podle § 278 odst. 1 trestního řádu, nikoli podle § 278 odst. 4 trestního řádu. Pouze takové rozhodnutí, by bylo možné považovat za nezákonné, kdy by bylo způsobeno v důsledku trestného činu, ať již policejních orgánů, či soudu. V daném případě tak není dán odpovědnostní titul. Pokud žalobce požadoval náhradu nákladů řízení, náhradu tedy škody z titulu vykonaného trestu, jednak ze spisu není zřejmé, zda tento trest byl žalobcem skutečně vykonán, nicméně tato okolnost nemá ani vliv na dané rozhodnutí, protože žalobci nárok na náhradu škody nevznikl, a sice s odkazem na ustanovení § 12 odst. 2 bod d) zákona o odškodňování, podle kterého nemá právo na náhradu škody osoba, pokud tato škoda vznikne v souvislosti s trestním stíháním, které bylo zastaveno z důvodů uvedených ve zvláštním předpise. Tímto předpisem je § 172 trestního řádu, podle kterého státní zástupce zastaví trestní stíhání i v případě, je-li trestní stíhání nepřípustné, tedy podle § 11, což v daném případě se stalo.

37. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jenž byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 900 Kč Tyto náklady sestávají ze tří úkonů uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. (vyjádření k žalobě, příprava na jednání a účast při jednání soudu) za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží 300 Kč za každý ze tří úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky.